Bitva u Novary 23. března 1849 - I. díl

Autor: Jaroslav Dvořák / adraj 🕔︎︎ 👁︎ 24.775

Revoluční vlna roku 1848 se nevyhnula ani Apeninskému poloostrovu. Zachváceny byly nejen konzervativní italské monarchie, ale též rakouské državy v severní Itálii. Jediným italským státem, který svým způsobem zůstal ušetřen revolučních bouří byl Piemont, neboť jeho panovník král Carlo Alberto1 již 7. února pro uklidnění veřejnosti vyhlásil liberální ústavu. Navíc využil všeobecného rozkladu a postavil se v čelo italského sjednocovacího procesu a vyhlásil 24. března rozhodnutí vést boj za jednotu a osvobození Itálie a zároveň vyzval Italy ke „svaté válce“ proti Rakousku.

Carlo Alberto vyhlásil Rakousku válku a začal shromažďovat vojenské síly, které do Piemontu přicházely z celé Itálie. Obával se však spojenectví s demokraty, a proto odmítl služby Garibaldiho i návrhy na jednání s revoluční Francií.

Reklama

Radeckého armáda v Itálii čítala cca 70 000 vojáků, ale rakouské síly byly  rozptýleny po celé Lombardii a Benátsku, a proto nemohly okamžitě účinně zasáhnout a eliminovat vzrůstající revoluční napětí. Na lombardsko-piemontských hranicích stála sardinská armáda v síle 45 000 mužů připravená vytrhnout do pole. Den ze dne mohutněla o stovky zběhů z rakouské armády.

Rakouský místokrál arcivévoda Rainer2 opustil již počátkem roku 1848 hlavní město Lombardie Milán a uchýlil se pod ochranu zdí pevnosti Verony. Dne 18. března vypuklo ve všech italských provinciích patřících k Rakousku povstání.

V Benátkách zvítězila revoluce, když větší část rakouských vojáků italské národnosti přešla k povstalcům. Pod vedením Daniele Manina3 zde byla 26. března vyhlášena republika sv. Marka. Rakouská posádka musela vyklidit město a na lodích se přeplavit do Terstu.

Kritická situace byla i v Miláně, kde se takřka přes noc ocitlo asi 8 000 rakouských vojáků uprostřed stopadesátitisícové masy revolučně naladěného italského obyvatelstva. Carlo Alberto vyhlásil Rakousku 22. března válku, což uspíšilo Radeckého rozhodnutí vyklidit Milán a tak v noci z 22. na 23. března odtáhl k Veroně. Carlo Alberto vtrhl 25. března s armádou do Lombardie a následujícího dne vítězoslavně vtáhl do Milána. Jeho armáda brzy dosáhla počtu 100 000 mužů.

Radecký se dostal do kritické situace. Oba jeho armádní sbory u pevnostních zdí Verony měly celkem jen 50 000 vojáků. Jednomu sboru velel sám a druhému polní podmaršálek d’Aspre4 .

Reklama

Sardinsko-piemontská armáda vytáhla proti Veroně a 8. dubna prorazila u Goita slabé rakouské postavení a zmocnila se linie u řeky Mincio. Dne 30. dubna na ni udeřili Rakušané, ale byli u Pastrenga odraženi, načež došlo k sevření Verony. Dne 6. května zaútočili Piemonťané na předsunuté pozice veronské pevnosti u Santa Lucie, avšak o polovinu slabší rakouská armáda (20 000 proti 40 000) nepřítele krvavě odrazila.


Polní zbrojmistr Konstantin d’Aspre
(1789-1850).
Foto archiv autor.

Vyčkávací taktika Carla Alberta způsobila, že promeškal nejvýhodnější okamžik k úderu a poskytnul Radeckému čas, aby přisunul posily. Zároveň ztratil spojenectví Neapolského království, kde v polovině května došlo ke kontrarevolučnímu převratu, jakož i podporu papeže Pia IX.5 , který se postavil proti válce s Habsburky.

Příchodem armádního sboru polního zbrojmistra Nugenta6 , který se k Veroně přesunul od řeky Isonzo, se maršálek Radecký dočkal tolik netrpělivě očekávané posily.

Postavení Rakouska do příchodu Nugenta bylo vskutku velmi tíživé, o čemž svědčí dopis následníka trůnu a pozdějšího rakouského císaře Františka Josefa I., který tou dobou dlel u Radeckého, napsaný jeho matce Sofii: „Piemonťané mají nad námi takovou převahu, že nepřijde-li záhy pomoc, těžko se tu armáda udrží.“

Vídeňská vláda si od Radeckého vcelku nic neslibovala. Čekala vítězství revoluce ve Vídni a chtěla odstoupením Lombardie svou porážku kompenzovat. Tato zpráva Radeckého značně rozezlila a i když jeho postavení bylo tíživé provedl po příchodu Nugenta výpad, aby vyprostil Peschieru z obklíčení, což se mu však nezdařilo a pevnost později - 30. května – padla nepříteli do rukou. Maršálek Radecký s neutuchající energií poté obrátil svou pozornost proti Benátkám. Dne 11. června dokonce kapitulovala Vicenza a zdálo se, že postavení jeho armády je neudržitelné. Ke všemu o den později obdržel Radecký nečekaný císařský rozkaz, aby uzavřel příměří. Šokovaný vojevůdce reagoval po svém a vyslal ke dvoru knížete Felixe Schwarzenberga7, aby ukvapený rozkaz nechal odvolat. Schwarzenberg sloužil až do vypuknutí války jako vojenský přidělenec v diplomatických službách. Od roku 1844 byl rakouským velvyslancem v Neapoli, ale poté, co vzbouřené obyvatelstvo strhlo z budovy velvyslanectví rakouského orla, byl na vlastní žádost přidělen k bojující armádě, což se mu podařilo. Jeho apelace ve Vídni byla úspěšná a rozkaz byl odvolán.

Okamžitě byly obnoveny na Minciu válečné operace, čehož pohotově využil polní podmaršálek Haynau8, který byl na jaře roku 1848 jmenován velitelem veronské pevnosti. Bystře vystihl situaci a v noci z 24. na 25. července bez vyššího rozkazu vyslal na vlastní zodpovědnost jednu brigádu ze své posádky k Sommacampagně. Brigáda, i když táhla bez jakéhokoliv zajištění a byla téměř rozprášena přepadem silnějších Piemonťanů z Villafrancy, přispěla následujícího dne značně k vítězství u Custozy.

Bitva u Custozy byla zpočátku vyrovnaná a rozhodl ji až příchod brigády Eduarda Schwarzenberga, která přibyla zrychleným přesunem na bojiště. Piemonťané ustoupili do Villafrancy a později k Voltě. Zde došlo ještě 26. července k poslednímu zoufalému boji. Poté nabídl Carlo Alberto Radeckému příměří.

Sardinsko-piemontská armáda se králi doslova rozsypala pod rukama. Mnohoslovný slib pomoci Lombardii proti Rakušanům se ukázal být jen planou frází. Carlo Alberto obvinil obyvatele Milána z liknavosti a oni jeho naopak ze zrady. Navíc se od krále odvrátili také spojenci. Další odpor byl zhola nemožný!

Reklama

Král se po anglicku vytratil se svým synem v noci z 5. na 6. srpna z Milána. Dne 5. srpna uzavřel generálporučík Salasco za Carla Alberta a polní podmaršálek Hess9 za Radeckého dohodu o příměří. Už o den později obdržel rakouský vojevůdce žádost milánského starosty, aby co nejdříve obsadil město, které drancovali nekontrolovatelní povstalci. Radecký tomuto přání milerád vyhověl a ještě před polednem 6. srpna vtáhl vítězoslavně do Milána. Ubytoval se v Královském zámku – sídle místodržícího - a rakouskému císaři odeslal klíče od města s podrobnou zprávou. Ferdinand I. obdaroval starého maršálka velkokřížem Řádu Marie Terezie, který si sám odepnul z prsou.

Dne 9. srpna vstoupil v platnost neupřímný klid zbraní s osmidenní výpovědní lhůtou, jenž byl později nahrazen ještě neupřímnějším mírem. Všechno to byly jen prostředky k získání času, aby rozdrcená piemontská armáda  nabrala sil a co nejdříve obnovila boj o nadvládu v severní Itálii.

Uplynulo půl roku, v jehož průběhu byly poraženy revoluce ve Vídni a v Praze. Na rakouský trůn nastoupil nový císař František Josef I.

V prvních měsících roku 1849 zesílil v Piemontu vliv demokratů a Carlo Alberto se počal obávat revoluce ve své zemi. Proto vyšel vstříc volání demokratů po novém boji za osvobození severní Itálie od rakouské nadvlády. Ovšem vojenský stav věcí mu nebyl již zdaleka tak nakloněn jako před rokem. Naopak jeho nóta o vypovězení války k 20 březnu, kterou 12. března 1849 ve 14 hodin předal v Královském zámku v Miláně Radeckému  piemontský major Cadorna10, byla jen úvodem k bláhovému dobrodružství, které ho stálo trůn.

Sardinský král poněkud spoléhal na maďarskou revoluci, která vázala značné branné síly Rakouska, a též na sympatie západních mocností. Dočkal se však trpkého zklamání v obou svých předpokladech. Nejhorší však pro něj bylo, že proti jeho diletantské strategii stál nejzkušenější voják rakouské monarchie, polní maršálek Radecký, který měl po boku skvělého polního zbrojmistra Hesse, jenž byl pro něj tolik co Berthier11 pro Napoleona.

Stařičký maršálek přijal Cadornu, který mu předal nótu, s úsměvem na rtech, neboť byl dlouholetým pobytem v Itálií dokonale obeznámen se zdejší situací, a proto ho opětovné obnovení nepřátelství nemohlo zaskočit. V žádném případě nebyl překvapen, neboť již před čtyřmi dny (8. března) bylo v turínské komoře uvedeno, že byla nařízena „všeobecná pochodová pohotovost“.

S nevýslovným uspokojením v hlase pravil: „Vím už, co mi přinášíte a děkuji vám.“ Pak tuto dlouho vytouženou zprávu oznámil svému štábu: „Pánové, vypověděli nám příměří!“ Přítomní důstojníci si samou radostí padli doslova do náručí. Nadšení nebralo konce, neboť nikdo z nich nepochyboval, že druhá lekce udělená králi Carlu Albertovi bude drtivější než ta první, a zároveň bude i lekcí poslední.

Rakouská armáda přijala oznámení o konci příměří s nesmírným jásotem, který přerostl ve spontánní ovace uznávanému veliteli, svému otci Radeckému, a mladému císaři Františku Josefovi I., jenž v roce 1848 v bitvách u Goita a Santa Lucie stál stařičkému vojevůdci po boku.

Vojenské operace ze strany Rakušanů proběhly po nabytí účinnosti vypovězení příměří tak rychle, že se takřka dá hovořit o tom, že si Piemonťané uvědomili, co se vlastně děje, až když již bylo po válce a jejich král se skácel s trůnu. Celé jarní tažení roku 1849 totiž trvalo pouhých pět dní. Začalo 20. března – v den vypovězení příměří – a skončilo 24. března abdikací Carla Alberta ve prospěch svého syna Viktora Emanuela.

Radecký si od samého začátku uvědomoval, že jeho hlavním protivníkem bude nejen regulérní piemontská armáda, kterou bude třeba porazit rozhodným způsobem, ale rovněž bude nutno mocnou rukou uhasit požár národního povstání.

Po uzavření míru v roce 1848 se všeobecně vědělo, že je jen otázkou času, kdy bude opět nepřátelství obnoveno. Přestávky ve válce chtěly obě strany využít k zesílení svých armád. Stál před nimi vskutku těžký úkol a jen ten, kdo jej bude schopen lépe zvládnout, si bude moci dělat po opětovném vypuknutí války ambice na vítězství.

Radeckého prvořadou starostí bylo vytvořit co možná nejsilnější operační armádu. Úkol to byl vskutku nelehký, protože ještě na podzim roku 1848 obnášel počet nemocných – nepočítaje v to raněné - 24 000 mužů. Z této skutečnosti si můžeme udělat obraz o rozsahu organizačních prací, které musely být provedeny, aby rakouská armáda byla doplněna na přijatelný stav. Dále ji bylo potřeba náležitě vyzbrojit a intenzívním výcvikem ji připravit k válečným operacím, které ji očekávaly.

Když si uvědomíme vnitřní poměry panující v Rakousku – říjnová revoluce spolu se svými následky, změna na trůně, válka v Uhrách – stačí to k ilustraci těžkostí a překážek,  s nimiž se Radecký musel poprat. Jen důvěra v jemu věrně oddané, bez výjimky spolehlivé a v bojích osvědčené jednotky, jejichž sebevědomí upevnila vítězství v bojích roku 1848, usnadnila polnímu maršálkovi Radeckému tuto přetěžkou práci.

Začátkem března 1849 dosáhl celkový bojový stav Radeckého armády 120 000 mužů. Z tohoto počtu připadalo 73 000 na operační armádu, 12 000 na posádky v Lombardii (milánský zámek, Bergamo, Brescia a několik opevnění na Pádu) a 35 000 na Benátky. S jednotkami operujícími kolem Benátek však nemohl Radecký počítat. Povstalecké město bylo sice z pevniny hermeticky uzavřeno, ale z moře bylo přístupné piemontské flotile, která ho touto cestou mohla dostatečně podporovat. Z tohoto důvodu se také nedaly vyloučit výpady z Benátek vedené do zad operační armády. Proto Radeckému nezbylo, než aby se vzdal tohoto kontingentu, ačkoliv jeho prvořadým cílem bylo soustředit co největší síly pro boj s piemontskou armádou.

Co se organizační stránky týká, spočívala převaha c. k. armády nad piemontskou především v členitějším řadění. Kromě divizního a brigádního velení znala rakouská organizace i sborové velení. Velitelům sborů byla vhodně dána pravomoc jednat samostatně a pokud si to vyžádá situace neprovést dokonce rozkazy vrchního velitele, což se také na bojišti vskutku skvěle osvědčilo.

To, že se Radecký rozhodl zahájit ofenzivní válečné operace jen se dvěma třetinami svých sil, svědčí o jeho vysokém sebevědomí, víře ve schopnosti své armády a především o jeho obdivuhodné rozhodnosti. Ovšem pokud by polní tažení v roce 1849 skončilo pro rakouské zbraně neúspěchem, tak by ho kritici a váleční teoretici zasypali těžko vyvratitelnými výčitkami, že do války šel s tak oslabenými silami, a přes své předchozí skvělé úspěchy by byl nejspíše zatracen. Radecký však rozhodně nepatřil k oněm tuctových generálům, kterých dějiny znají na tisíce. Nepochybuji o tom, že věděl, co dělá.

Piemontská armáda byla po své porážce na Minciu a následným ústupem, během něhož došlo k velkým ztrátám, otřesena ve vlastní sebedůvěře. Původní počet 100 000 mužů klesl na pouhých 40 000. Hlavním úkolem bylo tedy doplnit ji na původní stav, kterého bylo bezpodmínečně zapotřebí pro obnovení války. Pochopitelně ji bylo třeba vyzbrojit a vycvičit. Vskutku úkol neskromný.

Avšak díky bezpříkladné podpoře a štědrosti, které se armáda těšila ze strany vlády a z níž mohlo její velení plně čerpat, podařilo se to vcelku velmi rychle. Odvedeni byli noví rekruti. Do armády byli přijati lombardští uprchlíci a též všichni myslitelní emigranti z řad Italů, z nichž by se po roce 1848 daly postavit celé legie.

Generálporučík Alberto Chrzanowski
(1788-1861).
Kresba archiv autor
.

V březnu sice dosáhl bojový stav armády 130 000 mužů, ale citelně chyběl pro toto množství vojáků potřebný počet důstojníků a nižších šarží. Tento nedostatek nemohl být v krátké době odstraněn. Výstavba a duch armády tím značně utrpěly. Dá se říct, že disciplína byla uvolněná, důvěra ve velení byla tatam a navíc různé politické elementy vnášely do vojska nesvornost a pochybnosti, jimž podlehla vůle po vítězství. Staří osvědčení armádní velitelé byli tímto vším otráveni. To, že důvěra ve velení byla ztracena, dokazovala skutečnost, že žádný piemontský generál nechtěl převzít vrchní velení nad armádou. Nabídku odmítli rovněž čtyři francouzští generálové. Černý Petr připadl tedy Poláku Albertovi Chrzanowskimu12, který byl dobře znám z rusko-polské války roku 1831. Národu, jehož řeč sotva ovládal, však byl cizí. Jeho chladná povaha nijak neoslňovala jeho spolubojovníky, kteří navíc vůči němu sršeli žárlivostí a závistí a proti nimž nezmohl nic ani jeho věhlasný organizační talent.

Chrzanowski prosadil plnou operační pohotovost, avšak o vypovězení příměří se dověděl až šest hodin poté, co se o něm dověděl Radecký v Miláně.

Ten ihned odeslal sborovým velitelům rozkaz k soustředění, v němž byl kromě jiného uložen přísný zákaz rozdělení jednotek a nabádáno, aby se v žádném případě nenechali svést k dílčím pohybům. V Miláně se měl shromáždit I. armádní sbor spolu s I. rezervním sborem. To se týkalo i hlavního voje II. sboru kromě brigády gmjr. knížete Liechtensteina, která byla posádkou v Pavii, a hlavního voje Schaaffgotschovy divize, který na Ticinu vykonával službu předsunutých stráží. V Cremě a Cassanu se měl soustředit III. armádní sbor a okolo Casalpusterlenga pak IV. armádní sbor.

Radecký 12. března vydal svým jednotkám válečný manifest, v němž shrnul otázku této války. V závěrečném odstavci se psalo: „…Tedy vpřed, vojáci! Na Turín zní heslo; tam najdeme mír, o nějž bojujeme …“

Tento manifest nebyl operačním rozkazem. Nicméně však označení Turína za operační cíl bylo vážným zásahem do operativy. O tom, jak to s tím pochodem na Turín vlastně bylo míněno, bude ještě řeč.

Před velením piemontského vojska stál úkol svrhnout vládu Rakouska v severní Itálií a dobýt Lombardii a Benátsko. Aby tohoto cíle bylo dosaženo, bylo zapotřebí bezpodmínečně porazit Radeckého.armádu, jejíž celková síla byla odhadována na 40 000 mužů, z čehož bylo od samého začátku mylně vyvozováno, že Radecký musí armádu odvést k Minciu do custozské pahorkatiny, kde v roce 1848 svedl vítěznou bitvu. Zde by mohl využit posádek pevnostního čtverce k posílení polní armády a tím částečně eliminovat početní převahu protivníka.

Italové si sice uvědomovali, že - byť mají početní převahu - nemůže se jejich armáda, ve spěchu vydupaná doslova ze země, rovnat svou profesionalitou a válečnými zkušenostmi s Rakušany. Spoléhali však na to, že tento handicap vyrovná národní povstání v severní Itálii, neboť by při troše štěstí mohlo podnítit rozklad nepřátelského vojska složeného z velkého množství národů. Při nejmenším by však povstalci na sebe poutali část protivníkových sil, které by potom mohly Radeckému chybět v rozhodující bitvě. Ovšem, aby toto velkolepé povstání ve velkých městech, jakými je Milán, Como, Bergamo a Brescie, bylo rozníceno, bylo by zapotřebí rychlého a impozantního vpádu piemontské armády do Lombardie13. S rakouskou ofenzívou se tedy vůbec nekalkulovalo, i když zpočátku bylo k této nepravděpodobnosti přihlíženo. Leč byla předpokládána v prostoru severně  nebo jižně od Pádu.

Hlavním úkolem piemontské armády však bylo, co nejrychleji a nejkratší cestou vpadnout s pohromadě drženými silami do Lombardie. Přes Milán – s podporou povstalců – pronásledovat armádu Radeckého a po jejím dostižení na ni udeřit zničujícím úderem (skica č. 1).

Dílčí úkoly byly rozděleny následovně:

Hlavní síly byly určeny pro ofenzívu proti Milánu.

Gpor. Ramorino měl dobýt Pávii a pak ofenzivně postupovat ve směru na Lodi ležící na řece Addě. V případě rakouské ofenzívy severně od Pádu ji měl za úkol přes Pávii zastavit a vést až do příchodu hlavních sil boj o získání času. Při rakouské ofenzívě jižně od Pádu měl podstoupit boj o získání času ve spojení se skupinou plk. Belvedere.

Plk. Belvedere, který byl ze všech piemontských jednotek posunut nejblíže k Piacenze, aby zde prováděl pozorovací činnost, se měl ve spojení s hlavním vojem zúčastnit ofenzívy ve směru na Mantovu.

Gmjr. Solarolimu byl vytýčen ofenzivní směr na Bergamo, aby u paty Alp účinně podpořil očekávaná povstání.

Gmjr. Alfons La Marmora byl původně určen k pochodu do Toskánska, ale zůstal na ligurském pobřeží u Sarzana a nyní měl podniknout ofenzívu přes Parmu na dolním Pádu.

Z tohoto posledního úkolu je patrné, že Piemonťané s jistotou počítali s ústupem Radeckého do pevnostního čtverce a v žádném případě s tím, že se stáhne k Addě.

Chtěl-li polní maršálek hrabě Radecký  udržet rakouskému císaři Lombardii a Benátsko musel co nejrychleji a rozhodně zlikvidovat hlavní hrozbu, kterou představovala piemontská armáda. Tím by si uvolnil ruce pro potlačení případného národního povstání. Při zbytečných časových prodlevách hrozilo nebezpečí, že se do konfliktu bude vměšovat zahraničí, jako se stalo roku 1848, kdy to bylo takřka na denním pořádku.

Obranným způsobem se tohoto cíle však nedalo dosáhnout, protože Lombardie byla od západu těžko hájitelná, a proto bylo potřeba předejít nepřítele, aby nemohl vést válku dle svých představ. Radecký chtěl kvůli tomu okamžitě táhnout do Piemontu i když jeho operačním cílem byla od samého prvopočátku piemontská armáda a nikoliv Turín.

Svědectví o tom podal ve svých memoárech pol. zbrojmistr Anton svob. pán v. Mollinary14, který se zúčastnil polního tažení jako major u generálního štábu rakouské armády.

Mollinary píše, že dne 18. března se v poledne konala u náčelníka generálního štábu podmaršálka Hesse porada, jejíž součástí bylo vydání tajných příkazů, jako byla například rekognoskace přechodů přes Ticino u Pavie. Kromě jiného na ní Hess prohlásil: „U Mortary a Novary narazíme pravděpodobně na hlavní síly Piemonťanů a budeme - když Bůh dá - s ním hotovi. Do Turína však my nepotáhneme, nýbrž, když to bude nezbytné, vyhledáme ještě La Marmoru a vrátíme se potom rychle zpět do Lombardie, abychom porazili povstání, které tam mezitím nepochybně vypukne.“

Piemontsko-sardinská armáda se zatím ještě nacházela severně od Pádu. Jestli však poblíž hraniční řeky Ticino nebo dál ve vnitrozemí, to se s určitostí nevědělo. Energický vpád se musel očekávat především na středním Ticinu mezi Novarou a Magentou a zde také musel být zastaven. Piemonťané mohli sotva pomýšlet na ofenzívu přes Pavii, protože zde by museli   svést    boj   o   opevněné    město.   Proto operačním záměrům rakouského vrchního velení vyhovoval pro nástup prostor mezi Vercelli, Novarou a Mortarou.

Pro rakouskou ofenzívu se nabízely dva směry. Jedním byla linie Milán – Novara – Vercelli a druhou linie Pavia – Vercelli (Novara). Druhá možnost byla zvláště výhodná, neboť vzhledem k tomu, že Pavie byla opevněným městem byl zde přechod přes Ticino dostatečně zajištěn. Na vysvětlenou nutno dodat, že přechod přes Ticino a jeho vedlejší rameno Gravellone byl podstatně ulehčen množstvím ostrovů. Navíc bylo výhodou, že opatření nutná pro přechod se dala až do poslední chvíle utajit, což bylo více severněji již vyloučeno. Vzdálenost  mezi Milánem  a Novarou  činí 45 km a mezi Pavií a Novarou 55 km. Jednalo se teď takřka o stejné vzdálenosti. Dalo se předpokládat, že u Pavie stojí rakouská armáda v boku s piemontskou armádou. Tuto nevýhodu vyvažoval fakt, že případný piemontský přechod u Pavie se dal skrovnými prostředky překazit. Nejdůležitějším však byla skutečnost, že směr přes Pavii nesl  s sebou  moment  překvapení, neboť shromáždění armády mohlo být odkládáno až do poslední chvíle.

Radeckému bylo známo, že Piemonťané podceňují jeho průbojnost. Nic mu proto nepřišlo tak vhod, jako skromná výzvědná hlášení z Turína, že se nepřítel domnívá, že Rakušané připravují nástup na Minciu nebo alespoň na Addě.  A proto byly tyto domněnky co nejdéle uměle přiživovány. Je až k podivu, jak dlouho se Radeckému a jeho náčelníkovi generálního štábu podařilo udržet v tajnosti operační plán a dokonale tím využít momentu překvapení. Až do večera 18. března totiž žádný zástupce náčelníka generálního štábu nevěděl, co se vlastně chystá, neboť až toho dne byl první důstojník generálního štábu vyslán k průzkumu nástupiště a přechodů u Pavie. Z pochopitelných důvodů mu bylo uloženo naprosté mlčení, což se ctí splnil. Teprve ráno 19. března spadla rouška utajení a byly vydány potřebné rozkazy. S přihlédnutím k úrovni tehdejších výzvědných cest se můžeme domnívat, že zprávy o těchto rozkazech se nemohly před 20. březnem dostat k piemontskému vrchnímu velení.

Velitel piemontské 3. divize gpor. Perrone.
Kresba archiv autor.

Výhoda tohoto utajení však byla přinejmenším diskutabilní, neboť s přihlédnutím k fanatismu italského obyvatelstva se nedal vyloučit atentát na Radeckého či Hesse, a vzhledem k tomu, že žádný generál nebyl obeznámen s celkovou idejí polního tažení, tak by byl jen stěží některý z generálů schopen jednat v duchu představ vrchního velitele armády.

Před 20. březnem byly pohyby rakouských jednotek pro nepřítele tak zmatené, že gpor. Ramorino, kterého fascinovaly ony rozličné nástupy, příchody a odchody v pádském údolí, se domníval, že je nutno rakouskou ofenzívu očekávat jižně od Pádu. Pohyby u Pavie považoval za demonstraci, což byl 20. března důvod jeho nečinnosti, která měla za následek, že přechod rakouské armády proběhl takřka bez boje.

Radecký zvolil směr přes Pavii. Kromě toho nebyla operační část armádního velitelství přeložena 17. března do Cremy za Addu15. Na Ticinu stály předsunuté jednotky. A sice hlavní voj Schaaffgotschovy divize byl rozložen severně mezi Pavii a Magentou. Více k severu stála Görgerova brigáda pod osobním velením divizionáře pol. podmaršálka barona Wohlgemutha. Přední stráže se měly 19. března stáhnout dozadu. Schaaffgotschova divize se měla soustředit u Pavie a Wohlgemuthova skupina v Legnanu, odkud měly postoupit 20. března do Rosate.

Až 20. března dopoledne se začaly množit zprávy o shromažďování piemontských hlavních sil okolo Novary. Radecký věděl také o Ramorinově skupině, která mohla dost dobře zabránit přechodu přes Ticino. Radecký se nechtěl pouštět do boje o laciný počáteční zdar, neboť cílem jeho operačního plánu byla výlučně Novara. Musel se především vyvarovat jakékoliv časové ztráty. Všeobecně se nevědělo jak rychle postupuje do Lombardie Carlo Alberto. Mělo se však zato, že nejspíše již také on 20. března stojí s valným vojem východně od Ticina.

Úderem 12. hodiny začal přechod přes Gravellone. Rozbahněné cesty a nepředvídané překážky byly příčinou četných zdržení.

Přechod proběhl takřka bez boje. Ramorino dostal rozkaz, aby mu zabránil, a tak vyslal oddíl pod gmjr. Gianottim přes Mezzanu Corti. Detašmán se však omezil jen na vyslání jednoho praporu do Zebola a jednoho do Cavy. První uhnul do Mortary, druhý se stáhl po několika výstřelech a ostře pronásledován rakouskými odděleními se stáhl zpět k hlavnímu voji. Potom opustil gmjr. Gianotti s celým detašmánem severní břeh Pádu a hledal spojení s hlavními silami, neboť uvažoval nejspíše stejně jako Ramorino, že rakouské pohyby mají jen zakrývací ráz.

Chrzanowski posunul 20. března 4. divizi a za ní 3. divizi k přechodu u Buffalora. Všechny ostatní divize měly zůstat připraveny k pochodu. Zatím ještě váhal vydat rozkaz „vpřed“. Jeho váhavosti učinil konec až samotný král, který se ve 13 hodin postavil z netrpělivosti do čela 4. divize a zahájil s ní přechod. Divize došla bez boje až do Magenty, neboť slabé rakouské jednotky postavené na předních strážích vyklidily bez boje svá postavení. Král se v Magentě nedočkal toužebně očekávaného nadšeného přivítání. Obyvatelstvo jej přijalo takřka chladně. Navíc nemohli obyvatelé podat Piemonťanům informace o tom, kde se nachází protivník. Daná situace musela být pro piemontské vrchní velení přinejmenším velmi trapná.

Protože Italové nevěděli, kde Rakušané jsou, zastavili postup na Milán, což byla první rozhodující změna v operačním plánu. 4. divize zůstala v Magentě, 3. se stáhla do svých starých kvartýrů, hlavní stan se opět vrátil do Trecate.

Oba operační plány kalkulovaly s důležitostí rychlého a rozhodného postupu se všemi silami drženými pohromadě. A jejich provedení bylo jen věcí rozhodnosti.

Obě armády se soustředily v místech přechodů a obě překročily Ticino, aniž by věděly, kde se nachází jejich protivník. Na piemontské straně se tím však neznepokojovali, protože se všeobecně mělo za to, že Radecký je na ústupu. Bylo vskutku těžké najít před Milánem známky jeho přítomnosti. V rakouském hlavním stanu panovalo poněkud odlišně pojímání situace, neboť se předpokládalo, že hlavní voj Piemonťanů již nejspíše také překročil Ticino. Nicméně ani potvrzení této podstatné změny skutečnosti nebylo chápáno jako nějaká tragédie.

Obě strany se v tomto rozhodujícím momentu zachovaly diametrálně odlišně. Radecký chtěl stůj co stůj zkrátit časovou ztrátu, která vznikla při přechodu, a tak hnal své kolony dopředu, byť nevěděl, co je tam čeká. Chrzanowski naopak zpomalil  postup svých jednotek, čímž změnil svůj vlastní plán. Ztratil tím zbytečně čas, a to v době, kdy stále nevěděl, že Rakušané už překročili Ticino. Dověděl se o tom teprve o mnoho hodin později, čímž se ocitl v protivníkově vlivu, ze kterého se již nevymanil.

Radecký získal polní tažení vlastně již večer 20. března, neboť  Ramorino se nechal bez výstřelu oddělit od hlavních sil, čímž se naplnila špatná pověst, kterou si vydobyl již u Custozy.

Chrzanowski obdržel první hlášení o překročení Ticina rakouskou armádou ve 21 hodin. Dvě hodiny poté to potvrdila i Ramorinova zpráva. V té chvíli se úplně vzdal myšlenky na ofenzivní pochod do Lombardie, což byla druhá zásadní změna jeho původního operačního plánu. Naproti tomu se rozhodl provést ofenzivní výpad veškerých hlavních sil a rozhodnout tím válku. Dvě divize měly zadržet Radeckého z čela a tři divize měly provést mohutný výpad přes Vigevano proti pravému křídlu protivníka, čímž by bylo odtrženo od Pavie. Ještě za tmy byly 1. a 2. divize zalarmovány a dirigovány do Mortary respektive do Vigevana. Na úsvitu byla rezervní divize nasměrována do Mortary, 3. a 4. divize (z Magenty) do Vigevana, gmjr. Solaroli měl provést přechod přes Ticino u Buffalory.

1. divize dorazila na úsvitu do Mortary a ve 14 hodin sem přibyla i rezervní divize. Zde pak uspořádal náčelník generálního štábu armády gpor. La Marmora rozestavení piemontského vojska. 1. divize se stáhla na písečný kopec 1500 kroků východně od Mortary. Rezervní divize stála západně od ní a táhla se  asi až do Castell d’Agogna.

2. divize se již časně ráno stáhla do postavení táhnoucího se takřka od Mortary až jižně k Vigevanu. Později bylo její postavení zúženo a divize postoupila s většinou svých sil přes Fogliano a Sforzescu jižně od silnice Mortara – Vigevano. Jedna její část byla předsunuta do Borgo S. Siro.

3. a 4. divize dorazily teprve mezi 4. a 5. hodinou do Vigevana a neměly na událostech toho dne žádný podíl. Vrchní velení se nacházelo u 2. divize.
Ramorina, který totálně zklamal, nahradil gmjr. Fanti. Skupina neobdržela žádný nový rozkaz. Ramorino byl později na základě rozsudku vojenského soudu zastřelen.

Radecký posnídal 21. března v jednom dvorci v Garlasce, přičemž se stal středem pozornosti místního obyvatelstva, které se sem seběhlo, aby si prohlédlo slavného maršálka. Granátnici střežící Radeckého bezpečnost museli kordonem oddělit rakouský štáb, aby nedošlo k promísení s obyvatelstvem.

Rakouská armáda pokračovalo tento den v ofenzivním pohybu proti Mortaře. Bližší zprávy o Piemonťanech nebyly stále k dispozici. Mortara vzdor tomu, že se nachází ve velmi členitém a bahnitém terénu s bídnými vedlejšími cestami, byla nejdůležitějším silničním uzlem pro budoucí pohyb armády ve směru na Vercelli, na Novaru nebo dále na východ (skica č. 2).

21. března muselo proto dojít k boji a to v prostoru Borgo S. Siro, Gambolò, Sforzesca mezi c. k. I. sborem a piemontskou 2. divizí a u Mortary mezi rakouskou hlavní kolonou (čelo II. sboru) a piemontskou I. rezervní divizí.

U I. sboru začal boj ve 13 hodin a trval až asi do 18 hodin, kdy nastal soumrak. Zpočátku měla navrch hned jedna, hned druhá strana. Srážku rozhodl až pol. podmaršálek baron Wohlgemuth, který sem iniciativně dorazil od Bereguarda s částí Görgerovy brigády. Rakouský I. sbor nocoval na dobytém bojišti u Gambola a Sforzescy. 2. divize se shromáždila ve Vigevanu.

II. sbor pol. zbrojmistra d’Aspreho narazil svým čelem v 16 hodin 30 minut na piemontské postavení východně od Mortary. Zbrojmistr se odhodlal ještě téhož večera k útoku na město a rozkázal proto polnímu podmaršálkovi arcivévodovi Albrechtovi, aby dobyl s čelní divizí Mortaru. Obě piemontské divize (gpor. prince Savojského a gpor. Duranda) v síle 23 000 mužů byly razantním útokem Rakušanů, kterých bylo asi jen 15 000, zaskočeny, a protože neznaly sílu nepřítele a navíc neměly ani chuť v nastávající tmě svést boj a tak již za tmy ustoupily do města. Piemonťané zaujali postavení ve městě a v jeho těsné blízkosti. Rakušané je však pronásledovali. Útok vedl osobně arcivévoda Albrecht. Rozhořel se zvlášť prudký pouliční boj o město, během něhož se rozvinula také piemontská rezervní divize.

V této bitvě se zvláště vyznamenal a poprvé na sebe významněji upozornil plukovník Ludwig Benedek (1804-1878). Ovšem historie ho bohužel, zná spíše jako poraženého velitele rakouské Severní armády v bitvě u Hradce Králové 3. července 1866.

Když d’Aspre nařídil, aby bylo město vzato útokem, nabídla se Benedekovi skvělá příležitost, jak se vyznamenat. Byl nepříteli se svým plukem stále v patách a vtrhl poté s pouhým jedním praporem – neohlížeje se jak mnoho vojska ho následuje -  neohroženě do města a hnal Piemonťany před sebou až na jeho druhý konec.

V tom zarachotily v Benedekových zádech piemontské bubny, neboť mezi jeho prapor a zbytek rakouského sboru vniklo několik nepřátelských praporů s děly, čímž se odvážný Benedek ocitl se svým praporem v kritickém postavení. Jeho štěstím byla temnota, ve které nepřítel nemohl zjistit sílu jeho mužstva, a zmatek, v nějž bylo piemontské vojsko již dříve překvapujícím rakouským útokem uvedeno. Benedekovi bleskla hlavou šťastná myšlenka. Obrátil svůj batalion a vedl ho neohroženě na náměstí přímo proti praporům nacházejícím se v jeho zádech.  Nekompromisně, jako by za sebou měl celou brigádu, nařídil Italům, aby složili zbraně. Benedek byl nejspíše sám překvapen tím, že Piemonťané jeho výzvy uposlechli. Nepřátelská pěchota byla totiž zaskočena neočekávaným se objevením Rakušanů ve městě a v panující temnotě měla za to, že je skutečně odevšad obklíčena Rakušany, a tak složila zbraně. Současně s Benedekovým útokem udeřil gmjr. Kolowrat na klášter San Albino, za jehož zdmi se opevnili vojáci královniny brigády od Durandovy divize. O vytlačení piemontských vojáků z dobře opevněné pozice se zasloužil především 11. myslivecký prapor. Po spojení Benedekova oddílu s Kolowratovou brigádou bylo město bez ohledu na tmu a pokročilou dobu vyčištěno od nepřítele.  Celkem bylo zajato 2000 mužů včetně 66 důstojníků a ukořistěno 6 děl, množství muničních vozů a zbraní, mezi nimiž bylo i 50 beden s puškami. Rakušané se rovněž zmocnili překrásných koní vévody Savojského - pozdějšího sardinského krále Viktora Emanuela II.

Vévoda Savojský, který přihlížel porážce brigády Regina, vyslal sice dva prapory od brigády Cuneo, ale ty narazily jen na množství prchajících a i přes vévodovu snahu se nepodařilo zorganizovat nový útok. Naopak musel být nařízen ústup ke Castello d’Agogne.

Kolem 21. hodiny začal boj ochabovat. Mortaru měli Rakušané nepopiratelně v držení. Obě piemontské divize prudce couvaly. Prudkost a zmatenost pouličního boje značně vyčerpaly rakouské jednotky, což mělo za následek, že Piemonťané ušli pronásledování. Navíc Rakušané ztratili přímý kontakt s protivníkem. Valný voj 1. divize ustupoval po silnici do Novary, rezervní divize po silnici  do Robbia ve směru na Vercelli. Část posledně zmíněné divize  se však také ocitla na silnici vedoucí k jihu do Valenzy. Protože Piemonťané ustupovali doslova na všechny strany stála před rakouským armádním velitelstvím palčivá otázka, na kterou nebyla jasná odpověď: kam ustoupily poražené divize?

Ve večerních hodinách se Radecký dověděl o úspěchu I. sboru. Záhy mu byla doručena radostná zpráva z Mortary. Nicméně z těchto zpráv se nedal vůbec odvodit skutečný stav věcí. 1., 2. a rezervní divize byly bojem s jistotou zjištěny, ale přítomnost zbývajících dvou divizí nikoliv. Ve vzduchu viselo několik otázek, na které nikdo neznal správnou odpověď. Ustoupili poražení Piemonťané od Mortary jen zpět? Kam? A jak daleko?

Pro piemontský ústup do Novary hovořila logika okolností, ale přijmout tento fakt s následnou bitvou před Novarou s frontou sever-jih se bránilo operativní cítění rakouského hlavního stanu, neboť po případném piemontském nezdaru u Novary by zákonitě musel následovat ústup k severu, který by přerostl v ústup do hor. Tím by zůstala cesta do Turína naprosto volná. Pokud by  se Piemonťané k tomuto kroku rozhodli, jednalo by se o hru vabank. Již při zaslechnutí kanonády přicházející od Mortary pronesl náčelník rakouského generálního štábu pol. zbrojmistr Hess s neobyčejnou prozíravostí významné proroctví: „Jestliže se nám piemontská armáda postaví u Novary, pak jí jenom pánbůh může pomoci.“ Soustředění u Novary by se muselo nutně  přičíst více Chrzanowskimu a nikoliv králi, neboť on by se nejspíše rozhodl pro odchod do Vercelli, kde by pod ochranou Sesie nabídl nepříteli bitvu. V žádném případě však nešlo zatím vyloučit ani jednu z obou alternativ.

Radeckého rozhodnutí bylo ostatně neměnné. Žádné časové ztráty! Proto nařídil 22. března pokračovat v ofenzívě ve formaci, ze které by bylo možné se rozvinout proti Vercelli i proti Novaře.

Na 21. března bylo naplánováno soustředění rakouských sil u Mortary, ale během dne se do blízkosti města dostal jen III. sbor. IV. sice došel až do San Giorgia, ale I. rezervní sbor pouze do Gropella. Ještě v noci proto nechal polní maršálek pochodovat IV. sbor do Mortary  a I. rezervní sbor do Tromella.

Piemontské vrchní velení se po skončení boje u Mortary vrátilo s 2. divizí zpět do Vigevana. Pozdní příchod 3. a 4. divize rozhodl o tom, že rozhodující srážka byla přesunuta na 22. března.

Nesmí se přehlédnout, že tyto divize byly ve Vigevanu ještě dříve, než d’Aspreho sbor dorazil do postavení u Mortary. D’Aspre se nedal ničím zdržovat, a tak, i když se blížil soumrak zahájil boj, jehož rozsahu nemohl vůbec dohlédnout. Možná to byla poslední šance, kterou Carlo Alberto a Chrzanowski propásli, když se bez ohledu na tmu a bojovou vyčerpanost jednotek I. sboru nevrhli proti d’Aspremu a nepokusili se ho přemoci.

V 1 hodinu v noci byla do piemontského hlavního stanu doručena zpráva o pohromě u Mortary. Bylo upuštěno od ofenzivního výpadu, který byl v plánu na 22. března, a bylo rozhodnuto, že armáda se shromáždí u Novary a svede zde s Radeckým defenzivní bitvu, což byla třetí zásadní změna původního operačního plánu. Avšak také čtvrté a poslední velké rozhodnutí piemontského vrchního velitelství od začátku války.

2., 3. a 4. divize odpochodovaly v ranním šeru z Vigevana do Novary. Další dvě divize se tam měly též shromáždit. Vrchní velení věřilo, že 23. března se v bezpečném postavení jižně od Novary dostaví úspěch piemontských zbraní.

 


Poznámky :

 

1 Carlo Alberto (1798 – 1849), od r. 1831 sardinský král. V březnu 1848 dal zemi konstituční ústavu a vyhlásil Rakousku válku. Po porážce u Custozy ustoupil do Milána, kde stěží ušel zuřivosti lidu z důvodu válečného neúspěchu. Po bitvě u Novary složil na bojišti korunu ve prospěch svého syna Viktora Emanuela.

2 Arcivévoda Rainer (1783 - 1852), rak. státník a finančník. Syn rak. císaře Leopolda II. V letech 1817-48 místodržitelem v Království lombardsko-benátském. V této funkci vykonal mnoho pro povznešení země.

3 Daniele Manin (1804 – 1857), it. politik a benátský diktátor. Po vypuknutí povstání v Miláně r. 1848 vyhlásil v Benátkách republiku a stal se jejím ministerským předsedou a zároveň ministrem zahraničí. Od srpna 1848 stál v jejím čele s diktátorskou pravomocí. Po potlačení revoluce v Benátkách emigroval do Francie odkud nadále vyzýval své krajany, aby se spojili se Sardinii.

4 Konstantin baron d’Aspre (1789 - 1850), rak. pol. zbrojmistr. Od r. 1846 sloužil v Itálii jako divizionář u II. sboru, s nímž se úspěšně podílel r. 1848 na vítězstvích u Santy Lucie, Sommacampagni, Custozy a Volty. R. 1849 se vyznamenal v bitvách u Mortary a Novary.

5 Pius IX. (1792 - 1878) it. duchovní, papežem v letech 1846-78. Jeho pontifikát trvající 32 let, byl nejdelší v dějinách papežství. R. 1870 nucen řešit tzv. římskou otázku (zánik církevního státu).

6 Laval Nugent [nyžan] (1777 - 1862), hrabě Westmeathský, kníže římský, rak. pol. maršálek irského původu. Od r. 1821 sloužil v rak. armádě. R. 1848 bojoval pod Radeckým v Lombardsku-Benátsku a r. 1849 pod Haynauem v Uhrách. Byl vojevůdcem nad jiné geniálním, který měl vždy po ruce několik skvělých operačních plánů, avšak svou nestálostí a vrtkavostí nedotáhl kolikrát ani jeden do konce. Naopak změnami a protichůdnými rozkazy mnohdy pletl jeden plán do druhého.

7 Felix kníže Schwarzenberg (1800 - 1852), rak. generál a diplomat. R. 1842 povýšen na generálmajora. Roku 1848 bojoval na Soči a u Palmanuovy, Vicenzy, Curtatone a při útoku na Goito byl raněn. Dne 6. října 1848 vtrhl s císařským vojskem do vzbouřené Vídně. Zemřel náhle stižen mrtvicí.

8 Julius Jakob Haynau (1786 - 1853), svob. pán, rak. pol. zbrojmistr. Pro svou prudkou a sebevědomou letoru míval časté rozepře s představenými, ale Radecký, jež oceňoval jeho značné vlohy a jiné přednosti, byl k němu shovívavý. Až do května 1849 velel vojskům obléhajícím Benátky. Poté byl jmenován vrchním velitelem podunajské armády. V této funkci se osvědčil. Potom velel sboru obléhajícímu Peschieru, za což byl vyznamenán Řádem Marie Terezie.

9 Heinrich svob. pán Hess (1788 – 1870) rak. pol. maršálek. Vyznamenal s bojích proti Napoleonovi. Na jaře r. 1848 jmenován náčelníkem generálního štábu maršála Radeckého. Velkou měrou přispěl k úspěchům v bojích se Sardinií v letech 1848-49. Zvlášť velký strategický důmysl projevil vypracováním operačního plánu pro tažení proti Piemontu v březnu 1849. R. 1859 nebylo přihlédnuto k jeho názorům na vedení války. Po porážce u Solferina převzal vrchní velení armády.

10 Raffaele Cadorna (1815 - 1897), it. generál a bratr it. státníka Carlose Cadorny. Sloužil v sardinském ženijním sboru. R. 1848 se odebral do Milána, kde mu prozatímní vláda svěřila organizování zákopnictva a r. 1849 se stal tajemníkem v ministerstvu války. Po katastrofě u Novary odešel do Alžírska. R. 1866 bojoval pod Cialdinim proti Rakušanům. R. 1870 obsadil po krátkém boji 20. 9. Řím a zůstal jeho guvernérem až do přivtělení města k Italskému království.

11 Louis Alexandre Berthier (1753 – 1815), fr. maršál. Od egyptského tažení byl s menšími přestávkami náčelníkem generálního štábu. Jeho kvality nespočívaly v osobní statečnosti a ve vojevůdcovských schopnostech, ale v houževnatosti, píli, spolehlivosti, pořádnosti a přesností. Tyto vlastnosti umocňoval skvělou pamětí a přehledem. Po dobytí Paříže r. 1814 přešel na stranu spojenců. R. 1815 zůstal stranou dění, neboť v královských službách setrvat nechtěl a na Napoleonovu stranu se styděl přidat. Když viděl táhnout Bambergem ruské jednotky proti Francii, spáchal sebevraždu skokem z balkónu.

12 Wojciech (Alberto) Chrzanowski (1788 - 1861), pol. generál. Sloužil pod Napoleonem a potom přešel do ruských služeb. Zúčastnil se polského povstání, v jehož zdar nevěřil. Po jeho potlačení odešel do Francie a r. 1849 mu nabídl sardinský král Karel Albert, aby přišel do Turína zorganizovat piemontskou armádu. V pětidenním tažení proti Radeckému měl vrchní velení nad celou armádou, která však u Novary byla poražena, načež byl zbaven vrchního velení. Až do r. 1850 pobýval v Piemontu a poté, co ospravedlnil své počínání během tohoto tažení, odešel definitivně z Itálie.

13 Generál v. Willisen ve třetím dílu své studie  Theorie des grossen Krieges vyčítá piemontskému vrchnímu velení zvláště ostře, že ofenzíva nebyla vedena jižně od Pádu  do týlu protivníka.  Nedá se než s tím souhlasit. Válečným cílem byla Lombardie, která měla být dobyta prostřednictvím revoluce, jež však byla myslitelná jen za předpokladu ochrany piemontskou armádou. Její velení však mylně předpokládalo, že Rakušané se stáhli na Mincio pod ochranu pevnostního čtverce. Piemontskému velení však rozhodně nelze vyčítat, že si uvědomovalo obtížnost přechodu Pádu a obávalo se, že na něm ztroskotá dříve, než se plně rozvine národní povstání.

14 Viz Anton svob. pán v. Mollinary: 46 Jahre im österr.-ung. Heere, I díl, s. 160

15 O tom, jak úspěšně se dařilo klamat protivníka, se zmiňuje ve svém díle Errinnerungen eines österr. Veteranen pol. podmaršálek Schoehals. Podle něj opustil Radecký Milán 18. března po silnici vedoucí do Lodi na Addě, aby dosáhl St. Angiola. K Turínu se opouštěl Milán Portou Vercellina a k Lodi Portou Romana. Když maršálek přijel k Portě Romana, bylo vidět velký ironický přepis: „Via per Torino – Ulice do Turína.“

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více