Sokolovsko v roce 1848

Autor : Richard Aubrecht / Aubi 🕔20.01.2008 📕7.049

Podobné články

Další články autora

Revoluční rok 1848 nezůstal ani na Sokolovsku bez odezvy. Ve městě byla s nadšením přijata vídeňská revoluce, která měla za následek odstoupení a útěk ministra Metternicha do Anglie a příslib ústavy, který dal 15. března císař Ferdinand V. 17. března se proto konaly ve Falknově (tj. dnešním Sokolově) velké slavnosti, během kterých na městských branách i domech vlály červenobílé zemské a černožluté císařské vlajky, večer městem procházel pochodňový průvod a vyhrávala hudba. Obdobně vítali zprávy z Vídně i obyvatelé Lokte a dalších míst.

I na Sokolovsku také začaly vznikat oddíly národní gardy, například v Falknově, Lokti, Kraslicích, Kynšperku, Horním Slavkově a také v Krajkové. Falknovská národní garda čítala sto mužů a velel jí místní rodák, penzionovaný hejtman Josef Fleischhackl. Měšťanské národní gardy měly hlavně hlídat pořádek, ale někdy i především chránit majetek. V Kraslicích se dožadovali i vyzbrojení gardy z obavy, že kvůli brzkému zastavení místních přádelen vypuknou nepokoje v místním dělnictvu a chudině.

Od dubna 1848 do oblasti začala pronikat agitace pro účast ve volbách do všeněmeckého ústavodárného sněmu ve Frankfurtu, jehož cílem bylo vytvoření ústavy jednotného německého státu. Zároveň ale probíhaly přípravy voleb do českého zemského sněmu, do něhož měli být zvoleni i zástupci zámožných vrstev z měst a venkova. Ve Falknově získal nejvíce, tj. 1409 hlasů, zdejší ranhojič Josef Niemetscheck. Vývoj v Praze byl totiž v této době přijímán s porozuměním, o čemž svědčí i dvě petice, zaslané pražskému Národnímu výboru. Pocházely z loketského a hřebenského panství, hřebenská hájila zájmy místních pilařů a mlynářů, loketskou vytvořili zástupci celých vesnic.

Loketská petice je datována 20. května 1848 a vznikla na společném zasedání zástupců 14 (z 27) obcí loketského panství v Novém Sedle, podepsána byla rychtářem Josephem Zinnerem. Poddané podnítilo k sepsání petice oznámení v Pražských c. k. konstitučních novinách z 14. května 1848, aby lidé z venkova sepsali výboru své stížnosti a problémy. Hlavní část petice představoval souhrn finančních zátěží a plateb, které museli poddaní odvádět. Poddaní z těchto vesnic odevzdávali ročně na pravidelných poplatcích více než 3754 zlatých. Největší částku, 2573 zl., představovala císařskokrálovská daň, ale platili i daň z budov, příspěvek na panské posly, příspřeže (tj. na koně pro tahání panských povozů), špitál, vrchnostenský policejní aparát apod. Velmi si stěžovali na povinnost budovat a udržovat zemské silnice, což obnášelo časté výdaje i ve stovkách zlatých.

Vrchnost se například také obohacovala tím, že bez náhrady prodávala obecní pozemky jako stavební parcely nebo zahrady. Z každého domu pak pobírala činži a majitel domku by povinen ročně odpracovat 26 dnů ruční roboty. Vrchnosti se muselo platit 6-7 zlatých za povolení sebemenší stavební úpravy poddanských obydlí, přestože u nich třeba hrozilo zřícení. Uhynul-li někomu dobytek nebo musel-li poddaný poraněný či nemocný kus porazit, vznikala mu další škoda i akcízem dvou zlatých, které musel vrchnosti zaplatit. Sedláci byli okrádáni vrchností i při kácení ve vlastních lesích. Za každý sáh dřeva museli zaplatit 4 krejcary. Případně mohl být ten, kdo „vlastnoručně porazil jeden strom ve vlastním lese, dán jako největší zločinec do želez a odsouzen k práci na silnici“ (citace z petice). Samozřejmě bylo skoro nemožné i lovit nebo chytat ryby bez vrchnostenského povolení.

Církevní desátek představoval odevzdání každého třicátého snopu obilí. Poddaní museli mnohdy rozházet i obilí již uložené ve stodolách, aby mohlo být znovu přepočítáno. Stále se také zvyšoval „štólový poplatek“, takže například za svatbu se platilo přes pět zlatých. Co se týče roboty, na sedláka půlláníka bylo stanoveno šest dní potažní roboty týdně, pro chalupníka jeden až dva dny ruční roboty týdně a pro domkáře 26 dní ruční roboty ročně. Protože se různé poplatky za cokoli neustále zvyšovaly, a to i ty zemské, petičníci by aspoň rádi věděli, na co to vlastně platí.

To, na co si ale loketští poddaní nejvíce stěžovali, byla důlní činnost. Činnost jednak rozmáhající se společnosti Joh. David v. Starck, jednak vrchnostenských firem a různých dalších soukromníků, postihovala hlavně obce Lipnice, Vintířov, Chranišov, Mírová, Chodov, Nové Sedlo a Loučky. Tyto obce často přicházely bez pořádné náhrady o možnost obhospodařovat některé své pozemky, a tak i o část příjmů, hlavně ale byly těžební činností postiženy zdroje vody. Vysychaly totiž těžbou narušené prameny, navíc byla i povrchová voda často znečištěná a pro člověka i dobytek nevhodná či jedovatá. Voda chyběla někdy i na hašení požárů. Navíc všudypřítomný popel a kouř z hořících hald hlušiny poškozoval úrodu na ostatních dosud použitelných polích a lukách.

Takto se tedy loketští vesničané důvěřivě obraceli na „milostivý Národní výbor“, aby jim pomohl z jejich nesnází a doufali také v zrušení roboty s příslušným vyplacením, což během celého textu dávali několikrát najevo, s vírou, že nový „konstituční stát“ zákonnou normou v jejich prospěch omezí hornickou činnost. Obě petice, jak loketská, tak hřebenská (v podstatě se stejným obsahem, jen samozřejmě bez části o hornictví, které se na Hřebensku neprovozovalo) byly v Praze jen zběžně prohlédnuty a založeny (objeveny byly až v roce 1928), přesto ale dosvědčují důvěru, kterou i obyvatelé německých oblastí země vkládaly na bedra pražského Národního výboru.

Souznění mezi cíli Prahy a německého pohraničí však skončilo v okamžiku, kdy v Praze vypukly Svatodušní bouře, mnohými německými radikály vykládanými jako protiněmecké. Důsledkem byl odklon českých Němců od Prahy a posílení německých separatistických snah. V kronice Královského Poříčí je připomínán sedlák Franz Karl Renz, který byl jmenován volitelem do výše zmíněného všeněmeckého sněmu ve Frankfurtu.

V červenci byl zvolen za Falknov, Loket a Horní Slavkov do ústavodárného rakouského sněmu ve Vídni JUDr. J. Haimerl z Prahy. Odstředivé tendence německého nacionalismu vyvrcholily kongresem v Teplicích v září 1848, který se vyslovil pro rozdělení Čech podle národností a jejich připojení k Německu. Zde je nutno poznamenat, že karlovarský německý spolek patřil mezi sedm tzv. ústředních spolků, které se staly základem struktury Verein der Deutschen in Österreich.

Názor alespoň části německého obyvatelstva poskytuje dobrozdání průmyslníků z Aše a Hranic u Aše, vzniklé pro potřeby teplického sjezdu. Ti prohlásili, že s připojením k případnému jednotnému Německu budou souhlasit jedině tehdy, pokud budou zároveň připojeny i všechny ostatní provincie Rakouska, tedy nejen ty části, které patří k Německému spolku. Ašští a hraničtí průmyslníci přímo prohlásili, že se nemohou vzdát výhodného trhu neněmeckých zemí Rakouska. Podobně v dobrozdání Jindřichovic se říkalo, že chtějí připojení, ale zároveň zachování integrity Rakouska. Ašští se hlavně hrozili zavalení produkcí ze zemí německého celního spolku. Při svobodě trhu by se továrny v Čechách, vybudované ze státní podpory, kterou stále ještě potřebují, nemohly udržet. Přese všecky sympatie pro Německo proto nemohou tito továrníci souhlasit s tím, aby jejich materiální výhody a materiální výhody dělníků byly obětovány těmto sympatiím. Na tehdejším Sokolovsku tedy koncepce spojení s Německem sice jednoznačnou podporu neměla, nicméně zcela odmítána také nebyla.

Prameny a literatura:
Klíma, Arnošt. Češi a Němci v revoluci. 1848-1849. Nakl. Nebesa, Praha 1994.
Roubík, František. Petice venkovského lidu z Čech k Národnímu výboru z roku 1848. Nakl. Československé akademie věd, Praha 1954.
Prokop, Vladimír. Kapitoly z dějin Sokolovska. Okresní museum Sokolov, 1994.
Prokop, Vladimír. Sokolov. Z dějin města a jeho škol, 1. vydání. Městský úřad Sokolov, 1994.

Podobné články

Další články autora

Autor : Richard Aubrecht / Aubi 🕔20.01.2008 📕7.049

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře