Počátky divadla v českých zemích

Autor : Lipková Lucie / Lucie 🕔04.06.2007 📕22.592

V této práci, se budu snažit nastínit dění v českých zemích v kulturní oblasti a to především v oblasti divadla. Historie divadla v 18. a 19. století je velmi obsáhlá a ovlivnilo ji několik faktorů, které se ve své práci budu snažit nalézt a osvětlit.

Celé 19.století je plné společenských změn a vliv divadla je v tomto velmi důležitý a v Čechách určitě nepřehlédnutelný.

1. Osvícenecké myšlenky v divadelní tvorbě

Po celé Evropě a především v Německu jsou reformní snahy o překonání barokního divadla. Začíná se rozvíjet teorie občanského rodinného dramatu. Tato teorie požadovala citové dojetí nad utrpením obyčejných občanů, kteří jsou ušlechtilí ve smyslu tehdejší měšťanské morálky. Toto dojetí mělo vystřídat vznešený a téměř odlidštěný patos šlechtické cti a osobních vášní, který je příznačný pro klasicistické francouzské tragédie. Tento proces můžeme sledovat také v Polsku, ale pro pražské dění bylo důležité reformní hnutí ve Vídni. Vídeň stála dlouho mimo toto hnutí. Císařský dvůr se bavil při vlašských operách spolu s francouzskou klasicistickou činohrou a městské publikum sledovalo v německém divadle většinou stále postaru poloimprovizované  burlesky a pantomimy. Ve Vídni dochází k výrazným změnám až když se spoluvladařem Marie Terezie stává Josef II. (1765). Kultuře prospělo omezení církevní cenzury. Naopak však vzniká divadelní cenzura, která ač poté v dějinách hraje negativní roli, zde paradoxně napomáhá k tomu aby bylo odstraněno improvizované divadlo. Josef II. pak povolal do Vídně nejlepší německé herce, jejichž přičiněním zdomácněl na jevištích např. Shakespeare.

2. První pražská divadla

2.1. Divadlo v Kotcích – J.J.Bruniani

Praha měla své stálé městské divadlo již od roku 1738 v Kotcích, avšak jeho provoz nebyl až do konce 60.let reformním měšťanským úsilím téměř vůbec dotčen. Italská opera, která byla v Praze velmi oblíbená, se na jevištích střídala s improvizovanou německou komedií, která byla v Německu již dávno překonána. Dále pak s pantomimou a někdy s francouzskou činohrou. Roku 1769 se řízení německých her ujal  J.J. Brunian a na repertoáru se začínají vedle tradičních burlesek objevovat převážně německé „pravidelné“ veselohry. – pravidelné ve smyslu neimprovizované. Divadlo v Kotcích dostalo označení „Národní divadlo“. Brunian vyhlásil 29.9.1771 konec extemporované komedie v Praze a začal pražské publikum seznamovat s francouzskou činohrou – Voltairem, Moliérem aj. Programová buržoazní  dramaturgie však v jejich repertoáru ještě zastoupena nebyla.

2.2. Nosticovo divadlo – Franz Anton Nostitz – Rieneck

Reformní snahy jsou ohroženy, když si šlechta zve do malostranského Thunovského divadla valašskou zpěvohru principála Bondiniho z Drážďan.

Brunian se dostává do tíživé finanční situace a ani jeho nástupce Wahr na tom není lépe. Toho však již zachraňuje radikální zásah hraběte Nostitze. Franc Anton Nostitz patřil k české osvícenecké šlechtě a k horlivým přívržencům Josefa II. Stal se nejvyšším hofmistrem Království českého a v roce 1782 byl jmenován prezidentem zemského gubernia, byl tedy nejvyšším státním úředníkem v Čechách.

Nostitz roku 1781 předložil plán, vybudovat v Praze divadlo, které by podle osvíceneckých představ reprezentovalo hlavní město království.  Proto ihned využil příznivé situace, která nastala v divadle v Kotcích a pronajal si ho dříve, než se mohlo stát konkurentem jeho zamýšlenému divadlu. Pouze Thunovské divadlo zůstalo prozatím nezávislé.

7.6.1781 položil základní kámen novému divadlu, které se rozhodl postavit naproti Karolinu na Ovocném trhu. O pozemek svedl boj s městem a s univerzitou, které patřila budova  Karolina. Za přispění císaře se však věc vyřešila v jeho prospěch. Stavba byla svěřena architektu Haffeneckerovi. Jeho zásluhou tak dostala Praha roku 1783 divadelní budovu na evropské úrovni. O kvalitách architekta svědčí i to, že budova stále slouží i dnes jako Tylovo divadlo.

3. České divadlo

Uvolnění za Josefovy vlády, ale také reakce na jeho centralizační germanizační proces, vytvořily příznivou půdu pro rozvoj české nacionální myšlenky. Nástup této mladé progresivní inteligence spadá do doby kolem roku 1785. Vytváří se soustavné úsilí v oblasti žurnalistiky, literatury a především divadla propagovat a obohacovat český jazyk a snaha vyvolávat národní sebevědomí připomínkami slavné minulosti národa.

3.1. První hry v českém jazyce

V tuto dobu se objevil mecenáš František Jiřík, který chtěl založit české divadlo. Tento měšťan Starého města pražského předložil městské radě německy psanou žádost, aby směl na Novém Městě vystavit česko-německé divadlo. Pražský magistrát jeho žádost odmítl a odkázal ho na gubernium. Jiřík další kroky nepodnikl, protože se udály změny na scéně Nosticova divadla. Divadlo bylo pronajato Bondinimu, který založil v Praze úplně nový divadelní soubor – druhou bondinskou společnost německých herců. Někteří členové divadla byli českého původu, což vzbuzovalo naděje, že se odehraje konečně hra v českém jazyce. Tento okamžik nadešel 20.1.1785, kdy byla v Nosticově divadle provedena hra v českém jazyce s názvem „Odběhelec z lásky synovské“. Byl to však jen překlad. Obtížným problémem pro první překladatele bylo především to, že čeština neměla koncem 18. století pevnou jazykovou formu. Divadlo tak obohatilo češtinu tím, že vycházelo z lidové mluvy a vyvažovalo tak zaměření filologů na češtinu humanistickou.

3.2. Původní české drama

Počátkem roku 1786 se podařilo uvést v Nosticově divadle původní českou činohru Václava Tháma „Břetislav a Jitka aneb Únos z kláštera“. V únoru pak ukončila společnost německých herců činnost, ale základ pro české divadlo byl položen.

3.3. Bouda

Herci z rozpuštěné bondinské společnosti přišli na myšlenku, že založí vlastní divadlo, kde budou uvádět české a německé hry. Tento krok byl prováděn v úzké spolupráci se skupinou českých vlastenců kolem bratří Thámů. Zemské gubernium žádost nejdříve zamítlo, ale herci se obrátili přímo k císaři. Ke kladnému vyjádření jim dopomohl Josef Valentin Zlobický, který učil češtinu na vojenské tereziánské akademii. 12.6. 1786 bylo oznámeno veřejnosti, že bude zahájena stavba divadla na Koňském trhu (dnešní Václavské náměstí). Tato stavba vešla do divadelních dějin po názvem Bouda. Společnost zvolila název Vlastenské divadlo, tento název se dochoval, i když byla Bouda později stržena a divadlo se přestěhovalo. První hra byla uvedena 8.7.1786 a byl to překlad Ifflandovy hry Vděčnost a láska k vlasti. Během půldruhého roku společnost sehrála 120-140 českých představení, což se již nikdy obrozeneckému divadlu nepodařilo. Divadlo se v letech 1788-1789 dostalo do finanční krize. 26.9.1789 byla Bouda stržena.

3.4. Hybernské divadlo

12.12.1789 byl slavnostně zahájen provoz Hybernského divadla, kde svou kariéru začal Václav Thám. Největší rozmach zažívalo Vlastenské divadlo do roku 1792 pod vedením Václava Mihule. Po nástupu Františka I. se však změnila politická situace a divadla začala pociťovat opět tlak cenzury.

4. Úpadek českého divadla po francouzské revoluci

Rok 1793 můžeme označit jako počátek úpadku českého divadla. Z Vlastenského divadla odchází ředitel Václav Mihule. Od té doby již Vlastenské divadlo nedosáhlo takové profesionální úrovně jako na počátku 90.let. Vystřídalo se několik ředitelů, až se opuštěného souboru ujal v roce 1795 Antonín Grams, který zde působil jako dirigent. 

Divadla měla v té době nemalé finanční potíže, protože války s Francií určitě nezaručovaly pravidelnou návštěvnost. Zároveň politické poměry se rok od roku zhoršovaly. Roku 1795 byl vydán zvláštní dvorský dekret o zostření cenzury.

Vlastenecké divadlo muselo také čelit konkurenci německého divadla na Nosticově scéně. Srovnávání však vyšlo vždy ve prospěch Vlastenského divadla. Grams však po vypršení smlouvy roku 1797 divadlo opouští. Vlastenské divadlo získává do pronájmu tehdejší nájemce Nosticovy scény Steinsberg.

4.1. Královské stavovské divadlo

Toto spojení dvou divadel však netrvalo dlouho. O Velikonocích roku 1798 změnilo Nosticovo divadlo majitele i název. Velké Národní divadlo převzali čeští stavové a přejmenovali ho na Královské stavovské divadlo. Na scénu byl uveden profesionální soubor z Pasova, který zaručoval vysokou kvalitu německé činohry.

4.2. Krach Vlastenského divadla

Steinsberg zůstává na scéně Vlastenského divadla, ale další válka s Francií snížila opět návštěvnost. Začátkem roku 1799 byl do divadla dosazen úřední dohled k divadelní pokladně a konfiskování příjmů na úhradu dluhů. 20.1.1799 bylo divadlo uzavřeno, poněvadž se soubor rozpadl.

Pravidelná provoz zahájil pražský režisér Karel Wahr. Roku 1802 však přejímá budovu bývalého hybernského kláštera státní správa, která zde hodlá zřídit celnici. Vlastenské divadelní privilegium tak bylo nabídnuto zemskému stavovskému výboru. Divadlo se tak stěhuje na svou poslední scénu do dominikánského kláštera na Malé Straně. Tato scéna však nevyhovuje malými rozměry a především umístěním do čtvrti, která je osídlena především šlechtou a německým úřednictvem. Provoz divadélka v tzv. Raymannovském domě byl zahájen 13.12.1803.

Od roku 1804 se stěhuje Vlastenské divadlo každou neděli a svátek na velkou scénu Stavovského divadla, kde s úspěchem provádí hry pro české obecenstvo.

Avšak v březnu 1805 je dvorským dekretem privilegium Vlastenského divadla převedeno do vlastnictví zemského výboru. Tímto přestalo Vlastenské divadlo existovat a vzniklo jedno jediné pražské divadlo a to Královské stavovské divadlo, které mělo tímto dvě scény. Hlavní scéna v bývalém Nosticově divadle se nazývala Staroměstské velké divadlo, ojediněle též Staroměstské Národní divadlo a malá scéna v Raymannovském domě nesla název Malostranské divadlo ( též Divadlo na Malé Straně ). Negativní důsledky tohoto dekretu se projevily zanedlouho. Roku 1806 byla zrušena česká představení na velké scéně, tj. ve Staroměstském divadle. Nájemci bylo nařízeno aby se české hry hrály pouze na Malé Straně ve večerních hodinách. Nevhodnost místa a pozdní začátky představení tak odsoudily české divadlo k zániku. Roku 1809 se přestaly české hry vůbec dávat a český soubor byl roku 1811 zcela rozpuštěn a Malostranské divadlo zaniklo.

Shrneme-li období působení Vlastenského divadla od jeho počátků v roce 1785 až po neblahý konec 1811 musíme říct, že byl položen ideový základ českého divadla, rozvíjející se po celé Národní obrození.

4.3. Bratři Thámové

V souvislosti s Vlastenským divadlem nemůže přehlédnout jména bratrů Václava a Karla Ignáce Tháma. Václav Thám napsal, upravil a nebo přeložil celou třetinu nám známého repertoáru Vlastenského divadla z let 1786-1793 a celou polovinu z let 1793-1799. Dá se tedy říct, že Václav Thám byl svědkem vzestupu i pádu Vlastenského divadla. Po rozpadu v roce 1799 založil svou vlastní putující společnost, o jejíchž osudech však již nic nevíme. Stopy Václava Tháma mizí v roce 1816 u podřadné kočovné společnosti v městě Stockerau, části jeho knihovny byly nalezeny až ve Wroclawi. Kde Václav Thám zemřel není přesně známo a nedochoval se ani jeho portrét.

V souvislosti s Václavem byl vždy jmenován jeho bratr Karel Ignác, též Karel Hynek. Který přispěl divadlu třemi překlady.  Původně filolog byl jakýmsi ideovým vůdcem umělců kolem Boudy a jazykovým rádcem. Karel Ignác umírá roku 1816.

5. České divadlo v letech 1812 – 1834

Díky ochotníkům v čele s profesionálním hercem Janem Nepomukem Štěpánkem můžeme počátkem roku 1812 opět zaregistrovat začínající český divadelní život v Praze. Obrozenecké divadlo po roce 1812 má však jiný charakter, než divadlo na rozhraní století. Je pro něj typická začínající nacionální tendence. Do českého divadla proniká maloburžoazní patriarchální ideologie, což znamená, že hrdiny se stávají čeští mlynáři, sládci, sedláci, řezníci a pekaři, kteří v této době bohatnou a zaujímají významné postavení ve společenském životě.

Bohatnutí českých měšťanů způsobuje ve dvacátých letech 19.století další snahy o vystavění české scény v Praze. Roku 1821 je zaslána oficiální žádost císaři, kde se měšťané zavazují poskytnout finanční prostředky na výstavbu divadla. Vyřízení žádosti je však pozastaveno.

Roku 1824 se stává spoluředitelem Stavovského divadla J.N.Štěpánek, který vedle činoher provádí i početná česká operní představení. V té době se stává české divadlo v Praze opět profesionálním. Rozvoji radikálnějších myšlenek v divadle bránil tvrdý Metternichův policejní absolutismus. Ve třicátých letech, kdy se rakouský absolutismus začíná uvolňovat je již Štěpánkova generace nahrazována progresivnější generací Tylovskou.

Tuto etapu obrozeneckého divadla můžeme rozdělit na dvě části. Jednu na období v letech 1812 – 1824, kterou tvoří ochotnická představení ve Stavovském divadle a na druhou etapu v letech 1824 – 1834, kdy byla ve Stavovském divadle hrána pravidelně česká představení a to v neděli a ve svátek – tedy na desetiletí, kdy byl spoluředitelem Štěpánek.

5.1. Jan Nepomuk Štěpánek   

Narodil se  1783 v Chrudimi a zemřel 1844 v Praze. Studoval v Praze teologii, naposledy je jako student zapsán v roce 1800. Poté se zdržuje v Teplicích během lázeňské sezóny, kde je již zřejmě profesionálním hercem. Je zaznamenán před rokem 1806 také jako ochotník ve Stavovském divadle. Štěpánek vytvořil a přeložil pro české divadlo přes 130 prací. Jeho přínos divadlu je ale především v jeho spoluředitelské činnosti ve Stavovském divadle v letech 1824 – 1834. Po konci své kariéry ve Stavovském divadle zde zůstává jako pokladník, z nouze překládá technickou literaturu, ale stále je uznávaným i za hranicemi českého království.

5.2. Václav Kliment Klicpera

Narodil se 1792 v Chlumci nad Cidlinou a zemřel roku 1859 v Praze. Ještě dnes je Klicpera jevištně dodnes skutečně živým dramatikem.

Byl učen krejčovství, ale dal se na řeznické řemeslo, roku 1808 však odchází na akademické gymnasium do Prahy. Od roku 1811 hraje ochotnické studentské divadlo. Od roku 1812 patří do skupiny ochotníků, která se snaží zaktivizovat české divadlo v Praze. Mezitím začíná studovat filosofii a medicínu. Poté působí jako gymnasiální profesor, dramatik a literát.   

V.K.Klicpera přichází na jeviště v Praze v roce 1816. Vstupní prvotinou je jeho Blaník, který i přes tendenční nacionalitu je stále ještě tzv. feudální rytířinou. Z Klicperova repertoáru se objevuje na prknech Stavovského divadla veselohra Bělouši, Oldřich a Božena aj.

5.3. Divadelní kritika

Myslím, že bude užitečné se v tomto období zmínit již o divadelní kritice, která k divadlu neodmyslitelně patří dodnes. Až do 20. let byla divadelní kritika jen sporadická a pro skutečné poznání divadla jen málo významná. Byla spíše informativní a informovala o právě proběhlých představeních ve stylu tam a tam se hrálo to a to. Pokud hodnotila, tak samozřejmě kladně a děkovala za obětavost českým hercům. Což byl v té době pochopitelný postoj. Kritika sama neměla vypracována srovnávací měřítka a terminologii a neexistovala teoretická základna, z níž by se vycházelo. Po roce 1820 však došlo k oživení, kdy vyšla Jungmannova Slovesnost, kde je hodnoceno především původní drama a jazykový projev.

Nejvýznamnějším kritikem této doby je Josef Krasoslav Chmelenský (1800-1839). Posuzoval pravidelná česká představení ve Stavovském divadle a předností jeho kritiky byla soustavnost a hodnocení celé sezóny. Byl naším prvním skutečným divadelním kritikem.

5.4. Ochotnické divadlo 1812 – 1834

Ochotnické divadlo nebylo jen venkovskou nebo maloměstskou záležitostí. Jak už jsem zmínila i představení ve Stavovském divadle v letech 1812-1824 měla ochotnický charakter. Také všechny další pokusy o české divadlo v Praze byly mimo Stavovskou scénu v rukách ochotníků. V 19. století se pro některé lidi stalo ochotničení vášní a mimo tancovaček zde vzniká další kolektivní pobavení. V 19. století se užívá termín „domácí divadlo“, zdůrazňuje se tím, že je to záležitost ryze privátní, jen pro rodinu a blízké přátele, unikala tak pronásledování úřadů. Jsou zde však již ochotnická představení na venkově, z kterých nebyla vyřazena veřejnost a o kterých informovaly i některé obrozenecké časopisy.  

Mezi ochotníky najdeme převážně příslušníky české maloburžoazie a studenty. Ochotnické soubory jsou známé v České Skalici, Nymburce, Vlachově Březí, Hronově, v Kralovicích u Plzně, v Plzni, Berouně, Poděbradech a dalších…

Třebaže pražské gubernium ochotnická představení zakazovalo, toto hnutí neustále sílilo a vycházelo se ze skutečnosti, že kde není žalobce není ani soudce.

5.5. Loutkáři

Na počátku 19.století zaujímaly rakouské úřady k loutkářům značně zamítavý postoj, protože obživu zde hledalo mnoho válečných invalidů neschopných se živit fyzickou prací.  

Od roku 1820 je však gubernium v udělování licencí již štědřejší a napomáhá tak rozvoji loutkářského umění.

V obrozeneckém období si podržují loutkářské hry charakter náhražky hereckého divadla. Složení obecenstva se však mění a začínají ho převážně tvořit děti.

Výška marionet, tedy loutek zavěšených na drátě nebývala větší než 60cm, ač se projevovala růstová tendence. Oděv loutek byl pestrý a komické postavy, jako třeba kašpárek, měly pohyblivá ústa. Vedle marionet se však rozšířilo také divadlo s maňásky, tj. s loutkami na prsty, které se provozovalo na trzích a poutích pod širým nebem a hlavními postavami byli, kašpárek, kostlivec s kosou, čert a živé morče, králík nebo psík.

5.5.1. Matěj Kopecký

Nejvýznamnějším a zřejmě nejznámějším loutkářem u nás je  Matěj Kopecký ( 1775 – 1847 ). V roce 1797 získal koncesi na šest měsíců pro Prácheňský kraj. O jeho dalších osudech již nejsou spolehlivé zprávy a úřední doklady. Další povolení jsou známa až z let 1819 a 1820 a až dekret 1826 mu povoluje neomezené provozovaní „mechanických kumštů s marionetami“.

Představení Kopeckého jsou jak převzatá od hereckých společností, tak původní a psaná pro loutky.

6. Předrevoluční a revoluční české divadlo

Revoluční akce v zahraničí byly pouze vnějším podnětem k oživení českého hnutí. K dosažení cílů se až do roku 1848 nedalo užívat přímých politických prostředků. Buržoazie viděla v divadle vynikající prostředek jak působit na důležité masy obyvatelstva a také věděla, že česká představení byla po léta jediným shromaždištěm mnoha Čechů.

I když v rukách německé buržoazie byla všechna městská divadla ( České Budějovice, Františkovy Lázně, Karlovy Vary, Litoměřice, Liberec, Mariánské Lázně, Plzeň, Teplice a Žatec a stejně tak na Moravě Brno, Jihlava, Olomouc, Opava, Těšín a Znojmo), tak si Češi našli cestu jak i na těchto scénách provozovat české hry. Leckde tak využívali německých budov pro české divadlo, pro které se ani v těchto letech nepodařilo najít samostatnou budovu. České divadlo se tak již neomezuje jen na Prahu a v letech 1838 – 1840 se setkáváme s pravidelností českých her v brněnském německém Městském divadle.

6.1. Romantismus

V tomto období se setkáváme s novým vůdčím ideovým a uměleckým směrem a to romantismem. Člověk si uvědomuje svou individualitu, vyděluje se z celku a začíná bojovat o svůj svobodný rozvoj.

Plnému rozvoji romantismu stálo v cestě mnoho překážek, avšak i přesto se stal vůdčím stylem českého divadla ve 30. a 40. letech. Vzniklo divadlo, které na rozum působilo přes cit.

6.2. Josef Kajetán Tyl

Osobou, která nejvíce působila na divadelní život ve 30.letech byl Josef Kajetán Tyl. Byla to osobnost, která především rozvíjela činohru, poněvadž inteligence té doby se domnívala, že zpěvohra nebo opera nedokážou unést nový společenský program. Tyl se narodil roku 1808 v Kutné Hoře. Jeho gymnasiálním profesorem byl V.K.Klicpera, již to mu umožnilo styk s divadelním prostředím. Česká inteligence našla v Tylovi autora nesmírných kvalit o čemž svědčí 29 původních her a 59 úprav a překladů. V letech 1834 – 1837 stál v čele Kajetánského divadla v Praze, které na ochotnické bázi nejdůsledněji dodržovalo obrozenecký program. V letech 1846 – 1851 je dramaturgem českých představení ve Stavovském divadle, poté až do své smrti působil u českých kočovných společností, které vedl. Zemřel roku 1856 v Plzni.

6.3. Stavovské divadlo 1834 – 1846

Ředitel Stavovského divadla Stöger sice roku 1834 stáhnul české hry z největší pražské scény, ale roku 1842 vybudoval tzv. Nové divadlo v Růžové ulici, které určil pro česká představení. Již ale o pár dní později byla na této scéně uvedena německá hra.

Prosazení nového divadelního programu bránila však absolutistická cenzura. Vše procházelo interní divadelní cenzurou, daleko přísnější však byla státní cenzura. Cenzoři dbali o to, aby se text přímo a nebo analogií nedotýkal feudálního zřízení a jeho představitelů.

6.4. České divadlo v Kajetánském domě

Kolem J.K.Tyla a časopisu Jindy a nyní se seskupila mladá progresivní inteligence. Věděli, že pokud chtějí zapůsobit na české obecenstvo, musejí vytvořit své divadlo, které nebude omezeno německou scénou a jejím vedením, které bylo podle mladých zpátečnické.

Když byly staženy ze Stavovského divadla české hry byl urychlen plán Tyla a jeho přívrženců. Pro svůj ochotnický experiment našli prostory v bývalém teatinském klášteře. Umístění nebylo vhodné, protože bylo vzdáleno od centra Prahy, ale vhodnější prostory nebyly.

Divadlo se udrželo 4 roky z nichž nejvýznamnější byla léta 1834-1835 v nichž se programové tendence a nové divadelní směry odrazily nejvíce. V dalších letech již od své programovosti upouští a ztrácí na originalitě. Nejen tvrdá cenzura, ale také Tylova tvůrčí nejistota přispěly k tomuto úkazu. Zánik divadla ovlivnila nejen klesající návštěvnost, ale také neshody mezi vůdčími osobnostmi divadla Tylem a Máchou. Jejich neshody vyvrcholily Tylovou kritikou Máje. Mácha divadlo opustil. Stejně tak opouští divadlo i Tyl a vydává se do Slezska s německou kočovnou společností i tam ho však poměry znechutily a vrací se do Prahy. Divadelníci v Kajetánském domě pak přes veškerou snahu ukončili činnost v červnu 1837.

6.5. Nástup protitylovské opozice

Roku 1845 podalo 130 signatářů českému zemskému sněmu žádost o propůjčení josefínského divadelního privilegia, které bylo právní základnou k provozování českých her v Praze. Zemský sněm jim toto privilegium propůjčil. Podali pak také žádost císaři aby mohli vytvořit Jednotu pro divadlo české, tato žádost však již vyřízena nebyla, rakouská vláda si byla vědoma nebezpečí, které české divadlo pro ni představovalo.

O rok později získává divadlo nového nájemce. Ředitel Hoffmann ustanovuje dvorním dramatikem pro české hry Tyla. Tyl však přichází do divadla, kdy se začíná utvářet proti němu a jeho progresivnímu směru opozice. Tato opozice chce v divadle prosadit stanoviska a estetické nároky českých měšťanů. Můžeme zde pozorovat první formování sociálního dramatu.

7. Divadlo a buržoazní revoluce

Evropská revoluční vlna, která se zvedla na jaře 1848 ve Francii se dotkla brzo také rakouské monarchie. Císař propustil Metternicha a slíbil ústavu, kterou také 25.4.1848 vyhlásil. V březnových dnech byla také v Rakousku zrušena cenzura. Hlavním záměrem tedy teď bylo, aby české divadlo v Praze odráželo a především rozvíjelo revoluční situaci v českých zemích a v hlavním městě.

Hned v prvních ústavních dnech ožily opět snahy o samostatné české divadlo. Kampaň zahájil v Pražských novinách Karel Havlíček tím, že vyzval šlechtu, aby podstoupila Čechům polovinu divadelních termínů ve Stavovském divadle. Tyl oproti tomu navrhoval řešení zásadní a to vybudování úplně nového divadla. Nakonec Češi prosadili od 4.10.1849 alespoň jeden večerní termín ve Stavovském divadle a to ve čtvrtek. Takže se česky hrálo již dvakrát týdně, pokud máme na paměti neděle. Večerní termín byl však Čechům v květnu 1850 zase odebrán. Divadlo pro lid a drobné měšťanstvo bylo odkázáno tzv. do arénního divadla. Tato divadla byla v zahradách za hradbami města. V Praze je známa tzv. Aréna ve Pštrosce, která stála v letech 1849 – 1861. Byla to dřevěná nekrytá stavba asi pro 2500 diváků. Karel Havlíček zásadně vystoupil proti tezi, která byla prosazována, že Aréna je to české Národní divadlo, které má být vystavěno.

Druhá fáze povstání začala v českých zemích ozbrojeným povstáním, které bylo v šesti dnech potlačeno feudální mocí. Od této chvíle bylo revoluční hnutí potlačováno a posléze roku 1849 zcela zlikvidováno.

Po potlačení revoluce byla obava, zda se divadlo v Praze udrží, protože mnozí herci bojovali na barikádách. Repertoár se mění, objevují se opět historické hry. Oblibě se těší především hry o husitství. Všechny tyto hry přivedly do divadla nevídané množství diváků.

Celý referát by měl být zakončen optimistickou vizí,kdy byl roku 1850 založen Sbor pro zřízení Českého Národního divadla za předsednictví Františka Palackého. Byl to štáb, který vyzval ke sbírkám na výstavbu Národního divadla celý národ. Všichni pak již víme, jak tyto obrozenecké snahy dopadly.

Závěr

18. století znamená velký kulturní rozmach nejen pro země českého království. Historikové se u kulturního dění v Evropě v této době hodně pozastavují, protože došlo opravdu k mimořádné divadelní aktivitě. Pro divadlo bylo především důležité, že u tří neněmeckých národů se začíná objevovat divadlo v národním jazyce a to divadlo profesionální.

K tomuto zvratu dopomohl také rozpad feudálního zřízení a nástup buržoazie. Uvolnění za osvícenecké vlády Josefa II. bylo taky významným faktorem, který nastartoval události Národního obrození v českých zemích.

Jak jsem již v práci zmínila, bylo divadlo důležité pro ovládnutí mas, které pak byly přístupnější ke změnám, které následovaly.

Celé 18. století tak můžeme zhodnotit jako velmi úspěšné a plodné v kulturní oblasti pro Čechy, k čemuž divadlo určitě dopomohlo.

Literatura:
Černý, František: Dějiny českého divadla II, Praha 1969.
Černý František: Kapitoly z dějin českého divadla, Praha 2000.
Petráň, Josef: Počátky českého národního obrození 1770-1791, Praha 1990.
Autor : Lipková Lucie / Lucie 🕔04.06.2007 📕22.592

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře