Říkali mu bráška „Kultivátor“

Autor : Jan Flieger / Dav 🕔06.05.2007 📕32.038

Mládí

Dne 27. ledna 1895 se narodil v Michalovcích u Německého (dnes Havlíčkova) Brodu šestý potomek Josefa a Marie Magdalény (roz. Fikarové) Kutlvašrovým syn Karel. Již v roce 1899 mu umírá otec a Karel je vychováván svojí matkou, která se sama starala o rodinný statek a šest dětí. Obecnou školu začal navštěvovat v rodných Michalovcích (r. 1901) a pro svůj vynikající prospěch pokračoval na měšťance v Německém Brodě. Obchodní školu tamtéž ukončil s vyznamenáním 7. 6. 1911. Po absolvování této školy nastoupil Karel k firmě Jenč v Humpolci, ale již 12. 4. 1913 se vydává do Ruska na „zkušenou“, kde se uchytil u firmy Vielwert a Dědina v Kyjevě. Tato firma se zabývala výrobou hospodářských strojů.

V Rusku 1914-1920

Když 28. 7. 1914 vypukla 1. světová válka, je Karel stále v Rusku a když 6. 8. 1914 dochází k vytvoření samostatné čs. vojenské jednotky – České družiny, je mezi prvními dobrovolníky, kteří se do této jednotky hlásí. Do stavu 3. roty byl zapsán 21. 8. 1914 a s touto jednotkou se dne 11. 10. 1914 zúčastnil slavnostní přísahy České družiny na Sofijském náměstí v Kyjevě.

Do bojů 1. světové války zasáhl v roli rozvědčíka v prostoru Brzeska, Wielizky, Oftinova Čižova a Zubu na úseku hájeném 126. Rilským, 128. Staroskolským, 11. Kamčatským a 43. Ochotským plukem, kde působil až do poloviny února 1915. Po několikaměsíčním léčení se počátkem června 1915 ve stavu 45. divize podílel na ústupových bojích od Čechanova (Halič) k Cholmu a následně i na ústupu 19. divize, která se z prostoru Sokola stahovala k Dubnu. Během těchto bojů byl povýšen na svobodníka a zároveň vyznamenám křížem sv. Jiří 4.stupně. V následujících měsících vykonával rozvědnou činnost ve prospěch 102. divize u Rovna a Lucku a od února 1916 byl přidělen do podřízenosti velitele 8. armády, který jej pověřil prováděním rozvědek pro „orenburskou divou“ divizi a 5. kavaleristický sbor u Čartoru. Počátkem května 1916 se Karel vrátil, teď už k československému střeleckému pluku, kde v hodnosti desátníka složil důstojnickou zkoušku a 8. června 1916 byl rozkazem vrchního velitele armád západní fronty č. 3821 za hrdinství v bojích s nepřítelem povýšen do hodnosti praporčíka pěchoty se staršinstvem. Druhý den převzal velení půlroty u 2. roty 1. československého střeleckého praporu Mistra Jana Husi se kterou se podílel  v sestavě 53. armády na Brusilově ofenzívě. V období září 1916 - květen 1917 působí jako rozvědčík u 2. a 3. Kavaleristické divize u Stochodu a u 102. divize u Vitoněža. O kvalitách jeho činnosti svědčí i obdržená vyznamenání: 21. 11. 1916 Řád sv. Stanislava 3.st. meči a stuhou, 21. 12. 1916 Řád sv. Anny 3.st. s meči a stuhou a povýšení do hodnosti podporučíka se staršinstvem (13. 1. 1917). Přes bitvou o Zborova se podporučík Kutvašr stal velitelem 4. roty 1. pluku čs. legií na Rusi  a obdržel další řád – řád sv. Anny IV. stupně. Této bitvy se rota K. Kutrvašra zúčastnila jako praporní záloha, ale i přes to se účastnila jak budování obraného postavení tak samotného boje. O zapojení do této slavné bitvy zanechal Karel toto svědectví:

„Boj zuří, každá vteřina je mi věčností, netrpělivě přebíhám, nervóza roste. Různé myšlenky kmitaly mi hlavou. Druhá půlrota přešla již k útoku jiným směrem a já zde zůstal bez ní. Pak se snad řekne, že jsem se ulil.Po drahné době - nevím, jak dlouho to bylo, ale pro mne byla ta chvíle věčností - objevují se první moji vojáci. Radostně je vítám a zdravím slovy: ,Hoši, jde to znamenitě, záleží jen na vás, abychom rychle pomohli.'
Ženeme se přes ,Marusju' do rovnoběžky výchozí. Běžím sám do středu a velím: ,Kupředu!'
Řítíme se jako šílení údolíčkem a přes drátěné rakouské překážky do nepřátelských zákopů. Procházíme clonou těžkého dělostřelectva. Těžké granáty dopadají kolem, ale pro nás neexistují. My známe výšinu 392 a k ní upíráme zraky a jí věnujeme všecku svou energii. V zákopech postupujeme vpravo, asi směrem k Mohyle. Má půlrota jde zákopy, já zpočátku s ní, ale brzy je mi to pomalé, a proto vyskakuji na zákopy a v prostoru mezi první a druhou linií jdu rychleji. Padlí leželi v zákopech i na nich. Jeden náš padlý, jak jsem jej v rychlosti spatřil, se mi zdál povědomým. Ležel těsně před překážkami druhé linie rakouské, obličejem k zemi, u náspu spojovací chodby. Puška ležela opuštěna stranou. Levou rukou se držel za čelo. Až po čtrnácti dnech jsem si uvědomil, že to byl můj bratr František z druhé roty, když jsem se určitě dověděl, že padl. Připomněl jsem si též, jak byl před útokem tesklivý, upamatoval jsem se na dlouhý a bolestný jeho pohled, když mne míjel ráno 2. července na cestě k ,Marusje'. Cítil jsem jeho stisknutí ruky. Jeho přítel mi potom sdělil, jak při východu slunce z ,Marusji' mu Frantík řekl: ,Snad zde uvidím slunce zapadat...'
Nemohl jsem se tehdy bohužel zastavit. Byl jsem nucen sestoupit znovu do příkopu, neboť přede mnou zuřil boj. Zpozoroval jsem, že hoši druhé a jiných rot stojí bezmocně v nepatrné vzdálenosti třiceti čtyřiceti kroků před nepřátelským kulometným hnízdem, zasypáni prudkou střelbou. Mohl jsem dobře pozorovat dva nepřátelské kulometčíky. Vrhl jsem tedy svůj francouzský granát a při jeho dopadu jsme vyrazili kupředu s křikem ,hurá'! Kulometčíci viděli, že odpor je marný, sebrali kulomet a prchali. Avšak po několika skocích kulomet zahodili a byli rádi, že unesli vlastní kůži. O něco dále rakouští vojáci ve zmatku prchali, zbraně zahazovali a jejich houf se stále zvětšoval. Několik Srbů 86. pěšího pluku se vzdalo a přešlo k nám. Vzaté kulometné hnízdo bylo obsazeno a z něho našimi hochy zahájena ihned palba. Odešel jsem s několika vojáky na prohlídku nepřátelské linie vpředu. Tam ještě stáli ve střílnách nepřátelští vojáci. Jak nás zpozorovali, šíleně prchali, jen se jim šosy kmitaly za traversou. Mé výstřely z revolveru jich nedostihly.
Vrátil jsem se na původní místo a chystal se k dalšímu útoku. Na zákopech, kam jsem vyskočil, pocítil jsem silný úder do pravého ramene, takže jsem se překotil a padl nazpět. Několik paží se mne zmocnilo a obvazovalo mou ránu. Předal jsem velení a pomalu odcházel na obvaziště. Dva zajatí důstojníci mne vedli a pomáhali. Když jsem procházel kolem stanoviště svého velitele Céčka, on mne objal a řekl: , Viděl jsem tě, spasibo, krestík polučíš'..."

Za účast v bojích u Zborova obdržel Kříž sv. Jiří. K jednotce se vrátil po svém vyléčení, které trvalo padesát devět dnů.

Po absolvování školy pro velitele praporu při štábu 1. československé divize v Polonoji (přelom 1917/18) se vrátil ke své 4. rotě, se kterou již v sestavě Československého armádního sboru na Rusi začal ústup z Kyjeva směr východ přes Sibiř a Francii zpět do vlasti. Během tohoto ústupu byl jmenován velitelem 3. praporu 1. československého střeleckého pluku, kterému velel v bojích u Čerkadel, Simbirska a Kazaně, kde utrpěl další zranění. V bojích u Kazaně se podílel se svým oddílem na získání zlatého pokladu v hodnotě 1 625 miliónů předválečných korun.

Koncem srpna 1918 byl Karel povýšen do hodnosti kapitána a následně plnil funkci velitele českého oddílu Simbirské skupiny na pravém břehu řeky Volhy, následně se stal pomocníkem velitele prvního pluku plk. Josefa Švece, po jehož smrti převzal velení pluku. Dne 18. 10. 1918 byl nařízením správce vojenského odboru Odbočky Československé národní rady v Rusku jmenován majorem a následně rozhodnutím ministra války M. R. Štefánika ze dne 25. 2. 1919 povýšen na podplukovníka. V tomto období převzal i velení skupiny zajišťující sibiřskou magistrálu v úseku Krasnojarska – Nižnij - Udinsk.

Po půl roce stráveném v Kamsku se Kutlvašr spolu s plukem vydal na cestu přes Irkutsk do Vladivostoku, kde se 6. prosince 1919 nalodil, ve funkci velitele XIII. lodního transportu ruských legií, na japonskou  transportní loď Ionan-Maru. Část prvního pluku tato loď plující přes Karats-Honkong-Singapur-Kolombo-Aden-Džibuti-Suez-Port Said vyložila 27. 1. 1920 v Terstu. Již následujícího dne po vykonání slavnostní přehlídky gen. Gastagnolou se třemi vlaky pluk přesouvá do jugoslávské Lublaně, kde se za účasti oficiálních zástupců zemské vlády, armády a představitelů města uskutečnila velká uvítací slavnost. Nadšení Jugoslávců přispělo ke zdržení transportu, který tak teprve 31. ledna dorazil na československou státní hranici. Po uvítání na hranicích se vlaky vydaly na cestu směr Praha, kam dorazily okolo 9:30 2. února 1920. Zde je na Wilsonově nádraží už očekával ministr zahraničí Dr. Edvard Beneš, ministr obrany Václav Klofáč, náčelník generálního štábu gen. Maurice Pellé, plk. Otakar Husák a další představitelé vlády a parlamentu. Po malé přehlídce následoval pochod rozjásanými ulicemi Prahy přes Václavské náměstí, Celetnou ulici na Staroměstské náměstí. Zde Dr. Edvard Beneš, ministr Václav Klofáč a předseda Národního shromáždění František Tomášek pronesli uvítací projevy na které K. Kutvašr odpověděl těmito slovy :

„Děkuji za slavnostní uvítání, které jste uchystali našemu prvnímu pluku a tím celé sibiřské armádě. V cizině, která byla k nám bratrská, naučili jsme se znát, že prospěch národa je možný jen tehdy, když všichni jeho občané jsou nesobečtí, čestní a pracovitý. To je poznatek, který jsme odnesli a přinášíme do svobodné vlasti. Všichni, kteří svou vlast milují, jimž je národ drahý, musí s námi spolupracovat, musí pomáhat, aby naše vlast se stala takovou, za jakou jsme bojovali, abychom neměli jen svobodu, o které se mluví a básní, ale odpovídala představám našich hrdinů, mrtvých i žijících.
My budeme všichni čestně a pilně pracovat, abychom tohoto nového cíle dosáhli. Sibiřská armáda posílá vám pozdrav. My jsme jen malá část, na Sibiři je ještě přes padesát tisíc vojáků, kteří touží také po domově a žádají, abyste jim návrat do vlasti brzy umožnili. Prosím, aby na to bylo pamatováno. Sibiřská armáda si plně zaslouží, aby nadšeným návratem mohla korunovat výsledky své pětileté práce a bojů.
Československé republice zdar! Našemu milému a drahému tatíčkovi Masarykovi zdar! Všem těm, kteří chtějí pracovat ne pro osobní blaho, ale pro blaho celku a republiky zdar!“

Po těchto projevech následoval pochod přes Karlův most, Nerudovu ulici do Černínských kasáren. Následující den byla delegace 1. střeleckého pluku přijata presidentem Tomášem Garrigue Masarykem.

Československo 1920-39

Dne 28. 7. 1920 se Karel Kutvašr oženil na Staroměstské radnici s Jelizavetou Jakovlevovou. Dnem 1. 10. 1920 došlo k unifikaci 1. čs. střeleckého pluku s Pěším plukem 1(91) a k jeho přejmenování na Pěší pluk 1 „Mistra Jana Husi“. Zároveň byl redislokován do posádky v Českých Budějovicích. Po absolvování dvouměsíčního kursu pro generály a štábní důstojníky spolu s kurzem pro velitele vojskových těles byl Karel v červenci 1923 povýšen na plukovníka a následně ustanoven velitelem 2. pěší brigády dislokované v Chomutově. Brigáda se pod jeho velením stala vzorným vojskovým tělesem a tak nepřekvapí, že po absolvování informačního kurzu pro plukovníky a generály ve Versailles spolu s kurzem pro vyšší velitele v Praze byl ve svých 33 letech jmenován do hodnosti brigádního generála. Dne 31. 12. 1931 převzal velení pěchotního učiliště v Milovicích, ale už v říjnu 1934 se stal velitelem Pěší divize 4, jejíž velitelství se nacházelo v Hradci Králové. V této funkci převzal odpovědnost za zajištění státní hranice v jednom z nejsledovanějších úseků, a to v prostoru Náchod – Žamberk. Velmi aktivně se podílel na přípravě obranného postavení, jehož hlavním článkem se měla stát pevnost Adam. V období Mnichovské krize byl jedním ze zastánců vojenského odporu, o čemž mimo jiné svědčí i jeho slova  pronesená při pohřbu člena finanční stráže v Rychnově nad Kněžnou : „Zapomněli jsme heslo Masaryka: Proti násilí třeba železem“ , stejně jako jeho rozkaz vydaný krátce po opuštění hranic, jehož hlavním krédem bylo: „My se vrátíme“. Ve funkci velitele divize zůstal až do osudného 15. března 1939, kdy předal prostor divize veliteli 28. divize Wehrmachtu gen. Obstfelderovi.

Protektorát 1939-45

V době krátce po obsazení zbytku Československa dal gen. Kutlvašr jasně najevo svůj postoj k okupační moci, a to i neúčastí na oslavách Hitlerových narozenin, ale i položením věnce k hrobu padlého legionáře v Hradci Králové a textem svého rozkazu z 29. července 1939. Po rozpuštění čs. armády dostal Karel místo ústředního rady vyšší správní služby v Masarykových domovech v Krči, které spravoval Pražský magistrát. Jeho pracovní zařazení mu umožňovalo pracovat v několika odbojových organizacích. Štěstí Karlovi zůstalo nakloněno a tak nebyl zatčen ani při akci proti českému vedení Pražské radnice a ani při akci zahájené K.H. Frankem a namířené proti bývalým legionářům.

V období od vánoc 1942 do června 1944 byl napojen na odbojovou organizaci Lípa a po její likvidaci se přidal k organizaci pod vedením podplukovníka gen.št. Františka Bürgera-Bartoše. Krom této činnosti se Kutlvašrovi podíleli na finančním zabezpečení rodin perzekuovaných příslušníků čs. odboje, a to jak vlastními prostředky, tak prostředky získanými z tajného fondu presidenta Beneše, ale i prostřednictvím organizace Persifala.

Praha květen 1945

Sídlem velitelství „Bartoš“ byl vybrány místnosti hlavního protileteckého krytu protiletecké policie v Bartolomějské ulici, a to hlavně z důvodu spojovací sítě, a to jak telefonního a telegrafního, ale i městského rozhlasu. Zde je nutno se pozastavit nad pozicí gen. Kutlvašra ve velení povstání. Za vojenského velitele Prahy jej počátkem května ustanovil gen. Slunéčko jako šéf velitelství Alex, jednající s pověření košické vlády, naproti tomu Česká národní rada jmenovala velitelem Prahy gen. Karla Štainera-Veselého (krycí jméno Richard, člen odbojové organizace Rada tří), ten se ovšem nacházel mimo Prahu, a tak ČNR pověřila velením kpt. Nechanského a gen. Kutlvašr byl určen jako jeho zástupce. Ale vzhledem k tomu, že působnost kpt. Nechanského se vztahovala k území Protektorátu, lze konstatovat, že skutečným velitelem Prahy byl právě gen. Kutlvašr.

5. května je na základě rozhodnutí ČNR Kutlvašr určen do delegace ke K. H. Frankovi. Tato delegace byla Frankem přijata v Černínském paláci, během ní se Němci zavázali k přerušení palby, což však nedodrželi.

7. května se zapojil do jednání mezi ČNR a Vlasovci, kdy i přes vážnou situaci, ve které se Praha nacházela, odmítl přijmutí pomoci od 1. divize ROA pod velením S. K. Boňačenka.

8. května vedl jednání mezi gen. Toussaintem a ČNR o klidu zbraní umožňující odchod německých vojsk. Toto jednání završilo podepsání protokolu o devíti bodech.

9. května se zúčastnil přivítání gen. Rybalka.

Tento přehled činnosti je opravdu zkratkovitý, nelze v rozsahu tohoto článku zachytit veškerou činnost gen. Kutlvašra v období povstání, protože jako velitel na území Prahy se podílel na všech důležitých rozhodnutích, které byly v tomto období přijaty. Po přesídlení vlády do Prahy byl K. Kutlvašr určen za likvidátora vládního vojska.

 

V obnoveném Československu

Ačkoliv by bylo očekáváno že díky svému působení v období Povstání se dostane gen. Kutlvašrovi odměny, nestalo se tak. Již v květnu požadovala sovětská vláda potrestání signatářů Pražské kapitulace z 8. května 1945, a to prostřednictvím dvou diplomatických nót, když druhá z nich byla předána 31. 5. prostřednictvím velvyslance SSSR v Praze V. Zorina. Ovšem nejen sověti, ale i čeští komunisté zahájili tažení proti členům ČNR a velitelství Bartoš a znevažovat tak působení těchto orgánů v období Povstání. Už 5. 6. rozhodla vláda o pensionování gen. Kutlvašra, gen. Fišery, pplk. Bürgra, pplk. Kadinky a št.kpt. Nechanského. Mezitím byl Karel Kutlvašr ustanoven velitelem V. sboru v Brně (26. 5) , ale již 1. 8. mu byla nařízena dovolená, která se byla prodlužována až do února roku 1946, kdy byl určen zatímním velitelem III. sboru v Plzni. Jistý obrat nastal 5. 5., kdy jej ustanovili velitelem právě III. sboru. V krátké době byl opět přeložen, tentokrát jej ustanovili zástupcem velitele Vojenské oblasti 3 s velitelstvím dislokovaným v Brně (do 1. 1. 47 zatímním). I přes protesty proti jeho osobě ze strany čs. komunistů a sovětů byl při příležitosti 28. října v roce 1947* povýšen do hodnosti divisního generála. Po celou tuto dobu byl několikrát vyslýchán pracovníky V. oddělení Obranného zpravodajství, právě v souvislosti z podepsáním "Pražské kapitulace".

Pod vládou srpu a kladiva

Po únorovém převratu byl již 8. 3. 1948 na základě rozhodnutí ministra obrany (gen. Ludvík Svoboda) poslán na dovolenou, která trvala až do konečného rozhodnutí o jeho pensionování k 1. 6. 1948. I nadále pokračuje pozornost 5. oddělení Reicinova ObZ a později i nově vzniklé Státní bezpečnosti. K. Kultvašr byl jedním z generálů, kteří byly pod neustálím dohledem těchto bezpečnostních složek. Agent, který sledoval přímo jeho, nesl krycí jméno „Školník“.

Krom tohoto agenta byl na gen. Kutlvašra nasazen jako provokatér pplk. Josef Hruška. Ten pod dozorem lidí B. Reicina zorganizoval protistátní skupinu „Pravda vítězí“, která měla sloužit jako záchytná síť možných nepřátel vlády KSČ (toto byla běžná praxe ObZ a StB). V této skupině byli velmi brzo po jejím vzniku organizováni i někteří přátelé Kutlvašra, kteří jej záhy kontaktovali a pokoušeli se generála na skupinu navázat. První pokus se sice nepodařil, ale dne 16. 12. 1948 se již jednání vedení skupiny zúčastnil. O připravenosti provokace proti generálovi svědčí i rychlost, z jakou byl zatčen. K provedení zatčení došlo 18. 12. krátce před 11 hodinou  v domě Kutlvašrových v Praze na Hauspaulce č. p. 9. První výslechy proběhly na 5. oddělení ObZ a vedli je mjr. Jan Raban a poté mjr. Souček.

Postupně byla i likvidována síť „Pravda vítězí“, a tak na Silvestra bylo zatčeno už skoro dvě stě osob, ze kterých bylo třináct vybráno jako štáb skupiny. Samozřejmě že mezi těmito osobami nechyběl ani gen. Kutlvašr. Původně bylo soudní projednání případu „Pravda vítězí“ stanoveno na 17. 2. 1949, a to z vyloučením veřejnosti, ale nakonec k soudu došlo až 12. 5. Projednávání proběhlo zcela ve stylu tehdejší justice, kdy o rosudku bylo rozhodnuto dávno před začátkem procesu. Při vynesení rozsudku 16. 5. nad třinácti osobami zazněly tyto verdikty: 3x trest smrti (Boris Kovaříček, Karel Bacílek a Josef Hruška – zde je nutno zopakovat to, co bylo řečeno dříve, šlo o placeného provokatéra a agenta ObZ), 1x doživotí  (K. Kutlvašr) a zbylých osm osob obdrželo dohromady 144 let těžkého žaláře. Jelikož dvanáct osob podalo odvolání tak došlo k projednání případu před Nejvyšším soudem v Brně ale tentokrát bez účasti obžalovaných, toto jednání proběhlo 23. 5. a soud odvolání zamítl.

Karel Kutlvašr nastoupil svojí cestu věznicemi. První štací byl Pankrác a pak následovaly: v srpnu 1949 – Mírov, srpen 1951 vojenská trestnice Opava, vyšetřovací vazba Krajského soudu Ostrava v květnu 1952 a  v červnu následujícího roku jej přemístili do Leopoldova, kde byl vězněn až do května 1959. Za pobytu v Leopoldově se setkal s posledním velitelem wehrmachtu v Praze, s gen. Toussaintem. Po Leopoldově následovala věznice v Praze-Ruzyni. Na základě amnestie vynesené při příležitosti 15. výročí osvobození presidentem A. Novotným byl K. Kutlvašr po 11 letech 4 měsících a 22 dnech 10. 5. 1960 propuštěn na svobodu.

Po propuštění požádal o přiznání starobního důchodu, který mu byl z odůvodněním dr. Jouškové po třech měsících projednávání zamítnut.

„Komise sociálního zabezpečení v Praze-Vršovicích, vzhledem k rozsahu trestného činu, kterým jste projevil naprosté nepřátelství vůči našemu státu a vzhledem k pracovní schopnosti Vaší manželky a dobrým sociálním poměrům rozhodla nepřiznat Vám důchod.“

Proti tomuto rozhodnutí se Kutlvašr odvolal a nakonec mu byl 27. 3. 1961 přiznán důchod ve výši 230 Kč. Bylo mu zároveň umožněno, aby si přivydělával jako noční hlídač, a to nejdříve v Jízdárně Pražského hradu a poté v Nuselském pivovaře. Už v průběhu věznění se začal jeho zdravotní stav zhoršovat, a tak mu MUDr. R. Peter sjednal odborné vyšetření u prof. Niederleho v Motolské nemocnici. Na vyšetření se dostavil 2. 10. 1961 v osm hodin ráno. Než ale k dojednanému vyšetření došlo, byl divizní generál v. v. Karel Kutlvašr mrtev. Pohřeb generála se uskutečnil 6. 10. ve smuteční síni Strašnického krematoria a urna s jeho popelem byla uložena na Olšanském hřbitově.

Očištění

Při revizi rozsudků vynesených nad skupinou „Pravda vítězí“ došlo Městským soudem v Praze při jednání ve dnech 15. a 16. 5. 1968 ke zrušení rozsudku vyneseném nad všemi obviněnými, tedy i nad gen. Kutlvašrem.

Po pádu komunistické vlády byl povýšen do hodnosti armádního generála in memoriam a vyznamenám Řádem M. R. Štefánika in memoriam.

 

Přehled služby :
21. 08. 1914 - zapsán do České družiny a zařazen ke 3.rotě
06. 06. 1916 - velitel půlroty
08. 06. 1916 - povýšen do hodnosti praporčíka pěchoty se staršinstvem
květen 1916 - zástupce velitele 4.roty
13. 01. 1917 - povýšen do hodnosti podporučíka se staršinstvem
15. 07. 1917 - velitel 4. roty
01. 08. 1917 - ve škole velitelů praporu
29. 01. 1918 - velitel 4. roty
19. 07. 1918 - velitel III. praporu
12. 08. 1918 - velitel čs. oddílu sibirské skupiny
20. 08. 1918 - velitel bojového úseku „Vrchní Usla“
01. 10. 1918 -  zástupce velitele pluku
18. 10. 1918 - povýšen do hodnosti majora
06. 01. 1919 - povýšen do hodnosti podplukovníka
26. 02. 1919 - velitelem pluku
19. 07. 1919 - velitel celého rajonu bývalého 28.Sibiřského pluku při společném ubytování 1. a 2. pluku dělostřelectva 1. střelecké divise.
23. 11. 1919 - velitel 13. lodního transportu
02. 02. 1920 - velitel všech ruských vojsk ve vlasti
01. 10. 1920 - velitel pěšího pluku 1 „Mistra Jana Husi“
01. 05. 1923 - povýšen do hodnosti brigádního generála
15. 12. 1923 - velitel 2. pěší brigády
25. 02. 1924 - povolán do informačního kursu pro generály a vyšší důstojníky
10. 08. 1931 - určen k pěchotnímu učilišti
30. 09. 1931 - jmenován zatímním velitelem pěchotního učiliště
31. 12. 1931 - velitel pěchotního učiliště
31. 10. 1934 - jmenován zatímním velitelem 4. divise
31. 12. 1934 - velitel 4. divise
24. 09. až 27.10.1938 - velitel hraniční oblasti 35
30. 06. 1939 - propuštěn ze svazku čs. armády
18. 10. 1939 - služba v Masarykových domovech v Krči
31. 03. 1941 - propuštěn z Masarykových domovů
01. 04. 1941 - ve výslužbě
28. 10. 1944 - povýšen do hodnosti divizního generála*
05. 05. 1945 - velitel revolučního voj. Velitelství Bartoš při pražském povstání
10. 05. 1945 - vojenský velitel Velké Prahy
26. 05. 1945 - velitel V. sboru
01. 08. 1945 - odeslán na dovolenou
15. 02. 1945 - zatímní velitel III. sboru
05. 05. 1946 - velitel III. sboru
10. 10. 1946 - zatímní zástupce Vojenské oblasti 3
01. 01. 1947 - zástupce Vojenské oblasti 3
08. 03. 1948 - odeslán na trvalou dovolenou
01. 06. 1948 - poslán do výslužby

Vyznamenání :
Kříž sv. Jiří 4.stupně
Řád sv. Stanislava 3.st. meči a stuhou
Řád sv. Anny 3.st. s meči a stuhou
Řád sv. Anny 4. st. S nápisem za chrabrost
Vojenský kříž sv. Jiří
Kříž sv. Jiří 4. stupně pro důstojníky
Distinguished Service Order
Řád M.R. Štefánika „Sokol“
Čs. válečný kříž 1919
Čs. revoluční medaile vítězství
Croix de Guerre
Légion de Honneur
Velkokříž rumunské hvězdy II.st.
Odznak Karla IV. III.tř. s hvězdou
Pamětní odznak 1938
Pamětní medaile 1945
Skautský kříž
Čs. válečný kříž 1939
Zborovská pamětní medaile
Řád M. R. Štefánika in memoriam

 

* údaj o povýšení do hodnosti divizního generála se dost rozcházejí dle knihy Generál Karel Kutvašr k němu došlo v roce 1947. Kvalifikační listina jen určuje na rok 1944, ale ze zpětnou platností z roku 1946.

 

Zdroje:
Josef Slanina, Zdeněk Vališ : Generál Karel Kutlvašr , NV Praha 1993, ISBN 80-206-0331-X 
Kvalifikační listina Karla Kutlvašra
forum.valka.cz
Autor : Jan Flieger / Dav 🕔06.05.2007 📕32.038

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře