S veterány na palubě na soutok Labe s Vltavou 8. 6. 2007

Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔13.06.2007 📕4.535

Po čtvrtečním setkání formálnějšího charakteru u pomníku v Dejvicích a na MNO, byla na pátek naplánována akce spíše odpočinková. Na dopoledne vyjížďka parníkem po Vltavě, na odpoledne výlet do Mělníka a prohlídka tohoto nádherného královského města...

Samozřejmě jsem se chtěl zúčastnit, pokud možno i s Matějem (který s tím počítal a strašně se těšil). Taky jsme ráno vyskočili z kanafasu a mastili na Prahu jako o závod, bychom toto úžasné setkání nepropásli. Na Františku u přístaviště byli jsme už kolem deváté ráno a mezi loďmi v přístavu hledali tu naší, motorovou, jménem „Poseidon“. A s námi hledali i manželé Hofrichterovi a paní Fajtlová,... a postupně všichni, kdo přicházeli. Času bylo dost, tak jsme si ještě došli pro rohlíky, by kolemplovoucí kačeny netrpěly hladem. Po našem návratu z obchodu dostalo se nám však velmi studené sprchy. Jak budoucnost ukázala, neměla být bohužel jediná...

Organizátor celé akce, zatvářil se na nás převelice kysele a co s Váma, nejste RAF. Nejste pozvaný (přičemž jsme se na seznam účastníků napsali na schůzi v Duu...). A sponzoři tohle, sponzoři támhleto,... blá, blá, blá,... Povídám, řekněte mi rovnou, jestli to mám zabalit a jít domů. A zase, blá, blá, blá,... a jídlo a tak... No bylo mi z toho na zvracení. Konečně, samotní veteráni a přítomné vdovy a příbuzní se nestačili divit taky. Musel jsem jít na pár minut krmit kachny. Vážený pane Špineto, Vy si vážně myslíte, že mezi RAFáky chodíme s Matějem jenom kvůli tomu, abychom se zadarmo nabaštili????? Že jsem tak smělý, proč to všechno děláte Vy? Abyste pro těch posledních pár hrdinů, pro tu pověstnou „Hrstku“, udělal něco, co si skutečně zaslouží, aby se na ně nezapomnělo, aby se jejich odkaz podařilo přenést na další generace,... nebo abyste mohl tvrdit „To MY jsme to všechno udělali“??? Až doposud jsem si Vás celkem vážil, ale začínám čím dál víc přemýšlet o tom, jestli jsem se nemýlil...

Těch pár desítek minut na parníku, ve společnosti našich hrdinů, příbuzných, pár vdov, které byly na parník též vpuštěny, všechny naše chmury ale bezpečně zahnalo. Poznali jsme je zase trochu jinak, než jsme byli zvyklí. Veselé, uvolněné, přátelské jako vždy, nesvázané nějakými oficialitami. Nezapomenutelné chvíle! Pro mě i pro Matěje. Navíc, oni byli ve společnosti pětiletého kluka ještě otevřenější a veselejší. Tak zatímco já si povídal s panem generálem Grofčíkem a jeho milou paní, o sokolských sletech, setkání s prezidentem Masarykem, soubojích se stíhačkami, o tom, jak se spolu Grofčíkovi seznámili (paní Grofčíková je bývalá WAAFka...), o Praze, o Smíchově, o dějinách,... Matěj rozdával úsměvy a adresu, konverzoval s paní Černou (On česky, ona anglicky. Báječně si prý popovídali...) a nakonec si s ní zahrál na horní palubě kuželky. Pouzdrem od brýlí do skleniček od limonády. Lezli tam po čtyřech a chechtali se tomu,... pod bedlivým dohledem pana plk. Černého... Taky jsem si pokecal, alespoň co mi stačily moje chabé znalosti angličtiny. Proč jenom nemohou bydlet blíž...

Po nějakých dvou hodinách plavby přistáli jsme znovu u mola Na Františku, přestoupili v bus a vyrazili směrem na Mělník. Příjemná cesta a vzhledem k běžící klimatizaci i velká úleva oproti venkovnímu horku. Těch nějakých třicet a drobek ve stínu,... fůůůů,... chvílemi to bylo už dost nesnesitelné. Pro nás. Natož pak pro „dědoušky“ a jejich doprovod...

Na Mělníce byli jsme nejprve přivítáni panem starostou a pozváni na radnici. Po krátkém a velice milém proslovu, po seznámení se  s historií města a přípitku (ochutnávce...) místním vínem, pozval nás pan starosta do své kanceláře a ukázal nám místní klenot, osmikilovou gotickou monstranci ze zlata a stříbra. Proslula zejména tím, že kdysi v dobách divokých byla zabavena za účelem roztavení a využití na válečné účely (pardůnek, dobu si přesně nepamatuji...). Obyvatelé města však mezi sebou uspořádali sbírku a monstranci vykoupili. Od té doby tak nepatří církvi ale městu...

Po vynikajícím obědě v restauraci u plovárny v "podzámčí" (tímto prosím sponzora, aby se mi ozval, rád bych vyrovnal účet. Netěšilo by mě, kdyby z toho měl pan Špineta mít těžkou hlavu. A přidejte i jednu limonádu, co měl Matěj na lodi. Díky...) navrátili jsme se opět nahoru na náměstí a přesunuli se ke chrámu Sv. Petra a Pavla. Čekala nás prohlídka ve společnosti pana převora. Uvnitř chrámu, v nádherně tajemné atmosféře a blízkosti Boha, promluvil k nám původem Polák, poměrně mladý, příjemný,... opět úžasný okamžik. Mluvil krásně a vyznal se mimo jiné i ke svému zaujetí v historii a letectví. Neopomněl promluvit i o polských letcích, kteří za války bojovali našim po boku. Večerní jeho modlitba pak směřovala i k našim veteránům...

Řekl bych, že pohled z vyhlídky na soutok našich dvou největších řek, na Říp a na úrodnou Polabskou nížinu, kraj zaslíbený, plný zvěře a ptáků, oplývající medem a strdím, musel pak naše bývalé letce a vojáky (pořád hovořím o letcích a na parašutisty bych zapomněl. Omlouvám se...) dojmout. Nejprapůvodnější místa jejich rodné vlasti, místa, kam Praotec našeho národa přivedl svoji družinu. Kdo ví, co se jim v té chvíli hnalo hlavou. Stáli a mlčky koukali do kraje...

Závěrem odpoledne měli jsme navštívit paní hraběnku Lobkowitzovou a její zámek. Bohužel však paní hraběnka nebyla přítomna, pracovní záležitosti jí zdržely v Praze. Ono už toho za ten den stejně ale bylo pro všechny víc než dost, tak si myslím, že to spíš uvítali (sponzoři jistě též, ušetřili nějakou tu "kačku"...). Celodenní pobyt v tropickém vedru podepsal se na kondici staříků a tak bylo celkem nasnadě, že neměli nic proti ukončení výletu a odjezdu zpět do hotelu. Taky jsme už sotva mleli nohama. Matěj v autobuse během několika minut usnul a v Praze jsem ho nemohl probudit...

Každé setkání s našimi legendami je pro nás nezapomenutelné a neocenitelné. Čerpáme od nich životní moudrost, optimismus a lásku k vlasti. A jejich úsměvy a přátelství jsou pro nás velkou odměnou a důkazem toho, že to všechno děláme dobře. Další odměnou pro nás pak je, když se podaří jejich odkaz posunout na další generace, na děti a mládež, kteří to pak jednou v budoucnu zase převezmou po nás. Na Matěje třeba, na malého Jakuba Bázlera od Kačky z Ústí, na Matouše z Ostravy, na Honzova bratra Milana. Jen tak dál, kluci. A nenechte se rozhodit. Nikým. Žádným tupcem, zastydlým komunistou ani vypaseným kariéristou. Oni za to stojí...

Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔13.06.2007 📕4.535

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře