Osmičky v naší historii

Autor : Karel Pacner 🕔10.01.2008 📕6.614

V českém národě se říká, že ve 20. století je osmička na konci letopočtu pro nás osudová. Ovšem to není tak docela pravda – osmičky, které signalizovaly určitý přelom, známe i ze staletí minulých. Například v roce 1348 založil císař a král Karel IV. pražskou univerzitu – dnes Univerzitu Karlovu. V květnu 1618 vyhodili evangeličtí šlechtici dva císařské místodržící i s písařem z Pražského hradu – tato defenestrace byla počátkem panského odboje, který skončil definitivním podřízením českých zemí rodu Habsburků a jejich začleněním do rakouského mocnářství. V bouřlivém roce 1848, kdy propukla řada povstání ve střední Evropě, povstali rovněž obyvatelé Prahy – jejich porážka vedla k utužení rakouské vlády. O deset let později zahájilo činnost Národní divadlo v Praze – jeden ze symbolů vlastenectví. Roku 1878 se v Praze ustavila Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická – první dělnická strana v českých zemích.

---

Nicméně osmičky ve 20. století se shodou okolností staly mezníky vývoje Československa.

1918

Třebaže na počátku čtvrtého roku první světové války trpěli obyvatelé českých zemí nedostatkem potravin a zimou, na frontách získávaly často převahu německé a rakouské pluky, jejich vlastenectví neopadalo. Oslavy 60. výročí založení Národního divadla se v květnu staly v Praze celonárodní protirakouskou manifestací. Poprvé provolávaly davy lidí v ulicích slávu americkému prezidentovi a vůdci českého zahraničního odboje: Ať žije Wilson! Ať žije Masaryk! Pak už zasáhla policie.

Když se ve Francii vylodily čerstvé americké divize a německá i rakouská vojska na všech frontách ustupovala, začali se čeští politici v Praze připravovat k převratu. Současně vystupovali stále energičtěji a odvážněji v rakouském hlavním městě Vídni. Mezitím čs. legie získávaly slávu v bojích proti bolševikům na sibiřské magistrále, stejně jako na francouzské a italské frontě proti vojskům německého a rakouského císaře. Úsilí prof. Tomáše G. Masaryka ve Spojených státech a dr. Edvarda Beneše v Evropě bylo korunováno tím, že spojenecké vlády uznaly Čs. národní radu za prozatímní vládu budoucího samostatného českého státu.

Rakouský císař Karel se snažil přemluvit české politiky, aby neusilovali o samostatnost – marně. Nakonec jim dal souhlas, aby směli odjet koncem října do neutrální Ženevy k jednáním s „vlastizrádcem“ Benešem. Když dopoledne v pondělí 28. října přišla do Prahy zpráva, že Vídeň přijala požadavky prezidenta Woodrowa Wilsona na příměří, všichni to přijali jako vyhlášení dlouho očekávané a vytoužené samostatnosti.

Zmatení státní úředníci předali českým politikům takřka bez odpory moc. I generálové se nakonec podvolili. Národní výbor v Praze se přeměnil v parlament a zvolil prezidenta – T. G. Masaryka. První prezident se vrátil domů v sobotu 21. prosince.

1938

V tradičním projevu k občanům o vánocích 1937 tvrdil prezident Edvard Beneš, že nejnebezpečnějším poválečným obdobím byl rok 1936. Nejhorší má republika za sebou!

Československo, které zůstalo jedinou demokracií ve střední Evropě, se obávalo dobyvatelských ambicí německého vůdce Adolfa Hitlera. Proto se opřelo o spojenectví s Francií a se Sovětským svazem, proto budovalo v pohraničí soustavu opevnění. Avšak Hitler vybudil svým nacionalismem u Němců, kteří žili v českém pohraničí v takzvaných Sudetech, touhu po větším sebeuplatnění – jeho konečným cílem však bylo tyto oblasti od Československa odtrhnout a přičlenit k říši. Tyto požadavky prosazovala Sudetoněmecká strana SdP vedená Konradem Henleinem.

Německé nebezpečí bylo na jaře 1938 tak velké, že v květnu Československo na několik dnů mobilizovalo. Hitler zneužil chaosu, který vyvolávali sudetští Němci, k obrovské propagandě v západní Evropě. Vítězové z roku 1918, kteří si uvědomovali, co je první válka stála, však nechtěli jít znovu do boje. Německý vůdce je obratným manévrováním přesvědčil, že kvůli „maličkému“ Československu opravdu nestojí za to jít do války. To je poslední kus území, který požaduji! A oni znovu poslali své vojáky na hranice!

Ministerští předsedové Francie a Velké Británie Édouarda Daladiera a Neville Chamberlaina nakonec s Hitlerovými požadavky souhlasili a 30. září podepsali v Mnichově s Hitlerem a jeho italským spojencem Benitem Mussolinim smlouvu o tom, že ČSR musí vydat Velkoněmecké říši své pohraničí.

Pražská vláda se podvolila. Západní spojenci, na které tolik spoléhala, ji prodali Hitlerovi za příslib „míru na tisíc let“. Kdyby požádala o vojenskou pomoc Moskvu, vpustila by do střední Evropy komunismus a Československo by se mohlo stát stejně nešťastnou střelnicí jako nedávno Španělsko za občanské války.

Němci pak obsadili strategická pohoří, udělali z republiky neživotný pahýl. Přitom často zabírali i ryze české vesnice a městečka. Na 350 tisíc Čechů a s nimi 30 tisíc demokraticky smýšlejících sudetských Němců uteklo do vnitrozemí.

Československo prohrálo politicky, vojensky a morálně. Edvard Beneš se vzdal prezidentského úřadu a odjel do zahraničí. Utíkali i další demokraté. V březnu 1939 zabral Hitler zbytek českých zemí, ze kterých udělal protektorát, a Slovensku daroval samostatnost pod svým patronátem. Schylovalo se ke druhé světové válce.

1948

Na jaře 1945 dojely do Vídně, Berlína a Prahy sovětské tanky. Stalo se to, čeho se obával britský premiér Winston Churchill – sovětský vůdce Josef Stalin bude chtít vládnout všude tam, kde jeho vojáci bojovali, bolševismus se rozšíří i do střední Evropy. Měl bohužel pravdu – Evropa začala smýšlet levicově.

Ve svobodných volbách na jaře 1946 zvítězili v českých zemích komunisté, na Slovensku demokratická strana podporovaná katolickým klérem. Komunista Klement Gottwald se proto stal předsedou vlády a jeho straníci posilovali pozice ve státním aparátu, zvláště v armádě a policii. Představitelé ostatních politických stran to často pranýřovali. Třebaže se proti nim na účinnější obranu nezmohli, získávali veřejnost a věřili, že příští volby – na jaře 1948 – tentokrát vyhrají oni.

Moskva však tlačila na pražské komunisty, aby co nejdřív převzali moc v zemi. Vždyť Československo bylo poslední zemí ze států, kam zasahoval sovětský vliv, kde se to dosud nestalo.

Koncem února se pokusili zabrzdit nástup komunistů v policii ministři dvou demokratických stran – národních socialistů a lidovců. Na protest proti jejich postupu podali demisi. Současně čekali, že se přidají členové dalších stran. Tímto ústavním způsobem přece musíme komunisty zastavit!

Avšak komunisté – stejně jako v jiných zemích, kde už uchvátili moc – ústavní postup nerespektovali. Vzbouřili dělnictvo a levicové intelektuály, svůj tisk a státní rozhlas, který už dřív opanovali, zorganizovali, aby „lid“ vyháněl demokratické ministry z úřadů, a bránili rozšiřování novin jejich stran. Stále tlačili na prezidenta Edvarda Beneše, aby přijal demisi „reakčních“ ministrů, Gottwald vládu pouze „zrekonstruuje“ – najmenuje ministry podle svých kritérií. Beneš čekal, že se demokraté zmohou na nějaký účinný odpor, ale ti nepochopili, že se přepočítali, že už jim moc vyklouzla z rukou.

Nakonec prezident musel demisi přijmout, Gottwald sestavil nový kabinet a státní policie začala terorizovat demokratické politiky a jejich stoupence. Beneš se je pokoušel bránit, ale když viděl, že už nic nezmůže, rezignoval. Začátkem září zemřel.

Začala diktatura – za čtyřicet let okusilo komunistické žaláře čtvrt milionu lidí. Ze země prchali ilegálně lidé – uteklo dalších čtvrt milionu lidí.

1968

Po dvou desetiletích politický a ekonomický systém v zemích sovětského bloku zaostával stále víc. Za kapitalismem, který podle marxistických teoretiků „zahníval“, zůstával pozadu. To si uvědomovali čeští a slovenští turisté, když se pro ně v šedesátých letech pootevřely dveře na Západ. Jeden vysoký funkcionář po návštěvě obchodního domu v Bruselu žasl: „To je jediný obrovský Tuzex!“ Tuzex byl podnik, který v Československu prodával zboží za valuty.

Někteří politici a ekonomové jednotlivých zemí bloku usilovně hledali recepty na vylepšení socialismu. Před tím by však museli svrhnout konzervativní vůdce, kteří se přidržovali tradičních postupů. V Československu se podařilo odstranit takového nepohodlného šéfa strany a prezidenta republiky Antonína Novotného začátkem roku 1968. Novým stranickým vůdcem se stal málo známý Slovák Alexander Dubček, prezidentský úřad dostal generál Ludvík Svoboda, který v únoru 1948 zradil prezidenta Beneše a pomohl komunistům k moci.

Jakmile se vynořily úvahy o reformě socialismu, přetopený kotel vybuchl. Veřejnost na mnoha schůzích, v novinách, rozhlasu a televizi kritizovala diktátorské metody komunistů a navrhovala nové cesty vpřed – zahraniční novináři začali mluvit o „Pražském jaru“. Také se mluvilo o „socialismu s lidskou tváří“ – a tento termín byl fackou vůdcům v ostatních zemích sovětského bloku, protože proklamoval, že socialismu lidská dimenze chybí.

Šéfové komunistických stran Sovětského svazu, východního Německa, Polska, Bulharska a Maďarska se snažili přimět Dubčeka a jeho spolupracovníky, aby reformy zabrzdili a pomalu vrátili do správného řečiště. Ale Dubček, jemuž zachutnala popularita, už nemohl couvnout. A stále si myslel, že se trochu domluví se Sověty a dalšími partnery a trochu je i ošálí. Neuvědomil si, že reformní myšlenky by mohly tyto konzervativní vůdce ohrozit.

Kdyby Leonid Brežněv dopustil, že Dubček bude postupovat dál ve své linii, domácí jestřábi ho z jeho křesla v Kremlu svrhnou. Když si nenechal Dubček domluvit po dobrém, vtrhla v noci z 20. na 21. srpna do Československa půlmilionová armáda, aby tento proces zmrazila. Poprvé divize pěti států Varšavské smlouvy přepadly jiného člena tohoto údajně obranného seskupení.

To byl konec „Pražského jara“. A pro špičkové západní politology poznání, že komunistický systém se nedá zničit odtrháváním jednotlivých okrajových částí, nýbrž frontálním útokem proti jeho srdci – proti Moskvě. Ovšem musel přijít až za víc než deset let americký prezident Ronald Reagan, aby tohle poučení pochopil a podle něho i jednal.

1988

I po dalších dvaceti letech prožívaly socialistické státy krizi, dokonce stále hlubší. V Sovětském svazu si to uvědomil komunistický vůdce Michail Gorbačov, který nastoupil na kremelský trůn v roce 1985. Své myšlenky však musel prosazovat opatrně, aby ho staří konzervativci nesvrhli. A jak získával na moci, tak tlačil na své dogmatické podřízené v ostatních státech bloku, aby i oni tyto reformy prosazovali. Příliš se mu to nedařilo. Ovšem současně se snažil uvolňovat vztahy se Západem, místo nepřátelství mírové soupeření a spolupráci. Tady měl větší úspěch.

Prostí obyvatelé zemí sovětského bloku přijímali Gorbačovovy snahy se sympatiemi. Doufali, že povedou k postupnému odstranění nekompetentních komunistů a k vytvoření rovnoprávné občanské společnosti. Všichni cítili nový závan „Pražského jara“ – tentokrát mnohem nadějnější proto, že pocházel z Moskvy.

Není divu, že v roce 1988 začala v Československu zcela nová politická konfrontace. Opozice se lépe organizovala, víc útočila, lidé zvedali hlavy. Skupina disidentů okolo Václava Havla se dokonce pustila do vydávání svého orgánu – Lidových novin, přičemž oficiálně požádala o nezbytný státní souhlas. Ten samozřejmě nikdy nedostala, ale Lidové noviny vycházely dál.

A když v srpnu uplynulo dvacet let od přepadení Československa, část sovětského tisku otevřeně psala o přínosu „Pražského jara“ a kritizovala vojenský zásah. Toto výročí si připomnělo i na deset tisíc lidí uprostřed Prahy na Václavském náměstí – bez ohledu na to, že museli čekat brutální zásah policie. Menší oslava se opakovala při sedmdesátém výročí vzniku republiky. Úřady zaskočilo, že poprvé po dvou desetiletích proti komunistickému režimu otevřeně vystoupila mládež. A také vztahy Prahy s Moskvou dostaly značnou trhlinu.

Koncem roku museli komunisté souhlasit s tím, že francouzský prezident Francois Mitterand, který pobýval v Praze na oficiální návštěvě, posnídal se skupinou disidentů. A pak se sešlo na dva tisíce lidí na oficiální disidentské oslavě Dne lidských práv.

Konec bolševického režimu se blížil – nikdo však netušil, kdy a jak se to stane. Ovšem něco bylo ve vzduchu cítit.

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz

Autor : Karel Pacner 🕔10.01.2008 📕6.614

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře