Protiraketová obrana USA - NMD (1) - Historie a vývoj

Autor : Nechvátal Jan / FiBe 🕔11.02.2007 📕32.747

Historie a vývoj

Systémy protiraketové obrany (dále jen PRO) se začaly vyvíjet již na počátku 50. let minulého století, a to souběžně jak v Sovětském svazu, tak ve Spojených státech. Oba státy si dobře uvědomovaly začínající závody ve zbrojení a s nimi spojený kvantitativní nárůst jaderných hlavic umístěných na balistických střelách. Již od počátku bylo vojenským plánovačům obou stran jasné, že pouhý nárůst útočných (ofenzivních) jaderných zbraní nebude znamenat vítězství v případné atomové válce. Toto myšlení vešlo ve známost jako doktrína „Vzájemně zaručeného zničení“ (MAD – Mutual Assured Destruction) a mělo za následek začátek vývoje PRO obou výše zmíněných států.

SSSR

Ve Svazu sovětských socialistických republik to byl systém RZ-25 Dal (SA–5 Griffon). Konstrukční práce začaly již na konci 50. let. Do výzbroje byl systém RZ-25 přijat v 1. polovině let 60. minulého století. Byl to vůbec první protiraketový systém na světě. Tento systém byl experimentální a byl umístěn v blízkosti Leningradu, nynějšího Petrohradu. Antirakety systému RZ-25 (střela V–1000) byly vybaveny jadernou hlavicí a své cíle ničily ve výšce +/- 30 000 metrů a na vzdálenost až 250 kilometrů.

Nedlouho po svém zavedení byl RZ-25 Dal vystřídán systémem A-35 Aldan (ABM–1a/b Galosh), jenž ho nahradil ve 2. polovině 60. let minulého století. A-35 měl za úkol chránit hlavní město SSSR – Moskvu. Antirakety A-35 (střela A-350, konstrukčně vycházející ze svého předchůdce V-1000) byly vybaveny jadernou hlavicí o mohutnosti 2-3 megatun a své cíle měly ničit nad zemskou atmosférou jaderným výbuchem.

Systémem nahrazujícím A-35 Aldan měl být systém S-225 (ABM–2), jenž měl být mobilní (měl být umístěn na podvozku, umožňující přemístění po silnici). Byl vyvíjen v 60. a 70. letech minulého století. Avšak místo něj byla dána přednost systému A-135, jenž se jevil jako účinnější.

Systém A-135 Baton (ABM–3 Gazell & ABM–4 Gordon) tedy nahradil A-35 a je zaveden do výzbroje od 80. let minulého století. Tento systém měl být koncipován jako PRO celého státu, avšak s příchodem smlouvy ABM (o omezení PRO), funguje pouze jako PRO hlavního města Moskvy. Používá dva typy raket. A to podle vzdálenosti, na dlouhou vzdálenost (k ničení mimo atmosféru s dálkovým dosahem 350 kilometrů) a na krátkou vzdálenost (k ničení v sestupné fázi letu s dálkovým dosahem 80 kilometrů). Antirakety tohoto systému mají mít jadernou hlavici, pro střely na dlouhou vzdálenost o mohutnosti 1 megatuny a pro střely na krátkou vzdálenost o mohutnosti 10 kilotun.

Nelze nezmínit ani systémy protivzdušné obrany (PVO) S-300P (SA–10 Grumble) a S-300V (SA–12 Gladiator/Giant), a to včetně jejich vylepšených verzí, jež mohou velmi účinně fungovat jako systémy PRO. Zvláště systém S-300P (a jeho derivace S-300PMU2 Favorit), který je takto koncipován, tedy k protivzdušné obraně státu (PVOS). Ale tyto systémy jsou primárně koncipovány jako systémy PVO a mohou útočit pouze na omezenou škálu balistických střel. Jedná se především o střely krátkého a středního doletu (tedy operační a operačně-taktické střely) - typy Lance, Sergeant, SRAM, Pershing...

A taktéž jejich nový a perspektivní nástupce S-400 Triumf (SA–21 Growler) s dálkovým dosahem 120 km a 400 km, jenž je zaváděn do výzbroje a současně je považován za světovou špičku. Ale i pro tento systém platí určitá omezení, týkající se postřelování balistických střel, respektive jeho účinnosti při postřelování.

Vyskytly se i zprávy o vývoji nového systému S-500, jenž se na scéně objevil po americkém vypovězení smlouvy ABM, a který má být schopen postřelovat všechny typy cílů (řízené střely s plochou dráhou letu, letadla, balistické střely…). Dosahem má překonat systém S-400 jak co do výšky, tak co do dálky a i samozřejmě co do přesnosti navedení (bližší informace však nejsou uveřejněny nebo jsou neoficiální).

USA

Ve Spojených státech amerických se konstrukční práce rozběhly taktéž na konci 50. let minulého století. Prvním systémem, který v USA zasáhl cvičnou balistickou střelu, byl projekt Nike–ZEUS, jenž koncepčně vycházel z projektů Nike-AJAX a Nike-HERCULES (systémy PVO). Stalo se tak na počátku 60. let minulého století.

Prezident John Fitzgerald Kennedy však záhy projekt zrušil a nahradil jej projektem Nike–X. Jeho trvání mělo delší dobu, a to prakticky přes polovinu 60. let minulého století. Tento systém měl ničit svůj cíl (tedy balistickou střelu) nukleární hlavicí o mohutnosti 5 megatun, a to ve velmi vysoké výšce (100 kilometrů a výše).

Po smrti prezidenta Kennedyho se prezident Lyndon Baynes Johnson rozhodl pro vytvoření nástupce projektu Nike–X. Tím se stal projekt Sentinel (Stráž). Ani trvání tohoto systému však nebylo nějak závratně dlouhé. Trvalo přibližně pouhé 2-3 roky. Tyto stávající programy měly sloužit k obraně velkých městských aglomerací.

Změna, která přišla a která projekt Sentinel zrušila, měla podobu nového prezidenta, jímž byl Richard Milhouse Nixon. Nebyla to však jediná změna, změnila se také priorita systému PRO. Touto změnou bylo, že napříště místo ochrany městských aglomerací se budou chránit sila s mezikontinentálními balistickými střelami (ICBM – InterContinental Ballistic Missile) s jadernými hlavicemi, tedy rakety Minuteman. Jak již bylo řečeno, projekt Sentinel byl zrušen a jeho místo převzal projekt Safeguard (Ochrana). Tento systém byl velice nákladný a nebyl nikdy plně operačně rozvinut. A to jednak kvůli své vysoké ceně (v té době až 7 miliard USD), a jednak kvůli podepsání dohody ABM. Doba trvání tohoto systému byla mezi 7-8 lety. Systém Safeguard byl vystavěn pouze v Severní Dakotě v oblasti Grand Forks, kde chránil přibližně 150 raketových sil se střelami Minuteman.

Přichází rok 1972 (konkrétně 26. 5. 1972) a s ním i „Sovětsko-americká smlouva o omezení systémů protiraketové obrany“ (ABM – Anti-Ballistic Misile). Tato smlouva znamenala pro každý stát možnost vlastnit pouze 100 antiraket. SSSR a USA zvolily rozdílný přístup. V případě SSSR chránily systémy PRO města (nejdříve Leningrad a s ním i Talin, posléze Moskvu) a v případě USA to nejdříve byly městské aglomerace a posléze raketová sila ICBM.

V 70. letech minulého století byla podepsána smlouva: „Sovětsko-americká dohoda o některých opatřeních k omezení strategických útočných zbraní 1“ (SALT I – Strategic Arms Limitation Talks), ve které se obě země zavázaly zmrazit na 5 let svůj jaderný potenciál a dále ho nerozšiřovat. V té době už však bylo na Zemi tolik jaderných hlavic, že by to stačilo na několikanásobnou „sterilizaci“ planety. Dne 18. 6. roku 1979 byla podepsána smlouva „SALT II“ (Strategic Arms Limitation Talks II). Tato dohoda omezovala počet útočných jaderných zbraní a zároveň zavazovala státy omezit jejich vývoj. V reakci na invazi SSSR do Afganistanu (podniknutou koncem roku 1979) USA smlouvu neratifikovaly.

Přichází rok 1981 a s ním i nástup nové hlavy státu, jíž se stal Ronald Wilson Reagan. Ten se ihned ujímá úřadu a v roce 1983 vzniká nový projekt „Strategická Obranná Iniciativa“ (SDI – Strategic Defence Initiative) – v podvědomí veřejnosti známý jako program „Hvězdných Válek“. Cílem tohoto programu byla komplexní ochrana Spojených států za pomoci senzorů, radarů, antiraket a laserů, jak na Zemi, tak ve vesmíru, které by ničily sovětské balistické střely s jadernými hlavicemi ve vesmíru. Tento projekt se potýkal s obrovskými technologickými problémy a nedostatky (např. usměrněný energetický výboj, laser o velmi vysokém výkonu, zranitelnost zbraňových systémů, složitost velení a řízení, různé typy senzorů a především také velmi vysoké pořizovací náklady, ale i jiné…). Tento projekt jako takový nebyl nikdy dokončen díky technicko-technologickým problémům a čím dál menšímu finančnímu rozpočtu. Avšak dílčí programy nebyly nikdy zrušeny, a tak vývoj, byť s omezenými finančními prostředky, pokračoval dál.

V době vypuknutí Války v zálivu na počátku 90. let minulého století se kvůli bombardování spojenecké armády iráckými střelami SCUD (R-17 Elbrus) Kongres USA na popud hlavy státu, kterým byl v té době prezident George Herbert Walker Bush, rozhoduje schválit „Zákon o raketové obraně“. Tento zákon hovoří o vybudování PRO bojiště (TMD – Theatre Missile Defence) a zároveň o vybudování Národní PRO (NMD – National Missile Defence). Krátce před koncem volebního období nařídil George Bush starší rozmístění systému „Globální ochrany proti omezeným útokům“ (GPALS – Global Protection Against Limited Strikes).

Tento systém se skládal z PRO bojiště (TMD), národní PRO (NMD) a z celosvětového systému Brilliant Pebbles :

  • PRO bojiště (TMD) měla být svěřena jednak systému Patriot (patřícímu pod pozemní armádu), dále systému NAD (Navy Area Defense; patřícímu námořnictvu) a také systému THAAD (Theater High Altlitude Area defense);
  • Národní PRO (NMD) měla používat antirakety GBI (Ground Based Interceptor) operující ze Země a ničící své cíle ve vesmíru;
  • Celosvětový systém „Brilliant Pebbles“ měl být rozmístěn i s jeho střelami (malých rozměrů) ve vesmíru;

Prezident William Bill Jefferson Clinton požehnal pouze PRO bojiště, tedy projektu TMD. Projekt NMD byl odsunut do pozadí a také finanční podpora byla velmi omezena. V období kolem roku 1996 navrhli zástupci republikánů nový „Zákon na ochranu Ameriky“ (Defend America Act), který však nikdy nebyl schválen.

Ovšem už v roce 1998 proběhla vlna změn, která se také týkala projektu NMD, jenž získal velkou prioritu. Zasloužili se o to především republikáni. Důvodem bylo oznámení a zpráva nezávislé komise, vedené Donaldem Rumsfeldem (budoucím ministrem obrany), která zpochybňovala optimistické zprávy tajných služeb. Zároveň varovala před tzv. „nebezpečnými státy“, které se snaží získat balistické střely dlouhého doletu s jadernými, biologickými či chemickými hlavicemi. Tato zpráva byla velmi živě projednávána týden poté, co byla poprvé přednesena. Bylo to proto, že Irán v té době otestoval raketu středního doletu Šaháb–3. A nedlouho poté i Korejská lidově-demokratická republika provedla test rakety Paeutudan–1 / Moksong–1, jež přeletěla nad Japonskem a spadla do vod Tichého oceánu. Tato střela je označována a v podvědomí veřejnosti častěji vedena jako Taepo-Dong–1 (pozn.aut.: toto označení je chybné, neboť Taepo-Dong je jméno základny, kde byla tato raketa poprvé zjištěna).

V roce 1999 byl schválen americkým Kongresem „Zákon o národní protiraketové obraně“ (National Missile Defence Act), který prezident Clinton sice podepsal, ale současně se rozhodl, že až příští prezident USA vyřeší problém s vytvořením Národní PRO.

Tímto dalším prezidentem se stal George Walker Bush, který se ihned po nástupu do úřadu pustil do budování velmi ctižádostivého programu PRO Spojených států. Kromě programu PRO se to také týká nové jaderné politiky USA (uveřejněné v Nuclear Posture Review). Ta označila ofenzivní i defenzivní prostředky jako sobě ROVNÉ, a tedy smazala rozdíl mezi pojmy útočný a obranný. V budování NMD se objevila trhlina, a to ve formě podepsané a ratifikované smlouvy ABM (podepsané v roce 1972). Spojené státy tedy od smlouvy ABM dne 13. 12. 2001 odstoupily. V roce 2002 byla vytvořena Protiraketová Agentura (MDA – Missile Defense Agency), která je dalším krokem k vytvoření komplexní protiraketové obrany USA.

2. díl pojednává o současné struktuře a principu protiraketové obrany U.S.A.

Informace byly (jsou) čerpány z internetových stránek :
http://www.mda.mil
http://www.fas.org/
http://www.wikipedia.org/
http://www.arms.ru/
http://www.paineless.id.au/
http://www.wonderland.org.nz/
http://www.defenseindustrydaily.com/
http://www.defenselink.mil/
http://www.atmonline.cz/
dále z KHOL, Radek, a kolektiv, Protiraketová obrana – Shrnutí
měsíční periodikum ATM (Armádní Technický Magazín)
Autor : Nechvátal Jan / FiBe 🕔11.02.2007 📕32.747

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře