Všeobecné volební právo v Předlitavsku

Autor : Richard Aubrecht / Aubi 🕔04.07.2007 📕14.237

Všeobecným volebním právem se začala rakouská (přesněji „předlitavská) vláda více zabývat poté, co roku 1904 podal demisi dosavadní předseda vlády Ernst von Koerber. Do funkce předsedy nového rakouského kabinetu byl vybrán baron Paul von Gautsch, zastávající tuto funkci již v letech 1897/1898. První jeho opatření po nástupu do úřadu 1. ledna 1905 se zdála naplňovat české naděje na vetší porozumění pro jejich jazykové požadavky, proto mladočeši na říšském sněmu upustili od dosavadní politiky obstrukce, což napodobili i Němci na sněmu českém. Gautsch přislíbil i podat návrh nové předlohy o úpravě jazykové otázky při úřadech v Čechách a na Moravě a o zřízení české i německé univerzity na Moravě. Tyto sliby ale nakonec nedodržel.

Od léta 1905 se totiž vláda musela zabývat hlavně vlivem ruské revoluce, politickou krizí v Uhrách a z nich vyplývajícího hnutí za důslednou demokratizaci volebních řádů v Předlitavsku. Rozhodujícím účastníkem této snahy byla sociální demokracie. Její akce byly připraveny hlavně na dobu, kdy se opět sejde český sněm, tedy na podzim 1905. Od září 1905 organizovala sociální demokracie stále mohutnější nátlakové demonstrace, které už ale dostaly celorakouský ráz. V den zahájení zemského sněmu 10. října 1905 sociální demokracie podala návrh na demokratickou volební reformu a stejně učinily i české národní strany v čele s mladočechy. Vláda tomu nejprve čelila 20. října vlastním reformním návrhem, podle kterého měl být zachován kurijní systém a pouze měla být vytvořena pátá, všeobecná kurie.

Velkým impulsem pro aktivitu přívrženců demokratické reformy byl 30. říjen, kdy se do Rakouska dostala zpráva o manifestu cara Mikuláše II., kterým se vyslovil pro všeobecné volební právo. Srážky mezi policií a demonstranty, které vypukly v Praze, Brně, Vídni i na jiných místech, pak donutily císaře Františka Josefa I. změnit názor ve prospěch této reformy. Je paradoxem, že zatímco v rakouské části monarchie se všeobecné volební právo ve vysokých kruzích nesetkávalo s příliš nadšeným přijetím, v uherské části to byla sama vláda a panovník, kdo jím vyhrožoval uherskému parlamentu, aby zlomili jeho odpor. Dne 4. listopadu 1905 pak vláda barona Gautsche přislíbila v Předlitavsku volební reformu uskutečnit. 28. listopadu začalo zasedání říšské rady, od počátku doprovázené obrovskými demonstracemi ve prospěch všeobecného volebního práva po celé rakouské části monarchie.

 Návrh samotný vláda předložila 23. února 1906. Podle tohoto návrhu se rušil kuriový parlament, zavádělo se všeobecné volební právo pro muže starší 24 let a byl zvýšen celkový počet poslanců na 455, z nichž české země měly být 175 mandátů. Proti tomuto návrhu protestovali statkáři, kteří by v podstatě zrušením kuriového systému přišli o velkou část své politické moci, a aristokracie, která bez rozdílu stranické příslušnosti odmítala připustit prostý lid k politickému rozhodování. Proti reformě se postavila v podstatě celá panská sněmovna v čele s knížetem Auerspergem a hrabětem Františkem Thunem, velmi kritický projev měl také šlechtic Plener. V tomto odporu byli podporováni i následníkem trůnu Františkem Ferdinandem d´Este. Proto se panská sněmovna alespoň snažila prosadit koncepci plurálního hlasovacího práva, kdy by některým občanům byly přiznány dva nebo více hlasů. To prosazovali také někteří, hlavně alpští, klerikálové. Celou reformu brala šlechta jako nátlak ulice, ba dokonce za „dítě strachu“ vlády z této ulice a sociální demokracie, která tuto ulici ovládá. Sebe sama brala jako přirozeného ochránce panovníka, a ve všeobecném volebním právu viděla zřeknutí se této ochrany. Proti reformě byli z velké části také Němci (s výjimkou křesťanských sociálů a samozřejmě sociálních demokratů), které národnostně rovné právo zbavovalo parlamentní většiny, z podobného důvodu Poláci, kteří by přišli o politickou nadvládu nad Rusíny, z českých stran nebyli reformě nakloněni například agrárníci. Nakonec však zarytými odpůrci zůstali jen schöneriáni, zatímco ostatní německé nacionální strany se dialogem snažily alespoň o udržení své mandátové převahy přidáním 15 mandátů nad současný stav 230 pro Slovany a 205 pro Němce.

Největší spory mezi příznivci reformy panovaly ohledně velikosti jednotlivých volebních okresů, členění na městské a venkovské obvody, jejich národnostního rozdělení a podobně. Mezi českou agrární a mladočeskou stranou tak vypukl velký boj o rozdělení mandátů mezi města a venkov. Vláda se snažila s ohledem na vnitřní stabilitu státu prosadit rovnováhu mezi slovanským a německým (respektive neslovanským) obyvatelstvem. Podle těchto průběžných plánů měl jeden mandát připadnout na

  • 44 000 Němců
  • 45 000 Italů
  • 60 000 Slovinců
  • 52 000 Jihoslovanů
  • 60 000 Čechů
  • 60 000 Rumunů
  • 66 000 Poláků a
  • 108 000 Rusínů.

Baron Gautsch chtěl získat čas pro vyjednávání s jednotlivými frakcemi, proto odročil zasedání, ale jednání se nezdařila. Největší odpor kladl Polský klub, který nakonec dosáhl Gautschovy demise na konci dubna 1906. 1. května 1906 byl předsedou kabinetu jmenován princ Konrád Hohenlohe-Schillingsfürst, vysoký šlechtic s pověstí demokrata. Pokusil se pozměnit návrh reformy zvýšením počtu členů poslanecké sněmovny a chtěl se pustit do vyjednávání s jednotlivými frakcemi, ale již koncem měsíce odstoupil kvůli neshodám s uherskou vládou. 2. června byl tedy jmenován nový předseda, a to dr. Max Wladimir Beck, kterého Hohenlohe doporučil coby schopného vyjednavače. I on si vzal volební reformu za cíl a také předložil vlastní úpravu příslušné osnovy. Projednávání v obou komorách často vázlo na řevnivosti stranické i národní, často se dalo opět do pohybu jen na nátlak sociální demokracie. Často stranám nešlo ani o nějaké politické ideje, ale jen o odtržení si co největšího sousta ze společného. Tak chtěli Italové mandát v Dalmácii, Němci zvláštní mandáty v Haliči, Praze a Budějovicích, a naopak čeští radikálové v Dolních Rakousích. Návrhy udělit volební právo osobám starším 20 let a dokonce ženám neměly podle očekávání větší naději.

Po dlouhých debatách byla nakonec osnova s malými změnami 1. prosince schválena poslaneckou sněmovnou. „S těžkým a krvácejícím srdcem“ reformu nakonec odsouhlasil i vůdce konzervativních sil panské sněmovny František Thun a v panské sněmovně samotné byla reforma přijata 21. prosince. Tomu ale předcházel neočekávaný nátlak ze strany panské sněmovny, aby byl do reformy vrácen návrh duálního hlasovacího práva. Za toto se začali bít i členové sněmovny, kteří se do ní dostali ne rodem, ale jmenováním. Císař dal ale jasně najevo své přání, aby reforma byla uskutečněna, a pohrozil proto jmenováním nových členů, kteří by pak reformu potvrdili. Takovému nátlaku panská sněmovna nemohla odolat. 26. ledna 1907 se návrhu dostalo i schválení císařského. Přestože tato reforma nebyla stále národnostně (a sociálně) zcela spravedlivá, ustavovala aspoň slabou slovanskou většinu v říšské radě. Sněmovna poslanců měla podle ní mít 516 členů, rozdělených mezi jednotlivé země takto:

Čechy 130 Štýrsko 30
Morava 49 Krajina 12
Slezsko 15 Bukovina 14
Dalmácie 11 Vorarlbersko 4
Halič a Vladiměřsko 106 Istrie 6
Rakousy nad Enží 64 Gorice 6
Rakousy pod Enží 22 Terst s okolím 5
Salcbursko 7  

Podle tohoto návrhu jeden poslanec připadl na

  • 55 859 Čechů
  • 39 363 Němců
  • 38 265 Italů
  • 46 192 Rumunů
  • 49 566 Slovinců
  • 51 589 Poláků
  • 54 721 Chorvatů
  • 102 472 Rusínů.

K volbě poslance měl být oprávněn každý dospělý muž starší 24 let mající rakouské státní občanství, kterému nebylo z nějakého důvodu volební právo odebráno a který bydlí místě volby nejméně rok, volen mohl být každý, kdo mohl volit a byl starší 30 let. Změna volebního řádu byla nově podmíněna souhlasem dvoutřetinové většiny, tedy 343 poslanci. Pro panskou sněmovnu byl určen numerus clausus, podle něhož počet doživotních členů nesměl překročit hranici minimálně 150 a maximálně 170, aby se tak zabránilo ovlivňování rozhodování sněmovny náhlým jmenováním většího množství nových členů. To byla v podstatě odměna šlechtě za její souhlas s volební reformou (a vylučovalo to pro příště metodu, kterou panovník pro získání tohoto souhlasu použil).

Co se týče samotných voleb podle nových zákonů, byly vypsány 19. února 1907 na květen téhož roku. Mezi jednotlivými českými stranami nastala jednání o společném postupu na základě České národní rady, nadstranického sdružení vzniklého už v roce 1900. Účast na jednání ale odmítla sociální demokracie (což bylo očekáváno) a agrárníci (což očekáváno nebylo), a klerikálové ani nebyli přizváni. V průběhu ledna 1907 pak bylo pro celkové neshody od tohoto pokusu upuštěno - většině stran vadila případná mladočeská dominance v takto vytvořené koalici. Přesto nakonec vznikly dva bloky, koalice staro- a mladočechů a koalice národně sociální, státoprávní a radikálně pokrokové strany (česká státoprávní demokracie). O významu těchto voleb pro veřejnost svědčí i vysoká volební účast- 84 % všech zapsaných voličů. První kolo se uskutečnilo 14. května, druhé pak v těch obvodech, kde nebylo dosaženo nadpoloviční většiny hlasů pro jednoho kandidáta, 23. května. Z celkového počtu 108 českých mandátů bylo zvoleno 28 agrárníků, 26 staročechů a mladočechů (včetně 4 ze strany lidové, tedy moravské odnože mladočeské strany), sociální demokracie měla poslanců 24, česká státoprávní demokracie 9, katolíci 17, dva byli pokrokoví a dva nezávislí. Počtem hlasů sociální demokraté agrárníky převýšili v poměru 37 % ku 24 %, ale rozdílná velikost volebních obvodů městských (hl. socdem.) a venkovských (hl. agrárníci) způsobila, že agrárníci socialisty o šest hlasů překonali.

Z poslanecké sněmovny úplně zmizela velkostatkářská šlechta, zato se silně prosadily masové lidové strany- v celém Předlitavsku měla sociální demokracie celkem 87 mandátů a stala se tak nejsilnější stranou, druhá pak byla křesťansko-sociální strana vídeňského starosty Luegera se ziskem 66 mandátů. Protože ale hrozilo, že by se předsedou sněmovny stal socialista, křesťanští sociálové se spojili s německými konzervativními katolíky, čímž vznikl nový blok s 96 poslanci, který se tak stal nejsilnějším uskupením a měl právo obsadit post předsedy sněmovny. Tím se stal křesťanský socialista Richard Weisskirchner, místopředsedy se stali dr. Žáček a dr. Starzynski.

Co se týče národnostního složení nového parlamentu, bylo zvoleno 79 Poláků, 32 Rusínů, Slovinců bylo 23, Chorvatů 12 a Srbové 2, celkem tedy 256 slovanských poslanců. Německých poslanců bylo zvoleno 231, dále pak 19 Italů, 6 Rumunů a 4 sionisté. Nejprve byl plánován jednotný Český poslanecký klub, ovšem jednotlivé stany byly proti případné přílišné podřízenosti v něm mladočechům a proto vytvořily kluby vlastní, jen volně sdružené do Svazu českých poslanců.

Říšská rada se sešla k první schůzi 17. června, zahájena byla trůnní řečí 19. června. I tentokrát čeští národní poslanci podali státoprávní ohrazení, které ale nemohli podepsat oba čeští ministři Pacák a Fořt, a to z toho důvodu, že v něm byla odsuzována volební oprava Místo toho se přihlásili k ohrazení z doby prvního přistoupení českých poslanců do říšské rady v r. 1879. Čeští sociální demokraté neúčastnící se na národní politice se samozřejmě k tomuto ohrazení nepřipojili. Tyto první volby podle všeobecného volebního práva způsobily v Čechách značné přesuny politické moci. Mladočeši, kteří byli do této doby vedoucí stranou české politiky, volbami ztratili, což ale bylo očekáváno, a vpřed se dostávaly i strany doposud malé a málo významné, které naopak mohly novým volebním systémem jen získat. Také ony to byly, jejichž následníci později silně ovlivňovaly politický vývoj samostatného Československa.

Použitá literatura:
Kvaček, Robert a kol. Dějiny Československa, díl II., část 1. Vydání 1., Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1990;
Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí, díl 28. Doplňky. J. Otto, Praha 1909;
Tobolka, Zd. V.- Fiedler, František. Česká politika, díl II. Nakl. Jan Laichter, Praha 1907;
Tobolka, Zd. V.- Kramář, Karel. Česká politika, díl III. Nakl. Jan Laichter, Praha 1909;
Urban, Otto. Česká společnost 1848-1918. Vydání 1., nakl. Svoboda, Praha 1982;
Valenta, Aleš. Politické dějiny českých zemí a habsburské monarchie 1848-1914. Vydání 1., nakl. Gaudeamus, Hradec Králové 2002; 
Autor : Richard Aubrecht / Aubi 🕔04.07.2007 📕14.237

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře