Bitva u Novary 23. března 1849 - II. díl

Autor: Jaroslav Dvořák / adraj 🕔︎︎ 👁︎ 18.951

Dne 22. března ve 4 hodiny ráno vydal Radecký dispozice pro tento den (skica č. 3):

IV. sbor, který byl dislokován až k Agogne, měl pochodovat přes řeku Robbio. Bylo mu rozkázáno, že na její levý břeh se má stáhnout jen v případě, bude-li k tomu vybídnut II. sborem. Mělo se ještě ujasnit, zdá potáhne na Vercelli.

Reklama

Významné je zanedbání pochodové linie Vigevano – Trecate. Její využití bočními kolonami ponechalo sborové velitelství „na zvážení“ I. sboru. V každém případě však tyto boční kolony měly do večera dorazit k hlavnímu voji.

Svázání IV. sboru a úsilí I. sboru, aby byl navečer pohromadě, mnohem zřetelněji nasvědčovalo záměru shromáždit armádu spíš před Vercelli než u Novary. Neboť pro boj u Novary by bylo některým kolonám jasněji definováno využití linie přes Vigevano a Trecate.

Rakouské sbory dosáhly nařízených pochodových cílů. II. sbor narazil jižně od Novary na piemontské předsunuté pozice. D’Aspre trval – snad to způsobily také falešné výzvědné zprávy – na svém opětovném hlášení, že u Novary se nachází jen zadní voj.

Rakouský hlavní stan pokračoval odpoledne za hlavním vojem. Cestou do místa přenocování v Borgolavezzara se musel u Albonese prodírat houfy I. záložního sboru. Radeckého průjezd provázely neutuchající ovace vojska. V Borgolavezzaru byl rakouský vojevůdce vřele přivítán kdekoliv se objevil. Několik dívek místní honorace si dokonce vyžádalo povolení, aby mohlo osobně přivítat starého maršálka.

V průběhu dne nedošlo k vyjasnění o postavení Piemonťanů, a proto Radecký nařídil večer 22. března všem sborům na 9. hodinu následujícího dne jen pochodovou pohotovost. Na tehdejší poměry se jednalo o velmi časnou hodinu, poněvadž se před odchodem muselo ještě odvařit.

Z brigády generálmajora knížete Eduarda Liechtensteina od IV. sboru, která byla ponechána v Garlascu proti Ramorinovi (Fantimu), a z brigády gmjr. hraběte Cavrianiho od III. sboru byla zformována kombinovaná divize pol. podmaršálka hraběte Wimpffena. Divize se však nezúčastnila bitvy u Novary. 23. března se posunula přes Candii do Casale a vytrvala zde v čestném boji dne 24. března.

Válečné mosty u Pavie byly z poloviny nahrazeny mostními ekvipážemi a armádní dělostřelecká záloha postoupila 22. března z Pavie k rakouské armádě. Tento odchod zdržela jen jedna těžkopádná piemontská akce podniknutá z Mezzano Corti proti Pavii.
Piemontská armáda se shromáždila u Novary.

Rakouské vedení stále trpělo nedostatkem informací o postavení nepřítele. A to nejen pro potřeby vrchního velení, ale také pro taktické účely sborových velitelů.

Reklama

Noc na 23. března proběhla klidně. Patroly od IV. sboru zjistily, že most přes Sesii u Vercelli je obsazen Piemonťany. O stavu u Novary nebyly  k dispozici žádné nové zprávy. Proto polní zbrojmistr d’Aspre setrval i nadále při svém názoru.

Radecký se musel rozhodnout. Vydal v 8 hodin zmíněnou dispozici, v níž nařídil otočit čelo a postoupit do Vercelli. Tuto dispozici lze chápat jako základní rozkaz pro bitvu u Novary.

Polní maršálek nepochybně zamýšlel postupovat co nejrychleji, ale chtěl dát ještě d’Aspremu čas, aby zjistil stav věcí u Novary. Počítal s tím, že bude-li u Novary byť jen d’Aspreho zadní voj, pak zde musí vzhledem k d’Aspreho nespoutanosti propuknout  v několika málo hodinách boj, do kterého bude zatažen celý II. sbor, čímž chybějící informace budou nahrazeny jistotou. (Skica č. 4) Dispozice ukládala II. sboru, aby ihned postoupil k Novaře. III. a IV. sbor se sem měly přesunout teprve potom až II. sbor obsadí Novaru. I. sbor dostal rozkaz ihned vyrazit z Albonese a rezervní sbor ho měl následovat circa ve 13 hodin16.

III. a IV. sbor se nacházely poblíž Novary a tvořily tedy zálohu. I sbor, který byl nejvíce vzdálen od Vercelli, neměl ztrácet čas a okamžitě nastoupit pochod. V případě, že dojde u Novary k boji s hlavními protivníkovými silami, mohl I. sbor následovat IV. sbor a velmi účinně ho podpořit.

Nápadné je, že I. sbor z nejkrajnějšího pravého křídla byl dirigován proti nejkrajnějšímu levému křídlu a musel tak projít napříč celou armádní sestavou. Jednalo se o velmi povážlivý a rozhodně nelehký záměr. Zde je však nutno si uvědomit, že k tomuto rozhodnutí se Radecký odhodlal v časové tísni a pod tlakem nejistoty o postavení protivníka. Toto rozhodnutí je sice vadou na kráse, ale patří však do kategorie jednání v duchu Moltkeovy strategie – odděleně postupovat, společně udeřit.

Často je vznášena námitka, že by bylo správnější, kdyby ve směru na Vercelli postoupil III. sbor, který byl k němu blíž, a místo něj se do Vespolate posunul I. sbor. To však bylo v rozporu s Radeckého ideou, neboť by došlo k časové prodlevě. III. sbor by musel totiž setrvat, tak dlouho ve svém postavení, dokud by nebyl zcela vystřídán I. sborem, aby mohla být zajištěna II. sboru dostatečná záloha pro jeho pochod proti Novaře. Navíc by si takový pohyb v prostoru se zemědělskými kulturami vyžádal několik hodin. Trén by musel zastavit nebo použít ubohých vedlejších cest. Časová ztráta by však byla v případě, že by se potvrdila alternativa boje u Vercelli, nenahraditelná. Oba sbory, jakmile zahájily společné operace, byly vyzvány, aby si v případě potřeby u Novary vypomohly.

Je zřejmé, že toto rozhodnutí v tzv. „osmihodinové dispozici“ bylo jen východiskem z nouze. Rakušané mohli vskutku litovat, že se včas nedověděli o soustředění nepřítele u Novary. Jen těžko by byl kdo schopen domyslet osud, který by potkal piemontskou armádu, kdyby již ráno 23. března IV. sbor postoupil přes Casalino a Cameriano na západě  a I. sbor přes Trecate na východě do boků piemontského bitevního postavení.

Piemonťané obsadili ještě středověkými hradbami opevněnou Novaru a rozestavili 1., 2. a 3. divizi (od západu k východu) jižně od města na asi 7000 kroků dlouhé výšině táhnoucí se od řeky Agogny a příkře spadající k širokému údolí řeky Terdoppio. Zálohu tvořily rezervní a 4. divize. Prvně jmenovaná stala vzadu za pravým a druhá za levým křídlem. Gmjr. Solaroli se nacházel východně od Novary. Prostor v okolí skupiny usedlostí Bicocca  na hřbetu výšiny se stal středem všech rozhodujících bojů a to nejen proto, že se o ní opíralo levé piemontské křídlo, ale především kvůli tomu, že do 17. hodiny přicházely na bojiště rakouské jednotky jen ze směru od Vespolate.

Ve vzdálenosti 3000 kroků od paty hřbetu táhnoucího se jižně od Bicoccy leží vesnice Olengo, která se stala opěrným bodem Rakušanů v době jejich těžké krize.

Reklama

V 11 hodin narazila špice rakouského II. sboru před Olengem na piemontské přední jednotky. Polní zbrojmistr d’Aspre rozvinul k útoku celou čelní Stadionovu brigádu od divize arcivévody Albrechta, čímž se rozpoutal pro Rakušany nadějně se vyvíjející boj. O málo později se do boje zapojila i Kolowratova brigáda od téže divize. Polní zbrojmistr, který sledoval úspěšně probíhající útok, rozkázal divizi polního podmaršálka arcivévody Albrechta, aby vypudila protivníka z výšin. Arcivévoda, který již při nástupu nechal své kolony odbočit k západu, po svém zasáhnutí do bitvy zaměstnal takřka polovinu piemontské bitevní fronty. Osobně jím vedený útok proti Bicocce probíhal sice velmi úspěšně, ale začínalo být stále více zřejmé, že proti němu stojí značná piemontská přesila.

Ve 13 hodin byl d’Aspre přinucen nasadit do boje i svou druhou divizi (pol. podmaršálek hrabě Schaaffgotsche), a proto vybídl III. sbor, aby ho podpořil. Hlášení o tom poslal velitelství armády.

Polní maršálek hrabě Radecký se nacházel při III. sboru u Vespolate. Stále vzrůstající bitevní hluk přicházející ve směru od Novary ho utvrdil v tom, že se tam nejspíše nachází značné síly. Došel proto k závěru, že přesun do Vercelli bude bez předchozího poražení těchto sil neproveditelný. A to i v případě, že tímto mohutným uskupením není celá piemontská armádu. Ve 13 hodin vydal III. sboru rozkaz k postupu na Olengo. Hned nato přišlo od d’Aspreho hlášení, ve kterém  však stále ještě nebyla zmínka o drtivé převaze Piemonťanů. Nicméně i přesto se polní maršálek správně rozhodl dirigovat celou svou armádu k Novaře (skica č. 5).

III. sbor byl vzdálen od Olenga 8 km, a proto ho jeho čelo nemohlo před 15. hodinou dosáhnout a po ní jen v případě, že nedojde k nějakému nepředvídanému pochodovému zdržení, které by mohly zavinit úzké silnice či setkání s trénem II. sboru.


Radecký v bitvě u Novary.
Kresba Albrecht Adam (1855)

IV. sbor nikdy neobdržel rozkaz polního podmaršálka k postupu proti Novaře, neboť jeho doručitel zabloudil. Když polní podmaršálek hrabě Thurn obdržel „osmihodinovou dispozici“ nabídl d’Aspremu, aby koordinovali společné působení proti Novaře. Polní zbrojmistr však jeho nabídku odmítl a ubezpečil ho, že vystačí s eventuální pomocí III. sboru. Vyzval Thurna, aby zachoval dosavadní směr svého pochodu tj. na Vercelli. Thurn byl však jiného mínění, neboť správně tušil, že Piemonťané jsou soustředěni u Novary. A proto, i když d’Aspre odmítl jeho dobře míněnou nabídku, šťastně změnil pochodovou linii svého sboru a zamířil s ním k Novaře. Protože severní východy z tábořiště severně od Torre di Robbio vedly skrz bahnitá rýžoviště  s naprosto nepoužitelnými cestami, opustil IV. sbor tábor již v 9 hodin 30 minut a pochodoval přes Confienzu ve směru na Casalino. Ve 13 hodin se rozhodl Thurn zabočit se svým sborem přes Cameriano do Novary, neboť stále prudší válečný hlomoz ho utvrdil v jeho názoru, že tam stojí hlavní síly nepřítele. Pochopitelně se nemohl před 17. hodinou se svým sborem účinně zapojit do bitvy.

I. rezervní sbor měl ve 13 hodin vyrazit od Albonese a následovat I. sbor. Polní podmaršálek Wocher se však s ohledem na sílící kanonádu slyšitelnou od Novary rozhodl nepochodovat do Robbia, nýbrž do Novary. Rozkaz polního maršálka Radeckého, který potvrdil správnost jeho rozhodnutí, mu byl doručen teprve ve 14 hodin 30 minut. Nicméně mohl jeho sbor dorazit při nejlepším k Olengu až kolem 18. hodiny.

I. sbor vyrazil s hodinovým zpožděním ze svého tábořiště a krátce po 15 hodině dosáhla jeho čela Robbia, kde se pol. podmaršálek hrabě Wratislaw rozhodl – rovněž magnetizován kanonádou přicházející od Novary – k odbočení. Sbor zamířil ke Granozzu, kde však uvízl v rýžovištích na těžko schůdných cestách, že se teprve po 20. hodině objevil jižně od Novary. Plně se shromáždil až 24. března ráno.

V každém případě slavila 23. března 1849 celosvětově proslavená Radeckého škola svůj další triumf! Všichni sboroví velitelé se podvědomě neomylně řídili bitevním hlukem, podle něhož usuzovali, že tam dojde k rozhodnutí. Správnost jejich jednání potvrdily až dodatečně jim doručené rozkazy vrchního velitele, což jim nepochybně muselo patřičně zdvihnout sebevědomí.

Nezkrotností, statečností a touhou po činech prodchnutý polní zbrojmistr d’Aspre bohatě vyvážil nedostačující průzkum a své strnule jednostranné postavení. Když polní zbrojmistr přibližně ve 13 hodin vyslal svou divizi pol. podmaršálka hraběte Schaaffgotsche k podpoře arcivévody Albrechta, zdálo se ještě, že dobytí Bicoccy nemůže nic stát v cestě. Tato vidina ho nepředstavitelně lákala, aby ji se svými šiky naplnil.

Velitel 3. piemontské divize gpor. Perronne padl během rakouského útoku hrdinnou smrtí. 4. piemontská divize pod velením vévody janovského provedla skvělý obranný výpad. Její čerství a odpočinutí vojáci se srazili s uštvanými bojovníky polního zbrojmistra d’Aspreho. I když během tohoto útoku padl velitel čelní brigády gmjr. Passalaqua, tak se výpad zdařil, neboť II. sbor - sice za houževnatého odporu - byl zatlačen do 14. hodiny až do svého výchozího postavení u paty bicoccské výšiny.


Král Carlo Alberto v Bicocce.
Kresba Cesare Morbio.

V tomto okamžiku začínal d’Aspre pomalu měnit názor na své postavení. Neměl totiž už k dispozici žádné za zmínku stojící rezervy a ke všemu neměl ani jistotu zda mu přijdou na pomoc sbory nacházející se za ním. Prapor císařových myslivců  pod velením majora Christiana Hubela, který byl plně zaměstnán houževnatou obranou vesnice Olengo,  provedl opětovně hrdinný výpad proti mnohonásobné přesile, aby podpořil hroutící se bitevní linii17.  Jednání tohoto praporu přimělo gpor. Chrzanowskiho, aby rozkázal vévodovi z Janova neexponovat se dále zbytečně a naopak vyčkat dokud nebude přípraven protiútok 2. a 1. divize, který byl mezitím nařízen.

Teprve ve 14 hodin 30 minut d’Aspre definitivně pochopil, že má před sebou celou piemontskou armádu. Okamžitě se na všechny strany rozjely ordonance s žádostí o pomoc.

Radecký se blížil. V 15 hodin dorazilo k Olengu čelo III. sboru. Do 16. hodiny byla čelní divize pol. podmaršálka Lichnowskiho rozvinuta na čele sboru. Znovu bylo troubeno k útoku. Rakušanům útočícím proti západnímu křídlu nepřítele kladly odpor tři piemontské brigády. Arcivévoda Albrecht a gmjr. Aleman ho zlomili, tak rozhodně, že Rakušané se v 17 hodin začali opět přibližovat k Bicocce.

Ve stejnou dobu – 17 hodin – se soustředila pozornost všech k západnímu křídlu piemontské bitevní linie kde začal opět sílit bitevní hluk, což bylo pro Rakušany znamení, že na bojiště se svými šiky dorazil pol. podmaršálek hrabě Thurn. Do 18 hodin kladl gpor. Durando se svou 1. divizí a s částí rezervní divize houževnatý odpor rakouskému útoku, ale v 18 hodin se k Olengu přiblížilo rovněž čelo rakouského záložního sboru, což ho přimělo k ústupu. Bitva byla rozhodnuta!

V St. Angiolo složila nadšená deputace granátníků od rezervního sboru Radeckému slib, že na čele granátnické brigády podnikne rozhodující útok. K jeho přípravě zajely čtyři nové baterie v půlkruhu okolo Bicoccy do palebného postavení. Stupňováním vlastní palby napomohly tyto baterie citelně oslabit odpor nepřítele. Velitelé II. a III. sboru  využili tohoto okamžiku ke generálnímu útoku na Bicoccu, která vzápětí padla.

Vzdor všemu hrdinství byl piemontský odpor zlomen a Bicocca byla ztracena. Západní křídlo bylo proraženo a ze všech stran obklíčeno čerstvými rakouskými jednotkami. To byl definitivní konec bitvy u Novary.

V již nastávající tmě se valila prchající piemontská armáda přes Novaru dále k severozápadu18.  Rakouské jednotky, které se dostaly do těsné blízkosti města, slyšely křik piemontských vojáků a obyvatel města, v němž začalo drancování majetku měšťanů.

Radecký nařídil dosud nepoužité divizi pol. podmaršálka knížete Taxise od III. sboru, aby pronásledovala utíkajícího protivníka. Těžké baterie potřely Piemonťany objevivší  se na hradbách Novary k obraně města. Poté odjel polní maršálek do Vespolate, zatím co jeho náčelník generálního štábu pol. podmaršálek Hess zůstal ještě u Bicoccy, aby upřesnil detaily pronásledování.

V bitvě na sebe opět upozornil plukovník Benedek, který vedl osobně svůj pluk k útoku na klíčové nepřátelské postavení a zajal přitom celou nepřátelskou brigádu. Přispěl tedy podstatnou měrou k vítězství, o čemž se zmínil polní maršálek Radecký ve svém raportu o bitvě a výslovně uvedl, že „se skvěle vyznamenal“. Útok vedený Benedekem byl zvěčněn štětcem mnichovského malíře bitev Adama.

Brzy se u Bicoccy objevil piemontský generálmajor Cossato a ministr Cadorna19 s prosbou o klid zbraní, ale Hess se necítil být v nepřítomnosti vrchního velitele k podobnému jednání kompetentní, a proto jen vydal generální směrnici, že zítra ráno 24. března bude ve Vespolate zahájeno vyjednávání.

Král Carlo Alberto byl zpraven o této směrnici a plně se jí podrobil. Pod dojmem, že polní tažení je definitivně ztraceno se sardinský král doslova zhroutil a večer po 21. hodině se vzdal koruny ve prospěch svého syna Viktora Emanuela, který se zúčastnil polního tažení jako velitel rezervní divize. Ještě v noci opustil ve vší tichosti, jak u něj bylo po každé porážce obvyklé, Novaru a ve 23 hodin dorazil jeho vůz, který kočíroval jeho sluha, do štábu velitele rakouského IV. sboru pol. podmaršálka hraběte Thurna. Carlo Alberto se generálu Thurnovi představil jako plukovník hrabě von Bargé, který po prohrané bitvě vystoupil z piemontských služeb. Po krátkém rozhovoru mu Thurn vystavil průvodní list. Poté odstoupivší král pokračoval ve své smutné cestě do portugalského exilu, kde po několika měsících zemřel.

Nemohu jinak, než vypůjčit si slova básníkova, neboť jen skutečný poeta, jakým byl Svatopluk Čech, mohl s opravdovou výstižností napsat následující verš:

Tu mohli šumaři ti vlaští znáti,
jak má se na válečnou basu hráti,
jen jednou vesele jsme břinkli v strunu – hned Carlo Alberto se skácel s trůnu.

Těsně po rozednění 24. března nařídil polní podmaršálek hrabě Thurn bombardování Novary z polních děl, neboť do té doby neobdržel žádné příkazy ohledně možného uzavření příměří. Okamžitě se u velitele II. sboru objevili piemontští parlamentáři s prosbou, aby bylo zastaveno ostřelování. Jakmile Piemonťané vyklidili město vtáhly, do něj jednotky rakouského II. a IV. sboru.


Sardinský král Carlo Alberto (1798-1849).
Foto archiv autor.

Ráno 24. března se v rakouském hlavním stanu objevili gmjr. Cossato a Cadorna. Obdrželi v noci navržené podmínky pro příměří a dosáhli především klidu zbraní do 14 hodin.

Radecký se vydal uprostřed noci přes Novaru do Vignale vzdálené asi 5 km od Novary, kde se měla uskutečnit schůzka s mladým králem. Maršálek totiž po špatných zkušenostech s vyjednáním přes prostředníky trval na osobním setkání s králem.

Cestou kolem tábořících rakouských vojáků byl Radecký vítán nadšeným voláním a na jeho cestě ho doprovázely tóny rakouské hymny, kterou hrály kapely pluků, jejichž ležením maršálek projížděl.

Nový sardinský král políbil Radeckého, čímž jakoby uznal, že nepřátelství považuje za skončené. Jednání proběhlo na dvoře velkého statku ke spokojenosti obou a příměří se mělo podepsat druhého dne v Novaře, k čemuž také došlo.

Polní maršálek akceptoval několik zmírnění mírových podmínek, aby nebylo ublíženo autoritě krále, který byl pln dobré vůle. Za to přislíbil král, že dohodu podepíše a za její dodržení dal osobní záruky.

Při mírových jednáních požádal král Viktor Emanuel II. polního zbrojmistra d’Aspreho, aby mu rakouská armáda vrátila koně, které ukořistil Benedek při bitvě u Mortary. D’Aspre ve snaze vyhovět sardinskému panovníkovi tedy požádal Benedeka, aby koně odevzdal poraženému protivníkovi. Ten však jeho požadavek považoval za pokořující a jeho splnění odmítl. Tím zbrojmistra rozčílil natolik, že ten jej nechal zatknout a vsadit do vězení. Přitom byla v souladu s předpisy odebrána Benedekovi šavle.

Poté se do tohoto skandálu vložil samotný arcivévoda Albrecht, který sice nemohl zrušit rozkaz velitele sboru, ale poslal Benedekovi šavli, kterou měl jeho otec, arcivévoda Karel, v bitvě u Aspern v roce 1809. Od té doby se tradovalo přátelství mezi oběma muži.

Vše vyřešil Radecký, který koně od svých vojáků vykoupil, aby mohl být splněn slib daný sardinskému králi.

Incident s d’Asprem neměl pochopitelně dlouhého trvání. Benedek byl již příliš známým a úspěšným velitelem. Jeho úspěchy v tažení roku 1849 vedly k tomu, že dne 17. dubna byl na základě návrhu majitele 33. pluku, jehož byl Benedek velitelem, hraběte Gyulaie povýšen na generálmajora.

Maršálek Radecký se ubytoval v Novaře v paláci Bellini, který předtím hostil i piemontského krále Carla Alberta. Odtud byly vydány další rozkazy vojsku a sepsána zpráva pro Vídeň. V ní bylo především vyzvednuto hrdinné chování Konstantina d’Aspreho, arcivévody Albrechta a jim podřízených vojáků, díky kterým skončil boj vítězstvím.


Viktor Emanuel II. (1820-1878).
Kresba archiv autor.

Podle podmínek příměří mělo do uzavření míru zůstat 20 tisíc vojáků na území Piemontu - mezi řekami Sesia a Ticino - na útraty Sardinského království. Polovinu posádky pevnosti Alessandrie (asi 3000 mužů) mělo tvořit rakouské vojsko. Sardinie se zavázala, že rozpustí lombardské dobrovolnické sbory, odvolá své loďstvo z Jadranu a pozemní síly z Parmy a Modeny, které nahradí rakouské posádky.

28. března opustil polní maršálek Radecký s I. rezervním a částí I. sboru Novaru a vtáhl následujícího dne Portou Vercellina do Milána. 
Radecký vzdor skvělému úspěchu u Novary netáhl na Turín, i když měl volnou cestu, protože hlavní město Piemontska nebylo nikdy jeho cílem, i když znění armádního rozkazu z 12. března mohlo vyvolat podobné naděje na  triumfální pochod. Mnozí kritici upozorňovali, že Radeckého postup nebyl v souladu s teorií vedení války a v rozporu s Napoleonovou zásadou využití vítězství. Radeckého rozhodnutí nejen, že nechápali povolaní vojenští kritici, ale též i diplomaté a samotní armádní velitelé.

Radecký byl nejen skvělým vojevůdcem, ale nesporně neméně skvělým diplomatem. Byl si vědom, že dosavadní rakouské državy v horní Itálii jsou už tak dost těžko udržitelné, a proto v žádném případě nepomýšlel na další teritoriální zisky. Mírem nadiktovaným v Turínu by byla podlomena autorita piemontské armády a především mladého krále Viktora Emanuela, který byl  pln touhy po míru. Navíc by vítězství nad regulérní piemontskou armádou posílilo republikánskou stranu, která by pozvedla zbraně sice k malé, ale přece jenom válce. Navíc se dalo předpokládat, že operace v blízkosti francouzských hranic by vedly nejspíše k intervenci západních mocností.

Polní maršálek hrabě Radecký sloužil v rakouské armádě od roku 1784 a účastnil se takřka všech válek vedených Rakouskem. Vystřídal množství důležitých funkcí, ve kterých si vždy počínal nanejvýš skvěle. Není pochyb, že věděl co znamená diplomatická intervence, a proto jeho základní myšlenkou koncepce operačního plánu bylo vystříhat se všeho, co by k ní dalo záminku. Na mysli měl rovněž tehdejší stav císařství, které se po revolučním roku 1848 ještě chvělo v základech. V neposlední řadě si byl vědom i toho, že válka v Uhrách zdaleka ještě neskončila.

Pochod na Turín byl z čistě vojenského hlediska bezpochyby možný. Pravděpodobně by se rakouské zbraně ověnčily v krátké době dalšími vavříny nehynoucí slávy. Jen vskutku velký stratég a diplomat je schopen se zříci lákavého pokušení a potlačit lačnost po snadných vítězstvích. A právě takovým mužem byl Radecký, který dovedl se zdarem vytěžit z minima maximum a naplnit v praxi přísloví, že méně někdy znamená více.

Po porážce piemontské armády u Novary stálo však před rakouskou armádou ještě několik obtížných úkolů, se kterými se musela vypořádat. V prvé řadě bylo třeba potlačit povstání v Brescii, čehož bylo již v prvních dubnových dnech dosaženo. Při této příležitosti se neslavně proslavil již beztak věhlasný polní podmaršálek Haynau.

Jakmile se roznesla zpráva, že Carlo Alberto znovu zahájil boj a Radecký proti němu táhne do Piemontu, povstala v zádech rakouské armády 23. března 1849 Brescia. Přesila povstalců zaútočila na pevnost obsazenou 500 Rakušany. Haynau, který velel jednotkám obléhajícím vzbouřené Benátky a měl bdít nad klidem v Lombardsku, okamžitě spěchal k Brescii a po krvavých bojích 31. března a 1. dubna vzal město bombardováním značně zpustošené 3. dubna útokem a dobyl ho. Krutost, s jakou dal postřílet zajatce a finanční pokuta uložená městu, mu od Italů vynesla přezdívku „iena di Brescia“ (brescijská hyena).

Do vývoje událostí v Itálii se vložila Francie, která 24. dubna 1849 zaútočila svým expedičním sborem, vedeným generálem Nicolasem Oudinotem20 , na římskou republiku, která byla vyhlášena 9. února 1849. Republikáni byli poraženi 29. června, čímž byla dokončena pacifikace střední Itálie a církevního státu.

Nejtěžším úkolem bylo opětovné dobytí povstalých Benátek, které vzdor tomu, že Fort Malghera již 26. května padl, kladly odpor až do 22. srpna. Pádem poslední bašty italské revoluce byl zase obnoven starý pořádek v italských provinciích.

6. srpna 1849 – na den a rok přesně poté, co se Radecký vítězně vrátil po bitvě u Custozy do Milána – byl podepsán v Miláně nelehce dobytý mír. Italští revolucionáři byli na základě tohoto míru, který za snesitelných podmínek podepsal sardinský král Viktor Emanuel II., amnestováni. Sardinské království se zavázalo zaplatit do dvou let kontribuci ve výši 75 milionů zlatých.

Válka v Itálii skončila, ale všichni však tušili, že tento mír nebude mít dlouhého trvání. Mladý sardinský král Viktor Emanuel II., který byl během mírových jednání údajně pln touhy po míru, se brzy z porážky oklepal a tak jako jeho otec počal osnovat pikle proti rakouské moci v severní Itálii. Vzal si však z porážky v letech 1848-49 ponaučení a pro prosazení svých mocenských ambicí vždy hledal a nacházel spojence.
Ovšem události roku 1859 a 1866 patří do jiné kapitoly dějin.

Tabulky stavu armád.

 


Poznámky :

 

16 Dne 23. března byly rakouské sbory zformovány následovně:
I. sbor čítal 18 praporů, 8 eskadron a 42 děla;
II. sbor čítal 17 praporů, 14 eskadron, 42 děla – chyběla Cavrianiho brigáda;
III. sbor čítal 12 ½ praporu, 4 eskadrony, 42 děla – chyběla Liechtensteinova brigáda;
IV. sbor 7 ½ praporů, 4 eskadrony, 24 děla – chyběla Wimpffenova brigáda (v Pavii);
I. rezervní sbor 5 praporů, 12 eskadron, 36 děl (Cavrianiho a Liechtensteinova brigáda byly zformovány do Wimpffenovy divize.)

17 Za tento hrdinský čin obdržel Tereziin kříž a titul „svobodný pán von Olengo“.

18 O držení Bicoccy bojovalo od 11. do 13. hod. 8000 Rakušanů a 10 000 Piemonťanů, od 13. do 16. hod. 14 000 Rakušanů a 24 000 Piemonťanů, od 16. do 18 hod. 21 000 Rakušanů a 29 000 Piemonťanů. Z tohoto počtu byly oboustranné stejně velké ztráty odečteny. (Podle Ősterr. Militärzeitschrift, Jhg. 1864, s. 271). I. sbor se bitvy nezúčastnil. Dohromady u Novary bojovaly 42 prapory, 34 eskadrony a 144 děl. Do bitvy nezasáhlo 13 praporů, 16 eskadron a 36 děl.

19 Carlos hrabě Cadorna (* 1809), it. státník. Byl vynikajícím řečníkem a politickým spisovatelem. Od r. 1848 členem sněmovny a poté ministrem vyučování. Po porážce r. 1849 na tuto funkci rezignoval. Poté zastával řadu funkcí ve sněmovně, senátu, vládě a v diplomatických službách.

20 Charles Nicolas Victor Oudinot [udinò] (1791 - 1863), vévoda z Regiia, fr. generál. Zúčastnil se Napoleonových válek a jmenován jím r. 1814 plukovníkem. R. 1849 byl s vojskem poslán k Římu, kterého se 1. 7. zmocnil. Po prosincovém státním převratu byl zajat a uvězněn. Po propuštění se uchýlil do soukromí.

Použitá literatura:
1. Cirri, Paolo: La Battaglia di Novara del 23 Marzo 1849. Novara 1999.
2. Čech, Svatopluk: Ve stínu lípy. Praha 1958.
3. Čížek, Jan – Jánský, Zdeněk: Italské tažení v letech 1848 – 1849. Stručný exkurs do italské i rakouské historie pro účastníky výpravy do Novary 25.-29. března 1999. Rukopis.
4. Frankenberger, Otakar: Václav Radecký z Radče. In: Slovo k historii, r.1990, č. 22.
5. Fučík, Josef: Kdo byl polní zbrojmistr Ludwig v. Benedek. Praha 1993.
6. Havel, Petr – Romaňák, Andrej: Maršál Radecký vojevůdce pěti císařů. Praha – Litomyšl 2000.
7. Hlaváč, Bedřich: František Josef I. Praha 1933.
8. Honzák, František – Pečenka, Marek: Státy a jejich představitelé. Praha 1995.
9. Hroch, Miroslav: Buržoazní revoluce v Evropě. Praha 1981.
10. Kolektiv autorů: Politické dějiny světa v datech. 1. díl. Praha 1980.
11. Kolowrat-Krakowsky, Leopold: Meine Einnerungen aus den Jahren 1848 und 1849. 2. Theil. Wien 1905.
12. Willisen, W. von: Theorie des großen Krieges. 3. Th.: Die Italienischen Feldzüge der Jahre 1848 und 1849. Leipzig 1868.
13. Wolf-Schneider v. Arno, Oskar: Der Feldzug in Italien 1849. In: Militärwissenschaftliche und technische Mitteilungen herausgegeben vom österreichischen Bundesministerium für Heerwesen. 60. Jhg (1929), Hft. März-April. S. 161-184.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více