Letopis Vincenciův

Autor : Richard Aubrecht / Aubi 🕔04.07.2007 📕13.726

Podobné články

Další články autora

Vincencius byl, jak vyplývá z jeho díla, členem družiny biskupa Daniela jako jeho kaplan a později kanovníkem a notářem kostela sv. Víta na Pražském hradě. Na známé výpravě Fridricha Barbarossy proti Milánským, které se účastnil i český kníže Vladislav, kterému za to byl udělen královský titul, pak biskupa Daniela doprovázel i Vincencius.

Právě v části, popisující italské události z let 1158-60, která tvoří páteř Vincenciova letopisu, se autor nejčastěji zmiňuje i o své osobě a osobní účasti na zmiňovaných dějích. Během tohoto období měl procestovat velkou část Itálie. Jak sám píše, “nepokládali jsme a nevhodné vypsat jména těchto měst, v nichž jsou biskupství; z nich některá sami jsme procestovali a vlastníma nohama v nich chodili, z jiných pak jsme viděli konšely.”

Velkou část z těchto cest podnikl i sám, vyslán biskupem Danielem nakupovat dekrety a církevní knihy. Většinu cest podnikl po Itálii severní, do Říma se také dostal, ale až při své druhé cestě do Itálie v letech 1166-67, kdy opět doprovázel biskupa Daniela. Po skončení tažení proti Milánu se Vincencius nevrátil s králem do Čech, ale zůstal v Itálii s biskupem, který sloužil císaři Fridrichovi jako diplomat a po pokoření Milána přijímal od severoitalských měst přísahy věrnosti. Poté doprovázel Vincencius biskupa do Uher, kam byl Daniel poslán, aby získal uherskou podporu pro císařskou stranu v papežském schizmatu.

Do třetice pak, jak už bylo řečeno výše, s biskupem znovu odjel do Itálie kvůli diplomatickým jednáním o řešení schizmatu, během kterých Vincencius navštívil Řím. Poté, roku 1167, Vincenciův letopis končí, přestože je zřejmé, že toto zakončení nebylo plánováno, protože končí uprostřed věty. Snad mu pokračovat nedovolila smrt.

Nelze říci, jestli byl Vincencius českého původu, lze snad na to ale usuzovat podle občasných poznámek o touze po návratu do vlasti (“My pak, kteří jsme v službách našeho pana biskupa ..., vzdávali jsme díky Bohu a našim mučedníkům, kteří nás z takových útrap dovedli domů...”).

Vincenciovu osobnost charakterizuje poměrně příznivě jeho zájem o domácí i cizí kulturu, na rozdíl od jistých náznaků menší odvahy, která ale taktéž u člena duchovního stavu není nijak vážně na škodu - navíc dokládá jeho přímost a věrohodnost, když sám přiznává, že se neodvážil přejít přes provizorní most přes řeku Addu, který se již dvakrát zřítil.

Spis Vincenciův je uveden věnováním králi Vladislavovi a jeho manželce Juditě. Na rozdíl od spisu kanovníka vyšehradského však není oslavným dílem, ale spíše vyložením osobních zážitků a zkušeností, v podstatě autorových osobních pamětí. Na rozdíl o kanovníka vyšehradského se vyjadřuje i o své osobě, a to nejen v náznacích. S oslavným charakterem letopisu vyšehradského zase nekoresponduje Vincenciův umírněný tón, kterým píše o králi Vladislavovi, a více méně objektivní přístup.

Své vypravování Vincencius začíná nástupem Vladislava II. na pražský trůn v roce 1140. V následujících částech se pak zabývá hlavně následnými spory a boji o trůn mezi Vladislavem, Konrádem Znojemským a dalšími moravskými údělnými knížaty. Zmiňuje také přípravy na křížovou výpravu do Jeruzaléma i současnou výpravu do Pomořan proti tamějším “pohanům”, které se účastnil biskup Jindřich Zdík. O účasti českého knížete na křížové výpravě se mnoho nezmiňuje, vlastně jen o odjezdu a příjezdu. Stejně tak krátce a stroze jsou popsány i následující roky, 1148-1154. Vincencius zde sice zmiňuje i zahraniční události, které ovlivnily Čechy, často ale pouze jednou či dvěma větami.

Více se pak začíná rozepisovat až o událostech, souvisejících s pozdějším císařovým tažením proti Milánu poté, co mu toto město odmítlo poslušnost při jeho římské korunovační cestě. Po událostech při císařově korunovaci začíná být Vincenciovo vyprávění mnohem podrobnější, očividně proto, že autor zaznamenává události ze své osobní zkušenosti.

Vyprávění o milánském tažení je, jak už bylo řečeno, těžištěm Vincenciova letopisu. Líčí podle vlastních zážitků cestu do Itálie, přechod přes rozbouřenou řeku Addu, boje s Milánskými a velmi podrobně obležení samotného Milána. Pro tyto události je kronika často jediným pramenem. V závěru této “italské” části se pak Vincencius věnuje Vladislavově výpravě do Uher na pomoc novému králi proti byzantskému císaři.

Poslední částí letopisu je pak popis Fridrichova tažení proti papeži, jehož se účastnil i biskup Daniel a v jeho družině i Vincencius. Během popisu událostí roku 1167 a příprav na obléhání Říma však letopis náhle končí. Toto přerušení je možno vysvětlovat dvěma způsoby. buďto sám autor, jak už jsem naznačil, sám zemřel, nebo mu bylo jinými okolnostmi znemožněno, aby v práci pokračoval. Protože podle věnování na začátku díla je zřejmé, že se mělo vztahovat především k době Vladislavovy vlády, za případnou vnější okolnost, vedoucí k přerušení práce na letopisu, smrt Vladislava II., případně jeho manželky, Judity, v roce 1174.

Jak naznačují chyby v dataci (např. již zmíněné období 1148 - 1154 je z velké části posunuté, stejně jako některé pozdější části) a stručnost některých počátečních částí, Vincencius svou kroniku sepisoval až dodatečně, najednou, snad podle dřívějších poznámek. Jako doba, během které byla kronika pravděpodobně sepsána, se pak udávají roky 1168 až 1174.

Přestože letopis Vincenciův nedosahuje úrovně Kosmovy kroniky, proti předchozím kronikářským počinům prvních Kosmových pokračovatelů je možno zpozorovat jistý vzestup. Osobní ráz a přímé zážitky způsobují, že Vincenciův letopis má z velké části podobu pamětí. Jeho zkušenosti, dané už jeho cestami samotnými, mu poskytly širší rozhled, než jiným jeho součastníkům, a subjektivnost vlastních vzpomínek mu pak dává možnost rozepsat se širším způsobem, než jak tomu bylo u předchozích autorů. Dobře je to patrné i ve Vincenciově díle samotném, při porovnání popisu milánského tažení a křížové výpravy, které se Vladislav také účastnil.

Jak už jsem uvedl, v tomto případě chybí skoro jakékoli podrobnosti o jejím průběhu, kromě popisu předcházejících jednání a např. snaha Bernarda z Clairvaux o získání co nejširší podpory pro tuto výpravu. Alespoň nějaké podrobnosti jsou uvedeny o křížovém tažení proti pomořanským pohanům, snad kvůli tomu, že se ho účastnil olomoucký biskup Jindřich Zdík a Vincencius tak pravděpodobně mohl ve svém okolí znát přímé účastníky z biskupova doprovodu. V případě obléhání Milána vlastní zkušenost autorova ovlivnila i literární formu zápisů, která se sice přidržuje chronologického sledu událostí, ale podává je v mnohem větší šíři a více dějovém a vyprávěcím slohu. Hesla k ostatním událostem, nesouvisejícím s italskými událostmi, jsou tak, až na také poměrně členitý a podrobný text o prvních letech Vladislavovy a vlády a odboji proti němu, často velmi strohá a zabývají se skoro stejnou měrou událostmi spíše církevního rázu, dané jeho stavem.

Vincenciovým pokračovatelem se stal Jarloch, který navázal přesně tam, kde Vincencius skončil, tedy rokem 1167 a zprávou o smrti biskupa Daniela na mor během jeho druhého pobytu v Itálii. Skoro doslovně byly některé pasáže, hlavně ty popisující milánské tažení, použity v tzv. Druhém pokračování Kosmově, souboru různým textů a kronik, spojených v jeden celek někdy na konci 13. století.

Použitá literatura:
Letopis Vincenciův a Jarlochův, vydání 1. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1957.
Pokračovatelé Kosmovi, vydání 1. Nakl. Svoboda, Praha 1974.
Kutnar F.: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví, vydání 2. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1997.

Podobné články

Další články autora

Autor : Richard Aubrecht / Aubi 🕔04.07.2007 📕13.726

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře