Zimní válka – Přepadení Finska Sovětským svazem

Autor : Karl Schlange / Schlange 🕔03.09.2003 📕21.532

Rok 1940

Na začátku roku 1940 neměli Rusové ve Finsku růžovou pozici. Zastavili velkou část započatých akcí v polovině prosince po celé délce východní fronty. Držela i Karelská šíje. Docházelo k nesmírným ztrátám při náporu na Mannerheimovu linii, a přitom mělo nejstudenější období zimy teprve nastat.

Finská armáda, která se kromě obránců Karelské šíje vesměs pohybovala na běžeckých lyžích, operovala na 14 hlavních úsecích fronty a napadala opancéřované sovětské útvary ze stran a týla. Byla si vědoma převahy při tomto typu boje.

Ruská 14. armáda vyslala ze sektoru Kuollaa svoji 104. divizi přes Petsamo do 135 km vzdálené vnitrozemské vesničky Nautsi. Divize byla přinucena ustoupit zhruba o 30km, zastavila se a nevyvíjela žádnou další činnost.

88. ruská divize, která pronikla asi 160 km do finského území utrpěla těžkou porážku, vrátila se o 90 km v úseku Pelkonsenniemi-Saija a zůstala stát. Do Rovaniemi, jednoho z hlavních ruských cílů, kde se měly některé útvary sejít, zbývalo ještě tři sta kilometrů.

9. armáda v sektoru Vienan vyslala proti Finům 122. divizi, záhy však došlo k atakům do týla a k odříznutí zásobovacích tras. Následoval ústup o 30 km k jezeru Märkä.

V prostoru Kuusamo se většina sovětských jednotek zdržovala na své straně hranice. Nejdůležitější útvary 9. armády, totiž 163. a 44. divize zanikly při bojích v úsecích Sumussalmi-Juntusranta a Sumussalmi-Raate.

V prostoru Kuhmo byla 54. divize obklíčena ze všech stran Finy a musela zůstat stát. během ledna byla obklíčena takřka hermeticky a z této situace se nevymanila do konce války.

U Lieksy byli Rusové po počátečním 25 postupu donuceni k odchodu až za původní hranici. Vysnění cíl jménem Oulu zůstával 270 km vzdálen.

U Ilomantsi vyslala 8. armáda do finského vnitrozemí 155. divizi, ale po 23. prosinci jejím zdeptaným příslušníkům došly síly k dalšímu postupu a divize se stáhla do defenzivního postavení.

Za Tolvajärvi a řekou Aito zle pochodily 139. a 75. divize. Zčásti zanikly, zčásti se stáhly o 40 km a v zákopech vyčkaly do konce války.

U Kollaa se divize číslo 56. a 164. neměly kam hnout ztratily veškerý zájem o ofensivu.

Prostor Käsnäselkä-Salmi byl svědkem postupu hlavních sil 8. armády, zejména 18.  a 168. divize a 34. tankové brigády, které vnikly 40 km do finského území. Promyšlené operace jim umožnily spojení u Koirinoje a další společné operace proti Finům hájícím oblast Kitelä a Sysky. Koncem ledna se nicméně podařilo vetřelce přibrzdit a zlomit jejich útočného ducha. Nakonec se i zde Rusové zastavili a zakopali.

168. divize se přestěhovala od Salmi až k polím v okolí Kitelä asi 60km od hranice, kde ve vzdálenosti 45 km od města Sortavala její pohyb skončil.

Nejvážnější problém provázejícím Rusy poblíž finské hranice bylo patrně jejich zásobování. Za pochodu nenacházeli na finské straně naprosto nic, co by jim poskytovalo stravu, případně úkryt. Finové předem všechno zničili. Mužstvo bylo nuceno jíst mršiny koní zabitých v boji. Přežívající koně byli velmi podvyživení. Proviant od murmanské železnice přicházel velmi nepravidelně. Na přelomu roku se nacházeli Rusové vyhladovění blíže, než se na první pohled zdálo. Kdyby se bývalo podařilo přetnout murmanskou železnici někde ve vnitrozemí v její jižnější části, nedostali by Rusové ve finském vnitrozemí potraviny vůbec. Tento úkol však Finové splnit nedokázali, takže nepřítel určité příděly měl.

Bitvy Motti

Vzhledem k ruskému výcviku a myšlení se situace nevyvíjela nelogicky. S pokračováním zuřivých bitev ne severních bojištích si Finové všímali, jak se jednotlivé články ruských konvojů, které izolovali oklešťujícími manévry, svíjejí jako rozšlápnutí červi. Potom tyto segmenty zpravidla tuhly a zakopávaly se i s obrněnou technikou a děly. Finům pak nezbývalo než je obklíčit. Západní novináři si brzy zvykli informovat svět o nové finské taktice, ale pro Finy samotné, jejichž cílem bylo co nejrychlejší rozdrcení nepřítele, znamenaly motti nechtěné, byť nutné zlo.

Skladba motti závisela na tom,kde došlo k řezu ruskou kolonou a jaký druh vojsk a výzbroje se v izolovaném úseku nacházel. Některé skupiny disponovaly jen jediným typem zbraní, například děly nebo tanky, jiné tvořily pouze pěchotní síly. Někdy se mezi obklíčené oddíly zapletly proviantní svory, občas i divizní štáb.

Tankům docházely pohonné hmoty. Při dobré zásobě střeliva ale sloužily jako opancéřovaná obranná stanoviště kolem celé zóny. Rozlehlejší motti měly nesmírnou palebnou sílu a dostatek munice k tomu, aby se dlouho udržely při životě. Mimoto si obklíčené útvary stavěly podzemní kryty a obranné pevnosti z ostnatého drátu a okopl po celém obvodě motti. Uzavřené oddíly se bránily s obdivuhodnou houževnatostí a přes hlad a zimu se jen zřídka pokoušely o únik. Hrstku Finů, kteří pravidelně jezdili na lyžích po obvodu zóny a hlídali, zda někdo neutíká, začal jejich úkol brzy nudit.

Rusům obklíčeným v motti zpočátku strava nescházela, neboť po četných ztrátách na životech zůstaly zásoby sníženému počtu vojáků. Kvůli nedostatečné finské protiletecké výzbroji se sovětským letadlům dařilo shazovat balíky. Některé sice přistávaly u finských nohou, ale pouhý fakt, že se transport zásob uskutečňoval, dával obleženým Rusům naději. Postupem času, když se pobyt v motti prodlužoval ze dnů na týdny, však nastala krize. Proviantní i muniční sklady se vyprázdnily. Koňské maso se stalo každodenní dietou. Stávalo se, že skupina která vyčerpala zásoby se snažila spojit s větší sousední enklávou, ale tyto pokusy končily tragicky.

Vojenské stratégy udivovalo pasivní chování Rudé armády, avšak Mannerheim vůbec překvapen nebyl. V souladu se sovětskými učebnicemi i neustálými pokyny vysoce postavených armádních funkcionářů se muselo každé dobyté území hájit do posledního muž. Rusové tedy setrvávali na svém, věřili v jiskřičku naděje, hladověli a umírali podchlazením. Byli obklopeni tak nepřehlednou a neprostupnou divočinou, že kdyby se odvážili ven bez podpory tanků a dělostřelectva, Finové by z nich rostě utvořili další motti. Navíc by každá změna adresy za této situace znamenala další ztížení leteckého zásobování.

Finové dělali všechno proto, aby zóny motti co nejrychleji sprovodili ze světa a mohli pokračovat v plnění důležitějších úloh, ale bez těžkého dělostřelectva, minometů a protitankových děl museli postupovat pozvolna, kousek po kousku. Šetřili municí, kterou používali především k narušování psychického stavu obklíčených lidí. Nočními hlídkami atakovali bunkry a kulometná stanoviště po obvodu zón. Postupně utahovali smyčku, průměr kruhu se zmenšoval, až přišel konec a s ním inventura materiálu.

Takto vypadala statická pozice generála Häggulundav sektoru IV. Armádního sboru. S deseti ruskými o 160 000 mužích natěsnaných na 260 čtverečních kilometrech, přičemž mnozí byli buď svázáni motti, nebo právě podstupovali první fázi obklíčení, bylo třeba rázně skoncovat. Nepřítel nesměl dožít času na oddech a přeskupení.

V polovině ledna dorazili posily a nápor na obklíčené jednotky zesílil. Různá motti se postupně rozpadala a zanikala. Rostoucí počty válečných zajatců vypovídali o tom, že při přestřelkách se ruští vojáci tápající ve tmě střílejí navzájem.

Příklad množství zabavené techniky z motti Východní Lemetti: 105 tanků, 12 obrněných aut, 237 nákladních aut, 31 krytých osobních aut, 10 traktorů, 6 těžkých děl, 30 polních kuchyní, 231 koňských potahů a 200 nákladních aut munice. Hromady pěchotních zbraní a ostatního materiálu se rozebíraly a počítaly později.

Tyto akce znamenaly stabilizaci situace na dlouhé východní frontě. Ve všech sektorech utrpěl protivník velmi vážné ztráty. Zápas vstoupil počátkem února do rozhodující fáze.

Únorová Timošenkova ofensiva

Slavná premiéra Rudé armády zdaleka neodpovídala scénáři, třebaže do oblastí bojů proudila nová technika a čerstvé síly. Hitler začal plánovat obsazení Norska. A mezitím začaly západní státy vyvíjet tlak na přijetí okamžité výpomoci. Britové chtěli převzít norské přístavy a švédské ocelárny a zároveň vyslat nejméně jednu brigádu do Finska. Ta by podle generála E. Ironsida, náčelníka Imperiálního generálního štábu, ospravedlňovala přítomnost Spojenců v celé Skandinávii. Norská města Bergen a Stavenger a rudné doly měly být obsazeny do 20. března, aby si na nich Hitler vylámal zuby. Za tímto účelem se prosazovalo nasazení alespoň 5 divizí se dvěma bombardovacími a dvěma stíhacími perutěmi. Námitky o norské a švédské neutralitě nikdo neposlouchal. Švédští představitelů upozorňovali na nebezpečí rozbití většiny svých měst německými bombardéry dříve, než by byli Spojenci s to přivést posily. „Když velmoci vedou válu, nemohou si malé země dovolit hrdinství,“ říkali.

Stalin dobře věděl, že cosi je ve vzduchu, a že tudíž nelze ztrácet čas. Finsko musí být sraženo do kolen, ať do stojí co to stojí.

Vedení bylo přeorganizováno. Řadu velitelů nechal vyměnit nebo popravit. Vrchní velení převzal maršál Semjon K. Timošenko, který se stal novým lidovým komisařem obrany. Generál Mereckov dosavadní vrchní velitel převzal velení 7. armády na západě Karelské šíje. Za bod průlomu byla zvolena obec Summa v západní části Karelské šíje. Pole tam byla otevřená a širá, takže se dalo využít soustředěných tankových a pěchotních sil. Ani hluboké závěje neměly bránit tankům v průniku do finských obranných čar. Timošenko plány pečlivě připravil. Vzal s sebou do západní oblasti posily několika divizí a 13. armáda se připojila k ruským silám v oblasti východní Karelské šíje. Než se tak stalo, zabývali se Rusové neustálými menšími nájezdy, jejichž cílem bylo vyčerpání již tak malátných Finů. Těžká artilerie je nenechávala vydechnout. Do začátku února soustředil maršál Timošenko 25 divizí proti Mannerheimově linii.

1.2.1940 předznamenalo kobercové bombardování finských týlových sil sovětským letectvem začátek konce houževnatého finského odporu. Ohromné masy děl se seřadily kolo na kolo, aby zasypaly Mannerheimovu linii ohnivým a ocelovým krupobitím. Během 24 hodiny dopadlo na pozice u Summy přes 300 000 granátů. Začala největší uzavírací palba do německého ostřelování Francouzů u Verdunu na WWI. U Summy a Lähde dosáhla takové intenzity, že se Rusové uchýlili k její zřídka praktikované, tzv. valivé variantě. Prodlužovali a zkracovali dostřel, aniž by měnili směr palby. Finská průzkumná letadla hlásila, že před Summou z jediného sektoru o šíři asi dvou kilometrů pálí  celkem 104 nepřátelské baterie se 440 děly. Finové disponovali pouze 16 bateriemi menší ráže a kratšího dostřelu. A nezadržitelně spotřebovávali zásoby munice. Rusové zaútočili v šíři 25 km s šesti divizemi a pěti sty letadly. Pěchota chráněná kouřovou clonou a podporovaná tanky postupovala v plukovních a praporních počtech. Narážela v mohutných vlnách, zkoušela obránce a místy prorážela linii. Finům se dařilo zatlačovat ji zpět nočními protiútoky. Tato činnost se opakovala několik dní. Čerství ruští vojáci se přitom brouzdali krvavou lázní celých divizí svých předchůdců.

Ze způsobu, jakým se přizpůsobovali dělostřelecká palba pohybu různých druhů vojsk, se dalo vyčíst, že Rusové se konečně naučili vyladit součinnost různých druhů vojsk. Obranné čáry Mannerheimovy linie vydržely celý týden bez vážnějšího narušení, ale muži, kteří bojovali za Finsko, padali únavou. Neměli za sebe náhradu a museli šetřit střelivem. Ukořistěná výzbroj potřebovala ruskou munici, kterou neměli.

6.2. propukla závěrečná ruská ofensiva. Tři divize se 150 tanky vyrazily na zteč proti 8 kilometrovému úseku fronty, zatímco dvě stě letadel zasypávalo obrannou linii bombami. Úvodní úspěchy nepřítele neměly valný význam, neboť ztráty způsobené kulometčíky, kteří z bunkrů kosili Rusy jako obilí, byly nesčetné. Tisíce zmrzlých ruských těl opět ležely před finskými zákopy a noví útočníci šlapali po nich. Skutečnost, že Rusové nepočítali mrtvé, zbavovala velitele vědomí zodpovědnosti. Vůdcové si nebrali ponaučení z chyb, kterých se při bezohledném vedení války dopouštěli. 6. února bylo vyřazeno z činnosti 50 sovětských tanků.

Nazítří udeřili Sověti dvakrát u Summy a pronikli do regionu Muolaa. Den nato čerstvé síly znovu atakovali 3. divizi, vrhly se částečně i do sektoru druhé a 9.února zasáhly i divizi číslo čtyři.

Do 11. února zaměstnali Rusové celý II. Armádní sbor a pokoušeli se obejít finská křídla u Finského zálivu a Ladožského jezera po zamrzlé hladině za součinnosti tanků, pěchoty a jezdeckých oddílů. Toho dne v 8.20 ráno začala nejtěžší dělostřelecká palba celé války. Přes 100 baterií mířících zejména na Lähde rozsekalo obrannou linii na padrť. Kulometná hnízda se rozsypala. Obránci se drželi statečně, ale nedokázali zabránit tankům v přejezdu nad svými zákopy v místech průlomu, kudy se dovnitř balila i pěchota.

Vážně poznamenaná finská armáda se nezmohla na protiútok. Vojáci byli tak vysílení, že ani řinčení ruských tanků je neudrželo vzhůru. Ztráty se značně rozmnožily. Akce na znovuuzavření průlomu probíhali celou noc, ale nad svítáním zasadili Rusové další rány. Boj zuřil po celý den. Do čelních linií přišli i vojáci z týlových jednotek včetně kuchařů. Finské prapory se dostaly na polovinu až třetinu běžného početního stavu. Necvičení a nezkušení branci a starší muži z posádek a útvarů domobrany museli přímo na frontu a do bojových akcí. Bezprostřední kontakt s nepřítelem působil na nováčky katastrofálně, takže beznadějné decimování armády pokračovalo. Rusové mohli vystřídat mrtvé a raněné novými vojáky, ale Finové nikoho dalšího neměli.

Za kritického stavu u Mannerheimovy linie byly staženy všechny dostupné síly z Laponska a severního břehu Ladožského jezera a poslány na Karelskou šíji. 14. února po prohlídce linie rozhodl maršál Mannerheim o ústup o 3 až 15 km do slabších zmnožených postavení.

Ústup se obešel bez větší pozornosti. Rusové se nesnažili Finy pronásledovat. Na některých místech se přiblížili po rázném ostřelování v finským zákopům a našli je prázdné. Sovětská armáda se pomalu, ale přece prodírala kupředu. Moskva jaksi nechtěla věřit, že otloukání Mannerheimovy linie má konečně úspěch. Finové začali s vyklízením hlavních obranných pozic na Západní šíji 16. února. Bylo třeba stavět nové cesty pro odsun těžké techniky. Zůstali jen malé lehké oddíly které měly zdržet postupující Rudou armádu.

Jakmile Finové zaujali nové dočasné obranné pozice, sebevědomý nepřítel se začal cítit vítězem války. Obránci se ovšem zdaleka nevzdávali. Ztráty tanků kolísaly mezi 10 až 30 denně. Finové nicméně krůček po krůčku ustupovali. Přední linie byla jako děravý hrnec, který porůznu tekl, přičemž se díry již nedaly vyspravit. Tanky se občas odvažovaly pronikat do obrany bez jakékoliv podpory pěchoty. Jakmile se tam jednou dostaly, nevěděly co dál, a setmělo-li se, zaklepala na příklopy smrt. Proto se v případě, že vojáci museli přenocovat uvnitř, stavěly do kruhu a pravidelně pálily všemi směry.

Obranné formace sestavené zhusta ze starších záložníků provázely vážné potíže, ale kromě průlomu u Näykki se jim dařilo náporu vzdorovat. Rusové, se opět vydali na led a ohrožovali pravé finské křídlo. 22. února zaútočili na ostrovy Uuraa ve Viipurském zálivu. U Koivista začalo stahování po zamrzlém moři k západnímu podřeží zálivu. Průlom u jezera Näykki nabíral na rozměrech a bitvy na ostrůvcích u Viipuri často končily smrtí posledního Fina. Za tmy se málokdo dokázal probojovat do bezpečí.

Mezitím se Finové v zoufalství rozhodli vyjet na bojiště s tanky. Třináct lehkých Vickersů, které si dohromady říkaly 4. samostatná obrněná rota, dostalo rozkaz podpořit 3. pěší prapor při kontraofenzivě proti prolomené linii u jezera Näykki. Výpad začal 26.2. v 6:30 ale pouze jedna rota třetího praporu dokázala postoupit vpřed. Zbývající dvě roty utrpěly záhy veliké škody a zůstaly pozadu. Šest tanků bylo vyřazeno z činnosti. V devět hodin útok předčasně skončil.

Závěrečné boje

Finové pomalu skomírali. 30 tisíc padlých za poslední měsíc znamenalo podstatné prořídnutí jejich šiků. Dělostřelecké výzbroje bylo tak málo, že se šanony stěhovaly mezi jednotlivými sektory. Pro nedostatek munice směla děla II. Armádního sboru, který trpěl pod největším tlakem vypálit jen dvě až tři rány v jednom sledu. Podle rozkazů si mohla vojska frontových linií dovolit žádat o dělostřeleckou podporu pouze v případě, že cíl má alespoň sílu praporu. Za takových podmínek nedělalo mnohem početnějšímu nepříteli potíže nacházet slabiny ve finské obranné linii. Kritických bodů bylo všude dost a Rusům stačilo tlačit prostřednictvím nekonečného přísunu čerstvých jednotek. 2. března se sovětské divize pustili do útoku přes Viipuusrký záliv, 6.3. se pevně uchytili a Finské posily odvracely hrozbu odříznutí silnic vedoucích k Viipuri na západ.

Co se týče nabízení západní pomoci tak ve Finsku převažovala skepse. Z oněch 100 000 Britů a Francouzů by totiž dorazil jen nepatrný díl, zatímco valná většina měla zůstat na skandinávském poloostrově a zabezpečovat strategické pozice proti očekávaným německým vpádům.

Francií nabízená síla sestávala z jedné brigády alpské, jedné polské a dvou praporů cizinecké legie. Britové chtěli řídit vylodění v Narviku a Trondheimu a vyslat svoji 42. a 44. divizi. Nedopadly by tyto útvary v pustinách severu stejně bídně jako Rusové? Letci pravděpodobně ne, ale účinnou pomoc letectva nenabízel nikdo.

Další úvahy se týkaly nebezpečí, že v případě přijetí západní pomoci a odmítnutí moskevského mírového diktátu by se celá Skandinávie stala hlavním bojištěm takřka globální války, do níž by zřejmě vstoupilo Německo po boku Sovětského svazu. Vznikla by naprosto nová celosvětová situace s nacisticko-sovětskou aliancí stojící proti západním Spojencům. Zejména Francie si dělala zálusk na to, že se lokální severský konflikt stane součástí širšího bojiště. Finové si uvědomovali že náhlé nabídky pomoci nepřicházejí jen kvůli jejich krásným modrým očím. Čím štědřejších slibů se jim dostávalo, tím více váhali s jejich přijetím. Průvodní komplikace se zdály být horší než mírové podmínky navrhované Rusy.

Spojenci tlačili na Finy, aby se moskevským podmínkám nepoddávali. Slibovali, že vyvinou tlak na Nory a Švédy, aby od nich dostali povolení k tranzitu, což však naráželo na houževnatý odpor skandinávského veřejného mínění. Norsko i Švédsko by tak bylo vtaženo do války, a sice finskou vinou a tázalo by se: „Potřebovali jste opravdu Viipuri a Sortavalu k udržení nezávislosti?

Vláda stále před nesmírně svízelným rozhodnutím, zejména o ohledem na oběti, které národ přinesl. Má se Finsko spolčit se Západem nebo podlehnout Východu?

Německá pohrůžka o přenesení války do Skandinávie v případě přijetí Spojenecké pomoci jenom dodala. 5.3. informovat Stockholm Helsinky že kabinet jednomyslně odhlasoval nepovolit tranzit vojsk přes švédské území. Tento závěr sebral Finům poslední možnost volby.

6.března odletěli přes Švédsko Finští vyjednávači do Moskvy. Po tvrdých jednáních se 13. března 1940 Finsko proměnilo v nejsmutnější zemi světa. Truchlio nad 25 000 mrtvými a 55 000 raněnými, a nad materiálními ztrátami – navzdory morálním vítězství, kterých jeho stateční synové dosáhli. Země byla vydána na milost a nemilost Rusku.

Z úhrného počtu jednoho a půl milionu vojáků vyslaných do Finska asi milion (podle Chruščova) válku nepřežil. Sovětský svaz přišel o téměř tisíc letadel, 2 300 tanků a obrněných vozidel a gigantické množství dalšího vojenského materiálu včetně střeliva, automobilů, nákladních vozů a koní.

Finské ztráty na životech, byť relativně malé, představovali pro národ o 4 milionech obyvatel otřesnou ránu a to za období pouhých 105 dnů.

Podle ustanovení mírové smlouvy zabralo Rusko druhé největší finské město Viipuri, přístav Petsamo v Severním ledovém oceánu, strategickou oblast Hanko, největší finské jezero Ladožské a celou Karelskou šíji, domov 12 procent obyvatel Finska. – skoro 57 000 km čtverečních území. Na evakuaci obyvatelstva a jeho majetku byly vymezeny dva týdny. Největší ztrátou hospodářskou byl v Karélii zánik dřevozpracujícího průmyslu, kvalitních pil, výroben dýhy a rafinerií dřeva. Finsko ztratilo i podstatnou část průmyslu chemického, textilního a kovozpracujícího. 10 procent celostátní produkce těchto odvětví se soustředilo u údolí řeky Vuoksi. Do sovětských rukou padla téměř stovka elektráren.

Lidé v odstoupeném teritoriu dostali právo svobodně se rozhodnout, zdali opustí domovy anebo začnou žít v Sovětském svazu. Ani jediný Fin nezvolil druhou možnost, ačkoli 450 000 občanů mírová smlouva připravila o veškeré prostředky i střechu nad hlavou. Vláda poskytla uprchlíkům na)čely evakuace všechna možná vozidla a zajistila jim dočasné ubytování v jiných částech země. 28. červan 1940 přijal parlament Zákon o nouzovém přesídlení, který běžencům zajistil nezbytná práva.

Mezinárodní dopad Zimní války

Zimní válka výrazně ovlivnila politické plány velkých mocností. U britského ministerského předsedy Chamberlaina  vedl váhavý postoj v době „šíleného snu noci zimní“ k pádu, jenž nastal při nacistické invazi do Norska a Dánska sedm týdnů po Zimní válce. Daladierova francouzská vláda se poroučela o týden později, přičemž Laval využil finského konfliktu jako jednoho z argumentů pro mocenskou změnu.

Co se týče Němců, nebýt neslavného vystoupení Sovětského svazu, sotva by Hitler podcenil potenciál Rudé armády v míře, v jaké tak později učinil. Vzhledem k námaze, kterou Sověti ve Finsku vynaložili, byly dosažené výsledky minimální.

Nezměrné obranné úsilí Finů mělo nepochybně svůj vliv na Stalinova rozhodnutí odporoučet se v daný čas. Podmanit si tak neústupný a nepoddajný lid by znamenalo ošemetný úkol, přičemž partyzánské akce by nesporně pokračovaly do nekonečna.

Z širšího hlediska je patrné, že se Stalin neodvážil zavléci poměrně úzké území Finska do světového konfliktu, neboť se stranil vstupu do války proti Spojencům tam kde prosazovalo své zájmy Německo. Na stávající hranici by Finové s technickou a materiální pomocí Spojenců snadno vytrvali do jara, kdy by sovětský průlom pravděpodobně stál ještě mnohem více obětí než kdykoli jindy.

Maršál S.S. Birjuzov:

Nájezdy na Mannerheimovu linii jsme považovali za operačně a takticky modelovou situaci. Učili jsme vojsko překonávat zdržovací taktiku nepřítele postupnou akumulací sil a trpělivým prokousáváním se slabinami jeho opevnění v souladu s pravidly ženijní odbornosti. Nedostatečnou pozornost jsme věnovali součinnosti jednotlivých druhů vojsk při rychle se měnících podmínkách. Museli jsme se přeškolovat pod nepřátelskou palbou. Zaplatili jsem draze za zkušenosti a znalosti, bez nichž bychom nebyli později schopni porazit hitlerovskou armádu.

Vzhledem k nepomíjející vděčnosti Německu za pomoc při boji o nezávislost, jakož i proto, že Německo nabídlo toužebně očekávanou materiální podporu, se Finové postavili na německou stranu a doufali že se jim tak podaří získat zpět ztracené území. Pokračovací válka začala vyhlášením války SSSR po Sovětských náletech na finská letiště 23.června 1941, finští vojáci v Pokračovací válce namnoze ztratili původní nadšení z obrany vlasti. Válka skončila porážkou v září 1944.

Carl Gustav Mannerheim

Jako mladý důstojník odešel do Mandžuska a Koreje, kde se zúčastnil rusko-japonské války let 1904-05. potom vandroval dosud málo prozkoumanými kraji Asie, hedvábnou stezkou, přes poušť Gobi a Samarkand. Šest let sloužil v Polsku, jež tehdy patřilo Rusku a za první světové války válčil v carské armádě. Oženil se s dcerou známých a zámožných rodičů Anastázií Arapovou, jejíž otec byl carským generálem. Hluboce a věrně miloval staré Rusko jak je poznal během služby v armádě, ale nesnášel bolševismus. Když se vrátil do vlasti, aby vedl Bílé Finy proti Rudým při občanské válce 1918, necítil k Rusku nijaký odpor. Musel se znovu učit finsky aby se domluvil se svými podřízenými. Vedla jej nenávist vůči komunismu a všem jeho cílům. Velel Finské armádě za Zimní i Pokračovací války až do kapitulace Finska v roce 1944.

Pramen:
Paananen, L., Engleová, E.: Zimní válka - Sovětský útok na Finsko 1939 - 1940, nakl. Jota Brno 1996, ISBN 80-85617-73-0
Autor : Karl Schlange / Schlange 🕔03.09.2003 📕21.532

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře