Area 51

Autor : Tomáš Mařík / Darkfold 🕔12.02.2007 📕27.072

 

„And human came to desert for challenge demon in his cloudy nest“
Tom Wolfe:The Right Stuff

 

Slovo úvodem

Tak jako kdysi i dnes existují legendy. Psát o nich není jednoduché, protože mnohdy existuje jen tenká hranice mezi tím, co je na nich pravdy a co jsou jen smyšlenky.V dávných dobách byly tyto mýty a legendy o bozích a hrdinech, kteří šířili slávu svých národů po světě. Dnes již tito hrdinové téměř vymizeli a na jejich místo nastoupili jiné mytologické postavy. A nejen ty. Na pomyslný piedestal mytologie se dnes propracovala řada míst a oblastí planety, které si člověk přikrášlil, nebo se jeho přičiněním staly tajemnějšími než cokoli jiného na světě

Jedním z míst opředených moderními mýty je i Oblast 51,51 - stát Spojených států Amerických, o kterém bych chtěl v tomto článku pojednat. Ač se z následujícího textu může zdát, že informací o této přísně tajné a izolované oblasti je víc než dost, čtenář nechť vezme na vědomí, že většina informací je neověřitelných, potvrzených pouze svědectvím jediného člověka. Oficiální místa o jejich potvrzení z pochopitelných důvodů odmítají mluvit, a tak lze jen doufat, že tato svědectví jsou alespoň z větší části pravdivá a týkají se skutečných míst, osob a událostí.

Nellis Air Force Range a Nellis Air Force Base

Ve státě Nevada,v poušti severozápadně od Las Vegas se nachází testovací prostor zbraní USAF a US ARMY nazvaný Nellis Air Force Range (dále NAFR). Jde o prostor o přibližné rozloze 3,1 milionu akrů. Původně šlo o jeden z prvních prostorů, kde se testovaly americké jaderné nálože především při pozemních detonacích. Dodnes lze na satelitních snímcích oblasti nalézt řadu trychtýřových kráterů po jaderných pozemních explozích a zkouškách.

Původní testovací prostor NAFR pro konvenční zbraně byl založen v roce 1940 výnosem prezidenta Franklina D.Roosewelta pod názvem Las Vegas Bombing a Gunnery range (bombardovací a střelecká střelnice Las Vegas) pro výcvik posádek amerických strategických bombardérů a pozemních tankových jednotek. Velikost tehdejší střelnice byla oproti dnešnímu stavu zhruba poloviční. Od roku 1946 do roku 1950 zde byly prováděny také zkoušky jaderných zbraní. V roce 1953 byla v prostoru severozápadně od stávající střelnice zřízena nová, označená jako Tonopah Bombing and Gunnery range. Obě střelnice byly v roce 1956 sloučeny pod označením Nellis Air Force Range a prostor testů a výcviku byl rozšířen do dnešní velikosti. Střelnice byla nově podřízena pod nedalekou leteckou základnu USAF Nellis Air Force Base (dále NAFB) přičemž pro obsluhu střelnice byla vytvořena nová 99th range group vybavená vyřazenou terčovou technikou a prefabrikovanými cílovými objekty pro výcvik s pozemními a leteckými zbraněmi.

Na Nellis Air Force Base byla pro potřeby výcviku zřízena USAF Weapons and Tactics center. Tato instituce je určena pro základní a pokročilý výcvik posádek letounů USAF ve vzdušné taktice a boji proti vzdušným a pozemním cílům. V podřízenosti USAF Weapons and Tactics center se nachází 414.combat training squadron soustřeďující instruktory leteckého bojového výcviku. Z jejího kádru se také obvykle rekrutují piloti předváděcí skupiny USAF The Thunderbirds, která je též umístěna na NAFB.USAF Weapons and Tactics center pořádá cvičení Red Flag zaměřené na zdokonalování bojových dovedností v protivzdušném a protipozemním boji pilotů USAF. Piloti se v tomto výcvikovém kursu postupně propracovávají od klasických vzdušných soubojů jednoho na jednoho s využitím kanonů až ke složitým taktickým situacím bojů celých letek. Piloti bombardérů a stíhacích bombardérů jsou v rámci Red Flag cvičeni v taktice přesného bodového bombardování, přímé letecké podpoře vlastních vojsk a defenzivní obraně proti stíhačům a protiletadlovým prostředkům. Obvykle je prováděno 5-6 výcvikových kursů ročně s využitím letounů Fairchild A-10 Thunderbolt II, McDonnell Douglas F-15 a F-15E, General Dynamics F-111, General Dynamics F-16, Rockwell B-1, Boeing B-52 a Lockheed F-117. USAF Weapons and Tactics center spolu se 414.combat training squadron dvakrát ročně spolupracuje s US ARMY na cvičeních pozemních vojsk Green flag, které se odehrává v západní části NAFR v prostoru označovaném US ARMY jako Nellis Range Complex (NRC).

Watertown Field a Aquatone

Při podrobnějším zkoumání předcházející mapy si lze všimnout že přibližně ve středu NAFR je jeden téměř čtvercový prostor okolo vyschlých solných jezer Groom Lake a Papoose Lake. Tento prostor je považován za jeden z nejutajovanějších prostorů na světě a jako takový je náležitě střežen. Výstražné tabule po jeho obvodu varují případného návštěvníka před možností zahájení palby na jeho osobu bez výstrahy a posádky letadel jsou upozorněny na možnost okamžitého sestřelení v případě, že překročí vytyčený prostor. Obecně se pro tento prostor nazývá zákonné označení Area 51, ale v žargonu pilotů z NAFB je nazýván Dreamland-Země snů.

V roce 1953 vydalo USAF a CIA společné zadání na nový strategický výškový průzkumný letoun, který se měl při zamýšlených průzkumných letech nad SSSR pohybovat mimo dosah tehdejších sovětských protiletadlových systémů. Zadání se v roce 1954 dostalo do ruky také významnému konstruktéru firmy Lockheed Clarence L. Johnson., který urychleně zpracoval svůj projekt označený CL-282. Projekt byl v únoru 1954 předveden představitelům CIA a USAF a ti schválili jeho další vývoj pod označením program Aquatone. Vzhledem k tomu, že díky přísnému utajení nebylo možné nový letoun zalétávát na továrním letišti firmy Lockheed, protože bylo nejen v blízkosti velké aglomerace, ale o konstrukci nového letadla neměla ponětí ani většina zaměstnanců firmy. Johnson pověřil nalezením vhodného prostoru pro zkoušky zkušebního pilota firmy Lockheed Tonyho LeViera. LeVier spolu s logistikem Skunk Works Dorseyem Kramererem ve firemním letadle Beech Bonanza prozkoumávali vytipované odlehlé oblasti v Kalifornii a Nevadě vhodné pro zřízení zkušebního letiště k záletům CL-282 přejmenovanému již na U-2. Po dlouhém a podrobném zkoumání nakonec vybrali opuštěné letiště v areálu NAFR, které se v období 2.světové války využívalo pro znovuvyzbrojování cvičících bombardérů B-17 a B-24. Letiště bylo vybudováno na ztvrdlém dně vyschlého solného jezera Dry Groom Lake a při používání bylo zpevněno pásy PSP (Perforated Steel Plates). Po válce bylo letiště opuštěno a ponecháno jako záložní plocha pro nouzová přistání letadel. 12.4.1955 se na letiště s ještě vytyčenými přistávacími plochami spolu s LeVierem a Kramererem přiletěl podívat také Johnson. Ten s umístěním souhlasil, přičemž dal příkaz znovu obnovit pelyňkem a nízkou travou zarostlé přistávací plochy a postavit několik zatím provizorních přístřešků pro letouny. Díky velké dotaci peněz z CIA bylo nakonec od kompletní renovace stávajících ploch upuštěno a 28.4.1955 byly zahájeny práce na stavbě nové vzletové a přistávací dráhy o délce 3km, stálých úkrytů pro letadla a několika obslužných budov. Celá oblast byla navíc téhož dne označena za uzavřenou a byl v ní dodržován nejpřísnější režim utajení. Práce na vzletové a přistávací dráze a první dvojici úkrytů pro letadla byly dokončeny 15.července 1955. Téhož dne bylo také dokončeno první letadlo U-2. Johnson jej osobně 24.července 1955 dopravil v rozebraném stavu na letiště Dry Groom Lake, označeném nově jako Watertown field.Letoun byl urychleně zkompletován a 29.července s ním pilot Tony LeVier zahájil sérii pozemních pojížděcích zkoušek. Téhož dne také U-2 poprvé neplánovaně vzlétlo a LeVier s ním překonal rychlost 128,5 km/h. LeVier si vzletu ponejprv nevšiml, ale když byl na tuto skutečnost upozorněn inženýrem letu Erniem L. Joinerem, prudce s letounem dosedl zpátky na zem a při prudkém brždění mírně poškodil brzdy a poga. Letoun byl během dvou dnů opraven a zkoušky, tentokrát s nižší rychlostí, byly zahájeny nanovo. První oficiální vzlet U-2 na Watertown field proběhl 4.srpna 1955, kdy s U-2 pilotovaným Tonym LeVierem v doprovodu T-33 s pilotem Bobem Matyeovem. Let trval 45 minut a díky špatnému počasí byl zkrácen, ale LeVier si vše vynahradil při přistání, když se nemohl s Johnsonem dohodnout na způsobu přistání a musel jej pětkrát opakovat (Johnson chtěl aby U-2 přistávalo nejprve na přední kola, ale nakonec se osvědčila LeVierova metoda přistání na zadní podvozkovou nohu). Druhý den již U-2 ve vzduchu vydrželo dvě hodiny a 8.srpna, kdy se konalo oficiální předvedení nového letounu představitelům CIA a USAF LeVier dosáhl hranice 5 hodin letu. V září byly na Watertown field dopraveny druhý a třetí prototyp U-2 a všechny letouny dostaly marking NACA. Ty byly ihned sestaveny a zalétávány. LeVier následně 15.září s prvním prototypem dosáhl výšky 19,8 km čímž dosáhl neoficiálního světového výškového rekordu (díky přísnému utajení nemohl být oficiálně uznán). Druhý a třetí prototyp se do stejné výšky propracovaly do konce listopadu.


Jeden z prvních prototypů U-2 na letecké základně Watertown Field

Letka U-2 ve Watertown field se postupně rozrůstala až na 20 letounů. Všechny letouny prošly dlouhým zalétáváním a zkouškami, které skončily v říjnu 1956, kdy na nich byl zahájen výcvik prvních šesti civilních pilotů, jež měli s U-2 létat nad SSSR. Jejich výcvik pokračoval až do konce roku 1957 přičemž skupina pilotů se rozrostla na 15 pilotů. Rok 1957 se ale nesl také ve znamení nehod. Nejprve 20.března 1957 s U-2 číslo 6696 nouzově přistál na břicho pilot Anthony Bevacqua (nevysunul se mu podvozek) a následně se 4.dubna 1957 zřítil U-2 číslo 6674 pilotovaný zkušebním pilotem firmy Lockheed Robertem Seikerem. Letoun se ve vzduchu po odlomení křídel (došlo k překročení maximální povolené vodorovné rychlosti) rozpadl a Robert Seiker se po ztrátě vědomí přetížením zřítil i s letounem (v některých zdrojích je ale jako příčina výbuchu letounu po odlomení křídel nabízena aktivace samodestrukčního zařízení letounu ve chvíli, kdy se Robert Seker pokusil o katapultáž).


První sestavená letka U-2 na letišti Watertown Field (letouny ještě nenesou maskovací černý nátěr RAM)

Dalším významným bodem pro Watertown Field byl 1.červen 1958, kdy byla existence zakázané oblasti s výměrou 85 čtvetrečních mil okolo Dry Groom Lake oficiálně uzákoněna a oblast dostala nové jméno-Area 51 (Oblast 51).

Dreamland


Fotografie základny Groom Dry Lake.V rozporu s datem na fotografii je tato focena v roce 2001 (lze vidět rozestavěnou pojížděcí dráhu)

V nově přejmenovaná oblasti Area 51 byly do konce roku 1958 dokončeny stavební práce naplánované již v roce 1956. Hermetičnost a utajení základny byla zesílena kompletním uzavřením vzdušného prostoru nad celou oblastí (uzavřený vzdušný prostor je označen jako R-4808). Osazenstvo základny se ale pomalu začínalo připravovat na nové úkoly. Mimo výcviku pilotů a zkoušek letounů U-2 zde měly být zahájeny i zkoušky nového výškového vysokorychlostního letounu Lockheed A-12 Blackbird v rámci projektu Oxcart. Jeho maketa byla do Area 51 dopravena v listopadu 1959 a byly na ní zahájeny dlouhodobé zkoušky radarové odrazovosti letounu.

Od září 1960 byl letecký provoz v Area 51 omezen z důvodu rozsáhlé rekonstrukce celé základny. Původní vzletová a přistávací dráha byla ze stávajících 5000 metrů prodloužena na 8500 metrů a byla zahájena výstavba dalších obslužných budov na základně. V lednu roku 1962 byl zakázaný prostor Area 51 dále rozšířen a ve stejné době byla dokončena stavba velkých zásobních palivových nádrží s obsahem 4 540 000 litrů.

První prototyp letounu Lockheed A-12 Blackbird byl do Area 51 přepraven 26.února 1962 a po jeho smontování s ním byly zahájeny pozemní pojížděcí zkoušky. První neoficiální vzlet nového letounu proběhl 26.dubna 1962, kdy s A-12 zkušební pilot firmy Lockheed Louis W. Shalk provedl krátký skok v malé výšce nad dráhou.,Oficiální první vzlet provedl Louis W. Shalk 30.dubna 1962. Let trval 60 minut a v jeho průběhu byla na letounu stejně jako pro prvním vzletu zaznamenána velká nestabilita. Postupně bylo do Area 51 dodáno všech 15 vyrobených letounů A-12 Blackbird a mimo výzkumu oblastí vysokých rychlostí na nich byly zkoušeny i speciální bezpilotní průzkumné letouny D-21 Drone, které byly neseny na pylonu nad zadní částí A-12. Program Oxcart byl dále rozšířen 13.března 1967, kdy byl v Area 51 poprvé proveden vzlet A-12 přestavěného na výškový stíhací letoun YF-12. Prvním pilotem nového letounu byl zkušební pilot továrny Lockheed James Eastham. Letoun YF-12 byl vybaven protivzdušnými střelami AIM-47 Falcon umístěnými v zbraňových šachtách v trupu letounu.

Ani programu Oxcart se ale nevyhýbaly havárie. První havarijní situací, kterou musely posádky A-12 řešit, bylo nouzové přistání A-12 číslo 123/6926, která pilotovaná pilotem Kenem Collinsem havarovala nedaleko Wendoveru. Pilotovi se podařilo přistát na břicho a ač sám vyvázl nezraněn, letoun byl zcela zničen (spekuluje se, že letoun byl zničen destrukčním zařízením odpáleným pilotem, aby zabránil úniku utajovaných informací o vzhledu letounu). Další havárií programu Oxcart byla havárie z 9.červenece 1964, kdy se z A-12 číslo 132/6939 katapultoval pilot Bill Park. Bill Bark byl při katapultáži donucen ve chvíli, kdy se mu na konečném přiblížení před přistáním v Area 51 zaseklo servo ovládající levé křidélko letounu v krajní poloze a letoun se začal nekontrolovaně v malé výšce naklánět na levou stranu. O necelé čtyři roky později, 4.července 1968 se z dosud neznámých příčin zřítil A-12 číslo 129/932 pilotovaný Jackem Weeksem, který při havárii zahynul.

Protože se v roce 1963 jako následník programu A-12 Oxcart začal rozbíhat program SR-71 Blackbird (krycí název projekt Senior Crown), byly do Area 51 dopravovány ke zkouškám i první letouny nového typu. První vzlet SR-71 v Area 51 vykonal zkušební pilot továrny Lockheed Robert J.Gilliand 22.prosince 1964 a do konce roku 1964 byly do Area 51 převezeny další dva prototypy letounů SR-71. Letové zkoušky SR-71 pokračovaly až do července 1965, kdy se další část zkoušek a výcvik nových pilotů přesunul na leteckou základnu Edwards AFB, kde se za SR-71 začali přecvičovat vybraní piloti USAF. V Area 51 zůstal pouze první prototyp, který se spolu s letouny A-12 podroboval zkouškám v oblasti supersonických rychlostí a výzkumům velkých výšek. Tyto testy probíhaly až do konce roku 1968. V roce 1968, přesněji v srpnu 1968, došlo také k prvnímu vzdušnému fotografování základny v Area 51 z fotogrammetrického letounu Geologického ústavu USA. Tyto fotografie byly označeny jako přísně tajné (Top Secret) a až do roku 1994, kdy byly staženy do archivů CIA, k nim měl přístup jen velmi omezený okruh lidí především z CIA a USAF.

V letech 1968-1969 se v Area 51 uskutečnily velmi zajímavé projekty Have Drill/Have Ferry a Have Dougnuth. Krycí název Have Drill/Have Ferry zahrnoval testy kořistního sovětského stíhacího letounu Mikojan-Gurevič MiG-17F. Have Dougnuth představoval testy letounu MiG-21F-13. Oba letouny, získané od zběhlých pilotů severovietnamského letectva, byly zevrubně testovány a zkoušeny (nezkoumaly se jen jejich letové vlastnosti, ale i střetné cvičné souboje proti soudobým americkým letounům pilotovanými instruktory z NAFB) a na základě těchto testů byla vypracována bojová metodika pro soubojovou taktiku proti těmto letounům. Tato metodika se stala součástí výcvikových osnov pilotů USAF a US NAVY a je jim přednášena dodnes.

V souvislosti se zahájením rozsáhlého výzkumu firmy Lockheed (výzkum byl realizován na základě kontraktu agentury DARPA) v oblasti Stealth technologií v projektu označeném Have Blue, bylo pro jejich testy vybráno speciálně sestavené zkušební zařízení (jeho součástí byla měřící bezodrazová komora a aerodynamický tunel k ofukování maket) v oblasti základny Area 51. Od roku 1970 do roku 1976 bylo v tomto zařízení zkoumáno a ozařováno 5 postupně modifikovaných maket Have Blue, na jejichž základě vzniknula dvojice pilotovaných demonstrátorů. První demonstrátor (sériové číslo 1001) byl na základnu v Area 51 dopraven 16.listopadu 1977. Po jeho sestavení a krátkých pozemních pojížděcích zkouškách s ním 1.prosince 1977 poprvé vzlétnul zkušební pilot firmy Lockheed William M.Park. V průběhu následujících testů se prokázala velká vrozená nestabilita letounu vedoucí nakonec 4.května 1978 v průběhu 36 zkušebního letu k havárii demonstrátoru (nezvládnutelný letoun se při přistání silně rozkýval ve vertikálním směru a narazil do země, pilot vyvázl se zlomeninami levé ruky a obou nohou) a jeho totálnímu zničení. Urychleně byl dokončen druhý demonstrátor, který byl v Area 51 poprvé zalétán 20.července 1978 pilotovaný podplukovníkem Kenem Dysonem. U něj již byl zkušebně nainstalován unikátní systém elektronického řízení známý dnes jako fly-by-wire. Tento systém pomohl zvládnout nestabilitu demonstrátoru, ale něž jej technici stačili včas správně nastavit a seřídit, byl i druhý demonstrátor dne 11.července 1979 v průběhu 52.zkušebního letu zničen při havárii (pilot se zachránil katapultáží). Další demonstrátor (sériové číslo 1002) už stavěn nebyl, protože představitelé USAF byli spokojeni se stealth vlastnostmi demonstrátorů Have Blue a dali zelenou novému projektu Senior Trend, jež si dal za cíl zkonstruování plně bojově využitelného stealth letounu. Trosky obou demonstrátorů byly z důvodů utajení projektu pohřbeny v areálu základny a jsou zde pravděpodobně dodnes.

Projekt Senior Trend byl spuštěn v roce 1977 na základě získávaných zkušeností z projektu Have Blue. Jak už bylo řečeno, jeho úkolem byla konstrukce bojového letounu s maximálním využitím technologií Stealth, ověřených na demonstrátorech Have Blue. Vznikl tak prototyp YF-117 zkonstruovaný za základě druhého demonstrátoru Have Blue s tím rozdílem, že byl o 50 procent zvětšený a jeho příď měla odlišný tvar. Prototyp byl do Area 51 přepraven 16.ledna 1981. Zde byl finálně testován v bezodrazové komoře a po továrních testech byl 18.června 1981 zalétán zkušebním pilotem Halem Farleym. Následně byl rozsáhle testován nejen v mezních letových režimech, ale i v simulovaném bojovém nasazení, kdy byly prověřovány vlastnosti stealth při průniku a následném úniku ze střeženého prostoru. Aby nebylo možné okopírovat unikátní tvar letounu a odvodit jeho reálné bojové možnosti, probíhaly veškeré testy v noci. První prototyp YF-117 byl zanedlouho doplněn druhým prototypem, který byl do Area 51 dopraven v srpnu 1981 a zalétán 24.září téhož roku. 15.2.1982 byla v hlavním hangáru Area 51 uspořádána předváděcí akce prvních prototypů určená pro přední technologické odborníky a představitele USAF. Následně se rozběhla série zkoušek pro schválení letounu do sériové výroby. Při zkouškách byl zničen první prototyp YF-117, se kterým musel nouzově přistát zkušební pilot Robert Riendenauer. Pilot sice havárii přežil, ale letoun byl roztrhán v pásu přes 150 metrů, takže byl již neopravitelný. Po zahájení sériové produkce letounů F-117 tyto již nebyly zalétávány v Area 51, ale po prvotním nočním záletu v Burbanku přelétávaly do Area 51 samostatně a zde se cvičili bojoví piloti USAF, kteří následně utvořili dvě jednotky vybavené tímto typem letounu.

Po ukončení testů projektu Senior Trend v Area 51 pokračoval výzkum stealth technologií a leteckých systémů jako například stealth střely s plochou dráhou letu (program Senior Prom), pokročilý stealth bombardér B-2 firmy Lockheed (program Senior Peg, postavena byla jedna maketa a nelétající demonstrátor) a proběhlo zde několik měření a pozemních testů letounů YF-22 a YF-23 (zalétání,letové zkoušky a konečné srovnání letounů s porovnávacími zkouškami proběhly na letecké základně Edwards).

V současnosti má v Area 51 probíhat výzkum a testy nového hypersonického letounu projektu Aurora a výzkum bezpilotních stealth letounů určených pro taktický a strategický průzkum. Prostor Area 51 byl v průběhu 90.let dvakrát rozsáhle rozšířen. První rozsáhlé rozšíření se odehrálo v říjnu 1993, kdy byla k Area 51 připojena oblast okolo jezera Papoose Dry Lake a druhé je datováno k dubnu 1995, kdy byly připojené oblasti Freedom Ridge a Whitesides Peaks. Tyto oblasti nebyly příliš důležité pro chod celé základny, ale byly vhodné pro další zamaskování základny proti pohledu z Tikaboo Peak, oblíbené pozorovatelny pro zvědavce základny. I přes částečné skrytí základny těmito územími je základna stále ještě z větší části volně viditelná z Tikaboo Peaks. Problémem je pouze vzdálenost téměř 36 mil, takže bez velmi kvalitního vybavení není možné základnu detailně pozorovat ani fotografovat. Zůstává tak i nadále Dreamlandem - Zemí snů.

Tajemství nepřísnější

Ač se to může zdát podivné, výše zmíněné projekty nebyly nikdy tím co k Area 51 přitahovalo davy zvědavců. Již od 50.let se spekulovalo, že objekty, občas pozorované nad Area 51, nejsou zcela lidského původu. Civilními pozorovateli bylo zaznamenáno několik filmů se záběry objektů, pohybujících se s neuvěřitelnou manévrovatelností a na tehdejší dobu obrovskou rychlostí. Obvykle také nebyl slyšet charakteristický zvuk turbínových nebo pístových motorů tvořících pohonný systém drtivé většiny letadel tehdejší doby. Je pochopitelné, že řada z těchto objektů mohly být prototypy a demonstrátory popsané výše, ale o několika filmových záznamech se dodnes vedou diskuse, že zachytily skutečné UFO, protože manévry, prováděné zaznamenanými objekty nejsou aerodynamicky možné (opět je ale možné reálné vysvětlení, že šlo o letoun X-29, který se v Area 51 několikrát objevil při dotankování paliva při testech probíhajících na Edwards AFB).

Po roce 1947, kdy došlo k havárii UFO u Rosswellu (viz.dodatek A), se začalo spekulovat o tom, že trosky UFO spolu se zajištěnou posádkou byly dopraveny nejprve na NAFB a později, po dokončení základní etapy dostavby Area 51, byly dopraveny právě sem. I když osádka UFO nijak dlouho nepřežila, byly trosky jejich lodi detailně zkoumány právě v laboratořích Area 51 a spekuluje se, že poznatky získané z tohoto výzkumu, byly později využity u projektů Oxcart, Senior Crown a Have Blue (zajímavostí podporující tuto spekulaci je fakt, že řada technologií včetně systému Fly-by-wire předtím neměla žádný vývojový pokusný model a jako zcela ověřené se montovaly do letounů).


Robert Lazar

Až do roku 1989 se o spojení UFO a Area 51 mohlo pouze spekulovat, ale právě v roce 1989 se objevil svědek, který tuto teorii potvrdil. Vědec Robert Lazar v lokálně šířeném televizním seriálu UFO: Špičkové důkazy vysílaném televizí KLAS-TV (pobočka CBS v Las Vegas) vypověděl, že v období 1988-1989 byl najat vládou USA k práci na projektu Galileo (viz.dodatek B) jako expert na pohonné letecké systémy a energetické zdroje. Nechme jej tedy nyní vyprávět tak, jako v roce 1989 (svědectví je podpořeno testem na policejním detektoru lži, který Lazar absolvoval při vyprávění tohoto svědectví; svědectví je převzato ze serveru www.prirodnileciva.cz a doplněno autorovými poznámkami):

V roce 1988 jsem se rozhodl vrátit se zpět k vědecké práci a zaslal jsem několika lidem svůj životopis. Nakonec jsem měl pohovor s náborovou firmou, která pracovala pro oddělení námořního zpravodajství v civilní oblasti a na podzim roku 1988 jsem byl zaměstnán na základě dohody, že budu připraven se na zavolání dostavit k práci na projektu zabývajícího se vývojem velmi pokročilých pohonných systémů. V té chvíli to bylo vše, co jsem věděl.

Nedlouho potom mě s několika dalšími posadili do letadla a letěli jsme do oblasti 51 na letecké základně Nellis (Poznámka:Zde jde pravděpodobně o záměnu s letištěm Dry Groom Lake). Tam nás posadili do autobusu s černými skly a jeli jsme asi 20 kilometrů jižně k vyschlému jezeru Papoose, které lemuje stejnojmenné pohoří, kde se nachází zařízení základny, jež říkají ‚S4‘.

Byl jsem představen svému šéfovi a spolupracovníkovi, a pak jsem obdržel hromadu stručných přehledů k různým projektům, mezi nimiž se nacházel i projekt Galileo, který představoval studium devíti mimozemských lodí diskovitého tvaru, které nějakým způsobem získala vláda Spojených států.

Byly mi přiděleny inženýrské úkoly zahrnující práci na reaktoru a gravitačním pohonném systému jednoho z těchto disků - v podstatě jsem měl pomoci vytvořit představu, na jaké bázi fungují. Nemám zdání, zda šlo o stroj získaný z havárie, ačkoliv o tom pochybuji, neboť disk se nezdál být žádným způsobem poškozen. V krátkých zprávách byly fotky řady disků spolu s informacemi, které již byly získány dřívějším inženýrským výzkumem.

Byl jsem jako omráčený a zároveň velice vzrušený. Jenže kolem dokola byli samí ostří hoši se zbraněmi a tohle nebylo místo, kde jste mohli začít klást otázky a hned dostávali odpověď. Bezpečnostní opatření, to je fakt, byla nesnesitelná. Kamkoliv jste šli, šla eskorta s vámi, dokonce i do koupelny. A když byla vaše osobní známka jen kousek mimo váš dosah, mohli se do vás pustit a mířit vám na hlavu zbraní tak dlouho, dokud nepřišel váš dozorčí důstojník. Ti strážci za to byli zvlášť placeni.

Tehdy se mi to celé jevilo jako nějaká surrealistická scéna. Na zdech bylo pár plakátů s diskem, na němž jsem pracoval a začal mu říkat ‚sporťák‘. Pod ním bylo napsáno: Jsou zde. Zabýval jsem se pouze zdrojem energie a pohonným systémem na jednom z těch disků a při několika příležitostech jsem vstoupil i do jeho vnitřku. Disk byl zhruba 4.5 metru vysoký a měl kolem 16 metrů v průměru. Měl vzhled leštěné ocele nebo hliníku. Test jsem neprováděl, takže nevím, zda-li šlo o kov, ale rukama jsem se dotkl materiálu v místech, kudy se vcházelo a cítil jsem chlad, jakoby kovu, a taky jako kov vypadal. Neměl žádné fyzikální spoje, žádné sváry, šrouby nebo nýty, a vypadal, jako by byl vyroben vstřikováním žhavé hmoty.

Uvnitř byla sedadla, příliš malá na to, aby v nich pohodlně seděli lidé průměrného vzrůstu. Hlavou jsem na krajích stroje narážel, takže jsem učinil závěr, že strop měl zakřivení s výškou u stěn kolem 177 centimetrů. Ve stroji byste nikde nenašli pravý úhel. Vše mělo hladké křivky.

Reaktor, který produkoval antihmotu, a pak reagoval s hmotou při anihilační reakci, měl jen kolem 50 centimetrů v průměru a 30 centimetrů vysoký, a byl umístěn uprostřed disku. Choval se jako malá baletka, kdy vše, co se odehrávalo, záviselo od efektu, který se děje před ní. Způsob, jakým uvnitř akcelerovaly protony; jak se teplo měnilo v elektřinu, byl absolutně hladký, bez ztráty tepla nebo latentní energie. Byl to fenomén se 100% dynamickou účinností. Může se vám to zdát nemožné, když vezmete v úvahu zákony termodynamiky. Vše, co k tomu mohu říci je, že tato technologie překračuje naprosto vše, co víme nyní se znalostmi dvacátého století.

Reaktor je poháněn prvkem, který se na Zemi nenachází. To, čím jsem měl přispět k programu, bylo zjistit, kde se tento prvek v periodické tabulce nalézá. Samozřejmě nemůže zapadnout kamkoliv, takže jsme ho umístili pod atomové číslo 115. Je po nějakou dobu teoreticky známo, že prvky okolo 113, 114 a 115 se mohou stát stabilními a nejsou radioaktivní, a tohle bylo přesně to, co jsme viděli. Prvek 115 je stabilní, má však některé zajímavé vlastnosti. Lze jej využívat v reaktoru jako palivo, ale také jako zdroj energetického pole vystupujícího a zesilovaného gravitačními zesilovači stroje. Jinými slovy, tento stroj měl jako palivo a byl poháněn silou prvku 115.

Bylo tam i skladiště kotoučů z prvku 115 velikosti stříbrného dolaru, z něhož byly odkrajovány trojúhelníkovité klíny a vkládány do reaktoru. Měl oranžově-měděnou barvu a byl extrémně těžký. Protože nebyl radioaktivní, domnívali jsme se, že šlo o toxický materiál a následně se s ním jako takovým zacházelo.

Na všech discích na S4 byly tři gravitační zesilovače, rozmístěné do triády na spodku stroje. Tohle bylo hnací zařízení. V podstatě šlo o to, že zesilovaly gravitační vlny z fázovače proti těm ze země. Stroj fungoval ve dvou modech - omikron a delta, které naznačovaly, kolik gravitačních zesilovačů právě pracuje. Konfigurace omikron znamenala, že pracoval jen jeden; ostatní byly vyřazeny z činnosti a zataženy do disku. Omikron modus umožňoval stroji v podstatě stoupat a vznášet se, ale jinak už nic moc. Při opuštění atmosféry se však musely zapojit všechny tři gravitační zesilovače a zaostřit do žádoucího místa. Konečně, tyto stroje se nepohybovaly lineárně. Spíše tyto disky, jak jsme určili, vyvíjely svoje vlastní gravitační pole, aby došlo k narušení časoprostoru a v podstatě mu vnutily svůj cíl cesty.

Jedno odpoledne jsem si já a mí kolegové vyšli na procházku kolem vyschlého jezera. Disk, na němž jsme pracovali, 'sporťák', právě vyváželi z hangáru a připravovali ke startu. Kromě slabého bzučení nevydával žádný zvuk. Vznesl se asi 9 metrů vysoko. Šum ustal a disk jen tak tiše visel ve vzduchu, lehce se pohyboval doleva, pak vpravo. Bylo to prostě jedinečné.

Cestou, kterou informace plynou, jsou tyto zároveň škatulkovány, aby nebyl nikomu poskytnut celkový přehled; to jest všechny nezbytné informace a zkušenosti, k nimž jsem měl přístup, ačkoliv tato možnost tu byla jen příležitostně a po krátkou chvilku, kdy si šlo přečíst krátké zprávy, v nichž byly další podrobné aspekty tohoto projektu. Zprávy, jež jsem četl a které se zabývaly energií a pohonným systémem, byly velmi přesné, což se stvrzuje i mojí účastí na práci s ním. Ale přesto nechci dělat kompromisy mezi tím, co vím, že je pravda a tím, co jsem četl v dalších krátkých zprávách.

S tímto rozpoložením mysli jsem četl zprávy týkající se původu tohoto disku. Podle jedné z těchto zpráv pocházel z hvězdného systému Zeta Reticuli. A protože jsem v tom stroji neletěl, ani jsem se nevydal k onomu hvězdnému systému, tak nemohu přesně vědět, zda-li odtamtud opravdu pocházejí. S žádným E.T. jsem nemluvil, ani jsem žádného neviděl (Poznámka:zde je rozpor s jedním z pozdějších rozhovorů v nichž Lazar tvrdil, že letmo zahlédl dva vědce bavící se s malou dlouhorukou bytostí), takže nevím, jestli existují nebo ne. Tato zpráva také hovoří o tom, že se nějaký kontakt odehrál; veškeré údaje ovšem byly zakódovány. Podle této zprávy také tyto bytosti našim představitelům sdělily, že sem přicházejí už po desetitisíce let a že lidé jsou produktem externě řízené evoluce a že byly integrujícím prvkem akcelerované evoluce člověka.

Moje tolerance vůči intenzivní ostraze rapidně klesala. Vzhledem k čtyřiadvacetihodinovému odposlechu telefonů zjistili, že mám manželské problémy a sdělili mi, že jsem kandidátem na ‚emocionální nestabilitu‘. Odebrali mi povolení mít tajné informace a řekli, že se po šesti měsících mohu opět přihlásit.

Takže vzhledem k tomu, že jsem znal rozpis testů a nemohl jsem odolat, tak jsem se jedné noci rozhodl ukázat přátelům z dálky, na čem jsem pracoval. Utábořili jsme se v poušti, kde jsme pozorovali testovací let. Tehdy se nám to podařilo, takže jsme se vraceli znovu a znovu zpět.

Jenže potřetí nás chytla bezpečností hlídka z Wackenhutu a dopravila nás na úřad zemské správy pozemku, který obklopuje základnu. Odvedli mne tam. Není třeba říkat, že úřadové v Nellis byli štěstím bez sebe. Byl jsem vyslýchán a celý ten čas mi vyhrožovali. Měl jsem strach a cítil jsem, že se musím trhnout, což jsem předtím nedokázal.

Nejen že jsem si myslel, že by tuto technologii měli svěřit širší vědecké komunitě, ale také jsem věřil, že mojí jedinou ochranou je promluvit. Přítel mne přesvědčil, že bych si měl promluvit s Georgem Knappem z KLAS-TV. Představoval jsem si, že kdyby mě zabili, pak by to jednoduše bylo potvrzením toho, že jsem měl pravdu.

Je spousta vědců, kteří vedou teorie o tom, že tady prostě nemohou být mimozemské talíře, že mimozemské bytosti nemohou přijít zejména proto, že vzdálenost, kterou by museli překonat, je příliš obrovská a spotřeba energie příliš strašlivá a že neexistuje žádný relativně rychlý způsob, jak překonat tuto vzdálenost i při rychlosti světla. To, co jsem oznámil, je má vlastní zkušenost, ačkoliv v některých ohledech lituji toho, že jsem to zveřejnil. Kdyby se to mělo stát znovu, dal bych přednost tomu zůstat jedním z nich.

V dalších rozhovorech byl Lazar ještě více konkrétnější. Z devíti disků měly být 4 nepoškozené, 2 poškozené po haváriích a 3 zcela rozebrané po zkoumání možnosti jejich okopírování. Lazar také zmínil, že na základně spatřil pozůstatky po incidentu z roku 1979 (viz. Dodatek C).

O pravdivosti Lazarova svědectví lze pochopitelně oprávněně pochybovat, ale jeho pravost je nepřímo potvrzena pokusem o atentát, když se jej několik dní po odvysílání pořadu pokusil někdo zastřelit za jízdy v autě.

Postupem času se objevilo několik dalších svědků, kteří ale vypovídali nejasně, nebo výpověď nakonec odmítli, protože všem bylo telefonicky vyhrožováno likvidací. Tyto aktivity spolu s naprostým embargem oficiálních míst na informace (dle dostupných zdrojů není s informacemi o projektu Galileo a aktivitách v Area-51 a S-4 seznamován ani prezident USA) pochopitelně jen podporují spekulace o aktivitách v Area 51 a ty jsou neustále živeny filmovými záběry spotterů, kterým se ze stanovišť Tikaboo Peaks podařilo natočit řadu velmi podivných světelných úkazů v oblasti Dry Groom Lake a Papoose Lake. I když byly tyto záznamy podrobeny komplikovaným expertízám, dosud se nikomu nepodařilo přesně určit co je na nich zachyceno a jak lze dosáhnout vlastností zachycených objektů. Oficiální místa obvykle označují autory těchto záběrů za podvodníkym, ale od roku 1990 je registrováno celkem 21 nevysvětlených záznamů z oblasti Area 51 o kterých řada odborníků na filmování a filmové triky potvrdila jejich pravost.

Spekulace také panují ohledně organizace, která má na starost tyto projekty a jejich utajování. Logický závěr je prohlásit za tuto organizaci USAF a především CIA, které oblast Area 51 vybudovaly a mají ji oficiálně v kompetenci. Od roku 1980 se ale začíná spekulovat o zapojení organizace NSA, která má zařizovat zastrašování svědků a šíření falešných zpráv o oblasti, a která svojí náplní práce lépe vyhovuje celé problematice. Ani jedna z těchto organizací ale svoje zapojení do aktivit v Area-51 a S-4 nikdy nepotvrdila.

Dodatky

Autor : Tomáš Mařík / Darkfold 🕔12.02.2007 📕27.072

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře