Těreškovová svůj let profňukala

Autor : Karel Pacner 🕔10.01.2008 📕10.906

Podobné články

Další články autora

První kosmonautka světa Valentina Těreškovová oslavila 6. března sedmdesátiny. Prezident Vladimír Putin ji pozval do Kremlu, kde ji blahopřál. A ona po dlouhé době, kdy se vyhýbala sdělovacím prostředkům, se ve Hvězdném Městečku setkala s ruskými novináři, aby pokračovala ve vytváření mýtu o svém velkém činu.

Placenou funkcionářkou Komsomolu

Valentina Vladimirovna Těreškovová se narodila 6. března 1937 ve vesnici Maslenikovo asi 250 kilometrů severně od Moskvy. Rodiče pracovali v kolchozu – tedy v družstevním hospodářství. Ve válce s Finskem se stal otec, kterého povolali do armády, nezvěstným, v oficiálním životopisu Těreškovové se však dlouho uvádělo, že padl. Po této tragédii pozvala babička její matku, aby se i se třemi dětmi přestěhovala k ní do nedalekého města Jaroslavl. Po absolvování sedmi tříd základní školy šla Valja do zaměstnání, večerně dodělávala osmou třídu a potom i textilní průmyslovku. „Ve škole se učila průměrně,“ tvrdí ředitel muzea v její rodné vsi Dmitrij Rodin. „Mezi její zamilované předměty patřily dějepis a zeměpis. Ostatní výuce moc nedala.

---

V textilní továrně se přihlásila do výsadkářského kroužku, poprvé seskočila padákem 21. května 1959. V srpnu 1960 u tkalcovského stavu skončila a stala se placenou tajemnicí výboru Komsomolu – Komunistického svazu mládeže.

Do oddílu kosmonautů ji přijali 12. března 1962.

Funkcionářkou i po návratu

Tato prostá ruská tkadlena se stala první ženou, která se vypravila do vesmíru – 16. června 1963 odstartovala v lodi Vostok 6 a zůstala na oběžné dráze tři dny. I když nebyla žádná krasavice, nebyla sexy, jak se dnes říká, po návratu se stala nejobletovanější ženou na světě. Stejně jako Jurij Gagarin před tím se i ona stala neoficiálním velvyslancem Sovětského svazu – všude ji přijímali s obdivem a úctou k jejímu hrdinství.

Po návratu z vesmíru dostala Těreškovová hodnost kapitánky letectva a vrhla se na politickou kariéru: stala se předsedkyní Výboru sovětských žen, viceprezidentkou Mezinárodní federace demokratických žen, členkou ÚV KSSS a poslankyní Nejvyššího sovětu SSSR, byla i v jeho prezídiu. Vystudovala Vojenskou leteckou akademii a rovněž získala titul kandidáta technických věd. Členkou oddílu kosmonautů byla do konce září 1969.

Čtyři měsíce po návratu z vesmíru, v listopadu, se vdala – vzala si kosmonauta Andrijana Nikolajova. V červnu 1964 se jim narodila dcera Jelena. V západním tisku se vynořily pochybnosti, jestli je potomek obou kosmonautů zdravý. Jelenka byla asi nejopečovávanějším dítětem na planetě – i toto narození bylo vědeckým experimentem, proto se o děvčátko starali přední lékaři. A skutečně, žádnou chorobou, která by mohla mít počátek v pobytu rodičů ve vesmíru, netrpěla a netrpí.

Je zajímavé, že i ostatní kosmonautky, které přišly po ní, porodily zdravé děti. A co další generace, když víme, že některá vnoučata sovětských fyziků, kteří při výrobě atomové bomby neopatrně pracovali bez ochrany s radioaktivním materiálem, trpí těžkými vadami? Zatím není znám žádný případ, že by tito potomci měli nějakou vrozenou vadu.

O všem rozhodoval Chruščov

Jaký život vlastně první kosmonautka prožila? Většinu podrobností Sověti utajovali. Najevo začaly vycházet až ve druhé polovině osmdesátých let během Gorbačovovy „glasnosti“, takřka všechny jsme se dověděli až po pádu komunistického systému, nicméně i nyní vycházejí najevo další.

Když 12. dubna 1961 absolvoval Jurij Gagarin první let člověka do vesmíru, napadlo generála Nikolaje Kamanina, velitele sovětských kosmonautů, že by se tam měly vydat také ženy. Avšak většina generálů a vědců s ním nesouhlasila – považovali to za zbytečnost, létat musí vojáci a také odborníci!

Generál se proto v květnu 1961 ohlásil u Nikity Chruščova. Jakmile vyslovil tuto myšlenku, první muž země se pro ni nadchl – vypuštění ženy bude mít obrovský politický význam. A nařídil, aby se začalo s přípravami. Musí letět brzy, vždyť i Američané o startu první ženy uvažují.

Na první poradě o tomto úkolu Kamanin všechny překvapil oznámením: „Předběžně jsem nechal vybrat na čtyři stovky žen ze čtyř aeroklubů v centrálním Rusku.“ Bez konzultace s odborníky tedy ctižádostivý generál rozhodl, že kandidátky vyjdou z řad amatérských výsadkářek.

V březnu 1962 vybrali lékaři a instruktoři prvních pět žen. Jmenovaly se: Žanna Dmitrijevna Jerkinová, Taťjana Dmitrijevna Kuzněcovová, Valentina Leonidovna Ponomarjovová, Irina Bajanovna Solovjevová a Valentina Vladimirovna Těreškovová.

Z pětice brzy vydělili trojici: Ponomarjovová, Solovjovová a Těreškovová. Ponomarjovová absolvovala Moskevskou vysokou školu leteckou, jako sportovní letkyně odlétala 320 hodin a desetkrát seskočila padákem. Solovjovová dokončila stavební fakultu Uralské univerzity a měla za sebou 900 seskoků, už dávno získala titul mistryně sportu. Největší naděje si však dělala Těreškovová – třebaže neměla vysokou školu a padákem seskočila jenom 78krát, byla dělnicí a funkcionářkou, tedy prototypem sovětské ženy.

Odborníci, vojáci a politici se nemohli shodnout na scénáři výpravy. Sólový let jeden až tři dny? Dvě lodi se ženskou posádkou? Anebo společný let, kdy muž poletí 5–7 dnů, zatímco žena dva dny? Chruščov 21. března 1963 rozhodl: Vypustíme kosmonauta a kosmonautku! A když mu přinesli životopisy s fotografiemi kandidátek, zvolil Těreškovovou.

I Kamanin souhlasil, mluvil o ní jako „o Gagarinovi v sukních“. Později napsal: „Solovjovová a Ponomarjovová byly lépe připraveny pro první let než Těreškovová. Jsem hluboce přesvědčen, že příští výpravu zvládnou lépe než ona, ale žádná z nich nemůže s Těreškovovou soupeřit ve schopnosti působit na davy, v získávání sympatií lidí a chování se na veřejnosti.

Mnohé z nás měly lepší výsledky než Těreškovová, třeba v počtu seskoků padákem, ale v ÚV KSSS rozhodli, že do vesmíru musí letět představitelka dělnické třídy,“ posteskla si po letech Kuzněcovová.

Ubrečená kosmonautka

Těreškovová a její náhradnice Solovjovová a Ponomarjovová přiletěly začátkem června 1963 na kosmodrom Bajkonur ve vojenských uniformách s nárameníky poručíků letectva. Avšak na zásah Kremlu se musely převléknout do civilu – ženy nesmíme vydávat za vojáky, to by mohlo poškodit naši prestiž!

První měl odstartovat Valerij Bykovskij a dva dny po něm Těreškovová. Původní termín vypuštění museli odložit kvůli technickým obtížím. A potom i kvůli silnému záření Slunce.

Inženýři Boris Raušenbach a Konstantin Feoktistov vysvětlovali kosmonautce na kosmodromu Bajkonur plán její expedice. Tři hodiny ji ubezpečovali: „Nic se nemůže stát.“ Když skončili, někdo se zeptal Raušenbacha: „To se tolik bála?“ Konstruktér se ušklíbl: „Ale ne. My jsme se báli.

Vostok 5 s Bykovským se vydal do vesmíru 14. června 1963, Vostok 6 s Těreškovovou, která měla volací heslo Čajka (česky Racek), o dva dny později. Třebaže se během čekání na start v lodi, které trvalo přes dvě hodiny, kosmonautka nervovala, samotné vypuštění včetně přetížení a vstup do stavu beztíže absolvovala bez obtíží, dokonce lépe než mužští kolegové.

Jenže jakmile se však dostala do vesmíru, spustila litanie: „Bolí mě koleno a nemohu srovnat nohu tak, aby bolest přestala. Tlačí mě popruh, kterým jsem přivázaná…!“ Ostatní kosmonauti se chytali za hlavu: „To není možné, v beztíži přece popruh volně plave.“ Následovaly další stížnosti: „Bolí mě hlava na těch místech, co mám přilepené kontakty. Ten chleba je příliš suchý, měla bych radši černý. Chtěla bych domů.

Bykovskij, který slyšel její skomírání v rádiu, měl dojem, že chvílemi brečí.

Hned první den se zjistilo, že návrat Vostoku 6 byl špatně naprogramován. Jeho kabinu by motory vynášely vzhůru namísto k Zemi. Stejná chyba zničila první kosmickou loď při bezpilotních zkouškách v roce 1960. Velitelství proto poslalo do programu lodi rádiem opravu – samotní kosmonauti neměli možnost cokoliv dělat. Tohle tajemství prozradila Těreškovová až nyní, při svých sedmdesátinách.

Jakmile vyjdeš ze tmy, nezapomeň zorientovat kabinu,“ připomínalo jí velitelství. Kosmonautka odpovídala: „Nebojte se, všechno udělám…“ Mezitím tajně zvracela.

Když ji řídící středisko upomínalo, odsekne: „Potom.“ A zase dlouho mlčela.

Konečně se ozvala: „Usnula jsem. Jsem unavená a usnula jsem.

Proč jste netrénovala ruční přistání lodi?

Zkoušela jsem to, ale nešlo to. Jsem strašně unavená. Nechte mě trošku odpočinout. Zítra ráno všechno udělám.

Nevolnost neustávala, točila se jí opuchlá hlava, na žádné úkoly neměla ani pomyšlení. Hlavní konstruktér Sergej Koroljov soptil: „Že já se spojil se ženskými! Už nikdy!“ A uvažoval, že by její let zkrátil. Nakonec to neudělal.

První sovětští kosmonauti nepřistávali v kabinách Vostok, nýbrž se katapultovali a snášeli se na padácích – to Sověti dlouho tajili. Při vystřelení z lodi zapomněla Těreškovová, jak má zaklonit hlavu, a udeřila se do ní tak silně, že si udělala pořádnou podlitinu. Maskéři měli hodně práce, aby ji zakryli, protože nebylo vhodné, aby ji při oficiálních příležitostech vystavovala. Když visela na padáku a podívala se dolů, dostala strach – pod ní bylo velké jezero. Pravda, učili se přistávat do vody, ale pro ni to bylo strašné pomyšlení. Naštěstí ji milosrdný vítr odnesl na pevnou zem.

Kosmická nemoc tedy potrápila Těreškovou mnohem víc než před dvěma roky Germana Titova. I brečením a únavou získala prvenství. Koroljov si ulevil: „Ženské ve vesmíru nepotřebujeme!“ Sama první kosmonautka o těchto malérech mlží, nechce se k nim přiznat.

I svatbu zařídil Chruščova

Andrijan Nikolajev a Těreškovová byli mezi kosmonauty jediní svobodní, navíc bez partnerů. To přivedlo nejspíš Kamanina na myšlenku, aby je dali dohromady. Svatbu jim uspořádal sám Chruščov. Dokonce nařídil, aby její průběh přenášela živě televize.

O týden později Kamanin ve svém deníku o tomto svazku zapochyboval: „Z hlediska politiky a vědy bude jejich manželství možná užitečné. Ale nejsem si jist, jestli Valja Andrijana opravdu miluje. Oba jsou silní lidé, žádný z nich se dobrovolně nepodřídí druhému.

Valja a Andrijan si opravdu příliš nerozuměli, jak předvídal Kamanin. V roce 1980 se rozvedli, potřebovali k tomu souhlas nejvyššího sovětského vůdce Leonida Brežněva, jinak by přišli o svá privilegia.

Část kosmonautů – sovětských stejně jako amerických – se nedokáže vyrovnat s návratem na Zemi, s tíhou blahopřání, oslav a funkcí. Patřila mezi ně i Těreškovová. Na kosmonautiku a vědu už neměla čas. A také zpychla – kolegy kosmonauty a vědce začala přehlížet. Rozešla se i se svými příbuznými v Maslennikovu a v Jaroslavli. Z Hvězdného Městečka se brzy odstěhovala do Moskvy, kde dostala nádherný byt.

V roce 1978 se pokusila o návrat do kosmonautického výcviku, ale neprošla přísnými lékařskými kontrolami. Věnovala se tedy dál politice a přitom ji vojáci občas povyšovali. Roku 1995 dostala hodnost generálmajora letectva – byla první ženou, která toho v Rusku dosáhla. O dva roky později odešla do penze.

Ze 451 kosmonautů 46 žen

Nikita Chruščov vydával třídenní kosmickou výpravu Valentiny Těreškovové za příklad rovnoprávnosti žen v socialistickém státu. Byla to však propagandistická fraška. Další čtyři kandidátky už z kosmodromu Bajkonuru neodstartovaly. Původně měly Ponomarevová a Solovjovová letět v lodi Voschod 6 na konci roku 1966, přičemž Solovjovová měla vystoupit do volného prostoru. Některé z těchto žen zůstaly pracovat ve Středisku pro přípravu kosmonautů, jiné odešly do civilního sektoru.

Později udělali nový nábor žen. Z něho vyšla i Světlana Savická, která se vypravila do vesmíru o 19 let později. Američanky v kosmu poprvé zastupovala Sally Rideová až v dalším roce. Ze 451 lidí, kteří okusili stav beztíže, se to ke dnešku podařilo 46 ženám z toho však jenom třem Ruskám.

S příbuznými i kolegy se rozešla

Dcera Jelena je lékařkou v Moskvě a má dvě děti. Od roku 1979, rok před rozvodem, začala Těreškovová žít s lékařem Julijem Šapošnikovem, generálmajorem, ředitelem Ústředního ústavu traumatologie a ortopedie, který zemřel v roce 1999.

Napsala memoáry a dokonce i libreto k jedné opeře. Astronomové po ní pojmenovali kráter na odvrácené straně Měsíce.

Po rozpadu komunismu se věnovala mezinárodní spolupráci, byla předsedkyní vládního Ruského střediska pro mezinárodní vědeckou a kulturní spolupráci.

Těreškovová žije na okraji Hvězdného Městečka, kde si nechala postavit rozlehlý venkovský dům z červených cihel. Jako všechny sovětské kosmonauty i ji finančně dobře zabezpečil stát – výši své penze však neprozradila.

Lidé, kteří ji znají, potvrzují, že vystupuje jako nepřístupná dáma v nezaměnitelném dobře střiženém kostýmu, s jednoduchým účesem a přísným pohledem podtrženým černým malovátkem očí, ale tento vzhled nemá nic společného s tím, co se děje v duši této ženy,“ napsal reportér deníku Komsomolskaja pravda Alexandr Milkus před několika dny. „Desátky let pomáhá všem, komu může. Pro jedny požaduje byty, pro druhé telefony, pro třetí lepší kliniky. A pokud může, pomáhá dvěma dětským domovům.

Avšak s příbuznými ani s kolegy kosmonauty se nestýká. „Ani s naším muzeem nechce mít nic společného“, stýskal si ředitel muzea v Maslenikovu Rodin. Jedině dcera s manželem a oběma vnučkami za ní jezdí.

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz

Podobné články

Další články autora

Autor : Karel Pacner 🕔10.01.2008 📕10.906

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře