Golf pro CIA

Autor: Tomáš Mařík / Darkfold 🕔︎︎ 👁︎ 35.707

Místo prologu

Historie americké ponorkové špionáže se táhne dějinami studené války jako příslovečná červená nit. Dlouhé roky se Američané snažili využít svých ponorek ke špionáži prostřednictvím odposlechů podmořských kabelů v Ochotském a Barentsově moři, či pomocí speciálních odposlechových antén vysouvaných z věže ponorky. K těmto akcím byly většinou využívány klasické dieselové a později jaderné ponorky z arzenálu ponorkových sil amerického námořnictva, které byly obvykle nouzově dovybaveny pro určitý špionážní úkol (obvykle byla pro tyto úkoly používána ponorka USS Gudgeon).

Průlom v těchto špionážních akcích znamenalo v roce 1964 zahájení přestavby jaderné ponorky USS Halibut z nosiče střel Regulus na specializovanou špionážní loď. Přestavbu inicioval John. P. Craven, který dohlížel na konstrukce jaderných ponorek, a který viděl v ponorce, která byla po zrušení projektu střel Regulus, ideální špionážní plavidlo. Ponorka měla totiž na přídi velký tlakový hangár o průměru 6,7 metru určený pro uložení a start střel Regulus. Craven se rozhodl tohoto prostoru využít a při přestavbě jej změnit na zpravodajskou centrálu ponorky. Tato centrála procházela celou lodí a byla rozčleněna na tři patra. Mimo vybavení pro zpracovávání fotografického a rádiového zpravodajského materiálu obsahovala i velký počítač Univac 1124 pro zpracovávání informací a řízení speciálních sledovacích vybavení zvaných ryby. Tyto ryby byly v podstatě trubkovou příhradovou konstrukcí doplněnou kamerami, soupravou pro sběr vzorků, detektorem magnetických anomálií pro vyhledávání podmořských kabelů a řídící soustavou kormidel. Pohon nebyl na rybu namontován, protože měla být vlečena na kabelu spuštěném ze spodní části Halibutu. Ryby na základě Cravenova návrhu vytvořila a vyráběla firma Vestinghouse. Přechodová komora, naviják kabelu a úložný prostor pro ryby (Halibut nesl až dvě) byly umístěny ve spodní části lodi pod zpravodajským úsekem. Celá ponorka byla dále zpevněna a upravena pro operace v hloubce až 700 metrů (ryby měly být schopny pracovat až do hloubky 7 500 metrů). Přestavba a testy přestavěného Halibutu byly dokončeny v roce 1966 a po výcviku posádky se loď v březnu 1967 vydala na svoji první špionážní misi, při které pod označením operace Winterwind hledali zbytky sovětských cvičných balistických střel. Tato akce sice byla neúspěšná, ale Halibut měl brzy dostat mnohem cennější objekt k hledání.

Reklama

USS Halibut
USS Halibut

Hon začíná

Sovětská diesel-elektrická raketonosná ponorka třídy Golf II označená jako K-129 vyplula 24. 2. 1968 pod velením kapitána Vladimíra Ivanoviče Kobzara z ponorkové základny nedaleko Petropavlovska na Kamčatce a vydala se na rutinní hlídkovou plavbu k Havaji. V průběhu plavby byla pečlivě sledována americkým výstražným sonarovým systémem SOSUS a rádiovou rozvědkou, která v pravidelných intervalech monitorovala běžné zprávy o stavu odesílané z Golfu na pevninu. Ponorka udržovala běžný radiový provoz a to až do překročení datové hranice, kdy se náhle odmlčela. Tři dny poté co měla odeslat další zprávu, vyplulo z přístavů na pobřeží Kamčatky přes dvacet lodí doplněných pěti ponorkami, které vyrazily k datové hranici a od místa posledního radiového zaměření ponorky se pomocí aktivních sonarů a rádiového vysílání snažily K-129 nalézt. Rádiové vysílání bylo vysíláno nekódovaně a opakovaně se v něm ozývalo kódové jméno patřící ponorce K-129. Bylo evidentní, že sověti pátrající po ponorce nemají tušení, kde by se měla nacházet, protože pátrání bylo prováděno v široké linii pokrývající pásmo téměř 100 kilometrů.

K-129
K-129

S pokračujícím hledáním K-129 se o něj začínalo zajímat i námořnictvo USA, které do místa pátrání vyslalo několik ponorek. Senzaci ale téměř vzápění vyvolala ponorka SSN-578 USS Skate (některé prameny ale udávají jako poškozenou ponorku SSN-579 USS Swordfish), která do přístavu v Jokohamě dorazila s poškozenou věží a přední částí trupu. Tohoto poškození si okamžitě všimli sovětští zpravodajci hlídkující kolem amerických základen v Japonsku, a vyhodnotili je jako poškození po srážce se sovětskou ponorkou. Okamžitě byla proto sovětskou vládou do USA vyslána diplomatická nóta žádající vysvětlení původu poškození USS Skate. Američané, mající ještě v paměti srážku ponorky SSN-639 USS Tautog (pod velením fregatního kapitána Beuele Balderstona) se sovětskou ponorkou K-108 třídy Echo II (pod velením kapitána Borise Bagdasarjana), která málem obě ponorky potopila a hlavně vážné poškození věže Tautogu způsobené kýlem a šrouby K-108 posuzovali poškození USS Skate jako poškození jiného, přírodního druhu.Tento názor nakonec potvrdil nález části velrybích kostí v místě poškození.

Sověti tedy pokračovali v zavedeném systému pátrání, ale díky zájmu CIA, která vycítila příležitost nalézt vrak K-129, a která do Pearl Harboru odeslala špionážní ponorku USS Halibut, se začalo organizovat pátrání také v USA. Z popudu CIA začal velitel havajské sekce systému SOSUS kapitán Joseph Kelly spolu se svými muži zpětně propátrávat záznamy ze systému SOSUS ve snaze nalézt vodítko k zaměření Golfu. Jejich snaha bylo korunována úspěchem ve chvíli, kdy se z přehrávače pásek ozvalo zřetelné lupnutí imploze ponorky a následná kakofonie zvuků bortících se tlakových přepážek. Bylo jasné, že jde o záznam smrti K-129. Následná analýza dalších nahrávek z ostatních přijímacích zařízení dala možnost trigonometricky zaměřit polohu místa imploze a vyvolala úžas nad faktem, že pravděpodobný hrob K-129 se nachází více než 150 mil jižně od spodní hranice sovětské průzkumné linie! Šance CIA na soukromé nalezení Golfu začaly prudce stoupat.

Pátrání Halibutu

Na zaměřené místo byla z Pearl Harboru 15. června vyslána ponorka USS Halibut, která zahájila snímkování dna pomocí ryby. Na jedné sérii snímků se posléze objevilo doutníkové těleso, které se ale pro zvířením dna způsobené rozostření fotografií nedalo přesněji identifikovat. Kapitán Moore proto Halibut obrátil a v další, tentokrát podařené sérii snímků, se zpravodajům na Halibutu zjevila jasně viditelná věž a střední část ponorky, ležící v mírném náklonu vpřed na mořském dně. Halibut nalezl podmořský hrob K-129. V následujících dnech Halibut pořídil přes 20 000 záběrů vraku a provedl přesné zaměření polohy vraku, načež se vrátil do Pearl Harboru. Zde si přísně tajný soubor fotografií vyzvedl kurýr a dopravil je k prozkoumání do ústředí CIA v Langley.

Reklama

Analytici z CIA původně počítali s tím, že vrak bude implozí těžce poškozen a roztříštěn na velké ploše dna. V takovém případě se chtěli pokusit o vylovení naváděcích hlavic balistických raket (K-129 nesla tři balistické rakety) a alespoň fragmenty kódovacích přístrojů a vysílacích zařízení. Z fotografií ale bylo patrné, že vrak je v relativně dobrém stavu a mimo rozšklebeného otvoru o průměru 3 metry těsně za velitelskou věží ponorky (na základě tohoto poškození byla jako příčina potopení ponorky určena exploze v prostoru posádky) byl prakticky kompletní. Jedna z fotografií také ukázala otevřenou raketovou šachtu číslo 3 s kompletní balistickou jadernou střelou stále v šachtě. Padlo tedy rozhodnutí zahájit rozsáhlejší a podstatně odvážnější projekt.

Jakmile skončila neúspěšná sovětská pátrací akce, vrátil se Halibut zpátky k vraku, aby pořídil další sérii fotografií, přičemž bylo fotografováno i okolní dno s účelem zjištění přesného stavu a charakteru dna pod ponorkou. Aby se ještě dále více zvýšená aktivita v prostoru vraku nestala podezřelou, byly do oblasti na základě žádosti CIA přesunuty trasy hlídkových ponorek, takže brzy nebyla přítomnost ponorky v prostoru vraku nijak nápadná.

Glomar Explorer a Clementine

I když byl vrak ponorky nalezen, zůstával problém s tím, jak ji vynést na povrch. Nešlo ani tak o technické prostředky a jejich řešení, protože CIA již několikrát spolupracovala s těžební firmou milionáře Hovarda Hughese zabývající se hlubokomořskou těžbou a vyzvedáváním potopených lodí, ale spíše s finanční stránkou věci protože bylo jasné, že bude třeba postavit specializovanou loď nebo radikálně upravit jednu ze stávajících Hughesových lodí.

Průlom v problému financování nastal v roce 1969,-+ kdy byl do prezidentského úřadu USA zvolen Richard Nixon. Ten byl svým poradcem pro národní bezpečnost Henrym Kissingerem seznámen s částí fotografií pořízených Halibutem a po krátké debatě dal souhlas s tajným financováním vyzvednutí ponorky.

Práce na projektování nové lodi začaly okamžitě po udělení souhlasu a v roce 1972 byla v Hughesově loděnici Summa Corporation zahájena stavba lodě, která měla Golf vyzvednout. Nová loď byla pokřtěna jménem Glomar Explorer.


Glomar Explorer

Celá konstrukce musela být vymyšlena a vyzkoušena v naprosté tajnosti na řadě Hughesových lodí. Pro Glomer Explorer byla vymyšlena nová koncepce zdvižného řetězu z 2 metrových trubkových článků z nichž se řetěz při spouštění postupně skládal. Na jeho konci bylo připojeno speciální zdvižné zařízení nazývané Clementine. Šlo o vysokopevnostní trubkovou příhradovou konstrukci vybavenou na spodní straně pěti páry hydraulicky ovládaných čelistí, které měly Golf sevřít a nést. Pro navigaci a směrování byla Clementine vybavena sadou hloubkových kamer s přímým přenosem na palubu Glomer Exploreru a sadou výkonných světel. Protože po vyzdvižení bylo nutné ponorku uložit na palubě, byl napříč trupem Glomar Exploreru vytvořen obdélníkový otvor se zaplavovacím zařízením a hydraulicky ovládaným spodním příklopem, který jakoby „náhodou“ odpovídal velikosti K-129. Do tohoto otvoru měl být Golf vyzdvižen a po uzavření příklopu a vyčerpání vody měl být pod plachtami dopraven spolu s Glomar Explorerem do suchého doku. Celou zdvižnou konstrukci Clementine potom zdvihaly jeřáby na dvojici příhradových věží s tažnými lany a řetězy.

Reklama

Pro obsluhu Glomar Exploreru byla vybrána posádka sestávající se ze zkušených Hughesových námořníků, hlubinomořských těžařů a naftařů, kteří byli důkladně prověřeni a zavázáni přísným mlčením jak o lodi tak i o účelu její plavby. Tyto námořníky doplňovalo dvacet zpravodajských důstojníků CIA, kteří měli na starosti hladký průběh vyzdvižení a prvotní ohledání vraku.

Se stavbou Glomar Explorer byl pochopitelně vypracován i scénář popisující postup po nalezení ponorky. Ta měla být dopravena do uzavřeného a krytého suchého doku na námořní základně v San Franciscu a zde podrobena důkladné analýze. Po jejím skončení a demontáži veškerých zpravodajsky užitečných zařízení a částí měla být opět v útrobách Glomar Explorer dopravena na moře a zde definitivně potopena (jako jedno z možných míst odklizení Golfu byl uvažován i prostor Marianského příkopu). Jako krycí legenda pro pohyb a stavbu Glomar Exploreru bylo zvoleno jeho použití jako těžebního zařízení pro těžbu manganových pecek z mořského dna. Protože Howard Hughes byl znám svým tajnůstkářstvím a riskováním při tvorbě svých projektů nikoho nepřekvapovalo minimální množství informací o lodi, které pronikly na veřejnost.

Tisk a utajování

Situace okolo celého projektu, nově přeznačeného na Projekt Jennifer se vážně zkomplikovala krátce před vyplutím Glomar Explorer, kdy se k investigativnímu reportérovi Seymouru M.Hershovi, který pracoval pro New York Times a získal Pulliterovu cenu za sérii článků o masakru v My Lai, při šetření kolem aféry Watergate donesly informace o projektu.

Seymour M. Hersh
Seymour M. Hersh

Hersh se totiž mimo jiné zabýval tajným financováním a úniky prostředků při financování tajných programů vlády a potažmo CIA. Při svém vyšetřování a průzkumech ve vládních kruzích narazil na zmínky o obrovských prostředcích, které vláda USA pomocí série anonymních kont pumpovala do námořní těžební společnosti Howarda Hughese. Hersh vycítil možnost získat výborný materiál pro další reportáž, která by svým rozsahem mohla zastínit i aféru Watergate, ale mimo toho, že k převodům došlo a názvu celého projektu neměl nic v rukách. Rozhodl se zariskovat a v průběhu rozhovoru se svým informátorem, který byl důstojníkem CIA a dodával Hershovi jen selektivně vybrané údaje, které si CIA mohla dovolit vypustit, mu položil přímou otázku o Projektu Jennifer. Po krátkém váhání mu důstojník sdělil, že jde o projekt s cílem vyzdvihnout potopenou sovětskou ponorku v Atlantiku. Hersh se s odpovědí spokojil aniž tušil, že šlo o částečnou dezinformaci a důstojník ihned po skončení rozhovoru podal hlášení novému řediteli CIA Williamu E.Colbymu.

William E. Colby
William E.Colby

Colby, vědom si případného politického zemětřesení, se s Hershem osobně setkal a přímo jej vyzval k pozdržení svého článku alespoň do doby, kdy bude Golf vyzdvižen, prozkoumán a vrácen zpět na mořské dno. Po dlouhém přemlouvání Hersh nakonec souhlasil s tím, že své mlčení vyměnil za exkluzivní přístup k dalším informacím o vazbách CIA na aféru Watergate, o které Hersh momentálně psal a naplno jej vytěžovala.Tím se Colbymu otevřela možnost získat potřebné tři až čtyři měsíce času pro provedení celého projektu. Aby se ale pojistil, nechal právnímu oddělení CIA vypracovat právní rozbor o celém případu včetně důvodů, které CIA umožňovaly legální vyzdvižení Golfu.

Výlov

Měsíc po rozhovoru Colbyho a Hershe se Glomar Explorer konečně vydal na cestu. Posádka trávila cestu k vraku cvičením, přičemž v rámci nácviku a utajení celé akce se Glomar Explorer několikrát zastavil na předpokládaných ložiscích manganu a zde posádka nacvičovala sestavení a spouštění Clementinem a to až do hloubky 1 000 metrů. Nakonec, po téměř dvouměsíční plavbě, dorazil Glomar Explorer k vraku. Po zaměření vraku sonarem a pevném zakotvení lodě byla zahájena montáž a spouštění Clementine a po dvou dnech práce se její zvedací zařízení dostalo na dohled od vraku. Z pořízených fotografií bylo jasné, že Golf je v přibližně stejném stavu jako v roce 1968, přičemž si jen mírně sedl na pravou stranu zádě. Velitel Glomar Exploreru proto dal příkaz k závěrečné části spouštění Clementine. Rozevřené čelisti se sítí nataženou mezi druhým a čtvrtým párem ramen se začaly pomalu blížit k vraku. Když se Clementine dostala na vzdálenost necelý metr k mořskému dnu, došlo najednou k silnému zvlnění moře a díky prosednutí Glomar Exploreru narazila Clementine tvrdě do dna. Na palubě Glomar Exploreru vypukla panika. Zdálo se, že celá práce s utajováním a konstrukcí nakonec vyjde vniveč. Okamžitě došlo ke zdvižení Clementine a týmy techniků se začaly radit nad kamerovými snímky celého zařízení, zda je možné jej stále požít. Nakonec technici dospěli k závěru, že k poškození zařízení nedošlo a vyzdvihnutí je možné opakovat. Clementine se tedy opět začala blížit k vraku. Tentokrát šla celá operace zaklesnutí vraku a jeho odtrhnutí od dna bez problému a 5 000 tun těžký Golf se začal pomalu konstantní rychlostí šesti stop za minutu zvedat k hladině. Přetížený Glomar Explorer, který se po zavěšení vraku ponořil o více než metr, úspěšně vzdoroval mírným vlnám a zdálo se, že tentokrát vše vyjde.

Když byl vrak téměř 900 metrů nad dnem, ozvalo se náhle rezonujícími částmi tažného řetězu Clementine zřetelné prasknutí a Glomar Explorer vystřelil k obloze. Tři z pěti párů ramen se najednou odlomily a Golf se zaklesnutý za příď se zhoupnul pod Clementine. Cravenem předpovězená křehkost vraku, způsobená korozí a poškozením při implozi, se potvrdila a ponorka se v přední části rozlomila, přičemž její zadní část včetně velitelské věže vyrazila zpátky na dno. V čelistech Clementine potom zůstala část přídě, tvořící sotva deset procent délky celé ponorky. Na Glomar Exploreru zavládla atmosféra zklamání. Bylo zřejmé, že balistické střely s jadernými hlavicemi, uložené v silech ve velitelské věži se nepodařilo vyzvednout a samotná část Golfu bude mít jen minimální zpravodajský význam. Po vytažení Golfu na palubu sice byla Clementine opět spuštěna, ale záběry pořízené jejími kamerami odhalily smutnou pravdu o roztříštění celého vraku na části, které Clementine nemohla sebrat.

Glomar Explorer se tedy vydal na zpáteční cestu s přídí Golfu v zakrytém spouštěcím bazénu pro Clementine. Při předběžném prozkoumání přídě byly nalezeny částečné ostatky šesti členů posádky z nichž tři bylo možné pomocí kovových štítků identifikovat. Těla mrtvých sovětských námořníků byla následně zabalena do gumových pytlů a uložena v lodní mrazničce. Celý průběh vynesení mrtvých námořníků a jejich uložení byl na příkaz CIA snímán videokamerou a záznam byl následně uložen do trezoru velitele zpravodajců.

Ještě na moři Glomar Explorer 8. srpna 1974 zastihla zpráva o abdikaci Richarda Nixona z prezidentského úřadu a dosazení jeho nástupce prezidenta Geralda Forda, který byl taktéž informován o průběhu celé akce, ale na rozdíl od Nixona neprojevoval velké nadšení ani nad jejím provedením ani nad jejím ubohým výsledkem. O den později potom narychlo vyplula z Pearl Harboru ponorka USS Seawolf, kolegyně a následně i nástupkyně USS Halibut s cílem zmapovat pomocí vlečné ryby pole trosek Golfu a zaměřit alespoň části balistických raket dříve, než je mořské proudy roznesou po velké ploše.

USS Seawolf
USS Seawolf

Po připlutí Glomar Exploreru do San Francisca byla část Golfu přeložena do izolovaného suchého doku a zde rozebrána a převezena do výzkumných laboratoří CIA. Části těl šesti námořníků byly pod dohledem videokamer na tajném pohřbu se všemi vojenskými poctami a vlajkami SSSR pohřbeny do společného hrobu na (po dobu pohřbu uzavřeném) hřbitově nedaleko San Francisca, přičemž přední část náhrobku se jmény námořníků byla překryta a zapečetěna ocelovým plátem z Golfu (část krytu torpédometu) proti pohledu nepovolaných lidí.

Projekt Jennifer zveřejněn

V době připlutí Glomaru do San Francisca byl novinář Seymour Hersh ještě stále vytížen dozvuky aféry Watergate, přičemž o neúspěchu Glomaru neměl ani ponětí. Dne 7. 2. 1975 však nastal zlom. V novinách Los Angeles Times vyšel článek uvedený na první straně palcovými titulky ve znění: „USA NA STOPĚ SOVĚTSKÉ PONORKY / POTOPENÁ PONORKA PRO CIA, DLE INFORMACÍ HUGHESE“. I když byl článek plný chyb a dezinformací (informoval například o potopení ponorky v Atlantiku namísto Pacifiku) stačil Hershem, který měl o celém projektu detailní informace otřást a rozhoupat jej k jeho okamžitému uvedení, protože přestalo existovat utajení, kterým byl dříve zavázán Colbymu.

Katastrofu tušící Colby byl ale jiného názoru. Bylo mu jasné, že takto nepřesný článek by mohl uniknout pozornosti KGB a tak ponechat celý projekt nadále v tajnosti. Navíc už bylo rozhodnuto o přestavbě Clementine a jejím vybavení speciálním naběrákem, který měl být schopný vylovit i drobné části roztroušeného vraku ponorky. Tento pokus byl naplánován na léto roku 1975. Prozrazení celého projektu v této fázi by znamenalo nejen jeho okamžité zastavení, ale taky kolosální fiasko s konečnou proinvestovanou sumou blížící se téměř třičtvrtě miliardě dolarů.

K Hershovi byli proto okamžitě vysláni dva agenti CIA s úkolem důrazně jej upozornit, že projekt je stále v chodu a prozrazení by bylo v přímém rozporu se státním zájmem, podle čehož by mohl být také soudně postižen. Hershovi, ale nebylo řečeno, že první pokus o vyzdvižení už proběhl a skončil nezdarem. Pojistku celé věci potom zařídil osobně Colby, který zavolal šéfredaktorovi New York Times a požádal jej, aby o celé záležitosti promluvil s Hershem a pokusil je jej uklidnit. Následně potom zavolal samotnému Hershovi a poděkoval mu za předchozí mlčení a znovu jej požádal o utajení celé věci. Poslední utajovací akcí, kterou Colby podnikl byl zoufalý pokus zamezit exkluzivitě publikování tím, že desítkám reportérů a redaktorů sdělil účel projektu Jennifer včetně několika podrobností výměnou za slib mlčení s tím, že pokud by se o jeho porušení kdokoli pokusil, tak dá souhlas k vypuštění celé věci na světlo s tím, že jediný kdo se k informacím nedostane bude sám viník. Rozhovory agentů s novináři byly pochopitelně tajně nahrávány a na základě nahrávek vznikly desítky tajných spisů, které měly v případě potřeby jednotlivé novináře zdiskreditovat. Největšímu zájmu se pochopitelně těšil nejinformovanější novinář Hersh, který byl po celou dobu běhu projektu Jennifer tajně sledován a všichni vládní úředníci s nimiž mluvil byli následně předvoláni k výslechu agenty CIA. Jedním z lidí se kterými se Hersh setkal byl i Craven, který však jakoukoli účast nebo vědomost o celém projektu popřel.

Nakonec celé utajování ukončil investigativní publicista Jack Anderson, který 18. 3. 1975 oznámil, že je připraven celý příběh vypustit v průběhu svého vystoupení v rádiu Mutual Radio Network, přičemž odmítl jakékoli návrhy a či přemlouvání ze strany Colbyho.

Andersenovým odhalením bylo dle předchozího Colbyho slibu Hershovi umožněno publikovat následující den v New York Times svůj článek nadepsaný „ZÁCHRANNÁ LOĎ CIA VYZVEDLA ČÁST PONORKY ZTRACENÉ SOVĚTY V ROCE 1968, JADERNÉ RAKETY SE VYZVEDNOUT NEPODAŘILO“. Hersh v článku popsal celou záležitost kolem Glomar Exploreru a neodpustil si ani uštěpačnou poznámku o velikosti a bezvýznamnosti vylovené části zastaralého Golfu a proinvestovaných financích. Popsal také vyzvednutí těl mrtvých námořníků (i když uváděl až 70 vyzvednutých těl) a místo jejich pohřbení (po odhalení celé aféry byl náhrobek námořníků odpečetěn a část Golfu přemístěna ke zbytku vraku do archivu CIA).

Hershův článek uveřejněný v New York Times
Hershův článek uveřejněný v New York Times

Colby, CIA i celá Fordova vláda raději takticky o celé záležitosti pomlčeli, protože nechtěli opakovat Eisenhowerovu chybu s komentáři letů špionážních letounů Lockheed U-2 nad územím SSSR (tato chyba vedla ke zmaření mírového summitu a dalšímu zchlazení vztahů mezi SSSR a USA). K jejich přístupu se připojili i Sověti s KGB v čele, kterým by zamlčená ztráta ponorky mohla přinést ještě větší diplomatické problémy než USA. Pochopitelně na vládních úrovních došlo k určité výměně informací týkající se především předání nahrávky pohřbu a následně exhumaci těl námořníků a jejich převozu do SSSR.

Celá záležitost s utajováním v následných veřejných diskuzích znovu otevřela problém přednosti národního zájmu před svobodou slova a z tohoto precedensu vyplývající možnosti zavádět cenzuru tisku. I když byl tento problém dosti ožehavý, mnohem větším soustem pro novináře byla astronomická suma investovaná do neúspěšného výlovu archaického typu ponorky.

Vyšetřování

Vyšetřování, proč došlo k proinvestování téměř 800 milionů dolarů a s jakou šancí na úspěch, vedl v dolní sněmovně kongresu Newyorský demokrat Otis G.Pike přičemž střídavě napadal vládu, Colbyho, Kissingera, Nixona, NSA, CIA, FBI a ministerstvo námořnictva. Jediným, kdo tomuto ostudnému vyšetřování unikl byl Carl Duckett, hlavní koordinátor projektu Glomar Explorer,který zemřel v roce 1975 na infarkt, přičemž si sebou do hrobu vzal i skutečný odhad šancí na vylovení zbytku Golfu.

Pikův vyšetřovací výbor si stanovil za úkol během šesti měsíců prozkoumat a vyšetřit veškeré špionážní aktivity za studené války, což zvláště pro ministerstvo námořnictví a CIA znamenalo značné riziko úniku utajovaných informací, protože Pike měl zájem na zveřejnění odposlechů sovětských podmořských kabelů, kolizí ponorek, vniknutí na sovětské území a dalších praktik používaných oběma institucemi pro špionáž sovětských ozbrojených sil. Navíc celé vyšetřování mělo být veřejné, což znamenalo mnohdy smrtelné nebezpečí pro množství agentů a zpravodajců.

Vyšetřování začalo vskutku grandiózním stylem právě u projektu Jennifer v němž Pike spatřoval jen a pouze bianco šek pro Howarda Hughese a kolosání selhání celého systému CIA. Ta musela předložit veškeré koncepce využití zapojených lodí, výkazy financování a plány celého Glomar Exploreru, které byly zkoumány experty, zda u nich nedošlo ke zbytečnému úniku financí.

Colby spolu s CIA nastoupili do podobné defenzivy, jaká byla dříve s úspěchem použita u novinářů s únikem části informací, které nemohly nikomu uškodit a byly většinou obecně známé. Nakonec byl Colby spolu se svými spolupracovníky předvolán k výslechu. Všichni trvali na výslechu za zavřenými dveřmi jako ochranu před únikem největšího tajemství CIA. Své vystoupení před komisí potom Colby sestavil do tří samostatných okázalých dějství.

Prvním dějstvím byl příchod týmu agentů, kteří celou místnost včetně vyšetřovatelů důkladně prohledali proti štěnicím a rozmístili i několik rušících přístrojů. Druhým dějstvím byl příchod samotného Colbyho doprovázeného agenty s velkými černými kufry pro transport uměleckých a cenných předmětů (mimochodem zapůjčených ze Smithsoniansova muzea), přičemž každý měl u sebe osobní zbraň na ochranu zavazadla. Třetí a poslední dějství bylo zahájeno na přímý pokyn Colbyho. Ten nechal přinést dlouhý stůl, na který byly po otevření kufrů položeny plastikové vakuové pytle obsahující úlomky rezavých kovových součástí, které byly nedůvěřivým kongresmanům následně prezentovány jako část vylovené přídě Golfu. V následném výslechu se Colby obratně vyhýbal dotazům na financování Glomar Exploreru a namísto osvětlení celé záležitosti ji ještě více zamlžil.

Celé divadlo předvedené CIA pobouřilo vyšetřovací komisi a ta na Pikův pokyn značně přitvrdila. Pike sám oznámil úmysl provést revizi všech ponorkových operací přičemž zejména z kolize ponorky USS Gato chtěl udělat exemplární případ pro pranýřování CIA a ministerstva námořnictví. Ministerstvo námořnictví, na které mířil nejostřejší hrot vyšetřování, pochopitelně okamžitě celou záležitost bagatelizovalo a začalo velmi účinně bránit vyšetřování. Příslovečný nůž do zad však ministerstvu uštědřili ti, od kterých útok nečekali. Pikeově vyšetřovací komisi se přihlásilo několik veteránů špionážních akcí a ti při výpovědích uváděli prokazatelné údaje o falšování hlídkových hlášení, kolizích ponorek a také sovětské ponorce domněle potopené při již zmíněné kolizi USS Tautog.

Následné podání vysvětlení ze strany ministerstva námořnictví a CIA jen prohloubilo nedůvěru k těmto institucím. Zcela jasně se projevil rozdíl schvalování operací, který se obratem změnil po změně vlády v průběhu aféry Watergate. Navíc se Pikeově komisi v průběhu šetření odposlechů sovětských kabelů v Ochotském moři ozval velmi informovaný zdroj, který přesně popsal USS Halibut včetně jejích schopností a využitelnosti. Šlo o námořníka, který byl členem posádky Halibutu a v době vyšetřování stále ještě sloužil v námořnictvu spojených států. Námořník přesně popsal účel a výstroj zpravodajské části Halibutu včetně jeho akcí v sovětských vodách, a tak vlastně veřejně položil otázku, kterou si kladli všichni námořnící z Halibutu a zároveň i Seawolfu - bylo to obrovské riziko nutné (Halibut a Seawolf byly totiž nejhlučnější, nejzastaralejší a nejzchátralejší lodě námořní flotily USA, takže riziko odhalení a likvidace špionážní ponorky bylo skutečně enormní)?

Prošetřením těchto informací byl pověřen člen Pikeovy komise Edward Roeder III. Ten i přes odpor admirála Jamese L. Hollowaye a ředitele námořní zpravodajské služby R.Inmana (Inman se sice původně stavěl na odpor, ale později začal s vyšetřovateli spolupracovat) odhalil a potvrdil existenci řady tajných operací a eskapád ponorkových špionů.

Konečná zpráva Pikeovy vyšetřovací komise byla označena jako tajná. Bylo v ní konstatováno, že případ Glomar Exploreru a následně i případy kolizí ponorek a odposlechy sovětských kabelů jsou politováníhodné a ukládala CIA a ministerstvu námořnictví jejich zamezení a v případě nezbytnosti konzultaci a schválení kongresem. Změnil se tak celkový náhled na špionážní operace z původního svobodného provádění na provádění pouze na výjimku. Toto nařízení bylo později v roce 1985 revidováno a převedeno do nové aktualizované podoby.

Původně tajná zpráva nakonec na veřejnost pronikla, když list Village Voice otiskl její plnou verzi, která se však díky přílišnému vyčpění celé aféry setkala jen s minimálním zájmem veřejnosti.

Tečku za celým případem potom udělala diplomatický nóta odeslaná vládou SSSR obsahující stížnost na znesvěcení a rabování vojenského hrobu. Tato nóta nebyla nikdy zodpovězena.

Závěr

Jak bylo již řečeno, celý Golf se z oceánu vyzvednut nepodařilo. Oblast jeho nalezení (poloha je neveřejná pro zabránění rabování zbytků vraku) byla v roce 1996 vyhlášená vojenským hřbitovem a na jejím místě byl v rámci 40. výročí katastrofy uspořádán smuteční obřad na uctění památky zahynulých námořníků. Byl zde také rozprášen popel šesti mrtvých námořníků nalezených v přídi ponorky.

Loď Glomar Explorer lze dnes shlédnout na námořní základně v San Franciscu. Po aféře s Golfem byl několikrát použit při vyzvedávání potopených lodí a zkušební těžbě hornin a nerostů z mořského dna. V současnosti je již mimo službu a slouží jako plovoucí muzeum.

A co se stalo s vyzvednutou přídí Golfu? Některé prameny uvádějí, že po zpravodajském rozboru a prozkoumání byly její části vhozeny do moře na místě potopení vraku, ale pravděpodobně dodnes leží ve skladech CIA, a pokud se nerozpadly, čekají na svůj další osud v archivačních krabicích.

Použitá literatura:
Christopher Drew,Annete L. Drewowá,Sherry Sontagová: Ponorková válka
Kenneth Sewell,Clint Richmond: Red Star Rouge
Joseph J.Trento: Tajné dějiny CIA
John P.Craven: The Silent War: The Cold War Battle Beneath the Sea
Archiv novin New York Times
Fotografie:
www.nmsu.edu
www.redstarrogue.com
http://infoshare1.princeton.edu
http://www.aerospaceweb.com

Poděkování

Děkuji paní Věře Maříkové za trpělivost u jazykové korektury článku.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více