Teroristický útok na USA 11.9. 2001

Autor : Radim Kapavík / kapa 🕔05.08.2007 📕30.629

Bojinka

6. ledna 1995 kolem 11. hodiny si obyvatelé jednoho z manilských domů všimli divného zápachu a následně požáru v jednom z bytů. Když do bytu, ze kterého jeho obyvatelé po příjezdu hasičů zmizeli, vešli odpoledne vyšetřující policisté, našli mapu se zakreslenou trasou jízdy papamobilu (papež Jan Pavel II. plánoval přílet do filipínské metropole na 12. ledna), kněžské úbory, kříže, Bibli, spoustu chemikálií, podivné nástroje a 12 falešných pasů. V zaheslovaných souborech na zanechaném notebooku se našel seznam jedenácti letů mezi východní Asií a USA a nedopsaný text: "Všichni, kdo podporují vládu USA, jsou v našich budoucích plánech cílem, a to proto, že tito lidé jsou zodpovědní za činnost jejich vlády a podporují americkou zahraniční politiku a jsou s ní spokojeni. Zasáhneme všechny americké nukleární cíle. Pokud americká vláda bude i nadále podporovat Izrael, budeme pokračovat v provádění operací vně i uvnitř Spojených států, abychom....". Ačkoliv to zní jako ze špionážního románu, jsou to holá fakta. Soubor se seznamem letů mezi Východní Asií a USA se jmenoval Bojinka a dal tomuto teroristickému plánu jméno - Operace Bojinka.

Filipínská policie obyvatele zmíněného bytu podezírala v souvislosti se sérií bombových útoků, ke kterým došlo v Manile před krátkým časem, a podle filipínské vlády oheň v bytě ve skutečnosti sama způsobila, aby dostala jeho obyvatele ven (podle původní verze požár vznikl neopatrnou manipulací s výbušninami). Plán se jí zdařil, a navíc jí padl do rukou Abdul Hakim Murad, který se do bytu po požáru vracel pro kompromitující materiály. Byl vyslýchán filipínskou policií po 67 dní, aniž by promluvil - to, co filipínská policie nazývá "taktickým výslechem", je ve skutečnosti mučením. Nakonec se ho údajně podařilo přimět k přiznání tím, že mu bylo sděleno, že bude předán do rukou Izraelců.

Celý velkolepý plán Bojinka vypadal následovně:

15. ledna měl být sebevražedným útočníkem převlečeným za kněze zavražděn Jan Pavel II., když bude projíždět ve svém papamobilu na seminář do města Makati. K tomuto úkolu bylo připraveno kolem 20 teroristů. Zavraždění papeže však měl být teprve začátek - ve dnech 21. a 22.1. 1995 měli teroristé, z nichž minimálně 5 patřilo k Al-Kajdě, cestovat postupně jedenácti letadly amerických leteckých společností, které letěly po trasách začínajících v jihovýchodní Asii, měly jedno mezipřistání v jiné oblasti JV Asie, a následně letěly do USA. V každém z nich měli teroristé zanechat výbušninu v záchranné vestě nad sedadlem, která by vybuchla cestou nad oceánem do USA. Při mezipřistání měli všichni teroristé letouny opustit a následně odletět do Pákistánu. Výbušnou látkou byl nitroglycerin nezjistitelný přístroji - 11.12. 1994 provedl jeden z vůdců teroristů úspěšný test, když výbušninu v botě propašoval na palubu Philipines Airlines 434 letícího do Tokya, letoun při mezipřistání opustil a bomba při výbuchu o čtyři hodiny později nad Okinawou zabila jednoho japonského cestujícího a dalších 10 zranila. Letadlo vyvázlo nepoškozené a úspěšně nouzově přistálo na Okinawě. Ohledně potřebné síly výbušniny z tohoto testu teroristé vyvodili patřičné závěry.

Kdyby se plán zdařil, 11 letounů by explodovalo prakticky ve stejný okamžik nad mořem. O život by přišlo asi 4 000 lidí a letecká doprava by byla pravděpodobně na celém světě minimálně na několik dní zrušena. Ovšem ani toto ještě nebyl konec - ve druhé fázi by Murad v najatém či koupeném malém letadle naplněném výbušninami narazil do sídla CIA v Langley. Alternativním nápadem bylo použít k tomuto účelu komerční letoun plný pasažérů...

Brzy byli pozatýkáni i další strůjci tohoto plánu a posléze v USA odsouzeni k doživotnímu žaláři - jeden z nich před soudem prohlásil: "Jsem terorista a jsem na to hrdý". Jednomu ze dvou nejdůležitějších postav plánu se však podařilo uniknout - katarský inženýr Khalid Sheikh Mohammed uprchl před zatčením do Afghánistánu, kde se po sedmi letech v polovině roku 1996 opět setkal se svým starým známým z doby, kdy spolu jako mudžáhidové bojovali proti sovětské invazi do Afghánistánu - s Usámou bin Ládinem.

Staronový plán

Khalid Sheikh Mohammed však v Afghánistánu nepobyl dlouho - odmítl se stát členem Al-Kajdy, chtěl si zachovat nezávislost. Usáma bin Ládin, který v té době v Afghánistánu rozjížděl své akce po přesunu ze Súdánu, si jeho nápady vyslechl, stejně jako mnoho dalších, a žádné zvláštní nadšení pro ně neprojevil.

Al-Kajda formulovala svou novou strategii, a došla k závěru, že "obyčejné" únosy letadel jejím záměrům nevyhovují - ty byly totiž zaměřeny na vyjednávání o propuštění zajatých teroristů. Krom toho, že v té době Al-Kajda neměla spřátelený stát, na jehož území by takovýto unesený letoun mohl přistát, měla jiné cíle - způsobit co největší škody na životech. Proto byly zvažovány exploze letadel ve vzduchu (inspirovány případem z Lockerbie). Mohammed, jehož myšlenky se ve stejné době ubíraly stejným směrem, ve svých plánech mezitím došel dál. Jeho hlavním cílem bylo co nejvíce poškodit americkou ekonomiku (New York považoval za její srdce) a také zjevně osobně toužil po tom stát se "teroristickou hvězdou", hlavní postavou hrůzného divadla, které zinscenuje. Zatím však pro svůj plán nenašel dostatečnou podporu.

Mohammed přestěhoval svou rodinu z Íránu do Afghánistánu, sám však trávil svůj čas většinou na cestách po Evropě, Asii i Africe, užívajíc asi 60 falešných identit, udržoval kontakty s různými islámskými skupinami a teroristy. Většinu roku 1997 se zdržoval v Praze, odkud často zajížděl do Německa, kde se rodila buňka Al-Kajdy. V roce 1998 došlo k útoku Al-Kajdy na americké vyslanectví v Nairobi a Dar-es-Salamu, které podle jeho vlastních slov Mohammeda přesvědčily, že Bin Ládin to s akcemi proti USA myslí vážně. Proto začal hledat cesty, jak svůj vražedný plán s unesenými letadly přeměnit v realitu za pomoci Al-Kajdy.

Pravděpodobně někdy na přelomu let 1998 a 1999 se Mohammed formálně stal členem Al-Kajdy a krátce nato Bin Ládin výslovně odsouhlasil uskutečnění jeho plánu. Jeho první verze počítala s unesením desíti letadel na západním i východním pobřeží USA. Na seznamu cílů se ocitly obě věže Světového obchodního centra v New Yorku, Pentagon, Bílý dům, Kapitol, US Bank Tower v Los Angeles, Sears Tower v Chicagu, Bank of America Tower a Space Needle v Seattlu, jaderné elektrárny... Desátý letoun plánoval osobně unést Mohammed, všechny muže na palubě zabít, přistát s ním na území USA, učinit prohlášení a ženy a děti propustit.

Bin Ládin brzy poskytl první čtyři muže, kteří se měli stát sebevražednými únosci - jejich jména byla Khalid al Mihdhar, Nawaf al Hazmi, Khallad a Abu Bara al Yemeni. První dva  pocházeli ze Saúdské Arábie a už si - z vlastní iniciativy - vyřídili víza do USA. Khallad - pocházející z Jemenu - o vízum požádal, ale než bylo vyřízeno, byl v Jemenu, kde se podílel na přípravě útoku na americkou válečnou loď USS Cole (k němuž nakonec došlo v říjnu 2000), zatčen. Ironií osudu je, že jeho zatčení byl omyl, neboť Khallad byl zatčen, když řídil automobil jiného hledaného teroristy, který se taktéž podílel na přípravě bombového útoku na USS Cole - hledán byl ale v souvislosti s jinými akcemi, na nichž se podílel dříve. Po intervenci svého otce a Bin Ládina, kteý se obával, že by Khallad mohl při výsleších prozradit plán únosu letadel, byl v létě 1999 propuštěn - pravděpodobně při tom došlo k dohodě, že Bin Ládin nebude vystupovat proti Jemenu, pokud jemenské úřady nebudou vystupovat proti němu. Každopádně Khallad zdal sou snahu získat americké vízum a vrátil se do Afghánistánu.

Začalo se ukazovat, že největším problémem pro teroristy bude dostat své lidi do USA. Pro to byly nejvhodnější občané Saúdské Arábie, kteří víza získávali relativně snadno, kdežto Jemenci s tím měli značné problémy. Mohammed se proto rozhodl rozdělit celou operaci na dvě části, přičemž druhá část by byla vpodstatě realizací hlavní fáze plánu Bojinka - únos letadel amerických společností ve Východní Asii a jejich exploze nad Pacifikem, jen s tím rozdílem, že by je do vzduchu vyhodili jemenští teroristé, kteří by nezískali vízum do USA, náloží umístěnou v botě, kteří by se tím pádem stali mučedníky, jak si přáli... (zvažovala se též možnost nárazu unesenými letouny do amerických cílů v Japonsku, Koreji a Singapuru).

Na podzim 1999 se všichni čtyři vybraní teroristé zúčastnili - společně s další asi dvacítkou teroristů vybraných osobně Bin Ládinem - výcviku v táboru Al-Kajdy v Mes Aynak, v opuštěném ruském dole poblíž Kábulu (tou dobou to byl jediný fungující tábor Al-Kajdy, nahrazující tábor Khowst zničený raketami USA o rok dříve). Výcvik nebyl zaměřen speciálně na operaci únosu letadel, ale byl sestaven jako speciální, s mimořádnou náročností.

V prosinci 1999 Khallad, Hazmi a Abu Bara dorazili do Karáčí, kde pro ně Mohammed najal dům a nachystal spoustu instruktážních materiálů o západní kultuře, leteckých společnostech, pilotním výcviku a únosech letadel. Cestou sem přenocoval Hazmi v jednom bezpečném domě v Quettě, kde se setkal s jistým mohammedem Attou, nocujícím zde na cestě do výcvikového tábora Al-Kajdy. Mihdhar tento kurz neabsolvoval u Mohammeda, ale u Bin Ládina. Mohammed své žáky během zhruba dvou týdnů naučil základní anglické fráze, jak si zarezervovat hotel, jak se vyznat v letových řádech a telefonních seznamech, jak si najmout dům, jak používat internet, a další praktické dovednosti. Krom toho si na simulátoru vyzkoušeli řízení letadla a shlédli několik filmů zobrazujících únos letadla (pravděpodobně hollywoodské produkce...).

Poté se všichni čtyři vybraní únosci vypravili do Kuala Lumpur, neboť Malajsie neměla se zeměmi Zálivu vízovou povinnost a malajské úřady byly známy svou laxností, pokud jde o džihádisty. Khallad 1. ledna 2000 otestoval bezpečnostní opatření na palubě letounů amerických společností, když letěl z Bangkoku do Hong Kongu a mimo jiné propašoval na palubu letounu nůž. Pak se vrátil do Afghánistánu a Abu Bara odcestoval do Jemenu, zatímco Hazmi a Mihdhar 15. ledna 2000 přiletěli do USA.

Oba byli na svůj úkol zcela nepřipraveni - ani jeden z nich neměl zkušenosti s životem na Západě a navíc neuměli anglicky. Proto byli Mohammedem instruování, aby vyhledali pomoc v místní mešitě a pokusili se získat nějaké kontakty jakožto nově příchozí studenti ze Saúdské Arábie, což bylo přesně to, co v ostatních případech atentátníkům zakazoval. Počítalo se s tím, že po přesunu na východní pobřeží veškeré kontakty přeruší. Nikdy se nepodařilo zjistit, kdo a jak jim v prvních týdnech v USA pomáhal, a jestli měla Al-Kajda v Los Angeles, kam dorazili, už dopředu nachystané nějaké spolupracovníky. Na začátku února se oba teroristé přesunuli do San Diega, kde si po určitých obtížích našli v květnu vyhovující byt. Dostali se do společnosti muslimské komunity, která jim všemožně pomáhala, a seznámili se s několika dalšími stoupenci Bin Ládina a násilného džihádu.

Ukázalo se, že Hazmi ani Mihdhar se nejsou ani za pomoci svých muslimských přátel schopni naučit anglicky, což zásadně ztěžovalo jejich pilotní výcvik. Oni navíc v několika školách létání požadovali, aby se mohli rovnou věnovat řízení Boeingu, zatímco běžná praxe počítala s tím, že začnou na malých letadlech. To byl nesplnitelný požadavek, a když se Mihdharovi, který stále zůstával v častém telefonickém kontaktu se svou rodinou v Jemenu, narodilo jeho první dítě, 9. června 2000 odletěl domů do Jemenu s tím, že se později znovu vrátí. Mohammed, který mu k tomu nedal svolení, ho chtěl okamžitě odvolat z přípravy útoků, ale Bin Ládin se postavil proti.

Hazmi, který zůstal v USA, začal ztrácet zájem. Nebyl schopen se o sebe v neznámém prostředí postarat, natožpak naučit se řídit letadlo. Našel si práci na čerpací stanici, přestal se pokoušet naučit se anglicky, na počítači svého spolubydlícího sledoval vývoj bojů v Čečensku a Bosně. Nicméně z několika náznaků pronesených před svými přáteli (prohlásil, že si brzy najde lepší práci a bude slavný) vyplývá, že na původní plán nerezignoval.

Mezitím se v Afghánistánu během prosince 1999 objevila čtveřice arabských studentů z Hamburgu, z nichž každý pocházel z jiné země (Egypt, Spojené arabské emiráty, Libanon, Jemen). Vytvořili ale kolem sebe velmi těsný fundamentalistický kroužek (jeho 19 členů se bavilo prakticky jen mezi sebou) pod vlivem hamburgského radikálního islámského duchovního Mohammeda Haydara Zammara a vypravili se společně do Afghánistánu, aby se po projítí výcvikem v táborech Al-Kajdy mohli zúčastnit džihádu v Čečensku. Al-Kajda v nich však rychle rozpoznala vhodné adepty pro svou americkou operaci. Krom nutného fanatismu totiž oplývali plynulou znalostí angličtiny a západního života, neboť několik let žili v Německu. Byli to Mohammed Atta, Ramzi Binalshibh, Marwan al Shehhi a Ziad Jarrah.

Bin Ládin a Atef určili tuto skupinu za hlavní vykonavatele plánu na útok unesenými letadly a Mohammeda Attu jejím vedoucím. Vše proběhlo mimořádně rychle - už 31. ledna 2000 se Jarrah vracel do Hamburgu, zatímco Atta a Binalshibh se ještě zdrželi setkáním s Mohamadem, který je instruoval ohledně života v USA a utajení akce, a do Hamburgu dorazili koncem února; Shehhi byl prakticky okamžitě po příjezdu do Afghánistánu vyslán do Spojených arabských emirátů, kde získal nový pas, americké vizum, a přes Saúdskou Arábii, Bahrajn a zřejmě několik dalších míst se v březnu vrátil do Hamburgu. Tak vznikla hamburgská buňka Al-Kajdy, která hrála v přípravách na útok rozhodující úlohu.

Piloti

V rámci organizace takové teroristické akce, jakou útoky 11. září byly, je nutno ohromné množství přesunů různých osob po celém světě - předávání zpráv, financí, informací, pokynů... vždy když šlo o citlivé údaje (což bylo velmi často), považovali teroristé elektronickou či telefonickou komunikaci za příliš riskantní a raději spoléhali na osobní doručení. I atentátníci museli cestovat po celé zeměkouli kvůli výcviku, převzítí pokynů, kontaktování spolupracovníků... Al-Kajda za tímto účelem na letišti v Kandaháru pod vedením Atefa zorganizovala de facto úřad na vydávání falešných pasů. Různí členové sítě po celém světě sbírali vzory identifikačních dokumentů různých zemí, aby se Abu Zabaydah a Mohammed mohli zabývat výrobou falzifikátů. Tomuto umění se také naučili někteří z ostatních teroristů, pravděpodobně i Mohamed Atta. Dalším způsobem, jak získávat falešné dokumenty, byla "recyklace" dokumentů mudžáhidů, kteří byli zabiti v Afghánistánu (speciálně za tímt účelem byli žádání, aby před odchodem na frontu zanechali své dokumenty na místě).

Na jaře 2000 Bin Ládin zrušil východoasijskou část operace, neboť usoudil, že koordinace by byla příliš náročná. Přípravy na americkou část operace se však rozběhly naplno. Čtyři členové hamburgské buňky, kteří se vrátili z Afghánistánu, změnili své chování - přestali navštěvovat radikální mešity, distancovali se od radikálního duchovního Zammary, dokonce si oholili vousy a Mohammed Atta začal nosit západní oblečení. Podle slov svých starých přátel se začali chovat jako před tím, než se z nich styli muslimští fanatici - vše proto, aby na sebe nepoutali svým radikalismem zbytečnou pozornost úřadů.

Ve skutečnosti se nyní zabývali hledáním vhodné pilotní školy - zjistili, že školy v Evropě jsou nevyhovující, a že se budou muset naučit létat v USA. Do května si vyřídili americká víza - krom Binalshibha, jehož žádost byla zamítnuta - pozorného čitatele předchozí části tohoto článku nepřekvapí, když na tomto místě upřesním, že právě Binalshibh byl ten ze čtveřice hamburgských arabských studentů, kdo pocházel z Jemenu. Americké úřady byly k žádostem o víza ze strany Jemenců prostě mimořádně podezíravé, ne kvůli terorismu (to před 11. zářím nebylo na pořadu dne), ale kvůli nelegálním přistěhovalcům a pracovníkům.

Marwan al Shehhi dorazil do USA 29. května a v New Yorku čekal na Mohammeda Attu - ten 2. června odcestoval autobusem do Prahy, odkud následujícího dne odletěl do Newarku. Atta se v Praze s nikým nesetkal ani nic nezařizoval, jediným důvodem bylo to, že odlet z Prahy považoval za příspěvek k utajení celé akce. Třetí z hamburgské buňky, který získal vízum do USA, Ziad Jarrah, si na rozdíl od nich už předem zajistil místo v pilotní škole na Floridě, kam okamžitě po svém příletu do USA na konci června nastoupil. Atta a Shehhi nakonec nastoupili do jiné pilotní školy ve stejném městě jako Jarrah. Na konci července už měli za sebou solové lety a v polovině srpna získali pilotní licence na soukromé letouny.

V polovině září 2000 úspěšně požádali o změnu svého víza z turistického na studentské s tím, že budou následující rok studovat na pilotní škole, a přihlásili se na další fázi výcviku na jinou školu na Floridě. Tam vynikli především svým hrubý chováním a tím, že se během cvičných letů pokoušeli někdy proti vůli instruktorů převzít řízení. Na počátku října neudělali první zkoušky a ze školy odešli s tím, že nemají čas, protože je čeká práce.

Jarrah mezitím v srpnu získal svou soukromou pilotní licenci a v říjnu odletěl zpět do Německa, aby se setkal se svou přítelkyní (Aysel Senguen), s níž udržoval každodenní kontakty po telefonu a emailu. Navštívili spolu Paříž a na konci října se Jarrah vrátil na Floridu. Tou dobou čtvrtý z příslušníků hamburgské buňky, Binalshibh, měl za sebou už čtyři neúspěšné žádosti o vízum do USA a namísto přímé účasti na útoku se stal koordinátorem a prostředníkem mezi Mohammedem a atentátníky v USA.

Vzhledem k popsanému vývoji sháněla Al Kajda další vhodné atentátníky, a našla Zacariase Moussaouiho. Mohammed ho na podzim 2000 poslal do Malajsie, aby se naučil létat, on však zde nenašel vyhovující školu, a tak místo výcviku rozpracovával další scénáře teroristického útoku, konkrétně na umístění výbušnin do amerických nákladních letounů. Když to Mohammed zjistil, zavolal si ho zpět do Pákistánu a následně ho přes Londýn, kde se setkal s Binalshibhem, poslal do USA, aby se naučil létat tam.

Al Kajda neustále sháněla sebevražedné piloty (původní plán počítal s desíti unesenými letadly, postupně se kvůli nedostatku pilotů redukova na čtyři) a dalším kandidátem se stal Hani Hanjour. Ten měl za sebou pobyt v Afghánistánu, kde jako mladík už nestihl zasáhnout do boje se sovětskou armádou, a následné studium v USA. V roce 1997 dokonce získal pilotní licenci na soukromé letadlo a v dubnu 1999 certifikát pilota komerčních linek! V Saúdské Arábii, odkud pocházel, si pak chtěl svůj pilotní výcvik zdokonalit, ale byl odmítnut. Pravděpodobně chtěl skutečně pracovat jako pilot, ale to se mu nepodařilo. V roce 1999 proto opustil domov s tím, že jde pracovat jako pilot do Spojených arabských emirátů, a zmizel. Na jaře 2000 se objevil v táboře Al Kajdy v Afghánistánu, a když se o něm dověděl Bin Ládin, uvědomil si, že to je přesně člověk kterého hledá.

Po návratu do Saúdské Arábie získal studentské vízum do USA (přihlásil se do jazykové školy, kam nikdy nedorazil), v září odcestoval do Spojených arabských emirátů, kde se setkal s kontaktem z Al Kajdy, který mu předal peníze, a 8. prosince 2000 přicestoval do San Diega, kde ho Hazmi vyzvedl na letišti a oba brzy opustili San Diego. Hazmiho přátelé se pak od něj jen v lednu a únoru z několika telefonátů a emailů dozvěděli, že se přihlásili do letecké školy v Arizoně a na další pokusy o kontakt už Hazmi nereagoval.

Tou dobou už všichni tři příslušníci hamburgské buňky na Floridě pokročili ve svým výcviku do fáze, kdy "létali" na simulátorech Boeingu. Na počátku roku 2001 Mohammed Atta v Hamburgu Binalshibhovi hlásil, že všichni tři ukončili výcvik a čekají další rozkazy. Binalshibh poté odletěl do Afghánistánu a Pákistánu, kde strávil několik následujících měsíců. Jarrah, který jako jediný z atentátníků nepřerušil kontakty s rodinou, cestoval opět za svou dívkou do Německa, pak s ní pobyl několik dní na Floridě, načež navštívil nemocného otce doma v Bejrútu a cestou zpět na Floridu se opět zastavil v Německu u své přítelkyně. Shehhi navštívil Casablancu v Maroku. Jeho rodina ho však v té době začala už vážně postrádat a nahlásila ho úřadům jako nezvěstného. Když se to dozvěděl, zavolal jim a oznámil, že stále žije v Hamburgu. Německá policie, která se ho tam pokoušela najít, pátrání odvolala.

Následuje dosud ne zcela vysvětlené období, kdy Jarrah v březnu opět navštívil svou přítelkyni v Německu, zatímco zbývající dva teroristé se pohybovali mezi Virginií a Georgií, provádějíc některé podivné operace, jako například najmutí poštovní schránky ve Virginii, kterou za měsíc zase vrátili. Pravděpodobně to souviselo s koordinací akce a příletem dalších teroristů, které každý z pilotů dostane přiděleny, aby ovládli letadlo - budu je pro zjednodušení nazývat "únosci". Ve stejné době se ve Virginii pohybovali i Hazmi a Hanjour, ale setkání s Attou se pravděpodobně nepodařilo zkoordinovat.

Co se týče dvojice Hazmi - Hanjour, ve skutečnosti se do pilotní školy přihlásil jen Hanjour - zahájil obnovovací výcvik na stejné škole, kde získal své předešlé dovednosti, a pak se začal ucházet o licenci na řízení vícemotorových letadel. Přestože měl problémy s angličtinou i s pilotními schopnostmi a oba jeho instruktoři ho odrazovali od pokračování ve výcviku, on na konci března primární výcvik na simulátoru úspěšně dokončil. Pak, jak jsem již napsal, se přesunuli do Virginie a následně do státu New Jersey, kde si najali jednopokojový byt.

Shehhi opět odcestoval do Afriky, tentokrát do Egypta, za neznámým účelem - jisté je jen to, že během dvou týdnů, které tam strávil, se setkal s otcem Mohammeda Atty (ten po 11. září tvrdil, že šlo jen o vyzvednutí peněz a řidičského průkazu jeho syna, ale to je pravděpodobně lež - Atta svůj řidičský průkaz měl s sebou...). Když se na začátku května vrátil, plánování akce vstupovalo do závěrečné části - piloti Atta, Jarrad a Shehhi byli na Floridě, Hanjour (společně s Hamzim) v New Jersey, a všichni očekávali přílet "únosců".

Únosci

Kromě pilotů unesených letadel bylo třeba sehnat dostatečný počet únosců. Měli to být muži schopní unést letadlo - dostat se do pilotní kabiny, zabít pilota a držet pod kontrolou cestující, aby pilot mohl letadlo ovládat. Ačkoliv se o nich v angličtině mluví většinou jako o "muscle hijackers", nebyli to žádní kulturisti; jejich výška se pohybovala kolem 170 centimetrů. Bin Ládin a Atef je vybírali osobně v létě 2000 z fanatiků, kteří dorazili do Afghánistánu s cílem zúčastnit se džihádu (většinou v Čečensku). Pokusím se stručně vysvětlit mechanismus, jak k tomu docházelo.

Mladí fanatičtí muslimové kteří se rozhodli, že se stanou mudžáhidy, většinou mířili do Čečenska. Někteří z nich byli nasměrování do Afghánistánu ještě než vyrazili např. imámem místní mešity, který měl vazby na Al-Kajdu, jiní byli zastaveni na turecko-gruzínské hranici. Následně je kontaktovala Al-Kajda a nabídla jim "pobyt" ve výcvikových táborech v Afghánistánu. Tam, na základě vstupního formuláře, Bin Ládin a Atef vybrali vhodné kandidáty na únos letadel. Formulář obsahoval "klasické" otázky typu: vzdělání, zaměstnání, co vás vede k účasti na džihádu, jak jste se o nás dozvěděli... Nejdůležitějším kritériem byla ochota stát se mučedníkem - pravděpodobně všichni z únosců se na sebevražednou misi přihlásili dobrovolně. Druhým nejdůležitějším kritériem byla trpělivost, protože bylo zřejmé, že přípravy na útok budou trvat dlouho.

Dále byli preferováni ti ze zájemců, kteří ještě neměli s džihádem zkušenosti, a nebyli tudíž známí tajným službám, a samozřejmě ti, kteří pocházeli ze zemí, z nichž bylo relativně jednoduché záskat vízum do USA. Usáma Bin Ládin údajně vybíral vhodné únosce během desíti minut. Vybraní kandidáti pak prošli standartním výcvikem v táboře Al-Kajdy (boj se zbraněmi, beze zbraní, výbušniny, mapy, disciplína...), osobně přísahali Bin Ládinovi ochotu zúčastnit se sebevražedné mise, natočili na video mučednickou řeč, dostali 2000 dolarů a byli odesláni domů, aby získali vízum do USA a pak se vrátili na další výcvik. Při tom byly provedeny potřebné "úpravy" v jejich pasech, aby jejich pobyt v Afghánistánu nevzbudil podezření.

Většina z nich získala americká víza mezi zářím a listopadem 2000.

Na přelomu let 2000 a 2001 se vrátili do Afghánistánu, zúčastnili se speciálního výcviku - únos letadla, odzbrojení stráže, zvládání výbušnin, práce s nožem, posilování a základní anglická slovíčka a fráze, ale byli instruování i v činnostech jako je útok automobilem naloženým výbušninami a podobně, aby v případě odhalení nemohli vyzradit plán. Až do svého příletu do USA nevěděli, do jaké akce jdou. Na jaře 2001 dostali 10 000 dolarů na další výdaje a přes Spojené arabské emiráty (kde se o ně starala spojka Al Kajdy) odletěli do USA. Cestovali většinou se svými turistickými vízy po dvojicích na Floridu (kde je čekal Mohammed Atta a Shehhi) nebo do New Yorku nebo Washingtonu, kde je čekali Hazmi a Hanjour. Mezi dubnem a červnem se všicni úspěšně do USA dostali.

Minimálně osm z únosců cestovalo do a z Afghánistánu přes Írán. Vazba Íránu a Hizballáhu, který zde má své ústředí, na Al Kajdu zůstává poněkud nejasná, ale jisté je, že určitá forma spolupráce probíhala. Je doloženo, že Íránci na hranicích cestujícím členům Al Kajdy nedávali do pasů razítka, aby je nekompromitovali. Krom toho se v letounech, kterými únosci z nebo do Íránu létali, podezřele časo nacházeli i vyšší činitelé Hizballáhu. Přímá spolupráce při výcviku není doložena a obě strany odmítají jakékoliv spojení Hizballáhu a útoků z 11. září. O spolupráci s Al Kajdou zřejmě stál především Hizballáh, ovšem Bin Ládin styky mezi oběma organizacemi brdzil, aby neodradil své podporovatele ze Saúdské Arábie, kteří jsou pro něj důležitější.

Původně bylo vybráno celkem asi 20 potenciálních únosců, ale jejich počet klesl díky tomu, že někteří nezískali vízum, někteří byli Al Kajdou odvoláni z akce a někteří si to sami rozmysleli, na 13. Byli to Satam al Suqami, Wail al Shehri, Waleed al Shehri, Abdul Aziz al Omari, Ahmed al Ghamdi, Hamza al Ghamdi, Mohand al Shehri, Majed Moqed, Salem al Hazmi, Saeed al Ghamdi, Ahmad al Haznawi, Ahmed al Nami a Fayez Banihammad. Až na posledního z nich, který pocházel ze Spojených arabských emirátů, byli všichni Saúdové. Mohammed vyvrátil spekulace, že to byl záměrně vyslaný vzkaz vládě Saúdské Arábie. Je to prostě výsledek výše zmíněných kritérií - Saúdové získávali víza do USA nejjednodušeji, a navíc tvořili největší část džihádistů - v táborech Al Kajdy bylo asi 70% Saúdů (20% Jemenců a 10% ostatních).

Všem únoscům bylo mezi 20 a 28 lety, neměli příliš dobré vzdělání - nikdo z nich nevystudoval vysokou školu (5 ji v době útoků studovalo, jeden již dříve nedokončil, ostatní měli maximálně střední, někteří ani tu ne), 9 pocházelo z chudých oblastí Saúdské Arábie, a téměř všichni měli vazby na teroristy už pár let před útoky. Někteří byli zbožní muslimové, ale nikdo v nich nepoznal fanatiky, někteří byli dokonce považováni za velmi vlažně věřící - minimálně dva pravidelně konzumovali alkohol, což islám zakazuje. Jejich proměna ve fanatiky proběhla pod vlivem jistých duchovních a v některých případech pod vlivem členů vlastní rodiny. V letech 1999 a 2000 postupně uvolnili vazby s rodinami a připravovali se na delší nepřítomnost. Jejich chování se změnilo (například Salem, který měl problémy s alkoholem, se najednou stal abstinentem a začal pravidelně navštěvovat mešitu; tři měsíce nato zmizel).

K těmto 13 únoscům se přidal Mahdhar, o němž byla řeč již výše. Po svém návratu do Jemenu se nechal přesvědčit, aby odcestoval znovu do Afghánistánu, kde se setkal s Mohammedem, kterému si stěžoval na život v USA. Ten ho chtěl z akce okamžitě uvolnit, ale Bin Ládin byl proti. Na konci roku 2000 se přesunul do Mekky, odkud se - se zastávkou doma v Jemenu - opět vrátil do Afghánistánu. Pak, znovu přes Mekku, kde měl příbuzné, které požádal aby se starali o jeho rodinu, poněvadž má před sebou úkol, který musí provést, přicestoval 4. července do New Yorku.

Společně se čtyřmi piloty tak bylo v USA - ironií dějin právě od 4. července, Dne nezávislosti - všech 19 teroristů připravených provést vražedný plán Al Kajdy.

Závěrečné přípravy

Bin Ládin naléhal na urychlení příprav útoků - podle vlastních slov Mohammeda se tak stalo při třech příležitostech - nejdříve poté, co tehdejší předseda nejsilnější opoziční izraelské strany Ariel Šaron svým výstupem na Chrámovou horu v listopadu 2000 odstartoval palestinskou intifádu, kdy mu MOhammed oponoval, že teroristé ještě nejsou připraveni; Bin Ládin navrhnul, že stačí když s letouny pouze narazí do země. V síti Al Kajdy byl dokonce tehdy vyhlášen stejný poplach jako před útokem na USS Cole (a později před 11. zářím), což znamenalo zvýšení bezpečnostích opatření, dočasné zmizení vůdců Al Kajdy, varování že teď bude pro teroristy Al Kajdy poněkud těžší cestovat po světě atd. Podruhé v květnu 2001 na výročí útoku na americkou loď USS Cole a potřetí na přelomu června a července, když se dozvěděl, že Šaron navštíví Bílý dům. Ve všech případech Mohammed odolal tomuto nátlaku a přesvdčil Bin Ládina, že akce musí být řádně připravena.

Proti útoku se však začali stavět i někteří představitelé Talibanu - oni ve své zemi Al Kajdu hostili a domnívali se, že mají právo rozhodovat o její činnosti. Zatímco Mula Umar, vůdce Talibanu, oponoval z ideologických důvodů (domníval se, že by Al Kajda měla útočit na Židy, ne na USA), někteří další představitelé Talibanu se realističtěji (jak se později ukázalo, velmi realisticky) obávali spíše toho, že USA se zapojí do občanské války v Afghánistánu; na podzim 2001 přitom plánovali ofenzivu proti Severní alianci, kterou ji doufali definitivně zničit. S Bin Ládinem nesouhlasila ani většina vedení Al Kajdy, ale on si z toho nic nedělal. Jeho vztahy s Talibanem byly ve skutečnosti o něco složitější - v srpnu měla Al Kajda v táboře vůdce severní Aliance několik teroristů vydávajících se za novináře, kteří ho měli zabít (stalo se tak nakonec opožděně až 9. září, a den na to vypukla talibanská ofenziva, jak bylo s Al Kajdou dohodnuto), a Bin Ládin si byl vědom, že Taliban na Al Kajdě značně závisí (nejen kvůli tomuto atentátu, ale i kvůli tomu, že značnou část bojovníků Talibanu na severní frontě tvořili právě džihádisté dodávaní Al Kajdou). Mohl si proto zřejmě dovolit nesouhlas Talibanu ignorovat.

Všichni únosci se po krátké době, kterou strávili v hotelích, nastěhovali do různých bytů poblíž bydliště Mohammeda Atty, někteří začali docházet do posilovny. Piloti absolvovali několik letů stejnými typy letounů, jaké se chystali unést, a Jarrah a Hanjour ještě v létě prošli několika dodatečnými zkušebními lety včetně letu Hudsonovým koridorem, hustě užívanou leteckou linkou procházející v bezprostřední blízkosti New Yorku, z níž je dobře vidět na věže WTC a další orientačí body.

Až na konci června došlo k prvnímu setkání Atty (který velel celé akci a pobýval s většinou teroristů na Floridě) a Hazmiho (který měl na starosti skupinu únosců jednoho letadla a pobýval ve státě New Jersey). Následně došlo k poslednímu setkání Atty s Binalshibhem, které bylo plánováno na červen do Malajsie, ale Atta byl v té době zaneprázdněn zařizováním všeho potřebného pro nově dorazivší únosce, a setkání bylo odloženo na červenec - došlo k němu nakonec 9. července v Madridu.

Binalshibh Attovi vyřídil od Bin Ládina pokyny, žádající co nejrychlejší provedení akce, neboť Bin Ládin se teď, když bylo všech 19 teroristů v USA, obával prozrazení. Atta měl také obavy aby nevzbudili podezření, proto instruoval Binalshiba aby si pro budoucí komunikaci pořídil nový mobilní telefon, a nechal si od něj dovést nějaké náramky, protože chtěl, aby jeho skupina vypadalo co možná nejvíc jako bohatí arabští turisté. Bin Ládin vzkazoval, že cílem mají být věže WTC, Pentagon a Bílý dům, což bylo v rozporu s původním plánem, který předpokládal útok na Kapitol. Atta oznámil, že ještě nestanovil datum útoku, protože dosud se zabýval organizací příjezdu únosců, a že datum, které vyžadovalo možnost koordinace celé akce tak aby všechny cíle byly zničeny zhruba ve stejný čas, vybere zhruba do šesti týdnů. Útok na Bílý dům zatím nepotvrdil, protože Hazmi a Hanjour, kteří to dostali na starost, dosud nevyhodnotili proveditelnost takové akce.

Zajímavé dále je, že Atta během tohoto setkání Binalshibovi sdělil, že uvažoval i o útoku na jadernou elektrárnu poblíž New Yorku, ale ostatní piloti to považovali za příliš riskantní díky bezletové zóně kolem elektráren. Navíc takový nápad nebyl diskutován s vedoucími představiteli Al Kajdy a podle názoru teroristů neměl onen symbolický význam, jako ostatní cíle. Atta tudíž Binalshiba ani nepožádal, aby návrh přednesl Al Kajdě. Zato si postěžoval, že někteří z teroristů chtějí kontaktovat rodiny a rozloučit se, což jim přísně zakázal. S Jarrahem měl kvůli jeho návštěvám rodiny a především přítelkyně v Německu vážnější konflikt, a Mohammed se dokonce jednu dobu bál, že kvůli němu Jarrah na poslední chvíli opustí plán akce. Binalshib byl však po rozhovoru s Attou přesvědčen, že nic takového nehrozí.

Dále zevrubně probrali, jak budou útoky provedeny - Atta informoval Binalshiba, že jeho kolegové bez potíží pronesli na paluby letounů nože a že únos plánují provést 10-15 minut po vzletu, kdy se dveře kokpitu poprvé otevírají. Pro případ, že by k tomu nedošlo, neměl žádný konkrétní náhradní plán - jen obecně zmínil použití rukojmí či tvrzní, že má na palubě bombu. Dále Binalshibovi vysvětlil, že hodlá unést letouny na dálkových letech, protože budou mít plné nádrže, a že se rozhodl pro Boeingy, protože zjistil, že Airbusy mají autopilota, který nedovolí narazit s letounem do země. Únosci byli rozděleni do skupin podle svých jazykových schopností, aby si mohli pomáhat v životě v USA a při únosu aby byl mezi nimi vždy někdo, kdo dovede dávat cestujícím pokyny.

25. července Jarrah opět odletěl do Německa navštívit svou přítelkyni - a na rozdíl od všech předchozích letů si tentokrát nekoupil zpáteční letenku. Al Kajda za něho ve skutečnosti možná už připravovala náhradníka - Moussaoui, o němž jsem se zmiňoval už výše, navštěvoval v USA od února do konce května pilotní školu, a ačkoliv se vůbec nedostal až k velkým dopravním letounům (měl nalétáno jen 50 hodin a žádný let bez instruktora), začal shromažďovat materiály o Boenigu a právě v červenci si na srpen zařídil nácvik létání na simulátoru velkých dopravních letounů. I jinak prováděl podobné přípravy jako ostatní piloti.

Na simulátoru však vyvolal podezření svým chováním - neměl prakticky žádné zkušenosti ani nehodlal získat pilotní licenci, a vlastně nedokázal vysvětlit, proč na simulátoru cvičí. 16. srpna byl proto zatčen. Tou dobou se už však do Německa vrátil Jarrah, odhodlán operaci provést. Moussaoui nikdy neměl žádné kontakty s ostatními únosci (pouze s Binalshibem, ale na to policie před 11. zářím nepřišla) a vedoucí Al Kajdy se o jeho zatčení ani před 11. zářím nedověděli - Binalshib se domnívá, že kdyby se tak stalo, možná by celou akci zrušili.

Role Moussaouiho v celém plánu je nejasná. Mohammed údajně nechtěl, aby se plánu účastnil, a neodvolal ho jen proto, že Bin Ládin si to nepřál. Binalshib z náznaků odvodil, že byl součástí akce, ale neznal žádné podrobnosti. Moussaouiho výpovědi si protiřečí. Mohammed později tvrdil, že měl být pilotem druhé vlny, jenže už dříve tvrdil, že druhou vlnu útoků dávno před tím odvolal. A Bin Ládina zatím nikdo na tyto otázky odpovědět nedonutil...

Když se Atta vrátil z Německa, znovu se sešel s Hazmim, a během srpna probíhaly poslední přípravy - Atta s Binalshibem si často volali a v kódové řeči rozhodovali, jak mají být rozděleny týmy úosců, jak mají být zakoupeny letenky, a hlavně Binalshib nakonec přesvědčil Attu, aby posledním cílem byl Bílý dům; Atta nicméně souhlasil jen neochotně a vymínil si, že Kapitol bude náhradním cílem, pokud se zasáhnout Bílý dům ukáže příliš složitým. Zároveň v této souvislosti padlo první přibližné datum útoků - druhý týden v září, kdy se znovu sejde Kongres.

4. srpna dorazil do USA z Dubaje Kahtani, který měl posílit řady únosců, a Atta ho jel vyzvednout na letiště v Orlandu. Kahtani však nebyl imigračními úředníky vpuštěn do země, jelikož měl málo peněz, neměl zpáteční letenku, neuměl anglicky a nedokázal vysvětlit, co v zemi hodlá dělat. Během srpna byly tedy sestaveny týmy únosců bez něj, zakoupeny nože, které byly při únosu pravděpodobně použity, provedeny další lety pilotů ve stejných typech letadel, jaké se chystali unést, piloti si dále několikrát v pronajatém malém letadle osvěžili své schopnosti, zatímco únosci zintenzivnili přípravu v posilovně. 23. srpna se Atta opět setkal osobně s Hazmim a pravděpodobně vybrali vhodné lety - mezi 25. srpnem a 5. zářím byly rezervovány letenky pro všech 19 teroristů na 11. září 2001.

Ačkoliv to Atta všem teroristům zakázal, sám 9. září zavolal naposledy svému otci. Krom toho, že se s ním rozloučil, nechal vyřídit rozloučení ostatních teroristů a pozdravy Mohammedovi. Jarrah samozřejmě zanechal dopis na rozloučenou pro svou přítelkyni. Hazmi se však pravděpodobně choval velmi nezodpovědně pokud jde o utajení akce - několik jeho známých ze San Diaga od něj na konci srpna dostalo zprávy naznačující, že brzy se stane něco velkého. Dva z nich dokonce kvůli tomu uspíšili sůj sňatek, protože všichni očekávali brzký zájem bezpečnostních složek o svou osobu. Někteří svědci tvrdí, že den před útoky se skupina, která stále pracovala na stejné čerpací stanici, chovala podivně rozjařeně, odkazujíc na to, že se "to" konečně stane. To vše svědčí o tom, že minimálně někteří z nich pravděpodobně věděli o tom, co Hazmi chystá, víc než přiznali při následném vyšetřování (kde tvrdili, že netušili vůbec nic).

Během týdne před 11. zářím se všichni přesunuli na místa, kde startovaly jejich lety a vrátili Al Kajdě zbylé finance.

11. září 2001

Popisovat podrobně události 11.9. 2001 není předmětem tohoto článku. Spoustu podobných popisů lze nalézt na internetu (např. http://en.wikipedia.org/wiki/September_11%2C_2001_timeline_for_the_day_of_the_attacks). Zde se budu zabývat spíše reakcí americké administrativy.

Prezident Bush se v době útoků nacházel na Floridě na jisté základní škole. O nárazu prvního letounu se dozvěděl asi v 8:55, necelých deset minut poté, co k němu došlo. Bylo mu sděleno, že šlo o malý letoun, nicméně poradkyně pro bezpečnost Condoleeza Riceová, se kterou se spojil, následně upřesnila, že šlo o komerční linku. Nikdo v tomto okamžiku však ještě neměl tušení, že jde o teroristický útok. Bush přesně v okamžiku, kdy druhý letoun narazil do druhé věže WTC (9:03 hod), vešel do třídy navštívit žáky. Jen o dvě minuty později, právě když se chystal začít žákům předčítat, mu poradce potichu sdělil, že do druhé věže narazilo druhé letadlo. "Amerika je napadena," dodal. Tento okamžik zachytily televizní kamery, a tak vznikl velmi slavný záběr, který ukazuje Bushe, jak po tomto závažném sdělení bere knížku a začíná žákům předčítat. Jak později vysvětlil, rozhodl se je neděsit a asi 10 minut pokračoval ve čtení, jak měl v plánu. Pak odešel do jiné místnosti, kterou mezitím obsadila CIA a udělala z ní improvizované "velící stanoviště".

V 9:26 jsou zrušeny starty všech letadel na území USA. V 9:29, opět shodou okolností v době, kdy teroristé vnikli do kokpitu posledního uneseného letadla, letu 93, činí Bush první veřejné prohlášení, vysíláné z budovy základní školy, obklopen učiteli a dětmi. Oznamuje "národní tragédii", drží minutu ticha za oběti a sděluje, že se vrátí do Washingtonu. V té době mu není známo, že jsou unesena další letadla. V 9:35 už však, na základě varování řídícího letového provozu z letiště ve Washingtonu, dochází k evakuaci Bílého domu a viceprezidenta, neboť další unesený letoun (let 77) směřuje na Bílý dům. V době, kdy viceprezident Chaney prochází podzemní chodbou do bezpečného úkrytu, letoun naráží do Pentagonu. V 9:43 je skončena evakuace Kapitolu a Bílého domu.

V 9:45 je vzdušný prostor nad USA uzavřen. Všechny letouny, které jsou ve vzduchu, dostávají příkaz okamžitě přistát na nejbližším letišti. Všechny mezinárodní lety směřující do USA jsou odkloněny do Kanady. Kanada se připojuje k USA a uzavírá svůj vzdušný prostor (s výjimkou letounů odkloněných sem z USA). V 9:52 zachytily americké tajné služby telefonický rozhovor spolupracovníka Usámy bin Ládina z Afghánistánu s neznámým člověkem v Gruzii, v němž mu sděluje, že má dobré zprávy, a že bude zasažen ještě jeden cíl. V 9:57, v době, kdy na palubě posledního uneseného letounu začíná boj posádky a cestujících s únosci, vzlétá Air Force One s prezidentem na palubě. Následujících 40 minut krouží nad oblastí, zatímco se na jeho palubě rozhoduje o tom, kam by měl letět.

V 9:59 se v přímém televizním přenosu řítí k zemi Jižní věž WTC, která byla zasažena jako druhá asi 55 minut před tím. Byla zasažena níž než Severní věž, a proto se zřítila rychleji. Jen tři minuty poté, v době kdy viceprezident dostává informaci, že čtvrtý unesený letoun míří na Washington, se tento roztříští o zem poblíž Pittsburghu v Pensylvánii. Cestující se telefonicky dozvěděli, co se děje, a vzepřeli se svému osudu. Teroristé s letadlem zamířili k zemi, když hrozilo, že se cestující dostanou do kokpitu. Teroristický útok je ve skutečnosti skončen, nikdo to však ještě dlouho neví jistě.

Pár minut po desáté se v CNN a NBC poprvé skloňuje jméno Usama bin Ládin jakožto možný organizátor útoků. Mezi 10:10 a 10:15 viceprezident, který neví, že let 93 se zřítil v Pensylvánii, vydává příkaz dvěma stíhačkám, kroužícím nad Washingtonem, napadnout unesený letoun, blížící se k městu. Kdyby nebyl zneškodněn cestujícími, dorazil by nad svůj cíl (ať už Kapitol nebo Bílý dům) během několika málo minut. Nepodařilo by se ho zastavit.

V té době reaguje pružně na vývoj událostí Demokratická fronta za osvobození Palestiny, která se prohlašuje zodpovědnou za útok. Vyšší představitelé organizace to rychle odvolávají. V 10:28 se řítí i Severní věž WTC. Teprve tři minuty poté se o povolení sestřelit unesené letadlo vydaném viceprezidentem dozvědí piloti stíhaček nad Washingtonem. Air Force One konečně nabírá směr na Louisianu.

Začínají zmatky, které nevyhnutelně provázejí podobné překotně se řítící události. Stíhači nad Washingtonem marně hledají další hlášený unesený letoun směřující nad město, několik zpráv o umístěných bombách na různých místech hlavního města se ukazuje falešnými, stejně jako šířící se pověsti o úplné evakuaci New Yorku a Washingtonu (v 10:43 je vydán pouze příkaz k evakuaci Dolního Manhattanu).

Před polednem se situace vyjasňuje, jsou potvrzeny čtyři konkrétní ztracená letadla. Taliban odsuzuje útoky. Pár minut po poledni je vzdušný prostor nad USA prost komerčních letounů. Ve 13:04 prezident USA uvádí vojenské síly země do pohotovosti. Zároveň po přistání letounu namlouvá projev, v němž prohlašuje mimo jiné: "svoboda sama byla dnes zbaběle napadena, a svobodu budeme bránit". Následně odlétá do Nebrasky.

Kolem čtvrté hodiny už se mluví o Bin Ládinovi jako o hlavním podezřelém z přípravy útoků. Zároveň je oznámeno, že burza zůstane zavřená i další den. V šest hodin Irák prohlašuje, že "útoky jsou následkem páchaných amerických zločinů proti lidskosti". Před sedmou je prezident Bush v Bílém domě a o půl osmé promlouvá k národu. "Today, our fellow citizens, our way of life, our very freedom came under attack in a series of deliberate and deadly terrorist acts, [...] Terrorist attacks can shake the foundations of our biggest buildings, but they cannot touch the foundation of America. These acts shatter steel, but they cannot dent the steel of American resolve [...] The search is underway for those who are behind these evil acts... we will make no distinction between the terrorists who committed these acts and those who harbor them." Zároveň se v kuloárech objevuje informace, že administrativa si je jista, že za útoky stojí Al Kajda.

Večer došlo k setkání prezidenta s uzším týmem svých poradců, na kterém se řešila reakce USA na teroristické útoky. Prezident prohlásil, že je čas bránit se, a že USA potrestají nejen ty, kdo tyto útoky naplánovali, ale i ty, kdo jim poskytli útočiště. Poradce pro zahraniční záležitosti USA Colin Powell hovořil o tom, že bude třeba vybudovat koalici, a dát jasně najevo Afghánistánu, Pákistánu a arabským státům, že je čas jednat. Bush k tomu dodal, že je to dobrá příležitost, jak zapojit i Rusko a Čínu. Bylo jasné, že je třeba zjistit, kdo teroristům pomáhal - uvažovalo se od počátku o Iráku, Afghánistánu, Libyi, Súdánu a Íránu. Powell upozornil, že větší úder na jakoukoliv z těchto zemí bude možno připravit zhruba za 60 dnů, a do té doby je třeba získat důkazy o tom, které z nich teroristům pomáhaly.

Během následujících dní se definovala strategie boje s novým nepřítelem. Po útocích z 11. září nastalo v americké politice nové období, období války s terorismem.

Epilog

Zacarias Moussaoui byl, jak už řečeno, zatčen 16. srpna 2001, oficiálně pro porušení imigračních pravidel, ve skutečnosti pro nejasné podezření instruktora, u něhož létal na simulátoru. Jeho spojení s útoky z 11. září se nepodařilo prokázat, jeho vlastní výpovědi se měnily. Pravděpodobně skutečně neměl být součástí útoku z 11. září, snad se připravoval na akci, která měla proběhnout později. 3.dubna 2006 byl odsouzen k trestu smrti, měsíc na to byl trest změněn na šestkrát doživotí bez možnosti propuštění.

Binnalshibh byl zatčen po přestřelce v Pákistánu přesně rok po útocích - 11. září 2002. Je držen na Guantanámu.

Atef byl zabit roku 2003 v Afghánistánu.

Khallad byl dopaden v květnu 2003 americkými silami v Pákistánu. Je držen na Guantanámu.

Mohammed byl zatčen v roce 2003 v Pakistánu (detaily i datum jeho zatčení jsou nejasné, pákistánská policie několikrát informovala, že ho dopadla). Přiznal se k zorganizování útoků z 11. září (a spousty dalších teroristických činů; jeho výpovědi jsou proto někdy zpochybňovány) a během výslechů na Guantanámu poskytl spoustu informací použitých v tomto článku. Momentálně je stále držen ve vyšetřovací vazbě.

Co se týče financování, je třeba konstatovat, že ani teroristická akce takovéhoto rozsahu není vpodstatě finančně nijak nákladná. Podle zprávy americké Komise zabývající se útoky z 11. září stála celá akce Al-Kajdu, která ji financovala, pouze 400 000 až 500 000 dolarů. Při tom podle odhadu CIA potřebovala Al-Kajda na svůj běžný "provoz" před 11. zářím ročně 30 000 000 dolarů (použitých na žold džihádistů, nákup zbraní a vybavení, provoz výcvikových táborů, podporu různých spřátelených skupin a buněk po celém světě, a po zabydlení v Afghánistánu také na finanční odměnu pro Taliban za poskytnutí útočiště). Ačkoliv se dříve myslelo, že většinu prostředků poskytl Bin Ládin ze svých obrovských majetků, ukázalo se, že to není pravda. Ve skutečnosti po svém odchodu ze Súdánu nevlastnil prakticky nic. Finance Al-Kajda získávala od různých dárců (především ze Saúdské Arábie a dalších států Zálivu), kteří podporovali (někdy i nevědomky) její džihád proti USA. Tyto "charitativní" organizace také poskytovaly skvělé krytí členům Al-Kajdy při jejich cestování po světě. Krom Talibanu se na financování organizace přímo nepodílela žádná jiná vláda jakéhokoliv státu. Al-Kajda peníze neustále převáděla mezi různými bankami, ale vpodstatě je utrácela tak rychle, jak je získávala, takže nějaké velké finanční zásoby nevytvářela - což jen zjednodušovalo utajení. FBI ani jiné informační služby také nenašly žádné spojení mezi Al-Kajdou a obchodem s drogami (ten využíval ke svému financování Taliban) nebo tzv. Krvavými diamanty, jak se dříve spekulovalo. Stejně tak se nepodařilo zjistit, že by někdo se znalostí plánu útoku využil k získání finančních prostředků pohyb na burze po 11. září.

Zdroje:
Závěrečná zpráva The National Commission on Terrorist Attacks Upon the United States http://www.9-11commission.gov/report/index.htm
www.wikipedia.org
Autor : Radim Kapavík / kapa 🕔05.08.2007 📕30.629

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře