Slavnostní setkání veteránů RAF

Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔12.09.2006 📕5.082

Slavnostní setkání veteránů RAF s velvyslankyní Velké Británie na britské ambasádě u příležitosti 66. výročí Bitvy o Británii... (15. 9. 2006)

U příležitosti 66. výročí slavné letecké Bitvy o Británii byli naši veteráni RAF pozváni na velvyslanectví Velké Británie na slavnostní setkání a oběd s velvyslankyní...

... There will always be an England and England shell be free...

Samozřejmě, že taková akce není přístupná běžné veřejnosti. Jinak řečeno, kdo nemá pozvánku z velvyslanectví, ten se za jeho bránu nedostane. Jediná šance pro nás „legionáře“ tedy byla, zúčastnit se jako oficiální doprovod někoho z veteránů. Šlo více méně o to zjistit, kdo jde sám a případně ho požádat, zda by nás nevzal s sebou. Prostě dotyčného ukecat a vloudit se. To je všechno. Tedy přesně to, co k smrti nesnáším, ale čeho jsem se musel dopustit. Pravda, napadlo mě sice, spustit se na ambasádu po laně shora ze zahrad Pražského hradu. jenže,... co s mrtvolou na garden party? Pustil jsem se tedy na výzvědy, neočekávaje však valný výsledek. Podle předpokladů také každý již měl o doprovod postaráno...

Asi jako poslední možnost napadlo mě zeptat se plk. Horala. Ne na ten doprovod, to mě ani ve snu nenapadlo. Spíš jestli neví o někom, kdo je ještě volný, případně jestli ho nenapadá nějaký jiný legální způsob, kterak se této akce zúčastnit.. Klidně jako tetka v šatně u vchodu nebo jako podavač golfových míčků. Pan Horal mě však svojí odpovědí naprosto odboural. „Přijeď hodinu před začátkem ke mě, budeš můj doprovod...“ No týýýýýýýý woe! To je bomba!...

Po noční jsem se tedy doma příliš nezdržel. Navlékl jsem se do kvádra a stvořil ze sebe na pár hodin zase člověka,... poslední úpravy,... klíče, doklady, foťák,... a hurá na Prahu. Pro jistotu dřív, kdyby snad České dráhy napadlo stávkovat...

Na Proseku v Duu objevil jsem se čtvrt hodiny před plánovaným odjezdem. Vlaky jeli sice včas, ale já si ještě něco potřeboval zařídit. Ve „foajéru“ už posedávala paní Šišková s neodmyslitelným úsměvem a k mému nesmírnému potěšení i manželé Urubovi. Čekal jsem, že pan Uruba asi na tak velkou akci nepojede, ale tohle, to by si nemohl nechat ujít. Naopak mě rozesmutnily zprávy o tom, kdo se nezúčastní. Kromě jiných totiž také nemohl přijet pan generál Fajtl. Je na tom prý zdravotně velice špatně a... Ale tfuj! To jsou myšlenky! Budeme mu držet palce a modlit se, aby se to zase aspoň trochu zlepšilo. On si to zaslouží...

Dostat se přes Prahu k britské ambasádě bylo lehčí než jsem si myslel. Pravda, cestu jsem moc nesledoval a věnoval se spíš konverzaci se spolujezdci. Bude to asi znít divně, ale probírali jsme výhody domácího chovu koček a psů... A než jsme se stačili dobrat nějakého výsledku (na podobná filozofická témata je totiž vždy potřeba spousta času...), už byla před námi budova ambasády. Ještě sundat zábranu proti vjezdu vozidel, otevřít těžká pancéřová vrata...

Po důkladné kontrole zúčastněných podle seznamů - v dnešním světě opravdu jeden neví, takže se není co divit... - vyjeli jsme výtahem či vystoupali po schodech do krásného velkého salónku. Až zrak přecházel z té nádhery! Přivítal nás samotný vojenský přidělenec Velké Británie, Col. Simon Newton. Taktéž v dobré náladě a s typickým úsměvem, potřásal si neúnavně rukou, s každým z nás prohodil nějaké to slovo (zaplať Pámbu za alespoň chabé znalosti angličtiny...) a uváděl hosty do vedlejšího sálu, kde již stály židličky v několika řadách, připravené pro následující ceremoniál. Kolem pobíhali pikolíci s pitím na podnosech a nabízeli občerstvení. Do toho se ozývalo burácení Simonova hlasu: „Buďte tady jako doma, posaďte se kam chcete, pohybujte se tu jak chcete, dejte si co chcete...“ Zase jsem se neubránil srovnání s tím, co pro naše „vets“ dělá naše „vláda“ (Pozor, nehovořím o armádě! Když se něco konalo, bylo o staříky v rámci možností vždy slušně postaráno...)...

Přeci jen ale, aspoň na nezbytně nutnou chvíli, musel být jakýsi protokol a řád dodržen. Staříci byli po chvilce navedeni na místa ve velkém sále, ostatní byli usazeni podél a... Otevřely se dveře a jimi vstoupila drobná usměvavá žena. Ve vší úctě a vážnosti, jak se na velvyslankyni Spojeného Království sluší a patří. Přivítala veterány a hosty a vyjádřila svoji radost nad tím, v jak hojném počtu se dostavili. Zároveň i smutek, že nemohli přijít všichni pozvaní. Nebudu Vás zbytečně zatěžovat celým jejím proslovem, byť byl velice zajímavý a krom toho, paní velvyslankyně hovořila natolik čistě a plynule, že jsem rozuměl prakticky vše a bez problémů. Jestli mi ovšem něco utkvělo v paměti, tak to bylo její závěrečné prohlášení... Pokusím se reprodukovat, byť to nebude doslova: „Bojovali jste za války nejen za svoji vlast, ale i za moji vlast. Proto jsme se my Angličané snažili Vám na oplátku vynahradit to, co jste ztratili a od čeho jste byli tak vzdáleni. Snažili jsme se, aby Vám Anglie byla druhým domovem...“ Za Čechoslováky odpověděl plk. Horal a myslím, že jeho názor v té chvíli byl názorem všech: „Nelze popsat a poděkovat za to, co pro nás tenkrát Anglie udělala. Nebyla pro nás jen druhým domovem. Byla pro nás skutečným domovem...“ (opět volná reprodukce svojími slovami...)

Po úvodním proslovu přistoupila paní velvyslankyně k slavnostnímu předávání zvláštních odznaků pro veterány Ozbrojených sil Jejího Veličenstva. Malý plíšek, řeklo by se, pro všechny zde v sále měl však svoji nevyčíslitelnou hodnotu. Kolik kamarádů muselo padnout, zmizet beze stopy, zahynout v komunistických lágrech či zemřít v zapomnění, aby těch několik zbývajících, ta pověstná hrstka (The Few), ho mohlo dostat...

Nebyl to úplný konec oficialitám. Ještě před slavnostním společným obědem na zahradě velvyslanectví shromáždili se všichni na lavičkách u hradní zdi, aby se společně vyfotografovali. Přednost dostali samozřejmě veteráni, nejprve se vyfotografovali s paní velvyslankyní jen oni. Potom však došlo na společné foto všech, tedy i hostů. Musím říci, že kdyby mi někdo řekl, že budu mít společnou fotku s velvyslankyní Velké Británie, vojenským ataché a 24 RAFáky, asi bych ho považoval za tvora procházejícího momentální mentální krizí...

Společné fotografování bylo asi poslední z oficialit tohoto dne. Zmíněný slavnostní oběd byl už spíše neformální přátelskou záležitostí. Takhle to asi umí jen Angličané. Bylo to v podstatě jako pozvat na oběd staré kamarády. A potom s nimi posedět nad sklenkou vína či šampaňského, nad kávou, čajem, prostě na co má kdo chuť. Také se posléze začali první z účastníků pomalu zvedat a vydávat se k domovu. Každý podle toho, jak daleko bydlel, či jak se cítil. Kolem třetí hodiny už vlastně bylo po všem. Počkali jsme, jestli nebudou poslední z „dědoušků“ potřebovat naši pomoc, rozloučili se s paní velvyslankyní i s Col. Newtonem a vydali se také k domovu. S příjemným pocitem, že jsem zažil něco neopakovatelného, doprovodil jsem na metro paní Böhmovou a pana plk. Böhma - čekala je dlouhá cesta až do Mariánských lázní. Žádný spěch, v klidu jsme kráčeli po Malé Straně a rozprávěli o Kynžvartu, Mariánkách a okolí. Prima den, ne?...

Kolikrát jsem už stál na ochozu nad ambasádou a koukal dolů do zahrad. Nikdy mě nenapadlo, co to je za budovu a už vůbec ne, že budu jednoho dne koukat i zespoda nahoru. Bylo to naprosto neuvěřitelné a neopakovatelné odpoledne. To neopakovatelné spíš, protože kdo ví, kolik z těch, co se dnes setkání na britské ambasádě zúčastnili, tady bude i příští rok. za svojí osobu tedy pevně doufám, že všichni a ještě víc...

Zalitoval jsem jen několika věcí. Že pár fajn lidí nemohlo přijít, což už jsem řekl na začátku. Že jsem si s sebou nevzal svoji knížku s podpisy RAFáků - dnes tady bylo dohromady 24 veteránů, z čehož bych minimálně pět podpisů neměl. A ta třetí věc? Podívejte se znovu na ty společné fotky. byly doby, kdy by se ti Rytíři v modrém na fotografii nevešli...

Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔12.09.2006 📕5.082

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře