Sea Harrier FRS.1 versus Mirage IIIEA (2)

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔07.09.2007 📕44.138

Seriál

  1. Dogfights - Letecké souboje
  2. F-86F Sabre versus MiG-15 (1) - Dvacáté eso
  3. F-86F Sabre versus MiG-15 (2) - Jak se tlačí Sabre
  4. F3D-2N versus MiG-15 - Kontroverzní sestřel
  5. MiG-17F versus F-105D - Hrdinou snadno a rychle
  6. F-16 versus Su-25 - Sestřelení budoucího viceprezidenta
  7. Sea Harrier FRS.1 versus Mirage IIIEA (1)
  8. Sea Harrier FRS.1 versus Mirage IIIEA (2)
  9. Sea Harrier FRS.1 versus Mirage IIIEA (3)
  10. F-14 Tomcat versus Su-22 - Dogfight nad zálivem Velká Syrta
  11. F-15A Baz versus MiG-25 - Past jako z učebnice

Podobné články

Další články autora

Celá válka o do té doby prakticky neznámé Falklandské ostrovy, patřící pod britskou korunu, začala jejich obsazením vojsky argentinské armády 2. dubna 1982. Argentinci, a tím méně kdokoli jiný, by jen stěží předpokládal, že by těch pár prakticky neobydlených ostrůvků stálo Britům za válečnou výpravu na druhý konec světa.

 

Letecká válka začíná

Ale ouha. V oblasti souostroví byla objevena naleziště ropy s vydatností 2 mil. barelů denně, navíc ministerskou předsedkyní v Británii byla „železná ladyThatcherová, a ta dostála své pověsti dokonale.

Letecké základny – klíč k úspěchu

Za tři dny vyrazilo z britských přístavů Task Force 317 (úkolové uskupení) čítající 41 plavidel, včetně dvou letadlových lodí HMS (Her Majesty Ship) Hermes a HMS Invincible se třemi perutěmi 800., 801. a 899. squadrony FAA (Fleet Air Arm) vyzbrojenými 20 letouny Sea Harrier FRS.1 na palubě.

Abychom dostali úplný obraz o situaci, musíme se podívat na mapu. Klíčem k úspěchu pozemních nebo námořních operací je vybojování alespoň lokální, když ne absolutní vzdušné nadvlády.

K tomu účelu je nezbytně nutné zajistit nejen dostatečný počet letadel, ale také dostatek základen, které umožní vlastním letounům zůstávat dostatečně dlouho v prostoru bojového nasazení.

To bylo samozřejmě jasné oběma stranám. Pro Argentince byla rozhodujícím faktorem vzdálenost Falklandských ostrovů od mateřské pevniny, respektive od pevninských leteckých základen. Všechny, které přicházely v úvahu, byly od souostroví vzdáleny zhruba 700 a více km. To sice umožňovalo pilotům FAA dosáhnout s přídavnými nádržemi prostoru Falklandských ostrovů, ale britské TF 317 se pohybovalo v prostoru 100-300 km na východ od ostrovů.

K napadení tak Argentincům zbývala jen malá rezerva paliva, takže si mohli dovolit většinou pouze jedinou zteč a pobyt v prostoru cíle v rozsahu 1-7 minut.

Pokud použili forsáž, tak celou cestu zpět zpravidla hypnotizovali palivoměr a přistávali „na výpary v nádržích“ rovnou z chodu. Ti méně šťastní měli zajištěnou koupel v jižním Atlantiku, což v těchto zeměpisných šířkách, začátkem zimy, nějakých 800 mil od břehů Antarktidy není žádná kratochvíle.

Klíčem k řešení problému bylo letiště ve správním středisku Port Stanley, postavené v roce 1973, s asfaltovou dráhou 08/26 dlouhou 1250 m. Kdyby se ji Argentincům podařilo pomocí ocelových rohoží prodloužit na 2000 m, zajistila by alespoň nouzový provoz výkonných stíhacích a útočných letounů. Tato možnost se reálně prověřovala a byly počítané maximální přípustné vzletové a přistávací hmotnosti Mirage s ohledem na délku a únosnost dráhy.

Takhle VPD umožňovala pouze vzlety transportních C-130 Hercules, zásobujících místní posádku, bojových  IA-58 Pucará určených k nasazení proti britským invazním silám a ozbrojeným cvičným MB-339 a T-34 Turbo Mentor, které pro změnu „ležely v žaludku“ osádkám britských vrtulníků.


Black Buck byla série sedmi dálkových náletů (ve skutečnosti bylo nakonec realizováno pouze pět), které proti argentinským cílům podnikly bombardéry Vulcan B.2 operující z ostrova Ascension v Atlantiku. Vulcany působící z malého letiště na tomto ostrově patřily do výzroje 44., 50. a 101. perutě RAF

Operace Black Buck

Letiště v Port Stanley, nazývané Argentinci po novém BAM (Base Aerea Militar) Malvinas, bylo Britům trnem v oku a jeho vyřazení by dramaticky změnilo poměr leteckých sil v oblasti. Proto byla naplánovaná operace Black Buck 1.

Tu by nebylo možné uskutečnit bez podobně klíčové základny RAF na ostrově Ascension, ležícím zhruba na půl cestě mezi Británií a Falklandami.

30. dubna 1982 ve 2250 ZULU se tu naplno rozeřvalo osm motorů Bristol Olympus 301 a z betonové VPD vzlétly dva bombardéry Vulcan B.2, vyzbrojené kromě pumového nákladu rušičem AN/ALQ-101 pod levým křídlem a dvěma AIM-9L pod pravým… pro jistotu.

Jeden Vulcan, původně určený jako primární (XM598), se musel vrátit, ale náhradní (XM607) s osádkou ve složení: kapitán F/Lt Martin Withers, druhý pilot F/O Peter Taylor, operátor radaru F/Lt. Bob Wright, navigátor/bombometčík F/Lt. Gordon Graham, operátor systémů REB F/Lt. Hugh Prior a instruktor pro tankování ve vzduchu F/Lt. Richard Russel dosáhl s pomocí tankovacích letounů Victor K.2 cíle. Tím bylo právě letiště Port Stanley, vzdálené od Ascensionu 6257 km vzdušnou čarou.

To reprezentovalo zhruba devět hodin strávených ve vzduchu cestou proti větru tam a dalších sedm s větrem v zádech cestou zpět. Už jen navigace na takovou vzdálenost nad pustým oceánem byla při dodržování radiového klidu obdivuhodný výkon.

Ve vzdálenosti zhruba 550 km od cíle „bliknul“ Bob Wright na chvilku radiolokátorem, aby zaměřil nejvyšší bod ostrova, 705 m vysokou horu Mt. Usborne, a Gordon Graham nakrmil palubní počítač údaji, podle kterých navigační systém opravil chyby nasbírané během dlouhého letu bez jediného navigačního bodu, podle kterého by bylo možné provést korekce. Okamžitě potom „sjeli“ piloti s těžkým bombardérem do výšky pouhých 250 stop (75 m!) nad hladinu moře, aby podlétli zorné pole argentinského radiolokátoru včasné výstrahy. Proti silnému větru udržovali rychlost 340 KIAS (630 km/h).

Nepříjemný budíček

Ve vzdálenosti kolem 70 km od cíle začali piloti „rvát“ naložený bombardér do vyšší letové hladiny, aby se dostali z dosahu střepin vlastních pum a protiletadlových zbraní malé ráže. Po ustálení Vulcanu ve výšce 10 000 stop (3050 m) zatlačili dopředu na doraz páky ovládající přípusti motorů a zvýšili rychlost na maximum.

Bylo 0745 ZULU tj. 3.45 ráno místního času, když se otevřely vrata pumovnice. F/Lt. Graham skloněný nad nazelenalou matnicí obrazovky radiolokátoru H2S rozeznal obrysy VPD ponořené do naprosté tmy a stiskl tlačítko odhozu. Z útrob Vulcanu vypadlo 21 ks 1000lb bomb Mk.83.

Bombardování bylo provedeno jednou řadou pod úhlem přibližně 30° k ose VPD. To zaručovalo, že alespoň jedna bomba zasáhne její střed, což se i stalo. Ostatní bomby dopadly na přilehlé stojánky a pozemní vybavení letiště.

Přestože se bombardér ploužil v tak malé výšce, že jeho osádka cítila „kopance“ od tlakových vln vlastních pum a každou chvíli očekávala hustou protiletadlovou palbu, argentinská PVO ani nehlesla.

A to navzdory tomu, že měla k dispozici funkční přehledový radiolokátor Westinghouse AN/TPS-43F, tři baterie tažených 35mm dvojkanonů Oerlikon GDF-003 s výškovým dostřelem 4000 m, řízených moderním radiolokačním systémem Contraves Skyguard, a řízené střely čtveřice systémů Roland a Tigercat. Kromě toho byly k dispozici automatické kanony Rheinmetall a  Hispano-Suiza ráže 20 a 30 mm s optickými zaměřovači.

Zapalovače některých pum byly nastavené na zpoždění 30 minut až jedna hodina. Mohutné exploze, gejzíry hlíny a ocelové střepiny létající vzduchem tak drásaly nervy Argentinců ještě v době, kdy už Vulcan odlehčený o 9,5 t nákladu uháněl ve výšce 9000 m k domovu. Ve 1445 ZULU přistála Withersova osádka v pořádku zpět na základně ostrova Ascension.

Tento nálet byl píchnutím do vosího hnízda. Letecká válka o Falklandy začala naplno.

Úder z letadlových lodí

Pro obránce základny v Port Stanley to byl teprve začátek utrpení. Britské letadlové lodě HMS Hermes a HMS Invincible, operující v té době ve vzdálenosti přibližně 280 km severo-severo-východně od Falklandských ostrovů, směřovaly plnou parou na jih.

V 1050 ZULU (6.50 místního času), přibližně ve vzdálenosti 165 km od ostrovů, vzlétlo z paluby HMS Hermes dvanáct Sea Harrierů 800. a 899. squadrony. Devět bylo určeno k bombardování letiště Port Stanley, tři měly napadnout záložní travnatou zpevněnou plochu Goose Green. Zbylých osm Sea Harrierů z 801. squadrony na HMS Invincible bylo vybaveno pro mise CAP (Combat Air Patrol) dvojicí „bojových“přídavných nádrží po 100 gal (454 l) a dvojicí řízených střel AIM-9L a drželo hotovost na palubě

Úderná skupina vyčleněná proti Port Stanley nesla na vnitřních křídelních závěsnících přídavné palivové nádrže, zatímco zbylé tři závěsníky (2 vnější a 1 trupový) nesly pumovou výzbroj.

Osádky Sea Harrierů si byly vědomy nebezpečí, proto zaútočily na letiště z přízemních výšek a koordinovaně z několika směrů. Rozestup mezi útočnými vlnami byl stanoven na 30 sekund, aby na zem stihly dopadnout střepiny vlastních bomb.

Tři letouny Red section, vyzbrojené trojicí 1000lb bomb Mk.83 s kontaktními zapalovači, bombardovaly známá postavení PVO, čtvrtý, který měl Mk.83 se zpožďovači nastavenými na 30-60 minut, je odhodil mezi palposty, aby znemožnil obráncům pohyb a opravy škod do doby, než bomby vybuchnou nebo budou delaborované.

Pozice PVO byly bombardovány „na dohoz“ ze stoupavého letu, aby se letouny držely mimo palebné obálky kanonů.

Druhá vlna, tvořená pěti letouny Black section, se rozdělila a přiblížila se s 3sekundovými intervaly z obou stran hory Mt.Low. První dvojice odhodila kazetové bomby BL 755 na hangáry a přilehlé stojánky, druhá dvojice bombardovala příležitostné cíle a pátý letoun F/Lt. Penfolda odhodil brzděné Mk.83 do středu VPD.

Mezi prvním výbuchem a okamžikem, kdy poslední Sea Harrier vybíral zteč, neuběhla ani celá minuta.


Jeden ze Sea Harrierů působících v rámci 809. perutě na palubě letadlové lodi HMS Hermes, letounu je připisováno poškození jednoho argentinského A-4B Skyhawk

PVO v nedbalkách

Přestože PVO byla vyburcovaná raním náletem Vulcanu, zase se nechala „nachytat na švestkách“. Piloti první vlny nehlásili prakticky žádnou odvetnou palbu, což bylo způsobeno hlavně tím, že letouny byly ostřelovány až na odletu.

Slízla si to druhá vlna. PVO vedla divokou palbu prakticky ze všech dostupných hlavňových zbraní a dokonce byly zaznamenány i odpaly řízených střel Tigercat. Podle vyjádření jednoho z pilotů: It was like fireworks night – they were hosing it, around, everywhere… (Bylo to jako ohňostroj – prali to do nás ze všech stran…). Přesto jediné poškození utrpěl Sea Harrier F/Lt. Morgana.

Výsledky náletu nafotili Lt.Cdr. Thomas v nízkém průletu necelé 2 km severně od letiště a F/Lt. Marrell z větší vzdálenosti kolem 4,5 km pomocí palubních kamer se šikmým snímáním, vestavěných na pravé straně přídě Sea Harrieru.

RWR (Radar Warning Receiver - radiolokační výstražný přijímač) na palubní desce Sea Harrieru Lt.Cdr. Thomase indikoval na odletu zaměření střeleckým radiolokátorem PL systému, pravděpodobně typu Rapier, ale k zásahu nedošlo.

Argentinci bezprostředně po náletu hlásili tři setřelené Sea Harriery. Ale v tomto případě šlo jen o zbožné přání.

Jako by toho nebylo od rána dost, připluly k pobřeží torpedoborec HMS Glamorgan, fregaty HMS Alacrity a HMS Arrow a zahájily dělostřelecké bombardování stojánek a dalších cílů na letišti Port Stanley palbou poloautomatických 114mm kanonů.

Obrana letiště měla nervy napnuté k prasknutí a byla odhodlaná sestřelit jakýkoli další letoun, který se odváží zaútočit na letiště. To se ukázalo být osudné.


Letecký snímek vybombardovaného letiště Malvinas alias Port Stanley

První odpověď

Všechny Sea Harriery byly po návratu z náletu okamžitě prohlédnuty. Díru po střepině 20mm granátu ve svislé ocasní ploše Morganova stroje opravili mechanici během zhruba 3,5 hodiny pomocí „Speed tape“. V principu šlo o roli tenkého hliníkového plechu s adhezivní fólií na druhé straně, kterou se otvor po vyrovnání potrhaných okrajů a odmaštění prostě přelepil.

Ostatní Sea Harriery byly během 40 minut dotankovány, přezbrojeny AIM-9L Sidewinder pro plnění CAP misí a očekávaly na palubách lodí odvetný úder Argentinců.

Oba nálety skutečně vyburcovaly Argentince k činnosti. První akcí FAA ,provedenou na základě rozkazu 1090, byl Top cover základny BAM Malvinas (Port Stanley) proti případným dalším náletům Vulcanů. Akci provedla dvojice Mirage IIIEA s volacím znakem Fiera ze základny BAM Port Gallegos. Mirage nesly dvě palivové nádrže po 1700 l a řízené střely Matra R.530. Vedoucím dvojice byl Mayor Sanchez.

Charakter mise byl prakticky určen malou zásobou paliva, která neumožňovala přílety v malých výškách, kde nebezpečně stoupala spotřeba paliva. Všechny mise v okolí Port stanley byly řízeny s pomocí radiolokátoru AN/TPS-43F a pozemními návodčími z velitelského stanoviště umístěného ve městě. V 7.30 byly oba letouny zpět, bez toho že by setkaly s protivníkem.

V 07.45 místního času vzlétla ze základny BAM Rio Grande dvojice letounů IAI Dagger A pilotovaná Capt. Morenem a Tte.Volponim.

Jejich cílem bylo najít britské lodě, které v té době mířily východním směrem, aby se držely z dosahu argentinských letadel a vlastními letouny dokázaly poskytovat leteckou podporu invazním vojskům.

Vzhledem ke vzdálenosti nesly Daggery tři přídavné nádrže po 1300 l paliva, palebný průmer 250 nábojů pro kanony ADEN a dvě řízené střely IAI Shafrir.


IAI Dagger z výzbroje Grupo 6. U letounu jsou k podvěšení připraveny pumy Mk.82 a PLŘS Shafrir. Šedá kamufláž se na argentinské letouny začala aplikovat zhruba až na konci roku 1989, Daggery před tím nosily nátěr připomínající schéma SEA používané na letounech amerického letectva během Války ve Vietnamu

Zatím bez kontaktu

Proti těmto letounům byla navedena dvojice Sea Harrierů 801. perutě. Vedoucím dvojice byl Lt.Cdr Kent a wingmanem Lt. Haig. Ale Daggery byly příliš vysoko a daleko. Brzy se z obrazovek radiolokátorů britských stíhačů ztratily, takže jim nezbylo než se vrátit na palubu HMS Invincible lodí k dotankování a vystřídání.

Další dvojice Daggerů s volacím znakem Toro vzlétla v 09.00 ze stejné základny. Za kniply seděli Capt. Gonzáles a Tte. Bernhardt. Jejím úkolem byl doprovod útočných A-4B Skyhawk a EE Canberra. Ani v tomto případě nedošlo ke kontaktu s nepřítelem. To všechno bylo jen „oťukávání“ protivníka skutečný boj na život a na smrt začal zanedlouho.

Události nabraly spád po poledni. To již britské vrtulníky Sea King HC.4pendlovaly“ mezi palubami lodí a pobřežím a dopravovaly na břeh první příslušníky invazních vojsk. Jejich pohyb byl zaznamenán osádkou průzkumného letounu Gates Learjet 35A.

Zjištění, že do zad vlastních jednotek jsou vysazováni příslušníci speciálních sil, není nic příjemného a reakce na sebe nedala dlouho čekat.

Po 13. hodině nahodili na základně BAM Barbón na ostrově Pebble Island piloti Teniente de navio Pereira a jeho dva wingmani Teniente de fragata Manzanella a Uberti motory svých turbortulových letounů Beechcraft T-34C-1. Byli připraveni vydat se na lov vrtulníků.

Na základně BAM Rio Gallegos se ozvalo burácení dvojice motorů Atar 9C, které hnaly vpřed dvojici „Miráží“ s volacím znakem Tablon. Dvě minuty po nich se do vzduchu dostala druhá dvojice s volacím znakem Limon.

Scéna byla připravena.

Seriál

  1. Dogfights - Letecké souboje
  2. F-86F Sabre versus MiG-15 (1) - Dvacáté eso
  3. F-86F Sabre versus MiG-15 (2) - Jak se tlačí Sabre
  4. F3D-2N versus MiG-15 - Kontroverzní sestřel
  5. MiG-17F versus F-105D - Hrdinou snadno a rychle
  6. F-16 versus Su-25 - Sestřelení budoucího viceprezidenta
  7. Sea Harrier FRS.1 versus Mirage IIIEA (1)
  8. Sea Harrier FRS.1 versus Mirage IIIEA (2)
  9. Sea Harrier FRS.1 versus Mirage IIIEA (3)
  10. F-14 Tomcat versus Su-22 - Dogfight nad zálivem Velká Syrta
  11. F-15A Baz versus MiG-25 - Past jako z učebnice

Podobné články

Další články autora

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔07.09.2007 📕44.138

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře