Estonsko 1939 – 1941

Autor : gruppe.drei 🕔06.11.2007 📕22.057

 

Pakt Molotov – Ribbentrop

Na konci třicátých let se postavení pobaltských států zhoršilo. Anšlus Rakouska, mnichovská konference ve znamení „o nás bez nás“, kapitulantství Francie a Velké Británie a okupace zbytku Československa rýsovaly kontury budoucího vývoje, který byl pro malé státy jednoznačně nepříznivý, byť Hitler po Mnichovu oficiálně demonstroval světu nezájem na dalších teritoriálních požadavcích.

Na zhoustnutí atmosféry před válečnou bouří reagovaly pobaltské republiky koordinovaně vyhlášením striktní neutrality po skandinávském vzoru. S iniciativou na vyhlášení neutrality vystoupil jako první estonský ministr zahraničních věcí Karl Selter na zasedání ministrů Baltické dohody 11. června 1938 v Kaunasu. Jejich snaha napojit se na skupinu Oslo nebyla úspěšná, nezájem skandinávských zemí na sblížení vyvěral z obav, že by je tři ohrožené pobaltské státy mohly zatáhnout do obtíží, ne-li válečného konfliktu, a zbavit je tak jejich „splendid isolation“, výhodné polohy stranou hlavního náporu obou totalitních velmocí. Na zasedání Společnosti národů v září 1938 pobaltské státy po vzoru skandinávských států odmítly považovat za obligatorní sankce proti agresorovi, stanovené článkem 16 Paktu Společnosti národů. I když jejich tisk a většina veřejnosti nezakrytě dávaly najevo sympatie ohroženému Československu, což vzbudilo protesty německých a v Estonsku i polských diplomatů, oficiální neutralita a ústup od kolektivních sankcí nepřímo napomáhaly německému agresorovi, úspěšně izolujícímu Československo.

Když evropští diplomaté zvažovali možnost zapojení Pobaltí do hrozící války, přisuzovali Lotyšsku a Litvě pozici spíše na protiněmecké straně, zatímco Estonsko bylo vzhledem ke své poloze rozhodnuto čelit každému pokusu Sovětů o agresi. Německá diplomacie využívala estonskou vládu k tlaku na ostatní pobaltské státy, na žádost o vojenskou materiální pomoc však nereagovala. Lotyšsko s Estonskem odstoupily od závaznosti sankcí 19. září.

Svou neutralitu zakotvilo Estonsko i legislativně, v prosinci 1938 přijalo zákon o neutralitě. Samostatná vláda se existence se však stávala v předválečné atmosféře více závislá na dohodě velmocí než na vůli vlastní vlády. Za situace, kdy žádná velmoc se nebyla ochotna zaručit za udržení jejich neutrality, zůstávaly takovéto proklamace vágní záležitostí.

Baltičtí politici se snažili balancovat mezi sovětskými a německými tlaky a minimalizovat je. Začátkem června 1939 uzavřelo Estonsko s Německem smlouvu o neútočení, obdobu smlouvy, kterou už mělo uzavřenou se SSSR už z dřívějška. Že pro Hitlera byla tato smlouva jen cár papíru, se mohlo Estonsko přesvědčit už za dva měsíce, kdy ho Německo přepustilo do sovětské mocenské sféry.

Pakt Molotov – Ribbentrop pojmenovaný podle protagonistů sovětské a německé zahraniční politiky z 23. srpna 1939 znamenal pro existenci pobaltských států totéž co Mnichov pro Československo. V tajném dodatku srpnové smlouvy připadlo Estonsko do sovětské sféry vlivu.

Pád Polska, jediné „polovelmoci“ tvořící překážku sovětské expanze do Pobaltí, byl pro pobaltské státy osudový. Sovětský svaz si ostentativně vynutil umístění svých námořních, pozemních a leteckých posádek ve všech třech státech. Začal u Estonska, kde využil incidentu kolem útěku polské ponorky Orzeł * z tallinské internace. Sovětská vláda pod záminkou dokončení jednání a podepsání obchodní smlouvy pozvala do Moskvy estonského ministra zahraničí Karla Seltera a vyslance Augusta Reie. V Moskvě však sovětský komisař zahraničních věcí Molotov o hospodářských vztazích vůbec nehovořil. Sdělil, že politbyro a sovětská vláda se rozhodly požádat estonskou vládu o uzavření dohody o vzájemné pomoci a o vojenských základnách. Selter odmítl o věci, k níž nebyl zmocněn, jednat a odjel vše konzultovat s vládou a parlamentem. Molotovovi sdělil, že estonská vláda si nepřeje vzhledem ke své neutralitě uzavřít se sovětskou vládou dohodu o vojenské pomoci. Při druhém jednání byla rozšířená estonská delegace po příjezdu do Moskvy 26. září vystavena dalším požadavkům, a tvrdému tlaku Kremlu ustoupila.

Estonsko, bez šance na jakoukoli pomoc, za situace, kdy bylo vystaveno námořní blokádě a kdy se sovětská armáda soustředěná u hranice, chystala 29. září k útoku, podepsalo v nočních hodinách 28. září 1939 vnucenou smlouvu o vzájemné pomoci. Podle této smlouvy Sovětský svaz umístil do Estonska 25 000 vojáků, aniž by bylo možné si jejich skutečný stav ověřit či ovlivnit (estonská armáda čítala 15 000 mužů ve zbrani).

Sovětský svaz se zavázal nezasahovat do vnitřního vývoje Estonska, jeho politický a hospodářský systém měl podle opakovaných ujištění Molotova i Stalina zůstat nedotčený. Moskva se skutečně distancovala od aktivit místních komunistů, některé dokonce denuncovala místním úřadům. Přemístění sovětských vojáků do nových posádek proběhlo spořádaně a bez incidentů. Zdánlivě život běžel dál ve starých kolejích, nerůžovou budoucnost však mohlo signalizovat rozhodnutí Hitlera přemístit pobaltské Němce do Říše. Do Německa bylo během první vlny na podzim 1939 přestěhováno 13 700 Němců z Estonska, poslední transporty odjížděly ještě na jaře následujícího roku.

Během zimy 1939 – 1940 politický tlak na pobaltské státy dočasně polevil, což se ovšem nedalo říci o tlaku vojenském. Vedle problematického chování sovětských vojáků, kteří se skutečně chovali jako v okupované zemi, bylo od prosince 1939 do března 1940 zaznamenáno v Estonsku jedenáct náletů, během nichž sovětské letouny shodily „omylem“ jak na vojenské objekty, tak na domy civilistů 71 bomb. Sovětský svaz byl tehdy zaneprázdněn válkou s Finskem, které se sovětským požadavkům postavilo na odpor. Sovětské letectvo útočilo na bránící se Finy i ze základen v Estonsku, tedy z území oficiálně neutrálního státu.

Po skončení finsko-ruské zimní války Sověti na jaře 1940 aktivizovali činnost místních komunistických, stále legálních stran, vyvolávali incidenty a stupňovali obviňování z protisovětských provokací. 16. června obdržela estonská vláda ultimátum a vzápětí bylo obsazeno připravenými jednotky Rudé armády. V Estonsku řídil sovětizaci emisar šéfa leningradských komunistů A. A. Ždanov. I zde sovětský zplnomocněnec nadiktoval „lidovou“ vládu, kterou kombinovaly liberálně zaměřené kulturní osobnosti z opozice s místními komunisty. Zpočátku estonský kabinet lékaře a básníka Johana Varese – Barbaruse nezahrnoval žádné známější komunisty. Sovětští emisaři svůj diktát podpořili „spontánními“ demonstracemi, jejichž účastníci z nepočetných řad komunistů, částečně direktivně sem nahnaného dělnictva a do civilu převlečených vojáků sovětských posádek požadovali za podpory sovětských tanků upevnění přátelských vztahů se SSSR. V Tallinu přerostly sovětské pouliční provokace do potyček s policií, která musela být stažena. Tlak ulice byl promyšleným tahem sovětské politiky určený k paralyzaci aktivity vládních představitelů, kteří byli v rámci zachování klidu nuceni přijmout sovětské požadavky.

Ve dnech 14. – 15. července proběhly přesně podle scénáře typické sovětské volby s nadprogramovou volbou jediné kandidátky a povinnou účastí. Volbám předcházela vlna zastrašování a zatýkání a čistek ve státním aparátu a samosprávě, pronásledování nekomunistických aktivit. Přesto se do voleb přihlásila řada nezávislých kandidátů (nejorganizovaněji vystoupila opozice právě v Estonsku). Metody nátlaku na občanské protikandidáty byly natolik agresivní, že někteří své kandidatury nakonec odvolali. Většina však odmítla odstoupit a byla vyškrtnuta až volebními komisemi, které oznámily, že v každém obvodě může kandidovat pouze jeden kandidát. Parlament obklíčily tanky, vnitřek obsadili sovětští vojáci. Účast ve volbách byla povinná, potvrzovaná v občanské průkazu. Oficiální výsledky se nesly v duchu sovětské volební statistiky – kandidáti lidové fronty získali v Estonsku 92,9 % všech hlasů. Po formálním předání moci byl v létě zatčen a deportován do SSSR prezident Karl Päts. Obžaloba ho vinila ze založení vlastního státu a protisovětských piklů. 21. července vyhlásil nový parlament nastolení sovětské moci a požádal o přijetí za svazovou republiku Sovětského svazu. Nejvyšší sovět žádosti ceremoniálně projednal a 6. srpna Estonsko přijal do sovětského svazku.

První sovětský rok

Po připojení k SSSR přechodné „vlády“ nahradil komunistický systém koncentrace moc. Špičku mocenské hierarchie tvořil v Estonsku ústřední výbor komunistické strany (před okupací měla Estonská komunistická strana - EKS pouhých 133 členů!). Prvním tajemníkem EKS se stal Karl Säre (září 1940 – srpen 1941). Nejvyšším orgánem se stal republikový sovět, funkce předsedů sovětů sloužila jako odkládací místo pro zasloužilé staré funkcionáře, poprvé byla takto využit pro bývalého předsedu lidové vlády.

Sovětizace rychle prostoupila všechny struktury života společnosti. Neznamenala jen politické represálie a umrtvení veškeré nekomunistické aktivity. Okusilo ji školství, kultura, stejně jako hospodářství. Záhy se objevily seznamy zakázané literatury, z knihoven zmizela nejen díla nesocialistických autorů, ale také některých levicových spisovatelů. Sovětský svaz zničil cca 10 – 12 mil. knih za 15 let okupace. Citelně poklesla životní úroveň. Po prvních krocích nových režimů, direktivně řízených z Moskvy, následoval prudký pokles výroby. Zvýšily se nejnižší platy dělníků, současně však vzrostly mnohem více ceny spotřebního zboží. Zároveň se třikrát zvýšily ceny potravin, ceny oděvů a obuvi se dokonce vyšplhaly na šestinásobek.

Začátkem července 1940 začalo vyvlastňování průmyslu; byli jmenováni komisaři přebírající správu závodů. Jejich řídící schopnosti nebo odpovídající vzdělání nehrály roli, rozhodující se stala jen stranická příslušnost. Současně bylo znárodněno bankovnictví a na podzim 1940 následovaly obchodní podniky. Estonská koruna byla vzhledem k rublu podhodnocena a koncem roku 1940 zrušena.

K poklesu produkce došlo také v zemědělství, v němž pracovala většina obyvatelstva a jehož produkty tvořily stejně jako předtím hlavní položku exportu. Byla vyhlášena nová pozemková reforma, omezující držbu půdy na 30 ha, na počátku roku 1941 byla zavedena povinnost státních dodávek. Tato pozemková reforma postihla v Estonsku asi vlastnictví 10 % všech hospodářství. Objevily se i první kolchozy a traktorové stanice, ale ke kolektivizaci zemědělství zatím nedošlo.

Během ledna až března 1941 proběhla na základě lednové sovětsko-německé dohody poslední fáze odsunu Němců, bylo přestěhováno 15 000 Němců z Estonska. Přechod od autoritativního režimu přes mezistupeň lidové vlády k sovětskému režimu přijalo obyvatelstvo spíše pasivně. Málokdo si zpočátku dovedl představit, jaké je reálné jádro kolujících pověstí a co Stalinův režim ve skutečnosti znamená. Již v roce 1940 vyhlásili dělníci v závodě Rudý Krull v Tallinu třídenní stávku na protest proti zdražování, nedostatku zboží, vynuceným přesčasům a zrušení nezávislých odborů; protentokrát si alespoň uhájili dvoudenní vánoční svátky, které byly jinak zrušeny. V továrnách byly zavedeny sovětské drakonické pracovní metody, kdy za pozdní příchod nebo absenci následovala redukce mzdy o čtvrtinu, za odchod ze zaměstnání bez povolení hrozilo dvou- až čtyřměsíční vězení. Pracovní morálku nemohlo vylepšit ani propagované stachanovské hnutí.

Největším šokem bylo zavedení sovětského policejního systému. Represálie zasáhly v roce 1941 i některé ministry prosovětské lidové vlády (zatčeni a zlikvidováni byli Maxim Unt a Juhan Narma-Nihting). Represe vrcholily v posledním předválečném týdnu od noci 13. –14. června 1941. Cílem dlouho připravované akce bylo vyčistit Pobaltí od „protisovětských“ živlů a vytvořit bezpečné zázemí pro případ válečného konfliktu. Během týdne orgány NKVD, povolané sem i ze sousedních svazových republik, uvěznily nebo deportovaly na severní Sibiř, na Altaj a do Kazachstánu kolem 10 000 mužů, žen i dětí z Estonska. Červnový úder zasáhl veškeré vrstvy obyvatelstva od buržoazních „třídních“ nepřátel, přes inteligenci až po dělnictvo. Celkový počet obětí sovětských represálií v letech 1940 – 1941 v Estonsku se odhaduje na 65 000. V současnosti je 14. červen Vzpomínkový den (výročí nucených deportací).

Německý útok a reakce obyvatelstva

Německý útok, zahájený v ranních hodinách 22. června 1941, prokázal, že sovětská genocidní politika, jež měla za cíl zastrašit obyvatelstvo a eliminovat nepřátelské elementy, přinesla opačný efekt. Armádní skupina Nord, jejímž konečným cílem bylo dosažení Leningradu, prošla Pobaltím bez vážnějších problémů. Rychlost jejího postupu zařadila pobaltskou ofenzívu mezi nejúspěšnější německé akce druhé světové války. 11. července vstoupili němečtí vojáci do střediska jihovýchodního Estonska Tartu. Sedmnáct dní po zahájení útoku dosáhli Němci ruského Pskova za estonskými hranicemi. Po obsazení Tartu se fronta na měsíc zastavila na linii Pärnu – Viljandi – Peipsi (Čudské jezero). Přeskupené sovětské jednotky se v severním Estonsku bránily až do konce srpna. 17. srpna padla strategická Narva, 28. září obklíčený Tallin. Nejdéle, do 21. října, vzdorovala sovětská posádka na estonském ostrově Hiumaa.

Většina místního obyvatelstva vítala k překvapení vojáků jednotky Wehrmachtu jako osvoboditele. Otřesné zkušenosti z roční existence sovětského systému způsobily, že Estonci navzdory protiněmecké orientaci po první světové válce očekávali příchod nacistické armády s nadějí. Slibovali si od Německa obnovení své státnosti.

Postupu Wehrmachtu předcházela povstání místního obyvatelstva. V Estonsku trvaly boje nejdéle vzhledem ke vzdálenosti fronty, ale i zde partyzánské jednotky, vedené zpravidla bývalými důstojníky, dokázaly ovládnout značnou část jižního Estonska už několik týdnů před příchodem Němců.

Ve dnech 27. – 28. července se na konferenci v Tartu sešli estonští zástupci v čele s posledním předsedou vlády Jüri Uluotsem. Uluotsovo memorandum upozorňovalo německé velení na potřebu vytvoření legální estonské vlády, která by v nejužší spolupráci s Německem dále bojovala pro SSSR. Memorandum bylo jediným výsledkem jednání, o sestavení vlastní vlády se Estonci, poučeni konfliktem mezi Němci a Litevci a Lotyši, ani nepokusili.

Nacistická propaganda se poukazem na místní antisemitské živly snažila zastřít fakt, že většina pogromů na přelomu června byla zaranžována zvláštním „čistícím“ oddílem SS, který postupoval za Wehrmachtem a často při své špinavé práci využíval místních antisemitů. Při akcích Einsatzgruppe A zahynulo od října 1941 jen v Estonsku 400 Židů a v celém Pobaltí 2 400 komunistů.

Německá okupační správa

Noví vládci neměli zprvu zájem ani na poskytnutí omezené autonomie pobaltským národům a zavedli obvyklý okupační režim. Němci nesplnili očekávání Estonců – nezávislá Estonská republika nebyla obnovena. Estonsko se stalo součástí Ostlandu, východní provincie Říše. Okupační správu vedl gen. Karl Sigismund Litzman, který také ovládal místní vládu. Ekonomika byla přesměrována na potřeby Říše a národní vlastnictví nebylo obnoveno. Přibližně 5 500 Estonců bylo popraveno v koncentračních táborech. Region měl být germanizován německou kolonizací a poněmčením části místních obyvatel. Za nejvhodnější objekty germanizace byli pokládáni Estonci a poté Lotyši, kteří se podobně jako Češi nacházeli v nacistickém rasovém žebříčku ve střední hodnotové skupině národů.

Stanovisko Západu

Velká Británie a USA anexi tří pobaltských republik de iure nikdy neuznaly a 23. července 1941 sovětskou anexi Litvy, Lotyšska a Estonska dokonce v duchu Stimsonovy doktríny výslovně odmítl americký státní tajemník Sumner Welles. Obdobně odmítla právně uznat sovětský zábor i vláda Velké Británie projevem Winstona Churchila v Dolní sněmovně 5. září 1940. Baltská finanční aktiva byla v amerických a britských bankách zmražena a diplomatická zastupitelství pobaltských států pokračovala nadále ve své činnosti.

 

*) Polská ponorka Orzel byla na útěku před Němci a Sověty, kteří obsadili Polsko dva týdny před tím. Z důvodu oprav a ošetření kapitána zakotvili v tallinském přístavu. Když oficiálně neutrální Estonci projevili sympatie uprchlým Polákům, obě ambasády, německá i ruská, vyvíjely tlak na uvěznění těchto námořníků a potopení ponorky.

Literatura
Monografie
Dančák, B.(ed.) - Pospíšil, I. - Rakovský, A. (1999): Pobaltí v transformaci. Politický vývoj Estonska, Litvy a Lotyšska. MPÚ MU, Brno.
Švec, L. - Macura, V. - Štol, P. (1996): Dějiny pobaltských zemí. LN, Praha.
Internetové zdroje
Estonia country guide - history, on-line text (http://www.ciesin.ee/estcg/history/)
Estonian Foreign Ministry, on-line text (http://www.vm.ee/eng/topics/index.html).
Autor : gruppe.drei 🕔06.11.2007 📕22.057

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře