Alexandrovský most 1918

Autor : Pavel Jaroslav Kuthan / Pavel J. Kuthan 🕔13.03.2008 📕17.245

Po propuknutí prudkých bojů mezi jednotkami legionářského Československého armádního sboru a sovětskou vládou v Rusku v květnu 1918, po tzv. Čeljabinském incidentu a zákeřných přepadech československých vlaků jednotkami bolševiků bez předchozího vyhlášení nepřátelství, byla situace sboru o to složitější, že jeho jednotky bojovaly s přesilou nepřítele v několika izolovaných skupinách, vzdálených po transsibiřské magistrále daleko od sebe.

Jednalo se o šest skupin, ve kterých byly jednotky sboru sloučeny podle toho, kde se zrovna na trati nacházely v době propuknutí bojů se sovětskou vládou. Cílem všech jednotek Čs. armádního sboru nyní bylo probít se do Vladivostoku a odtud na základě dohod se spojenci Dohody se na spojeneckých lodích přeplavit na francouzské bojiště k pokračování boje proti Centrálním mocnostem (po zhroucení východní fronty na jaře 1918). Nejdále na východě, ve Vladivostoku – cíli cesty celého sboru, byla již Vladivostocká skupina. Mnohem západněji od ní se nacházela Skupina podplukovníka Ušakova (ruský podplukovník v čs. službách). Západněji od ní Skupina kapitána Kadlece, ještě dále Skupina kapitána Gajdy. V oblasti Čeljabinska se nacházela Čeljabinská skupina. Nejzápadněji a tudíž v nejohroženějším postavení ve stahující se smyčce přisouvaných posil nepřítele, v oblasti Penzy, se nacházela Penzenská skupina.

Tato ohrožená Penzenská skupina ve dnech 28. – 29. 5. 1918 po prudkých bojích s mnohem lépe vyzbrojeným nepřítelem nakonec úspěšně dobyla Penzu. Zároveň porazila v těchto dnech i bolševické jednotky v bojích u Rtiščeva a Serdobska, který rovněž dobyla. Jejím cílem bylo nyní dosáhnout spojení s Čeljabinskou skupinou, která jí byla nejblíže. Spojením skupin by se tak zvýšil jejich bojový potenciál a šance na probití se do Vladivostoku.

V bojích tou dobou již byly i ostatní skupiny sboru. Skupina podplukovníka Ušakova dobyla 28.5. Nižneudinsk a Kansk a snažila se o spojení se Skupinou kapitána Kadlece, nicméně v cestě jí zatím stály početné bolševické jednotky v oblasti Krasnojarsku. O spojení se Skupinou kapitána Kadlece se snažila probitím na východ i Skupina kapitána Gajdy. Jednotky těchto skupin po zahájení bojů většinou úspěšně obsadily nádraží, na kterých zrovna jejich vlaky v této době stály a zabezpečovaly se proti nečekaným přepadům ze strany tamních sovětů.

Penzenské skupině, jíž velel poručík Čeček a která byla tvořena 1. a 4. střeleckým plukem, 1. záložním plukem a dělostřeleckým plukem, stála však v cestě na východ směrem k Čeljabinské skupině stále ještě řeka Volha a silné bolševické jednotky v oblasti Samary. Zejména široká Volha byla přírodní překážkou, z jejíhož úspěšného překonání měl poručík Čeček obavu, protože v oblasti přes ní vedl pouze  železný Alexandrovský most a předpokládal, že jeho cenu pro Čechoslováky si jistě uvědomuje i sovětské velení.

Mezitím dva prapory  1. záložního pluku, z Penzenské skupiny, obsadily ještě 29.5. Kuzněck, který se nachází asi 120 km východně od Penzy. V Syzrani (východně asi 250 km východně od Penzy) byl vlak s dvěma bateriemi 1. děl. brigády Jana Žižky. Obě baterie byly po předchozím odzbrojení sovětskou stranou (na základě dřívějších mírových dohod, ještě před zahájením nepřátelství). Proto nyní neměly žádná děla, pouze 2 kulomety a asi 150 pušek s minimem munice. I přes tuto naprosto nedostatečnou výzbroj dal velitel vlaku, kapitán Mackěvič, rozkaz k dobytí Syzraně pro zabezpečení tratě pro zbytek Penzenské skupiny k cestě na východ.  Těsně před zahájením operace dorazil na nádraží k posile Čechoslovákům další vlak 1. děl. brigády, s dalšími dvěma bateriemi. Mackěvič zahájil se svými jednotkami útok, avšak bolševické jednotky, tvořící obranu Syzraně, se po prvních výstřelech v panice rozprchly. Navíc v samotné Syzrani tou dobou ve vidině blížích se Čechoslováků sílily mezi obyvatelstvem projevy sympatií k Čechoslovákům a protibolševické postoje, proto se syzraňský sovět (v čele se S. Bugreněvěm) ocitl v kritické situaci, ze které se snažil vyklouznout tím, že po rozprchnutí svých jednotek nabídl raději iniciativně hned Čechoslovákům svobodný průjezd Syzraní na východ. Nabídku československá strana přijala, protože skýtala možnost získat další průjezd na východ bez krveprolití. Byla tak mezi zástupci čs. jednotek a syzraňským sovětem podepsána smlouva o propouštění čs. vlaků na východ a syzraňský sovět se dále zavázal k tomu, že bude žádat Moskvu o zastavení nepřátelství vůči Čechoslovákům. Později však tato smlouva nebyla samozřejmě dodržena, Moskva jí odmítla uznávat a tvrdě postupovala později vůči všem, kdo se tehdy k Čechoslovákům chovali smířlivě (později, po odjezdu Čechoslováků byli zatčeni a v mnohých případech popraveni ti, kteří jim pomáhali nebo s nimi sympatizovali, včetně asi 17 ruských železničářů, kteří byli postříleni). Přitom Čechoslováci dodrželi tehdy tuto smlouvu se syzraňským sovětem do posledního bodu - nezaútočili na město, které nyní mohli vydané napospas hravě obsadit, a odjeli dále na východ, zanechávaje v Syzrani v souladu se smlouvou i nedotknuté sklady výstroje a výzbroje, kterou přitom Čechoslováci citelně tehdy potřebovali. Na základě obsazení Kuzněcku a zajištění průjezdu Syzraní mohly jednotky Penzenské skupiny snadno a rychle projet od Penzy dále za Syzraň. V cestě nyní stála řeka Volha, kdy k jejímu překonání bylo nutno získat zmíněný Alexandrovský most (dlouhý železný 1,4 km dlouhý most se 14 pilíři). Bylo nutné most rychle zajistit, než jej bolševici buď obsadí množstvím sil, které k němu rychle stahovali, nebo jej vyhodí do povětří. Nastal tak takřka běh Penzenské skupiny k mostu, běh o život.

Velitel Penzenské skupiny poručík Čeček tedy jako předvoj rychle vyslal napřed v noci na 30.5. a během dne 30.5. k zajištění Alexandrovského mostu dva prapory 4. stř. pluku „Prokopa Holého“ (II. a III. prapor pluku), posílený improvizovaným obrněným vlakem „Orlík“ a vlakem hospodářské roty. Zároveň v rámci tohoto předvoje jel i štáb 4. stř. pluku. Při průjezdu zabezpečenou Syzraní zde zůstal zatím štáb pluku a hospodářská rota k zabezpečení říčního přístavu před možnými očekávanými výpady bolševiků přes řeku na lodích z bolševického břehu Volhy. K Alexandrovskému mostu pokračovaly tak oba prapory 4. stř. pluku, s podporou vlaku „Orlík“ a v noci z 30. na 31.5. byly na místě – asi 10 km od Alexandrovského mostu, na stanici v Batrakách. Okamžitě byl kolem 01:00 ráno vyslán k mostu po železnici na lokomotivě průzkumný oddíl ke zjištění situace, pod vedením praporčíka Matouška, tvořený 40 muži z 10. roty pluku.

Průzkumný oddíl praporčíka Matouška se přiblížil k zastávce Pravaja Volga, poslední železniční zastávce před mostem, zastavil a opustil lokomotivu a dále pokračoval již pěšmo po rozvinutí do terénu. Zastávku Pravaja Volga obsadil rychle bez boje a zajal zde i spícího bolševika na hlídce. Levé křídlo průzkumného oddílu, rozvinuté při postupu do skupinek, postupujících v linii, narazilo na jednotku nepřítele, ukrytou v blízké elektrárně a dalších budovách u Alexandrovského mostu. Ihned se strhla prudká přestřelka, ve které se ukázala palebná přesila nepřítele, který Čechoslováky v rámci svých možností u Alexandrovského mostu již očekával. K ochraně mostu měli bolševici také dva kulomety, stejně jako Čechoslováci. Praporčík Matoušek okamžitě posílil levé křídlo svého postupujícího oddílu včetně posílení oběma kulomety oddílu. Bohužel během boje se oba kulomety poškodily a bylo nutné je odeslat do týlu k lokomotivě k případné opravě, protože nebylo možné je zde v prudké palbě na místě opravovat. Tato chvíle se stala navíc kritickou, když ještě bylo zjištěno, že pod most přirazila v té době i říční nepřátelská loď, ze které se začalo vyloďovat asi 300 bolševiků, kteří měli v úmyslu Matouškův oddíl odříznout a zničit. Proti takové přesile by se bez vlastní účinné palebné síly Matouškův průzkumný oddíl dlouho neudržel a hrozilo tak jeho zničení. Během přestřelky utrpěl oddíl ztráty 1 padlého a 2 raněné. Praporčík Matoušek provedl tedy v této situaci odpoutání od nepřítele a se svým oddílem se začal stahovat k ranní 6 hodině zpět ke své lokomotivě. Na trati se však z týlu v tu chvíli najednou objevil čs. improvizovaný obrněný vlak Orlík (pod velením praporčíka Šrámka), který přijel z Batrak na pomoc, když tam byla slyšet střelba. To bylo vítané posílení Matouškova oddílu. Část posádky „Orlíku“ tak posílila průzkumný oddíl, který potom s podporou popojíždějícího „Orlíku“ postupoval již v 6:30 znovu směrem k Alexandrovskému mostu. Na plošině „Orlíku“ bylo umístěno i dělo, ovládané dělostřelcem Melicharem tak mistrně, že při přiblížení se k nepříteli dvěma ranami zasáhl pozice bolševiků velmi přesně a působil v jejich řadách paniku. Když se poté přidala i palba ručních zbraní Matouškova oddílu, dali se bolševici na panický ústup. Když na břehu Volhy vyloděný bolševický výsadek viděl, že obrana mostu utíká, nalodil se znovu na loď a dal se na ústup taky, vzdávajíc se tak možného původního plánu na obklíčení československého oddílu.

Matouškův oddíl s podporou vlaku „Orlík“ tak rychle postupoval vpřed a brzy obsadil kraj mostu, který zabezpečil. Operace k obsazení mostu byla zahájena a bylo nutno pokračovat nyní velmi rychle, než nepřítel stihne na druhý břeh přisunout další posily nebo most vyhodit do povětří, protože nebylo známo, zda není podminovaný. Ztráta mostu by znamenala zřejmě konec celé Penzenské skupiny. To si všichni uvědomovali.

K mostu již v té době ale přijel III. prapor 4. stř. pluku (podporučík Vobrátílek) spolu se 3. dělostřeleckou baterií dělostřelecké brigády Jana Žižky. Roty III. praporu 4. stř. pluku se rychle rozvinuly do linií po obou stranách mostu na břehu řeky, který tak zabezpečily proti případnému opakovanému říčnímu výsadku nepřítele ze druhé strany řeky. Dělostřelecká baterie byla postavena před most k případnému odražení útoku nepřítele po mostě a zároveň podpoře připravovaného československého postupu přes most. Roty III. praporu zaujaly svá místa právě včas, protože se zrovna z druhé strany řeky blížila opět bolševická říční loď, která zahájila na Čechoslováky prudkou palbu z děl, ale i kulometů a pušek výsadku, který byl na ní připraven k opětovnému vysazení. Do přestřelky se vložil však nyní i vlak „Orlík“, zejména jeho dělo, které pár dobře mířenými ranami zahnalo tuto bolševickou loď opět na ústup. „Československý“ břeh Volhy byl z hlediska terénu výhodnější, než protější „bolševický“ břeh, protože zde byly vyšší vyvýšeniny, ze kterých byl výhled daleko přes řeku na druhý břeh do bolševických pozic. Obsazením západního břehu se tak bolševici na východním břehu dostali tedy do značně nevýhodného postavení pro další obranu. Navíc zde tou dobou neměli ani větší množství sil. Ty byly na cestě, ale pro rychlý postup Čechoslováků od Penzy nestačily sovětskému velení u Alexandrovského mostu tyto posily dorazit. Bolševici totiž nečekali, že Penza i Syzraň podlehnou tak rychle a že Čechoslováci od Penzy již koncem května budou u mostu. Nyní zde najednou měli celou československou Penzenskou skupinu.

Čechoslováci zahájili útok k dobytí mostu hned v 8 hodin ráno (31.5.).  Přesná a účinná palba československých děl a kulometů zahnala z náspu u mostu bolševické jednotky na ústup. Zároveň byla zahnána i bolševická říční loď, která se opět pokusila o přiblížení k západnímu břehu a výsadek jednotek, co měla na palubě. Nepřítel před Čechoslováky v panice ustupoval od mostu, který pak okamžitě Čechoslováci obsadili. V boji o most ztratili Čechoslováci 3 padlé a 3 raněné. Bolševici utrpěli ztráty citelnější – 11 padlých a více než 10 raněných.

Po rychlé prohlídce mostu československými techniky a zákopníky, kteří se snažili zjistit, zda je či není most podminován, byl most shledán bezpečným. Přes most rychle přejel obrněný vlak „Orlík“, který následně pokračoval v jízdě dále a pronásledoval ustupujícího nepřítele palbou ještě dalších asi 6 km ke stanici Obšárovce. Zde došlo ke srážce vlaku s lokomotivou, kterou rozjetou poslali po kolejích bolševici proti „Orlíku“. Tlačená přední plošina Orlíku ztlumila náraz bolševické lokomotivy a „Orlík“ tak nebyl zničen, ale byl poškozen – náraz zničil jeden z vezených obrněných automobilů a druhý poškodil. Nebyly však žádné lidské ztráty a celá srážka tak byla posledním zoufalým gestem bolševiků o zdržení československého postupu. Jednotky praporu 4. stř. pluku mezitím obsadily plně Alexandrovský most, který tak byl pro cestu přes Volhu zabezpečen. Radost z úspěšného získání mostu tak byla mezi Čechoslováky veliká. Byl to velký úspěch.

Po dobytí Alexandrovského mostu bylo nutné pokračovat co nejrychleji dále, než se nepřítel vzpamatuje a pokusí se přísunem sil Penzenskou skupinu zatlačit zpátky za Volhu.

Velitelem předního voje skupiny byl rozkazem poručíka Čečka určen poručík Petřík, který byl zároveň velitel 1. záložního pluku. Bylo nutné dobýt Obšárovku k umožnění postupu dále.

Jednotky nepřítele, které se v panice po ústupu od Alexandrovského mostu pokoušely v Obšárovce znovu uchytit, měly sílu asi 250 mužů. Asi 1 km před Obšárovkou měl nepřítel zároveň ve výhodném postavení připraveny zákopy, s umístěnými 8 kulomety, kterými palbou pokrýval přístup po železnici ve směru od Alexandrovského mostu. Tyto jednotky nepřítele zde v připravených zákopech měly navíc k podpoře ještě obrněný automobil se dvěma kulomety a také jedno výzvědné letadlo. Připravovaly se zde Čechoslovákům klást odpor v dalším postupu východním směrem – na Samaru.

Poručík Petřík zajistil východní břeh Volhy a Alexandrovský most dvěma prapory svého 1. zál. pluku a prapory 4. stř. pluku rozvinul do útoku proti Obšárovce, kterou hodlal napadnout částí svých sil i obchvatem, čímž chtěl jednotky nepřítele odříznout a likvidovat. I přes počáteční prudkou palbu bolševiků se jednotky 4. stř. pluku rozvíjely v rámci naplánované operace rychle a bez větších potíží. Když však bolševici spatřili, že jim hrozí obklíčení, dali se opět na rychlý ústup. Opustili zákopy, opustili Obšárovku a ujeli na východ. Čechoslováci v této akci neutrpěli tak žádné ztráty a odpoledne bez problémů rychle obsadili Obšárovku. Utíkající bolševiky pronásledoval vlak „Orlík“ a II. prapor 4. stř. pluku, avšak byly zadržováni opravou trati, kterou za sebou bolševici poškozovali, aby Čechoslovákům zpomalovali postup. K večeru se ještě podařilo kulometnému oddílu „Maxima“ 4. stř. pluku sestřelit bolševické letadlo. Z havarovaného letadla se však nepřátelský pilot zachránil a podařilo se mu utéci před vyslaným československým oddílem, který ho chtěl zajmout.

Následně předvoj Penzenské skupiny obsadil během dopoledne 1.6. dalších asi 30 km železnice na východ od Obšárovky. Obsadil stanici Mylnou, za níž po krátké přestřelce zajal 4 bolševiky z průzkumného oddílu, který zde byl proti Čechoslovákům vyslán. Z výslechu těchto zajatců bylo zjištěno, že u nedalekého rozjezdu Majtuga připravují bolševici novou obrannou pozici.

Ještě předtím během noci na 1.6. se v Obšárovce shromáždil celý 4. stř. pluk, po příjezdu všech tří jeho praporů, včetně štábu. Jeho zastupující velitel poručík Gayer se ujal operace k získání Majtugy. Průzkumem zjistil sílu a postavení nepřítele, zjištěno bylo i postavení dvou nepřátelských děl. Gayer do čela útoku postavil II. prapor svého pluku (podporučík Noska), který měl postupovat s podporou vlaku „Orlík“ (jehož novým velitelem byl tehdy jmenován znamenitý dělostřelec, ruský podporučík Choljavin (v čs. službách) – dosavadní velitel vlaku praporčík Šrámek převzal velení nad nově vytvořenou kulometnou částí vlaku). Zálohu, která postupovala za údernou skupinou, tvořil III. prapor pluku (podporučík Vobrátílek).

Hned po zahájení akce, zahájil na postupující roty obou praporů nepřítel dělostřeleckou palbu, která však byla opravdu značně nepřesná. Roty postupovaly dále rychle k Majtuze, přičemž přesnou palbou svého děla (díky zkušenému dělostřelci podporučíku Choljavinovi) zapříčinil „Orlík“ opětovné propuknutí paniky v řadách nepřítele. Bolševické dělostřelecké baterie se po této přesně dělostřelecké palbě Orlíka daly na ústup. V této situaci se do útoku rozeběhl ještě II. prapor 4. stř. pluku, který zahnal bolševické jednotky k ústupu a rychle Majtugu obsadil.  Následně pokračoval dále, směrem ke stanici Bezenčuk, kam se jednotky nepřítele stahovaly. V následném boji u říčky Bezenčuk, kde se neúspěšně nepřítel pokusil o obchvat československého postupu a kde se snažil přírodní překážky říčky využít k zadržení Čechoslováků, musely být nasazeny do boje i zálohy, aby se podařilo nepřítele od Bezenčuku vypudit. Během boje byla na straně nepřítele zjištěna i přítomnost českých bolševiků (jednalo se o jednotku ze samarského oddílu, kterou vyslal proti Čechoslovákům jeho velitel komisař Jaroslav Hašek…). V prudkém boji, ve kterém Čechoslováci měli ztráty 1 padlého a 9 raněných, se nakonec bolševici dali na útěk. Pokusili se ještě zachytit přímo u stanice Bezenčuk. Soustředěnou palbou „Orlíka“ a následného statečného útoku II. praporu 4. stř. pluku, který se po počátečním přiblížení vrhl do bodákové zteče, se však podařilo nepřítele zahnat na útěk od této oblasti předmostí Alexandrovského mostu definitivně.

Získáním Obšárovky a železnice až po Bezenčuk bylo zabezpečeno předmostí na východním břehu Volhy. Celá Penzenská skupina, které se rázem tím zvýšily šance na spojení s ostatními skupinami, které po transsibiřské magistrále byly rozděleny, se tak úspěšně zachytila na východním břehu Volhy.

V bojích o předmostí Alexandrovského mostu na východním břehu Volhy tak utrpěl nepřítel zdrcující porážku. Ztratil celkem 40 padlých a několik desítek raněných. Čechoslováci ztratili 1 padlého a kolem 15 raněných. Při dobytí pozic nepřítele ukořistili Čechoslováci navíc 3 děla, 1 obrněný automobil, 1 vlak plný potravin, 1 nákladní automobil, několik kulometů, pušek a množství munice. Tento ukořistěný materiál byl cenným doplněním výzbroje a materiálu skupiny.

Do večera 1.6. ještě předvoj Penzenské skupiny obsadil stanici Jeriky. Skupina se tak dále blížila k Samaře, kde očekávala tvrdý boj se silným samarským sovětem. Blížila se tak slavná bitva u Lipjag.

Hlavní prameny:
Československý denník. Orgán Československé Národní Rady a správy Svazu československých spolků na Rusi. 1918- . Ročník 1918.
Památník čs. legií Čestná vzpomínka. Památník čs. legií Čestná vzpomínka [online]. 2005 [cit. 2007-12-10]. Dostupný z WWW: <http://www.pamatnik.valka.cz>.
JUZA, Josef. Čs. legionáři okresu Rychnov nad Kněžnou 1914-1921 (I. svazek), 1. vyd. Rychnov n. K. : Okresní úřad Rychnov n. K., Státní okresní archiv Rychnov n. K., 1998. 441 s.
KUTHAN, Pavel. Penza 1918. Kaleidoskop : Journal legionářských tradic. 2007, roč. 07, č. 3, s. 24-28. ISSN 1802-1409.
MEDEK, Rudolf, et al. Za svobodu, III. díl : Obrázková kronika československého revolučního hnutí na Rusi 1914-1920. Vaněk Otakar; Holeček Vojta. Praha : Památník odboje, 1926. 891 s.
PLESKÝ, Methoděj. Dějiny 4. střeleckého pluku Prokopa Velikého 1917-1920. 1. vyd. Turnov : Nákladem autora, 1927. 388 s.
Archiv autora
Autor : Pavel Jaroslav Kuthan / Pavel J. Kuthan 🕔13.03.2008 📕17.245

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře