Horatio Nelson - VII. díl

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔10.07.2007 📕11.822

Středomořská láska a londýnská zášť

Nelson si rozkaz „hájit všemi prostředky Království Obojí Sicílie“ vyložil po svém a začal naléhat na krále Ferdinanda IV., aby zaútočil na relativně slabá francouzská vojska operující poblíž neapolských hranic. K nátlaku na krále využíval vlivu lady Emmy Hamiltonové, manželky anglického velvyslance v Neapoli sira Williama Hamiltona. Lady Hamiltonová byla blízkou přítelkyní neapolské královny Marie Karolíny.

Nelson se velmi sblížil jak se sirem Williamem tak s lady Emmou. Jeho vztah k velvyslancově manželce mu však záhy přerostl přes hlavu a změnil se v milostný poměr. Sir William o tom podle všeho věděl.  Chápal však, že ve svých 68 letech své 33leté manželce v určitých ohledech nestačí a navíc měl Nelsona upřímně rád. Nelson byl omámen krásnou, inteligentní a ohnivou ženou. Ta zase byla uchvácena „hrdinou od Nilu“.

Nelson využívajíc podpory lady Hamiltonové v listopadu 1798 konečně přesvědčil krále Ferdinanda IV., aby napadl Francouze  v Římě. Král tak nakonec učinil, spoléhaje se na spojenectví Rakouska. Shromáždil armádu 50 000 mužů a vytáhl do boje. Nelson měl celou akci podporovat z moře a vylodit kontingent v Livornu pro útok na Řím ze severu.

Francouzi sice Řím vyklidili bez boje, avšak začali sem stahovat všechny dostupné jednotky.  Když přešli do protiútoku, neapolská armáda, která nikdy ve skutečnosti nebojovala, začala utíkat v čele se svým králem. Vojáci na útěku odhazovali zbraně a převlékali se do civilních šatů. Nelson o tom napsal: „Nikdy jsem nepovažoval Neapolitánce za národ válečníků, ale nemohl jsem tušit, že se nechá království, hájené padesátitisícovou armádou, dobýt dvanácti tisíci vojáky a nebude schopno předvést nic, co by se alespoň podobalo bitvě.“

V království Obojí Sicílie zavládl chaos a anarchie. Rakousko Neapoli nepomohlo, nehodlalo se zaplést do válečného dobrodružství a svoji pomoc vázalo na situaci, při níž by Francie zaútočila jako první. Na Neapolské katastrofě měl ovšem značný podíl sám Nelson. Ten alespoň v prosinci evakuoval královskou rodinu a Hamiltonovy do Palerma.

Na jaře roku 1799 konečně vytáhli proti Francouzům spojené armády Ruska a Rakouska. Francouzi byli nakonec v létě vytlačeni z Itálie a tak se král Ferdinand s chotí mohli opět ujmout vlády ve své zemi. Ačkoli Nelson měl jiné rozkazy, nechal se přesvědčit Emmou, aby královský pár odvezl do Neapole a „zajistil jejich bezpečí.“ V Neapoli totiž zatím byla po zbabělém útěku monarchů vyhlášena republika. Nelson a jeho muži se tedy zapojili do krvavého potlačování revoluce, což zahrnovalo hromadné vraždění, popravy a loupeže. Šlo o nejtemnější období jeho života.

Král Ferdinand IV.  mu na důkaz vděčnosti za pomoc při znovunastolení královské moci udělil titul vévody z Bronte, spolu se sicilským panstvím vynášejícím 3000 liber ročně. Od té doby se Nelson podepisoval „Nelson a Bronte“. Byl to ale jeden z mála důvodů k radosti. Jeho vztah k Emmě už byl veřejným tajemstvím. To mohlo mít vliv nejen na jeho osobní život, ale i na kariéru. Nelson se stále častěji vymlouval na zdravotní stav, aby nemusel plnit rozkazy a mohl zůstat v Neapoli s Emmou.

Lord Spencer, První lord Admirality, nakonec ztratil trpělivost a počátkem léta roku 1800 zaslal Nelsonovi tento dopis: „Přál bych si, mylorde, aby Vám Vaše zdraví dovolilo zůstat i nadále ve vodách Středozemního moře. Ale shodně s názorem Vašich přátel si myslím, že se rychleji uzdravíte v Anglii, místo abyste nečinně setrvával u cizího dvora, jakkoli jsou Vám příjemné úcta a vděčnost, projevované Vám tam za Vaše zásluhy… Žádám, abyste se bez prodlení vrátil domů.“

Spolu s Nelsonem byl odvolán i sir Hamilton. Do Anglie chtěla odcestovat i královna Marie Karolína, protože Rakousko utrpělo od Francie další porážku a nad Neapolí opět visela hrozba francouzského vpádu. Královna pocházela z rodu Bourbonů a měla v živé paměti, jak popravili francouzští republikáni její sestru Marii Antoinettu, francouzskou královnu. Nechtěla dopadnout stejně, a proto hodlala odplout do Anglie společně s Nelsonem a Hamiltonovými. Admirál Keith, který převzal velení eskadry po nemocném St. Vincentovi, byl však tak znechucen Nelsonovým obcováním s neapolským dvorem, že jí odmítl dát k dispozici anglickou válečnou loď.

V daném okamžiku Emma Hamiltonová navrhla, aby tedy všichni i s Nelsonem odjeli v kočárech do Rakouska a potom přes Německo do Anglie. Její návrh byl přijat, Nelson v této cestě viděl příležitost zůstat s Emmou ještě několik týdnů. Cesta započala 14. 7. a vedla přes Vídeň, Prahu a Drážďany do Hamburku. Ve všech městech byl Nelson bouřlivě vítán a oslavován, spolu s ostatními se zúčastňoval recepcí a návštěv divadel (ačkoli nerozuměl ani slovu), což značně narušilo jeho finanční rozpočet. Z Hamburku zaslal žádost Admiralitě, aby mu byla za jeho válečné zásluhy poslána fregata. Admiralita jeho žádost zamítla a tak Nelson dorazil do Anglie 6. 11. 1800 obyčejnou poštovní lodí.

Prostý lid znovu přivítal Nelsona jako hrdinu. Jakmile Nelson v přístavu v Yarmouthu nasedl do kočáru, jenž ho měl odvézt do hotelu, prostí rybáři z kočáru vypřáhli koně a odtáhli jej vlastníma rukama. Městem zněly zvony a špalíry lidí v ulicích mu provolávaly slávu. Ani poté, co se Nelson ubytoval, neměl klid. Skandující a jásající dav jej ještě mnohokrát vyvolal na balkon hotelového pokoje.

Podobné scény se odehrávaly i v Londýně, kde o Nelsonově příjezdu noviny psaly: „Dav ho uvítal mnohonásobným ,hurá!’, na něž slavný námořník odpovídal hlubokými poklonami.”

Zato Admiralita, londýnská smetánka i král přivítali Nelsona chladně a nevraživě. Neviděli v něm “Nilského hrdinu”, ale člověka udržujícího nemanželský poměr, poklonkujícího neapolskému dvoru, nýmanda, jenž se jim svým povýšením do šlechtického stavu náhle stal roven a přitom přeskočil v povýšení řadu “zasloužilejších” (jinými slovy starších a urozenějších).

Tyto závistivce ani omylem nezajímalo, že Nelson si svoje tituly i hodnosti vysloužil vlastní krví. Jeho zásluhy však nebylo možno zcela přejít. Na Nový rok 1801 byl Nelson povýšen do hodnosti viceadmirála a 9. 1. obdržel rozkaz vztyčit svou vlajku na lodi San Josef, kotvící v Plymouthu (šlo o jednu ze dvou lodí, které Nelson Španělům zajal v bitvě u Sao Vicente).

V lednu se též Nelson dočkal nesmírně radostné události. Emma mu porodila dceru. Těhotenství se jí díky tehdejší módě podařilo utajit , před porodem „onemocněla“a stáhla se do ústraní. Dceru, pojmenovanou po Nelsonovi Horatie, předala za úplatu k výchově jakési londýnské chuďasce, paní Gibsonové. Narození dcery vyhrotilo dosavadní vztah Nelsona k manželce. Nelson měl rád děti, Fanny mu však žádné nedala. Po narození dcerky už ho k Fanny nic nepoutalo. Ta  samozřejmě o Nelsonově nevěře věděla, nyní šlo jen o to, jak se oba dokážou se vzniklou situací vypořádat.

Podle tehdejších zvyklostí byl rozvod zcela nemožnou věcí, Nelson se tedy rozhodl od Fanny odejít a žít s Emmou. Považoval však za nutné dostatečně Fanny zajistit a proto jí předal rovnou polovinu svého majetku, což bylo v té době opravdu velkorysé. Tím skončilo čtrnáctileté manželství, které však lze sotva nazvat šťastným, když uvážíme, že manželé spolu strávili sotva polovinu té doby.

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔10.07.2007 📕11.822

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře