V červnu 1941 se v prostoru Brestu Litevském nacházela 4. sovětská armáda, která „dobyla“ Brest-litevskou pevnost už na Polácích v září 1939 a poté uskutečnila legendární společnou přehlídku s Guderianovými divizemi. O jejím osudu počátkem německého vpádu pojednává následující článek.

Brána do Brestské pevnosti
commons.wikimedia.org

Výchozí situace

Po rozdělení Polska na podzim 1939 mezi nacionálně sociální Německou říši a internacionálně sociální Sovětský svaz vznikla nová hranice, již tvořily místně i značné výběžky. V západním Bělorusku se hranice v prostoru Bialystoku vklínila ostrým obloukem hluboko do území okupovaném Německem. A právě v tomto výběžku byly soustředěny hlavní síly Západního frontu.

Bialystocký výběžek byl vpravdě sovětským klínem, hluboko vraženým do německé hranice. V ostří klínu stála mohutná 10. armáda Západního frontu. Armádě velel genmjr. K. D. Goluběv. 10. armáda sestávala z pěti armádních sborů: dvou mechanizovaných (6. a 13.), jednoho jízdního (6. jízdní), a dvou pěších (1. a 5.). Mimo to byl součástí 10. armády 66. opevněný prostor, 155. střelecká a 9. smíšená letecká divize (s 435 letouny, z nichž 2/3 byly moderní MIG-3).Celkem měla 10. armáda 4 tankové, 2 motorizované, 6 pěších, 2 jízdní a 1 leteckou divizi a k tomu 1 opevněný prostor. Nejsilnější jednotkou 10. armády byl 6. mechanizovaný sbor. Bylo v něm 1021 tanků, 229 obrněných vozidel, z toho 114 typu KV a 238 T-34.

Slabost 10. armády spočívala ale nikoli v její síle či vybavení, ale v jejím postavení. Byla totiž dislokována na ostří klínu vraženého do nepřátelského území. Už v době míru byla 10. armáda ze tří stran obklopena německými divizemi. Na křídlech, v základně klínu, se nacházela: severně 3. armáda genpor. V. I. Kuzněcova, sousedící dále s 11. armádou, a jižně 4. armáda genpor. A. A. Korobkova, opírající se o Brest Litevský, která na druhém křídle sousedila s 5. armádou. V týlu Západního frontu se rozvíjela 13. armáda. 10. armáda nebyla vystavena ničivému úderu přímo. Ten byl proveden proti 3. a 4. armádě na křídlech. Hoth a Guderian obešli 10. armádu ze dvou stran a vzadu uzavřeli kruh obklíčení. V prostoru Baronoviči se nacházelo velitelské stanoviště Západního frontu, poté co Guderian obsadil Baranoviči 27. června a pokračoval směrem na Minsk, kde se setkáním 2. a 3. tankové skupiny uzavřel kotel, v němž uvízla 10. armáda, zbytky 3., 4. a 13. armády a několik samostatných sborů a divizí – takřka celý Západní front. Němci zajali 324 000 sovětských vojáků a ukořistili 3332 tanků, 1809 děl a množství dalšího vojenského materiálu.

Mapa postupu fronty, 21. 6. 1941 až 9. 9. 1941
commons.wikimedia.org

Tolik k celkové situaci a nyní se zaměříme detailněji na roli 4. armády v této ostudné tragédii, a to především proto, že ohniskem její obrany bylo město Brest Litevský se svou pevností.

Dělostřelectvo bránící se strany

V okamžiku vypuknutí války sestávala 4. armáda pod genmjr. A. A. Korobkovem ze 28. střeleckého a 14. mechanizovaného sboru, dvou pěších a jedné letecké divize, 62. opevněného prostoru, kobrinského brigádního obvodu protivzdušné obrany a 120. dělostřeleckého pluku RGK. Celkem tvořilo 4. armádu osm divizí: čtyři pěší (6., 42., 49. a 75.) dvě tankové (22. a 30.), jedna motorizovaná (205.) a jedna letecká (10.). Jednotky NKVD byly zastoupeny pohraničním oddílem NVKD a 132. zvláštním eskortním praporem NKVD. Brestský opevněný prostor lze ekvivalentně přirovnat k síle divize. Kromě toho byl v Brestu umístěn 33. ženijní pluk a vojenská nemocnice, oboje pod přímým velením vojenského okruhu, dále týlové jednotky a sklady. Klíčové mosty přes řeku Západní Bug v prostoru 4. armády, bez nichž se nemohl německý tankový útok rozvíjet, dva železniční (Brest a Semjatiče) a čtyři silniční (Drochičin, Koden, Domačevo a Vlodava), byly pod přímou ochranou 89. pohraničního oddílu.

Jako u každé pevnosti klíčovou složkou je její palebná síla. Dělostřelectvo pevnosti už popsal ve svých přípěvcích pevnost Jirka Vrba, a tak se omezím na výčet podpůrných složek. V Brestu byl štáb 28. pěšího sboru, kterému kromě divizního dělostřelectva (6. a 42.) přímo podléhaly dva dělostřelecké pluky sboru (447. a 455.), každý z dělostřeleckých pluků sboru měl 36 houfnic ráže 152 mm. 477. dělostřelecký pluk sboru byl dislokován přímo v Brestu, 455. pluk měl stanoviště na dělostřeleckém polygonu pět kilometrů jižně od Brestu. Přímo ve městě byla též 6. a 42. divize, každá o pěti plucích, z nichž jeden byl houfnicový a jeden kanonový. Dále byl ve městě dělostřelecký pluk 22. tankové divize. Severně od Brestu byla 49. divize a jižně od města 75. divize, každá též se dvěma dělostřeleckými pluky.

Německé přípravy

Na německé straně byla na úder proti Brestské pevnosti speciálně připravována 45. pěší divize. Prapory jejích pluků 130. a 134. v týdnech předcházejících vlastnímu útoku nacvičovaly s německou důkladností útok přes řeku. Vojáci II. a III. praporu 135. pěšího pluku měli dobýt Severní a Západní ostrov a centrální úsek s kasárnami.

Během příprav útoku sestrojilo zpravodajské oddělení přesný model pevnosti, založený na studiu leteckých snímků a plánů, ukořistěných v roce 1939. Dva prapory ze 130. pěšího pluku měly vést útok na Jižní ostrov a pokusit se zároveň obsadit město Brest, ležící jižněji. Vojáci byli informováni o tom, jak důležité je obsadit mosty, k nimž pevnost ovládá přístupy. Bez nich by byl postup tankových svazů do sovětského týlu ohrožen. Pro podporu hlavního náporu bylo určeno 18 dalších pěších praporů.

Velící důstojníci prováděli důkladnou rekongoskaci terénu.

Guderian: „Pozorovali jsme nádvoří brestlitevské Citadely a viděli jsme, jak tam čety sovětských vojáků provádějí pořadová cvičení za doprodovu vojenské kapely. Bojová stanoviště na břehu Bugu nebyla obsazena.“

Brestská pevnost v červnu 1941
commons.wikimedia.org

První úder

První útok skupiny armád Střed provedla ženijní úderná skupina ze 3. roty 39. ženijního praporu pod velením poručíka Moellhoffa. Ten byl přesvědčen, že zvuk přelétávajících letounů zburcuje sovětské pohraniční jednoty, a proto vedl svou skupinu přímo k mostu přes řeku Bug u Kodenu. Ve tři hodiny ráno němečtí ženisté zajali čtyři sovětské strážné a zajistili most pro průjezd dalších jednotek. To vše proběhlo ještě před začátkem dělostřelecké přípravy.

Hlavní útok na pevnost

22. června 1941 ve 4 hodiny 10 minut začalo ostřelování Brestu a brestské pevnosti. Dělostřeleckou přípravu zahájilo dělostřelectvo 45. pěší divize a XII. armádního sboru. Dále byla palba proti pevnosti vedena devíti lehkými a třemi těžkými bateriemi, jednou supertěžkou baterií a třemi oddíly moždířů.

Tři hodiny poté zaslal velitel sovětské 4. armády genmjr. A. A. Korobkov ze svého velitelského stanoviště v Kobrinu situační hlášení, určené velitelství Západního frontu: „Hlásím: v 04:15 hodin 22.června 1941 zahájil nepřítel palbu na pevnost v Brestu i na oblast města. V téže době podniklo nepřátelské letectvo útoky na letiště v Brestu, Kobrinu a Pružanech. V 06:00 dělostřelecká palba v prostoru Brestu zesílila. Město hoří.“ Krátce poté bylo velitelství 4. armády zasaženo náletem Stuk.

Německá dělostřelecká palby kryjící útok pěchoty, která v útočných člunech překročila řeku, byla načasována tak, že se každé čtyři minuty měla přenést o 100 m dopředu a tak krýt postupující pěchotu. Čtyřobloukový železniční most, překlenující řeku severně od pevnosti, byl dobyt útokem 3. roty 135. pěšího pluku pod velením poručíka Zumpeho. Po zajištění mostu trvalo jen 15 minut, než jej začaly překračovat obrněné síly na svém výpadu do sovětského týlu.

Nedaleko od železničního mostu překonávala řeku v devíti útočných člunech úderná skupina, tvořená ženisty ze 130. pěšího pluku a 81. ženijního praporu. Ženisté pod velením poručíka Kremera měli za úkol obsadit mosty vedoucí do Citadely a silniční most. Jakmile jejich čluny vyrazily na řeku, zasáhla je dělostřelecká palba raketometů Nebelregimentu 4, která zničla 4 útočné čluny a zabila 20 mužů. Skupina přesto dorazila k mostům. Jedna ze skupinek dosáhla ostrova s Citadelou a zůstala tam po dva dny odříznuta. Obojživelný útok byl podporován úderem vedeným po zemi. Kampfgruppe Lohr ze 130. pěšího pluku. Silniční most byl obsazen v 03:55. K polednímu se praporům 135. a 130. pěšího pluku podařilo na několika místech proniknout hluboko do pevnosti. Východní fort na Severním ostrově i Důstojnický klub byly však stále ještě v sovětských rukou. V odpoledních hodinách byl do boje nasazen 133. pěší pluk, za podpory útočných děl StuG III, která poskytla přímou dělostřeleckou podporu. Do večera bylo v boji zabito 21 důstojníků a 290 poddůstojníků a mužstva. Útok uvázl na místě a velení stáhlo pěchotu, aby umožnilo bombardování a ostřelování bez rizika ohrožení vlastních vojáků. Podařilo se to všem kromě malé skupiny ze III. praporu, odříznuté u pevnostního kostela. V poledne třetího dne útoku se skupině z I. praporu 133. pěšího pluku podařílo navázat kontakt se skupinou vojáků odříznutých u kostela. Ti udržovali po celou dobu rádiové spojení s hlavními silami a odolávali jak německému dělostřeleckému ostřelování, tak i sovětské palbě z pěchotních zbraní.

Němečtí ženisté a úderné oddíly pěchoty čistili jednotlivá ohniska odporu, za podpory přímé palby útočných děl a protitankových kanonů, nasazených k tomuto účelu. Pěchota často využívala tyčové nálože.

Dne 26. června se ženisté na Severním ostrově přiblížili k objektu, k němuž položili velkou nálož. Po jejím odpálení se zmocnili 450 omráčených sovětských vojáků. Na Severním ostrově tak zůstal v rukou sovětů již pouze objekt zvaný Ostfort. Jeho obránci bojovali natolik houževnatě, že se velení 45. pěší divize, po neúčiném nasazení plamenometů, uchýlilo k obléhací taktice – jako nejúčinnější se ukázala žízeň. Na situaci uvnitř fortu vzpomínal Georgij Karbukov: „Němci rozmístili na svém břehu řeky obrovské světlomety, jimiž osvětlovali naši stranu. Každý keř byl osvětlen, a pokud se někdo z nás pokoušel seběnout dolů k řece a přinést třeba jen malou plechovku vody, byl okamžitě odhalen. Mnoho našich na tom břehu skončilo.“

Jádro posádky Východního fortu tvořilo 20 důstojníků a 370 vojáků 393. protiletadlového praporu 42. střelecké divize. Koncem šestého dne bojů byl Východní fort stále ještě v sovětských rukou. 29. června nasadila Luftwaffe do útoku bombu SC 1800 a její zásah znamenal konec odporu ve Východním fortu. U jeho trosek kapitulovalo 389 mužů.

Celkem stály týdenní boje o Brest-litevsk 45. pěší divizi na 500 padlých a tisíc zraněných mužů.

Obrana Brestské pevnosti​ - 22. – 29. června 1941

Závěr

Srovnáme-li vzájemně situaci s rokem 1939 a jak dlouho vzdorovala ve srovnání se sovětskými silami podstatně slabší polská posádka, pak se jen těžko ubráníme tvrzení, že rychlá sovětská porážka roku 1941 má rozměr přímo ostudný. Delší odpor izolovaných skupinek, kterým bylo také díky rychlému německému průniku do hlubokého sovětského týlu zabráněno v ústupu, byl sice propagandisticky využit k zamlžení tohoto tragického selhání sovětské armády – včetně udělení titulu „pevnost-hrdina“ – ale těžko mohl zakrýt holá fakta. Totiž že rychlý pád pevnosti a hluboký průnik německých tanků umožnil uzavřít mohutné strategické obklíčení, v němž bylo zničeno jádro sil Západního frontu. Přitom obranná postavení 4. sovětské armády byla díky fortifikacím zdaleka nejsilnější v celém Západním frontu.

Početné zastoupení silných jednotek v obranných postaveních za řekou, krytých dělostřeleckou silou, o jaké si Poláci roku 1939 mohli nechat jenom zdát, a silné letecké jednotky nebyly schopny zabránit tomu, aby Němci neobsadili všechny klíčové přechody přes vodní překážky, které umožnily rychlým silám postup do sovětského týlu. Skutečnost, že sovětskými ženisty nebyly zničeny mosty jak ve městě samotném, tak ve vlastní pevnosti, nelze podle mého mínění odbýt jen odvoláním na německý moment překvapení.

Vojskům pod velením Guderiana, kterému se tak po necelých dvou letech podařilo dobýt stejnou pevnost podruhé, se podařilo dobýt početně obsazenou a silně vyzbrojenou nepřátelskou pevnost útokem několikanásobně překonávajícím vodní překážky se snadností, s níž němečtí plánovači útoku nepočítali.

To, že s pevnostními stavbami Brest Litevska je nutno stále počítat, museli dokázat až roku 1944 tentokráte němečtí obránci, a sovětská vojska si musela její dobytí krvavě zaplatit a poznat tak na vlastní kůži, o jakou příležitost dát Němců obdobnou lekci v roce 1941 se připravila.

Zdroj:
osobní archiv autora