Operační nasazení bombardérů Tu-160 „Blackjack“ (1987 - 2003)

Autor: Martin Smíšek 🕔︎︎ 👁︎ 58.177

 

Reklama

Vývoj strategického bombardéru Tu-160 začal v roce 1973. Roku 1977 byl vojenské komisi představen model tohoto letounu (tehdy ještě označovaného samoljot 70) ve skutečné velikosti a zároveň se rozběhla montáž prvního prototypu. Jeho stavba byla ukončena v první polovině roku 1980. V prosinci téhož roku začaly zkoušky vybavení letounu, které kvůli velkým komplikacím trvaly přes půl roku. 14. listopadu 1981 opustil první prototyp svůj hangár a během jednoho měsíce uskutečnil tři zkušební pojíždění. 25. listopadu se tento letoun dostal do hledáčku amerických špionážních družic. Letadlo bylo vyfoceno na letišti v Žukovském (zde probíhaly jeho zkoušky), jak stojí po boku stroje Tu-144. Prozatím mu bylo přiděleno kódové označení RAM-P, v kódu NATO později dostalo jméno Blackjack. Odhalení Tu-160 výrazně urychlilo práce na jeho americkém protějšku - bombardéru B-1B.

19. prosince (bývá uváděno i 18. prosince) 1981 provedl zkušební pilot Boris Ivanovič Veremjev s letounem první vzlet. Druhý postavený prototyp letounu byl určen pro provádění statických zkoušek. Do testů se taktéž zapojil třetí prototyp zalétaný 6. října 1984. V únoru 1985 prototyp Tu-160 poprvé pokořil rychlost zvuku. Po ukončení první fáze továrních zkoušek testovaly prototyp zkušební letci NII VVS z Akťubinska. Byli jimi piloti a navigátoři V. Smirnov, N. Satarov, S. Popov, V. Neretin, P. Petrov a S. Martjanov. Zkoušky nakonec proběhly úspěšně, a tak bylo doporučeno zahájit sériovou výrobu bombardérů Tu-160, která se rozběhla v závodě číslo 22 v Kazani.

V květnu 1987, po mnoha letech zkoušek ve vojenských výzkumných ústavech, byly Tu-160 zařazeny do výzbroje sovětského letectva. Uživatelem nových Tu-160 se stal 184. „Poltavsko-berlínský“ gardový těžký bombardovací letecký pluk dislokovaný na základně Priluky, která se nachází přibližně 180 km od Kijeva. Tehdejším velitelem jednotky byl plukovník Vladimir Grebenikov. Pluk byl podřízen 106. dálkové bombardovací divizi, jež byla zařazena do sestavy 36. letecké armády s velitelstvím v Moskvě. Primárním úkolem této letecké armády byly mezikontinentální jaderné útoky.

První lety u 184. gardového těžkého bombardovacího leteckého pluku probíhaly pouze na jediném Tu-160, což velmi zpomalilo výcvik osádek. Při letových akcích letoun po přistání  zastavil na vzletové a přistávací dráze a zde došlo k výměně osádek, aby se zbytečně neztrácel čas zdlouhavým pojížděním. Díku tomu se první ze dvou bojových letek pluku stala operační ještě před koncem roku 1987.

V první fázi působení bombardérů Tu-160 u pluku probíhaly také jejich operační zkoušky, během nichž se měl ověřit optimální způsob nasazení těchto letounů.

Prováděly se s nimi lety nad Dálným východem i Severním pólem, v blízkosti amerického kontinentu. Během jednoho letu, jenž trval 12 hodin a 50 minut, se osádka plukovníka Valerije Gorgola se svým letounem dostala na vzdálenost 450 km od kanadského pobřeží.

Během operačního nasazení brzy vyvstaly problémy způsobené nedotaženou konstrukcí letounu. Ještě větší obtíže z provozu Tu-160 měl pozemní personál. Hladina hluku při nahazování motorů dosahovala hodnoty 130 dB, což o 45 dB překračovalo povolené normy. Další ohrožení pro mechaniky představovaly velice agresivní látky použité v hydraulických systémech bombardérů. Jakákoliv obsluha letounů by byla bez speciálních oděvů, obuvi, sluchátek a přileb prakticky nemožná. Dodatečné problémy způsobily nedostatky v technické dokumentaci letadel. Tu-160 pak byly několikrát modernizovány a upravovány jak přímo v Prilukách, tak i v Kazani.

Reklama

Pro urychlení výcviku se začal používat letoun Tu-134UBL, který měl příď trupu s avionickými systémy převzatou z Tu-160. Tyto letouny byly zařazeny do třetí, školní letky pluku. Piloti, kteří na Tu-160 přesedlali z bombardérů Tu-22, tvrdili, že létání na novém typu je mnohem snazší, než na starších letounech. A to i přesto, že před a při přistávání s Tu-160 musel velitel čtyřčlenné osádky vykonat během 15 minut necelých 2000 úkonů, to znamená téměř dva úkony za sekundu.

184. gardový těžký bombardovací letecký pluk uskutečnil první zkušební střelby s řízenými střelami již v létě 1987. Ke cvičným střelbám poté došlo ještě několikrát.

Během celé své služby v dobách SSSR pluk nedržel v rámci ruského strategického systému hotovost s jadernými zbraněmi. Toto nasazení se považovalo za zbytečné, protože bombardéry Tu-160 se prakticky neustále testovaly. Pluk však s největší pravděpodobností jadernými hlavicemi disponoval. Do rozpadu SSSR byl pluk vybaven 19 letouny Tu-160.

Na konci roku 1991, kdy se Sovětský svaz zhroutil, byla většina bombardérů Tu-160 dislokována na letišti Priluky. Bělověžská dohoda navíc stanovila, že vojenská technika připadne tomu státu, na jehož území se v době rozpadu SSSR nacházela. Přesto však Rusové po prohlášení nezávislosti Ukrajiny stačili ze základen Priluky a Uzin tajně odvést všechny bojové hlavice pro střely Ch-55SM. Podobně chtěli získat i strategické bombardéry Tu-160 a Tu-95MS. To se jim však kvůli nedostatku času nepodařilo. Rusko, nástupce Sovětského svazu, tak najednou přišlo o většinu svých nejvýkonnějších strategických bombardérů. Teprve v létě 1992 se na ruském letišti Engels začal formovat 121. gardový těžký bombardovací letecký pluk podřízený 37. letecké armádě. Do jeho výzbroje však bylo postupně zařazeno pouhých šest Tu-160. Na ukrajinské základně Uzin navíc zůstaly létající tankery Il-78, což znamenalo výrazné oslabení bojového potenciálu ruských Tu-160.

184. těžký bombardovací letecký pluk s letouny Tu-160 byl do stavu ukrajinského letectva slavnostně zařazen 8. května 1992. Základnou ukrajinských Tu-160 i nadále zůstalo letiště Priluky. Službu bombardérů Tu-160 však sužovala celá řada problémů. K letounům byl nedostatek náhradních dílů, na jejich běžný provoz nedostačovaly finanční prostředky. Náklady na roční plnohodnotný provoz a údržbu jednoho Tu-160 se totiž pohybují kolem jednoho milionu dolarů. Navíc velké množství pilotů a pozemního personálu tohoto pluku odmítalo přísahat věrnost Ukrajině. S vypětím všech sil se nakonec podařilo provozovat pouhé tři Tu-160, ostatní byly odstaveny.

Rusko se snažilo s Ukrajinou vyjednat návrat strategických bombardérů již po roce 1991. Přestože pro Ukrajinu byly strategické bombardéry zbytečné, protože nesledovala žádné globální cíle, byla jednání náročná a časově zdlouhavá. Do jednání se navíc zapojily Spojené státy americké, které požadovaly dodržení smlouvy CNV-1 o omezení počtu strategických zbraní. Část flotily bombardérů Tu-160 tak musela být zlikvidována. USA na to Ukrajině darovaly 8 milionů dolarů. První byla 16. listopadu 1998 sešrotována „červená 24“(letoun byl vyroben v roce 1989, nálet: 466 hodin). Druhým zlikvidovaným Tu-160 se stala „červená 14“( letoun byl vyroben v roce 1989, nálet: necelých 100 hodin). Dohodu mezi Ruskem a Ukrajinou se nakonec podařilo uzavřít na jaře 1999. Osm Tu-160, tři Tu-95MS a 575 kusů střel s plochou dráhou letu Ch-55SM se mělo dostat do Ruska. Ukrajině byl na oplátku smazán dluh za ropu a zemní plyn ve výši 275 milionů dolarů .

6. listopadu 1999 se na svou novou domovskou základnu Engels poblíž Saratova vydal první z ukrajinských Tu-160. Poslední dva z osmi Tu-160 odlétly z Priluk 21. února 2000.

Reklama

Z 19 Tu-160, které po pádu SSSR zůstaly na Ukrajině, jich osm bylo předáno ruskému letectvu, tři sešrotovány, jeden se má stát exponátem leteckého muzea v Poltavě, dva mají sloužit pro zkušební úkoly a zbytek bude vyřazen.

Všechny Tu-160 tak operují u 121. gardového těžkého bombardovacího leteckého pluku, kde z nich byla sestavena jedna samostatná letka. V pátek 5. května 2000 přistál na základně Engels nový Tu-160, jenž vznikl dostavbou jednoho ze šesti rozestavěných strojů, které se před pádem SSSR nepodařilo dokončit. Jeho cena se vyšplhala na 45 milionů rublů. Stroj byl pojmenován Alexander Molodčij, po Hrdinovy Sovětského svazu, jenž jako jeden z prvních pilotů během Druhé světové války bombardoval Berlín.

Tu-160 mají v ruském letectvu nejnižší provozuschopnost ze všech užívaných letadel, která se pohybuje na úrovni 7 %, přičemž průměr činí 15 %. V roce 2003 u 121. gardového těžkého bombardovacího leteckého pluku celkem operovalo 15 strategických bombardérů Tu-160. Výzbroj útvaru dále tvořily letouny Tu-95MS a Tu-134UBL.

K první operační ztrátě strategického bombardéru Tu-160 došlo ve čtvrtek 18. září 2003, kdy jeden stroj 121. gardového těžkého bombardovacího leteckého pluku havaroval v jižním Rusku, přibližně 750 km od Moskvy. Místo havárie se konkrétně nachází v Saratovském regionu ve Volžské federální oblasti.

Další informace o strategickém bombardéru Tu-160 „Blackjack“ naleznete v článku Tomáše Berky.

Fotografie: AirForce.ru, Militarism.ru, Military.cz

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více