ČSLA - II. díl

Autor : Jaromír Vykoukal 🕔06.09.2007 📕12.469

Předchozí část

10.Taktická příprava

A tak jsme trochu oklikou dostali až sem. Zde se budu věnovat tématu Taktická nebo takticko  -  bojová příprava vojáka jako jednotlivce. Tuto řešilo několik předpisů podle zaměření, ale rozhodující byl služební předpis Vševojsk 51-7. Já osobně jsem byl cvičen i podle předpisu Pěch-III-6, který řešil otázky boje z blízka, zabíjení v léčkách, likvidace jednotlivých protivníků, šerm bodákem - ten předpis pocházel ještě z padesátých let - ale byl pořád dobrý.

Voják jako jednotlivec měl být a snad i byl vycvičen v těchto vojenských dovednostech:

A. Voják jako spojka

Tuto činnost voják vykonával pouze tehdy, pokud byl zakázán provoz po rádiových sítích a nebylo vybudované polní linkové vedení. Voják pak přenášel ústní nebo písemný rozkaz. Pokud se tak dělo, byl povinen se ho naučit z paměti s důrazem na hlavní body, časové a prostorové údaje.

Bylo vyžadováno aby:
- znal obsah hlášení, rozkazu či jiné zprávy,
- kam, kdy a komu musí být předány,
- pokud šlo o písemný dokument musel ho u sebe uschovat tak, aby ho neztratil
- v případě hrozícího zajetí písemný dokument zničit a zahájit boj - šlo o varování vlastních vojáků o tom, že se něco děje.
- zprávu doručit a nechat si potvrdit její převzetí
- po splnění úkolu se vrátit k mateřské jednotce a podat odesílateli hlášení o splnění úkolu a případně předat odpověď a podat zprávu o všem co viděl cestou.

Úkol se plnil buď pěšky nebo na motocyklu, takzvaná motospojka.

B. Voják jako pozorovatel

Zvláštní činnost, kdy voják ve stanoveném prostoru měl vyhledat správné místo, odkud měl zajištěn výhled a výstřel, bylo ho možno jednoduše adaptovat do podoby úkrytu odolného palbě lehkých zbraní a odtud mě za povinnost pomocí vlastních očí a optických pomůcek bedlivě pozorovat stanovený úsek terénu nebo lépe protivníkových postavení a měl vyhledávat tyto cíle:
- rozmístění předního okraje protivníkových postavení, prostory jeho bojového zajištění, rozmístění těžkých pěchotních zbraní a posilových prostředků a obrněných vozidel
- místa styku jednotlivých jednotek, rozmístění velitelských stanovišť a polních opevňovacích objektů
- zvlášť pečlivě si musel všímat možných stanovišť nepřátelských pozorovatelů a odstřelovačů
- o všem co viděl vedl záznamy, kdy viděné objekty určoval podle pozorovacích bodů -  terénních nezničitelných objektů a času.

Zde voják využil návyky a znalosti z ženijní přípravy - vybudování úkrytu a jeho maskování, z topografické a střelecké přípravy pak odhady směrů a vzdáleností pomocí orientačních bodů a vytvoření bojového grafického dokumentu - náčrtu pozorovaného úseku terénu a zakreslování z pozorovaných jevů, objektů situací. Hlavně však musel správně vyhodnotit terén určený pro vybudování pozorovatelny, aby zvolil vhodné místo. To byla malá věda ale řešitelná - v keřích, vedle pařezů, kamenů, zbytků zdí, těsně za vrcholkem vyvýšenin a podobně.

Voják se musel naučit i správné metodice propátrávání svěřeného sektoru. Nečastěji se to provádělo postupným pozorováním bližšího pásma zprava doleva, potom se vrátit pohledem na pravou stranu sektoru a stejným způsobem prohlédnout střední pásmo a stejným způsobem prohlédnou vzdálené pásmo. Při přenesení pohledu do blízkého pásma pak rychle prohlédnout místa kterým je třeba věnovat zvláštní pozornost.

Pozorovatel pak vedl tyto dokumenty:
Náčrt pozorování - již zmíněný bojový grafický dokument
Deník pozorování – sešit pro zapisování pozorovaných skutečností a časů jejich pozorování.

Nebylo li stanoveno jinak, tak tento voják měl za povinnost pozorovat i vzdušný prostor, ve stanoveném sektoru.

Vzdušný pozorovatel byl pozorovatel umístěný na pozorovatelnu s kruhovým výhledem. Měl za povinnost sledovat vzdušný prostor a vyhledávat prolétající nebo útočící vrtulníky nebo letadla. Měl za úkol i sledovat příznaky použití chemických zbraní a případné znaky použití jaderných zbraní.

Vedl tyto dokumenty:
Náčrt pozorování – kruhové pokrytí s potřebnými orientačními body a zároveň s výškovým směrem. Pro usnadnění zápisu i vyhlášení poplachu se  používal pomyslný stranový kříž.
Deník pozorování

Dále  musel velmi dobře ovládat způsoby vyhlašování poplachů – návyky z OPZHN. Pro vyhlašování vzdušného poplachu byl vybaven potřebnými spojovacími a signalizačními prostředky. Zde se projevila práce pořadové přípravy a OPZHN.

Pozorovatel se určoval i za přesunu pěšky nebo při přesunu na vozidlech. Zde se neurčovaly ani hranice pozorovacího sektoru, ani orientační body. Hlášení dával ihned veliteli, aby nedošlo k prodlevě a nebylo možné překvapivé napadení protivníkem.

C. Voják jako pátrač

Pátrání bylo považováno za druhý nejčastější používaný způsob průzkumu a zdroj zpráv o nepříteli a terénu. Provádělo se zejména v prostorech, kde nebylo možné statické pozorování z pozorovatelny, a za pohybu jednotky z vozidla nebo tvaru.

Pátrač byl pohybující se průzkumník, který ve spolupráci s vedoucím pátračem prováděl průzkum pochodové osy kolony vlastní techniky neznámým terénem. Vypadalo to asi takto - před kolonou bojové techniky jel předvoj v síle stanovené velitelem přesunujícího se útvaru, zpravidla četa. Ta plnila úkol čelní či boční pochodové záštity nebo průzkumné skupiny v zájmovém prostoru, např. v mezilehlém pásmu. Ta vysílala pátrací vozidlo a před vozidlem se pohybovali dva pátrači. Jejich úkol byl složitý a do jisté míry i krajně rizikový:
Postupovat v určeném směru (nebo po stanovené pochodové ose), pátrat po nepříteli a tak zajišťovat za ním pochodující jednotku před neočekávaným napadením. 

K tomu pak musel pátrač
- zjišťovat kvalitu komunikací, únosnost mostů a zda nejsou připraveny k demolici
- zjišťovat, zda nejsou komunikace zaminovány a pokud ano jak a jakými ženijními prostředky
- při průchodu lesem propátrat jeho okraje a zjistit případnou přítomnost protivníka
- při průchodu osadou zjistit její možné obsazení protivníkem, její ženijní poškození, průchodnost křižovatek.
Pátrači se určovali dva, a jeden byl určen do postu vedoucího pátrače. Postupovali navzájem se kryjíc ve stanovené vzdálenosti před pátracím vozidlem. Vzdálenost byla odvislá od členitosti pokrytosti terénu, počasí a denní doby. Neměla přesáhnout 300 až 400 metrů.

Pátrači navzájem a pátrači s pátracím vozidlem celou dobu museli dokonale spolupracovat, krýt jeden druhého a vytrvat v maximální ostražitosti. Museli být připraveni kdykoliv bojovat a včas ustoupit. Po celou dobu museli udržovat spojení a jejich hlavní povinností bylo přežít tak dlouho aby dokázali dát zprávu o napadení. Uznejte sami, že to zvládne jen voják zkušený a takto cvičeni byli aspoň předpokládám příslušníci průzkumných čet a rot vševojskových pluků. Já to absolvoval komplexně a byl to prima nářez.

Jako zvláštní způsob pátrání se používalo pátrání z vozidla. Zde se pátrací vozidlo pohybovalo po stanovené pochodové ose nebo ve stanoveném směru a na místech určených velitelem vozidla zastavilo a jeho osádka i vezená pěchota pozorovali okolí. V okamžiku zastavení vysedla dvojice pátračů provedla pečlivý ale rychlý průzkum okolí do stanovené vzdálenosti. Poté se vrátila do vozidla, předal informace vozidlo pokračovalo dál do další zastávky.

C. Voják v útoku

V ČSLA  byl útok považován za hlavní druh boje. Byl totiž jediný způsobem jak dosáhnout vítězství nad protivníkem. Proto se považovalo za nezbytné, aby každý voják byl připraven tak, aby dokázal útočit s plným nasazením a aby dokázal rozhodnou ztečí a palbou (granáty) ničit bránícího se nepřítele.

Zde je na místě jedna definice:
Zteč je prudký a nepřetržitý pohyb útočících jednotek proti nepříteli v jednotě s palbou pěchoty, bojových vozidel a tanků za podpory ostatních zbraní.Jejím cílem je zničit nebo zajmout živou sílu nepřítele a zmocnit se jeho zbraní.

Pokud se nad ní zamyslíte, je vám jasné, že je to nejnáročnější činnost vojáka, kterou kdy může podstoupit. Voják byl připravován na útočný boj buď z východiště k útoku - hlavně v šedesátých letech, a nebo z chodu, což byl preferovaný boj  v době, kdy naše pěchota byla plně vybavena OT a BVP. Podíváme se na obojí způsob.

V obou případech musel být voják cestou velitele družstva nebo čety seznámen se směrem útoku a nepřátelskými ohnisky odporu na směru svého postupu a způsobem jejich ničení. Co to všechno obnášelo?

C1. Při útoku z východiště k útoku - zpravidla ze zaujaté obrany, ale nebylo to pravidlo. Zde musel udělat tyto kroky:
- připravil si vlastní stanoviště - šlo o jeho vlastní krytí proti pozorování a palbě. Buď ho vybudoval nebo si ho upravil a zamaskoval,
- připravil si zbraň ke střelbě na pozemní i vzdušné cíle, překontroloval si munici, ruční granáty a  ostatní nesený materiál,
- upravil si vystroj a zkontroloval zdravotnický materiál. Při nedostatcích řešil s velitelem nápravu

C2. Na povel „Na zteč – připravit!“ provedl:
- opakoval povel, tím dal najevo, že ho slyšel a začíná ho plnit
- nabil zbraň plným zásobníkem, pásem, ostrou střelou a zajistil ji
- upravil si na těle výstroj tak, aby mu nebránila v pohybu a
- ženijní lopatku si umístil za opasek tak, aby mu její čepel kryla alespoň trochu břicho
- ochranou masku si dal do pohotovostní polohy a překontroloval její stav
- nasadil bodák a uchopil zbraň do nosné ruky
- zaujal takovou polohu, aby mohl kdykoliv vyrazit na zteč
- hlásil veliteli družstva připravenost na zteč

C3. Na povel „ Na zteč -  vpřed!“
- vyrazil ze stanoviště, vyskočil ze zákopu a nebo sesedl z vozidla a vyrážel v před stanoveným směre. Zde vidíte, že od tohoto momentu se stírá rozdíl mezi ztečí z přímého dotyku a z chodu. Vše co jsem popsal  výše dělal voják i při útoku z chodu ve vyčkávacím postavení i několik desítek kilometrů od předního okraje a poslední úkony ve vozidle- OT či BVP před sesednutím. V šedesátých letech to provedl i tehdy, byl-li vezen jako tankový výsadek.Tolik na vysvětlení a budeme pokračovat.
- při pohybu vpřed voják držel zbraň-samopal oběma rukama, bodák na úrovni brady, tak aby směřoval na střed jeho těla. Kulometník držel obdobně kulomet. Pancéřovník v šedesátých letech měl zbraň přes rameno.
Střelci z těžkých kulometů a tarasnic běželi či šli v druhé vlně a ve dvojicích táhli své těžké zbraně na kolečkách, v zimě na sněhu na lyžinách.  Nosiči munice pro těžké zbraně běželi v třetí vlně, skrytě a ve dvojicích nesli speciální nosítka pro přepravu munice. Při svém pohybu byly připraveni kdykoliv palbou osobních  zbraní krýt své zbraně a střelce z nich.
Střelci s granátometů AGS 17 se přesunoval s pomocníky  v sestavě nebo tam, kde určil velitel. 
Jejich palba přímá nebo horní skupinou úhlů pomáhala pěchotě ničit živou sílu i lehce obrněné  cíle. Střelec z pancéřovky JP-75 ji měl na univerzálním popruhu zbraně a použil ji buď samostatně pokud našel v hodný cíl nebo na pokyn velitele.
- v pohybu sledoval prostor protivníka a vše zjištěné hlásil veliteli družstva
- ze stanoviště či vozidla vyrážel ostrým během a přecházel do rychlé chůze. Pokud to vyžadovalo působení protivníka tak přískoky nebo plížením-plazením. Ale vždy vpřed.
- sledoval sousedy , udržoval stanovené rozestupy a vzdálenosti a sledoval signály velitele
- na zjištěné cíle vedl palbu z chodu nebo krátkých zastávek. Střelci ze samopalů krátkými dávkami v chůzi a mířeně, kulometčíci buď dávkou ve směru cíle v chůzi nebo cíleně z krátké zastávky. Střelci z těžkých  kulometů, pancéřovek a tarasnic ze zastávek a vždy mířeně.
- je-li potřeba překonat průchod v zátarasech či minových polích běžel po své straně průchodu a byl připraven vést palbu na stanovený úsek bojiště
- po přiblížení se k nepříteli na povel „Granáty“! odhodil na protivníkovo postavení útočný ruční granát, přecházel do rychlého běhu a v době explozí granátů si kryl hlavu předloktím o které si opřel pokud to šlo zbraň
- při průniku do postavení nepřítele se dostal do boje zblízka, kdy měl zúročit to, co se naučil v tělesné přípravě - šerm bodákem, údery pažbou a závěrem zbraně, ženijní lopatkou. Nebylo- li zbytí, tak i holýma rukama. V okopech směle používal ruční granáty
- při průniku do hloubky obrany nepřítele pokračoval v ničení cílů zjištěných jím samým a podle pokynů velitele pomáhal ničit cíle svým spolubojovníkům

Při této činnosti byl trvale připraven reagovat na použití zbraní hromadného ničení protivníkem a  byl připraven kdykoliv na rozkaz provést potřebná odmořovací a ochranná opatření.

Tímto zaměstnáním prošel každý voják v základním a zdokonalovacím výcviku. Byla  to ostrá a hodně nervosní zaměstnání. Voják byl vybaven jako do boje. Nafasoval a napáskoval cvičnou munici, dýmové granáty. A do zblbnutí opakoval jednotlivé kroky bojového chování. Musel se naučit překonávat zátarasy všeho druhu a pokud byl výcvik na úrovni, byl uvykán na palbu protivníka pomocí imitace hluku boje - na to sloužila potřebná pyrotechnika. A to se cvičilo  tak dlouho, než byl instruktor či velitel  spokojen.

Zažil jsem hodně základních vojenských základních výcviků a cvičení a spíše mi to připadalo, že se to moc vážně nebralo. Ale viděl jsem i obrácené situace a potom vojáci vypadali poměrně bojeschopně. Celé  to mělo být doplněno podpůrnou palbou BVP a OT a voják  měl být schopen akceptovat, že v případě této činnosti naostro může být raněn nebo i zabit. Bohužel v ČSLA se na tento stupeň psychologické přípravu nedbalo – aby náhodou voják nedostal strach z toho, že je voják. Při spojeneckých cvičeních se často používal při útočném boji i střelba ostrou municí na připravené cíle – pěchotní , dělostřeleckou i leteckou. To vedlo k vyšší míře vycvičenosti vojáků.

 D. Voják v obraně

Cílem obrany je zničit útočícího nepřítele nebo mu způsobit takové ztráty, aby ho to donutilo útok zastavit a vrátit se zpět do vlastních výchozích postavení. Toho se dosahovalo souborem několika činností, které voják musel zvládnout. V první řadě šlo o účinnou palbu, ženijní budování terénu, organizování proti ztečí a budováním zátarasů.
Voják musel vědět a akceptovat, že i když nebojuje sám, ale v rámci svého družstva a jeho boj podporují těžké zbraně a bojová vozidla, je to nakonec on, kdo musí vytrvat ve svém postavení a bojovat i za cenu, že mu hrozí o dočasné obklíčení. Musel vědět, že to co on a jeho strana dokáže při vlastním útoku způsobit nepříteli čeká i jeho, pokud se role obrátí.

D1. Zaujetí obrany v dotyku s nepřítelem zpravidla následovalo po odražené vlastního útoku, po jeho zastavení v hloubi nepřátelské obrany, nebo pokud naše jednotky ustupovaly a našla se možnost zastavit a do obrany přejít.  Bylo  složité v tom, že voják se musel rozhodovat do konsolidace postavení jednotek sám. Sám si našel  postavení, kde byl kryt před pozorováním a palbou  nepřítele a zároveň si musel udržet přehled o bojišti ve svém okolí a možnost vést mířenou palbu na cíle, které objevil. Jakmile to situace dovolila, upravil si své místo do podoby okopu a zamaskoval se.
Toto však musel udělat tak, aby nenarušil bojovou sestavu družstva a aby neohrožoval vlastní voláky palbou a aby sám takovou palbou nebyl ohrožen.
Určil-li mu postavení velitel, tak bez rozkazu toto postavení nesměl opustit. Okop se buduje vždy i když nebyl ohrožen palbou.

D2. Zaujetí obrany mimo dotyk s nepřítelem bylo jiné. Každému vojákovi určil postavení velitel, stejně jako úkoly při jejím budování. Někdy dokonce byla už částečně vybudována a šlo jen o dokončovací práce. Celá obrana se co nejlépe ženijně budovala, maskovala a opatřovala zátarasy všeho druhu. Voják musel vědět, že čím lépe obranu vybuduje, tím větší šanci má na přežití.

D3. Palebné úkoly v obraně vypadaly takto:
Voják - střelec ze samopalu - měl určen směr palby ohraničený vlastním stanovištěm a dvěma orientačními body a vedlejší směr palby a úsek soustředěné palby.
Voják střelec z jakékoliv těžké zbraně měl přidělen palebný sektor. Dále pak doplňkový palebný sektor a úsek soustředěné palby.
Kulomety a granátomety se umisťovaly i do takzvaných léček pro vedení nástražných paleb.
Tarasnice a pancéřovky se umisťovaly do sestav a pokud bylo možno tak i do prostorů nejvíce ohrožených průnikem tanků a obrněné techniky.
Odstřelovači si sami volili postavení tak aby mohli likvidovat nepřátelské velitele, obsluhy kulometů a těžkých zbraní nepřítele. Byla jim dána volnost volby.
Pro palbu za snížené viditelnosti se prováděla příprava za viditelnosti normální. Zbraně se zastřelovaly do určených směrů a prostorů a pomocí různých improvizací se potom daly do těchto směrů nastavit a pálit.

D4. Odrážení nepřátelské zteče. Na povel velitelů vojáci zahajovali palbu na co možná největší vzdálenost, kdy byl možná mířená střelba. Cíle ničí tak, aby první byly ničeny ty více nebezpečné. Například kulometčíci, pancéřovníci a  velitelé, pokud je lze rozeznat. Palba se vedla až do odvolání nebo do zničení cílů.
Těžké zbraně vedly palbu podle stejných zásad, odstřelovači podle vlastní úvahy. Palubní zbraně OT, BVP a přidělených tanků podle rozkazů a pokud bylo třeba, i podle vlastního vyhodnocování situace.
Zbraně v léčkách podle vlastního uvážení.
Pokud nepřítel dorazil na čáru dopadu ručních granátů tedy 30 až 40 metrů, byl ničen obrannými ručními granáty. Pokud pronikl do postavení – okopů, byl ničen v boji zblízka.

D5. Při průniku nepřítele do hloubky naší obrany,  vojáci na povel či z vlastního rozhodnutí, zahájili boční palby. Pokud  to bylo nutné, zaujímali záložní postavení a pokračovali v boji. Své postavení nadále úporně bránili.

D6. Po odražení nepřátelské zteče voják ošetřil svá případná zranění, poskytl první pomoc spolubojovníkům a těm, kteří ji potřebovali, včetně raněným zajatcům. Dále pak ohlásil veliteli spotřebu nábojů, ručních granátů a jiné munice - těžké zbraně. Potom se vrátil do svého postavení, provedl jeho obnovu a čekal na další pokyny.

Toto zaměstnání bylo  fyzicky stejně náročné jako výcvik v útočném boji. Bylo totiž doplněno o  faktické vybudování postavení vojáka jako jednotlivce - pokud to u útvarů brali vážně, tak to znamenalo vykopat ve finále okop pro stojícího střelce postupně, přes okop pro ležícího a klečícího střelce. Samotný výcvik pozůstával ze získání schopnosti mířené palby na pohyblivé cíle, házení ručních granátů na cíl, nácviky soustředěné palby na jednotlivé signály. Dále pak chování při dělostřeleckém přepadu, leteckém napadení, předávání signálů a podnikání protiztečí. Nedílnou součástí  pak bylo  budování záložních postavení a jejich zaujímání ne stanovený signál. Při nácviku obrany se pak také nacvičovalo budování zátarasů, a to ježků, rohatek, nízkých a kombinovaných zátarasů, souběžně se ženijní přípravou. Zažil jsem na vlastní kůži a viděl na dvou cvičeních u pokládání Bruno válců, což je zatarasovací lahůdka. Dneska už není moc lidí co by věděli o co jde.

E.Zvláštní druhy boje

Nejde ani tak o zvláštní druhy boje, jako spíše působení vojáka v boji proti cílům, které jsou dnes už běžné a jsou na ničení velmi náročné. A to jak složitostí zbraní použitých na jejich ničení, tak i tím, že je zapotřebí vysoké vycvičenosti a psychické odolnosti.

E1. Boj s obrněnou technikou nepřítele.
Jde o tanky, obrněné transportéry, bojová vozidla pěchoty a jiné zbraňové systémy podobného konstrukčního provedení a bojového použití.
Boj s nimi je těžký. Jsou odolné proti účinkům pěchotních zbraní a moderní prostředky odolávají i zásahům těžkých pěchotních zbraní - pancéřovek, tarasnic a těžkých kulometů. Při útoku nepřítele se na naši obranu mohli valit vlny OT a BVP podporovaných tanky a samohybnými děly a minomety. Naše obrana se s nimi mohla vypořádat pomocí:
- protitankových paleb hlavňového dělostřelectva
- palby vlastních tanků
- palba protitankových řízených střel přenosných i mobilních
- palba odpalovacích zařízení PTŘS bojových vozidel pěchoty a jejich kanón 73 nebo 23 milimetrů
Samotná pěchota se musela obejít se zbraněmi které si nesla nebo táhla s sebou.
V průběhu doby šlo o:
pancéřovku vzor 27, později RPG-7 a nakonec JP-75
tarasnici vzor 21,
Granátomet AGS-1.
Předpis Vševojsk. 51-7 řešil (a bylo pomocí imitací cvičeno) ničení obrněné techniky pomocí zápalných lahví - sice primitivní, ale pořád velmi účinné. Dále pak přímo citoval možnost svazku granátů, ale bez návaznosti na to jakých a jak by měli být svázané. Nikdy jsem to neviděl na vlastní oči, pokud pominu to, co jsem viděl u Sovětů jako zkušenosti z II.SV.
Naše armáda, pokud vím, nikdy v době zde sledované samostatný ruční protitankový granát neměla.
Způsoby výcviku byly stejné:
- okop a v něm je voják. Využívá slepý úhel tanku, a hází RG či svazek pod pás. Zalehne na dno okopu a po výbuchu se okamžitě po čtyřech přemístí cca 10 metrů stranou. Pokud tank pokračoval v jízdě, měl druhý útok provést na jeho zadní část poté, co překonal zákop.
- zápalná láhev se házela na zadní část tanku, tedy motorový prostor, v okamžiku, kdy to bylo možné.
- viděl jsem výcvik, který vyžadoval mimořádně silné nervy. Pokud voják neměl možnost ukrytí v zákopu, nechal tank přijet blíž a s využitím jeho slepého úhlu se jím nechá přejet ležíc mezi pásy. Pak vstal a útočil na zadní část vozidla.
- jako další jsem viděl u průzkumného praporu  situaci, kdy voják seskočil z okna v první patře výcvikové budovy na pancíř pod ním jedoucího tanku, a oslepil jeho posádku pomocí celty. Poté, co posádka musela otevřít poklop, vhodil granát dovnitř  bojového prostoru tanku.
Poslední dva způsoby jsou dnes už asi nereálné, ale tehdy se používali. Dnes by to byl anachronismus, ale v nouzi nejvyšší, kdo ví?

E2. Boj s letadly a vrtulníky nepřítele.
Celkově se domnívám, že tato otázka byla v ČSLA  vyřešena jen povrchně a velmi nedostatečně.
Předpokládalo se cvičilo se ostřelování vzdušných cílů palbou pěchotních zbraní salvami a hromadnou palbou.
Kulomety KPVT z OT 64 SKOT se na to moc nehodily ale používaly se.  Rychlopalný kanón BVP-2 na to byl přímo uzpůsoben. První organické prvky prostředků vojskové protivzdušné obrany byly od začátku osmdesátých let na stupni prapor, takže je to mimo okruh tohoto pojednání. Šlo o ruční PL střely typu S-2 u protiletadlové čety.
Na vzdušné cíle se vedla palba ze samopalů, kulometů po potřebné úpravě. Na vrtulníky ve visu a v pomalém letu se střílelo i pomocí RPG-7.
Tento výcvik byl velmi povrchní, opomínaný a ČSLA se tvářila tak, jako by ani nebyl potřeba.

Tolik co jsem schopen napsat k k přípravě vojáka ČSLA  k boji. Každý způsob bojového použití vojáka předpokládal jeho vysoký morální stav, odhodlanost, osobní statečnost a opravdu poctivý výcvik. Například boj zblízka, šerm bodákem, tichá likvidace protivníka se u normálních vojsk cvičila jen náznakově. Použití ostré munice bylo naprosto vyjímečné - vždy panoval strach z toho, co by se stalo kdyby došlo ke zranění nebo úmrtí vojáka. Zažil jsem osobně několik vážných poškození zdraví a dvakrát i usmrcení vojáka a vždy to byl podloženo až hysterickou reakcí nadřízených hraničící s předáváním prokurátorovi, degradacemi, přemisťováním do jiných posádek, vyhazování z funkcí, prostě vojenské špičky odmítali akceptovat, že v armádách na celém světě se to může stát a také se to stává. Nikoho to nemrzí víc než samotnou armádu, ale za socialismu jsme obětovali kvalitu výcviku a tím bojeschopnost bezpečnosti a klidu.

Mimo vše co jsem zde uvedl se musel voják seznámit i se spoustou dalších věcí. Zde se omezím pouze na jejich vyjmenování:
- zásady proviantního zabezpečení
- základy výstrojního zabezpečení
- základy strážní a posádkové služby
- studium a přezkušování ze základních řádů Ř-1 Řád vnitřní služby, Ř-2 Řád posádkové a strážní služby, Ř-1 Kázeňský řád a Zákl. -1-4 Cvičební řád zbrojených sil
- tankové a automobilní zabezpečení, parková služba, zásady ošetřování a údržby techniky
- základní informace o cizích armádách. Zde myšleno armády NATO, specificky armády NSR, USA, Francie a Velké Británie.

Toto všechno tedy musel voják v nějaké podobě obsáhnout. Nevím jaká byla kvalita v jednotlivých posádkách. U divizí prvního sledu to asi mělo svoji úroveň , jinak popravdě řečeno nevím. Na zvládnutí toho bylo opravdu hodně a celé to bylo negativně narušeno všude přítomnou šikanou různé úrovně, kdy si starší ročníky vybíjeli po večerech a nocích své mindráky na nováčcích. Ti byli díky tomu trvale nevyspalí a jejich schopnost se učit byla silně narušena. Pokud by vše proběhlo normálně a bylo na to více času než jen 30 dnů tak to mohlo občana -brance udělat slibného bojovníka s možností dalšího vývoje. 

Voják byl a asi vždy bude základ každé armády. Já navíc vždy tvrdil, že je to i základní jednotka logistické podpory. Abych to potvrdil, podíváme se, co za materiál voják nesl když vyrazil do boje.

Střelecký materiál
- jednu polovinu palebného průměru své zbraně, např. u SA vz. 58 šlo o 150 nábojů, u RPG-7 nesl pancéřovník 3 střely a jeho pomocník dalších 7 a to vlastně střel a stejný počet rozložených raketových motorů. K tomu samozřejmě osobní zbraně - pancéřovník pistoli a pomocník samopal-žádná sranda. A kulometník - táhl kulomet a k němu pistoli. 450 nábojů. Jeho pomocník 600 nábojů a samopal se 150 kusy odpovídající munice.
- 2 kusy ručních granátů - jeden RG 4-útočný a jeden F-1 obranný

Ochrana proti ZHN
- kompletní protichemický oblek, individuální protichemický balíček a univerzální odmořovací soupravu

Zdravotní materiál
- kapesní obvaz, osobní dozimetr, autoinjektor, radioprotektivní látku a látku pro úpravu vody

Proviantní materiál
- malou polní s jídelním nádobím třídílným, příbor, denní dávku potravin a jednu sadu nedotknutelné dávky potravin, polní láhev s vodou.

Výstrojní materiál
- náhradní soupravu prádla

Ženijní materiál
- ženijní lopatku, jednu nálož 100g tritolu se zapalovačem se s požděním na 30 sekund

Tímto výčtem bych toto pojednání ukončil. Je poměrně rozsáhlé ale doufám, že po jeho prostudování si kdokoliv kdo ho bude číst, udělá obrázek o tom co to obnášelo v té době, která je dnes tak zatracována, být vojákem základní vojenské služby. V budoucnosti se budu věnovat bojovému použití jednotek od družstva až po divizi.

Autor : Jaromír Vykoukal 🕔06.09.2007 📕12.469

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře