Den NATO v Ostravě

Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔12.09.2006 📕4.679

(Snad) krátká reportáž z 6. ročníku Dne NATO,
tak jak jsme jej stačili zachytit a vstřebat...

Všechno je jednou poprvé. První krok, první slovo, první láska,... á tak dál a tak dál. Jedno z takových „poprvé“ měl jsem možnost zažít tuto sobotu. V Ostravě se konal již 6. ročník Dne NATO. Dozvěděl jsem se o tom vlastně jen náhodou, ale od ní nebylo daleko k rozhodnutí vydat se přes půl republiky a vidět poprvé něco, co jsem ještě neviděl... 

A musím hned na začátku říci, že jsem hořel zvědavostí. Program totiž sliboval samé lahůdky. Z mého pohledu však zcela jednoznačně ovládly první místo britští zástupci a jejich předváděčka radarového letounu E-3D Sentry AWACS a zároveň i světoznámí Red Arrows. tedy to jen pokud se týče techniky. Jinak zcela bezkonkurenčně vedlo jakési pokračování pátečního slavnostního setkání na britské ambasádě - v Ostravě měli být vyznamenáni tři českoslovenští bývalý příslušníci RAF... 

Celý prošlý týden táhl se ve znamení hektické činnosti celého našeho „legionářského“ společenství. Všichni jsme se na něco chystali, objížděli jsme známé a veterány, tvořili, vymýšleli a podobně. Už ve čtvrtek jsem se mezi nočníma nevyspal, neb jsme navštívili plk. Urubu. V pátek po noční sotva jsem se stačil doma otočit a převlíknout, bych stihl dorazit včas na zmíněné setkání na velvyslanectví Velké Británie. Po návratu domů zbývalo mi akorát tak času na opětovné převlečení (asi začnu požadovat plat běžný pro topmodelky...) a večeři. Za chvíli dorazil Honza Votava (vulgo Jeňýk Travka) a mohli jsme se pomalu chystat na vlak. Čekala nás poměrně náročná cesta, vlakem přes půl republiky. Pro pořádek dodávám, že Čugála odrážela v půl jedné ráno!!! 

Kupodivu ta cesta až tak strašná nebyla. Časově to teda vyšlo na 5,5 hodiny, ale když člověk nejede sám, tak to dobře utíká. A my sami rozhodně nejeli. Už v motoráku doprovázela nás slušná sbírka diskotékových individuí a super-ultra-mega-hustejch týpků. Z Lysé nad Labem do Kolína přidalo se několik veskrze normálních cestujících. Ten správný náboj to však získalo až v rychlíku do Ostravy. Nebylo doslova kam plivnout! Všechna kupé praskala ve švech, ta která byla volnější by člověk z hygienických důvodů raději vynechal. V podstatě jediné místo, kde se dalo, byť se sebezapřením, těch pár hodin snad přežít, byl prostor na konci vagónu (u záchodku...)

Naštěstí stále platí okřídlené pravidlo, že ve dvou a více lidech se to lépe táhne. Stejný osud jako nás potkal i příjemnou drobnou Lucku ze Žiliny. Tak jsme kecali, byla sranda a cesta rychle utíkala. Nakonec se na nás i usmálo štěstí a našlo se pár volných míst... Než jsme dojeli do Studénky, stihli jsme se taky naučit něco polštiny od spolucestujících. To byste neřekli, jaké je nejpoužívanější polské slovo...

Ráno ve Studénce bylo přesně takové, jaké jsem si představoval a přál. Nízká mlha na polích, tma a nad letištěm počínající svítání. Úžasná záležitost. A užili jsem si ji se vším všudy, čekalo nás totiž cca 11 km pěší chůze na mošnovské letiště. Teď už vím, že to byla zbytečná zacházka, mohli jsme si to o dost zkrátit, ale pozdě býka (býkovi...) honit. Postavili jsme se k tomu však čelem a přes Novou Horku a Malou Stranu došli k letišti za slabé dvě hodinky. stejně jsme tam byli ještě o hodinu dřív. Areál měl být otevřen až úderem hodiny deváté...

Než k tomu došlo, rozrostla se původní skupinka diváků dost ohromující zástup. Bylo by to celkem fajn, nebýt několika jedinců, podle přízvuku domácích, kteří se začali nahlas dovolávat otevření o pár (desítek) minut dřív. Takořka učebnicový příklad toho, kterak vzniká davová psychóza. Ale byla to zřejmě jediná podstatná chybička v celém sobotním dění...

Lehce po deváté se brána konečně otevřela. Zamířili jsme s Honzou nejprve na stojánku letadel, abychom si je stačili nafotit, než budou osypána diváky. Krása to byla, to Vám povídám. Vrtulníky Mi-17 a Mi-35, britské Harriery, Alca s vystavenou výzbrojí, kterou je možno podvěsit, malý pohyblivý Grippen a vedle těžkotonážní Tornado a F-15,... jen škoda, že v průběhu dne se Harriery ani Eagly nedostaly do vzduchu, byla by to paráda... Program byl však nabitý i tak dost slušně...

Další naše kroky samozřejmě vedly k tribuně a prostoru pro VIP. Jedině tam mohli jsme se setkat s našimi RAFáky. První, na koho jsme narazili byl plk. Horal. RAFáci přiletěli už ráno armádním speciálem. Vlastně jsme je slyšeli, když jsme obcházeli letiště dokola kolem koukola. Posléze jsme se s nimi také setkali. jen to chtělo pořádně hledat. VIP prostor totiž byl nabitý osobnostmi, vedoucími činiteli kraje i města, vysokými představiteli států a armád, které zde byly jako účinkující. Narazili jsme mimo jiné i na premiéra Topolánka, armádního generála Štefku, velvyslankyni Velké Británie, paní Lindu Duffield, pozdravili jsme se i s plukovníkem Newtonem. Mezi nimi se potloukali nenápadní drsňáci v tmavých brýlích, s anténkami v uších a nafouklými saky (Teletubbies?...). Konečně jsme našli i naše nejmilejší - veterány RAF. Stálá sestava, dalo by se říci - paní Šišková, plk. Horal, plk. Urbášek, plk. Pavlík, plk. Hofrichter s manželkou. Ale také ti, kteří měli z rukou britských letců převzít zvláštní pamětní veteránské odznaky. Pánové Škarvada, Trunkát a Kadlec jsou totiž zdejší, tedy se nemohli k převzetí dostavit v pátek do Prahy...

Ukázky probíhaly podle programu již od samého rána. Na ploše se předváděla vojenská technika, ozbrojené složky, záchranné složky, zahraniční hosté,... jedna ukázka střídala druhou,... stále bylo na co koukat. Oficiální zahájení však přišlo až kolem půl dvanácté...

Den NATO zahájil předseda české Euroatlantické rady a ministr zahraničních věcí ČR Alexandr Vondra. Po slavnostním hromadném průletu strojů Letectva AČR poděkoval všem účastníkům  za  jejich přispění k této akci a zdůraznil, že  tato i podobné události jsou nutné, aby bylo vidět, že armáda není zalezlá nikde v teplíčku kasáren, ale připravená kdykoliv vystoupit na obranu naší země. Zároveň, stejně jako jsou ostatní členské státy NATO připraveny kdykoliv nám v těžkých chvílích poskytnout svoji pomoc, i my jsme podobně připraveni poskytnout pomoc jim. Neboť zde platí ono okřídlené „Jeden za všechny, všichni za jednoho...“ S krátkými proslovy se následně připojili i hejtman Moravskoslezského kraje Evžen Tošenovský, premiér Mirek Topolánek, náměstek generálního tajemníka NATO pro operace Adam Kobiracki, první náměstek ministra obrany Martin Barták, náčelník generálního štábu, armádní generál Pavel Štefka a velvyslankyně Spojeného Království Velké Británie a Severního Irska Linda Duffield. Paní velvyslankyně poté zahájila i slavnostní akt, kdy příslušníci 111. perutě RAF předali pamětní veteránské odznaky československým veteránům RAF - generálu Škarvadovi, maj. Trunkátovi a plk. Kadlecovi. Byla to vzácná chvíle a sami ocenění pánové neměli daleko k slzám. Radost i dojetí ještě dlouho přetrvávaly v jejich tvářích. A v našich vlastně také, jak tomu bývá pokaždé, když se jim konečně dostane zasloužené úcty a ocenění...

Oficiality skončily a Den NATO byl zahájen. Samozřejmě jsme se nejprve rozhodli poblahopřát oceněným staříkům. Bylo to skvělé, vidět, jakou radost jim ta chvilka slávy udělala. Pocítili zase po dlouhé době, že svůj těžký boj nevedli nadarmo...

Pak už ale následovaly opět dynamické ukázky všech zúčastněných složek armád i integrovaného záchranného systému. Nemohu zde psát postupně o všem, co bylo v Ostravě k vidění, vydalo by to asi na malou knížku. Konečně, ani jsem všechno neviděl, nebylo to prostě možné. Musel jsem si vybrat to, co mě skutečně zajímá a tomu se též věnovat...

Našel jsem si čas na prohlídku statických ukázek. Rozhodně jsem toho nelitoval, byť jsem díky procházce po letišti přišel o některé ukázky policie, celní správy a podobně. Prohlédl jsem si vystavenou hasičskou techniku, jeřáby, stříkačky, vysokozdvižné plošiny, záchranný rukáv dosahující až do výše 11. patra, stanoviště protichemické jednotky, s odmořovací stanicí, měřícími přístroji a podobně, pyrotechnické zařízení a pomůcky, speciální roboty na přenášení nebezpečných předmětů, speciální vozidlo pro převoz výbušnin, vojenskou mobilní nemocnici, průzkumný bezpilotní letounek, stanoviště a techniku jednotek CO, potapěčskou techniku,... spousty toho bylo a teď se na mě bude minimálně půlka lidí zlobit, že jsem na ně zapomněl. Nezapomněl, ale moje závity nejsou schopné si na všechno právě teď vzpomenout...

Nahlédl jsem i do letadel. Na stojánce byly odstavené dva dopravní vojenské speciály - An-26, se kterým ráno RAFáci přiletěli (při té příležitosti jsem zjistil, že jeden ze členů posádky bydlí jen pár desítek metrů ode mě...) a L-410. A vedle se majestátně tyčil Boeing 707 s obrovským radomem na hřbetě, stroj známý pod označením E-3D Sentry AWACS. Úžasné letadlo! Dovnitř jsem se však nedostal, fronta na prohlídku dosahovala neuvěřitelných rozměrů. Odhadoval bych to tak na tři čtyři hodiny, než se člověk dostane ke schůdkům. A to by nebylo to, proč jsem sem přijel. Škoda ale,... snad někdy příště...

AWACS se ale předvedl již předtím, když před oficiálním zahájením provedl dvakrát průlet a posléze i na ploše mošnovského letiště přistál. Co se nás týče, byl to jeden z vrcholů tohoto dne...

Z dalších mnoha dynamických ukázek mi v hlavě utkvěly třeba předváděcí jízdy obrněné techniky. Ať už moderních tanků T-72 M-4cz nebo i starého britského Centurionu z muzea v Lešanech. Poláci z 18. bielskego batalionu předvedly svoje nové hračky - terénní vozidla HMMWV, neboli Hummery. Předvedly je v bojové ukázce a bylo vidět, že svoji práci skutečně ovládají. Policie a Celní správa předvedli ukázky zadržení vozidel, osvobození rukojmí, násilného vstupu do objektu, obrany napadené eskorty a tak dále. Typická ukázka naprosté profesionality a preciznosti, kvůli které je třeba býti na tyto jednotky právem hrdý. Bylo předvedeno i bojové vznášedlo, zajímavý a velmi pohyblivý stroj, který se jistě stane platným pomocníkem. Musel to ocenit i premiér Topolánek, neboť se v této zelené hučící kapsli i svezl. Jestli řídil, to nevím, ale určitě ho stroj zaujal minimálně jako nás...

Stěžejními body programu pak byly samozřejmě letové ukázky. Už jsem zmínil předvedení AWACSu Královského letectva. Z dalších strojů zanechaly výraznou stopu na nebi nad Mošnovem hlavně britská Tornada, ale i Alky, Grippeny, vrtulníky Mi-17 a Mi-35, které se na obloze postupně vystřídaly, ať už v průletech nebo v ukázkách vysoké pilotáže. Trošku zklamal Jak C-11  z Vodochod. Možná to bylo tím obrovským prostranstvím, ale přišlo mi, že tu oblohu tentokráte jen žehlil... Ále,... to byl jen zrakový klam... Určitě... Přeci nemůže sekat vršky stromů, když široko daleko žádné nejsou...

Naprosto nejúžasnějším zážitkem ovšem bylo vystoupení světoznámé akrobatické skupiny Red Arrows. To, co nejlepší britští stíhací piloti ve svých rudých šípech předváděli skutečně bralo dech. Ať už baletní vystoupení, kdy formace letounů střídala jednu figuru za druhou, přičemž se letouny nehnuly ze svého místa snad ani o ten milimetr, nebo i při dynamické ukázce, kde nalétávaly jednotlivý piloti proti sobě a míjeli se o desítky centimetrů. To vše doprovázely kouřové efekty v bílé barvě nebo v barvě trikolóry a příposlech korespondence mezi vedoucím formace a pozemním návodčím. Osvědčená klasika, ale v naprosto precizním provedení. I to přistání nakonec bylo provedeno na milimetry přesně a parkování na stojánce připomínalo baletní figuru. Hoši,... klobouk dolů. I s vlasama...

No a úplný závěr obstaraly jednotky Společných sil Armády České Republiky. Jednalo se o bojovou ukázku protiletadlových raketových baterií a letectva - simulovaný útok na pozemní cíl a obrana proti útočícím letadlům, poté pozemních jednotek ve spolupráci s letectvem při dobývání silně bráněných nepřátelských pozic. Bitevní vrtulníky útočily nízkým letem, napadaly pozice nepřátel raketovou i kanónovou palbou, poté zaútočily průzkumné jednotky a motostřelci, nakonec se do všeho vložily tankisté. Musím dodat, že když zaburácela děla „Dvaasedmdesátek“, třásla se nám země pod nohama... Závěrem přišla na řadu i letecká záchranka, technické jednotky a jednotky protichemické ochrany. Prostě komplexní předvedení toho, co naše armáda dovede a na co máme být právem hrdí...

No,... čas se nachýlil. Uteklo to opět jako voda a nám nezbylo, než se rozloučit. S veterány, našimi přáteli, Col. Newtonem i Mrs. Duffield, přeneseně i s účastníky té úžasné celodenní show...

Odebrali jsme se na autobus do Studénky, povečeřeli v místní hospůdce a jali se opět užívat krás a potěšení vlakové dopravy. Ale bylo to lepší než ráno. Celou cestu jsme prakticky prospali a okolo půlnoci byli doma...

Co dodat? Byla to vážně super-akce. Zatím tedy bezkonkurenčně nejnáročnější. Ale i nejlepší. Ne snad z pohledu toho létání, to jsme zažili víc například v Hradci nebo v Pardubicích. Ale svojí komplexností a nabídkou ukázek ostatních složek armády a záchranného systému, byla tato akce naprosto ojedinělá. pro nás a asi i pro celou Střední Evropu. A to už vůbec nemluvím o těch naprosto skvělých okamžicích mezi našimi přáteli veterány a ostatními fajn lidmi okolo. Zkrátka, příští rok se s největší pravděpodobností vydáme do Ostravy znovu...

Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔12.09.2006 📕4.679

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře