Československá obrněná technika – 2. část

Autor : Marty / marty 🕔16.08.2003 📕15.104

Podobné články

Další články autora

Zlomem pro československou obrněnou techniku byl rok 1922 a  francouzský lehký tank Renault FT-17. Prototypově byl vyzkoušen v roce 1917 a okamžitě zaveden do výzbroje francouzské armády. Odborníci jej považovali za nejlepší tank ve své kategorii a všechny státy, které budovaly obrněné jednotky, jej toužily mít ve výzbroji. Také velení čs. armády se je rozhodlo koncem roku 1919 opatřit pro vznikající útočnou vozbu. Jenže tanky byly velmi drahé - v roce 1920 stál jeden 100 000 franků.

Byl tedy naplánován nákup šesti kusů tanků FT-17. Náčelník francouzské vojenské mise, gen. Pellé však se souhlasem ministra nár. obrany Klofáče objednal 75 strojů za zhruba  50 milionů korun! Naštestí se tento, pro náš stát neralizovatelný plán podařilo zastavit.  Francouze ovšem zrušení velké objednávky popudilo natolik, že odmítli dodat byť i jen jediný tank.

Trvalo celé dva roky, než se podařilo Francouze uklidnit a po obtížných jednáních byl tedy nakonec první stroj dodán roku 1922 výcvikové jednotce útočné vozby v Milovicích. V roce 1924 měla čs. Armáda už impozantní počet sedmi tanků FT-17, a tím i nosný typ „obrněnce“. Vozidla zůstala ve výzbroji dalších deset let. Poslední kusy, používané k výcviku řidičů, byly vyřazeny až v roce 1939

FT-17 byl sestaven z ocelových plechů o síle 6 až 16 mm. Čelní stěna kulaté věže měla tloušťku 22 mm. Velitel a současně střelec obsluhoval ve věži buď 3,7 cm dělo Puteaux SA nebo 8 mm kulomet Hotchinks. V zadní části vozidla byl uložen čtyřválcový benzinový motor Renault. Tank dokázal na silnici vyvinout nejvyšší rychlost 7,8 km/h s dojezdem 35 km. Hmotnost činila 6,5 tuny v kulometné a 6,7 tuny v dělové verzi. Ale vraťme se ještě na chvíli zpět do doby, kdy F-17 byl ještě budoucností – do roku 1918
 
V Evropě skončila první světová válka, muži se vraceli z fronty domů a 28.října 1918 vzniklo samostatné Československo. Bylo jasné, že nový stát potřebuje i novou armádu, a to moderní. Během války se muži na frontě seznámili s posledními výkřiky techniky, určenými k zabíjení. Bylo téměř logické využít jejich zkušenosti k výrobě obrněné techniky.

Bohužel všechno bylo jinak. Vývoj se ale ubíral spíše slepými uličkami a provázela ho řada  bolestných omylů.

Například továrna Škoda získala v roce 1919 objednávku na stavbu dvanácti obrněných automobilů na podvozku Fiat-Torino.Vozy se vyznačovaly poměrně vysokou karoserii se dvěma malými věžičkami - každou s kulometem Maxim 08. Měly však také velkou slabinu – motor s nízkým výkonem a kola s úzkými obručemi, která vylučovala použití v terénu. Když se připočetly i neúčinné brzdy a řada dalších drobnějších  nedostatků, nelze se divit, že vozy byly již v roce 1925 vyřazeny.

Blýskat na lepší časy se škodovce začalo v roce 1923. Tehdy byly dokončeny dva prototypy PA-1. Koncepce byla na svou dobu revoluční, protože firma zvolila speciální šasí. Mělo náhon i řízení na všechna čtyři kola a jezdilo vpřed i vzad stejnou rychlostí.Také mělo dva řidiče – jeden seděl vpředu a druhý vzadu. Každý z nich přitom mohl kdykoli pomocí reverzní páky převzít řízení.

I toto vozidlo ovšem mělo některé nedostatky. Ty byly odstraněny v následující typové řadě pancéřových automobilů PA-2. Slavná „Želva“ se chlubila nezměněným podvozkem, ale zároveň i přepracovanou karoserii. Byla odstraněna věž, čímž se snížila silueta a zvýšila stabilita vozu. Povrch karoserie se zaoblil, což zlepšilo balistickou ochranu. Čtyři kulomety Maxim 08, umístěné v rozích bojového prostoru teoreticky umožňovaly palbu na všechny strany. Zásoba nábojů činila 9000 kusů na kulomet. Vozy dosahovaly na silnici rychlosti až 70 km/h. Nějaké „mouchy“ se ovšem přece jen najít daly: průchodnost terénem značně omezovala vysoká hmotnost - 7,36,t a nízká světlost podvozku. Další nevýhodou bylo málo místa v bojovém prostoru - střelci nemohli obsluhovat dva kulomety současně.

Paradoxem zůstává, že přestože tyto stroje nebyly nikdy zařazeny do výzbroje, byly převzaty do stavu armády, široce využívány a prezentovány na všech přehlídkách a manévrech. Svou spolehlivost prokázaly stroje několikrát. Například v roce 1925 projela četa tří „Źelv“ trasu Milovice – Žilina – Košice – Bratislava – Praha - Milovice v délce 1600 km s denním průměrem ujeté vzdálenosti 381 – 412 km. Na tehdejší  dobu to byly naprosto neuvěřitelné výsledky.
Souběžně s výrobou PA-2 pracovala už od počátku roku 1924 Škodovka na vývoji další generace - PA-3. Nové vozidlo mělo stejné některé komponenty podvozku, ale bylo menší, pohyblivější a levnější. Zaoblený tvar karoserie byl změněn na kombinaci velkého počtu šikmých rovných ploch.Toto uspořádání bylo balisticky stejně odolné, ale mnohem lacinější, což v té době hrálo nemalou roli.

Rámové šasí neslo v přední části benzínový čtyřválec a čtyřstupňovou převodovku. Poháněné a řízené byly obě osy, nikoli však všechna kola. Zadní náprava (v závislosti na směru jízdy) byla poháněná a přední řízená. Karoserie vozu byla sestavena z ocelových pancéřových plátů silných 5,5 mm, nanýtovaných na rám z L profilů z oceli. Každý řidič měl dva průzory chráněné neprůstřelným sklem a pancéřovou uzavíratelnou clonou. Kónická věž ve střední části vozu nesla těžký kulomet  vz.7/24 v kloubové lafetě. Další dva kulomety stejného typu byly na obou bocích věže. V její zadní části se nacházel světlomet s pancéřovým krytem. Další těžký kulomet byl umísten v zadní části trupu. Navíc každé vozidlo skrývalo kulomet vz.26 jako záložní zbraň.

Vozidla nebyla vybavena radiostanicemi a komunikovala pomocí barevných praporků.

Zajímavostí je, že prototyp byl vyrobený z nepancéřovaných plechů a v této podobě byl i po tvrdých zkouškách zařazen pod označením OA vz.27 v roce 1927 do armády. Pancéřové karoserie se montovaly až dodatečně, a to až od roku 1929.

OA vz.27 byl velmi robustní a dobře udržovatelný automobil. Jeho nespornou výhodou byla vylepšená účinnost palby: kulomety byly totiž vybaveny zaměřovací optikou. Vysoká hmotnost a cena 626 770 Kč však zapříčinily, že armáda zavedla do výzbroje pouhých patnáct kusů.

Typ vzbudil značnou pozornost i v zahraničí. Ve frontě na dodávky stála např.Jugoslávie, Polsko, Belgie, Čína i Japonsko. Bohužel nedostatek výrobních kapacit způsobil, že z dodávek sešlo.
 
Tzv. kolohousenky byly dalším českým výrobkem velmi populární koncepce. Říkalo se jim tak proto, že uměly jezdit rychle na silnici i v terénu. V prvním případě používaly kola a v druhém „přeřadily“ na pásy. Průkopníkem tohoto systému byl americký inženýr Christie, který se později proslavil konstrukcí podvozku, který používal i T-34. Pásy se daly sejmout a pojezdová kola potom sloužila pro pohyb po silnici. Systém byl populární hlavně v Anglii a v Sovětském svazu.

Československá armáda ale používala komplikovanější systém, zakoupený od ing.Volmera. Systém využíval kombinaci zdvíhacího kolového podvozku a pásového podvozku traktoru Hanomag WD-50. Dvě vozidla, postavená v kooperaci Ringhoferových závodů Kopřivnice, Laurinem a Klementem z Mladé Boleslavi a firmy Breitfeld-Daněk z Prahy, s sebou vezla dokonce vlastní rampu pro výměnu kol za pásy. Zkušené posádce trvala záměna asi 15 minut. Vozidla bylo nazváno KH-50 a kvalifikována jako dělostřelecké tahače. Oba exempláře prošly důkladnými zkouškami ve Vojenském technickém ústavu v Praze. Jedno bylo velmi brzy opotřebované  do té míry, že muselo být zrušeno, druhé výrobce pro další test vybavil karoserii tankového typu s otočnou věží a pěchotním dělem Škoda d/27 ráže 37 mm. Při další rekonstrukci byl vybaven kuželovou věží, dvěma kulomety Schwarzlose vz. 24 a v roce 1930 armádou pod označením KH - 60 zařazen do armády. Další dva vyrobené stroje byly prodány Sovětskému svazu a jeden Itálii.

Je však nutné podotknout, že tento typ, byť u nsá používaný v jediném kuse, uváděly ještě v roce 1939 německé tabulky pro rozpoznávání typů vozidel mezi aktivními typy!
 
I přes neúspěch byla kupodivu v roce 1932 Škodovka armádou požádána o vývoj prototypů těžkých tanků s kombinovaným podvozkem. Stejný úkol dostala Tatra. Obě továrny měly vyrobit každá po dvou prototypech. Přitom nesměly použít původní Vollmerův patentovaný systém, a také další specifikace byly velmi náročné: požadovaná rychlost 40 km/h, operační doba až osm hodin a vysoký výkon motoru. Pancéřování bylo na těžký tank velmi slabé - pouhých 16 mm, a výzbrojí mělo být dělo 75 mm a dva těžké kulomety. Vše nesmělo vážit víc než dvanáct tun.

Škodovka brzy poznala, že zadané parametry je téměř nemožné dodržet. Vyrobený prototyp měl sice velice zajímavou koncepci s dvěma čtyřválcovými motory a kolovou částí podvozku umístěnou uvnitř obrněné korby mezi pásy, ale stroj trpěl mnoha neduhy. Armáda byla proto požádána o změny specifikace na čistě pásový těžký tank.Tato byla konečně firmě po mnoha průtazích v červenci 1934 povolena.Vznikl tank Š-III. Měl čelní pancíř tl. 32 mm, boční pak od 24 do 30 mm. Byl vyzbrojený dělem ráže 47 mm a dvěma těžkými kulomety. Vážil 15 tun a nejvyšší rychlost silnice/terén byla 25/15 km/h.

Tatra pracovala na koncepci kombinovaného šasí, později použitého u dělostřeleckého traktoru KTT. Výměnu kol za pásy prováděl řidič hydraulicky. Tank označený T-III byl poháněn vzduchem chlazeným hvězdicovým motorem s jedenácti válci s hydraulickým řízením.

Chyb a omylů se tedy ani tentokrát prototypy nezbavily. Škodovácké stroje armáda nakonec koupila, ale nikdy nesplnily naděje do nich vkládané.Tatry byly dokonce výrobci vráceny k přepracování
 
„Přestože v těchto koncepcích lze najít mnoho zajímavého, je možné říct, že nepřinesly očekávaný pokrok. Celkově vývoj tanků u nás zbrzdily. Bylo vyplýtváno mnoho prostředků, které by se daly využít mnohem účelněji, “ podotýká na závěr Vladimír Francev.

Podobné články

Další články autora

Autor : Marty / marty 🕔16.08.2003 📕15.104

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře