Neobvyklá vítězství Hurricanů RAF

Autor : Michal Rak 🕔18.08.2007 📕28.255

Hawker Hurricane se stal, společně s neméně slavným Supermarinem Spitfire, symbolem britského vítězství v Bitvě o Británii. Hurricany však byly v první polovině 2. sv. války páteří stíhací složky RAF a byly nasazeny všude, kde hořela Britům půda pod nohama, často proti mnohem silnějším a modernějším protivníkům. Jejich oponenty byly většinou standardní nepřátelské letouny, ale díky širokému rozšíření se na seznam jejich obětí dostala i letadla málo známá, málo rozšířená či netypická pro oblast jejich momentálního nasazení. A o několika takových to vítězství pojednává tento článek.


Hurricane Mk.I, 303. peruť, léto 1940 (http://www.geocities.com/skrzydla/)

16. květen 1940, 79. peruť

Když 10. května 1940 spustili Němci svou ofenzívu na západě, mělo RAF ve Francii šest perutí Hurricanů, které byly využívány hlavně k ochraně pozemních vojsk a doprovodu bombardérů a průzkumných letounů. Bleskurychlý německý postup si však vyžádal posily a na francouzských letištích se tak začaly objevovat stále další a další jednotky Hawkerových stíhaček. Některé z nich se se západem slunce vracely do bezpečích svých základen v Británii, jiné zůstávaly na horké evropské půdě.

Jednou z těch méně šťastných byla i 79. peruť. Ta se na kontinent přesunula již 10. května a společně se 3. perutí se stala součástí 63. křídla na letišti Merville. Křídlo administrativně vzniklo již v březnu, letadel se ale dočkalo až nyní.

Piloti „sedmdesátdevítky“ si první vítězství připsali hned následující den, když v 5.15 žlutý roj severozápadně od Mons narazil na tři He 111 od KG 1 a jeden bombardér poslal k zemi. Obranná palba však sestřelila dva Hurricany, jeden pilot vyvázl s popáleninami a druhý havaroval při pokusu o přistání.

Do 16. května si stíhači jednotky nárokovali 11-2-1 vítězství při ztrátě čtyř letounů, jeden pilot zahynul a dva byli zraněni.

Onen zmíněný den prováděli piloti perutě hlídky nad frontou, na nepřítele však narazili až navečer. Patrola jednotky spatřila v oblasti města Wavre formaci čtyř letadel. Skupina se skládala z jednoho Dornieru Do 215 a tří neznámých dvoutrupých strojů, které britským pilotům připomínaly holandské Fokkery G.1. Černé kříže na křídlech však nikoho nenechaly na pochybách, že se jedná o letouny německé. Stíhači RAF soustředili svou pozornost právě na tyto stroje, Do 215 tak mohl uniknout, a piloti P/O Tom Parker, P/O Douglas Clift a Sgt. Harry Cartwright (N2489) si každý připsal vítězství nad letounem, který byl nakonec identifikován jako Fw 198. Jenže i střelci v německých letounech měli dobrou mušku a podařilo se jim zasáhnout Cartwrightův Hurricane. Ten ho otočil směrem na Merville, cestou však narazil na skupinu stodevítek od 1./JG 27 a její velitel Oblt. Karl-Wolfgang Redlich dokončil, co střelec začal. Britský pilot tak musel nouzově přistát u Braine-le-Comte, naštěstí vyvázl nezraněn.

A kdo byl protivníkem mužů 79. perutě? Jednalo se o trojici letounů Fw 189 A-0 od 9.(H)/LG 2, která dostala pět těchto letounů k operačním zkouškám a toto byl jeden z prvních bojových letů. Nedopadl však zrovna nejlépe, protože se na svou základnu nevrátily dva stroje.

Jeden havaroval u Ramillies-Offus a celá osádka Uffz. Heinze Schmitze přišla o život, druhý nouzově přistál u Orbis-Ernage, severozápadně od Gemblouxu, Oblt. Bernard Wöbbeking a dva jeho muži byli zraněni.

I přes tento neslavný začátek skončily testy typu dobře (v té době k používaný pozorovací Hs 126 trpěl velkými ztrátami), letoun se začal vyrábět sériově a stal se standardním pozorovacím a průzkumným letounem Luftwaffe. Byl však nasazen zejména na východě a proto je vítězství 79. perutě raritní a to jak místně tak hlavně časově.


Focke-Wulf Fw 189 A-1 (www.airwar.ru)

28. květen 1940, 46. peruť

Dne 9. dubna 1940 napadlo Německo Dánsko a Norsko. Dánsko padlo ještě téhož dne, Norové se ale postavili na tuhý odpor. Francouzi a Britové okamžitě poslali svému novému spojenci na pomoc své jednotky, mezi nimi i letouny (o účasti RAF více v tomto článku).

Dne 26. května 1940 přelétli piloti 46. perutě své Hurricany z paluby letadlové lodi HMS Glorious na polní letiště Skaanland a o dva dny později se poprvé úspěšně utkali s nepřítelem. Nejprve ráno během hlídky sestřelil F/O J. W. Lydall Ju 88 od 6./KG 30, k události, která nás zajímá, však došlo až večer.

Hurricany byly opět na hlídce, když na hladině Rombaksfjordu spatřili dvojici létajících člunů, ze kterých bylo něco vykládáno. Dvojice F/Lt P. G. Jameson a P/O Johnson se okamžitě snesla k hladině a přesnou palbou svých Browningů oba letouny zničila. Poté se vrátili ke zbylému členu roje, který zůstal ve výšce a kryl je, a začali nad oblastí kroužit. Nic dalšího se však již nepřihodilo a tak ve 22:00 přistáli zpět na letišti Skaanland.

Toto vítězství se od ostatních liší dvěma hlavními věcmi. Nebylo dosaženo proti letounu ve vzduchu ale zato proti opravdu unikátnímu protivníkovi. Oběťmi britských stíhačů se totiž staly prototypy letounu Dornier Do 26, přesněji Do 26 V-1 (W.Nr. 791, P5+AH) a V-3 (P5+CH). Tyto letouny původně vznikly pro potřeby společnosti Lufthansa, ale po vypuknutí války je zabavila Luftwaffe a používala k průzkumu. Během norského tažení bylo pět letounů přiděleno ke KGrzbV 108 a používáno zejména k dopravě. Onoho osudného dne se letouny Do 26 podílely na přepravě děl 112. pluku horského dělostřelectva do Rombaksfjordu. Ráno dvojice těchto letounů dopravila jednu zbraň, večer už přepravovala dokonce tři. Při vykládání je však překvapila hlídka Hurricanů a oba letouny byly během útoku zničeny. Pilot prototypu V-3 Flugkapitän Schack, který s tímto typem létal u Lufthansy do jižní Ameriky, zahynul, pilot letounu V-1 Ernst-Wilhelm Modrow, taktéž předválečný pilot Lufthansy, pozdější noční stíhač s 34 vítězstvími a nositel Rytířského kříže, byl těžce zraněn.


Do 26 V-1 ještě v civilních barvách...


... zde již v kabátě Luftwaffe při vykládání zásob v Narviku (http://www.histaviation.com/)

Zbylé tři letouny sloužily bez dalších problému do vítězství Němců v Norsku.

19. květen 1941, 87. peruť

Na přelomu zimy a jara roku 1941 se operační zaměření 87. perutě, veteránky bojů ve Francii a v Bitvě o Británii, změnilo na noční stíhací a její Hurricany Mk.I tak vyměnily hnědo-zelenou kamufláž za celočernou. V březnu 1941 se pak první piloti jednotky vydali nad noční Evropu v rámci misí Night Intruder.

Na počátku roku 1941 však vzrostla i aktivita letounů Luftwaffe nad Biskajským zálivem, kde spolupracovaly s plavidly Kriegsmarine, a také se množily průniky bombardérů nad Británii přes severozápadní cíp ostrova. Proto se velení rozhodlo umístit na letiště na největším ostrově v souostroví Scilly St. Mary‘s skupinu stíhačů a volba padla právě na 87. peruť.

Odpoledne 19. května 1941 tak vzlétlo šest Hurricanů, které vedl sám velitel jednotky S/Ldr I. Gleed, z jejich stálé základny Charmy Down a zamířilo k St. Mary’s. Všech šest tam v pořádku dorazilo, ale sotva přistály, byl na letišti vyhlášen poplach. P/O Ivor Badger naskočil do Gleedova osobního Hurricanu Mk.I P2798/LK-A a vzlétl. Za patnáct minut se vrátil a ohlásil sestřelení letounu Heinkel He 114 ve 21.07 hod.

Ve svém hlášení napsal :
„Vzlétl jsem v 21.00 na signál baterie protiletadlových děl. Nepřátelský letoun jsem spatřil asi 5 mil jižně od základny. Nepřítel mě zpozoroval, odhodil náklad, letěl přímo na jih a začal provádět úhybné manévry. Přiblížil jsem se na 300 yardů a vypálil třísekundovou dávku ze zadu. Poté jsem vypálil tři další dávky a přiblížil se až na 50 yardů. Nepřátelský letoun provedl ostrou otáčku doprava a já se odpoutal směrem vzhůru. Nepřítel se střemhlav zřítil do moře, kde se rozbil. Na hladině jsem nikoho nespatřil. Přistál jsem ve 21.15.“

Badgerovu obětí však nebyl dvouplošný He 114, který se v omezeném počtu dočkal bojového nasazení nad Baltem a exportu do Švédska, Španělska a Rumunska, nýbrž modernější Ar 196, přesněji Arado Ar 196 A-4 (6W+EN). Letoun patřil k 5./BFlGr 196 (5./196) a pilotoval ho Obrfw. Günther Nowak, jehož úkolem byla podpora bitevní lodě Bismarck, která mířila do Brestu.

Letouny Ar 196 bývaly poměrně častým soupeřem hlídkových letounu Pobřežního velitelství a dálkových stíhačů RAF, poměrně aktivní byly též ve Středomoří. Pro peruť jednomotorových stíhačů ve Velké Británii, navíc vyzbrojenou Hurricany, je to ojedinělé vítězství.

87. peruť vysílal skupinky svých letounů na St. Mary’s skoro celý rok 1941. V květnu byl ještě úspěšný S/Ldr Gleed, když čtyřiadvacátého poškodil Do 17 a o čtyři dny později pravděpodobně sestřelil jeden Ju 88. Několik dalších vítězství bylo získáno v létě a na podzim, všechna však proti obvyklým soupeřům.

9. červen 1941, 80. peruť

V dubnu 1941 vypuklo v Iráku protibritské povstání, které bylo materiálně podporováno Němci a Italy. Ti povstalcům zbraně dopravovali letecky a využívali přitom letišť ve vichistickou Francií spravované Sýrii. Proto když Britové ovládli situaci v Iráku, obrátili svou pozornost k této zemi a sousednímu Libanonu.

Operace Exporter, tedy obsazení obou výše zmíněných zemí, začala být plánována již v květnu 1941, kdy se ještě v Iráku bojovalo a kdy RAF již provedla první nálety na francouzská letiště. Na útoku se měli podílet hlavně australské a indické jednotky. A samozřejmě nechyběla jednotka Svobodných Francouzů. K podpoře pozemních sil byla též vyčleněna 15th Cruiser Squadron s dvanácti bojovými loděmi a 10 perutí RAF a FAA.

Mezi jednotkami RAF byla i 80. peruť, která se od půlky května v oblasti zotavovala z nasazení nad Řeckem a Krétou. Byla umístěna na letištích Aqir a Haifa v Palestině a jeden roj byl na Kypru. Peruti velel S/Ldr Wilson a mezi piloty měl i jednoho z nejúspěšnějších stíhačů RAF P/O Williama Valeho.

V červnu začaly cílené lety RAF nad Sýrií, zatím stále jen průzkumné. Síla Armée se l´Air však v oblasti nebyla malá. K 7. červnu 1941 zde mělo ve stavu 25 stíhaček D.520, 18 MS.406, 13 bombardérů M.167F, 17 průzkumných Po.63.11, 5 člunů Loire 130 a 26 obstarožních Po.25TOE a 6 MB.200. Během bojů však intenzivně posilovalo, přilétaly hlavně moderní letouny D.520, M.167 a LeO.451.

Dne 5. června 1941 zaútočily Blenheimy 11. perutě na letiště Aleppo, kde průzkum zjistil letouny CR.42 a S.79. O tři dny později Britové spustili operaci Exporter a první bojový let v operaci provedla též trojice Hurricanů od 80. perutě, která zaútočila na letiště v Rayaku. Francouzi se však bránili tvrději, než Britové očekávali a stíhači v kvalitních D.520 se stali těžkými soupeři letců RAF a FAA. Piloti „osmdesátky“ se o tom měli přesvědčit hned následující den.

Devátého června se letecká aktivita přesunula nad moře. Lodě 15th Cruiser Sauadron se totiž utkali s francouzskými torpédoborci a přestřelka pro ně nedopadla moc dobře. Poté nad nimi začali hlídkovat stíhači, kdyby se náhodou Armée l´Air rozhodla dílo dokončit. „Osmdesátka“ se do kontaktu s nepřítelem dostala již ráno, kdy F/O G. H. Westlake nahlásil pravděpodobný sestřel průzkumného Potezu 63.

Hlavní události však začaly ve 14.20, kdy trojčlenný roj jednotky opět držel hlídku. Když se piloti dostali na dohled k lodím, spatřili, jak se přibližuje skupina šesti bombardérů Martin 167 od GB I/39 s ochranou šesti D.520 od GC III/6. Za nimi se ještě táhly čtyři staré Blochy MB.200 od EB 3/39. V roce 1941 byly tyto letouny již značně zastaralé a k útoku byly vyslány pravděpodobně z nedostatku vhodných bombardérů a s vírou, že se vyhnou nepřátelským stíhačům. Bohužel pro jejich osádky se tak nestalo.

V 15.25 si velitel roje Hurricanů F/Lt Lockhart vybral k útoku právě trojici těchto hranatých francouzských letounů, které se ke svému cíly blížily v předpisové V-formaci. S převahou výšky a se sluncem v zádech vedl Lockhart své muže do útoku.

Lockhart posadil svou stíhačku za vedoucí bombardér, který okamžitě po spatření blížící se hrozby otočil k Bejrútu. Bylo však už pozdě a naposled byl spatřen jak míří k mořské hladině a v blízkosti se objevila bílá kopule padáku. Ostatní členové roje se chystali zaútočit na zbylé Blochy, z výšky se na ně však vyřítila trojice stíhaček Dewoitine. Francouze vedl Sous Lt. P. Le Gloan, jeden z nejúspěšnějších francouzských pilotů let 1939-40 a budoucí nejúspěšnější stíhač této kampaně.


Pierre Le Gloan (www.avianet.nl)

Jejich útok byl velmi efektivní, Le Gloan sestřelil v plamenech dva Hurricany, jedno vítězství nárokoval Sgt. Maquet. Oběťmi jejich zbraní se stali P/O Lunch a P/O Crowther, kteří při pádu svých letounů zahynuli.

Mezitím vzlétly na poplach další tři stíhací letouny obou stran a vydaly se k místu boje. Narazily na sebe však dřív než se tam dostaly a Britové i Francouzi nahlásili po jednom vítězství. Pak však došlo ke srážce Hurricanu Sgt. M .W. Bennetta a D.520 (No.346) Sous Lt. Rivoryho. Oba se naštěstí zachránili na padáku a z vody je vylovily britské lodě.


Le Gloan u své D.520, GC III/6, 1942 (http://aerostories.free.fr/pil_cha_fr/legloan/)

A jak dopadli nešťastné Blochy? EB3/39 přišla o dva letouny. První opravdu dopadl do moře a tři členové jeho osádky – Adj de Riverleux de Varax, Adj Idier a Sgt. Orgueil - zahynuli, Sgt Seize se zachránil na onom spatřeném padáku. Druhý letoun doletěl až k Bir Hassenu, kde havaroval a byl zničen. Nikdo z osádky však nebyl zraněn. Letoun mohl být zasažen Lynchem nebo Crowtherem, předtím, než byli sami sestřeleni.

EB 3/39 po tomto fiasku již neprovedla žádný další denní útok a bombardovala jen v noci, například 10. června kolonu vozidel jižně od Sanamein, a vypomáhala při dopravě.

Operace Exporter skončila 12. července 1941 britským vítězstvím.

26. srpen 1941, 261. peruť

Po událostech v Iráku se britská vláda obávala, že by k něčemu podobnému mohlo dojít i v sousedním Íránu. A ztráta zdejších ropných polí byl významně komplikovala britské vojenské akce. Proto 17. srpna 1941 předaly vlády Velké Británie a Sovětského svazu Íráncům nótu, která požadovala vykázání všech osob, které pocházely ze zemí osy, z Íránu. Nóta byla odmítnuta a 25. srpna byla spuštěna operace Y, jejímž cílem bylo obsazení ropných polí a důležitých přístavů. RAF k podpoře invaze poskytla dvě perutě Blenheimů, peruť a letku obstarožních letounů Vincent a Valentia a 261. peruť vyzbrojenou Hurricany a Gladiatory.

Dvěstešesedátjednička původně vznikla 16. srpna 1940 na Maltě a dlouhou dobu byla jedinou stíhací jednotkou, který bránila tento strategicky důležitý ostrov. V květnu 1941 byla peruť zrušena, ale zakrátko opět obnovena v Iráku a zasáhla do obsazení Iránu. V té době jí velelo slavné eso z bojů nad pouští S/Ldr E. M. „Imshi“ Mason.


S/Ldr E. M. „Imshi“ Mason

Piloti perutě do akce zasáhli hned úvodní den operace Y. Íránské letectvo bylo v té době velmi slabé. Jisté nebezpečí pro britské letouny představovalo jen deset stíhaček Curtis Hawk H.75A-9. Letounů bylo v USA objednáno 15, pět ale ještě nebylo vybaleno (ty Britové později odeslali do Indie). Zbylé letouny, dvouplošníky Audax, Hind a Fury, již takové nebezpečí nepředstavovaly.

Již tento první den piloti 261. perutě provedli 55 bojových letů, během kterých třikrát zaútočili na letiště Ahwaz a útočili na pozemní cíle.

Podobná aktivita probíhala i následující den. Již v 8.30 se nad letištěm Ahwaz objevil velitel perutě S/Ldr Mason se svým číslem Sgt. Hitchingem. A měli štěstí, protože ze vzletové dráhy se právě odlepil jeden íránský Hawker Audax. Mason okamžitě se svým Hurricanem Mk.I Z4561 zamířil k protivníkovi a po krátkém váhání ho sestřelil.

Bylo to jediné vzdušné vítězství této kampaně a pravděpodobně jediné vítězství letounu Hawker nad letounem stejného výrobce během 2. světové války. Pro Masona to byl zároveň poslední sestřel.

Operace Y skončila 28. srpna, Íránci však ani poté neakceptovali britsko-sovětské požadavky a obě mocnosti proto přistoupily k okupaci zbytku země. Teherán padl do jejich rukou 17. září 1941.


Hurricany Mk.I, 274. peruť, severní Afrika 1940

Závěr

Hurricany byly RAF jako stíhací v Evropě používány do roku 1942, v té době hlavně pro akce typu Night Intruder (při kterých se proslavil např. K. Kuttelwascher). Jako bitevní byly používány ještě krátce před vyloděním do Normandie v červnu 1944. Ve Středomoří a na Dálném východě se však v první linii udržely až do konce bojů. Jako poslední je ze své výzbroje vyřadila 6. peruť na kyperském letišti Nikósie. Stalo se tak v lednu 1947.

Uvedená vítězství měla jen nepatrný dopad na vývoj 2. světové války, ale jsou zajímavou kapitolou v historii tohoto významného letounu.

Prameny:
Shores C., Williams C.: Aces High, Grub Street , London, 1994
Shores C.: Aces High, volume 2, Grub Street , London, 1999
Shores C., Ehrengardt C.-J. a kol.: Začátek cesty, Mustang, Plzeň, 1996
Shores C.,: Dust Clouds in The Middle East, Grub Street, London, 1996
Cull B. – Lander B. – Weiss H.: Twelwe Days in May, Grub Street, London, 1999
Thomas A.: Hurricane Access 1941 - 45, Osprey pub., Oxford, 2003
Foreman J.: Fighter Comand war diaries, part 2, Air Research Publication, Walton-on-Thames, 1998
Foreman J.:RAF Fighter Comand victory claims of WW2, Part 2, Red Kite, Walton-on-Thames, 2005
http://www.iiaf.net/history/iiaf.html
www.valka.cz
Autor : Michal Rak 🕔18.08.2007 📕28.255

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře