Cisterciácký řád - II. díl ( Klášter Plasy)

Autor : Michal Červenka 🕔24.05.2007 📕14.225

Klášter Plasy

Jako příklad za všechny cisterciácké kláštery na našem území jsem k podrobnějšímu rozboru vybral klášter v Plasích. A proč? Právě plaský řádový dům měl v počátcích cisterckého řádu u nás vůdčí postavení, jakožto první královská fundace. Dokonce jako jediný klášter u nás dokázal vytvořit samostatnou filiační větev.

Plaský cistercký klášter byl založen roku 1144 tehdejším českým knížetem Vladislavem II., který se do českých dějin zapsal hlavně získáním královského titulu o čtrnáct let později. Založení kláštera v Plasích dokonale zapadalo do panovnického projektu, jímž měla být v západních Čechách vytvořena síť mocných řeholních institucí jako protiváha mocným rodům, jež právě tuto oblast obývaly. Ještě téhož roku byl proto založen i Pomuk, pravděpodobně členem přemyslovského rodu, někým z blízkých příbuzných knížete (nejpravděpodobněji se jeví osoba mladšího Vladislavova bratra Jindřicha). Není dokonce vyloučeno, že založení Pomuku bylo dokonce motivováno přáním samotného knížete.

Pro nový klášter bylo vybráno místo na okraji královského loveckého hvozdu, v údolí řeky Střely. Toto umístění přesně odpovídalo cisterciáckým zvykům (v údolí a u řeky). Vladislav II. daroval „svému“ klášteru překvapivě malé věno. Bylo dvoj- až trojnásobně menší než věna šlechtických fundací, jako např. Sedlec nebo Osek. I přesto si Plasy své postavení udržely poměrně dlouhou dobu. Však nejen přízeň vládnoucího rodu, ale i četné dary okolní šlechty pomohly rozšířit majetek opatství. Tak roku 1250 je doloženo, že klášter vlastnil 50 vesnic na Plzeňsku a menší území poblíž Prahy. Území u Prahy patřící plaskému řádovému domu, ač nebylo z největších, bylo pro klášter více než důležité. Zprostředkovávalo totiž stálý kontakt s panovníkem.

Roku 1145 přišel na místo nového kláštera nový konvent pod vedením opata Konráda. Ten sem byl pozván z mateřského Langheimu. S Langheimským opatem dojednal filiaci konventu snad olomoucký biskup Jindřich Zdík na sněmu v Bamberku. Snad okamžitě po příchodu začal opat Konrád se svými mnichy s výstavbou provizoria. Roku 1204 byla v areálu kláštera vysvěcena první kamenná stavba. Tou byl klášterní kostel. S jeho stavbou se pravděpodobně započalo v roce 1154.

Plasy se již od svého založení mohly těšit důvěře papežské kurie. Ta se nejvíce projevila za pontifikátu  Řehoře IX., Inocence IV. a Alexandra IV. Tedy téměř nepřetržitě mezi léty 1227–1261. Papež Inocenc IV. dokonce vydal plaskému klášteru listinu, jíž potvrzoval klášteru jeho dosavadní majetek. Roku 1313 bratr Jan, mnich plaského kláštera, zastupoval české cistercké kláštery v žádosti na kurii o odpuštění desátků pro svatou zemi. Kurie dokonce povolila klášteru v krizi prodat statky do výše 1000 zlatých. Ani to klášteru nepomohlo a situace se stále zhoršovala. Proto kurie rozhodla v letech 1376 a 1413 o včlenění výnosného kostela v Kralovicích a v Ledcích do klášterního panství.

Plasy díky tomu, že se staly prvním panovnickým založením, získaly výsadní postavení mezi ostatními řádovými domy. Dobré vztahy pojily plaský konvent i s většinou panovníků. Přítomnost opata Meinhera je doložena v blízkém okolí Vladislava II, Soběslava II. i Vladislavova nejstaršího syna Bedřicha. Plaský klášter dokonce bez větší újmy přestál i krizová léta na konci 12. století díky pomoci Přemyslovců. Přemysl Otakar I. dokonce vzal klášter pod svoji přímou ochranu a obdaroval klášter dalšími soudními imunitami. Plasské opatství Otakarovi na druhou stranu prokázalo svou věrnost v jeho sporu s biskupem Ondřejem, kdy stálo pevně po králově boku. Opat Albert se osobně účastnil jednání s papežskými delegáty, zastupujícími Ondřejovy zájmy. Toto jednání se konalo roku 1219 v benediktinském klášteře v Kladrubech. Syn Přemysla Otakara I. Václav I. však choval Plasy v ještě větší lásce než jeho otec. O Plasích se dokonce vyjádřil takto: „...plasský klášter  od našich předků založený přede všemi kláštery království zvláštně milujíce a milostivěji obhajujíce, všecky téhož kláštera dobrodince a milostníky milostivé milujeme, jakož i zločince jejich nenávistí zaháníme širší.“ Václav samozřejmě také potvrdil dosud získané klášterní svobody, které klášter získal od předchozích panovníků. Sám Václav osvobodil klášter od povinnosti poskytovat pohostinství šlechticům a jejich doprovodům. Václav se s klášterem sblížil natolik, že si od něj dokonce i půjčoval peníze. Listiny zaznamenaly panovníkův dluh 200 hřiven stříbra. Ty král kompenzoval klášteru darováním Žihelska. Můžeme předpokládat, že dokonce Václav I. založil i Residentia regia (královská rezidence) v Plasích, kde je dvakrát doložen pobyt jeho syna Přemysla Otakara II (říjen 1257 a červenec 1263). Ten choval k plaskému opatství přátelský vztah, i když poněkud chladnější ve srovnání s jeho otcem. Ale přesto věnoval plaskému domu další privilegia. Avšak za Václava II. dokonce upadá nejen náklonnost, ale i zájem královské rodiny o plaský klášter. Na počátku 15. století bylo klášterní hospodářství před naprostým úpadkem. Ani postavení kláštera v řádové hierarchii už nebylo takové jako bývalo. Přízeň panovníka se obrátila k Zbraslavi a na vrchol se díky nalezeným ložiskům stříbra dostal také Sedlec.

Úplnou zkázu přinesl klášteru vpád husitských vojsk, která ho roku 1421 vypálila. Tímto rokem se počíná pro klášter období strádání a úpadku. Cisterciáci se do Plas vrátili až po skončení husitských válek pod vedením opata Tilmana, ale to už si šlechta přerozdělila klášterní majetek.

Ten byl klášteru navrácen až po bitvě na Bílé hoře díky císaři Ferdinandovi II. V plaském klášteře se totiž ukryl jeden z defenestrovaných z 23. 5. 1618 Vilém Slavata. Ten se po čase dostal do blízkosti císaře a jelikož tuto službu klášteru nikdy nezapomněl, stal se významným přímluvcem u císaře za návrat rozchvácených statků a vsí kláštera.

Klášter stál v době třicetileté války pevně na straně císaře a katolické ligy v boji proti protestantům. Tehdejší opat kláštera Jiří Wassmutius dokonce sám na hradbách Plzně řídil její dělostřeleckou obranu proti obléhajícímu vojsku generála Mansfelda.

Postupem času se klášter z hlubokého úpadku zase vzpamatoval. Roku 1689 byla dokonce započata barokní přestavba kláštera. V té době vznikla barokní sýpka po obou stranách patrové královské kaple a přestavěna byla samotná budova kláštera, prelatura (sídlo opata) a klášterní kostel. Na úpravách se podíleli tehdejší stavitelé a umělci jakými byli například: Carlo Lurago, Jan Blažej Santini, Jan Baptista Mathey, Petr Brandl, Karel Škréta, Matyáš Bernard Braun a Jan Kryštof Liška. Úpravy začaly probíhat za působení opata Kryštofa Tenglera. Pokračovaly v době, kdy úřad opata zastával Ondřej Trojer. Ten byl dokonce zván k císařskému dvoru jako poradce císaře Leopolda I. při mezinárodních jednáních. Dovršeny potom byly přestavby za opata Evžena Tyttla. E. Tyttl již ale nebyl tak diplomaticky vytížen, a tak se mohl více věnovat rozkvětu opatství. Po Evženu Tyttlovi proto naleznete při návštěvě kláštera nejvíce stop. Jakými jsou například pozlacené hodiny z jeho sbírky nebo jeho všude přítomný znak 2T (k němu se ještě vrátím).

S nástupem Marie Terezie došlo k bojům o uznání pragmatické sankce. Z toho důvodu byly zvýšeny kontribuční dávky pro vedení nákladných válek. Klášter proto musel z nedostatku financí upustit od plánované stavby nové klášterní katedrály. Roku 1785 však došlo k vydání dekretu Josefem II., kterým klášter v Plasích zrušil. K tomu došlo za úřadu posledního 53. opata Celestina Wernera. Ten podle pověsti nechal někde v okolí Plas zakopat 12 soch stříbrných a 1 zlatou jako 12 apoštolů a 1 Ježíš Kristus. Všechny sochy mají být údajně v životní velikosti. Po zrušení kláštera připadl celý jeho majetek Náboženskému fondu. V době napoleonských válek byl v klášteře údajně umístěn lazaret. V roce 1826 koupil celé panství kancléř Klement Lothar Václav Pomuk Metternich-Winneburg. Ten dva roky před tím koupil i někdejší laický kostel sv. Václava v Plasích, ve kterém nechal později zřídit i rodinou hrobku. V roce 1894 klášter vyhořel. Požár poškodil velkou část 2. patra. Díky stavební pojistce byl však klášter rychle opraven. Za druhé světové války se měla snad v klášteře na přechodnou dobu ubytovat Rudá armáda. Od roku 1945 spravuje budovu konventu český stát. Zajímat se však o ni začal až v posledních 15 letech.

Filiace kláštera

Plaský klášter byl jediný, kterému se podařilo založit filiační větev. Patřily do ní klášery: Hradiště nad Jizerou, Velehrad, Svaté Pole, Oslavany, Tišnov, Vizovice, Sezemice, přechodně Zlatá koruna a Staré Brno. Tedy celá filiační větev Plas vypadala takto:

    Svaté Pole (před 1153)
  Hradiště (1144-5) Sezemice (před 1267)
    Oslavany (1225)
Plasy (1144-5)    Tišnov (1232-3)
  Velehrad (1204) Vizovice (1260-1)
    Staré Brno (1323)
  Zlatá Koruna (1281)  

jméno – ženský klášter

Celá větev tedy obsahovala pět mužských klášterů a na ně se napojující čtyři kláštery ženské. Tedy dohromady devět dceřiných klášterů. (pozn. Zdroje mého studia se rozcházejí v případě nezdařené fundace Thronus Regis. Zatímco J. Čechura ji zařadil pod Sedlec – Cisterciácké kláštery v českých zemích v době předhusitské ve světle řádových akt. PHS 26, 1984, s. 70, K. Charvátová ji řadí pod Plasy – Dějiny cisterckého řádu v Čechách 1142–1420, Praha 1998, s. 175) Ještě klášter v Sedlci se snažil o vytvoření několika svých dceřiných domů. Z fundací kam poslal část svého konventu však byly úspěšné jen dva mužské kláštery (Zbraslav a Skalice) a jeden ženský řeholní dům (Pohled).

Nejvýznamnější filiací Plas byl asi Velehrad, založený roku 1204. Ten se stal prvním řádovým domem na Moravě a sám se stal mateřským domem čtyř klášterů, čímž předčil i Sedlec. Příchod plaských řádových bratří do Velehradu s největší pravděpodobnosti dojednal olomoucký biskup Robert, sám původně cisterciák, který v Plasích téhož roku (1204) světil tamní klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie.

Po ztrátě rakouských zemí nechal Přemysl Otakar II. převést mateřská práva filiace Zlatá koruna na Plasy. Stalo se tak až tři roky po jeho smrti a Zlatá koruna se včlenila do filiační větve Plas. Setrvala v ní více než jedno století. Roku 1400 byla na papežský příkaz převedena zpět pod svůj původní mateřský dům v Heiligenkreuzu.

Vytvoření samostatné řádové větve však znamenalo pro plaské opatství povinnost činit řadu vizitací během roku. Což bylo pro plaského opata značně časově i finančně náročné. Tyto ztráty si plaský klášter nechal hradit od dceřiných klášterů. Z kláštera Hradiště je dokonce doložen i stálý plat svému mateřskému klášteru tzv. "plaské".

Charakter vizitací, které prováděl plaský opat jako pater abbas v dceřiných klášterech, nebyl vždy jen přátelský. Roku 1216 například došlo k velkým neshodám s Velehradem, když plaský opat neoprávněně sesadil opata velehradského. Spory měl plaský opat i s klášterem ve Zlaté Koruně, když se generální kapitulou sesazený zlatokorunský opat odvolal ke kurii, podporován částí plaského konventu. Oba kláštery byly nakonec potrestány interdiktem. Tento spor se Zlatou korunou však nebyl jediný. Ne jednou se plaský opat účastnil volby opata zlatokorunského. Roku 1400 však byl tomu všemu konec. Zlatá Koruna byla převedena zpět pod svůj původní mateřský klášter.

Opati plaského kláštera

Jak jsem se již zmínil, na vrcholu v mocenském žebříčku ve vnitřním uspořádání konventu, jeho představeným a jeho zástupcem, byl opat. Proto je myslím třeba se alespoň o těch nejdůležitějších zmínit.

Opatem, který přivedl mnichy do nově vzniklé fundace, byl Konrád. Ten byl do Plas vyslán z mateřského Langheimu. Dalším z významných byl opat Meinher, ten se podle dochovaných zpráv často pohyboval v blízkosti Vladislava II., Soběslava II. i Bedřicha (Vladislavův nejstarší syn). Opat Meinher stál v čele plaského kláštera mezi lety 1169 a 1190.

Období úřadu dalšího z významných opatů se téměř krylo s vládou Václava I. Opat Jindřich totiž stál v čele kláštera od roku 1232 a naposledy je v této funkci zmíněn roku 1257. Proto také toto období bylo pro klášter asi nejšťastnějším. Co více si mohl přát, než náklonnost panovníka a schopného muže v čele!? A že byl Jindřich schopný, o tom svědčila i jeho váženost u kurie i generální kapituly.

Po krátkém období víceméně nevýrazných opatů se v letech 1306–1329 ujal svého úřadu opat Jan I., a to tím způsobem, že již roku 1310, spolu se zbraslavským a sedleckým opatem, byl členem dvanáctičlenné delegace pánů, měšťanů a církevních hodnostářů, která zamířila k říšskému králi Jindřichovi VII., aby dohodla sňatek králova syna Jana s českou princeznou Eliškou. Tak se tedy účastnil příprav příchodu Lucemburků na uvolněný český trůn.

V letech 1389–1407 byl v úřadu opata plaského kláštera Jakub II. Ten se do klášterních dějin zapsal získáním zvláštního povolení od papeže. Jakub totiž měl právo za určitých okolností zbavovat mnichy dceřiných klášterů trestů exkomunikace, sesazení nebo interdiktu, do kterých upadli pro útěk z kláštera.

O velkém významu opatů Kryštofa Tenglera, Ondřeje Trojera a Evžena Tyttla jsem se již zmínil. Hlavně jejich zásluhou byla úspěšně započatá i dokončená barokní přestavba areálu plasského kláštera.

Plasy a jejich majetek

Jak již bylo řečeno, první panovnická fundace na našem území, plaský klášter, byla svým zakladatelem obvěněna poměrně skromně. Při založení dostal plaský klášter knížecí statek Plasy a lokality Kaznějov, Vrážné, Nebřežiny, Sechutice a Těškov. Krom toho ještě klášter obdržel nevelké panství u Prahy v okolí dnešního Smíchova. V této podobě samozřejmě majetek kláštera nezůstal. Byl dále rozšiřován směnou a hlavně dary, které byly nejčastější ve 12. století. Cisterciáci měli zakázáno prodávat své statky, a tak některá svá území směňovali za lokality pro ně perspektivnější. Tak obchodovali se svým územím se šlechtou, panovníkem a dokonce i s církevními institucemi.

Plaští cisterciáci nakonec statky i kupovali. Nejdříve ale musel klášter dosáhnout finančního přebytku, což se mu povedlo v roce 1200.

Významnou roli v získávání vesnic hrála i kolonizace samotného kláštera. Ta se datuje již od 2. poloviny 12. století. S jistotou víme, že klášter do poloviny 13. století jednu ves založil (Obořice) a jednu obnovil (Těškov). S největší pravděpodobností jich však bylo daleko více. Vzhledem k zakládání vsí samotným klášterem se dá uvažovat asi o 11 lokalitách (Horní Hradiště, Žebnice, Kamenice, Rybnice, Břízsko, Bučec a Dřevec, již méně pravděpodobné jsou Korýtka, Třebekov, Dobříč). Území patřící plaskému klášteru se rozšiřovalo až do konce 14. století. Po roce 1300 však došlo k výraznému zvolnění růstu. Na počátku 15. století patřila klášteru dvě městečka - Kralovice a Žihle, 70 vesnic a 13 hospodářských dvorů. Od poloviny 13. století a ve 14. století totiž klášter pokračoval ve vlastní zakladatelské činnosti. Písemné prameny nám potvrzují tři nová založení Hubenov, Výrov a Jílov. S největší pravděpodobností za svůj vznik vděčí klášteru také Lednice, Ozřany, Čermná a Záluží.

Ve 14. století se Plasy staly díky državám poblíž hlavního města jedním z klášterů, které zásobovaly Prahu obilím. Panství u Prahy v konečné podobě obsahovalo dvůr na Újezdě, statky a vinice v Košířích, na Vidouli, dále polnosti a vinice na Petříně, ves Řeporyje a Sobín se dvorem, Choteč a dvory v Lišicích a Košířích. Od roku 1306 však plaský klášter začal tyto své statky pronajímat a v polovině 14. století již většina byla v rukou jednotlivých nájemců.

Plasy a cisterciácký ekonomický model

Ačkoli to nebylo přímo v souladu s cisterciáckým ekonomickým modelem, již od počátku činily největší příjem kláštera dávky ze vsí, které mu náležely. Dalším významným zdrojem už samozřejmě byly výnosy klášterních grangií. Ty měly až na výjimky plně obilnářské zaměření. O tom nás může přesvědčit dodnes stojící románsko-gotická sýpka v areálu kláštera a doklady o sýpce kdysi stojící v grangii Kaznějov. Pokud tedy srovnáme počátky plaské ekonomiky s ideálním cisterciáckým modelem, nezbývá než konstatovat, že plaské hospodářství bylo kompromisem mezi požadavky řádu a tradičním hospodařením církevních institucí u nás již od počátku. Dodržovat striktně pravidla cisterciáckého ekonomického modelu nebylo zcela možné v místě jeho vzniku, natož v několik stovek kilometrů vzdálených lokacích, jakými byly například Plasy. Jak jsem již napsal, plaský klášter byl zpočátku obdarován velice skromně. Proto není divu, že klášter neměl dostatečné množství půdy k vytvoření výnosných grangií. Musel se tedy nutně uchýlit ke kompromisu.

Ve 14. století bylo klášterní hospodářství téměř od základu změněno. Většina klášterních dvorů začala být pronajímána. Proto došlo k rušení velkých hospodářských dvorů. Ty nebyly k pronájmu vhodné, a tak se často přeměnily na vsi. Tak tomu bylo například s bývalou klášterní grangií Kaznějov. Ta se do dnešní doby proměnila v „malebné“ průmyslové město.

Plasy se zasloužily i o vybudování několika vodních ploch. Jmenujme například Ozřanský  rybník, který leží v severní části klášterního panství. Klášterní hospodářství samozřejmě vodní toky využívala ve svůj prospěch. O tom nás může přesvědčit výstavba mlýnů. Ty se nacházely na Berounce (Žďárov, mlýny u Kaceřova, Vranovický mlýn), na Střele (u Dolního Hradiště a Nebřezin), na Třemošné (Dubský a Plevný mlýn). Mlýny byly stavěny i na menších tocích (Mladotický potok). Listiny nám dosvědčují existenci minimálně 18 mlýnů.

Výjimkou byly Plasy také v oblasti těžby. Na rozdíl od ostatních opatství cisterckého řádu u nás se Plasy těžbou příliš nezabývaly. Zdá se však, že v omezeném množství se na plaském panství kutalo. Nasvědčují tomu zákazy „kopat kov“, s největší pravděpodobností za účelem zabránění úniku financí z těžby.

Architektura a malířství

Roku 1154 se začalo s budováním první kamenné stavby v areálu kláštera v Plasích. Z těchto snah nakonec roku 1204 vyrostl románský kostel. K němu se po čase připojila i budova konventu, královské kaple, prelatura a královská residence. Za husitských válek byl však klášter značně poškozen. Po jejich skončení se však klášteru nedostávalo financí na jeho opravu. Stál tedy na svém místě polorozbořený až do 17. století, kdy se započalo s opravou. Klášter byl ale v té době v tak zuboženém stavu, že se mniši rozhodli budovy strhnout a vystavět klášter znovu. Stát zůstala pouze královská kaple a klášterní sýpka, ale obě stavby prošly i přesto úpravami. Sýpka se tak stala nejstarší známou stavbou hospodářského charakteru v cisterciáckém prostředí u nás. Bohužel, v dnešní době se klášteru dostává málo financí na svou vlastní existenci, proto rekonstrukce zmiňované sýpky je zatím otázkou ne zcela aktuální.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie

Přestavěn v barokním duchu byl samozřejmě také zmiňovaný románský klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie, který si však své rysy částečně zachoval, takže se o něm dnes hovoří jako o zbarokizovaném románském kostelu. Úpravy klášterního kostela probíhaly v letech 1661-1666 za opata Kryštofa Tenglera. Stavba je v základech totožná s původním kostelem, který byl pravděpodobně o něco delší. Před průčelím snad stály kaple sv. Kateřiny a sv. Barbory, vysoké jako hlavní loď, a dvě věže. Kostel Nanebevzetí Panny Marie zůstal jedinou stavbou v areálu kláštera, která patří i v dnešních dnech církvi.

Prelatura

Také původní prelatura byla stržena a nahradila ji nová, s jejíž výstavbou se započalo v roce 1698 za opata O. Trojera. Práce byly dokončeny za jeho nástupce E. Tyttla. Finální podoby podle návrhu J. B. Matheye se však prelatura nikdy nedočkala. Dnes je tedy prelatura dvoukřídlou patrovou stavbou s vystupujícím, mírně vyvýšeným rizalitem. Hlavní průčelí je členěno pilastry, které mají v přízemí hlavice římsové a v patře volutové. V 19. století sloužila kancléři Metternichovi jako sídlo při pobytu v plasském panství. Proto se dnes v plaském prostředí mluví o prelatuře jako o „zámku“. V dnešní době slouží prelatura k slavnostním účelům, jako je například předávání maturitních vysvědčení studentům tamního gymnázia, má ale také i jiné, prozaičtější využití. Jsou v ní ubytováni přechodní zaměstnanci kláštera nebo památkového ústavu.

Sýpka a královská kaple

Residentia regia byla také stržena a její opětná výstavba by byla, vzhledem k chladným vztahům panovníků ke klášteru, zbytečná. Tak zůstala královská kaple osamocena, ale ne na dlouho. Po stranách na ni navázala nová barokní sýpka. Barokní úpravy byly ale provedeny i na kapli samotné. Byla na ní přistavena barokní věž se 3 kupolemi a s hodinovým strojem, který je v provozu dodnes. Barokní sýpka byla vystavěna opět podle návrhu J . B. Matheye.

Patrová obdélná, pětiboce zakončená královské kaple pochází patrně z doby ještě před rokem 1265. Zevně je kaple členěná lichými arkádami. Pozorovatele okamžitě upoutají typická štíhlá gotické okna s lomeným obloukem, v kontrastu s malými obdélnými okny barokní sýpky. Ve spodní části stavby se nachází kaple sv. Václava. Ta je sklenuta dvěma poli křížové klenby a paprsčitě v závěru. K vidění jsou zde raně gotické nástěnné malby z doby kolem roku 1280. Kaple sv. Václava je v současné době veřejnosti nepřístupná. Vlivem vlhkého klimatu dochází k neustálému poškozování malby, tak se v kapli neustále měří vlhkost, aby bylo možno v budoucnu vytvořit pro malby optimální prostředí. Na jiné zásahy bohužel nezbývá financí. Malba by měla zobrazovat dva patrony české země sv. Václava a sv. Víta. Horní kaple je zasvěcena Máří Magdaléně. Je sklenuta stejným způsobem jako kaple spodní, žebra vybíhají z oblých přípor s raně gotickými kalichovitými a košíkovými hlavicemi s bohatým rostlinným dekorem.

Kostel sv. Václava

Do klášternímu areálu patří také původně laický kostel sv. Václava. Původně gotický kostelík byl poprvé přestavěn v roce 1690 na příkaz opata O. Trojera, který tímto způsobem plnil svůj obětní slib. Ten učinil s celým konventem v době těžké nemoci. Autorem přestavby byl opět J. B. Mathey, kterého Trojerovi doporučil tehdejší arcibiskup Jan Jindřich Valdštejn. Kostelík byl tedy opraven, vyzdoben novým oltářem, klenbou a dvěma věžemi. Jižní věž údajně obsahovala i hodiny s ciferníkem. Po zrušení kláštera fungoval kostelík dále jako hřbitovní kaple při plaské faře. Druhou změnou prošel kostel v roce 1826 na příkaz kancléře Metternicha. Tentokrát byl kostelík upraven podle návrhu Petra de Nobile v klasicistním slohu. Byly sníženy věže a zřízena hrobka rodu Metternichů. Úpravami prošlo také průčelí. Hrobka se stala několikrát cílem zlodějů, ale ani jednou nebyli úspěšní. Přesto nechal kníže přistavit domek pro hlídače.

Přímo v hrobce byly uloženy ostatky sv. Valentiny, jež kancléři Metternichovi daroval papež Lev XII. Vlivem vlhnutí však docházelo k jejich plesnivění, a tak jsou dnes uloženy v depozitáři kláštera. V hrobce je pohřben sám kancléř Metternich, jeho tři ženy, děti a další členové rodu. Jako poslední zde našel místo svého odpočinku kníže Richard Metternich v roce 1930. V současnosti je kostelík využíván stále jako smuteční síň a jeho vlastníkem je město Plasy.

Konvent

Po útoku husitských vojsk byla budova konventu znovu vystavěna v letech 1711-1740. Opatem úřadujícím v době přestavby byl E. Tyttl. Přestavba samotná proběhla podle návrhu J. B. Santiniho. Stavbu prováděl poddaný kláštera M. O. Kondel. V roce 1894 však došlo k požáru v sousedním pivovaru, který silně zasáhl i druhé patro konventu. To muselo být nově zřízeno, bylo tak učiněno již v roce 1895. Čtyři křídla dvoupatrové budovy svírají mezi sebou navýšený rajský dvůr. K jeho navýšení došlo kvůli zakrytí trosek starého kláštera. Navíc navršená zemina zabraňuje promrzání zdiva v zimě. Kolem nádvoří obíhá ambit nebo-li křížová chodba. Ta je v přízemí sklenutá valeně se stýkajícími se výsečemi. V patře v klenbách najdeme štukovou výzdobu a uprostřed a v rozích každé z chodeb fresku. Povětšinou je jejich autorem J. A. Pink, jen freska před vstupem do kaple sv. Benedikta je od J. Kramolína. V ose západního křídla byla vystavěna kaple sv. Benedikta. K jihozápadnímu nároží bylo připojeno dvoupatrové nemocniční křídlo. V něm je umístěno samonosné schodiště, jehož autorem je J. B. Santini.

Letní refektář kláštera, jenž prostupuje obě patra, byl v pozdější době upraven na sýpku. Z původních devíti velkoplošných obrazů od J. A. Pinka, které původně zdobily letní refektář, se dochovalo jen osm. Ty jsou dnes umístěny v čítárně. Pink při jejich tvorbě čerpal ze starozákonních námětů a všechny se týkají jídla a pití.

Knihovna kláštera byla v minulosti sině poškozena požárem. Část jejích knih shořela  a část byla zastavena. Zastavené knihy se však již nenašli. Knihy zde byly uloženy ve skříních, které stály pod nápisem na nástropní fresce od J. A. Pinka. Na fresce bylo označeno jaký obor se v té které skříni nalézá. V dnešní době jsou v knihovně k vidění obrazy tří opatů: Celestyna Stoye (postavil nejvíce hospodářských dvorů), Ondřeje Trojera (započal s barokní přestavbou kláštera) a Benedikta Engelkena (dosáhl maximálního rozšíření panství). Vedle nich je ještě umístěn čtvrtý obraz císaře Ferdinanda II. (obnovitel kláštera).

Kaple sv. Benedikta sloužila původně jako velká kapitulní síň, tedy k slavnostnímu shromažďování mnichů například při volbě opata. Kaple je překlenuta kopulí s freskou, zobrazující shromáždění cisterciáků s Pannou Marií a volbu opata. Celá klenba je ukončena lucernou s freskou. Kaple nikdy neměla oltář, protože ji Santini původně plánoval jako vstupní kapli do klášterní katedrály, která měla stát na místě románského kostela. Z její stavby bohužel sešlo kvůli válkám o dědictví rakouské. Kvůli požáru v roce 1894 se lucerna ze svých 26 metrů a 92 centimetrů zřítila a v jejích útrobách byly údajně nalezeny zakládací listiny kláštera, ty se do dnešních dnů bohužel nedochovaly.

Kaple sv. Bernarda byla malou kapitulní síní. V presbytáři je umístěna malba s motivem epištoly sv. Bernarda. Na pravé straně je zobrazena Panna Marie a dva klečící mniši, jimiž jsou pravděpodobně sv. Benedikt v černém hábitu a sv. Robert z Molesme v bílém hábitu. Na stropě je osmicípou hvězdou ohraničena freska vyobrazující Ježíše Krista a 12 apoštolů. V 19. století zde měl kancléř Metternich umístěn rodinný archiv. Ten byl v roce 1945 přemístěn do Státního ústředního archivu v Praze.

Vodní systém je důležitým prvkem celé stavby. V místech, kde byl klášter zbudován, byla původně bažina. Proto museli mniši nejdříve do země zapustit 5100 dubových opálených pilotů, na které položili dubový rošt, skládající se z 500 podélných a 1173 příčných dubových trámů. Na rošt bylo umístěno kamenné zdivo, na něj břidlicová vrstva a až na ni navazuje zdivo základové. Uvnitř konventu jsou dvě zrcadla, bazénky, díky kterým se může stav vody pod klášterem kontrolovat. Od výstavby dodnes je toto nezbytně nutné. Jakákoli výraznější změna hladiny vody by byla pro klášter možná osudovou. Jak je napsáno v Modré štole, spojující oba dva bazénky, – „Bez vody se tato stavba zřítí“. Kdyby opravdu došlo k většímu poklesu hladiny, trámy by se obnažily, začaly by plesnivět, a klášter by se zbořil. Kdyby naopak došlo k výraznému vzestupu hladiny, zdivo by se podmáčelo a statika stavby by byla opět ohrožena. Páteř celého vodního systému tvoří tzv. Královská štola, která zajišťuje výměnu vody pod budovou.

Vodní systém byl v minulosti silně poškozen. To způsobila v první řadě nedaleká sodovkárna a také státní silnice, která vede přes Plasy a je hlavním tahem z Plzně na Žatec. Ta zůstala Plasům jako věčná památka na kancléře Metternicha.

Při návštěvě kláštera nemůže návštěvník přehlédnout symbol 2T, který se snad nachází na každém rohu. Dokonce i na střeše je umístěn. 2T je znak plaského opata E. Tyttla. Jak je totiž možné vidět jen na střeše kláštera (tedy v plastickém provedení), z určitého úhlu se znak jeví jako E.T. Z jiného jako 2T, což znamená „druhý Trojer“ Tedy opat, jenž pokračovatel v díle opata O. Trojera. Jinak je to vlastně had omotaný na egyptském trojramenném kříži, což je třetí, biblický charakter znaku.

Závěr

Plaský klášter je nejen památkou, kterou ročně navštíví stovky turistů, ale i důkazem pragocentrismu v našem památkářství. Sami návštěvníci mohou posoudit, v jakém stavu se dnes klášter nachází, kolik práce zde bylo již provedeno a kolik je ještě třeba provést. Samozřejmě hlavní brzdou jsou opět finance, vždyť jen na opravu životně důležitého vodního systému, který je již ze tří čtvrtin zrestaurován, je třeba ještě vynaložit 2 000 000 korun. Na první pohled suma přímo závratná, ale ve srovnání s celkovou částku potřebnou na opravu areálu kláštera...

Seznam použité literatury:
Čechura, Jar.: Cisterciácké kláštery v českých zemích v době předhusitské ve světle řádových akt. PHS 26, 1984, s. 35-72
Charvátová, K.: Dějiny cisterckého řádu v Čechách 1142 – 1420, Praha 1998
Charvátová, K.: Cistercký řád a středověká ekonomická reforma, Dějiny a současnost 3/91, s.   15-19
Charvátová, K.: Cistercký řád, Historický obzor, roč.4, 1993,č. 12, s. 266-268
Poche, E. a kol.: Umělecké památky Čech (P-Š), Praha 1980, s. 71-77
Autor : Michal Červenka 🕔24.05.2007 📕14.225

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře