Druhá republika

Autor : Richard Aubrecht / Aubi 🕔29.11.2006 📕19.037

Dne 29. září 1938 se v Mnichově z iniciativy britské a americké diplomacie a z podnětu Mussoliniho sešla konference čtyř evropských velmocí, na které Německo zastupoval Adolf Hitler, Velkou Británii Neville Chamberlain, Francii Edouard Daladier a Itálii Benito Mussolini. Jejím tématem bylo jednání o německých požadavcích vůči Československu, které ale přizváno nebylo. Krátce po půlnoci pak přítomní podepsali dohodu, která plně akceptovala německé představy. Ráno 30. září byl tento diktát přijat československou vládou, což v podstatě znamenalo konec první republiky. 

O den později započalo stahování československých jednotek z určených území a jejich obsazování německou armádou, které až na malé úpravy skončilo 10. října. Ještě 1. října pak československá vláda na nátlak Polska nakonec souhlasila také s odtržením značné části Těšínska (810 km2, zbylo 468 km2), části Oravy, Spiše, Kysuc a Šariše.

Do třetice se připojilo Maďarsko. Mezi 9. a 13. říjnem proběhla v Komárně československo-maďarská jednání o odstoupení jižních oblastí Slovenska a Podkarpatské Rusi, na kterých ale nedošlo k žádné dohodě a záležitost byla předložena arbitrážnímu rozhodnutí do Vídně. Toto jednání skončilo 2. listopadu rozhodnutím německého ministra zahraničí von Ribbentropa a italského ministra zahraničí G. Ciana, podle  kterého mělo Československo odstoupit ve dnech 5. – 10. listopadu Maďarsku 11 927 km2 s více než milionem obyvatel, a to téměř polovinu Podkarpatské Rusi včetně Užhorodu a část jižního a východního Slovenska). Československo tak po Mnichovu ztratilo celkem 41 098 km2 a 4 879 000 obyvatel. Z necelých 10 milionů obyvatel, kteří v ČSR zbyli,  bylo stále 378 000 Němců, tedy asi 4%, a 92 000 Maďarů. Ztraceno bylo 40 % průmyslové kapacity a narušeny byly skoro všechny důležité dopravní spoje.

Na mnichovské události zareagovala vláda gen. Syrového 4. října částečnou rekonstrukcí, kde bylo největší změnou vystřídání Kamila Krofty na křesle ministra zahraničí Františkem Chvalkovským, bývalým velvyslancem v Itálii, ovlivněným fašismem. Pátého pak Beneš abdikoval na svou funkci prezidenta a 22. října odletěl do Anglie. Byla zcela opuštěna orientace na země, které nás v Mnichově opustily, a místo toho se nová vláda soustředila na vztahy s Německem. 

Mnichov také velmi posílil separatistické tendence na Slovensku. Na shromáždění v Žilině se už 6. října většina slovenských politických stran (s výjimkou komunistů a sociálních demokratů) poddala Hlinkově slovenské ľudové straně a podepsala tzv. Žilinský protokol a Manifest slovenského národa, požadující autonomii Slovenska a vytvoření samostatné slovenské vlády. První slovenská autonomní vláda byla jmenována o den později, v čele s J. Tisem, a měla čtyři ministry, kteří se zároveň stali členy vlády československé. Společně s tím začalo i vystěhovávání Čechů ze slovenského území. 11. října pak byla jmenována i autonomní vláda Podkarpatské Rusi, v čele s promaďarským Andrejem Bródym, která ale byla 26. října nahrazena vládou Augustina Vološina, vzhlížejícím spíše k Německu. Výsledkem snah Tisa i dalších pak byly ústavní zákony o autonomii Slovenské krajiny (č. 299/1938 Sb.) a o autonomii tzv. Podkarpatské Rusi (č. 328/1938 Sb.), přijaté Národním shromážděním 19. listopadu. Oficiálním názvem státu se stalo Česko-Slovensko.

Z pozic demokratických i autoritativních ze začaly ozývat hlasy, že je okamžitě nutno zastavit veškeré stranické spory a je potřeba sjednotit politiku, aby už nikdo nebyl vylučován z vlivu na stát a aby se vzájemnými spory zbytečně nevybíjela energie. Staré strany byly často přímo obviňovány, že zavinily novou situaci, hlavně ze strany různých ultrapravicových a fašizujících organizací, jako byly stará Národní obec fašistická (NOF) a Vlajka i nově vzniklá Akce národní obrody (ANO), která vznikla 30. října a v jejímž čele byl prof. Karel Domin, po něm prof. Stanislav Mentl. Stoupenci tohoto hnutí chtěli dovršit fašizaci státu a sjednotit národ v jediné totalitní straně na základě programu nacionálního češství, ve vztahu k zahraničí se pak přimknout k ose Berlím-Řím. 

Postupně se začalo organizovat jakési národní souručenství, které mělo organizovat veškeré politické síly ve státě. Levicové strany, jako ČSSD, ČSNS (Československá strana národně socialistická) a část ČSL (Československá strana lidová) ale prosazovaly systém dvou až tří stran, aby tak nedošlo k soustředění moci do jedněch rukou a dalšímu omezení již tak narušené demokracie. Výsledkem nekonečných jednání se 18. listopadu stalo prohlášení Národe český!, otištěné v denním tisku, ve kterém se oznamovalo rozpuštění strany agrární, živnostnické, národně socialistické, lidové, Národního sjednocení a Národní ligy a vytvoření nové Strany národní jednoty (SNJ) v čele s Rudolfem Beranem, jejímž úkolem mělo být provedení obrody národního života a vést národ ke vzestupu. Hlavním jejím cílem byla autoritativní demokracie a odstranění dosavadních vládních koalic, které měly být nahrazeny jedinou občanskou vládní stranou. Veškerá kultura a školství měly být přizpůsobeny duchu národa, jejich základem měla být "svatováclavská tradice", národ, rodina a katolická církev.

České fašistické hnutí mělo být podle představ Berana a dalších představitelů nové strany neutralizováno tím, že bude pohlceno a v rámci jediné strany bude obklopeno zástupci bývalých stran demokratických. Proto byla zahájena jednání i s NOF, v té době přejmenované na Národní tábor československý, která ale zůstala až do okupace víceméně nezávislá, a do SNJ přešla i část voličů ANO. Pod tlakem krajně pravicových členů SNJ dokonce přijalo ustanovení, že se členem strany nesmí stát osoby židovské národnosti. Ne všichni krajní nacionalisté a fašisté se ale nechali přemluvit ke spolupráci. Část radikálů v NOF byla nespokojena s Gajdovým lavírováním ohledně vstupu do SNJ a pokoušela se pomocí štvavé kampaně proti židům, „benešovcům“ a dalším údajným viníkům pomnichovské krize získat vlastní samostatný podíl na moci mimo SNJ. Podobný boj proti „nezdravým zásadám internacionalismu a humanitářství“ zahájilo i ANO, které mělo údajně dobré kontakty s NSDAP a snad mělo být z německých zdrojů i financováno - Německo si rozhodně nepřálo v ČSR stabilní režim. Vláda se sice proti největším radikálům snažila zakročovat, například 11. listopadu zákazem Vlajky, ta ale přesto působila v ilegalitě a v únoru 1939 dokonce uskutečnila několik pumových atentátů.  

Jako loyální opozice k SNJ vznikla 11. prosince z iniciativy sociální demokracie Národní strana práce, aby umožnila alespoň nějakou protiváhu autoritativním a konzervativním tendencím SNJ. Vedoucími činiteli byli Antonín Hampl, Bohumil Laušman, Jaromír Nečas, tiskovým orgánem se stala Národní práce. Vzorem pro ni se pak stala britská Labour Party. Do této nové strany pak vstoupila i část levicověji orientovaných voličů národních socialistů z legionářských a sokolských kruhů a část lidovců, naopak z obavy z kompromitace a možných obvinění z marxismu, od něhož se nová strana distancovala, nebyli přijímáni komunisté, jejichž strana pozastavila činnost již 20. října. 27. prosince pak ministerstvo vnitra komunistickou stranu rozpustilo a komunisté přešli do ilegality. Strana práce pak do konce druhé republiky sice setrvávala v opozici, ale byla to opozice opatrná, která neměla zavdat příčinu k nějakému zákroku proti ní. 

Víceméně mimo oba hlavní politické proudy stáli také opoziční poslanci, kteří protestovali proti Mnichovu a měli organizační základnu ve Výboru na obranu republiky. Zahrnovali jak vyhraněné vlastence, jako byl Ladislav Rašín a Vlastimil Klíma, a demokraty probenešovského zaměření, tak i komunisty. Rašín i další zůstali v písemném kontaktu s Benešem, který s nimi počítal jako s budoucími vedoucími odboje, který měl podle jeho odhadu brzo nastat. Vznikla tak skupina, ve které byli kromě Rašína například i Zdeněk Bořek Dohalský, Jan Jína, Prokop Drtina a Jaromír Smutný, na jejímž základě později vznikla odbojová organizace Politické ústředí. Do ilegality se po svém zákazu dostala KSČ, která ale měla zkušenosti již z let 1933-1934 a brzy vytvořila své první ilegální ústřední vedení v čele s Emanuelem Klímou, Janem Zikou, Eduardem Urxem a dalšími. Gottwald odletěl do Moskvy již 9. listopadu. Jako další činitel v demokratické (či demokratičtější, chcete-li) části politického spektra Druhé republiky pak působila i Dělnická akademie a Petiční výbor Věrni zůstaneme, a také Národní hnutí pracující mládeže, původně samostatná složka Národní strany práce, která v sobě slučovala mládežnické organizace bývalých levicových stran.

Sjednocovací snahy probíhaly i na Slovensku, kde se 8. listopadu Hlinkova slovenská ľudová strana a slovenská agrární strana dohodly na vytvoření celonárodní strany, do níž pak postupně vstoupily i další slovenské politické subjekty. Vzniklá strana přijala jméno Slovenská ľudová strana, strana slovenské národní jednoty. Už 28. října se nařízením slovenské vlády Hlinkova garda stala jedinou brannou organizací na Slovensku. Struktura zahrnovala místní, okresní a oblastní velitelství a Hlavní velitelství. Nejvyšším velitelem byl J. Tiso, hlavním velitelem K. Sidor, po něm A. Mach. Ve sejné době byla také na Podkarpatské Rusi zastavena činnost všech politických stran a povolena byla pouze Ukrajinská národní jednota. 

Potom, co byla alespoň nějak stabilizována politická situace, došla řada i na volbu nového prezidenta na místo odstoupivšího Beneše. Kandidáti byli vybíráni tak, aby nikdo z nich nebyl politikem, proto se nakonec zúžený výběr zastavil u představitelů nejvyšších nezávislých kontrolních úřadů, tedy u Nejvyššího kontrolního úřadu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu, jehož prezidentem byl dr. Emil Hácha, na kterém se nakonec představitelé SNJ shodli. Hácha nakonec souhlasil a poté, co byl na poslední chvíli penzionován ze své původní funkce, aby splnil podmínku volitelnosti do funkce prezidentské, byl 30. listopadu zvolen, přičemž jako osoba přijatelná i pro Slováky, Rusíny a české Němce dostal 272 hlasů z 312 možných. 

 V den volby také podaly všechny vlády demisi. V čele nové česko-slovenské vlády 1. prosince stanul Beran, druhou autonomní slovenskou vládu  vedl Tiso a byla reorganizována také vláda Podkarpatské Rusi, jejímž předsedou zůstal Augustin Vološin.

Nová Beranova vláda se pod nátlakem Německa orientovala stále více autoritativně, snažila se uspokojit volání po vládě silné ruky, a zároveň potlačovat extremisty. V rámci rozsáhlých ústupků německé menšině byla dokonce povolena NSDAP a na německých školách byly zavedeny norimberské zákony, 16. února 1939 byl dokonce přijat nový program NSJ, počítající se zřízením stavovského státu podle italského vzoru.

Zemi ale stále více ohrožovaly slovenské separatistické snahy. Jejich nositeli byli především V. Tuka, F. Ďurčanský, zástupce velitele Hlinkovy gardy K. Murgaš a  šéf propagandy Šaňo Mach. Již 12. října jednal Ďurčanský s H. Göringem a nadhodil možnost úplného odtržení Slovenska. Znovu jednal Ďurčanský a M. Pružinský s Göringem v Berlíně 28. února, o finanční pomoci Slovensku. Göring tuto pomoc přislíbil, ale pouze pod podmínkou rozbití ČSR. Podobně proběhlo jednání Tisa a Sidora s říšským ministrem Arthurem Seyss-Inquartem 7. března v Bratislavě. Tiso sice chtěl také samostatnost Slovenska, ale patřil k „umírněným“, tj. dával přednost oddělení postupnému. Jako argument pro slovenské vyhlášení nezávislosti používali Němci výhružku, že přenechají Slovensko napospas Maďarsku. 

Beranova vláda, která samozřejmě vývoj na Slovensku sledovala, se rozhodla zakročit. Hácha zbavil členy slovenské vlády moci a  sesadil Tisu, v noci z 9. na 10. března vyhlásil generál Bedřich Homola v Banské Bystrici stanné právo. Po tomto tzv. Homolově puči byla ustavena nová slovenská vláda v čele s umírněným velitelem Hlinkových gard Karolem Sidorem. Ten se opřel o tuto gardu, dosáhl odvolání mimořádných opatření a také vládního vojska a četnictva ze Slovenska a propuštění většiny zatčených slovenských politiků - Tiso odešel na svou faru v Bánovcích, zatímco Ďurčanský se zatčení vyhnul útěkem do Vídně. Tiso byl ale vzápětí, 13. března, pozván do Berlína k Hitlerovi, kam se dostavil také Ďurčanský a kde byl Tiso uvítán jako hlava státu. Hitler požadoval okamžité odtržení Slovenska od Česko-Slovenska a vytvoření samostatného slovenského státu. Jinak hrozil, že v případě nesouhlasu přenechá slovenský prostor Maďarům, kteří se prý již blíží k hranici. Sidor sice na Tisovu žádost zařídil svolání slovenského sněmu, ale jeho vláda odmítla samostatnost vyhlásit a raději podala demisi. 14. března pak slovenský sněm vyhlásil v Bratislavě nezávislý a samostatný stát. Maďarsko zaslalo česko-slovenské vládě ultimátum, v němž žádalo okamžité odstoupení Podkarpatské Rusi a zároveň zahájilo vojenské akce k její okupaci. Generál Lev Prchala sice dostal z Prahy příkaz k vyklizení pozic, ale část 12. pěší divize generála Svátka se postavila Maďarům na odpor, který trval ještě dva dny.
  Zároveň také obdržel prezident Hácha pozvání, aby se dostavil na oficiální návštěvu do Berlína, kam přijel s Chvalkovským ještě večer 14. března. Chvíli po půlnoci mu pak bylo Hitlerem oznámeno, že za několik hodin proběhne okupace zbytku českých zemí a jejich připojení k Říši. V případě nesouhlasu s okupací vyhrožoval zničením Prahy bombardováním. Hácha tomuto nátlaku nakonec podlehl, stejně jako vláda. Během 15. března pak byla zahájena okupace českých zemí německou armádou.

Literatura:
Rataj, Jan. O autoritativní národní stát. Ideologické proměny české politiky v druhé republice 1938-1939. Karolinum, Praha, 1997.
Gebhart, Jan - Kuklík, Jan. Druhá republika 1938-1939. Svár demokracie a totality. Nakl. Paseka, Praha 2004.
Čapka, F. Dějiny zemí koruny české v datech.  Libri Praha, 1998.
Autor : Richard Aubrecht / Aubi 🕔29.11.2006 📕19.037

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře