Česká družina (1914-1916) – III.

Autor : Pavel Jaroslav Kuthan / Pavel J. Kuthan 🕔09.09.2003 📕16.986

Seriál

  1. Česká družina (1914-1916) - I.
  2. Česká družina (1914-1916) - II.
  3. Česká družina (1914-1916) – III.
  4. Česká družina (1914-1916) – IV.
  5. Česká družina (1914-1916) – V.
  6. Česká družina (1914-1916) – VI.
  7. Česká družina (1914-1916) – VII.
  8. Česká družina (1914-1916) – VIII.
  9. Česká družina (1914-1916) – IX.
  10. Česká družina (1914-1916) – X.
  11. Česká družina (1914-1916) – XI.
  12. Česká družina (1914-1916) – XII.
  13. Česká družina (1914-1916) – XIII.
  14. Česká družina (1914-1916) – XIV.
  15. Česká družina (1914-1916) – XV.

Podobné články

Další články autora

Na svátek sv.Václava, patrona národa českého, tedy 11. října 1914 našeho kalendáře (28. září 1914 st.k.), se před starobylým klášterem sv. Sofie (z r. 1037) na Sofijském náměstí před pomníkem Bohdana Chmelnického koná slavnostní přísaha prvních 716 čs. dobrovolníků (z toho jen 16 Slováků) a 8 českých důstojníků České družiny za obrovské účasti ruské veřejnosti. Více jak dvě třetiny příslušníků ČD mělo tehdy ještě cizí státní příslušnost a jen slabá třetina byli tzv. ruští Češi s ruským státním občanstvím. Přísaha byla konána dle ruských vojenských řádů na pravoslavné evangelium. Zároveň byl prapor ČD podle ruských zvyklostí slavnostně posvěcen popy, a byly do něho také dle zvyklostí zatlučeny zlaté hřeby, z nichž první zatloukl gen.Chodorovič (velitel Kyjevské oblasti)

Velitel pplk. Sozentovič se toho dne v rozkazu č.44 obrátil na čs. dobrovolníky těmito slovy:

Bratři! Čechové! Tři století se na Vás dívají. Krev desetitisíců postřílených a mučených Vašimi katany volá k Vám! Přišla hodina, kdy dávná touha Vaše může se uskutečniti. Stavte se v řady bratrského Ruska a bijte se do poslední kapky krve za svou spravedlivou věc. Dostalo se Vám velké cti, kterou ocení dějiny. Nadešel Váš slavný historický den. Skládáte přísahu věrné služby prestolu ruského cara, velkodušného ochránce Slovanstva. Splňte to, co očekává od Vás Vaše země. Na zdar!

Byla to slova pronesená v duchu oficiálního postoje cara ku českému národu, ale jak později čs. dobrovolníci sami zjistili, nebyla zřejmě pronesena pplk.Sozentovičem zcela srdečně. Mimo různých představitelů ruské armády, církve a politické scény byli mj. přítomni i zmíněný náčelník Kyjevské oblasti gen.Chodorovič, gen. Červinka (ruský Čech s generálskou hodností v carské armádě, který měl velkou zásluhu na organizování a existenci České družiny v Rusku a měl také hlavní zásluhu na tom, že ČD byla zařazena později k rozvědné činnosti a nebyla pouze nebojovým propagačním útvarem), starosta Kyjeva a samozřejmě představitelé čs. krajanských spolků, za které promluvil Dr.Vondrák. Prvním a provždy slavným praporečníkem České družiny, byl jmenován již velmi letitý dobrovolník J.Heyduk - příbuzný českého básníka A.Heyduka. Již dlouho před válkou žil na Kavkaze, kde působil i jako hlavní agronom. Byl tamním obyvatelstvem velmi vážený a stal se nakonec radou a zástupcem dané oblasti v dumě. Při vypuknutí války se v oblasti sám ujal agitace mezi Čechy pro vstup do ČD, do které sám vstoupil i přes svůj tehdy již vysoký věk. Známý generál 3. ruské armády Radko Dmitrijev, jenž nemohl býti přísaze České družiny přítomen, vzkázal však tato srdečná slova: „Kéž žehná Hospodin Vašim praporům, kéž vzkřísí starou slávu českých vojínů dob slavného Žižky. Jsem jist, že Slované semknouce své řady kol Bílého cara, tím právě přinesou nejlepší službu svým národním snahám. Ať žijí bratři Češi! Pozdrav Družině!“ Čs. dobrovolníci při přísaze jednotlivě políbili cíp svého bojového praporu na důkaz odhodlání a stvrzení své přísahy a přesvědčení. Tento slavnostní akt byl dokonce nafilmován a promítal se v ruských biografech, kde vyvolával nadšení ruské veřejnosti nad projevovaným bratrstvím českého národa a odhodláním jeho boje za samostatnost po boku Ruska.

Mezitím se mezi čs. krajanskými spolky konaly velké sbírkové a úpisové akce na podporu ČD. Češi ač sami mnohdy chudí dávali i to poslední, mnohdy i skoro celé majetky. Vždyť dávali peníze na první české vojsko po dlouhé době. I když ČD byla zcela pod ruským velením, neubírá to nic podstatného na historickém faktu, že po dlouhých staletích v područí Habsburků vznikla česká jednotka budoucího českého vojska odhodlaná bojovat za úplnou svobodu svého národa. Pro úplnost třeba uvést, že více než třetinu nižších důstojníků a poddůstojníků v té době tvořili Rusové. Dále bylo v ČD mimo čs. dobrovolníků i 12 ruských důstojníků a 263 ruských vojáků pomocných služeb. I tak se lze zamýšlet však nad tím, že ze skoro stotisícové české kolonie v Rusku vstoupila do řad České družiny s odhodláním otevřeného boje za svobodu svého národa, ani ne setina tohoto počtu. Nutno však nezapomenouti i těch, kteří dobrovolnými měsíčními finančními odvody přispívali na Českou družinu a její fond.

Příslušníci České družiny byli tehdy vystrojeni řadovými ruskými polními uniformami vz. 1910 včetně holínek. Na furažce (ruská polní čepice s krátkým štítkem) měli mimo oválného carského znaku, jako odlišení od řadových ruských těles a zvýraznění své národnosti, našitu úzkou červenobílou stužku po obvodu dolního okraje okolku. Pogony – nárameníky - byly malinově červené (což byla barva útvarů se zvláštním určením). Ti, kteří díky vyššímu vzdělání získali postavení důstojnického čekatele, měli na pogonech třípramennou lemovku v barvách romanovské dynastie (černá, oranžová, bílá). Standardní byla i jejich další výstroj. Vyzbrojeni byli povětšinou standardní ruskou puškou „trochlinějkou“ Mosin vz. 1891 ráže 7,62 mm.

Kapitola IV. - Na frontu

Čs. dobrovolníci se již nemohli dočkat svého bojového nasazení a proto již během výcviku, který jim připadal moc dlouhý, žádali přímo i prostřednictvím krajanských spolků o co nejrychlejší nasazení na frontu. Konečně 22. října 1914 našeho kalendáře vyjíždí Česká družina s nadšením a jásotem pod svým praporem konečně na frontu. Dlouho dušené a z otce na syna předávané myšlenky o osvobození českého národa, byly tedy konečně uvedeny v činy. Téhož dne byli ještě do důstojnických hodností, po složení ověřovací zkoušky, jmenováni ppor. S. Čeček, prap. Prokopec, prap. O. Husák. V Kyjevě zůstal pouze malý oddíl pod velením ruského ppor.Jakuševa pro výcvik potenciálních nových dobrovolníků. Tehdy také v čele 4. roty stal se velitelem ppor.Licinskij (rozkaz ČD č.46) místo ppor.Nachtmana, dosavadního velitele této roty, jenž byl odvelen. Zároveň byl přidělen ruský prap.A.F.Križanovskij. Bohužel již 18.10.1914 měla jednotka prvního zemřelého dobrovolníka. Byl to střelec Václav Klih, jenž zemřel na břišní tyfus.

Na druhé straně fronty se v říjnových bojích u Jaroslavi vzdalo, dle hlášení vrchního velitelství rakouské c. k. armády, bez odporu šest setnin pěšího pluku č. 36 a oddíly zeměbraneckého pluku č. 30. Do konce roku 1914 se Rusům mezi rakouskými vojáky vzdalo přes 30 000 Čechů, přičemž jistá část z nich do zajetí přešla zcela dobrovolně.
Na základě rozkazu ruského hlavního štábu mířila ČD koncem října 1914 do oblasti jihozápadního frontu ruských armád, kterému velel generál Ivanov. Protivníkem ruských vojsk zde nebyla německá, ale rakouská c.k. armáda a zároveň byla tato oblast nejblíže historickým hranicím českého království. Česká družina je zde přidělena pod velení ruské 3. armády generála Radko Dmitrijeva. Nasazení do boje bylo bráno jako národní slavnost. Oddíly jely do boje za svobodný český stát s nadšením a zpěvem českých národních písní. Příslušníci ČD si tehdy např. slibovali, že se nevrátí nazpět domů dříve, než vybojují svobodný český stát. Nemohli tehdy tušit, že to bude trvat dlouhé 4 roky a že mnozí z nich se do budoucího svobodného Československa dostanou po tuhých bojích až v roce 1920 a někteří dokonce ještě později.

Ruská armáda poráží rakouskou armádu v bitvě u Sanu. Rakušané za těžkých ztrát ustupují a do zajetí se vzdává mnoho c.k. vojáků. Z velké části jsou to Češi. Ruské kozácké jednotky pronikají až do Karpat a ke Krakovu. I to je důvod pro veselou náladu České družiny při cestě na frontu. Při překročení předválečných hranic Rakousko-Uherska čs. dobrovolníci hromadně sňali ze svých furažek červenobílé stužky, kterými se ve svém stejnokroji viditelně lišili od ostatních příslušníků ruské armády. V případě zajetí by totiž prozradila jejich národnost a usvědčila by je z velezrady monarchie. V předvečer výročí bitvy na Bílé Hoře 7. listopadu 1914 dorazila konečně ČD do svého sektoru v rámci 3. ruské armády, do jejíž řad byla zařazena rozkazem armády č.88 z 9.11.1914. Téhož dne byla také přiznána hodnost podporučíka dobrovolníku Václavu Vitáčkovi (jenž v c.k. armádě byl záložním poručíkem). Jednotka se přesunula po trase Kazatín, Berdičov,Šepetovka, Zdolbunov, Rovno, Radzivilov, Lvov, Surusova, Jaroslav.
Protože zásobování za stále vpřed postupující ruskou armádou často vázlo, pomáhala si ČD v zásobování i svépomocí. Ať již lovem, či směnným obchodem za cukr, kterého měli velké množství, a který byl u chudých obyvatel vzácností. Dostávali také dary od krajanských spolků a jednotlivých českých rodin. Nerekvírovali majetek místních obyvatel, a to ani na dobytém území, čímž se lišili od některých jednotek carské armády (i v ruské armádě však platily za rabování vysoké tresty). U místního obyvatelstva tím vždy získali popularitu. Špatné zásobování bylo způsobeno přímo u ČD ruským intendantem škpt. V.D. Plutem, který nedostatečné kontroloval ruské kuchaře, kteří často rozkrádali zásoby. Sám se údajně na rozkrádání rovněž aktivně podílel.

Dne 8. listopadu 1914 byla vykonána přehlídka České družiny velitelem 3. ruské armády generálem bulharského původu Radko Dmitrijevem, který byl velmi spokojen. Při přehlídce se zastavil u čs. dobrovolníka Šípka, který měl na hrudi připnut bulharský kříž za chrabrost, kterým ho před lety v době bulharsko-turecké války Dmitrijev sám vyznamenal. Z opětovného shledání měli oba radost. Gen. Dmitrijev byl mezi dobrovolníky ČD velmi oblíben pro svou srdečnou povahu, přátelské vystupování a národním cítění. Naproti tomu velitel ČD, prchlivý pplk. Sozentovič, neměl pochopení pro vlastenecké nadšení Čechů. Neznaje poměrů v Rakousko-Uhersku označoval někdy čs. dobrovolníky za zrádce jejich vlasti a jejich nadšením pro boj proti c.k. armádě v podstatě opovrhoval. Dával to často nepokrytě najevo a jeho neoblíbenost po takovýchto občasných „proslovech“ jen stoupala. Díky nepořádkům ve velení a špatnému materiálnímu chodu jednotky se u ČD často nedostávalo nejen jídla, ale i náhradní výstroje apod. Při České družině byl založen tehdy i Fond České družiny, na který se přispívalo dobrovolně v pořádaných sbírkách, a který měl sloužit především k finančnímu zabezpečení válečných invalidů z řad čs. dobrovolníků České družiny, na které se nevztahovalo v plné výši zabezpečení ruským státním invalidním důchodem, jelikož většina z nich dosud nebyla oficiálně ruskými státními občany.

Jak zde již bylo uvedeno, byla ČD původně ruským hlavním štábem brána jako jednotka nebojová, pouze s politickými úkoly. Neúčastníc se přímo bojových akcí na frontě, měla po překročení hranic podnítit v českých zemích protirakouské povstání. Souviselo to s počátečním rychlým postupem ruských vojsk, kdy se předpokládalo brzké proniknutí za Karpaty. Postupně se však ruský postup zpomaloval a bylo jasné, že tento úmysl nebude možno v dohledné době provést. Vojenští i političtí představitelé čs. národního odboje opakovaně písemně i osobně žádali ruský hlavní štáb o zařazení České družiny jako bojového útvaru. Později, po prvních úspěšných rozvědkách ČD, se podařilo dosáhnout jakéhosi kompromisu. Vodítkem pro vydání nové směrnice ruského hlavního štábu týkající se převedení České družiny k průzkumné službě se stala snad i existence jednoho pluku cizinců-dobrovolníků, který v letech 1904-1905 bojoval na straně ruské armády proti Japoncům v rusko-japonské válce. Příslušníky tohoto pluku byli tehdy hlavně Číňané a Chunchuzové, kteří pro své jazykové, kulturní a válečné znalosti vykonávali zdárně výzvědnou službu proti Japoncům. Na základě dobrých zkušeností, které byly s tímto plukem, bylo ruské velení nakloněno myšlence organizovat nadále Českou družinu jako podobný útvar. Důležité přitom také bylo, že mnozí čs. dobrovolníci prošli vojenskou službou v rakouské armádě, znali perfektně rakouské vojenské předpisy a řády, vnitřní strukturu a hlavně mnoho z nich dobře mluvilo německy či maďarsky. Působili proto později i jako překladatelé u výslechů zajatců. To si uvědomoval především gen. Dmitrijev, který rychle poznal předpoklady ČD pro průzkumnou činnost.

Snad by sa nám nebolo podarilo ľady prelomiť, keby nám neboly prišly na pomoc hrdinské činy Družiny na frontě, obetavost a práce - schopnosť jej jednotlivých členov, pridelených ku rózným poľním štábom za tlumočnikov a iných odbornikov. Štáby začaly nám pomáhať vo všetkých našich podujatiach.“ napsal později o přemlouvání ruského hlavního štábu ve své knize Spomienky J. Országh. Ruské velení si brzy uvědomilo, že čs. dobrovolníci se jako rozvědčíci velmi dobře uplatní.

V době, kdy Česká družina přišla k 3. armádě ruská vojska v Haliči ještě vítězně postupovala. Dne 13. listopadu 1914 byla Česká družina v Řešově, který po bitvě u Lvova obsadili Rusové dne 22. září. Gen. Dmitrijev přidělil Českou družinu oficiálně k bojovým rozvědkám a nařídil rozdělit útvar ČD na jednotlivé půlroty, čety, nebo dokonce družstva a tyto jednotlivě přidělil k jednotlivým vyšším jednotkám své armády, přičemž v konečném důsledku byli podřízeni přímo jemu. Dočasným sídlem štábu ČD se stává Tarnov, kam byla přemístěna i jedna celá rota. Mimo již zmíněného L. Tučka, který byl jmenován poradcem velitele ČD pplk. Sozentoviče, jsou do stejné pozice určeni i významní představitelé čs. krajanských spolků v Rusku Z. Reiman a J. Országh, který je slovenské národnosti.

Česká družina se stává „očima“ 3. ruské armády, je vždy nepříteli nejblíže, při postupu zcela v předu před ruskou armádou, při ústupu ruské armády zase poslední. Po stránce organizační se nejednalo se o něco abnormálního, neboť v ruské armádě byl útvar rozvědčíků v každém pluku. Pro nebezpečnost své činnosti v týlu nepřítele byli v celé ruské armádě vysoce ceněni a obdivováni. Prestiž čs. dobrovolníků proto rychle stoupala.

Dle rozkazů velitele ČD pplk. Sozentoviče však byli čs. rozvědčíci často využíváni i jako běžní vojáci pro boj v zákopech či na strážní službu. Často jim po návratu z rozvědek nebyl dopřán řádný odpočinek. Mnoho čs. dobrovolníků si na to trpce stěžovalo a těžce neslo nevlídné chování svého velitele, který se s nimi někdy pokoušel zacházet jako s nevolníky, což si Češi nehodlali nechat líbit a to i přes hrozbu kázeňských trestů. Velké antipatie mezi pplk. Sozentovičem a řadovými příslušníky České družiny proto přetrvávaly i nadále.

Propagaci české národní věci Česká družina v rakouských zákopech prováděla pomocí letáků, plakátů a často i rozmluv s protivníkovými vojáky, vedenými z úkrytu či dokonce přímo, což štáb rakouské armády velmi šokovalo. Tato agitace začala brzy přinášet své ovoce. První čeští vojáci z rakouských pluků „vyslyšeli hlasu svého srdce“ a přebíhali jednotlivě i ve skupinách do zajetí k České družině. Tak začali čs. dobrovolníci z České družiny splácet habsburské monarchii první odplatu za bitvu na Bílé Hoře. V očích řadových ruských vojínů bylo počínání českých dobrovolníků, jako bylo např. zpívání českých národních písní u zákopů nepřítele, přinejmenším hazardem či spíše sebevraždou. Pokud se naši dobrovolníci v rakouských zákopech setkali s „německy“ cítícím příslušníkem c.k. armády došlo přirozeně k nelítostnému boji. Pokud byl zrovna na stráži voják české národnosti byl povětšinou živý zajat, čemuž často on sám velmi rád napomohl. Čeští dobrovolníci se později vypravovali nejen do předních zákopů, ale byli posíláni i daleko přes frontu do týlu c.k. armády, aby získali strategické informace či vyvolávali zmatky. Odevšud počaly přicházet žádosti o přidělení čs. rozvědčíků. Každá ruská jednotka chtěla mít alespoň družstvo našich českých rozvědčíků.

Charakter československého vojína byl charakter smělého, odvážného útočníka, nikdy nehledícího na počet nepřátel, nevyhýbajícího se žádnému nepříteli, bleskem zasazujícího hromovou ránu. Bude nevyčerpán choditi z útoku do útoku, nejsmělejšího, překotného, a je mu daleka trpělivá, heroicky flegmatická obrana ruského vojína, který se selsky-filozofickým klidem přijímá úspěchy i neúspěchy okamžiku. Československý vojín nemiluje oddání se umírání v trpělivé obraně. Jde smrti vstříc s písní na rtech, ale v útoku, letícím rychleji a překotněji smršti ... Československý voják je onen vítězný předbojník, který první otvírá svému národu bránu nových slavných dějin. Nechť i krvácí na prahu této triumfální brány, ale za to vidí s úsměvem na rtech a s hlubokým štěstím v očích vcházeti svůj národ v slávu lepší budoucnosti. Československý voják je nejvyšší vůle, ale i nejvyšší oběť horoucího patriotismu svého národa, on soustřeďuje v sobě nejlepší, co může dáti jeho plémě, statečnost ducha i těla, sílu srdce i meče, odvahu, smělost i kázeň, rozum, lásku i schopnost umříti za svůj čistý štít! On sám je nejlepší žertvou svého lidu, neboť jestli umírá, s ním umírá nejkrásnější a nejslavnější, co kdy zrodila česká země!“, napsal později gen. Rudolf Medek.

Kapitola V. - Bojový křest

Mimo běžných průzkumných rozvědek prováděli příslušníci ČD také již zmíněné „tajné rozvědky“. Jedna z prvních proběhla od 17. listopadu do 27. listopadu 1914. Zde je úřední hlášení o rozvědce sepsané velitelem ČD pplk. Sozentovičem:

Dnes ráno přibyli do Tarnova dva Češi, dobrovolníci 2. roty, voj. Alois Čermák a voj. Václav Ulrich, poslaní na rozkaz náčelníka štábu 11. sboru dne 17. listopadu v občanském oděvu na tajnou rozvědku z Pilzna přes Jaslo, Dembovec a Zmigród na Duklu. Tito rozvědčíci mi hlásili, že přiblíživše se k vesnici Mšenné v rajóně, ve kterém byla rozložena nepřátelská vojska, spatřili na pochodu po silnici do Zmigródu lublaňský rakouský pluk o přibližné síle 2.000 mužů, rovněž spatřili 8 kulometů. Za Mšennou v Krempné stojí 36., 21. rakouský a 2. uherský pluk. Tytéž zprávy jim potvrdil jeden známý jim rakouský poddůstojník - Čech - velící pochodové polní hlídce lublaňského pluku, kterého zastavili a s nímž mluvili. Potom přešli zpět přes frontu, aby někomu oznámili zjištěné zprávy. Setkavše se s ruským jízdním oddílem, pověděli všechno veliteli oddílu a znovu přešli přes hory frontu na nepřátelskou linii, aby pokračovali v rozvědce. Přiblížili se k vesnici Krempné, setkali se s rakouským vojínem rovněž české národnosti, promluvili s ním a dozvěděli se, že jde k polním strážím, chránícím pluky 36. a 21. rozložené k odpočinku. Zjistivše přesné rozmístění těchto stráží, znovu přešli frontu k ruským vojskům a hlásili všechno veliteli ruského Azovského pěšího pluku. Odtud byla hned vyslána četa, která jednu z polních rakouských stráží v plném počtu zajala. Po té - už v noci - odešli rozvědčíci do Dukly. Blížíce se k Dukle druhého dne ráno, rakouská vojska již neviděli, od místních obyvatel zjistili, že rakouské pluky ustoupili 12 verst na západ. Přišedše do Dukly, setkali se s naším Brjanským pěším plukem, ke kterému se dočasně připojili. 27. listopadu, dnes, přišli s tímto plukem k nám zpět do Tarnova.

K této akci je nutné jen připomenout, že při případném prozrazení by oba statečné vojáky čekala od rakouských úřadů smrt za špionáž a to buď oběšením či zastřelením. To bylo normální pro všechny válčící armády, protože na nepřátele chycené bez uniformy se nevztahovaly mezinárodní úmluvy o válečných zajatcích. Čechy však čekala smrt z rukou Němců a Rakušanů nejen, ať už byli chyceni v rakouské uniformě, do které se na akci převlékli, ale i když byli chyceni v své řádné ruské uniformě. Bylo na ně nahlíženo jako na dezertéry a velezrádce monarchie. A za oba tyto zločiny byl ve válce jen jeden trest - smrt. Vojenské předpisy c.k. branné moci dovolovaly zastřelit každého nepřátelského vojáka v rakouské uniformě jako špióna na místě. A nejen to! Při zjištění totožnosti by byli perzekuováni všichni jejich příbuzní žijící na území s vlivem c.k. státní moci.

Již 16. listopadu 1914 dorazila 1. rota ČD pod velením škpt. Zembalevského do Machové u Tarnova. Vůbec první bojovou rozvědkou ČD je tedy poctěna tato její rota. Její velitel dostává 16. listopadu 1914 dispozice, dle kterých má podniknout rozvědku v oblasti řeky Bialé a obsadit vesnici Bialou na Dunajci, případně se přeplavit dál přes Dunajec na jeho levý břeh v prostoru Rudka-Jurkov a cesty k městu Radlov. Tedy oblast před ruskými liniemi. Úkol splnila 1. rota výborně, takže se jí dostalo zvláštního poděkování velitele 44. ruské divize, v jehož oblasti působila. Rota obsadila ves Bialou a 18. listopadu obsazuje Radlov.

Dále velitel 1. roty ČD dostal rozkaz vybrat dva oddíly rozvědčíků, kteří mají za úkol prozkoumat oblast za řekou Užvicí až k silnici Niedzieliska-Rudy-Mokřiska-Slotvina, kde silnice křižuje železnici Tarnov-Krakov. Rozvědka má zjistit jaké rakouské pluky zde proti ruské armádě stojí, jaké národnosti jsou jejich příslušníci a jak jsou vyzbrojeni. První vybraná skupina pod velením českého ppor. Petříka má 35 mužů, a druhá o síle 28 mužů je pod vedením českého ppor. Čečka. Jak rozvědka z 19. listopadu 1914 proběhla, můžeme zhruba zjistit dle vyprávění A. Buka, jednoho ze zúčastněných:

...Naše partie s ppor. Čečkem spolu s partií druhou vyšla směrem k Bořetínu. Po dvouhodinovém pochodu jsme přišli k domkům vesnice, ve které byl umístěn štáb 176. ruského pluku, kde k nám také bylo přiděleno na rychlou spojovací činnost mezi námi a štábem tohoto pluku 6 jízdních kozáků. Po malém oddechu jsme šli dále a za hluboké noci jsme přišli k Bořetínu. Partie Petříkova se oddělila doleva směrem na jihozápad, my jsme šli přímo do vesnice, kde však Rakušani nebyli, proto jsme ji obsadili. Zde jsme se konečně najedli, napili a ulehli k spánku po rozmístění hlídek. Ráno o páté hodině jsme postupovali rozvinuti k úzkému lesíku, asi dvě versty vzdálenému, před nímž ležela víska Niedzieliska. Ppor. Čeček poslal 3 bratry do vesnice na rozvědku. Marně čekáme jejich návratu a na konec ppor. Čeček posílá 5 dalších bratrů za nimi. Pojednou vidíme bratra Chocholáče utíkati k nám a za ním zdvihati se velký kotouč prachu, jímž chvílemi probleskují obnažené šavle. Než jsme se nadáli, byl kotouč u nás a z něho se vynořilo asi 40 maďarských husarů. Přivítali jsme je takovou střelbou, že se patrně lekli, domnívajíce se, že mají proti sobě přesilu, a dali se na útěk, zanechavše na místě 8 svých mrtvých včetně jednoho důstojníka. Bratr Chocholáč jako zázrakem se zachránil ve strouze před ušlapáním koňmi. Za několik okamžiků se oklikou vrací našich 5 bratří z vesnice a oznamují, že vesnice je plná nepřátelské jízdy. Po malém čekání na scházející dva bratry (br. Chocholáč byl jedním z oněch 3 co šli jako první do vsi) ustoupili jsme do lesa a oznámili štábu divize přítomnost nepřítele. Do námi určené vesnice byl odtud vyslán oddíl kozáků a my se vrátili do Bořetína, odkud jsme odešli do vesnice Variš, kam byl přemístěn štáb divize. Ráno se vrátili dva postrádaní bratři Hájek a Beneš, kteří dle jejich vyprávění schováni ve stodole čekali na noc. Také se vrátil bratr des. Růžička se svou hlídkou, který předchozího dne vyslán na výzvědy na západ od Bořetína ...“.

Stejnou rozvědku popsal její další příslušník, tehdy řadový dobrovolník A.M. Číla: „Severní partii vedl ppor. Čeček ..., počtem asi 18 bratří zašla za vesnici Nidezielisko a podařilo se jí zjistit pohyb rakouského trénu a jízdy směrem na východ ku pravému křídlu naší divize. Zpráva o tom byla ihned podána..., ale našim rozvědčíkům byl tento úspěch příliš laciným a proto si počkali na oddíl rakouské jízdy, který zaskočili, část nepřítele postříleli, část zahnali na útěk a několik lidí i koní vzali do zajetí a přivedli k divizi.

Jak si vedl druhý vybraný oddíl při zmíněné rozvědce 19. listopadu 1914, která byla vlastně bojovým křestem celé ČD, můžeme zjistit z hlášení jeho velitele ppor. Petříka:

...Oddíl rozvědčíků, vytrhl pod mým velením z Radlova do vesnice Gramic ležící jihovýchodně od Bořetína a na úsvitě přepravivše se přes řeku Užvici postupovali jsme dále směrem k Priborovu, obsazenému již jízdním oddílem rozvědčíků naší divize. Jelikož rajón, který jsme měli prozkoumat, byl rozsáhlý, šla jedna partie našeho oddílu na Zagrody-Mokřisku, druhá partie z Priborova na Podgorku-Mokřisku zatím co náš hlavní oddíl pod mým velením v síle 20 bratří se dal přes Lenky a Vokovice na Ščepanov. V lese za Vokovicemi jsme zpozorovali nepřátelské hlídky, o čemž bylo ihned učiněno hlášení štábu divize. Přiblíživší se, kryti lesem, k prvním chatám Ščepanova zpozorovali jsme, že vesnice je obsazena nepřátelskou pěchotou. Abychom zjistili velikost nepřátelských sil obešli jsme vesnici a skrývajíce se za chaty viděli jsme, že nepřítel připravující se na severozápadní straně vesnice k nástupu, kope za vesnicí zákopy. Vesnice byla obsazena nepřátelskou polní ochranou. Probíraje se zpět vesnicí, náš oddíl dostal se do silného ohně nepřátelských pušek a byl nucen obsaditi v Ščepanově starý hřbitov a zahájiti proti útočícímu nepříteli palbu. Odrazivše několikrát nepřítele, zpozorovali jsme, že tento pokouší se obejíti nás z pravé strany, pročež jsme ustoupili do nového ščepanovského kostelíku, chráněného vysokou kamennou zdí, kde jsme se drželi dvě a půl hodiny jsouce stále pod ohněm nepřítele. Odtud se nám podařilo poslat do štábu divize druhé hlášení a náčrt nepřátelských linií. Avšak naše situace se stávala přece jen z minuty na minutu obtížnější, protože jsme vystříleli téměř všechny své patrony. Včas se proto přiblížil k nám na pomoc oddíl rozvědčíků ruského Baturinského pluku a s ním se nám podařilo udržeti pozici námi obsazenou do příchodu Baturinského pluku. Nastupujíce pak spolu s tímto plukem, obešli jsme pravý bok nepřítele v důsledku čehož byl tento k večeru námi ze zákopů vypuzen a ustoupiv, zanechal v našich rukou veliký počet zajatců a mrtvých. Z našeho oddílu byli zabiti tři bratři a tři těžce raněni.

Dva z padlých, kteří také znamenali první padlé České družiny, byli čeští dobrovolníci J. Vasický a A. Řehák. Třetím padlým byl Černohorec Džuro Nikolič. Za své příkladné hrdinství v průběhu boje byli všichni tři padlí in memoriam vyznamenáni křížem sv. Jiří 4. stupně. Třemi zraněnými byli dobrovolníci R. Rajnoch, I. Vraný a V. Čermák. Po tomto boji byli však také nezvěstní vojíni A. Ptáček, J. Datel a A. Galíček (Později zjištěno, že ze zmiňovaných tří nezvěstných dobrovolníků se prokazatelně podařilo rakouské armádě zajmout dobrovolníky Datla a Galíčka. Datel se vydával v zajetí za ruského vojína, ze zdravotních důvodů byl ještě během války vyměněn, ale zpět do Ruska k jednotce se mu již nepodařilo vrátit, zemřel na cestě ve Švédsku. Galíček byl v Rakousku vězněn až do června 1915, přičemž vytrvale se vydával za ruského vojáka a popíral příslušnost ke své jednotce. Nakonec byl zproštěn schopnosti služby, a přidělen coby strojní zámečník do Vítkovických závodů. O dobrovolníku Ptáčkovi se nic zjistit nepodařilo). Za příkladnou chrabrost v boji byli v rozkaze citováni K. Dembský, Z. Fierlinger a K. Strnad. Rovněž byli za chrabrost v boji při rozvědce a přinesení důležitých zpráv vyznamenáni křížem sv. Jiří 4. stupně již jmenovaní zranění dobrovolníci Rajnoch a Čermák, dále také dobrovolníci Voronyj a Turalský (rozk.č.188). V dubnu 1915 byl ppor. Stanislav Čeček zpětně za tuto rozvědku z 19. listopadu 1914 vyznamenán ruským křížem sv. Stanislava s meči a mašlí 3. stupně.

Použitá literatura a prameny:
Vojenský historický archív v Praze
Materiály z Vojenského archívu v Moskvě (Rusko) a Kyjevě (Ukrajina)
Časopis „Československý denník“ vydávaný čs. legiemi v Rusku během anabáze, vzpomínky družiníků.

Červinka Jaroslav - Cestou našeho odboje, Praha - 1920
Beneš Edvard - Světová válka a naše revoluce, Praha - 1935
Fidler Jiří - Generálové legionáři, Brno - 1999
Fryščok Alexej Miloslav - Legionáři, car a rudá vlajka, Brno - 1998
Fučík Josef - Pražský pěší pluk č.28 na italské frontě 1915-1918 (Historie a vojenství, časopis HÚ AČR č. 4/1996)
Galandauer Jan - Wacht am Rhein a Kde domov můj - válečné nadšení v Čechách v létě 1914 (Historie a vojenství, časopis HÚ AČR č. 5/1996)
Gregorovič Miroslav - První československý odboj (Čs. legie 1914-1920), Praha - 1992
Holý Karel - vzpomínky
Kopta Josef - Třetí rota, Praha - 1992
Medek Rudolf - Za svobodu, Praha - 1925
Medek Rudolf - Blaník, Praha - 1922
Medek Rudolf - Za domovinu, Praha - 1926
Němec Matěj - Návraty ke svobodě, Praha - 1994
Pichlík Karel - Zahraniční odboj 1914-1918 bez legend, Praha - 1991
Pichlík Karel, Klípa Bohumír, Zabloudilová Jitka - Českoslovenští legionáři (1914-1920), Praha - 1996
Pichlík Karel - Červenobílá a rudá, Praha - 1967
Pichlík Karel - Čeští vojáci proti válce 1914-1915, Praha - 1961
Prášek Vojtěch - Česká družina, Praha - 1934
Sak Robert - Anabáze, Drama československých legionářů v Rusku(1914-1920), Jinočany - 1996
Slanička Josef - Ze slavných dob České družiny, Praha - 1929
Švec Jiří - Deník, Praha - 1921
Vaculík Jaroslav - Dějiny volyňských Čechů, Praha - 1998
Valenta Václav - Vlast máti až nás zavolá...,Praha - 1938
Valenta Václav - Do legie, Praha - 1924
Vogeltanz Jan, Polák Milan - Československé legie 1914-1918, Praha - 1999
Žipek Alois - Válka národů 1914-1918 a účast českého národa v boji za svobodu, Praha - 1922

Seriál

  1. Česká družina (1914-1916) - I.
  2. Česká družina (1914-1916) - II.
  3. Česká družina (1914-1916) – III.
  4. Česká družina (1914-1916) – IV.
  5. Česká družina (1914-1916) – V.
  6. Česká družina (1914-1916) – VI.
  7. Česká družina (1914-1916) – VII.
  8. Česká družina (1914-1916) – VIII.
  9. Česká družina (1914-1916) – IX.
  10. Česká družina (1914-1916) – X.
  11. Česká družina (1914-1916) – XI.
  12. Česká družina (1914-1916) – XII.
  13. Česká družina (1914-1916) – XIII.
  14. Česká družina (1914-1916) – XIV.
  15. Česká družina (1914-1916) – XV.

Podobné články

Další články autora

Autor : Pavel Jaroslav Kuthan / Pavel J. Kuthan 🕔09.09.2003 📕16.986

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře