Palné zbraně v Českých zemích v době předhusitské a husitské

Autor : Adam Cabiš 🕔25.02.2007 📕37.865

Černý prach popsaný Rogerem Baconem v roce 1242 se - až na změnu vzájemného poměru jednotlivých příměsí - používal až do poloviny 19. století. Zato palné zbraně se v průběhu těchto šesti staletí změnily k nepoznaní. Z hrubě opracovaných děl středověku se vyvinuly zbraně svou elegantní výzdobou připomínající spíše umělecká díla. Ale i přes všechny odlišnosti zůstal jejich koncept v základech stejný. K lepšímu pochopení vývoje Evropy formované do značné míry válečnými konflikty je nutné blíže prozkoumat počátky evropských palných zbraní. Během sta let, přibližně mezi lety 1350 a 1450, se na bitevním poli událo velmi mnoho změn. Příčiny některých jsou známé, u jiných dosud zahaleny tajemstvím. I prvopočátky palných zbraní v Evropě jsou neznámé a představy o nich asi navždy zůstanou v rovině teorií.

Přesto lze konstatovat určitá fakta platná pro celé výše zmíněné období. Předně je nutné říci, že všechny palné zbraně té doby jsou výlučně jednoranné a pouze velmi výjimečně vícehlavňové. Všechny dobové zbraně mají hladký vývrt hlavně a s jedinou výjimkou jsou všechny předovky.

Popisovaná doba ještě neznala dělení palných zbraní na krátké a dlouhé, jednotlivé kategorie se prolínají a splývají, i rozdělení zbraní v této práci je pouze rámcové s cílem zpřehlednit orientaci v nepřeberném množství dochovaných exemplářů a autor si je vědom, že jím vytvořené dělení může být v mnoha ohledech zavádějící.

České zbrojní řemeslo a palné zbraně

V době pozvolného rozšiřování palných zbraní, tedy zhruba od poloviny 14. století do roku 1434, mělo zbrojní řemeslo v Českých zemích specifickou pozici. Pro lepší představu o postavení českých výrobců zbraní ve společnosti je nutné pohlédnout na české zbrojíře nejdříve jako na jednolitý celek.

Prvním charakteristickým rysem českých zbrojířů je jejich početnost. V porovnání s okolními státy bylo v Českých zemích zbrojní řemeslo zastoupeno velmi silně. Z historických pramenů lze odvodit, že po celou výše zmíněnou periodu byl v českých městech - jak v Čechách, tak i na Moravě - podíl zbrojní výroby vyšší než v městech německých. Již tradičně byla zbrojní výroba nejsilněji zastoupena v bohatých městech královských, jako bylo Staré Město Pražské, Brno, Jihlava, Znojmo aj. Později, hlavně ve 20. a 30. letech 15. století, mají čeští zbrojíři silné zastoupení i v Táboře.

Mezi výše zmíněnými městy dominovalo Staré Město Pražské, kde podle historických pramenů tvořili zbrojíři 18% všech řemeslníků zabývajících se zpracováním kovu, respektive 5% všech řemeslníků zde usídlených.

Druhým charakteristickým rysem je společenské postavení českých zbrojířů. Nejcennějším historickým pramenem v této oblasti jsou městské knihy, zejména pak knihy soudní. Z nich je patrno, že mezi nově přijatými měšťany byl jen velmi malý počet zbrojířů vzhledem k jejich nebývalé početnosti (nejspíše proto, že udělení měšťanství bylo většinou podmíněno vlastnictvím domu ve městě). Také majetkoprávní případy zaznamenané v městských soudních knihách vypovídají o sociálním postavení českých zbrojířů. Porovnání počtu případů, kdy zbrojíř vystupuje jako věřitel, a případů, kdy vystupuje jako dlužník, vypovídá, že zbrojíři se nacházeli v roli dlužníků relativně častěji.

Z výše uvedených i jiných pramenů lze říci, že čeští zbrojíři ve většině případů nenáleželi k zámožnému měšťanstvu. Naopak, většina zbrojířů patřila spíše k chudším řemeslníkům a jistě zde bylo i vysoké procento nemajetných zbrojířů, kteří kromě mobiliáře své dílny - svých nástrojů - nevlastnili nic.

Už na počátku 14. století dosáhlo zbrojní řemeslo v Českých zemích vysokého stupně specializace. Z řemeslníků vyrábějících ochranné odění se postupně profilují brníři, platnéři, helméři a specifičtí štítaři, také v oblasti zbraní útočných se profilují mečíři, nožíři, čepelníci, zbrojíři vyrábějící výlučně dřevěné zbraně (kopí atd.) a konečně výrobci střelných zbraní, střelci (výrobci kuší), lukaři a konečně puškaři.

Přelom 14. a 15. století znamená pro většinu tradičních zbrojních řemesel úpadek (hlavně pro brníře, výrobce kroužkových zbrojí, jež jsou postupně nahrazovány zbrojemi plátovými), ale počet a postavení řemeslníků vyrábějících střelné zbraně (tedy nejen palné) nejen neklesá, nýbrž roste. Děje se tak jak díky vzrůstajícímu zájmu o střelné zbraně obecně, tak i díky jejich rostoucímu významu na bitevním poli, ještě zesílenému husitským hnutím.

I přes rostoucí význam palných zbraní není známo, že by puškaři založili svůj vlastní cech. Prvním důvodem byl jejich stále relativně nízký počet, druhým jejich specifické postavení.

Vysoké náklady spojené s výrobou pušek větší ráže nedovolovaly jedinci shromáždit dostatečně velký obnos potřebný k podnikání v tomto oboru. I pořizovací cena palných zbraní větší ráže byla velmi vysoká - například r. 1394 si město Frankfurt nad Mohanem nechalo vyrobit bombardu ráže cca 50 cm, pořizovací cena zbraně byla 1 067 zlatých florénů, tzv. rýnských zlatých (hmotnost zrna cca 3,37 - 3,39 Au), v přepočtu cca 20 290 českých grošů; tento finanční obnos reprezentovalo cca 440 kusů skotu nebo větší šlechtické panství. Takto vysoké náklady si mohla dovolit hradit de facto jen královská města, a proto jsou puškaři této doby placenými zaměstnanci měst, tím se také liší od většiny ostatních zbrojířů v Českých zemích (podobné postavení někdy zaujímali také střelci).

Puškaři měli oproti jiným řemeslníkům placených městem (např. tesaři či kameníci) řadu výhod. První a nejdůležitější výhodou bylo, že bez ohledu na roční dobu dostávali vyšší pravidelný týdenní plat v porovnání s ostatními řemeslníky ve službách města. Druhou výhodou byl fakt, že vyplácení mzdy městskému puškaři se dělo nepřetržitě, tj. bez ohledu na to, zda dotyčný pracoval na nějaké zakázce či ne. Ostatním řemeslníkům byla vyplácena mzda jen tehdy, když pracovali na konkrétním úkolu. Třetí výhodou puškařů byl jejich další příjem v podobě příplatku za skutečně vyrobené zbraně, jehož výše se řídila vahou zpracovaného materiálu.

Z výše uvedených skutečností vyplývá, že puškaři byli v poměru k ostatním zbrojířům velmi dobře placeni a požívali mnohem větší privilegia. Také nebyli limitováni žádnými cechovními omezeními, množství zakázek tak ovlivňovaly jen finanční možnosti měst a aktuální válečné potřeby.

Rozdělení palných zbraní

Úkol začlenit středověké palné zbraně do určitých kategorií lze splnit jen přibližně. V počáteční fázi jejich rozšiřování v Českých zemích lze palné zbraně rozdělit podle několika kritérií.

První kritérium je metodika výroby. Starší způsob výroby je zhotovení hlavně kováním z jednoho plátu kovu (v počátcích železa, později oceli). Tento způsob výroby palných zbraní se udržel především v oblasti výroby zbraní ručních až hluboko do 15. století a lze jej doložit i ve století 16. V prvopočátcích dělostřelectva se i palné zbraně velké ráže (expl. nad 50 cm vnitřního průměru hlavně) vyráběly kováním z podélných plátů zesílených příčnými prstenci.

Nejobvyklejším materiálem bylo svářkové železo. Takto vznikaly hlavně největších ráží vůbec. Mohutné zbraně se těšily podobné úctě jako zvony, byly opředeny legendami a často měly vlastní jména.

Mladším způsobem výroby je odlévání hlavně, který se velmi rychle rozšířil do oblasti dělostřeleckých zbraní. Výroba těchto zbraní kováním byla po všech stránkách velice náročná, a tak se už na konci 14. století objevují zbraně lité z bronzu, na přelomu 14. a 15. století postupně nahrazovaného železem (nejprve při výrobě menších dělostřeleckých zbraní). Technika výroby hlavní odléváním byla v základních bodech identická s technikou výroby zvonů. Už v této době se povrch zbraní zdobil reliéfy přímo odlévanými, popřípadě u hotového odlitku dopracovanými kladivy a rydly.

Druhým kritériem dělení středověkých palných zbraní je jejich provedení a s tím související i funkční charakteristika. Dochované zbraně lze podle současných kritérií zařadit jen rámcově, ani ve středověku neexistovala terminologie či klíč k popisu a rozdělení palných zbraní. I termín puška v dobové literatuře neurčuje, zda se jedná o zbraň ruční či dělostřeleckou.

Pro lepší orientaci lze palné zbraně rozdělit na 2 základní kategorie: ručnice, které ozbrojenec v boji držel v rukou, vkládal jejich násady do podpaží atd.; dělostřelecké, které byly v boji pro svoji velikost umístěny na podstavci, lafetě, v dřevěném loži atd.

Do kategorie ručních palných zbraní - ručnic - můžeme zařadit 2 odlišné typy palných zbraní, v Českých zemích velmi rozšířené píšťaly a hákovnice. V pramenech se začínají podle názvosloví rozlišovat na přelomu 14. a 15. stol.

Píšťala je krátká lehčí puška, z níž se dá střílet bez opory. Tento lehký typ ručnice je patrně českého původu. Název i zbraň se záhy rozšířily do okolních zemí, hlavně na území dnešního Německa a severní Itálie. Český termín píšťala se vrátil zpět v podobě pistole, dosud označující drobné palné zbraně. Ráže (vnitřní průměr hlavně) se pohybovala v rozmezí 15 - 25 mm, výjimečně do 40 mm. Prodloužený stvol píšťaly se při střelbě vkládal do podpaží nebo opíral o rameno. Samotný stvol mohl být jak dřevěný, tak i kovový.

Hákovnice je v porovnání s píšťalou robustnější. Název je odvozován od háku umístěného pod hlavní, který tlumil zpětný ráz při výstřelu. Někdy byl hák nahrazován okovaným zářezem v masivní dřevěné pažbě. Podobně jako píšťala má i hákovnice svůj původ v Českých zemích a stejně tak se zkomolený výraz hákovnice vrátil na naše území v podobě arkebuzna. Vedle háku je charakteristické i prodloužení hlavně; odtud v dobových pramenech užívaný termín dlouhá puška. Ráže hákovnice se pohybovala mezi 25 a 35 mm. Svojí velikostí stojí na pomezí ručních a dělostřeleckých zbraní. Její efektivní užití v boji vyžadovalo zaklesnutí zbraně o pevnou oporu - teoreticky se tedy jedná o zbraň dělostřeleckou, ale způsob nasazení hákovnice v boji se nelišil od klasických ručních zbraní. Z tohoto důvodu je zde hákovnice zařazena do kategorie ručnic.

Kategorii dělostřeleckých palných zbraní - děl - můžeme dále rozdělit na 2 základní skupiny - obléhací děla a polní děla.

Obléhací děla - bombardy - se začala rozšiřovat už v pol. 14. stol. Bombardy byly určeny především k boření hradeb obléhaných pevností či měst. V počátcích měly úzkou komoru (část hlavně určená k umístění prachové náplně) a širokou a krátkou hlaveň (ráže 50 i více cm). Jako projektily se užívaly nejprve kamenné, později už železné koule. Hlaveň těchto zbraní se postupně prodlužovala, v dobové literatuře se obléhací děla s výrazně prodlouženou hlavní nazývají hrubé kusy. Velká váha (cca 10 tun a více) velmi znesnadňující přepravu a malý účinek při střelbě na větší vzdálenost byly hlavním nedostatkem bombard. Účinný dostřel se pohyboval v závislosti na ráži zbraně mezi 150 a 450 m, absolutní dostřel mezi 800 a 900 m.

Skupinu polních děl můžeme dál rozdělit na houfnice a tarasnice. Právě houfnice byly nejrozšířenějším typem husitských polních děl. Jejich užívání na bitevním poli (tedy v houfech) dalo vzniknout jejich názvu. Od mohutnějších zbraní staršího provedení, jejichž velikost vyžadovala umístění na mohutné, statické, dřevěné lafety, se houfnice lišily hlavně tím, že je bylo možné umístit na mobilní dvoukolé lafety. Umožňovala to i menší ráže pohybující se mezi 150 a 250 mm. Tuto inovaci přejali v průběhu 20. a 30. let 15. stol. i v okolních státech a dodnes v mnoha jazycích zkomolený český termín houfnice označuje určitý druh děla.

Účinný dostřel houfnic se pohyboval v rozmezí 350 - 500 m. Při střelbě z houfnic je už ve 30. letech 15. stol. doloženo nabíjení zbraně několika drobnějšími projektily na jeden výstřel, tzv. kartáčová střela. Značný rozptyl projektilů zefektivnil palbu houfnic zejména v boji proti nepříteli sešikovanému v hustých řadách.

Tarasnice byly rovněž rozšířené u polního dělostřelectva. Své jméno však dostaly od slova taras, které označovalo předsunuté postavení před hradbami, zbudované na podezdívce roubením. Ve svých počátcích tedy spadala spíš do kategorie pevnostního dělostřelectva. Na dvoukolou dřevěnou lafetu se tarasnice začaly umisťovat až ve 30. letech 15. stol. V porovnání s houfnicemi byla ráže tarasnic menší, nejčastěji v rozmezí 40 - 45 mm, méně často 45 - 55 mm a jen ojediněle 60 mm a vyšší. Právě relativně malá ráže a dlouhá hlaveň jsou charakteristickými znaky tarasnic. Podle dochovaných pramenů se účinný dostřel tarasnic pohyboval mezi 250 a 350 m.

Poslední a naprosto specifický typ polního děla je tzv. komorová puška, v 15. stol. v Českých zemích poměrně rozšířená. Na rozdíl od všech výše popsaných zbraní se komorové pušky - v českých pramenech někdy nazývány rychlice - nenabíjely zepředu, ale pomocí prachové komory oddělitelné od samotné hlavně zbraně. Dobový název rychlice je odvozen od rychlosti střelby. Zatímco konvenčně používaná děla mohla vystřelit nejvýše sedmkrát, rychlice byly díky vyměnitelným a předem připravitelným prachovým komorám schopny vystřelit až třicetkrát za den.

Největší přednosti rychlic se paradoxně staly příčinou jejich vymizení během 16. stol. Hlavními důvody bylo časté roztržení hlavně vlivem nadměrného užívání a neznalosti kvalitnějších materiálů k výrobě hlavní samotných, druhým důvodem byl velký únik energie při výstřelu, neboť ani sebelepší zaklínování prachové komory nedokázalo kompenzovat hrubé opracování styčných ploch částí zbraně.

Hypoteticky lze uvažovat i o tom, že bojové užívání rychlic bylo problematické i z logistického hlediska. Bojové nasazení palných zbraní všeobecně vyžadovalo transport značného množství munice a prachu, o zbraních samotných nemluvě. Rychlice se také mohly přestat užívat proto, že vzhledem k velké spotřebě střelného prachu i projektilů bylo jejich uplatnění v boji neefektivní.

Rychlost palby na úkor nadměrné spotřeby prachu a munice byla výhodou hlavně při konfliktech, v nichž převažoval boj na dálku, tedy hlavně obléhání. Pro obránce objektů pevnostního typu nebyly rychlice právě vzhledem k nárokům na zásobování atraktivní, rychlost střelby si cenili hlavně obléhatelé. Z těchto důvodů je komorová puška zařazena mezi polní dělostřelecké zbraně.

Popis jednotlivých palných zbraní by nebyl kompletní bez zmínky o munici. Nejstarším typem munice přetrvávající u zbraní velkých ráží až do počátku 15. stol. byly kamenné koule. Pro časovou náročnost výroby však byly záhy nahrazeny koulemi olověnými, později kovanými ze železa. Nejdříve se tak stalo v oblasti ručních a lehčích dělostřeleckých palných zbraní.

Už v počáteční fází husitské revoluce bylo běžné zalévat železné koule do olověného pláště. V porovnání s materiálem použitým při výrobě hlavně bylo olovo výrazně měkčí, takže lépe těsnilo projektil v hlavni a do značné míry eliminovalo únik energie zapříčiněný nedokonalým opracováním. To spolu s odlišnou světlostí (vnitřním průměrem) prachové komory a hlavně samotné výrazně prodloužilo dostřel středověkých palných zbraní.

Středověk znal také kartáčové střely zmíněné výše i střely zápalné.

Z těchto skutečností si lze udělat rámcovou představu o tom, jak pestrá byla škála palných zbraní používaných v Českých zemích před husitskou revolucí a zvlášť během revoluce samotné.


Grafické znázornění rozdělení středověkých palných zbraní
podle funkční charakteristiky

Rozšíření a strategicko-taktické uplatnění palných zbraní

Postihnout na několika stránkách počátky revoluce vojenské techniky, která navždy změnila způsob vedení boje, je téměř nemožné. Proto je v rozsahu této práce daná problematika shrnuta pouze v základních bodech.

Proces rozšíření palných zbraní započal asi v pol. 14. stol. Palné zbraně se prosazovaly nejprve v pevnostní válce, později po provedeních určitých inovací i v bitvách. Tento nový druh zbraní předznamenal vývoj vojenství v následujících 4 stoletích.

Vysoká pořizovací cena a technické nároky spojené s výrobou a používáním palných zbraní omezovaly jejich rozšíření pouze na ozbrojené síly ve službách bohatých měst. Právě ekonomická síla měst umožnila vyzbrojení husitských houfů velkým množstvím rozmanitých palných zbraní, ale i přes masivní nasazení palných zbraní husitskými vojsky v oblasti ručních střelných zbraní stále převládala kuše. Příčinou tohoto stavu věcí byl fakt, že i přes nižší pořizovací náklady ručnic bylo nutné započítat výdaje na jejich použití v boji, tedy výdaje na střelný prach a munici. Ty byly několikrát vyšší než náklady na použití mechanických střelných zbraní, tedy kuší.

Příčinou masivního nasazení palných zbraní v husitském vojsku je také fakt, že v předvečer husitské revoluce byly městské i hradní zbrojnice dostatečně zásobeny všemi druhy palných zbraní a jejich příslušenstvím.

Rozšíření palných zbraní ve vojsku později od 30. let 15. stol. přímo vyžadovaly vojenské řády české i zahraniční, které většinou přímo stanovily počet palných zbraní i jejich příslušenství v poměru k ostatním zbraním v rámci menšího vojenského celku.

O důležitosti, která byla přikládána palným zbraním, svědčí i fakt, že na rozdíl od všech ostatních zbraní jsou v dobových pramenech popisujících válečnou kořist jmenovány jako samostatná položka, jak o tom svědčí následující úryvky ze Starých letopisů českých: „... a s landfrídem kraje plzeňského a s jinými svými pomocníky porazili sú ta vojska táborská a Sirotčí mezi brodem a Kouřimem pod Lipany u Hřibu u vsi a pušky a vozy a stany i vše, což sú měli, jim pobrali, neb jsú vždy s sebú u voziech statky své vezli." „...Tu Čechové s boží pomocí veliké vítězstvie obdrželi; jakož obecně pravili, že pušek ke třem stóm vzali a vozuov na dva tisícce kromě těch vozuov, kteříž jinými dvěma cestoma utekli pře les, o nichž Čechové nevěděli."

Trvalo téměř sto let, než palné zbraně začaly vážně konkurovat mechanickým střelným zbraním. Nakonec se ale i přes četné nedostatky prosadily. Důvodem byla skutečnost, že palné zbraně byly prvními střelnými zbraněmi, u nichž energie projektilu nevznikala přeměnou vynaložené práce svalů. Užívání palných zbraní se tak v řadách ozbrojenců šířilo bez ohledu na fyzickou sílu a zručnost jedince. Dalším důvodem je také fakt, že pro ovládání palné zbraně v boji stačí minimální základní výcvik, kdežto v případě luků a kuší je pro ovládnutí techniky střelby třeba dlouholetého tréninku.

Rozšíření palných zbraní v husitském vojsku nezůstalo bez povšimnutí. V průběhu celé husitské revoluce se feudální vojska snažila uplatnit některé prvky husitského vedení boje. Protihusitské armády rovněž disponovaly palnými zbraněmi, nikdy ale nedokázaly plně využít jejich strategický potenciál.

Nyní je nutné vysvětlit rozdíl mezi strategií a taktikou. Podle výkladového slovníku Larousse se pod pojmem strategie rozumí „součást vojenského umění zkoumající objektivní zákonitosti válečných tažení a operací, propracovávající na tomto základě zásady jejich přípravy a vedení všemi druhy ozbrojených sil". Pojem taktika se omezuje na „...vedení určitými druhy ozbrojených sil". Ve zkratce lze konstatovat, že taktika (způsob vedení a řízení boje) je podřízena strategii (operačnímu umění).

Ujasnění strategicko-taktického uplatnění palných zbraní vyžaduje pohled hlouběji do minulosti. Z hlediska vývoje vojenství spadá počátek husitské revoluce do doby, kdy feudální způsob vedení boje byl na vrcholu jak ve vývoji taktiky a strategie, tak v materiálním zajištění. Nasazení palných zbraní po všech stranách překonalo tradiční způsob vedení boje rozvíjející se bezmála 700 let. Palné zbraně ve velmi krátkém čase vytěsňují těžkou jízdu z bitevního pole a pěchota se stává silou rozhodující o výsledku vojenských akcí.

Z hlediska taktiky nebylo rozšíření palných zbraní velkým přínosem, naopak z hlediska strategie bylo revolucí významem srovnatelnou se zavedením železných zbraní. Jak bylo uvedeno výše, nejdříve se palné zbraně používaly v pevnostní válce. Jejich výhodou byla přímá trajektorie letu vystřeleného projektilu, zatímco mechanické metací stroje vrhaly projektily vysokým obloukem (pod úhlem větším než 60°). Zasáhnout a poškodit vysoké a relativně úzké hradby tak bylo snazší za použití palných zbraní.

I psychologický účinek ostřelování z palných zbraní byl významný. Hluk a kouř při výbuchu prachu nepřímo demonstrovaly sílu oblehatelů a demoralizovaly obránce.

Možnost dlouhodobého ostřelování s sebou nesla pozitiva i negativa. Možnost dlouhodobě koncentrovat střelbu z relativně malé plochy byla podmíněna provedením rozsáhlých ženijních prací - ještě před nasazením palných zbraní do boje bylo nutné vybudovat systém zákopů, tarasů, různých ochranných zařízení (sklopné štíty chránící posádku zbraně atd.) a lafetace v podobě mohutných dřevěných statických loží schopných eliminovat zpětný ráz bombard velké ráže. Užití palných zbraní také kladlo velké požadavky na plynulé dodávky prachu a munice, tedy na logistiku.

Později nalezly palné zbraně své uplatnění i na bitevním poli. Právě polní dělostřelectvo přímo vyžadovalo vzájemnou součinnost jednotlivých druhů vojsk a jejich řízení v průběhu boje. Koncepce husitského způsobu vedení boje určila polnímu dělostřelectvu specifickou funkci s prvky útoku, podpory i obrany. Dělostřelectvo se začalo výrazněji profilovat na počátku 20. let 15. stol., aby se už v polovině 15. stol. prezentovalo vedle pěchoty a jízdy jako další druh vojska.

Těžkopádnost prvních palných zbraních limitovala jejich užívání. Bylo tomu jak u zbraní dělostřeleckých, tak ručních. Většina ručních zbraní vyžadovala pro svoji robustnost pevnou oporu a nebylo je dosud možné používat při jízdě na koni. V husitském vojsku sice měla své zastoupení i lehká jízda a v jejím rámci jízdní střelci, ale jejich zbraní byla kuše, ojediněle luk (luky obecně byly v českém prostředí zastoupeny jen minimálně).

Závěrem lze říci, že revoluce v oblasti vojenství, kterou přineslo husitské hnutí, nespočívala v samotném použití palných zbraní, ale v jejich masovém používání. Neméně důležitá byla strategie koncentrovaného nasazení palných zbraní v rámci armády. Tyto skutečnosti postavily České země v této oblasti do čela Evropy, kde setrvaly po celé 15. století.

Závěr

Zdokonalení palných zbraní pomohlo vytlačit feudální těžkou jízdu z bojiště. Tím se nejen změnil od základů způsob vedení boje, ale také sociální skladba pozdně středověkého vojska. Z bitevních polí začínají mizet ozbrojenci v plné plátové zbroji a ochranné odění bojovníků se postupně redukuje pouze na helmu.

Feudální způsob boje je od poloviny 15. století stále častěji realizován pouze v rámci rytířských turnajů jako nostalgická vzpomínka na staré časy. Tato doba také znamená vrchol a konec slávy platnéřského řemesla, neboť ani ty nejdokonalejší plátové zbroje nedokáží odolat kulkám z píšťal, tím spíše ne ze zbraní větší ráže. Plátová zbroj se pomalu stává spíše symbolem společenského postavení, než funkčním vybavením do boje.

Šlechta je příchodem palných zbraní zbavena možnosti bojovat přímo v bitvě, neboť riziko úmrtí je nyní nesrovnatelně vyšší. Své přímé uplatnění je tedy nucena hledat v jiných oblastech, i když kontrolu nad ozbrojenou mocí si přirozeně ponechává a do konfliktů nadále zasahuje, byť nepřímo.

Lze tedy říci, že příchod palných zbraní neovlivnil jen oblast vojenství, ale i oblast politiky, ekonomiky a do jisté míry i umění.

Teprve dnes, po více než 5 staletích, je lidstvo schopné uvědomit si dalekosáhlé důsledky tohoto svého vynálezu.

Seznam pramenů a literatury
Prameny
Poraženie sirotkuov
Úryvek; Staré letopisy české, Vratislavský rukopis, vydal Fr. Šimek (1937), str. 67. In: Husa, Václav. Naše národní minulost v dokumentech, Chrestomatie k dějinám Československa, I. Díl. Praha, Nakladatelství ČSAV, 1954. s. 169-170.
Ruce vzhouru, milí Čechové, nemeškajte!
Úryvek; Staré letopisy české, Vratislavský rukopis, vydal Fr. Šimek (1937), str. 60-61. In: Husa, Václav. Naše národní minulost v dokumentech, Chrestomatie k dějinám Československa, I. Díl. Praha, Nakladatelství ČSAV, 1954. s. 163-165.
Literatura
Cheung, Alan: Zbraně: mezinárodní encyklopedie: od roku 5000 př.n.l. do roku 2000. Praha, Svojtka & Co., 1999. 336 s. ISBN: 80-7237-284-X.
Durdík, Jan. Husitské vojenství. Praha, Naše vojsko, 1953. 206 s.
Frankenberger, Otakar. Naše velká armáda. Praha, Svazek I. Zemědělské knihkupectví A. Neubert, 1921. 183 s.
Frankenberger, Otakar. Naše velká armáda. Svazek II. Praha, Zemědělské knihkupectví A. Neubert, 1921. 188 s.
Hlaváček, Ivan. Vademecum pomocných věd historických. Jinočany, H & H, 2002. 544 s. ISBN: 80-3719-004-4.
Klučina, P., Pevný, P.: Arma defensiva. Bratislava, Slovart, 1992. 133 s. ISBN: 80-7145-054-5.
Klučina, Petr; Romaňák, Pavel. Člověk, zbraň a zbroj v obraze doby. Praha, Naše Vojsko, 1983. 288 s.
Klučina, Petr. Vojenské dějiny Československa. Praha, Naše vojsko, 1985. 363 s.
Wagner, Eduard. Kroje, zbroj a zbraně doby předhusitské a husitské. Praha, Naše vojsko, 1956. 101 s.
Autor : Adam Cabiš 🕔25.02.2007 📕37.865

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře