Air Stars Meeting 2007 , Slaný, 9. 6. 2007

Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔13.06.2007 📕4.279

Říká se, že to nejlepší nakonec. Air Stars meeting, setkání leteckých hvězd na letišti aeroklubu ve Slaném, mělo být takovou třešničkou na dortu, v celém tom týdnu, který jsme strávili ve společnosti našich válečných veteránů, letců RAF a vojáků československé zahraniční armády. Též zkušenosti z minulých ročníků a program toho letošního byly příslibem, že celá akce bude stát opravdu za to. Upřímně řečeno však, a není to jen můj názor, byla pro nás velkým rozčarováním. Naštěstí to vše překonaly ty krásné chvíle s našimi veterány a přáteli...

Program na sobotu měli jsme tentokrát velice nabitý. Tím víc, že mamina byla v práci a my tudíž museli do Slaného vyrazit i s malou Štěpánkou. Tedy plná sestava, dalo by se říci. Matěj měl slíbenou středověkou Bitvu o Milovickou tvrz, kterážto se měla v odpoledních hodinách odehrát na Hakenově stadionu. Museli jsme tudíž královské město Slaný opustit v dostatečném předstihu, bychom se domů dostali včas...

Začátek akce ve Slaném, pietní akt na náměstí u pomníku prezidenta Masaryka, byl naplánován na půl jedenáctou. Vyzvedli jsme v Praze Michala Hajna a vyrazili. S drobným půlhodinovým zpožděním sice, což bohužel je u lidí s malými dětmi celkem běžná záležitost, ale s chutí a plni očekávání. Trošku mi dělala těžkou hlavu cesta, nikdy jsem tam po vlastní ose nejel. Naštěstí Slané leží poblíž hlavního tahu na Karlovy Vary, takže... To by zvládla i cvičená opice...

Na náměstí ku našemu překvapení postávala už skupinka příznivců a počali se objevovat i první veteráni. Pod lípou stojí pan generál Štandera, támhle na trávě plk. Horal,... na chodníku přes ulici usmívá se paní Fajtlová,... to je nádhera... Horko sice, neúprosné jako včera i předevčírem, ale dobrá nálada. „Angláni" prozatím nedorazili, podle zpráv teprve vjeli do města,... tak ještě honem do infocentra v podloubí, sehnat pro Matěje turistickou známku...

Autobus s RAFáky dorazil za pár chvil. A hned od první vteřiny bylo jasné, že to bude úžasné setkání. Přátelé veteráni rozdávali úsměvy a zářili dobrou náladou. Tak to má být, nic nás nedokáže tak potěšit. Navíc, když pak mezi lidmi v davu spatřili Matěje, pobíhajícího od jednoho k druhému, a malou Štěpuli, prozatím s ostychem vše pozorující z bezpečí kočárku, otevřeli nám svá srdce a duše ještě víc...

Ceremoniál na náměstí zahájily, po neformálním přivítání starostou ve stínu lípy, svým vystoupením švarné mažoretky za doprovodu řízné kapely. Na poslech skvělé a na pohled ještě lepší. Veteráni pak přešli ve špalíru náměstí, aby vzdali čestný hold našemu prvnímu prezidentovi. Květiny k pomníku položil za hosty z Anglie pan plk. Černý, za domácí veterány pan gen. Štandera. Poté měl následovat oběd v restauraci na náměstí...

A tu se znovu ukázalo, jak to vlastně všechno asi je. Ve dveřích tyčil se mohutný pan Špineta a s důležitým výrazem ve tváři propouštěl dovnitř pouze vyvolené. Vyvolené podle svého rozhodnutí a podle libosti sponzorů a zřejmě i ouřadů. Upřímně řečeno mě to dost znechutilo a naštvalo. Nešlo mi o nějaký oběd nebo přípitky a plácání po zádech, žádné bití v hruď a provolání "Da zdrávstujet!". Jen posedět s přáteli, na vlastní útratu samozřejmě, a taky se trochu ochladit. Znechucen a zdrcen jsem nebyl ale sám. Venku jsme zůstali prakticky všichni, co „nejsme RAF“, a tak uvnitř nemáme přirozeně co dělat. Hele,... a Iveta Irvingová,... ta není RAF? Nebo paní Vyhnisová? Či dcera generála Fajtla? Co se sakra děje? Je to setkání s veterány nebo nějaké prolézání zadků vlivným a vyvoleným? Ať si kdo chce co chce, vypadá to spíš jako to druhé...

Nu což, poobědvali jsme tedy venku v pařáku. Měli jsme si toho beztak spoustu co říct, zas tak často se nevídáme. Navíc v nás víceméně dozrálo rozhodnutí situaci takto nenechat a ozvat se. Uvidíme, snad se situace zlepší...

Co se mělo následně odehrát po přesunu na letiště? Nejprve tradiční ceremoniál, pietní akt u pomníku posádky B-17, která zde zahynula ve vzdušné bitvě 2. března 1945. Poté měla být slavnostně odhalena pamětní deska generálu Františku Fajtlovi a letiště pokřtěno jeho jménem. Pak už jen pohoda, klídek a volná zábava, ať už v konejšivém stínu hangáru či při sledování letových ukázek leteckého dne...

Čestní hosté, nejčestnější z čestných, rytíři vzdušných bojů nad Evropou a jejich doprovod, včetně jednoho z členů posádky americké „Bé-sedmnáctky“ (který však kupodivu všech ani nedostal slovo...), zaujali svá místa na židličkách pod věží a po půlhodině úmorného čekání v prudkém slunečním žáru, než dorazily v klimatizovaných vozech hlavy pomazané, vyslechli několikero projevů. Bylo to tentokrát krátké, vedro bylo skutečně nesnesitelné. Upřímně řečeno, divím se, že nikdo ze staříků ani z ostatních nezkolaboval...

Do stínu hangáru opět směli jen ti vyvolení. Každý je si roven, jak jinak. Rozhodli jsme se však toto nepochopitelné „soukromničení“ bojkotovat. Šlo jen o ten kousek stínu a posezení si s přáteli RAFáky. Ti toho po tom opékání pod věží měli viditelně plné zuby.

Čas odjezdu přiblížil se velice rychle. Na jednu stranu nás to mrzelo, museli jsme se rozloučit s lidmi, které už za rok třeba nemusíme vidět. Hříšná myšlenka, ale bohužel krutě reálná... Museli jsme se odjet ještě než se začalo pořádně létat, což mrzelo hlavně kvůli úžasně propracovaným modelům válečných ořů (Hurricane, Wellington a další...). Museli jsme se s velkou bolestí rozloučit i s myšlenkou na svezení se s veteránem RAF na palubě letadla, které bude dotyčný i řídit - měl to slíbené pan plk. Ota Černý, dokonce mě s Matějem pozval na palubu, ale v době, kdy k tomu mělo dojít, my měli již skoro hodinu být někde jinde. Matěj bohužel upřednostnil sledování kruté středověké řežby. Nevyčítám mu to, ještě to nedokáže ocenit. Ale mrzí mě to... Na druhou stranu jsem ale tentokrát odjel ze Slaného docela rád. Přístup organizátorů mě prostě celou tu jistě dobře vymyšlenou a v plánech příjemnou akci totálně znechutil...

Touha po slávě a zadkolezectví pro tentokrát bohužel zvítězily nad pravým posláním vzpomínkového setkání. Zamrzelo to, museli jsme bohužel na některé lidi změnit názor, ale život jde dál. Budou zase jiné akce. Za týden se bude létat v Mladé Boleslavi, za další týden se proženou warbirdy na roudnickém nebi, o prázdninách se zajedeme podívat do Jindřichova Hradce, v září osvědčená klasika v Kovářské, CIAF a Den NATO,... bude toho ještě spousta. A chmury na duši nás opustí... Jen si tak říkám, copak si asi pomyslel americký ataché pan Graber (doufám, že to píšu dobře), když přebíral z rukou pana Špinety porcelánový radar? No,... to asi není složité si domyslet. Něco podobného, co si asi pomyslel prezident Bush, držíce v rukou CD s oslavným songem paní Parkanové a Honzy Vyčítala. Áááááááááááůůůů!!! To bude bolet!!! To si zase tak dva týdny nesednu...

Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔13.06.2007 📕4.279

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře