Smrt admirála Nelsona

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔13.03.2008 📕22.294

Je zajímavé, že ačkoliv spousta knih či článků se věnuje životu slavného anglického admirála, jen málo z nich se zaobírá přesnými okolnostmi jeho smrti. Přitom se jedná o téma mimořádně zajímavé. V mnoha publikacích se čtenář dozví pouze, že Nelson byl během bitvy u Trafalgaru zasažen kulí z muškety, jindy je dodáno, že šlo o zásah ostrostřelce (či odstřelovače) a někdy je přidán veledůležitý detail, jméno francouzského střelce – Robert Guillemard. Jen málokdo se ale zamýšlí nad tím, odkud se vynořilo jméno muže, jenž měl vypálit nejúspěšnější jednotlivý výstřel ze zálohy všech dob.

Bylo pondělní dopoledne 21. října 1805. Anglická řadová loď Victory svojí přídí krájela vlny a vodní tříští si neochvějně probíjela cestu vpřed. Za ní se v kurzu držel zbytek anglické flotily. Muži na palubách lodí vyvíjeli horečnou činnost – všichni věděli, že plují do bitvy, nikdo z nich ovšem netušil, že se zakrátko zúčastní jednoho z nejslavnějších námořních střetnutí v dějinách.

Na palubě Victory právě probíhala poslední porada velících důstojníků. Kolem vrchního velitele admirála Horatio Nelsona stáli kapitáni ostatních lodí. Nelson měl na sobě svoji nejlepší uniformu, na hrudi měl všechny řády, které získal během své vojenské kariéry, diamantový chochol na dvourohém klobouku a neměl po boku meč. Zamyšleně pozoroval příslušníky námořní pěchoty, kterak vytvářejí ze smotaných houpacích sítí předprsně proti střelám z mušket na obrubnici paluby.

Porada se už chýlila ke konci, když si nervózně odkašlal kapitán Victory Thomas Hardy: „Mylorde,“ obrátil se k Nelsonovi, „neměl byste si převléknout kabát? Vaše vyznamenání jsou příliš nápadná, mohla by upoutat pozornost ostrostřelců.

Jsem si toho vědom, Hardy, ale na převlékání je už trochu pozdě. Všechna svá vyznamenání jsem se ctí získal a se ctí s nimi i zemřu.


Nelsonův portrét zachycující jej se všemi vyznamenáními, jež získal, a která jej nakonec stála život. Pod krkem se nacházejí dvě zlaté námořní medaile, první z nich získal za bitvu u St. Vincent, druhou za bitvu u Abú Kíru. U Trafalgaru však druhou z nich neměl, neboť ji roku 1801 věnoval matce kapitána Westcotta, zabitého v boji u Abú Kíru. Nelson byl tehdy velmi rozhořčen, že paní Westcottová ještě neobdržela medaili, kterou měl její syn dostat za statečnost. Osmicípá hvězda nahoře na hrudi je Bathský řád udělený Nelsonovi spolu se zlatou námořní medailí 14 dní po bitvě u St. Vincent. Hvězda nalevo je Řád sv. Ferdinanda, jenž Nelson obdržel 8. 8. 1800 od sicilského krále Ferdinanda. Hvězda napravo je Císařský řád otomanského půlměsíce, ustavený k výročí bitvy u Abú Kíru. Jde o jediné muslimské vyznamenání založené kvůli vítězství křesťanů. Nelson jím byl vyznamenán v srpnu 1799. Kříž dole je německý Řád sv. Jáchyma, jenž Nelson spolu s čestným titulem rytíře obdržel v říjnu 1801. Na klobouku se nachází diamantová agrafa udělená Nelsonovi po bitvě u Abú Kíru, jde o chochol tvořený 13 řadami diamantů (stejný počet jako bylo zajatých francouzských lodí u Abú Kíru), jedná se o nejvyšší turecký odznak chrabrosti, tato pocta byla o to větší, že tato konkrétní agrafa pocházela přímo z turbanu tureckého sultána Selima III., jenž osobně dopisem žádal anglického krále, aby směl Nelson tuto agrafu nosit. Nelson si všech těchto vyznamenání velmi cenil, avšak u dvora upadl v nemilost, protože o jejich nošení bylo třeba napřed požádat krále.

Zdroj obrázku: http://www.stjoachimorder.org/images/nelsonportrait.jpg

V té chvíli už byla spojená francouzsko-španělská flotila blízko a nad hlavami důstojníků proletěla první dalekonosná dělová koule. Nelson nařídil kapitánům, aby se vrátili na své lodi.

Bylo 11.50, když se na Victory snesla palba nepřátelská palba. Kolona anglických lodí, plujících v kýlové brázdě, neochvějně směřovala kolmo ke středu linie nepřátelských korábů. Victory nemohla palbu opětovat, neboť stále plula k nepříteli přídí. Na ni naopak v tu chvíli pálilo sedm či osm nepřátelských lodí.

Během deseti minut uragán železa odstřelil Victory část zadního i předního stěžně, besan, vratipeň a poškodila kormidelní kolo, takže 40 mužů bylo odesláno, aby loď řídili přímo natáčením ohromné kormidelní páky. Paluba se pokryla mrtvými a raněnými, jedna střela zabila Johna Scotta, Nelsonova tajemníka, další utrhla přezku z Hardyho boty a řetězová koule, určená k trhání lan, zasáhla na palubě seřazený oddíl námořní pěchoty, 8 mariňáků zabila a desítky dalších ranila.

Nelsonova formace mířila původně do mezery mezi desátou a jedenáctou nepřátelskou loď, což byly Santísima Trinidad (vlajková loď vrchního španělského velitele admirála Churrucy y Florese) a Bucentaure (vlajková loď admirála Villeneuva). Palba Santíssimy však byla příliš silná, Nelson uhnul vpravo a zamířil do mezery mezi Bucentaure a Redoutable, dvanáctou loď předního voje, který tím odřízl od hlavních Villeneuvových sil.

Smůla však byla v tom, že Redoutable velel kapitán Lucas, jenž byl považován za jednoho z nejschopnějších a nejzodpověděnějších francouzských námořníků. Tento pouhých 142 cm vysoký mužík byl totiž jeden z mála francouzských kapitánů, který nutil svoji posádku během dlouhého kotvení v přístavech, zablokovaných anglickým loďstvem, k usilovnému výcviku. Chápal, že anglickému dělostřeleckému umění se jeho muži nikdy nevyrovnají (částečně také proto, že francouzská děla byla ještě odpalována doutnákem, zatímco Angličané již měli křesací zámky odpalované zatažením za šňůru. Druhý způsob byl pochopitelně lepší – umožňoval vystřelit přesně v konkrétním okamžiku. U doutnáku byla jistá prodleva, během níž se loď mohla na vlnách zhoupnout a koule pak nezasáhla cíl). Proto svoji posádku cvičil zejména k abordáži a boji ručními zbraněmi.

A právě tady začíná příběh francouzského ostrostřelce seržanta Roberta Guillemarda, jak byl zachycen v knize „Dobrodružství francouzského seržanta“. Zde jeho vyprávění začíná okamžikem, kdy byl Guillemard spolu s dalšími výtečnými střelci vyslán kapitánem Lucasem vyšplhat na stěžně, aby mohli shora ostřelovat paluby nepřátelských lodí:

Když jsem se dostal na vrcholek, mé první hnutí bylo podívat se na vyhlídku, kterou poskytovala nepřátelská flotila. Na více než tři míle se táhl dlouhý hustý oblak kouře, v němž byl rozeznatelný les stěžňů a ráhnoví, vlajek, znaků, a palba tří národů. Tisíce záblesků, více či méně blízko, nepřetržitě pronikalo tímto mrakem a valící se rámus ohromně podobný k neustávající bouři, ale mnohem silnější, vycházel z jeho lůna. Moře bylo klidné; vítr slabý a nepříliš příznivý pro provádění manévrů.

Kolem jedné hodiny po poledni Victory křížila kýlovou brázdu Villeneuvova Bucentauru těsně za jeho zádí. William Willmet, loďmistr Victory, v tu chvíli stál na levé straně příďové nástavby hned vedle jednoho ze dvou „drtičů“, osmašedesátiliberních karonád, jimiž byla Victory vyzbrojena. Tato karonáda byla nabita nejen dělovou koulí, ale též pouzdrem obsahujícím 500 kulí do mušket. Ve vhodném okamžiku zavelel Willmet k palbě. Výstřel z karonády roztříštil prosklenou galerii na zádi Bucentauru a kartáčová střelavymetla“ jeho dělové paluby od zádi k přídi.

Vzápětí zasáhla záď Bucentauru zasáhla i první boční salva z Victory, která vyřadila 20 děl a polovinu posádky. Victory sama byla hned nato zasažena Neptunem.

Redoutable vyrazila Bucentauru na pomoc, ale Victory jí zkřížila kurz a přinutila vybočit z řadu, přičemž se k sobě Victory s Redoutable dostaly tak blízko, že se zaklínily ráhny a zapletly takeláží.

Rozpoutal se strašný boj, obě lodi do sebe pálily ze všech děl z bezprostřední blízkosti. Mužstvo na horních palubách se masakrovalo salvami mušket a kartáči z děl. Nelson se obrátil k Hardymu: „Je tady moc horko, Hardy, nesmí to trvat dlouho.

Děla pálila hlaveň proti hlavni, Francouzi dokonce stříleli zevnitř lodi, protože střílny byly zablokovány boky Victory a děla nešla vytáhnout ven. Francouzští střelci palbou z mušket zabránili Angličanům nabíjet děla. Victory do Redoutable pálila z karonád a současně se z druhého boku pokoušela ostřelovat Bucentaure.

Do boje se zapojili i ostrostřelci ve stěžňoví obou lodí včetně Guillemarda:
Když nás angličtí střelci na stěžních, kteří od nás byli vzdáleni jen několik málo yardů, spatřili, zahájili na nás ostrou palbu, kterou jsme opětovali. Voják mé jednotky a jeden námořník byli zabiti docela blízko u mě; dva jiní byli zraněni, byli však schopni slézt dolů. Naši protivníci, jak se zdálo, situaci zvládali hůře než my, protože jsem brzy viděl anglické střelce utíkat a žádní nebyli posláni, aby nahradili ty, kteří byli zabiti nebo zraněni našimi kulemi. Já jsem si pak mohl konečně prohlédnout naši i anglickou loď. Obklopoval je kouř, chvílemi se rozptýlil, ale zase houstl s každým dalším soustředěným útokem. Obě paluby byly pokryté mrtvými těly, které nebyl čas svrhovat přes palubu. Všiml jsem si kapitána Lucase nehybně stojícího na jeho stanovišti, a několika zraněných důstojníků ještě vydávajících rozkazy.

Na Victory Nelson s Hardym neopouštěli své stanoviště na zadní palubě. Chvílemi zcela mizeli v chuchvalcích dýmu, přecházeli po palubě a vydávali rozkazy. V 13.15 stál Nelson čelem k zádi Victory u zadního průlezu do podpalubí. Hardy, jenž stále chodil po jeho boku se nyní otočil a vracel se zpět.

To byla Guillemardova chvíle:
Na zádi anglické lodi stál důstojník pokrytý vyznamenáními, a s jen jednou paží. Z toho co jsem slyšel o Nelsonovi, jsem nepochyboval, že to byl právě on. Byl obklopený několika důstojníky a vypadalo to, že jim vydává rozkazy. Právě když jsem si jej poprvé všiml, několik jeho námořníků kolem něj bylo zraněno palbou Redoutable. Protože jsem nedostal žádné rozkazy sejít dolů a zůstal jsem zapomenut na vrcholu stěžně, pokládal jsem za svou povinnost vypálit na záď anglické lodi, kterou jsem měl jako na dlani a docela blízko u mě.

Také Nelson se chtěl obrátit, když v tom se skácel na palubu. Hardy se ohlédl a vrhl se k ležícímu admirálovi. Toho mezitím nadzvedl seržant a dva vojíni od námořní pěchoty. Hardy poklekl vedle raněného a Nelson zasípěl: „Tak mě konečně dostali Hardy, mám prostřelenou páteř.

Nelson si vyndal z kapsy šátek a zakryl si jím tvář a vyznamenání, aby neděsil své muže. Vzápětí byl odnesen do podpalubí k lodnímu chirurgovi panu Beattymu.

Guillemard projevil chladnokrevnost hodnou pravého odstřelovače:
Byl bych si dokonce mohl vybrat jistější cíl z mužů, které jsem viděl, ale já se rozhodl riskovat a vystřelil jsem skrz skupinky vojáků a důstojníků. Náhle jsem spatřil na palubě Victory velký zmatek, muži se shlukovali kolem důstojníka, kterého jsem považoval za Nelsona. On jen upadl a byl odnesen dolů přikrytý pláštěm, rozruch, který v tom okamžiku vypukl, mě ujistil, že jsem soudil správně a opravdu šlo o anglického admirála.

Chirurg Nelsona vyšetřil, avšak ihned poznal beznadějnost situace, přesto se zdráhal, když mu admirál řekl: „Běžte k raněným Beatty, pro mě už nemůžete nic udělat.“ Uposlechl až na přímý rozkaz.

Boj zatím pokračoval, avšak palba Victory začala slábnout. Francouzi se domnívali, že důvodem byly ztráty způsobené anglické posádce, avšak Angličané po bitvě naopak tvrdili, že přestávali bojovat ve chvílích, kdy podle nich chtěla kapitulovat Redoutable. Důvodem prý bylo hlavně zřícení vlajkového stožáru francouzské lodi. Ať tak či onak, Guillemard se nyní rozhodl opustit své stanoviště:
Okamžik poté Victory přestala pálit; paluba byla opuštěna všemi těmi, kdo ji ovládali; a já jsem předpokládal, že zděšení způsobené pádem admirála bylo příčinou této náhlé změny. Spěchal jsem dolů informovat kapitána o tom, jak se mi jevila situace nepřátel. Uvěřil mi o to rychleji, jak zeslábnutí palby naznačovalo, že událost nejvyšší důležitosti poutala pozornost anglické lodní posádky, a bránila jim v pokračování bojových akcí.

Čtyři francouzští námořníci v tu chvíli pronikli na palubu Victory a informovali kapitána Lucase, že je možné ji abordovat. Lucas podle Guillemarda „vydal okamžité příkazy pro abordáž, a všechno na ni bylo za chvíli připraveno. Říká se dokonce, že mladý Fontaine, lodní poddůstojník Redoutable, procházel kolem střílen dolní paluby anglické lodi, našel je opuštěné a vrátil se oznámit, že loď se vzdala. Fontaine byl zabit o několik okamžiků později, tyto podrobnosti byly získány od námořníka, který tvrdil, že byl svědkem této akce.

V tu chvíli však připlula k druhému boku Redoutable anglická 98dělová Témeraire, která vzápětí jedinou salvou z největší blízkosti vyřadila 200 Francouzů naráz. Témeraire ihned přirazila k boku Redoutable, která se tak rázem ocitla ve dvojím ohni:
Nicméně jakmile část naší posádky, vedená dvěma důstojníky, byla připravena se vrhnout na nepřátelskou palubu, palba začala znovu běsnit s větší zuřivostí, než doposud od začátku akce. Mezitím se anglická osmdesátidělová loď postavila těsně vedle Redoubtable a ta se ocitla ve dvojí palbě; a francouzská loď stejné síly se postavila bok po boku vedle Victory, jež se tak dostala do téže situace. Tak se naskytl doposud nevídaný pohled v námořní válce, který se už nikdy neopakoval - čtyři lodi, všechny ve stejném směru, dotýkajíce se navzájem, drtící jedna druhou, s propletenými ráhny, a bojující se zběsilostí, kterou žádný jazyk nemůže adekvátně vyjádřit. Takeláž byla opuštěna a každý námořník i voják se vrhl k dělům; důstojníci sami neměli nic na práci ani žádné rozkazy v tom strašném boji a tak se také postavili k dělům. Uprostřed skoro čtyř set velkých děl pálících současně v omezeném prostoru – uprostřed rámusících koulí, které zuřivě prorážely boky Redoutable – mezi třískami, které létaly všemi směry rychlostí projektilů a praštěním lodí, které byly hnané vlnami proti sobě navzájem, žádný člověk nemyslel na nic jiného, než na zničení nepřátel a na nářek raněných a umírajících nikdo nebral ohled. Muži padali, a jestliže se přitom stali nějakou překážkou pro činnost děla, které obsluhovali, jejich kamarádi je jen odtáhli za nohy ke středu paluby a bez jediného slova se postavili se soustředěnou zuřivostí na stejné stanoviště, kde je brzy potkal podobný osud.

Zakrátko byla situace francouzské lodi zjevně beznadějná. Velící důstojník Témeraire, kapitán Harvey, vyzval svůj francouzský protějšek ke kapitulaci, avšak Francouzi odpověděli salvou z mušket.

V této chvíli už posádka Victory nebojovala, jen se pokoušela uvolnit od Redoutable. Ta sama byla velmi poničená, měla poškozené kormidlo, zničené téměř všechna děla a z posádky 643 mužů jich bylo vyřazeno 522:
Za necelou půlhodinu naše loď, ačkoli nespustila vlajku, byla ve skutečnosti zralá kapitulovat. Její palba postupně slábla až se zastavila úplně. Zmrzačená těla našich kamarádů zaplnila dvě paluby pokryté rozstřílenými a rozbitými děly, místy ještě kouřícími, a roztříštěným dřevem. Jedna z našich šestatřiceti liberek se na konci boje roztrhla. Třináct mužů stojících kolem bylo zabito střepinami a leželo nakupeno kolem její rozbité lafety. Žebříky spojující paluby byly polámané a zničené; zadní i hlavní stěžeň spadly a zatarasily palubu spolu s kusy lodní výstroje… Ne více než sto padesát mužů přežilo z asi osmi set členné posádky, a téměř všichni tito byli více nebo méně těžce raněni. Kapitán Lucas byl jedním z nich. Bylo pět hodin když boj ustal. Prošel jsem loď, kde všechno představovalo obraz bídy. Klidné zoufalství bylo vykresleno ve vzezření těch, kteří unikli z této hrozné scény…

Redoutable rychle nabírala vodu a hrozilo, že se potopí i s raněnými Francouzi. Kapitán Lucas nyní, ve zcela beznadějné situaci, souhlasil s kapitulací, aby však zachránil své raněné námořníky, pohrozil Harveymu, že pokud mu Angličané ihned neposkytnou pomoc, zapálí svou loď a ta by tak shořela spolu s Victory i Témeraire. Harvey proto vyslal na palubu Redoutable dva důstojníky s několika muži, avšak jejich záchranářské snahy málem vzaly za své, když jeden z raněných Francouzů popadl mušketu se vztyčeným bodákem a se slovy: „Jednoho ještě musím zabít!“, probodl jednomu za Angličanů stehno. Raněný nebožák se pak zřítil mezi trupy obou lodí, kde zahynul. I přes tento incident přešli ostatní angličtí námořníci na Redoutable a pomáhali vyčerpávat z podpalubí vodu pumpami, zatímco ranění byli přenášeni na palubu Témeraire. V noci se však Redoutable potopila navzdory všem snahám a s ní kleslo ke dnu stále ještě mnoho raněných Francouzů.

Jak už jsem řekl, předchozí vyprávění Roberta Guillemarda pochází z knihy „Dobrodružství francouzského seržanta“ (v originále „Adventures of a French Serjeant“, autoři BARBAROUX, Charles Ogé a LARDIER, Joseph Alexandre), která vyšla roku 1826 a Guillemard v ní „ich formou“ vypráví své osudy.

Ještě téhož roku byla kniha recenzována anglickými kritiky, kteří dospěli k závěru, že se s největší pravděpodobností nezakládá na skutečnosti (Guillemard je takový francouzský Igor Hnízdo, či spíše Jack Crabb – hrdina Bergerova románu Malý velký muž. Sloužil 18 let ve francouzské armádě, znal se téměř se všemi klíčovými muži napoleonské Francie, bojoval ve všech důležitých bitvách, jeho rukou padl Nelson, byl přítomen nikdy nevyjasněné vraždě (?) admirála Villeneuva, byl u smrti maršála Murata atd.). Přesto recenzenti dospěli k závěru, že se jedná o fikci velmi dobře napsanou a dokonale promíšenou s dobře ověřitelnými fakty, což jí značně dodává na důvěryhodnosti.

Konkrétně popis boje Victory s Redoutable je velmi přesný až na dva detaily – vedle Victory už žádná další loď nestála, spojeny byly jen Victory, Redoutable a Témeraire; a posádka Redoutable byla ve skutečnosti asi o 150 mužů menší.

Kdo tedy vlastně skutečně Nelsona střelil? Podle doktora Beattyho kulka, kterou později během pitvy Nelsonových ostatků vyňal z jeho těla a která se stala „tou nejnechvalnější v britské historii“, byla podle jeho závěru vypálena ze vzdálenosti asi 50 stop šikmo shora. Charakter zranění tak skutečně napovídal, že osudná kulka opravdu přiletěla ze zadního stěžně Redoutable.

V námořnických novinách Naval Chronicle z prosince 1805, kde jsou popisovány detaily Nelsonovy smrti, se píše: „Francouz, jehož rukou tento nepřekonatelný hrdina padl, byl brzy poté střelen panem Pollardem, lodním poddůstojníkem Victory, a byl viděn jak spadl ze zadního stěžně.

Lodní chirurg Victory, Sir Wiliam Beatty ve své knize „Authentic Narrative of the Death of Lord Nelson“ (Původní příběh smrti lorda Nelsona) uvedl:
Byli tam jen dva živí Francouzi, kteří zůstali na zadním stěžni Redoutable, v době kdy jeho lordstvo bylo zraněno, a rukou jednoho z nich on padl. Tito muži pak ještě nějakou dobu poté pokračovali v palbě na kapitány Hardyho a Adaira, poručíka Rotelyho od námořní pěchoty a několik poddůstojníků na zádi Victory. Nakonec byl jeden z nich zabit koulí z muškety; a na toho druhého pak, když se pokoušel o únik z dolů z vrcholu stěžňoví, pan Pollard (lodní poddůstojník) vypálil z muškety a střelil ho do zad; přičemž spadl mrtvý z lanoví na záď Redoutable.

Týž příběh více rozvádí Robert Southy ve svém „Life of Nelson“ (Nelsonově životě). Tato kniha vyšla poprvé v roce 1813, tedy osm let po bitvě u Trafalgaru. Lze předpokládat, že Southy sice čerpal od Beattyho, současně však zřejmě hovořil z řadou účastníků bitvy. Úryvek z jeho vyprávění začíná okamžikem, kdy byl Nelson zasažen:
Krátce předtím zůstali jen dva živí Francouzi na zadním stěžni Redoutable. Jeden z nich byl muž, který vypálil osudnou ránu: nežil však dlouho, aby se mohl vychloubat tím, co udělal. Starý kormidelní poddůstojník jej viděl vystřelit; a snadno ho rozpoznal, protože měl lesklý třírohý klobouk a bílý kabát uniformy. Tento kormidelní poddůstojník a dva lodní poddůstojníci, pan Collingwood a pan Pollard, byly jediné osoby, které zůstaly na zádi Victory; oba lodní poddůstojníci pokračovali v palbě vzhůru a on je zásoboval náboji. Jeden z Francouzů se pokoušel o útěk dolů z lanoví, byl zastřelen panem Pollardem a spadl na zádi. Ale starý kormidelník zakřičel “to je on, to je on”, a ukázal na jiného, právě když znovu vypálil. Kormidelník dostal jeho ránu do úst a padl mrtev. Oba poddůstojníci pak vystřelili zároveň, a chlapík na vrcholku stěžně klesl. Když dosáhli této chladnokrevné trefy, vyšplhali do vrcholku zadního stěžně a našli ho mrtvého, s jednou kulí v hlavě a druhou v hrudníku.“

Sám Pollard popsal situaci následovně:
Po povýšení jsem přišel na Victory z Canopusu a jako signální poddůstojník jsem s ní byl v oné pamětihodné bitvě u Trafalgaru. Mé stanoviště bylo na zádi a byl jsem první důstojník, který byl do pravé ruky zasažen třískou vymrštěnou zásahem z děla, až mi dalekohled, jenž jsem držel, upadl na palubu. Kapitán Pascoe, jenž byl signální důstojník, stál vedle mne, zpozoroval to a ptal se mě, zda jsem zraněn - byl jsem otřesen, ruka pohmožděná, avšak kost jsem shledal nezlomenou a tak jsem odpověděl: „Ne pane!“. Pak jsem zdvihl dalekohled. Chvíli nato prošla koule z muškety pláštěm téhož dalekohledu stopu nad mou rukou. Také mé hodinky byly rozbité na kusy další kulí z muškety, která prošla šikmo. Byly to hodinky se sklápěcím víčkem: sklíčko uvnitř bylo rozbité, což mi trochu poškrábalo kůži. Jak jsme se hnali do akce, propluli jsme za zádí Santíssimy Trinidad, španělské čtyřpalubní lodi. Po chvíli vzájemného ostřelování s naším levobokem přišel zásah, který přesekl táhla ovládací páky a bubnu kormidelního kola, což způsobilo náraz Victory těsně vedle Redoutable, francouzské 84dělové lodi (další loď za Santíssimou Trinidad), takže jsme se připravovali na napadení oběma nepřátelskými loděmi současně. Poté, co jsme byli nějakou dobu zaklesnuti s Redoutable, jsem zpozoroval důstojníky i muže velmi rychle padat na záďové i zadní palubě, a mou pozornost přitáhl pohled na vrcholky stěžňů Redoutable, kde byla řada vojáků shrbených v nabíjecí pozici, a vedla ničivou palbu na záď a zadní palubu Victory. Kormidelní poddůstojník jménem King stál tehdy vedle mne, ukázal jsem mu na ně a zdvihnul jsem jednu z náhradních mariňáckých mušket ležících na signální bedně – King mi podával náboje ze dvou soudků nachystaných na zádi pro pěšáky. Kapitán Adair od námořní pěchoty a malá skupina pěšáků, která mu zbyla (ostatní byli buď zabiti nebo zraněni), střílela z pravé lodní lávky Victory na palubu Redoutable, přičemž byl kapitán Adair zabit. Dva poručíci od mariňáků byli předtím kulemi z mušket zraněni. Dokud jsem viděl francouzské vojáky napřimující se na stěžních, aby pálili na palubu Victory, pokračoval jsem v palbě, až už tam nebyl žádný vidět. King, kormidelní poddůstojník, byl střelen do čela ve chvíli, kdy mi podával poslední balíček nábojů a padl mrtvý přede mě; tato událost mnou silně otřásla. Byl jsem jediný důstojník, jenž zůstal na zádi naživu po skončení akce (z těch co tam měli stanoviště), ostatní byli buď zabiti nebo zraněni. Odtud tedy pramení víra, že já jsem byl tou osobou, jež zastřelila muže, který zabil lorda Nelsona.


Obraz D. Dightona zachycující Nelsonovu smrt. Admirál leží v pravé části obrazu, muž v modrém námořnickém kabátci a dvourohém klobouku zády k malíři je kapitán Hardy. Muž v námořní uniformě přesně uprostřed obrazu (mířící šikmo vzhůru do stěžňoví Redoutbale) je zřejmě Pollard, raněný u jeho nohou má být možná King. Obraz poměrně věrně zachycuje situaci, jak byla popsána, nechybí ani Adairova pěchota na „pravé lávce“, avšak Pollard byl ve skutečnosti na záďové palubě, kde nebyla žádná děla, nikoliv na zadní palubě (quarterdeck), kde byl raněn Nelson.

Pollardovo vyprávění bylo prafrázovano v O´Byrneově „Námořním biografickém slovníku“ vydaném roku 1849 (Naval Biographical Dictionary).

Pollard dodává jméno onoho starého kormidelníka ze Southyho vyprávění. Kormidelní poddůstojník John King skutečně padl v bitvě u Trafalgaru, na druhou stranu však Pollard zcela ignoruje přítomnost svého kolegy Collingwooda. V šedesátých letech mu to bylo na stránkách The Times vyčteno, a tak Pollard do novin zaslal dopis, jenž byl uveřejněn 13. 5. 1863:
Je pravda, že můj starý spolubojovník Collingwood, který je nyní již několik let mrtev, se nakrátko objevil na zádi. Já jsem objevil muže, krčící se ve stěžňoví Redoutable a ukázal jsem mu je, on zvedl mušketu a jednou vystřelil; pak opustil záď, soudím, že na se vrátil na své stanoviště na zadní palubě. Já jsem pokračoval v palbě, dokud jsem na stěžních viděl jediného muže, poslední, kterého jsem zahlédl, slézal lanovím zadního stěžně a po mém výstřelu se zřítil. King, kormidelní poddůstojník, byl zabit ve chvíli, kdy mi podával balíček nábojů, což se stalo dlouho poté, kdy Collingwood opustil záď. Já jsem tam zůstal až do konce akce, pomáhal jsem upevňovat takeláž náhradního stěžně; potom jsem byl uveden do důstojnické jídelny, kde byli shromážděni Sir Thomas Hardy s ostatními důstojníky a blahopřáli mi jako osobě, která pomstila smrt lorda Nelsona, kterýžto fakt byl později úředně oznámen. Jsem dalek toho, aby se hanělo jméno mého starého přítele Collingwooda, pouze si přeji, aby dostal vyznamenání za zásluhy, jež se mnou sdílel v té velké námořní bitvě.

Pollardovo tvrzení, že zpráva o tom, že právě on „byl osobou, která pomstila Nelsona“, byla poté „úředně oznámena“, je klamné. Anglické slovo „gazetted“ je v britské angličtině chápáno ve smyslu oficiální úřední listiny. Pollardem míněná zmínka o jeho činu však byla ve skutečnosti zveřejněna pouze v gibraltarských novinách Gibraltar Chronicle a Gibraltar Gazette, když se sem krátce po bitvě uchýlila pocuchaná anglická flotila.

Jediný úřední dokument, ve kterém se o Pollardovi v tomto smyslu hovoří (a kde je také odkaz na výše uvedené noviny), je jeho vlastní služební výkaz, který roku 1846 zaslal na Admiralitu a v němž uvedl:
21. října (1805) jsem byl jako signální poddůstojník umístěn na zádi během akce u Trafalgaru. Utrpěl jsem nepatrnou jizvu od mých hodinek rozdrcených kulkou z muškety a podlitinu na pravé ruce od třísky. Také jsem měl tu čest být osobou, která zastřelila muže, jenž zbavil života lorda Nelsona, jak bylo uvedeno v Gibraltar Gazette.“ Pollard se dále odkazuje na „dopisy nebo hlášení nadřízených důstojníků“ a „vynikající osvědčení od Sira T. Hardyho a Capt. Pascoea za mé chování onoho 21. října 1805.

Pollard tedy odvozoval svou pozici „Nelsonova mstitele“ právě od článku v Gibraltar Gazette, avšak ve skutečnosti spolu s ním současně na stěžně Redoutable stříleli i střelci z Témeraire, takže je nemožné stanovit, kdo přesně francouzské ostrostřelce vyřadil.

Ať už osudnou ránu vypálil kdo chtěl, Nelson byl mrtev. Zemřel tři hodiny po svém zranění, ve chvíli, kdy mu kapitán Hardy gratuloval k vyhrané bitvě. Kromě něj Britové ztratili ještě dva kapitány. George Duff, kapitán Marsu, byl zabit hned na počátku bitvy dělovou kulí a jeho tělo přikryté anglickou vlajkou pak leželo celou dobu na palubě. John Cooke, kapitán Bellerophonu, si podobně jako Nelson odmítl převléknou svůj parádní kabát a při pozdějším boji zblízka byl zasažen dvěma kulemi z muškety do hrudi, právě když nabíjel své pistole.

Ačkoliv se jednalo o obrovské vítězství, celá flotila truchlila nad ztrátou milovaného Nelsona. Jeden námořník z Royal Sovereign, vlajkové lodi Nelsonova blízkého přítele admirála Collingwooda, napsal:
Nikdy jsem ho nezahlédl – čehož lituji, ale zároveň jsem také rád. Ovšem, že jsem ho chtěl vidět, ale všichni muži z naší lodi, kteří ho spatřili, jsou nyní tak zženštilí, že do chvíle, co byl zabit, nedělají nic kromě toho, že brečí. Muži, kteří bojovali jako ďasi, si sedli a buleli jako holky.

Sám admirál Collingwood se podle téhož námořníka, rozplakal ihned po oznámení Nelsonovy smrti.

Zlomená posádka Victory odmítla vydat Nelsonovo tělo, aby ho do Anglie převezla rychlá fregata, protože se obávali, že by mohlo padnout do rukou nepřítele, „což by ztrátu učinilo dvakrát tak bolestnou, a proto byli zajedno a rozhodli se, že jeho tělo převezou v bezpečí do Anglie, nebo sním klesnou ke dnu. () Když jsme ho vzali na moře, tak ho taky přivezeme domů.

Colllingwood byl jejich oddaností dojat a tak svolil. Victory se vracela 2 měsíce (plula ve vleku, neboť ztratila takřka všechnu takeláž), po celou dobu vlála Nelsonova vlajka na půl žerdi. Nelsonovo tělo bylo uloženo do sudu s brandy o objemu 184 galonů (největší sud na palubě Victory), na Gibraltaru byl přemístěn do sudu s vínem, během cesty byl alkohol dvakrát vyměněn. Sud stál na střední palubě a neustále u něj stála stráž námořní pěchoty.

Během této poslední plavby provedl doktor Beatty pitvu Nelsonových ostatků. Tělo prý bylo v překvapivě dobrém stavu, jen rty byly pobledlé. Kule prošla levým ramenem, šikmo protrhla levý plicní lalok, přeťala dlouhou plicní tepnu, přerazila páteř a uvízla v zádovém svalstvu. Smrt nastala zalitím plic krví. Orgány byly dokonale zdravé, avšak překvapivě malé „spíše jako orgány chlapce než 47 letého muže“, což bylo přičítáno faktu, že se Nelson narodil o dva měsíce předčasně.

Jeho poslední cesta po dlouhých obřadech skončila v sarkofágu z černého mramoru, jenž byl původně určen kardinálu Wolseleymu v šestnáctém století. Ten byl však obviněn z velezrady a tak sarkofág po jeho smrti nebyl použit. Nelson tak spí svůj věčný sen na nejčestnějším místě, přímo pod dómem katedrály Svatého Pavla.

Epilog za jeho životem vyřkl jeho nepřítel, španělský admirál Frederico Carlos Gravina, jenž v bitvě u Trafalgaru velel přednímu voji spojené francouzsko-španělské flotily. Když viděl, že je bitva ztracena, shromáždil deset lodí a s nimi se dokázal vrátit do Cádizu. V bitvě mu však levou paži roztříštila kartáčová střela a 9. 3. 1806 zemřel na následky gangrény, která ránu zachvátila. Před smrtí prohlásil: „Umírám, ale umírám šťasten. Doufám a věřím, že odcházím, abych se připojil k Nelsonovi, snad největšímu hrdinovi, kterého kdy zplodil svět.

Doslov

Lodní poddůstojník Francis Edward Collingwood byl povýšen na poručíka 27. 1. 1806. Roku 1828 byl jmenován do hodnosti Commander. Zemřel roku 1835.


Portrét Johna Pollarda v již pokročilém věku
Zdroj obrázku: http://www.aboutnelson.co.uk/19avenger.htm

Lodní poddůstojník John Pollard byl povýšen na poručíka v listopadu 1806. Roku 1814 utrpěl zranění a byl pro invaliditu vyřazen ze služby. Roku 1822 se oženil a stal se otcem celkem šesti dětí. Až do roku 1828 zůstal na břehu s polovičním žoldem, potom získal tříletou pracovní smlouvu v Chathamských loděnicích. Následujících pět let byl však opět bez zařazení s polovičním žoldem. Roku 1836 byl jmenován poručíkem pobřežní stráže.

V lednu roku 1853 byl jmenován poručíkem ve štábu Greenwichské nemocnice pro námořníky. Až do roku 1863 zůstal poručíkem, následujícího roku se konečně dočkal jmenování do hodnosti Commander, avšak téhož roku odešel do výslužby. Po Trafalgaru tedy sloužil ještě dalších 60 let, ačkoliv část té doby odsloužil bez služebního zařazení a s polovičním platem. Zemřel roku 1868 v Greenwichské nemocnici ve věku 81 let.

Ve třicátých letech 20. století se v aukčních síních objevily dva předměty, patřící Johnu Pollardovi. Prvním z nich byl námořnický dalekohled s vyrytým věnováním: „Presented to Mid. John Po//ard, R.N., by the Officers of H.M.S. Victory, for service rendered, 1805" (Věnováno poddůstojníku Johnu Pollardovi, královské námořnictvo, od důstojníků lodi Jeho Veličenstva Victory, za jeho služby, 1805). Druhým pak byly hodinky v kovovém pouzdře od admirála Collingwooda, Nelsonova blízkého přítele. Ani zde nechybělo věnování: „Lieut. John Pollard, R.N., From Cuthbert Collingwood, R.N.,for service rendered, Oct. 1805 (Poručíku Johnu Pollardovi, královské námořnictvo, od Cuthberta Collingwooda, za jeho služby, říjen 1805).

Prameny:
Monika Bandasová: Horatio Nelson Hrdina od Nilu, nakl. Epocha, Praha 2007, ISBN – 978-80-87027-15-8
http://www.aboutnelson.co.uk/19avenger.htm
http://www.british-fiction.cf.ac.uk/reviews/adve26-15.html
http://forum.valka.cz/viewtopic.php/p/242646#242646
http://www.valka.cz/newdesign/v900/clanek.php?id=11215&highlight=trafalgar
Autor : Radek Enžl / Rad 🕔13.03.2008 📕22.294

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře