Handley Page O/400 (H.P.12)

Autor : radus 🕔23.08.2007 📕8.529

Další články autora

Čtyř- až pětimístný těžký bombardovací dvouplošník nestejného rozpětí křídel poháněný dvěma motory vznikl jako následovník bombardéru Handley Page O/100 a svými rozměry dosahoval téměř velikosti o dvacet let mladšího, později tolik úspěšného bombardéru Boeing B-17 Flying Fortres. Po zjištění, že je možné provádět „přesné“ bombardování i v noci, byla v srpnu 1917 zadána objednávka na prototypy nových nočních bombardérů a podepsán kontrakt na dodávku vylepšených letounů O/100 označovaných nyní jako O/400, které měly být odpovědí na německé nálety na Británii a vytvořit protiváhu německým bombardérům Gotha a Zeppelin.

 

Tento typ bývá často chybně označován jako 0/400. Označení letadel Handley Page v této době bylo tvořeno písmenem, lomítkem a číslem. Paradoxem je, že se Handley Page chtěl údajně vyhnout záměně písmena I za 1 a toto písmeno záměrně v názvech letounů vynechal s písmenem O totéž ovšem už neprovedl. Nové tovární označení H.P.12 dostal letoun zpětně až v roce 1924.

 

Konstrukce

 

Obě křídla, horní o rozpětí 100 ft. (30,48 metrů) a dolní o rozpětí 70 ft. (21,34 metrů), byla tvořena dřevěnou konstrukcí potaženou plátnem v celé délce o stejné šířce a tloušťce. Celková nosná plocha stroje byla 153,1 m2. Horní křídlo mělo rovné konce a bylo vybaveno velkými vystupujícími křidélky. Koncový díl horního křídla byl vyztužen nad něj vystupující vzpěrou se systémem pomocných lanek. Konce spodního křídla byly zaoblené. Křídla byla vyztužena rovnoběžnými svislými vzpěrami a systémem drátěných výztuh. Za vzpěrami nesoucími motorové gondoly bylo možné křídla sklopit směrem dozadu k trupu, a tím umožnit parkování strojů v hangárech přiměřených rozměrů.

 

Trup obdélníkového průřezu o délce 19,16 metrů měl dřevěnou kostrou s drátěnými výztuhami potaženou plátnem. V centrální části trupu byla vnitřní pumovnice o velikosti přibližně 1 x 1,6 x 1,3 metrů s dvířky a palivové nádrže. V přední části trupu bylo „pracoviště“ předního střelce. Za ním, v dvoumístné otevřené kabině, seděl pilot a navigátor / bombometčík. Pilotova sedačka byla umístěna v pravé polovině trupu, sedačka navigátora byla sklopná a umožňovala průchod skrz otvor v přepážce do přední části na místo střelce. Po levé ruce navigátora byly umístěny ovládací prvky pro odhoz bomb. Navigátor, pilot a přední střelec nastupovali na svá místa trojúhelníkovými dvířky ve spodní části trupu. V zadní části trupu bylo místo pro zadního střelce (někdy dva) obsluhujícího až tři kulomety. Ocasní partii tvořily dvojité vodorovné a trojité svislé ocasní plochy.

 

Podvozek byl tvořen dvojicí pevných dvoukolových vozíků, umístěných pod spodním křídlem v blízkosti trupu, a pevnou ostruhou na zádi.

 

Pohonné jednotky byly umístěné v prostoru mezi křídly v kapotovaných gondolách na vzpěrách ve tvaru „V“. V gondolách byly kromě motoru umístěny olejové nádrže a v přední části velké náporové chladiče. Původní konstrukce počítala s použitím dvanáctiválcových řadových, vodou chlazených motorů Rolls-Royce Eagle VIII s válci do V o výkonu 360 koní (268 kW). Vzhledem k nedostatku těchto motorů se používaly i motory Rolls-Royce Eagle IV o výkonu 284 koní (212 kW),  Fiat A.12bis o výkonu 260 koní (194 kW), Sunbeam Maori o výkonu 275 koní (205 kW). Pro licenční výrobu v USA bylo použito motorů Liberty 12-N o výkonu 350 koní (261 kW). Každý motor poháněl jednu tažnou dřevěnou čtyřlistou vrtuli. Obě vrtule se otáčely stejným směrem. Maximální dosahovaná rychlost byla 157 km/h ve výšce 0 metrů. Do výšky 1980 m dokázal O/400 vystoupat za 27 minut 10 sekund a praktický dostup činil 2590 metrů. Vytrvalost činila 8 hodin letu.

 

Palivový systém tvořily dvě hlavní nádrže pohonných hmot, každá schopná pojmout 591 litrů paliva, které byly umístěny v trupu letadla. Přísun paliva k motorům zajišťovala dvě náporová čerpadla poháněná vrtulkou. Palivo bylo přiváděno přímo do karburátorů a také do dvou spádových nádrží umístěných v horním křídle, z nichž každá měla objem 63 litrů, a které zajišťovaly dodávku paliva motorům v případě poruchy čerpadla.

 

Většina letounů byla na všech plochách natřena khaki zelenou barvou P.C.10.


(Zdroj)

 

Hlavní změny proti typu Handley Page O/100 (H.P.11)

Přepracovaný palivový systém, nové výkonnější motory, zmenšené motorové gondoly,  skládací křídla a mírně upravené ocasní plochy. Hlavním rozlišovacím znakem mezi typy O/100 a O/400 jsou u O/400 krátké motorové gondoly a nově přidaná samostatná mezikřídelní vzpěra umístěná v prostoru za gondolami.

Výzbroj

V přední části trupu 1-2 kulomety Lewis ráže 7,7 mm na oběžném kruhu Scarff pro střelbu vpřed, 1-2 kulomety Lewis ráže 7,7 mm na sloupové montáži ve střelišti na hřbetě trupu v prostoru za křídly pro střelbu směrem vzad a 1 kulomet Lewis ráže 7,7 mm v pomocném střelišti ve spodní části trupu. Celkově bylo pro kulomety neseno 1649 nábojů (17 dvojitých bubnových zásobníků).

Celkový náklad pum mohl dosáhnout 2000 liber (907 kg) nesených ve vnitřní pumovnici a na dvou vnějších závěsech pod trupem. Většinou se používaly kombinace 16 x 112 lb. (50 kg) bomb, 8 x 230/250 lb. (104/113 kg) bomb nebo 3 x 520/550 lb. (236/250 kg) bomb. Letoun mohl nést i v té době největší britskou leteckou pumu „Blockbuster“ o hmotnosti 1650 liber (748 kg).

Produkce

První objednávka na 100 kusů letounů O/400 byla uzavřeny na přelomu léta a podzimu roku 1917. Další rozšiřující objednávky navazovaly v krátkých intervalech. Na výrobě letadel se podílelo několik společností.

Výrobce

Objednáno

Dodáno

Handley Page

324

211

Birmingham Carriage Co.

120

102

Royal Aircraft Factory

18

18

Metropolitan Waggon Co.

175

100

Clayton & Shuttleworth

50

46

National Aircraft Factory (Cubbit)

100

70

Harland & Wollf

1

1

Stroj vyrobený firmou Harland & Wollf byl vzorovým strojem pro připravovanou licenční výrobu ve Spojených státech. Původně se v USA počítalo s produkcí 1500 letounů Handley Page O/400 vybavených motory Liberty 12-N firmou Standard Aircraft Corporation. Do podepsání příměří bylo vyrobeno 107 strojů a zbytek kontraktu byl stornován.

Celkově tedy bylo objednáno, ať už v Británii nebo USA, 2288 letounů a z toho množství bylo skutečně vyrobeno 655 kusů.


(Zdroj)

 

Nasazení

První stroje byly dodány k jednotkám v létě 1918. Jednotky vyzbrojené letouny Handley Page O/400 operovaly v posledních měsících války převážně z letišť v severní Francii a Belgii. Cílem jejich náletů se stávaly především dopravní komunikace a průmyslové komplexy v Porúří a Sársku. Možnosti efektivního použití bomby „Blockbuster“ naznačil letoun patřící k 207. peruti RAF, který v noci ze 13. na 14. září zasáhl železniční depo v Le Cateau. Patrně první velkou akcí letounů Handley Page O/400 byl noční nálet ze 14. na 15. září 1918 na cíle v Německu jehož se zúčastnilo 40 letounů. Od června 1918 do konce války bylo ztraceno při náletech na Německo 69 strojů (18 sestřeleno, 51 při nehodách). Letouny O/400 svrhly přibližně 800 000 lb. bomb, což tvořilo 2/3 všech bomb svržených při strategickém bombardování v tomto období.

K jednotkám používajícím letoun O/400 patřily 58., 70., 97., 100., 115., 116., 207., 214., 215. a 216. peruť RAF, 1. peruť Australian Flying Corps, letectvo Spojených států a čínské letecké jednotky. Letouny měla být vyzbrojena i 134. peruť, ale není známo zda k tomu před jejím rozpuštěním v červenci 1918 skutečně došlo.

Přezbrojování 58. perutě na letouny O/400 začalo v září 1918. Peruť operovala ze základen Alquines a Proven. Později v květnu 1919 přelétla peruť na základnu Heliopolis v Egyptě, kde byla k 1. únoru 1920 přejmenována na 70. peruť RAF. Letouny Handley Page O/400 byly vyřazeny z aktivní služby do konce dubna 1920. V červenci 1918 byla na letouny O/400 přezbrojena 97. peruť na základně Netheravon odkud se v srpnu přesunula do Francie na základnu Xaffévillers z níž až do konce války uskutečňovala nálety na Německo. Letouny O/400 97. perutě byly vyřazeny v dubnu 1919. V srpnu 1918 byla letouny Handley Page O/400 vyzbrojena též 100. peruť, která již od března roku 1917 operovala ze základen ve Francii. Až do konce války podnikala nálety na průmyslové cíle v Německu ze základny Xaffévillers. Po návratu do Británie v srpnu 1919 byly letouny O/400 postupně vyřazeny. V červenci 1918 byla letouny O/400 vyzbrojena 115. peruť sídlící na základně Castle Bromwich odkud se v září přesunula na letiště Roville-sur-Chenes ve Francii. V březnu 1919 po stažení perutě zpět do Británie a jejím rozpuštění byly její letouny O/400 vyřazeny ze služby. Letouny O/400 byly v období srpen až listopad 1918 i ve výzbroji 116. perutě, která se formovala jako noční bombardovací, ale do konce války pravděpodobně nedošlo k jejímu bojovému nasazení a po podepsání příměří byla už v listopadu 1918 rozpuštěna. Peruť 207 vyzbrojená letouny O/400 operovala proti Německu ze základen v Belgii a Francii (Ligescourt, Estreé-en-Chausseé). Po jejím návratu do Británie v srpnu 1919 byly letouny O/400 vyřazeny z aktivní služby. V červnu 1918 byla letouny O/400 vyzbrojena 214. peruť, která poté prováděla ze svých letišť (St. Inglevert, Quilen, Chemy) nálety na nepřátelské základny a přístavy v Belgii a severní Francii. V červenci 1919 peruť přesídlila do Egypta, kde byla v únoru 1920 rozpuštěna a stroje vyřazeny. Pravděpodobně v červnu 1918 byla přezbrojena letouny O/400 i 215. peruť před svým červencovým návratem do Francie, odkud ze základen Alquines a Xaffévillers operovala až do konce války proti průmyslovým cílům v Německu. Po návratu do Británie v únoru 1919 byly letouny postupně vyřazeny a peruť rozpuštěna. Letouny Handley Page O/400 byla v létě 1918 vyzbrojena také 216. peruť, která podnikala nálety na strategické cíle ze základen Ochey, Autreville a Roville. V červenci 1919 přeletěla peruť do Egypta, kde byly stroje O/400 ve službě až do října 1921. V září 1918 se začlenily stroje O/400 k ostatním letounům 1. perutě AFC (Australian Flying Corps), čímž rozšířily její aktivity o noční bombardovací mise. Peruť operovala proti Turecku ze základen na Středním Východě a O/400 používala do prosince 1918.

Stroje byly po skončení války postupně vyřazovány a nahrazovány typem Vickers Vimy. Většina z nich ukončila svou aktivní službu v RAF do konce roku 1919. Malé množství letadel bylo po válce prodáno do Číny pod označením O/7. Některé stroje byly po vyřazení z vojenské služby přestavěny na civilní dopravní letoun pod továrním označením O/10 a O/11. Takto upravená letadla pro deset cestujících používaly letecké dopravní společnosti Handley Page Air Transport, Indo Burmese Transport a Imperial Airways. Ani civilní využití těchto strojů se neobešlo bez obětí na životech, když krátce po startu 14. prosince 1920 havaroval letoun v Cricklewoodu a v jeho troskách nalezly smrt 4 osoby.

Použité zdroje :
[1] CHANT, Chris. Nejslavnější bombardéry: Od roku 1914 do současnosti, Svojtka 2006, ISBN 80-7352-394-9
[2] KING, H.F. Armament of British Aircraft 1909-1939, Putnam, London, 1971, ISBN 0 370 00057 9
[3] HALLEY, James J. The Squadrons of the Royal Air Force & Commonwealth 1918-1988, Air Britain Ltd., 1988, ISBN 0 85130 164 9
[4] http://www.geocities.com/roynagl/handleypage.htm
[5] http://avia.russian.ee/air/england/handley_hp12.php
[6] http://www.allstar.fiu.edu/aero/HANDPAGE0_400.htm
[7] http://firstworldwar.com/airwar/bombers_britain.htm

 

Další články autora

Autor : radus 🕔23.08.2007 📕8.529

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře