Wings up!

Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔18.12.2006 📕6.138

Hotel Duo, Letecký klub,... Kolem velkého obrazu se Spitfirem visí fotografie s portréty našich veteránů, bývalých příslušníků RAF. Některé z nich mají v rohu přilepený malý červený vlčí mák. Ti nás již navždy opustili a někde nahoře kočírují stáda modrých koní se zlatými kopyty. Čtu si jejich jména,... Hartman, Peřina, Irving, Balejka, Vyhnis... Těch kvítků je víc a víc...

Za poslední měsíc přibyly další tři. Řady našich veteránů opustili pánové plk. Foretník, plk. Müller a gen. Fajtl. Pana Foretníka jsem osobně bohužel nikdy nepoznal. I přes to je to pro mě, stejně jako pro všechny ostatní, co do Dua chodíme, jakož i pro tento národ nenahraditelná ztráta. Vždycky neseme těžce, když nějaká pomyslná židlička u stolu zůstane navěky opuštěna. A když pak jde o někoho, s kým jsme měli tu čest se tu více tu méně pravidelně stýkat, bolí to o to víc. Opakuju se, já to vím. Ale co mám dělat? Když si vzpomenu na plk. Frantu Müllera a jeho dobrosrdečné rozpřáhnutí rukama,... „Pardón, pardón... je to dobrý, oui?...“ K tomu jeho nenapodobitelný šibalský úsměv...

A pan Fajtl? Jedna z největších leteckých legend tohoto národa? Jediný spojenecký letec, který mohl nosit za války legálně plnovous, na což měl dokonce glejt od samotného krále. Slavný velitel, známý spisovatel, kamarád, hrdina a velký muž. Moudrý a plný humoru, vždy ochotný si popovídat a vyprávět, ať už svým kolegům letcům, nebo nám, bláznům, kteří nechtějí zapomenout, nebo i dětem, ve školách, na besedách, všude. Vždycky si musím vzpomenout na Hostivice a jeho setkání s Matějem. Na jeho přívětivý úsměv a pozdrav „Nazdar, sokolíku...“ Nejlepší charakteristiku jsem zaslechl toho smutného odpoledne z úst plk. Dubce. „Byl to z těch RAFáků tady ten nejlepší a nejcharakternější chlap...“ Dá se k tomu vůbec něco dodat?...

Dozvěděl jsem se to těsně před odjezdem do Prahy. Už jsem se oblíkal, že to ještě natáhnu přes školku - Matěj měl slíbeno, že pojede „na dědoušky“ se mnou. Moc se na to těšil a já taky. Jen jsem si ještě na chvilku pustil televizi. Měly být zprávy. Stál jsem jako bez duše a pozoroval míhající se obrázky, poslouchal ta krutá slova,... generál Fajtl,... náš generál,... jako kdyby mi vrazili kudlu do srdce. Vím, byl na tom zdravotně velmi špatně, tak to bylo vlastně jen otázkou času. Smrt pro něj byla prakticky vysvobozením a pro paní Fajtlovou též. Ale i tak,... těžko jsem ta slova chápal a ještě hůř se snažil uvěřit, že je to pravda...

Do Dua na pravidelnou schůzi Sdružení zahraničních letců svobodného Československa 1939-1945 jsme dorazili bohužel s mírným zpožděním - České dráhy, jako vždy. Nestihl jsem tudíž zjistit nic konkrétního, o čem se mělo jednat. Myslím ale, že program pro tento den byl celkem jasný. Flígři nám to po skončení neveřejné části schůze prakticky potvrdili. Kromě pár drobností a hodnocení setkání na ambasádě Velké Británie a v Ostravě na Dni NATO, bylo tématem číslo jedna úmrtí pana generála a ostatních zmíněných letců. Navíc se k tomu přimotali supi z komerčních televizních stanic Nova a Prima, takže se vlastně ani o něčem dalším příliš rokovat nedalo. Mě tak napadá, a tento názor zaslechl jsem z vícero stran, nikdo z médií se neukáže, co je rok dlouhý a najednou si všichni chtějí přihřát polívčičku. Jasně, pan generál byl legenda,... vlastně,... JE legenda,... a publicitu si právem zasloužil, ale proč se páni redaktoři neukážou, když odejde někdo jiný? Proč se neptali na pana Müllera a Foretníka? Proč se neptali na Jardu Vyhnise? Na pana Úlehlu? Na Frantu Elstona? A na desítky a stovky dalších? Asi by to nezvedlo sledovanost. Je mi to jasný, děláte jen svojí práci. Ale je to dost nespravedlivý...

Schůze tedy skončila poměrně brzo a my šli za ostatními do Klubu. Zapojili jsme se do debaty, fotili, vzpomínali, Mates se vrhnul na modely a na knížky. Trošku zlepšení nálady přinesl slavnostní přípitek šampaňským u příležitosti narozenin gen. Štandery. My ale pili i na slávu mrtvých. Nikdo nic neřekl, ale stačilo se podívat do očí. Každý na to myslel...

A nakonec jsme taky skončili v baru u bowlingu. Nad sklenkou červeného z Moravy, s úsměvem a humorem na rtech. Při vzpomínkách na to veselé a pěkné, co nás potkalo. Má to tak být, vzpomínat se nemá ve smutku. Pan generál i ostatní by to tak chtěli. Takže, pánové, je to na Vás a na Vaši památku. Wings up!

Zákeřná mlha přikryla svým pláštěm zemi. Všechno zmizelo, jen kolem bylo smutno, snad neúprosný osud chtěl Tě mít mezi těmi, jimž umřít za vlast povinností bylo…

Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔18.12.2006 📕6.138

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře