MiG-17F versus F-105D - Hrdinou snadno a rychle

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔27.07.2007 📕44.642

Seriál

  1. Dogfights - Letecké souboje
  2. F-86F Sabre versus MiG-15 (1) - Dvacáté eso
  3. F-86F Sabre versus MiG-15 (2) - Jak se tlačí Sabre
  4. F3D-2N versus MiG-15 - Kontroverzní sestřel
  5. MiG-17F versus F-105D - Hrdinou snadno a rychle
  6. F-16 versus Su-25 - Sestřelení budoucího viceprezidenta
  7. Sea Harrier FRS.1 versus Mirage IIIEA (1)
  8. Sea Harrier FRS.1 versus Mirage IIIEA (2)
  9. Sea Harrier FRS.1 versus Mirage IIIEA (3)
  10. F-14 Tomcat versus Su-22 - Dogfight nad zálivem Velká Syrta
  11. F-15A Baz versus MiG-25 - Past jako z učebnice

Podobné články

Další články autora

Psal se rok 1966, od incidentu v Tonkinském zálivu uběhly dva roky. Letecká válka ve Vietnamu pokračovala ve stále stejném duchu. Americké letouny v soubojích vítězily a udržovaly aktivní skóre. Dalšímu využití dílčích úspěchů však bránily diletantské rozkazy vrchního velení v Pentagonu, které zakazovaly napadat vojenské cíle předtím, než dojde k jejich rozvinutí do palebných pozic a postavení.
Efektivnost takového postupu je od samého začátku pochybná a je v příkrém rozporu se všemi zásadami vedení boje. Kdyby s podobnými nápady vystoupil kadet na letecké akademii, vyhodili by ho v prvním semestru.
Tak se stalo, že letecké boje pomalu stravovaly stále více letounů a osádek bez toho, že by došlo k zásadní změně v poměru sil nebo k výraznému narušení bojeschopnosti vietnamských jednotek.


Stojánka letiště Takhli v Thajsku s letouny ze sestavy 4. Tactical Fighter Wingu. Thud napravo ve "stříbřité kamufláži" sloužil v řadách 335. Tactical Fighter Squadron. Snímek byl pořízen v roce 1965 (USAF)

Pozadí akce

1. července 1966 vystřídal ve funkci velitele 7. Air Force (Letecké armády) Gen.Lt. (generálporučíka) Josepha Moora Gen.Lt. „Spike“ Momyer. Byl to známý letec a zkušený taktik, který získal statut esa ještě během bojů za Druhé světové války. Není tedy divu, že bojové metody používané v boji proti letectvu Vietnamské demokratické republiky VPAF (Vietnam People Air Force) byly předmětem jeho neustálé a nevybíravé kritiky.
Jeho zásluhou se podařilo prosadit taktiku úderů na týlové a logistické základny a nakonec i na samotné letecké základny VPAF. Tyto údery se prokázaly jako účinnější než likvidace MiGů v leteckých soubojích i když je pravdou, že si mezi osádkami také vybraly svou daň.
Od poloviny července 1966 bylo zahájeno prověřování taktiky, vhodné k úderům na základny VPAF a „oťukávání“ akceschopnosti PVO vietnamských letišť. Hlavním cílem měly být základny nových MiGů-21, které byly, trochu neoprávněně, považované za největší hrozbu.
Neoprávněně proto, že jejich piloti teprve dokončovali přeškolení na nový typ. Mezi výkony MiGu-21 a jeho předchůdců byl propastný rozdíl a nároky na piloty byly neporovnatelně vyšší. Dokonce i v zemích, kde probíhal výcvik za mírových podmínek bylo zavedení tohoto typu provázeno nekonečnou řadou nehod a katastrof. V době vietnamského konfliktu probíhal pouze zkrácený výcvik pilotů, což se samozřejmě projevilo na efektivnosti s jakou v tomto období piloti MiGů-21 bojovali. Mnohem větší nebezpečí představovaly MiGy-17(F), které stále tvořily páteř vietnamského stíhacího letectva.
Hlavní základnou 921. stíhacího leteckého pluku „Sao-Do“, který se na MiG-21F a PF přeškoloval, bylo letiště Noi-Bai. Ze stejné základny působil i 923. stíhací pluk „Yen-The“, který byl vyzbrojen starými dobrými MiGy-17(F).
První střetnutí této kampaně, ke kterému došlo 14. července, skončilo sestřelením dvou MiGů-21. V porovnání s tímto debaklem staví výkony pilotů MiGů-17, o pět dní později, VPAF do mnohem lepšího světla.


F-105D-20-RE sériového čísla 61-0127 právě doplňuje palivo z "létající čerpací stanice" typu KC-135A Stratotanker. Thudy pochází ze sestavy 335. TFS, která byla podřízena 4. TFW. Snímek byl pořízen patrně na podzim 1965 (USAF)

Protivníci

Letouny MiG-17(F), respektive jejich čínské kopie J-5, se účastnily letecké části vietnamského konfliktu od samého začátku. Jejich prvním úspěchem bylo 3. dubna 1965 poškození jednoho F-8 tak, že musel nouzově přistát v Da-Nangu. V době, kdy došlo k popisovanému souboji, přesněji již od dubna 1966, začalo VPAF zavádět do výzbroje první MiGy-21, ale „sedmnáctky“ nesly hlavní tíhu bojů až do konce prvního období konfliktu, do roku 1968.
MiGy-17 se vyskytovaly v mnohem větším počtu než „jedenadvacítky“. Jejich pilotáž byla daleko méně náročná a za řízením mnohých z nich seděli zkušení letci, část z nich vycvičená ještě před začátkem války.
Vietnamští piloti, kteří přicházeli k plukům s minimálním předchozím náletem na jiných typech, měli MiGy-17(F) rádi. Oceňovali především jednoduchost jejich ovládání a vysokou obratnost v horizontu. Pro svou obratnost a šípová křídla připomínající písmeno V si vysloužily od vietnamských pilotů přezdívku „chim-nhan“ - vlaštovka. Nevýhodou letounu byl jeho nedostatečný výkon.
Pokud se američtí piloti nenechali zatáhnout do soubojů v horizontu a využívali přebytek tahu a rychlosti svých letounů, mohli se cítit proti MiG-17 v relativním bezpečí. Mohli si zvolit, kdy a jakým způsobem se zapojí do boje, stejně jako ho mohli podle libosti kdykoli opustit. A piloti MiGů-17 na tom vzhledem k slabým výkonům svých letadel nemohli nic změnit.
K výraznější změně nedošlo, ani když byla do výzbroje zavedena vylepšená varianta MiG-17F (Forsirovannyj), vybavená motorem VK-1F s komorou přídavného spalování, zvyšující tah přibližně o čtvrtinu, na 33,1 kN. Přes nárůst stoupavosti ze 47 m/s na 65 m/s a maximální rychlosti na 1145 km/h byli piloti MiGů-17F stále v pozici těch, kdo se museli přizpůsobit taktice protivníka.
Vzhledem k omezeným výkonům se cílem jejich útoků stávaly především stíhací bombardéry ověšené bombami tak, že prakticky nebyly schopné manévrovat a zvýšený aerodynamický odpor jim nedovoloval udržovat rychlost potřebnou k úniku. Pro ně bylo jediným řešením nouzové odhození bomb, což se rovnalo nesplnění mise.
Jiná situace nastala, pokud se Američané vzdali převahy rychlosti a pustili se do manévrového vzdušného boje. Tehdy mohly MiGy-17 využít svoji schopnost točit zatáčky na malém poloměru a řada amerických pilotů měla možnost se přesvědčit, že s baterií tří kanonů není radno laškovat.
V tomto případě se mohli zase v bezpečí cítit piloti MiGů. Americké letouny je v horizontu nedokázaly vymanévrovat a pokud se dostaly pod minima dosahu letové obálky řízených střel (což bylo téměř pravidlem) a nebyly vybaveny kanonem, tak je nemohly ani ohrozit.


Zbrojíř amerického letectva zachycený při přípravě "třaskavých dárečků" pro "strýčka Ho" (USAF)

Thud

F-105D Thunderchief byl typickým produktem své doby. Byl to stíhací bombardér, který měl provádět rychlé průniky nepřátelskou PVO a zasahovat cíle v taktické hloubce jadernou nebo konvenční municí.
Důraz byl kladen na vysokou rychlost a přesnost zásahu pozemního cíle. Pro dosažení aerodynamické čistoty byl vybaven vnitřní pumovnicí schopnou pojmout jadernou bombu o hmotnosti 1542 kg nebo dvě 1000 lb (454 kg) konvenční bomby zavěšené za sebou, případně přídavnou nádrž. To byl nakonec nejpoužívanější náklad pumovnice a veškerá výzbroj se nosila na vnějších pylonech, což se podepsalo na aerodynamickém odporu. V porovnání s MiGem-17 se jednalo o velký letoun, s téměř dvojnásobnou délkou trupu, což bylo dáno mimo jiné právě rozměrnou pumovnicí.
F-105D byl vylepšením původní série F-105B. Déčko dostalo výkonnější motor Pratt & Whitney J-75-P-19W (Water) se vstřikováním vody, které umožnilo krátkodobě zvýšit tah až na 117,7 kN. Letoun dosahoval v čisté konfiguraci rychlosti 2208 km/h ve výšce 11 000 m, respektive 1345 km/h u hladiny moře.
Kromě toho letoun dostal modernizovanou avioniku, která umožnila jeho použití za každého počasí. Zbraňový systém AN/ASG-19, jehož základem byl radiolokátor NASARR (North American Search And Ranging Radar) R-14A byl schopen řešit úlohy bombardování i bez vizuální viditelnosti cíle, stejně jako střelbu na vzdušné cíle. K ničení vzdušných cílů nesl F-105D kanon M61A1 Vulcan se zásobou 1028 nábojů, případně mohl nést dvojici protiletadlových řízených střel AIM-9B Sidewinder.
Pro zlepšení vlastní ochrany nesly F-105D varovný přijímač AN/APR-25 pro radiolokační pásmo.


Všechny cesty vedou na "Sever"... (USAF)

Nálet na skladiště

19. červenec 1966 byl dalším dnem, obnovené operace Rolling Thunder. Byl naplánovaný úder na cíl JCS-51, což bylo skladiště pohonných hmot 7 nm (13 km) severně od Hanoje. Pro úder byly určeny čtyři roje F-105D od 354. TFS (Tactical Fighter Squadron) ze stavu 355. TFW (Tactical Fighter Wing) se základnou RTAB (Royal Thailand Air Base) Takhli. Samotného souboje se nakonec zúčastnily pouze dva roje, modrý a zelený, ostatní do bojů nezasáhly. 355. TFW bylo ve Vietnamu od listopadu 1965.
Výzbroj jednotlivých letounů se lišila podle toho jakými úkoly byli piloti pověřeni (viz tabulka na konci článku). V každém roji byl jeden letoun vyzbrojený kazetovými pumami CBU-24 (Cluster Bomb Unit), které byly určené pro ničení stanovišť flaku. Kromě toho nesly tyto letouny protiletadlové řízené střely AIM-9B. Jejich piloti měli „hlídat nebe“ a zajišťovat bezprostřední ochranu před MiGy ostatním letounům, vybaveným běžnými tříštivo-trhavými GP (General Purpose) bombami Mk.83 a M118.
MIGCAP (MiG Combat Air Patrol) zajišťovaly F-4C Phantom II, celou akci podporoval letoun-rušič EB-66 od 41.TEWS (Tactical Electronic Warfare Squadron) z 355. TFW a přehled o vzdušné situaci měla na starosti osádka letounu EC-121D Warning Star. Pro doplňování paliva byly ve vzduchu tankovací letouny, které byly rozmístěné na stanovištích s označením Anchor a barevným rozlišením podle polohy. Pohotovost měly záchranné jednotky. Poloha jednotlivých letounů v okamžiku napadení úderné vlny je na tomto obrázku.
Všechny čtyři roje vzlétly se zhruba trojminutovými intervaly a stoupaly do letové hladiny 20 000 stop (6100 m). V této výšce se Thudy na stanovišti Orange Anchor vystřídaly u tankovacích letounů a doplnily „nádrže po špunty“. Potom postupně klesaly na výšku 15 000 stop (4570 m).
V této výšce přeletěly Thudy hranice Laosu a Severního Vietnamu. Těsně předtím se dostaly z dosahu navigačního systému TACAN (palubní přijímač AN/ARN-62). Dál se museli piloti spolehnout na méně přesný dopplerovský navigační systém AN/APN-131. Jeho chyba se zvětšuje s prolétnutou vzdáleností a s každým manévrem, ale je nezávislý na pozemních vysílačích.
Jako poslední otočný bod trati byla zvolena nepřehlédnutelná Červená řeka. Piloti nasadili kurz 120 a rychlostí 480 KIAS (890 km/h) pokračovali ve výšce 4500 stop (1370 m), aby se drželi mimo dosah malorážových protiletadlových zbraní.
V 15:55 vyslala osádka EC-121D Warning Star první varování o tom, že ve vzduchu jsou MiGy, druhé odešlo podle záznamů palubního deníku v 16:04, ale ani jedno nebylo Thudy zachyceno. Přibližně 35 nm (64,8 km) před cílem odhodili piloti přídavné palivové nádrže. Letouny zbavené aerodynamického odporu zvýšily rychlost na 550 KIAS (1020 km/h). K cíli zbývaly necelé čtyři minuty letu.
Piloti modrého roje nalétli IP (Initial Point), kterým byl jihovýchodní okraj Thud Ridge, upravili kurz na 135 a výšku na 4000 stop (1220 m). Zelený roj letěl s odstupem kolem 3 minut o 500 stop (150 m) výš. Zatím šlo vše bez problémů, ale potíže měly přijít vzápětí.
Vietnamská PVOS odpálila proti modrému roji čtyři rakety. Piloti se jim úspěšně vyhnuli prudkou změnou kurzu a výšky, ale bojová sestava se rozpadla na dvě dvojice. Hned po raketách se do Thudů pustil hustý 85 mm flak. Dělostřelci to měli relativně snadné, protože nebe bylo prakticky bez mráčku a viditelnost neomezená. Piloti se vyhýbali tolik, kolik jim naložené letouny dovolovaly a snažili se udržet generální kurz k cíli (135).


"Radioelektronické bombardování" - rušící EB-66B Destroyer vede kvartet Thudů na jejich bombardovací misi na jihu Severního Vietnamu z 27. září 1966. Těsnou formaci Destroyeru s letouny F-105 umožnil fakt, že severovietnamské MiGy do jižních oblastí VDR běžně nelétaly (USAF)

První fáze leteckého souboje 19. července 1966

Napadeni

V 16:11 prořízlo radiové ticho varování modré 2: „MiGs, six o´clock, firing“ (MiGy na šesti hodinách! Střílejí!“). Vedoucí potvrdil: „Roger MiGs – clean it up!“ (Rozumím MiGy – nouzový odhoz!“). Oba letouny se zbavily své zátěže. Piloti své stroje odlehčené o 5000 lb položili do utažené pravé zatáčky s cílem uniknout zpod nepřátelské zteče. MiGy točily za nimi.
Pilot modré 3, který zůstal i se svým wingmanem pozadu, ale mezitím se na vedoucí dvojici snažil dotáhnout, celý incident viděl a zahájil palbu na prostřední MiG (č.2), aby kolegům pomohl. Střelba z těžkého úhlu, (MiG křižoval téměř kolmo) našla svůj cíl. Z levého křídla MiGu odlétly kusy plechu a objevily se obláčky kouře, pravděpodobně rozprášené palivo nebo hydraulická kapalina. Pilot MiGu smýkl letounem vlevo a začal mírně stoupat směrem k letišti Noi-Bai. Modrá 3 a 4 pronásledovaly svého protivníka, zatímco modrá 1 a 2 se snažily setřást zbylé dva MiGy (č.1 a 3).
Thud nebyl žádný akrobat vhodný na dog-fight. Proto se pilot modré 3 se rozhodl pro rakety. Provedl nezbytnou „switchologii“ (předepsané pořadí přepnutí sekvenčních spínačů) a přepnul zbraňový systém z „Gun“ (kanon) na „Heat“ (AIM-9B). Hlavice Sidewinderů byly aktivní. Ve sluchátkách se ozvalo bzučení. Hlavice „viděla“ zdroj tepla. Pilot stiskl spoušť. MiG byl asi 4000 stop vpředu a asi 3500 stop (1070 m) nad zemí. První raketa opustila s bílým sloupem kouře za tryskou lyžinu, ale cíl ztratila a zamířila k zemi. Pilot odpálil druhý Sidewinder, ale ani ten nezasáhl cíl.
Pravděpodobným důvodem selhání bylo to, že cíl manévroval s větší úhlovou rychlostí, než byly povolené provozní limity hlavic. Ty nebyly u verze AIM-9B nijak oslnivé. Cíl mohl manévrovat s maximální úhlovou rychlostí 11°/s, jinak ho hlavice ztratila. Kromě toho nesměl nosič při odpalu provádět manévr s větším přetížením než 2G. To v praxi znamenalo omezit manévrování na nepříliš ostré zatáčky.
Další rakety pilot modré 3 k dispozici neměl, takže mu nezbylo než přepnout zpět na „Gun“ a zkusit dorazit MiG dávkou z kanonu M61A1 Vulcan. Stiskl spoušť, ale MiG provedl break směrem k zemi, takže přestřelil. Dál už se MiGem nezabýval a následován svým wingmanem pokračoval směrem k cíli. Pilot MiGu se od svých pronásledovatelů odpoutal a zamířil k letišti.
Piloti zeleného roje slyšeli korespondenci svých kolegů z modrého roje, který byl před nimi. Hned se velitele roje dotazovali, jestli potřebují pomoc. „No, hit the target“ (Ne, bombardujte cíl!) odpověděl modrá 1.
Zelený roj minul oblast vzdušné šarvátky vlevo a pokračoval nerušeně směrem k cíli. Pilot zelené 2 (měl na starosti přehled o vzdušné situaci, viz tabulka na konci článku) potvrdil na debriefingu, že viděl modré 1 a 2 v manévrovém souboji s dvěma MiGy ve výšce kolem 4000 stop. Modré 3 a 4 neviděl.
Modrá 1 a 2 zatím pokračovaly ve snaze zbavit se dotěrných MiGů (č.1 a 3). Celý souboj trval 13-15 minut, odehrával se od přízemní výšky do zhruba 7000 stop (2300 m) a zahrnoval celou škálu manévrů od Luftberryho obranného kruhu, přes vertical scissors, až po ostré zatáčky na forsáži. Protivníci zahájili boj jihovýchodně od letiště Noi-Bai a většina souboje se odehrála v jeho okolí (viz obrázek).


F-105D-5-RE létající v barvách 333. Tactical Fighter Squadron podřízené 355.TFW. Pod trupem jsou na šestinásobném závěsníku MER neseny obligátní pumy M117 (USAF)

Úspěch Vietnamců

Mezitím zelený roj stihl provést „pop-up“ (krátké nastoupání před cílem) a odbombardovat. Letouny 1, 3, a 4 vyzbrojené 3000 lb. GP bombami M118 bombardovaly skladiště PHM. Zelená 2 vyzbrojený kazetovými bombami CBU-24 bombardoval náhradní cíl, nákladní vlaky poblíž skladiště. Při náletu byl tento letoun zasažen palbou ze země a odpoutal se, krytý svým leadrem.
Během náletu slyšeli piloti zeleného roje volání modré 1. Velitel modrého roje žádal o pomoc, jak zelený roj, tak Phantomy provádějící MIGCAP. Za tu dobu už přestála modrá dvojice sedm útoků MiGů 1 a 3 a situace přestávala být únosná. Zelená 3 a 4 se tedy okamžitě po odbombardování otočily na severozápad na pomoc modrým 1 a 2 (viz obrázek).
Piloti zeleného roje spatřili MiGy na malé rychlosti, v ostré zatáčce mezi 500 – 1000 stopami nad zemí zavěšené za ocasy obou Thudů. Točili směrem k nim. Zelená 3 vypálil dávku na bližší MiG, ale přestřelil. Piloti zeleného roje provedli „high yo-yo“, aby vytratili přebytečnou rychlost a nedostali se před MiGy, ale během manévru ztratili protivníky z dohledu. Pokračovali tedy přibližně severozápadním kurzem směrem k Noi Bai.
Těsně po zeleném roji bombardovaly cíl z druhé strany i modrá 3 a 4. Po bombardování točily vpravo, až na téměř severní kurz, aby pomohly těžce zkoušeným kolegům z vedoucí dvojice (modrá 1 a 2).
V tom okamžiku zaznamenali piloti MiGů úspěch.
Modrá 2 byl právě v ostré levé zatáčce, když se v rádiu ozvalo: „I´ve been hit! Blue 2.“ (Jsem zasažen! Modrá 2). Pilotem zasaženého letounu F-105D serial 60-5382 byl 1st Lt. Stephen Whitman Diamond. Poručík Diamond točil ostře vpravo, aby se zbavil dotěrného Migu. Další dávka šla mimo, ale pilot MiGu se nehodlal své kořisti vzdát a okamžitě točil za Diamondovým Thudem.
Diamondův manévr, ale umožnil vedoucímu (modrá 1), aby se dostal za střílející MiG a pomohl svému wingmanovi z bryndy. Přesná dávka z Vulcanu zasáhla stabilizátor vodorovné ocasní plochy MiGu.
Pilot MiGu ponechal Thud 1st Lt. Diamonda svému osudu a začal se starat o svoji kůži. Prudkým breakem se zbavil útočníka a vzápětí se připojil k MiGu č.1 v pronásledování vedoucího modrého roje. Téměř bezprostředně inkasoval vedoucí Thud (modrá 1) několik zásahů, což ohlásil rádiem: „Over Phuc Yen (americké označení základny Noi-Bai). MiGs in trail …and have been hit. Blue 1.“ (Jsem nad Phuc Yen. MiGy v závěsu…jsem zasažen. Modrá 1).


Další Thud ze sestavy 355. TFW, tentokrát se jedná o stroj F-105D-5-RE pokřtěný "Daisy Mae" sloužící u 357. TFS (USAF)

Druhá fáze leteckého souboje 19. července 1966

Znovu do boje

Zelená 2 byl při bombardování cíle zasažen palbou ze země, proto se svým leaderem (zelená 1) po odhozu pum zamířili kurzem přibližně 270 stranou bojů, aby zkontrolovali stav zasaženého letounu.
Několikrát si vyměnili pozici. Když se leader přesvědčil, že wingmanův letoun je bojeschopný vytvořili znovu bojovou formaci. Dvojice provedla zatáčku vlevo, když zaslechla hlášení modré 1, že je zasažen. Okamžitě se zamířili nad Noi-Bai (poslední udaná poloha), aby mu pomohli. Spatřili modrou 1 s dvěma MiGy (č.1 a 3) za ocasem.
Přestože wingman zelených měl podvěšené Sidewindery, leader vyhodnotil situaci jako kritickou na to, aby byl čas na výměnu pozic. Okamžitě zahájil kanonovou palbu na vzdálenost 3000 stop (980 m). Palbu zastavil, až když dotáhl MiG (č.1) na 50 stop (16,5 m). Přitom několika granáty zasáhl pravé křídlo MiGu. Pilot MiGu uhnul vlevo, aby vyvedl letoun zpod palby, takže zbytek dávky šel mimo.
Wingman přepnul zbraňový systém na rakety a snažil se zaměřit MiG (č.1), ale hlavice Sidewinderů nebyly schopné malý letoun manévrující s přetížením kolem 6G udržet. Nicméně cíl celé akce byl splněn. MiG (č.3) už honička omrzela a odpoutal se, vedoucí modrého roje mohl přejít do klesání a na forsáži setřást MiG č.1. Zelená 1 a 2 potom postřelovali pozemní cíle v oblasti bojů.
Když se modrá 3 a 4 blížili k Noi-Bai spatřily další MiG letící směrem na východ. Oba Thudy točily směrem k němu a vedoucí dvojice (modrá 3) při průletu nad letištěm Noi-Bai, ve výšce 500-1000 stop (165-330 m), zahájil na MiG palbu. Minul. Žádné zásahy nebyly zpozorovány. MiG uhnul vpravo a pokračoval v přibližně jižním kurzu.
Když letouny prolétaly nad letištěm, vietnamská PVO zahájila divokou palbu z 37 mm flaku, zcela bez ohledu na vlastní letoun. Modrá 3 byl zasažen a protože palivoměr ukazoval pod „bingo fuel“ (zbytek pro návrat na základnu) oba letouny zamířily na Red Anchor, aby doplnily palivo z tankeru.
Tento incident potvrdili piloti zelené 3 a 4, kteří prolétali na téměř souběžném kurzu. Protože se také dostali pod palbu flaku a s palivem na tom byli podobně jako modří, neváhali a opustili nehostinnou oblast.

Sestřelen

1st Lt. Diamond se sice s pomocí svého leadera zbavil pronásledovatele, ale jeho Thud měl dost. Pilot ohlásil polohu a nasadil kurz 240. Další hlášení bylo závažnější: „Have to get out!“ (Musím ven!). Potom se vysílačka odmlčela. Ostatní piloti viděli katapultáž i otevření padáku a na tísňové frekvenci zachytili pípání nouzového majáku ze sedačky, ale neměli dost paliva na to, aby se mohli zdržovat v oblasti a pomoci druhovi.
1st Lt. Diamond byl po akci prohlášen MIA (Missing In Action) probably KIA (Killed In Action) nezvěstný, pravděpodobně mrtev.


Hnízdo MiGů - základna Noi Bai a dvojice "Sedmnáctek" z výzbroje 923. stíhacího pluku (USAF)

Pohled druhé strany

K tomuto souboji existuje i verze druhé strany, kterou přetiskl sovětský a další komunistický tisk.
Podle sovětských zdrojů zaútočily Thudy přímo na letiště Noi-Bai, ze kterého operoval i ostřílený 923. stíhací pluk. (Pozn. To je málo pravděpodobné, protože tehdejší ROE (Rules Of Engagement) zakazovala napadat letouny na zemi. ROE byla poměrně striktně dodržována, čehož dokladem může být i akce Bolo z 2.1.1967).
19.července 1966 tvořili první dvojici hotovostního roje kapitán Nguen-Vinh a jeho číslem byl nadporučík Vu-Van-Manh.
Ten den údajně neměla vietnamská hlásná služba svůj den a rozkaz k vzletu přišel prakticky současně s vytím sirén ohlašujících nálet.
Původně měl vzlétnout celý hotovostní roj, ale druhé dvojici zatarasily výjezd z ochranných valů krátery způsobené bombami, odhozenými americkými letouny (Pozn. Letiště nebylo cílem náletu. Viz ROE a vyhodnocení náletu na debriefingu.) Na čáru vzletu se tak dostaly jen dva letouny první dvojice.
S motory pracujícími na maximální výkon a s plameny forsáží za výstupními tryskami se ve 14:50 místního času odlepily od betonu vzletové dráhy. (Pozn. Tento údaj vyvrací předchozí tvrzení o „zaspání“ PVO, protože v té době byly Thudy více než 300 km daleko. Je nutné počítat s hodinovým posunem, protože Thudy přelétali hranici jednoho časového pásma.)
Pokus MiGů o vzlet téměř okamžitě zaznamenali piloti útočících F-105D a jedna dvojice rychle snížila výšku ve snaze sestřelit vzlétající MiGy při čelním útoku. Další dvojice F-105 se blížila zezadu.
Kapitán Vinh uviděl hrozící nebezpečí. Sotva stačil zavřít podvozek a klapky, aby sedmnáctka nabrala rychlost. Když se kapitán Vinh ohlédl spatřil jen MiG-17 nadporučíka Manha. Autor v článku popisuje situaci údajně jeho slovy: „Manh sotva „zaklapl kola“, ještě stále s plnou forsáží, položil letoun do ostré levé zatáčky tak těsně nad zemí, že křídlem téměř drhnul o zem.
Abych se vyhnul srážce točil jsem doprava. Provedl jsem obrat o 180°. Když jsem obrat dokončil uviděl jsem jak Manhův MiG visí pod ocasem jedné F-105.“

Byl to jeden z letounů, které na MiGy útočily čelně. Letouny se minuly. Thunderchiefy zahájily zatáčku, aby neztratily MiGy z dohledu, ale poloměr jejich zatáčky byl mnohem větší než u MiGu. Díky obratnosti MiGu-17 v horizontální rovině se F-105 stal z lovce obětí.
Nadporučík Manh dokončil obrat a dotáhl se za druhý letoun ze dvojice. Srovnal F-105 v zaměřovači ASP-4NM, předsadil záměrný bod o příslušnou opravu, protože útočil z rakurzu a stiskl spoušť na řídící páce. Kanony pod přídí vyplivly dávku. Manh zaregistroval dva větší výbuchy na ocase F-105, pravděpodobně dopady granátů ráže 37 mm. Thunderchief jakoby „škobrtl“ ve vzduchu a narazil do země. Vzhledem k malé výšce se pilot nestačil katapultovat.


Stojánka 355. TFW na letecké základně Takhli v prosinci 1968, zleva doprava jsou Thudy 333. (kód RK), 357. (RU) a 354. TFS (RM). Válku ve Vietnamu dokázal ze zobrazených F-105D "přežít" pouze třetí stroj zleva se sériovým číslem 59-1731 (USAF)

Resume

Tolik tedy dobový popis akce ve stylu „hrdinou snadno a rychle“. Zde je potřeba zdůraznit, že zdroje jsou kvalitou naprosto neporovnatelné. Zatímco popis první části se opíral o debriefing a oficiální hlášení, druhá část vychází z článku, jehož věrohodnost lze vzhledem k době vzniku brát přinejmenším s rezervou.
Celý popis sice vycházel z reálné akce a Vietnamci použili některá fakta, například útok Thudu na vstřícném kurzu (zelená 1), ale místy pisatel zjevně popustil uzdu své fantazie a řadu faktů si podle potřeby, „lehce“ poupravil (viz poznámky). Nicméně přínosem je, že jsme se alespoň dozvěděli jméno vítěze.
Nemám zájem nijak zpochybňovat úspěch vietnamského pilota, ale vítězství vyžadovalo mnohem víc úsilí, než se snažil čtenářům podsunout tehdejší tisk. Poukázání na nesrovnalosti nijak nesnižuje pilotní umění nadporučíka Manha, spíš naopak. Američtí piloti byli mnohem lépe vycvičeni a měli většinou větší nálet než jejich protivníci (např. zelená 2: celkový nálet 500 hodin, z toho 300 hodin na F-105, 45 bojových misí). Proto byl každý sestřel cenný.
Každá bojující strana potřebuje své hrdiny a mnohdy je vyrábí i za cenu překrucování faktů. To je cílem propagandy. A propaganda fungovala ve větší či menší míře v každé válce. Ostatně za své mluví i nárokované sestřely. Podle zmíněného článku sestřelil nadporučík Manh ještě jeden Thud, pozemní PVO si nárokovala jeden sestřel nad letištěm a další F-105D viděl Manh, po zásazích PVO, spadnout do džungle poblíž Taen-Kuang.
USAF ten den postrádaly F-105D 1st Lt. Diamonda a letoun s číslem 59-1755, který havaroval po zásazích pozemní PVO. Ale pilot se katapultoval a v noci ho vyzvedly vrtulníky záchranné služby. Poručíka Diamonda nenašli.
Američtí piloti si podle oficiálních záznamů nárokovali tři poškozené MiGy. Nicméně potvrzení z vietnamské strany není k dispozici. Snad časem, až budou přístupné archivy.
Z americké strany nebyla celá akce bez chyb. Když pomineme „mad directions“ (šílené instrukce) Pentagonu, zmiňované v úvodu článku, prvním problémem bylo, že všechny letouny používaly jednu frekvenci. To logicky vedlo k tomu, že kanál byl v kritických fázích přetížený a to bylo v konečném důsledku jedním z důvodů, proč Phantomy MIGCAP nezaslechly volání modré 1 o pomoc, stejně jako Thudy nezachytili prvotní varování z EC-121D.
Vlastní stíhací krytí, které se mělo vypořádat s dotěrnými MiGy a poskytovat nemotorným Thudům ochranu bylo stranou bojů a piloti Phantomů zjevně neměli tušení o trápení kolegů úderné vlny. Teprve později, na základě vyhodnocení zkušeností z předchozích bojů, dostávaly bombardéry přímý doprovod.
Jeden Thud v každém roji byl sice vybaven raketami AIM-9B pro vzdušný boj, ale.... Celá Vietnamská válka byla konfliktem se kterým nikdo nepočítal. Piloti USAF a potažmo i USN byli cvičeni v sestřelování vícemotorových bombardérů, protože podle tehdejších doktrín se předpokládal konflikt velmocí, respektive obou vojenských paktů. Pilotům citelně chyběl výcvik v dog-fightu a vzdušné střelbě.
Od raket, při vypisování specifikací nikdo z velení leteckých složek nepožadoval, že by měly být schopné sestřelovat stíhačky v dog-fightu. Navíc tu byla technologická omezení. Ještě neexistovala SSR (Solid State Relay) technologie umožňující postavit rakety schopné manévrovat s velkým přetížením a senzory hlavic neměly dostatečnou citlivost.
Kromě toho i ergonomie kokpitu letounů pocházejících z padesátých let nebyla nijak vysoká a ke změně režimu gun/heat (kanon/rakety) bylo potřeba přepnout řadu spínačů, což odpoutávalo pozornost pilota od cíle v kritické fázi souboje. Dnes to pilot vyřeší přepnutím jednoho spínače, aniž by musel sundat ruku z kniplu. Jenže to jsou zkušenosti, které musely být draze vykoupeny v lokálních konfliktech.

Prameny:
Drendel Lou: Thud ISBN 0-89747-171-7
Gordon Jefim: MiG-17 Aerofax ISBN 1-85780-107-5
Stapfer Hans-Heiri: MiG-17 In action ISBN 0-89747-277-2
Neubeck Ken: F-105 In action ISBN 0-89747-447-3
Toperczer Isztvan: MiG-17 and MiG-19 units of the Vietnam war ISBN 1-84176-162-1
Red Baron Study DoD, USAF HQ edition
Periodika:
Aviacia i vremja, Mir aviacii
Web:
www.acig.org
Výzbroj letounů
v jednotlivých rojích
Pylon
centrální vnitřní vnější
Blue 1, Blue 4 3x1000 lb Mk.83 2x450 gal PPN 2x1000 lb Mk.83
Blue 2 3x1000 lb Mk.83 2x450 gal PPN 1x1000 lb.1x kamera
Blue 3 4xCBU-24 2x450 gal PPN 2xAIM-9B
Green 1, Green 3, Green 4 650 gal PPN 2x3000 lb M118
Green 2 4xCBU-24 2x450 gal PPN 2xAIM-9B
Tabulka TTD MiG-17F a F-105D
MiG-17F F-105D
Zavedení do výzbroje 1951 1958
Délka letounu 11,26 m 19,61 m
Rozpětí křídel 9,63 m 10,59 m
Výška letounu 3,8 m 5,97 m
Plocha křídel 22,60 m2 35,77 m2
Vzletová hmotnost-maximální 6286 kg 23 967 kg
Vzletová hmotnost-normální 5354 kg 17 250 kg
Hmotnost prázdného letounu 3950 kg 12 967 kg
Počet a typ motorů 1x VK-1F 1x Pratt & Whitney J75-P-19W
Tah jednoho motoru / s forsáží 26,5kN / 33,1kN 76kN / 110,2 kN(117,7 kN)*
Maximální rychlost ve výšce 10 000 m (v čisté konfiguraci) 1145 km/h 2237 km/h
Maximální rychlost u země (v čisté konfiguraci) 1142 km/h 1345 km/h
Počáteční stoupavost 65 m/s 188 m/s
Maximální dostup 16 470 m 12 560 m
Doba stoupání na výšku 10.000 m 4,1 min 57 s
Maximální dolet (ferry) 1670 km 3846 km
Radiolokátor - NASARR
Hlavňová výzbroj - typ 1x N-37D
2x NR-23
1x M61A1 Vulcan
Hlavňová výzbroj - ráže / palebný průměr 37 mm/ 40ks
23 mm/ 80ks
20 mm / 1028 ks
Protiletadlové rakety - 2x AIM-9B

* kratkodobé zvýšení výkonu vstřikováním vody do motoru použitelné po dobu maximálně 60 s


Republic F-105D Thunderchief sériového čísla 60-5382, 354. TFS / 355. TFW, se základnou RTAB Takhli, který pilotoval 1st Lt Stephen Whitman Diamond. Thud byl sestřelen 19. července 1966, během náletu na skladiště JCS-51 7 nm severně od Hanoje, pilot byl prohlášen MIA (Missing In Action). Kamufláž pochází z doby, kdy byla jednotka do Vietnamu převelena. V době náletu byl již letoun přestříkán trojbarevným kamuflážním schématem, rozbíjejícím siluetu letounu a poskytujícím mnohem lepší krytí na pozadí tropické džungle, při pozorování shora. Nesená výzbroj odpovídá konfiguraci použité během osudného náletu, 1000 lb. bomby Mk.83 a přídavné palivové nádrže pro 450 galonů (1700 l) leteckého petroleje JP-4.


MiG-17F červená 2077, 923.stíhacího pluku Yen-The VPAF základna Noi-Bai, pilot nadporučík Vu-Van-Manh. Tento pilot sestřelil 19.července 1966 F-105D Thunderchief 1st Lt. Diamonda, který byl prohlášen MIA. Podle sovětských zdrojů je tento letoun je připisován Manhovi, ale kamufláž rozhodně pochází z pozdějšího období, protože všechny MiGy-17F, které se zúčastnily souboje, byly nekamuflované, pouze v barvě kovu. Kamuflážní barvy se začaly používat přibližně od poloviny roku 1967.

Seriál

  1. Dogfights - Letecké souboje
  2. F-86F Sabre versus MiG-15 (1) - Dvacáté eso
  3. F-86F Sabre versus MiG-15 (2) - Jak se tlačí Sabre
  4. F3D-2N versus MiG-15 - Kontroverzní sestřel
  5. MiG-17F versus F-105D - Hrdinou snadno a rychle
  6. F-16 versus Su-25 - Sestřelení budoucího viceprezidenta
  7. Sea Harrier FRS.1 versus Mirage IIIEA (1)
  8. Sea Harrier FRS.1 versus Mirage IIIEA (2)
  9. Sea Harrier FRS.1 versus Mirage IIIEA (3)
  10. F-14 Tomcat versus Su-22 - Dogfight nad zálivem Velká Syrta
  11. F-15A Baz versus MiG-25 - Past jako z učebnice

Podobné články

Další články autora

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔27.07.2007 📕44.642

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře