Slavnostní vojenská přehlídka v Moskvě, 24.6.1945

Autor : Radek Havelka / Admin 🕔06.05.2007 📕25.558

Velká vlastenecká válka, dlouhých 1418 dní a nocí krvavých bojů mezi nacistickým Německem a jeho satelity, a Sovětským svazem a jeho spojenci. Na jejím konci se v Moskvě konala velkolepá přehlídka, připomínající vojenské úspěchy a vítězství v této válce - porážku nacismu. Ve dnech, kdy si připomínáme výročí osvobození naší vlasti a konec druhé světové války v Evropě, vám chci přiblížit, jak tato přehlídka na Rudém náměstí probíhala.

Než se ale přeneseme do roku 1945, abychom z tribuny po boku sovětských politických a vojenských špiček přihlíželi defilé tisíců vojáků 10 sovětských frontů, je třeba se vrátit ještě o něco zpět – do roku 1941.

Když nad ránem 22. června 1941 Německo napadlo Sovětský svaz a začalo tak válku, kterou nemohlo vyhrát, většina Evropy byla sevřena nacistickou okupací. Německo ale nebylo jediným viníkem tohoto stavu, na tom měl podíl mimo jiné i právě Sovětský svaz. Tam se cvičily německé posádky, kterým nedovolila Versaillská smlouva vývoj některých typů jednotek, byl to Sovětský svaz, který vpadl do zad Polsku souběžně s Německem, a stejně tak to byly choutky Sovětského svazu na expanzi, které zostřovaly vzahy na hranicích s Finskem a Rumunskem a vedly k Zimní válce. Snaha o vývoz socialistické revoluce mimo území SSSR, i to se dá přičíst na vrub Sovětského svazu. To, že Německo místo zničení komunistického obra nakonec „zajistilo“ jeho obrovské vítězství a zatažení větší části Evropy do komunistického područí je jedním ze smutných paradoxů dějin.

Útok zastihl sovětské jednotky nepřipravené a tak během několika prvních měsíců utrpěla Rudá armáda drtivé porážky a mnoho tisíc vojáků skončilo v obklíčení rychlých obrněných svazků německé armády. Z tohoto zajetí se mnoho vojáků již nikdy nevrátilo – kromě krutých podmínek zajateckých táborů mnohé z nich čekala smrt v koncentračních táborech, které vznikaly na dobytém území Sovětského svazu, Polska a dalších zemí.

Německá armáda se nepoučila ze zkušeností těch několika vojenských výprav, které se odhodlaly na území stávajícího Sovětského svazu, a nevzala v potaz obrovskou geografickou, materiální i lidskou rozlohu této země – rychlý postup z léta a podzimu roku 1941 je v tom jen utvrdil. Říjen 1941 zastihl německé jednotky nedaleko od Moskvy, a situace vypadala pro Sovětský svaz neradostně. Německo zastavilo útok a začalo přeskupovat jednotky pro poslední úder na hlavní město.

První dobré zprávy nepřišly do Moskvy z bojiště, ale ze vzdáleného východu. Zpravodajská služba potvrdila, že se Stalin nemusí obávat útoku Japonska na Sovětský svaz a může se tak plně zaměřit na boj s Německem. Znamenalo to, že 30 divizí a s nimi tisícovka tanků a letadel z oblastí dálného východu SSSR a Sibiře mohlo být zformováno do 11 nových armád a vrženo proti německé invazi. A tady se poprvé výrazně prolíná naše přehlídka roku 1945 s událostmi o 4 roky staršími. Dne 7.11.1941, zatímco němečtí okupanti přeskupovali svá vojska sotva pár kilometrů od vnějšího okruhu Moskvy, pochodovali za studeného, zasněženého rána vojáci nově přisunutých divizí po Rudém náměstí, aby připomenuli události Velké říjnové socialistické revoluce. Pochodovali za dohledu politických elit i samotného Stalina, který se rozhodl neopustit hlavní město ani v takovýchto vypjatých okamžicích. Přehlídku jednotek konal na svém koni maršál Sovětského Svazu Buďonnyj. Toho rána ale nevypadaly tváře vojáků svátečně a uvolněně, jako o 4 roky pozdějí, město nezářilo slavnostní výzdobou. Oddíl za oddílem, pěchota, jízda, dělostřelectvo, tanky a protiletadlovci, to vše pochodovalo s vážnou tváří kolem Leninova mauzolea a kolem obrovského obrazu starší ženy v černém, v ruce s listem papíru a nápisem Tvá vlast tě volá – velmi impresivní alegorií matičky vlasti a přísahy věrnosti. Sovětští vojáci, kteří se přehlídky účastnili, se pak přímo odebrali do obranných pozic kolem města, aby čelili zimnímu náporu německé vojenské mašinerie. 15. listopadu zaútočili Němci v obnovené ofenzívě a pronikly až na samý okraj Moskvy, ale pak se projevil další faktor, který Němci při útoku na Sovětský svaz nebrali příliš v potaz – počasí. Krutá zima toho roku si vyžádala na německé straně během tří týdnů více jak 150 tisíc obětí, a dokázala zastavit německou ofenzívu jako mávnutím kouzelného proutku. Německé jednotky a technika nebyly na boj v takovýchto podmínkách vybaveny, na rozdíl od sovětských divizí ze Sibiře, které 5. prosince 1941 zahájily mohutnou protiofenzivu, které vrhla Němce o 300km zpět.

Tak se tedy proslavila ona přehlídka roku 1941, ale do konce Velké vlastenecké války zbývaly ještě necelé 4 roky.

Další rok přinesl další ztráty, další obsazená sovětská území, další porážky, ale i vítězství. Když se Hitler, hnán svou přehnanou jistotou a touhou podmanit si město, které se honosilo Stalinovým jménem, odklonil od hlavního směru německé invaze a přesunul síly na jih, prodlužující se fronta se brzy stala pro německé jednotky a jejich spojence neúnosnou, a tak když pak v nadcházející zimě roku 1942 vypukla protiofenzíva u obleženého Stalingradu, které vzala do kleští celou německou 6. armádu generála, později polního maršála F. Pauluse, bylo to jen logickým vyústěním vývoje na východní frontě. Když selhaly i poslední pokusy o vysvobození obležených vojáků, Německo muselo poprvé pohlédnout do očí kruté pravdě – karta se obrací. Bitva u Kurska v roce 1943 byla obrovskou demonstrací síly obou soupeřů, ale přes veškeré technické novinky, které Němci do boje nasadili, se Sovětům podařilo kurský výběžek ubránit a vrhnout se do dalších protiútoků, ve kterých už je nemohlo nic zastavit. Spolu s událostmi na jiných částech bojiště druhé světové války to znamenalo konec německé expanzi, a počátek konce Třetí říše. Spojenci po vítězství u El-Alamejnu v roce 1942 zahnali Němce spolu s Italy přes celou Severní Afriku, a když se proti nim vylodili americké jednotky, aby poprvé zakusily útrapy pozemních bojů v této oblasti, kontrola Osy nad oblastmi Severní Afriky se jednou provždy skončila. Kapitulace a ztráta mnoha vojáků a techniky byla pro Osu stejně bolestná jako odkrytí jižní Evropy možnému útoku, na který nenechali spojenci dlouho čekat. Invaze na Sicílii a posléze do Itálie znamenala pro Hitlera rotříštění sil a blížící se strategickou katastrofu – s tím, jak spojenci získávaly další letecké základny, rostl tlak na průmysl jak v Německu, tak na obsazených územích a misky vah se jednoznačně převážily na stranu spojenců.

Sovětský svaz nyní mohl plně využít německého rozpolcení, slábnoucího průmyslu i otevření druhé fronty v Itálii a v roce 1944 i třetí fronty na severu a jihu Francie. Sovětské jednotky, které se rychle učily od svých německých protějšků taktice i strategii rychlého tankového boje, průniku a obklíčení nepřátelských útvarů, se probíjely směrem zpět k původním hranicím Sovětského svazu. Jedna za druhou zůstavaly mohutné řeky Ruska, Ukrajiny, Běloruska v zádech postupujících armád a frontů, a vypálená a boji zničená města opět přecházela do rukou Sovětů. Sověti stanuli na hranicích své vlasti, ale německý nacismus tím ještě nebyl poražen. Čekala je cesta přes Polsko, Československo, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko a Jugoslávii, Rakousko až do nitra Německa, a při zdrcující bitvě padl i Berlín, v němž už jen doutnaly ostatky Adolfa Hitlera, člověka, který toto vše zavinil.

Bezpodmínečná kapitulace vstoupila v platnost 8. 5. 1945 a byť se na několika místech ještě bojovalo, tento den jest dnem vítězství. V ulicích se tančilo a zpívalo, Wall street v New Yorku zaplavily tisíce lidí, stejně tak jako londýnské Trafalgar Square nebo Rudé náměstí v Moskvě.

Válka ale ještě neskončila, a tak se některé sovětské jednotky obrátily a začaly se přesouvat na druhý konec světa, na dálný východ, aby se připravily na operaci Srpnová bouře – útok proti Japonsku v Mandžusku. Spolu s tím, jak vrcholila americká ofenzíva v Pacifiku, to znamenalo kritickou situaci pro Japonsko.

Ještě před tím, než sovětské obrněné jednotky vyrazily do hornatého Mandžuska, aby během několika dní rekordním tempem prolomily japonský odpor a dorazily až na hranice Koreje a spolu s Američany oslavily kapitulaci Japonska, obdržela Rudá armáda následující rozkaz svého vrchního velitele J.V. Stalina.

Na oslavu vítězství nad Německem ve Velké vlastenecké válce stanovím na 24. června 1945 v Moskvě na Rudém náměstí slavnostní přehlídku vojsk bojující armády, válečného loďstva a moskevské posádky – slavnostní přehlídku vítězství.

Slavností přehlídky se účastní : kombinované pluky frontů, kombinovaný pluk lidového komisariátu obrany, kombinovaný pluk válečného loďstva, vojenská akademie, vojenská učiliště a vojska moskevské posádky.

Slavnostní přehlídku vykoná můj zástupce, maršál Sovětského Svazu Žukov.

Slavnostní přehlídce bude velet maršál Sovětského Svazu Rokossovskij.

Každý z deseti frontů, které existovaly na konci války, měl na přehlídku poslat jeden kombinovaný pluk, složený z pěti praporů – tři prapory o šesti střeleckých rotách, dva o jedné rotě tankistů, dělostřelců, letců a kombinované rotě jezdectva, spojařů a ženistů. Jedenáctý pluk byl tvořen jednotkami vojenského námořnictva. Účastnit se jí měli ti nejstatečnější a nejzasloužilejší vojáci každého frontu, a velitele tedy čekal složitý výběr.

Ani po stránce materiální to nebyla věc zrovna jednoduchá – pěchota měla pochodovat vybavena samopaly, dělostřelci, ženisté a spojaři s karabinami, tankisté a letci s pistolemi, jezdectvo pak s karabinami a šavlemi. Velitelé jednotlivých pluků pak dostali zlatouské šavle. Každý účastník přehlídky měl dostat slavnostní stejnokroj a na velitele pluků se uniformy šily přímo na míru. Proto již 10.6. museli být vojáci v hlavním městě, aby mohly tyto přípravy úspěšně proběhnout. Pokračoval pořadový výcvik, aby v den přehlídky útvar pochodoval jako jeden muž.

Tak jako 7. 11. 1941 nepřálo vojákům a obyvatelům Moskvy moc počasí. Den byl deštivý, jako by samo nebe plakalo nad miliony mrtvých, které tato válka přinesla – Sovětský svaz ztratil kolem 23 milionů lidí, z toho téměr 11 milionů vojáků, další miliony si odnášely bolestivé vzpomínky na tuto válku, ať už ve formě zranění, ztráty blízkých nebo ztráty majetku – rány, které se budou hojit ještě dlouho.

Ulice se již v brzkých ranních hodinách zaplnily lidmi, a v ulicích přilehlých k Rudému náměstí se do čtverců řadily jednotlivé pluky.

Orloj na Spasské věži začal odbíjet desátou hodinu ranní, když zazněl povel „Pozor“. Velitel přehlídky Rokossovskij přijel na svém hnědákovi k maršálu Žukovovi, který od Spasské věže přijížděl na světle šedém koni. Rudé náměstí ztichlo.

Hlášení velitele přehlídky se rozlehlo náměstím a Žukov se vydává na obhlídku nastoupených vojáků, blahopřeje jim k vítězství. Mohutné „hurá“ se mu vrací v odpovědí a postupně se rozléhá ulicemi tak, jak maršál míjí další a další oddíly

Orchestr hraje závěrečnou hymnu z Glinkovy opery Ivan Susanin, maršál Žukov sesedá a přemisťuje se na tribunu a pronáší projev na počest vítězství nad Německem. Hromové „hurá“ se rozlehne náměstím a zatímco tiše doznívá ve vzdálenějších ulicích, kremelské zdi se rozechvívají v tonéch sovětské hymny, do které místo bubnů zní salvy děl.

Po jejím skončení maršál Rokossovskij velí k zahájení slavnostního pochodu. Na tvářích vojáků je vidět napětí, dané důležitostí celé události, ale i uvolnění a radost z konce Velké vlastenecké války. Jaký kontrast s pohledem na vojáky, kteří Rudým náměstím v listopadu 1941 pochodovali do náručí smrti v obranných postaveních kolem Moskvy.

Fronty a jejich pluky nastupují v pořadí, v jakém bojovaly, od severu k jihu.

První pochoduje pluk Karelské frontu pod vedením maršála Sovětského Svazu K.A. Mereckova. Tento front a jeho předchůdci, se účastnili bojů v oblasti Leningradu, prolomení jeho 900 dní trvající blokády, bojů v Karélii s Němci i Finy a jejich vyřazení z války.

Dále nastupuje Leningradský front, pod vedením maršála Sovětského Svazu L.A.Govorova. Hrdinná obrana Leningradu, přesahující hranice lidských možností, postup a osvobození Estonska a Moonsundského souostroví, takové jsou zásluhy Govorova a jeho mužů.

1. pobaltský front pod velením maršála Sovětského Svazu I. C. Bagramjana, to je pluk reprezentující osvobození Běloruska, Litvy a Lotyšska, uzavření ústupové cesty skupině armád Sever a statečný boj o Královec.

Velitel zdraví vztyčenou šavlí a otočenou hlavou vedoucí politiky a vojáky země, pak se stáčí, nechává projít celý svůj pluk, a pak odchází na tribunu k ostatním velitelům frontů, jejichž oddíly již prošly.

Následuje 3. běloruský front pod velením maršála Sovětského Svazu A. M. Vasilevského, náčelníka generálního štábu a člena STAVKy. Tento front si připsal zásluhy mj. za rozdrcení obklíčené skupiny armád Sever ve východním Prusku.

2. běloruský front patřil pod velení maršála Sovětského Svazu Rokossovského, velitele celé přehlídky. Osvobozování Běloruska a Polska, a poté po severní straně postup až do nitra Německa, včetně účasti na bitvě o hlavní město Berlín, to jsou události, které vojákům tohoto frontu zůstanou navždy vyryté v paměti.

Nastupuje pluk 1. běloruského frontu, jemuž velel jeden z nejznámějších velitelů Sovětského svazu, maršál Sovětského Svazu G. K. Žukov. Osvobození Polska a střední proud útoku na Německo a Berlín, ofenzíva na Seelowských výšinách a nakonec vztyčení vlajky na německém Řísském sněmu – slavná to vzpomínka na 1. běloruský front. Žukov, shlížející z tribuny, věnuje svým vojákům krátký usměv.

Samostatný proud v rámci pluku 1. běloruského frontu tvoří vojáci Polské armády pod velením generála Korcyce, kteří hrdě nesou své bojové zástavy.

1. ukrajinský front, další synonymum poslední bitvy o Berlín a řevnivosti dvou es sovětské generality – Žukova a Koněva. Maršál Sovětského Svazu I. S. Koněv vede přehlídkou muže, kteří bojovali a osvobozovali pravobřežní Ukrajinu, Polsko, dobyli Berlín a ještě se stihli obrátit ku Praze a pomoci s jejím osvobozením.

Armádní generál A. I. Jerjomenko v čele 4. ukrajinského frontu, to jsou vzpomínky na osvobození Československa.

Podobně 2. ukrajinský front pod velením maršála Sovětského Svazu R. J. Malinovského, první front, který dosáhl hranicí SSSR a následně bojoval v Rumunsku, Maďarsku, Československu a Rakousku.


Foto : AFP

3. ukrajinský front vede maršál Sovětského Svazu F. I. Tolbuchin. Jižní část Ukrajiny, Rumunsko, Bulharsko a Jugoslávie, Bělehradská operace a Rakousko, to jsou hlavní směry postupu tohoto frontu.

Slavnostní pochod uzavírají námořníci Severního, Baltického a Černomořského loďstva, Dněperské a Dunajské flotily, v moderní době dosti opomíjení, leč neméně stateční vojáci. Jejich účast na pozemních operacích, ať už obranných či útočných, v Leningradu, Oděse, Sevastopolu, Novorosijsku, na Kerčském poloostrově a jinde, to jsou akce, které zůstanou nezapomenuty. Kombinovaný pluk vede viceadmirál V. G. Fadějev.

Když skončilo defilé jednotlivých pluků, začalo víření bubnů, a během něj vstoupil na Rudé náměstí další zástup. 200 sovětských vojáků neslo k zemi svěšené bojové zástavy německých jednotek, poražených během Velké vlastenecké války. Snad mezi nimi byly i ty, které Němci chtěli v ulicích Moskvy ukázat během přehlídky, kterou plánovali v roce 1941 – čas byl stanoven na 19. hodinu večerní, ale den, jak se ukázalo, nikdy stanoven nebyl. Nyní se zástavy na Rudém náměstí objevily, ale zcela jinak, než nacisté plánovali. Zástavy byly před Leninovým mauzoleem hozeny na zem, aby v kalužích deště jasně připomněly, jak skončí každý, kdo si neuváženě začne s velkým Ruskem. Pro zajímavost, tyto zástavy jsou vystaveny v moskevském muzeu a kdesi na internetu jsem zahlédl informaci, že pokud máte zbytečných 35 tisíc dolarů, můžete si jednu takovou zástavu zakoupit. Inu, časy se mění. Peníze teď nahrazují životy, které bylo k získání takové zástavy nutno položit před více jak 60 lety.

A již znovu nastupují do defilé vojáci - jednotky obrany Moskvy, ženisté se psy, jízda na koních, dělostřelci, protiletadlovci - kremelské zdi míjí stovky vozidel, vojáků na nákladních vozech i v sevřených pochodových útvarech, dělostřelecké tahače, protitankové kanony i těžké houfnice, protiletadlová děla a světlomety, motocyklové jednotky, obrněné vozy a na závěr vjíždějí na plochu samohybná děla a tanky - síla, která dokázala porazit Německo. Nejen technicky, ale i hospodářsky. Tankové pásy duní po náměstí a demonstrují tak impozantní sílu, kterou Sovětský svaz vládl. Nakonec pochodují hudebníci. Večerní ohňostroj pak zakončuje slavnostní den v Moskvě.

Oslavy končí, boje však ještě ne. Na vzdálené straně světa se do posledních sil drží fanatické Japonsko, a bude ještě třeba mnoha tisíc obětí, vojenských i civilních, než tento poslední agresor padne.

Na závěr ještě jedna zajímavost – přehlídka na Rudém náměstí byla první z významných rozsáhlejších událostí, která byla v Sovětském svazu zachycena na barevný film, a i vy si tedy můžete shlédnout to, co jsem vám v tomto článku chtěl připomenout a popsat. Video je k vidění např. na stránkách:

http://www.russtv.ru/content2/russ/russ_neofit/russ_neofit4.shtml

Zdroj :
Na cestě k vítězství, I.C. Bagramjan, Naše vojsko, Praha 1982
http://www.vor.ru/English/Victory/vict_11.html
http://en.wikipedia.org
http://forum.valka.cz
Autor : Radek Havelka / Admin 🕔06.05.2007 📕25.558

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře