Kdo sestřelil Gagarina? To je dodnes nejasné

Autor : Karel Pacner 🕔08.04.2008 📕7.985

 Odhalení skutečných příčin mohlo způsob zemětřesení na velitelství letectva

Když nastupoval Jurij Alexejevič Gagarin 12. dubna 1961 ráno do kabiny kosmické lodi, byl neznámým nadporučíkem sovětského letectva.

Když o několik hodin později přistál na Zemi, byl majorem a nejznámějším pozemšťanem.

Když o sedm let později zahynul, byl plukovníkem. Do jmenování generálem a náčelníkem Střediska pro výcvik kosmonautů mu chyběly dva týdny.

Gagarinův život v datech

9. března 1934 narozen ve vesnici Klušino ve Smolenské oblasti
1949–1951 učeň slévárenství ve Ljubercích u Moskvy
1951–1955 studentem průmyslovky v Saratově, začal i amatérsky létat
1955–1957 posluchačem vojenského leteckého učiliště v Orenburgu
1957–1960 stíhacím pilotem na základně u Murmanska
16. března 1960 zahájil spolu s 19 dalšími stíhači přípravu na let do vesmíru
12. dubna 1961 startoval do vesmíru na palubě lodi Vostok
1963 jmenován zástupem náčelníka Střediska pro výcvik kosmonautů, současně opět zahájil výcvik
1965 určen za náhradníka ke zkušebnímu letu nové lodi Sojuz
27. března 1968 zahynul při cvičném letu na stíhačce Mig-15
30. března 1968 pohřben do Kremelské zdi

Po poledni 27. března 1968 zavládlo na velitelství letectva moskevského vojenského okruhu zděšení. Gagarin se prý nevrátil ze cvičného letu na starém migu. Havaroval opilý? Nebo selhal stroj? Anebo se s někým srazil, někdo ho sestřelil? Někteří se utěšovali, že snad někde havarijně přistál a je naživu.

V zajetí pozemské slávy

Když se Jurij Gagarin vrátil 12. dubna 1961 jako první člověk z vesmíru, stal se miláčkem celého světa. Jako vyslanec dobré vůle navštívil desítky zemí, hostili ho prezidenti, králové a královny, dávali mu nejvyšší vyznamenání. I doma ho povyšovali a zahrnovali funkcemi.

Gagarinovi to však nestačilo. Chtěl se vrátit do vesmíru.

Jeho nadřízení, stejně jako Kreml, mu nemohli vyhovět. Každá výprava do vesmíru byla pokusem, který mohl končit smrtí. A hrdinu tam pouštět nemohli.

Nějak ho ukonejšit museli. V roce 1963 mu navrhli: „Vrať se do tréninku, a jakmile budeš dobře vycvičen, zařadíme tě do posádky.

Nic, než chlácholení

Nikdo to nemyslel vážně. Jenom Gagarin věřil, že se znovu podívá do vesmíru. Proto ho žralo, když některé kamarády jmenovali do posádek, kdežto jeho jméno stále nepřicházelo v úvahu.

Začal obcházet nadřízené a žádal je o zařazení. Slyšel nejrůznější výmluvy. Nakonec kdosi rozhodl, aby ho určili za náhradníka velitele zkušebního Sojuzu Vladimíra Komarova. Ovšem současně dostali velitelé příkaz: „Musíte to zařídit tak, aby nikdy neletěl.

Chlácholení prvního kosmonauta tedy pokračovalo.

Když 23. dubna 1967 Komarov odstartoval, seděl Gagarin na kosmodromu Bajkonur v řídícím bunkru nedaleko rampy. Měl radost – teď bude podle pravidel velet příští lodi on.

Avšak Sojuz 1 postihlo tolik vážných poruch, že musel hned druhý den předčasně přistát, a kosmonaut zahynul.

Letadlo bez černé skřínky

Ve středu 27. března 1968 se Gagarin vypravil s instruktorem, zkušeným válečným pilotem plukovníkem Vladimirem Serjoginem, na běžný cvičný let.

Startovali jako obvykle z letiště Čkalovskoje. Letěli na starém dvoumístném MiG-15 československé výroby, nedávno se vrátil z obvyklé generální opravy.

Počasí bylo horší, než předpovídali meteorologové. Proto se Serjogin rozhodl let zkrátit na minimum. Po dvanácti minutách Gagarin oznámil, že se vracejí. Třicet vteřin nato zmizel jejich stroj z obrazovky radaru.

Až večer našly záchranné helikoptéry trosky letadla nedaleko osady Novoselovo, 65 kilometrů od letiště Čkalovskoje. Stroj neměl černou skřínku, která by zachycovala jeho technický stav.

Bez jasného závěru

Předsedou vyšetřovací komise Kreml jmenoval tajemníka ÚV KSSS Dmitrije Ustinova, člověka, který po léta prakticky šéfoval zbrojnímu průmyslu, raketové technice i kosmonautice.

Komise zřídila několik podkomisí. Její členové – kosmonauti, letečtí odborníci a vojáci – vyslechli personál letiště Čkalovskoje, pracovníky kolchozu, kteří pracovali nedaleko místa pádu, nechali si udělat rozbor trosek v laboratořích, mnohokrát se sešli… Ale k žádnému určitému závěru nedospěli.

Konec Gagarinova života zahalilo mlčení. Teprve po dvaceti letech, když se ujal vlády v Kremlu Michail Gorbačov a padaly mnohé mýty, se k tomu začali vracet novináři i odborníci.

Novinář Sergej Leskov napsal ve vládním listu Izvěstija, že „státní komise se úmyslně z ideologických a odborných důvodů vyhnula skutečným příčinám katastrofy“. Zdá se, že Ustinovova komise zatajila skutečné příčiny, protože odhalení by mohlo způsobit zemětřesení na velitelství letectva.

Letadlo ve větrné stopě?

V roce 1989 se pokusila přešetřit tuto tragickou nehodu nová komise, v níž byli kosmonauti German Titov a Alexej Leonov, známý aerodynamik generál profesor Sergej Bělocerkevskij a další odborníci.

Leonov trénoval nablízku s novými adepty seskoky padákem. „Zdálky jsem v rozmezí maximálně dvou vteřin zaslechl dva hlasité výbuchy,“ řekl nedávno reportérům britského nedělníku Sunday Times. „Znělo to jako exploze anebo zvuk, který vydává tryskáč překonávající zvukovou bariéru.

Když dostal Leonov po čtvrt století do rukou odtajněné vyšetřovací spisy, užasl. Někdo v jeho rukopisném svědectví gumoval a přepsal text tak, aby se interval mezi oběma detonacemi rozšířil na 20 sekund. „To je velmi důležité, protože vedle Jurijova stroje tehdy zalétávali nový stíhač Suchoj Su-15,“ zdůraznil rozčilený Leonov. „Myslím si dnes totéž, co tehdy – kvůli špatnému počasí sestoupil Suchoj do nedovolené letové hladiny a tragickou náhodou překonal zvukovou bariéru v těsné blízkosti Gagarinova migu. Ten se následkem turbulence dostal do vývrtky a neovladatelně se zřítil do zasněženého lesa.

Lajdáctví na moskevském nebi

Nová vyšetřovací komise dospěla k závěru, že během cvičného letu obou pilotů byla porušena celá řada pravidel, havárie přišla náhle a nepředvídaně, přičemž posádka se jí snažila do poslední vteřiny odvrátit. Bělocerkevskij se přiklonil k verzi o vlivu neznámé nadzvukové stíhačky Suchoj-15, do jejíž větrné stopy se MiG-15 dostal a byl smeten. Avšak situaci, kdy se letoun dostane do větrné stopy jiného nadzvukového stroje, nikdo nemodeloval.

Úřady nebyly za žádnou cenu ochotné přiznat, jak lajdácky si počínalo armádní řízení letového provozu,“ napsal Leonov v knize, kterou nedávno vydal spolu s americkým kolegou Davidem Scottem. „Byl jsem zlostí bez sebe, když se začaly rojit různé fámy. Podle jedné Gagarin a Serjogin lovili těsně nad zemí jelena. Podle jiné Jurij vůbec nezahynul, ale šel do vězení za to, že chrstl Brežněvovi sklenku koňaku do tváře. Anebo se tvrdilo, že mig pilotoval na mol opilý. Všechno jsou lži. Jurij byl možná workholik, ale v žádném případě nebyl alkoholik.

Rovněž zpráva speciální komise tajné služby KGB, vyzrazená teprve nedávno, potvrdila nové závěry Bělocerkevského a Leonova.

Malá zinková schránka

Z Jurije zbyly jenom cáry uniformy a kousky tkáně,“ napsal Leonov. „Nedokážu popsat své pocity. Ostatky tohoto výjimečného muže, kterého jsem miloval jako bratra, se vešly do malé zinkové schránky.

Sovětské vedení uspořádalo Gagarinovi velkolepý pohřeb. Jeho ostatky byly uloženy 30. března do Kremelské zdi – vedle hrobek bolševických pohlavárů, maršálů a vědců. Ve skutečnosti si politbyro oddechlo – první kosmonaut, který se nebál říkat Leonidu Brežněvovi a ostatním hodnostářům to, co si myslí, odešel.

Oponentem komunistického režimu však nikdy nebyl, jak se po jeho pádu rozšířilo mezi ruským obyvatelstvem, k tomu měl daleko. „Tím být nemohl, protože byl bezprostředním výplodem existujícího režimu,“ tvrdil novinář Jaroslav Golovanov, jeho blízký přítel. „Vždycky a všude chválil komunistické myšlenky, neexistuje jediné ústní či písemné svědectví o nějaké politické konfrontaci. Nebyl disidentem, ani jim nepomáhal, ani se za ně nepřimlouval.

Byl spíše obětí režimu, jehož podstatu nemohl prohlédnout. A byl rovněž obětí svého činu – nic víc než stát se prvním kosmonautem nemohl.

Pochybnosti o prvenství

Začátkem dubna 1961 kolovaly v Moskvě pověsti, že první Rus má v nejbližších dnech letět do vesmíru. Někteří západní novináři sáhli po dva roky starém čísle časopisu Ogoňok, který uveřejnil fotoreportáž o zkouškách antigravitačních obleků pro letce, a přetiskli ji s tím, že se jedná o budoucí sovětské kosmonauty. Nejvíc věděla americká tajná služba CIA, která 11. dubna upozornila prezidenta Johna Kennedyho, že v době, kdy bude ve Washingtonu noc, by měli Sověti vypustit člověka do kosmu. Kennedy nařídil, aby ho kvůli tomu nebudili – stačí, když mu to oznámí ráno.

Přesto někteří západní reportéři včetně několika komunistických, kteří měli tradičně blíž k moskevským pramenům, vytrvale rozšiřovali pověst, že Jurij Gagarin nebyl první – několik odvážlivců prý zahynulo už dřív.

Týdeník US News & World Report napsal na jaře 1961, že několik dnů před 12. dubnem se v kosmu zabil jeden kosmonaut. Později se fáma zmírnila – známý zkušební pilot Vladimír Iljušin obletěl 7. dubna třikrát Zemi v kosmické lodi Rossija a během přistávání se zranil. Jenže Iljušin měl těžkou automobilovou havárii už v červnu 1960 v Číně.

Padala i další jména. Alexej Ledovskij zahynul v roce 1957 při letu po balistické dráze z kosmodromu Kapustin Jar, v dalších letech Terentij Šiborin a Andrej Mitkov. Tvrdila to italská tisková agentura Continentale s odvoláním na nejmenovaného vysokého komunistického činitele v Praze. Následovalo několik dalších údajných kosmonautů, kteří zahynuli.

Potom se přidali italští radioamatéři bratři Achille a Giovanni Battista Judica-Cordigliaové, kteří si postavili v Turíně v roce 1957 sledovací stanici Torre Bert. Začali živit svět fantastickými zprávami. Z jedné podivné sovětské družice zachytili 4. února 1961 přenos tlukotu lidského srdce, který brzy ustal. Prý kroužili okolo Země dva sovětští kosmonauti.

Uprostřed května 1961 zachytili někteří radioamatéři v Evropě slabé volání o pomoc, které prý pocházelo od dvou sovětských kosmonautů. V říjnu se dostala sovětská loď s několikačlennou posádkou vlivem slunečních erupcí na špatnou dráhu a ztratila se v dalekém vesmíru. I v listopadu 1962 zaznamenali Italové volání o pomoc z kosmu a tehdy zahynul kosmonaut Bělokonov. Pokus o vypuštění druhé kosmonautky skončil 19. listopadu 1963 tragicky. Jeden anebo více lidí zahynulo, opět podle italských amatérů, v dubnu 1964.

Tyto pověsti o utajovaných tragédiích sovětských kosmonautů shrnul ze západního tisku americký kosmický spisovatel James Oberg v knize Uncovering Soviet Disasters (Utajené sovětské havárie), vydané v roce 1988. Oberg, který dříve pracoval ve vojenském raketovém výzkumu a potom v houstonském kosmickém středisku NASA, je odmítal: „Podle mé studie z roku 1972 jsou tyto zprávy naprosto nepravdivé.

Ani další vysoce postavení sovětští uprchlíci – diplomati, vyzvědači a vědci – se o ničem takovém nezmiňovali. Inženýr Vladimir Fjodorov, údajně význačný specialista v radiotechnice, v článku o sovětské kosmonautice otištěném v roce 1973 v hamburském časopisu Spiegel pověsti o údajných utajených ztrátách sovětských kosmonautů vyvracel. Vědecký reportér Leonid Vladimirov uvedl v knize, kterou napsal v americké emigraci: „Přikláním se dnes k názoru, že žádný pilotovaný let před Gagarinem neexistoval.

Tyto pověsti rovněž ostře vyvracel Charles S. Sheldon, šéf výzkumného oddělení Kongresové knihovny, napojeného na zdroje CIA, který až do své smrti platil za nejvýznačnějšího amerického znalce sovětské kosmonautiky. Například v listopadu 1967 členy Kongresu informoval takto: „Do roku 1967 žádná země neztratila během kosmického letu nějakou kosmickou posádku. U nás zahynulo několik mužů při leteckých neštěstích. Jestli měli Sověti podobné havárie, nevíme, ale jeden muž, který mohl mít nějaký vztah ke kosmickému programu, ale o němž nebylo řečeno, že šlo o kosmonauta, se zabil na padáku.

Ani když za Michaila Gorbačova v druhé polovině osmdesátých let propukla glasnosť a když se později po rozpadu Sovětského svazu v moskevských sdělovacích prostředcích přetřásaly všechny možné aféry, nikdo Gagarinovo prvenství nezpochybnil. Ano, zahynulo několik kandidátů při výcviku na Zemi, o život přišli dobrovolníci, kteří zkoušeli různé prostředky pro kosmonauty, později se někteří dobyvatelé kosmických výšin zabili – ale to je všechno.

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz

Autor : Karel Pacner 🕔08.04.2008 📕7.985

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře