Setkání československých veteránů, vojáků a letců RAF u pomníku padlých v Dejvicích a na MNO Dejvice

Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔13.06.2007 📕6.295

Ministerstvo obrany ČR, 8. 6. 2007


Válka obranná jest mravně přípustná a nutná.
Umříti není tak strašné, horší je žíti v otroctví.
Naše povinnost káže proto bojovati až do smrti…
Tomáš G. Masaryk

Už několikrát jsem se zmínil, že letos byla účast našich veteránů z Anglie velice slabá. Arnošt Polák nepřijel, Áda Zelený taky ne, Zbyšek Nečas, paní Tonderová a další. Zdravotní problémy, povinnosti a tak podobně. Nedá se nic dělat. Hlavní je pro nás vědomí, že jsou naživu...

Po posledních dvou setkáních u pomníku, kdy jsem dorazil pozdě a o kus přišel, dal jsem si tentokrát záležet a vyrazil na vlak s dostatečným předstihem. Navlečen zase po nějaký době do obleku, přiškrcen kravatou, ale v dobrý náladě. To horko sice, už kolem půl osmý ráno,... ale co. Projednou to přeci přežiju. Setkání s RAFákama za to stojí...

Přicházím k pomníku, kapela už je připravená, čestná stráž taky, věnconoši jakbysmet,... kdopa nám to vůbec teda dorazil? Obvyklá sestava z Dua, pod vedením gen. Hlučky a usměvavé paní Šiškové, hromada zastupitelů a ouřadů, fandové a příznivci, my „Legionáři“ v téměř kompletní sestavě,... a támhle už přicházejí naši „Přespolní“. Ota Černý a jeho paní, pan Grofčíks  manželkou, pánové Válek, Píška, smíšek Hugo Mellion, pan Čapek a jeho paní, pan Schick, pan Scott-Svoboda, Milo Bitton,... a hele, i nové tváře,... pan Kaplan a Jiří Mráz... No vida, takže i přes tu slibovanou bídu, sešlo se jich celkem dost. Já vím, po desítkách už se to moc počítat nedá a bude hůř. Ale i kdyby přijel jen jeden... Jednou takhle budeme stát sami a oni na nás budou koukat shora. Zástupy chlapů v šedomodrém,... Nebeští jezdci...

V devět hodin zazněla fanfára a začal slavnostní ceremoniál kladení věnců k pomníku. Zástupci armád spojenců i naší, představitelé veteránských organizací, Svazu letců, zastupitelé města i městské části, veteráni a odbojáři, ti všichni doprovodili nosiče ve slavnostních uniformách, symbolicky upravili stuhy na věncích a zasalutovali či se uklonili, aby vzdali zasloužený hold padlým letcům, kteří se nikdy nevrátili do rodné vlasti. Symbolicky to ptařilo i těm, kteří se dnešních dnů již nedožili. Zazněly státní hymny, v očích veteránů se zaleskly slzy,... pro tentokrát se celá sláva naštěstí obešla bez plamenných i bezduchých proslovů. Zaplať Pán Bůh! V tom horku by to pro „dědoušky“ bylo neúnosné...

Projevy byly projeveny až na Valech. Nastoupila čestná stráž se státní vlajkou, doprovázená slavným husitským chorálem, zazněla státní hymna a přítomní postáli minutu ticha za padlé a zemřelé druhy. Jen polnice teskně zazněla, aby ještě podtrhla tu posvátnou chvíli...

V projevech zástupců státu, armády, letectva, Svazu letců, Sdružení československých zahraničních letců a dalších byly vyčteny úspěchy našich letců a pozvednuta jejich obrovská zásluha o slávu našeho národa, boj za svobodu a demokracii a nesmírné oběti, které na oltář vlasti přinesli. Řečníci vyjádřili přítomným úctu a přislíbili nést odkaz našich letců stále dál, dalším generacím. Drobným a milým odlehčením byl pak proslov plk. Melliona, jenž, jak sám s úsměvem prohlásil, byl určen jako čtvrtý náhradní mluvčí. Poctivě si těch pár slov připravoval od samého začátku, aby nakonec stejně prohlásil, že byl jen písař, kancelářská myš, bojující nikoliv bombami a kulomety, ale perem. Což však též bylo pro úspěšné vedení války více než potřebné, aby jiní mohli osedlat své okřídlené oře a nadělit Náckovi, co jeho jest. Myslím, že to byl ze všech proslovů asi ten nejlepší. Hugo prostě nezklamal. Tleskám, můj čecho-anglický příteli...

Další velice milou událostí té formálnější části setkání, bylo slavnostní předání pamětních plaket a pamětních listů zúčastněným veteránům ze zahraničí a některým zdejším. Z rukou zastupitelů Svazu letců převzali ji nejprve letci, včetně i paní Šiškové, která sice letec není, leč mezi ně již neodmyslitelně patří. Zástupce městské části Praha 6, místostarosta tuším, poté podobnou památku předal i přítomným parašutistům a „pozemkářům“. Až poté následovalo drobné občerstvení a ta neformální část setkání. Jako vždy milé chvíle ve společnosti milých lidí, příjemné popovídání si, focení, nenucené úsměvy, přípitky u baru, pár nových podpisů...

Ale nebylo to poslední setkání tento den. Domluvili jsme se s Honzou Votavou a jeho bratrem Milanem a po skončení akce na Valech vyrazili ještě napříč Prahou až do Krče. Jen na pár minut sice, ale přeci, navštívili jsme a popovídali si s plk. Petrem Urubou. Bohužel jeho zdraví už neslouží tak dobře, aby se on mohl vydat mezi nás. Proto jsou pro nás každá tato drobná setkání, každá minutka, velice vzácné. Nám vlastně i těch pár minutek stačí. Hlavně, když bude pan Uruba a ostatní vědět, že nejsou sami. Že na ně myslíme a stále je máme rádi, stále je obdivujeme a zůstaneme věrni...

Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔13.06.2007 📕6.295

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře