Horatio Nelson - V. díl

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔13.06.2007 📕12.494

Kapitola pátá – Krev a sláva

K anglickým břehům dorazil Nelson v červenci 1787. V listopadu pak byla posádka Boreasu rozpuštěna a Nelson odeslán na břeh s polovičním žoldem. Admiralita se navíc rozhodla odbojného kapitána nevrátit zpět do aktivní služby. Pro Nelsona nastalo těžké období. Jeho manželka byla zvyklá žít v přepychu a  nyní musela snášet život ve velmi skromných podmínkách. Předchozí manžel ji zanechal zcela bez prostředků a renta vyplácená jejím strýcem zajišťovala pouze, aby manželé nežili v bídě.

Tento stav trval dlouhých pět let. V roce 1792 vypukla válka s Francií a v lednu následujícího roku byl Nelson opět povolán do aktivní služby. Bylo mu svěřeno velení 64dělové řadové lodi Agamemnon, jedné z nejlepších lodí své třídy. Agamemnon byl zařazen do eskadry admirála Hooda, která byla odeslána do Středozemního moře.

Jednou z operací, které Hood ve Středozemí vedl, bylo dobytí Korsiky. Hood zde chtěl vybudovat britskou námořní základnu. Nelson se podílel na dobytí pevnosti Bastia a po jejím pádu se zúčastnil též dobývání pevnosti Calvi. Britští námořníci převezli děla ze zakotvených lodí na člunech na břeh a zde začali budovat baterie k ostřelování pevnosti. Opevnění jedné z těchto baterií zasáhla dělová kule z pevnosti právě v okamžiku, kdy se zde nacházel Nelson. Sesypalo se na něj krupobití drobných kamínků a jeden z nich mu poranil pravé oko. Nepřišel o ně tedy úplně, jak se někdy tvrdí, dokonce ani úplně neoslepl, oko dokázalo reagovat na světlo, zůstalo však kalné a nevidoucí.

Bylo to jeho první těžké zranění a zřejmě nikdy nestál blíže smrti v boji. To jej zřejmě přimělo k jistým filozofickým úvahám o životě a smrti. Tehdy si zapsal: „… své jméno, svou čest mám ve svých rukou. Život s poskvrněnou pověstí by mi připadal neúnosný. Smrt je jen dluh, která jsme všichni dříve či později povinni splatit. Není tedy úplně lhostejné, zemřeme-li dnes nebo o několik let později?“

Manželce zase napsal v dopise: „Pamatuj si, že statečný umírá jen jednou a zbabělec po celý život. Jsem skálopevně přesvědčen, že naleznu-li v nadcházejícím střetnutí s nepřítelem smrt, dá ti mé chování právo počítat s královskou přízní… Mé jméno nikdy nepřinese hanbu těm, kdo je nosí. To málo, co mám, patří tobě. Přál bych si, aby toho bylo víc. Avšak nikdy jsem si nic nepřivlastňoval nečestně a to, co ti dám, dostaneš z čistých rukou.“  

Situace ve Středozemí se zatím změnila. Zásobování vázlo a admirál Hood se vydal do Londýna, aby proti neúnosné situaci osobně protestoval u Prvního lorda Admirality. Tím se ovšem znelíbil námořním lordům, kteří jej bez váhání odvolali pro neposlušnost a vzpurnost. V listopadu 1795 proto velení středomořské eskadry převzal admirál John Jervis.

Nový velitel ustanovil Nelsona do funkce komodora (šlo o dočasnou velitelskou funkci, do níž byl jmenován některý z nejstarších či nejzkušenějších kapitánů. Obvykle mu bylo podřízeno několik lodí po dobu určité bojové akce) a nařídil mu s jeho svazem křižovat podél francouzského pobřeží a blokovat jej. Nelson také vyměnil loď. Jeho oblíbený Agamemnon potřeboval celkovou údržbu a tak byl odeslán do Anglie. Nelson převzal velení 74dělového Captaina.

Mezitím do války proti Anglii vstoupilo také Španělsko. Španělé hodlali odeslat svoji eskadru ze Středozemního moře do brestského přístavu, kde mělo dojít ke spojení a zformování francouzsko-španělského loďstva. Jervis proto dostal rozkaz opustit Korsiku i Středozemní moře a odplout do Atlantiku. Zde 14. 2. 1797 Jervisova eskadra narazila na španělskou flotilu poblíž mysu sv. Vincenta (Sao Vicente) na jihu Portugalska. V následné bitvě Nelson zásadně ovlivnil její průběh, když se díky jeho riskantnímu manévru vítězství přiklonilo na anglickou stranu.

Admirál Jervis byl za vítězství v bitvě u Sao Vicente odměněn hraběcím titulem, od té doby užíval jména St. Vincent podle anglické transkripce jména onoho mysu. Nelson byl mimořádně povýšen do hodnosti kontraadmirála a vyznamenán rytířským křížem bathského řádu, s nímž bylo spojeno povýšení do šlechtického stavu (rytíř řádu Bath). Ve svých devětatřiceti se tedy stal admirálem a mohl ke svému jménu připojit titul sir.

Již v červenci téhož roku pak vyplul s vlastní flotilou. Admiralita se dozvěděla, že z Mexika do Španěl míří konvoj galeon naložených zlatem. Galeony měly zakotvit v přístavu Santa Cruz na ostrově Tenerife v Kanárském souostroví, které tehdy patřilo Španělsku. Jervis dostal rozkaz vyčlenit ze své eskadry tři řadové lodi, tři fregaty a několik menších plavidel. S těmito silami měl Nelson vyplout na Tenerife, obsadit přístav, zmocnit se zakotvených lodí a v případě, že poklad již byl přepraven do přístavní pevnosti, dobýt i pevnost.

Ve flotile vládlo nadšení, neboť v případě úspěchu by i na nejposlednějšího námořníka čekal pohádkový podíl z kořisti. Entuziasmus Angličanů poněkud opadl, když se ukázalo, že v přístavu kotví jen jediná loď. Nepříznivý vítr navíc znemožnil rychle se přiblížit a zaútočit. Španělé nájezdníky spatřili a vyhlásili poplach. Nelson však tentokrát zcela selhal. Odmítl vzít nepříznivé podmínky na vědomí a nařídil pokračovat v útoku.

Jedna skupina Angličanů pod velením kapitána Troubridge se vylodila u pevnosti a zaútočila na ni. Nelson vedl do útoku druhý oddíl, s nímž chtěl obsadit přístav. Troubridge byl zatím odražen, ale Nelson to nevěděl. Navzdory silnému vlnobití a zuřivé palbě španělských děl a mušket se ve tmě pokusilo několik set Angličanů zmocnit mola přístavu, který i s posádkou pevnosti bránilo 8000 Španělů.

Angličtí námořníci a námořní pěšáci padali po desítkách, čluny se potápěly. Nelson vyskočil z člunu na molo, avšak ihned se zhroutil zpět s pravou rukou rozdrcenou kartáčovým výstřelem z děla. Anglický útok se zhroutil. Během několika chvil Angličané ztratili 114 mrtvých a 105 zraněných. Nelson byl neprodleně dopraven na palubu jeho vlajkové lodi Theseus, kde mu lodní chirurg musel amputovat paži téměř u ramene.

Místo slávy a bohatství tak na Nelsona čekala jen bolest a neradostná vyhlídka nejisté budoucnosti. Vážné zranění mohlo ohrozit jeho způsobilost k další službě, kterou miloval nade vše. V těžké depresi odeslal St. Vincentovi dopis v němž stálo: „Stal jsem se břemenem pro své přátele a neužitečný pro svou vlast. Až opustím Vaši eskadru, zemřu pro celý svět. Doufám, že mi dáte fregatu, která dopraví do Anglie to, co ze mne zbylo.“

Jervis nemohl nevyhovět takovému přání. 1. září 1797 vystoupil Nelson na anglický břeh. Anglie překvapeného kontraadmirála přivítala jako hrdinu se všemi poctami. Nadšené davy mu na ulicích provolávaly slávu, byl pozván do řady měst a stal chloubou nejrůznějších společenských událostí. V novinách se psalo: „Chrabrý admirál nezůstal své vlasti nic dlužen. Projevil se jako příkladný hrdina, je chloubou análů anglického královského loďstva.“

Nelson byl též pozván na audienci ke králi Jiřímu III., na niž mohl přivést dvě ctihodné osoby. Vzal sebou svého bratra Williama (duchovního) a kapitána Berryho, starého spolubojovníka. Při hovoru s králem zazněla slovní hříčka, kterou životopisci dokládají Nelsonovu pohotovost a vtip. Král zvolal: „Ztratil jste pravou paži!
A Nelson ihned opáčil: „Ale ne svou pravou ruku, neboť mám tu čest, představit Vám kapitána Berryho.“

Potom mu král předal kříž bathského řádu. Audience se také pro Nelsona stala jistým příslibem do budoucna, protože když se král s Nelsonem loučil, řekl mu: „Ale vaše vlast od vás ještě cosi očekává.“

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔13.06.2007 📕12.494

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře