Divize létajících pevností (45. gomělská divize dálkového letectva)

Autor : Jiří Fidler 🕔04.09.2006 📕12.892

Prvenství při vojenském využití vícemotorových bombardovacích letounů, z nichž se posléze vyvinuly tzv. létající pevnosti, patří Rusku. Již před první světovou válkou talentovaný letecký konstruktér Igor Sikorskij zkoušel několik typů vícemotorových letadel a v prosinci 1913 se poprvé do vzduchu vznesl čtyřmotorový letoun, nazvaný jménem legendárního ruského bohatýra Ilji Muromce. Hlavní technická správa ruského Ministerstva války pochopila možnosti, které se jí vznikem těžkého letounu nabízejí, a v květnu 1914 zadala zakázku na výrobu 10 strojů, které přicházely do výzbroje již po vypuknutí první světové války a byly ihned zařazovány do bojových akcí. V červenci 1914 byl začaly vznikat první čety těžkých bombardérů (každá o jednom stroji) a koncem prosince byly všechny letouny vřazeny do nově vytvořené Eskadry vzdušných korábů pod velením generálmajora Šidlovského. Na světě se obje-vila první jednotka těžkých bombardovacích letadel.

Během první světové války se těžké bombardovací letouny rozšířily ve většině bojujících armád, přičemž nejvýrazněji byly zastoupeny ve francouzském letectvu, které je užívalo pro noční bombardovací útoky proti vojenským a průmyslovým cílům v hloubce protivníkova území. Poznatků z těchto akcí využil italský generál Giulio Douhet při rozpracování teorie, stavící na ničivé síle mohutného bombardovacího letectva. Při masovém nasazení tohoto letectva proti vojenským silám a ekonomickým centrům protivníka mělo dojít k jejich dezintegraci a tato likvidace velkých sídel jej měla přimět ke kapitulaci. Důležitou neznámou této teorie však zůstávalo množství bombardovacích letadel, které bylo třeba proti předem určenému protivníkovi nasadit. Až do vyzkoušení nové zbraně na základě jaderného štěpení v létě 1945 však žádný z leteckých velitelů nedokázal soustředit takové množství letadel, která by doká-zala svými neustálými údery nejprve zničit aktivní protileteckou obranu, a poté masovými nálety likvidovat průmyslová střediska a účinně demoralizovat obyvatelstvo protivníka.

Přes tyto problémy, které se plně projevily až v průběhu druhé světové války, však vojenská letectva velmocí ve větší či menší míře přijala Douhetovu teorii jako základ svého úsilí a snažila se vybudovat mohutné strategické bombardovací letectvo. Mimo kolébku této teorie, Itálii, budovala silné bombardovací letectvo Francie, Velká Británie a Spojené státy americké, především však Sovětský svaz. V této zemi převzali aplikaci Douhetovy teorie do praxe přímo velitelé vojenského letectva – nejprve Pjotr Baranov, a později Jakov Alksnis. Pomyslný kruh se tak po deseti letech uzavřel, neboť roku 1924 v SSSR vznikla 1. těžká bombardovací letka (pozdější 55. letka) s výzbrojí nejprve francouzského (Farman F.62 Goliath), později německého typu (Junkers JuG-1).

Sovětské vojenské letectvo začalo budovat velké svazky bombardovacích letadel v roce 1927, kdy ve Voroněži vznikla 11. letecká brigáda těžkých bombardérů se dvěma letkami. Protože předpokládaná výzbroj, Tupolevovy stroje TB-1, nebyla ještě vyrobena, do výzbroje brigády se dostaly již zastaralé Farmany a Junkersy. Teprve v červenci 1929 stál první Tupolevův letoun s číslem 601 na vojenském letišti a během tří let jej následovalo dalších 216 letounů stejného typu. Ve Voroněži díky tomu již na jaře 1930 měla 11. brigáda plný stav tří letek po osmi bombardovacích letadlech a zároveň vznikla další brigáda stejného složení v Moskvě. Výstavba svazků těžkých bombardérů ovšem pokračovala po celá třicátá léta – počátkem roku 1938 mělo letectvo 24 těžkých bombardovacích brigád a celková nosnost sovětského bombardovacího letectva převyšovala tehdy souhrn nosnosti celého bombardovacího letectva Německa, Japonska a Itálie dohromady. Zároveň se stoupajícími počty těžkých bombardovacích leteckých brigád vznikala též jejich vyšší velitelství. Nejprve v roce 1933 vzniklo pět leteckých sborů (přitom na západní hranici SSSR se nacházely 4. sbor v Leningradě, 6. sbor ve Smolensku a 10. sbor v Kyjevě), zahrnujících po dvou až třech brigádách těžkých bombardérů, během ledna 1936 pak byla vytvořena první Letecká armáda zvláštního určení (v sestavě tří sborů), kterou do roku 1938 následovaly tři další, ovšem poněkud jiného složení (dvě až tři letecké brigády).

Tzv. velká čistka v sovětské armádě však osudově zasáhla také zastánce douhetismu v sovětském letectvu. Po vyvraždění sovětské letecké generality v letech 1937 a 1938 nastoupili na velitelská místa mladí letci, a to převážně stíhací piloti. Velká čistka postihla také téměř celou Tupolevovu konstrukční kancelář, a ke slovu se dostali konstruktéři, kteří preferovali projekty stíhacích a rychlých bombardovacích strojů. Tupolevova monstra navíc v sovětském letectvu rychle zastarávala a náhrada za ně nepřicházela. Roku 1936 sice vznikl pod vedením Nikolaje Pětljakova projekt nového těžkého bombardovacího letounu Tupolev TB-7 (později označen jako Pětljakov Pě-8), ten se do výroby dostal až v roce 1940. Počátkem čtyřicátých let tak síla sovětského dálkového letectva stála na zastaralých čtyřmotorových letounech Tupolev TB-3 a na dvoumotorových letounech Iljušin DB-3 (pozdějších Iljušin Il-4).

V červnu 1941 bylo sice sovětské dálkové letectvo nejsilnější na světě, značná část jeho letadel ale byla buď beznadějně zastaralá, nebo nesplňovala požadavky na stroje určené pro strategické bombardování. V devíti dálkových bombardovacích divizích (25 dálkových a 4 těžké bombardovací letecké pluky) rozmístěných v evropské části SSSR byla pouze jediná letka (2. letka 14. těžkého bombardovacího leteckého pluku 18. samostatné dálkové bombardovací divize), dislokovaná na letišti v ukrajinském Borispolu, vyzbrojena čtyřmotorovými bombardovacími letouny Pětljakov Pě-8. Z celkového počtu 1 332 bojových strojů dálkového letectva (stav k 22. červnu 1941 v evropské části SSSR) mohlo být pouhých osm letadel Pětljakov Pě-8 označeno za skutečné moderní stroje strategického letectva, za tzv. létající pevnosti, obdobné americkým Boeing B-17 Flying Fortress a Consolidated B-24 Liberator nebo britským Avro 683 Lancaster, Handley Page H.P.57 Halifax a Short S.29 Stirling. Černý den sovětského vojenského letectva, 22. červen 1941, v němž německá Luftwaffe zničila přes 1 800 jeho bojových strojů, od základu proměnil původní sovětské představy o nasazování vlastních letadel. Poté, co se sovětské stíhačky prvosledových pluků změnily v změť kovu, plátna a dřeva, museli piloti sovětských bombardérů odlétat do v podstatě sebevražedných akcí na podporu pozemních jednotek bez stíhacího krytí. Ztráty tím ovšem stále narůstaly a počítaly se na tisíce strojů, přičemž ztráta bojového letounu většinou znamenala také ztrátu vycvičené osádky.

V srpnu 1941 byla situace nad východní frontou pro sovětské letectvo (včetně dálkového) natolik katastrofální, že se nejvyšší sovětský představitel Stalin rozhodl k bezprecedentnímu kroku. V tajném rozkaze č. 0229 z 19. srpna 1941 stanovil cílové odměny pro úspěšné letce. V plucích dálkových a těžkých bombardovacích letadel od tohoto dne dostal každý člen osádky, který absolvoval úspěšný bombardovací úder, prémii 500 rublů. Při pěti úspěšných letech obdrželi důstojníci osádky Řád rudého praporu a mužstvo Řád rudé hvězdy, toto vyznamenání jim bylo opět uděleno po osmém úspěšném letu a za dvanáct akcí mohli dálkoví letci získat nejvyšší vyznamenání – Zlatou hvězdu hrdiny SSSR. Všechna vyznamenání také doprovázela finanční odměna, takže letec, který se tehdy dožil své Zlaté hvězdy měl navíc k dispozici celých šest tisíc rublů. Není bez zajímavosti, že ekvivalentem 12 úspěšných akcí osádky bombardéru dálkového letectva bylo pro sovětské stíhače sestřelení deseti nepřátelských letadel, tedy výkonu, jimž se v roce 1941 mohlo pyšnit jen několik pilotů. Finančně ještě zajímavější byly pro osádky těžkých a dálkových bombardérů akce proti nepřátelskému hlavnímu městu (přičemž zde byl myšlen jen německý Berlín, nikoli rumunská Bukurešť či finské Helsinky). V tomto případě dostával každý člen osádky za jednu úspěšnou misi 2 000 rublů a na Zlatou hvězdu hrdiny stačilo deset vykonaných letů. Pravdou zůstává, že kvůli ztrátám při útocích ve prospěch pozemních jednotek dokázalo jen málo letců dálkového letectva svoji odměnu užít.

Ve stejné době, kdy byl připravován Stalinův rozkaz o odměnách, došlo k částečné reorganizaci dálkového letectva. Jelikož jeho předválečné struktury byly již po šesti týdnech bojů v troskách, muselo se sovětské dálkové letectvo začít stavět znovu. Zbývající čtyřmotorové bombardéry Pětljakov Pě-8, jediné moderní těžké bombardovací letouny, byly staženy již počátkem července 1941 do hlubokého týlu, kde byly začleněny do nově vzniklého 412. bombardovacího leteckého pluku, jehož velitelem se stal plukovník Viktorin Leběděv. O něco později, 15. července, byl pluk přejmenován na 432. bombardovací letecký pluk a zároveň byla zahájena výstavba dalšího, 433. bombardovacího leteckého pluku. Oba tyto útvary měly mít ve výzbroji Pětljakovy Pě-8 a pro jejich řízení byla vytvořena nová 81. letecká divize, přímo podřízená Hlavnímu stanu vrchního velení. Již během výstavby nové letecké divize zadal Stalin jejímu veliteli, brigádnímu veliteli Michailu Vodopjanovovi, jednoznačný úkol: do 10. srpna 1941 měli být letci připraveni k provádění nepřetržitých leteckých útoků na Berlín. Reálná situace se ovšem – jak bylo v roce 1941 téměř pravidlem – výrazně lišila od Stalinových představ. K 10. srpnu 1941 měl stále ještě budovaný 433. pluk k dispozici pouze čtyři stroje Pětljakov Pě-8, ale bez vycvičených osádek. Lepší byla situace u 432. pluku, ovšem i ten byl schopen nasadit k útoku na Berlín jen osm „létajících pevností“ Pě-8. Na nějaký masový bombardovací úder tedy ne-bylo ani pomyšlení. Stalinův rozkaz však musel být splněn, a proto časně ráno 10. srpna odlétlo osm Pětljakovů Pě-8 na letiště Puškino u Leningradu, odkud se večer téhož dne vypravily na svoji osudovou misi. Její výsledek byl tristní – zpátky se do rána vrátily pouhé tři dosti poškozené letouny, z ostatních jednomu vysadily motory a zřítil se cestou na cíl, dva sestřelila protivzdušná obrana hlavního města Velkoněmecké říše, jeden finské protiletadlové dělostřelectva, poslední pak padl za oběť vlastním protiletadlovcům z Baltského loďstva.

Katastrofa bombardérů Pětljakov Pě-8 při pokusu o bombardování Berlína se nemohla neprojevit v dalším Stalinově rozhodování o využití dálkového letectva. Protože letecký závod č. 22, vyrábějící před válkou ve velmi vlažném tempu letouny Pětljakov Pě-8, přešel téměř stoprocentně na výrobu frontového bombardéru Pě-2, byl ještě v srpnu 1941 zrušen 433. pluk a všechny zbylé stroje Pětljakov Pě-8 se soustředily ve 432. pluku, přejmenovaném v prosinci 1941 na 746. pluk dálkového letectva. Jeho úkolem zůstaly dálkové lety do hloubky nepřátelského území, cíle ale byly mnohem skromější – východopruská města Königsberg, Marienburg, Allenstein, Insterburg, dále rumunská ropná pole a další méně významné cíle v protivníkově zápolí. Základnou pro tyto lety se stalo letiště Kratovo u Moskvy. Úspěšné akce Leběděvova pluku proti reálně naplánovaným cílům během zimy 1941/42 však dokázaly Stalina přesvědčit o významu těžkého bombardovacího letectva. Ač v mizivých počtech, pokračovala výroba čtyřmotorových „létajících pevností“ Pětljakov Pě-8 a na jaře 1942 došlo také k reorganizaci stavu dálkového letectva. Původní 746. pluk vyčlenil ze svého stavu stroje a piloty pro nový 890. pluk dálkového letectva, přičemž oba letecké útvary se staly součástí 45. divize dálkového letectva.

Velitelství divize vzniklo 21. května 1942, krátce po zásadní reorganizaci sovětského dálkového letectva, které se tehdy stalo samostatným druhem vojska. Velitelem nové divize byl jmenován plukovník (později generálmajor letectva) Viktorin Leběděv a jeho svazek zůstal až do konce války v přímé podřízenosti generála (později hlavního maršála letectva) Alexandra Golovanova, od 5. března 1942 velitele sovětského dálkového letectva. Leběděvova divize se stala protěžovaným svazkem a velitel sovětského dálkového letectva si brzy u Stalina prosadil jak posílení výroby sovětských „létajících pevností“, tak noční nálety na význačná politická centra v protivníkově týlu, a to včetně Berlína. Ovšem nálet v noci na 30. srpna 1942 se stal osudným nejen letounu Pětljakov Pě-8, č. 42.018, ale málem také všem ostatním strojům tohoto typu. O necelý rok později, v týdnu od 15. do 23. července 1943 se totiž německým nočním stíhačům podařilo sestřelit čtyři sovětské těžké bombardéry a řadu dalších poškodit. Přeživší osádky vypovídaly shodně, že německé noční stíhačky nalétávaly přesně ze směrů, jež nebyly pokryty palbou palubních zbraní sovětských „létajících pevností“. Vysvětlení bylo získáno až po válce. Bombardovací letoun Pětljakov Pě-8 č. 42.018 byl nad Berlínem poškozen a unikající palivo donutilo osádku nouzově přistát ve Východním Prusku, čímž odborníci německé Luftwaffe získali možnost do detailu se seznámit se sovětským strojem a nalézt jeho slabiny. V létě 1943 tuto skutečnost sice u Sovětů nikdo neznal, velké ztráty při červencových náletech ale přiměly velitele dálkového letectva k zákazu bojových letů Pětljakov Pě-8 až do října 1943.

Než k tomuto zákazu došlo, prošla divize velmi zajímavým obdobím zkoušek nových zbraňových systémů. Letoun Pětljakov Pě-8 byl totiž schopen unést až 4,5 tuny bomb, což sovětské techniky přivedlo k myšlence využít jej pro nesení jedné z nejničivějších leteckých zbraní až do vyzkoušení atomové bomby – letecké pumy FAB-5000 o hmotnosti pěti tun. Již v červnu 1942 vyzkoušely osádky Pětljakovů Pě-8 bombové útoky s pumami FAB-2000 o dvou tunách, např. její shoz na nádraží v Brjansku zničil celkem 15 vojenských vlaků se zásobami. V srpnu 1942 bombardovaly letouny 45. divize přístavy ve Východním Prusku, přičemž každý letoun nesl jednu dvoutunovou a dvě jednotunové bomby. Jelikož v druhé polovině roku 1942 se objevila nová modifikace letounu Pětljakov Pě-8 se silnějšími motory M-82, mohlo se přistoupit k realizaci projektu pětitunové bomby. První kusy FAB-5000 opustily tovární haly v únoru 1943 a dva speciálně upravené letouny Pětljakov Pě-8 (č. 42.057 a 42.077) zahájily několikatýdenní zkušební lety. V dubnu 1943 obdržel FAB-5000 výzbrojní sklad 746. pluku dálkového letectva.

První let s bombou FAB-5000 uskutečnil letoun Pětljakov Pě-8 č. 42.029 vedený pilotem Pěregudovem v noci na 29. duben 1943 a jeho cílem se stal východopruský Königsberg. Ničivý účinek tlakové vlny pocítil také samotný letoun, letící ve výšce 5,8 kilometru (byl poškozen turbokompresor jednoho z motorů). Další úder byl zasazen železničnímu uzlu Mogiljov – po zkušebním náletu jednoho stroje 22. května 1943 zaútočila na toto místo o pět dní později celá 45. divize dálkového letectva, která tu noc na Mogiljov svrhla celkem 74 tun bomb. Ovšem asi největšího úspěchu s bombou FAB-5000 bylo dosaženo 19. července 1943 na orelském nádraží v průběhu kurské bitvy. Exploze svržené bomby vyřadila tento železniční uzel zcela z provozu a Němcům se nepodařilo dopravu obnovit až do rána 5. srpna 1943, kdy do Orla vstoupily sovětské tanky. Krátce po tomto úspěchu však došlo k výše uvedeným citelným ztrátám strojů, čímž se bojová činnost bombardérů Pětljakov Pě-8 na několik měsíců přerušila.

Určitou náplastí na přerušení bojové činnosti pluků 45. divize se stalo jejich ocenění – 890. pluk obdržel v říjnu 1943 čestný název brjanský, 746. pluk již v červenci 1943 čestný název orelský a navíc byl krátce nato přejmenován na 25. gardový pluk dálkového letectva. Přízeň vrchního velitele byla dovršena koncem listopadu 1943, kdy 45. divize, již opět útočící na nepřátelské železniční komunikace, obdržela čestný název gomělská.

Počátkem roku 1944 byla 45. divize doplněna nově vytvořeným 362. plukem dálkového letectva, ovšem pro tento útvar byly k dispozici pouze čtyři bojeschopné stroje Pětljakov Pě-8. Nový pluk proto začal od jara 1944 dostávat jako výzbroj americké dvoumotorové bombardéry North American B-25 Mitchell. Navíc v té době výroba Pětljakov Pě-8 v leteckém závodě č. 22 v Kazani končila a technici 45. divize zde převzali 21. června 1944 poslední letoun. Proto bylo rozhodnuto ponechat stroje Pětljakov Pě-8 pouze u 25. gardového pluku dálkového letectva a druhé dva pluky divize (362. pluk dálkového letectva a 890. pluk dálkového letectva) postupně přezbrojit na typ North American B-25 Mitchell. Divize tím ovšem během léta 1944 ztratila svůj výlučný charakter a stále více přecházela ke stavu obdobnému ostatním divizím dálkového letectva, které byly vyzbrojeny sovětským typem Iljušin Il-4, upraveným licenčním letounem Lisunov Li-2 (sovětské označení pro Douglas DC-3 Dakota) a americkým letounem North American B-25 Mitchell. Dálkové letectvo SSSR se i vzdáleně přestalo podobat svým americkým a britským pro-tějškům, neboť výše uvedené stroje byly jen dvoumotorové a jejich dosah a únosnost nedosahovaly strategických parametrů.

Ruku v ruce s proměnou leteckého parku však přišel i závažný neúspěch, který Stalina opět přiměl k pochybnostem o strategických schopnostech sovětského dálkového letectva. Úspěšné bombardovací útoky západních spojenců na německá města přiměly sovětský Hlavní stan vrchního velitele k pokusu u vyřazení z války věrného německého spojence na severním úseku, Finska, pomocí leteckého teroru. Velitel dálkového letectva maršál Golovanov měl počátkem roku 1944 k dispozici přes tisícovku bojeschopných bombardovacích letounů a cítil se dostatečně silný ke splnění Stalinova úkolu – za pomoci nepřetržitých náletů na finská města donutit vládu v Helsinkách k jednání o míru. Maršál Golovanov měl již s podobným úkolem zkušenost, neboť během tzv. zimní války velel počátkem roku 1940 speciálnímu bombardovacímu leteckému pluku, který prováděl letecký teror proti finským městům v hlubokém týlu. Za tuto činnost byl tehdy vyznamenán Řádem rudého praporu. Pro úspěšné splnění úkolu navnadil Stalin Golovanova koncem srpna 1944 udělením hodnosti hlavního maršála letectva. Vysněného cíle, Zlaté hvězdy hrdiny Sovětského svazu nebo dokonce Řádu vítězství se však ambiciózní letecký maršál nakonec nedočkal.

Počátkem roku 1944 se na letiště v okolí Leningradu přemístilo osm sborů a jedna samostatná divize (právě 45.) dálkového letectva, celkem 13 leteckých pluků vyzbrojených letouny Iljušin Il-4, 10 leteckých pluků vyzbrojených letouny Lisunov Li-2, pět leteckých pluků s americkými letouny North American B-25 Mitchell a dva letecké pluky s letouny Pětljakov Pě-8. Jejich prvním úkolem se stala neutralizace německého dalekonosného dělostřelectva před Leningradem, ale již v únoru 1944 zahájilo 30 pluků dálkového letectva intenzívní nálety na finské hlavní město Helsinky. Ovšem ve stejném měsíci musel maršál Golovanov převést část svých sil na Ukrajinu, kde se pluky dálkového letectva účastnily leteckých útoků proti dopravním uzlům protivníka. V dalších měsících byl původní plán leteckých úderů proti finským městům narušován dalšími přesuny a tříštěním sil. Sovětské dálkové letectvo se účastnilo osvobození Ukrajiny a Krymu, osvobození Běloruska, bojů na Balkáně či v Polsku. Pečlivě připravený harmonogram leteckého teroru tak vzal – naštěstí pro Finy – za své. Ovšem Stalin si samozřejmě nepřipouštěl svoji odpovědnost za typický hon na dva zajíce zároveň. Ve stejné době, kdy americké a britské strategické letectvo téměř zlikvidovalo německou produkci pohonných hmot, nedokázalo sovětské dálkové letectvo usilovným bombardováním vyřadit německého spojence z dalších bojů a neutralizaci Finska muselo nakonec zabezpečit pozemní vojsko. Přes uznání, kterého se během roku 1944 jednotlivým útvarům a svazkům dálkového letectva dostalo, byl Stalin velmi roztrpčen poznáním, že sovětské strategické letectvo fakticky neexistuje, neboť jeho protěžované dálkové letectvo nedokázalo splnit samostatný úkol strategického významu.

Jako obvykle Stalin svoji nespokojenost vyjádřil velmi tvrdým opatřením, v této souvislosti však nikoli represáliemi mezi velitelským sborem dálkového letectva, ale zrušením celého dálkového letectva jako samostatného druhu vojska. Na základě rozhodnutí Státního výboru obrany bylo 6. prosince 1944 dálkové letectvo reorganizováno a začleněno do sovětského vojenského letectva jako 18. letecká armáda s hlavním maršálem letectva Alexandrem Golovanovem v čele. Nová letecká armáda byla tvořena pouze pěti sbory a čtyřmi samostatnými divizemi (mezi nimi i 45. divizí). Zrušení dálkového letectva přineslo také přečíslování některých leteckých pluků, zvláště gardových. Jejich čísla totiž byla začleněna do číselného systému vojenského letectva a 25. gardový orelský pluk dálkového letectva 45. divize se tak od 26. prosince 1944 stal nově 203. gardovým orelským bombardovacím leteckým plukem. V době svého přečíslování však byl pluk již jediným leteckým útvarem, v jehož výzbroji se nacházely čtyřmotorové bombardovací letouny Pětljakov Pě-8. Zbylé dva pluky 45. divize již několik měsíců létaly z běloruských a polských letišť na amerických letounech North American B-25 Mitchell. Ovšem Stalin měl se 45. divizí své plány, vycházející z tristního srovnání strategických schopností sovětského a amerického dálkového letectva. Vzhledem ke skutečnosti, že SSSR neměl koncem války odpovídající strojové vyba-vení dálkového letectva, rozhodl sovětský vůdce o vytvoření zkušebního leteckého svazku, jenž bude vyzbrojen „trofejní“ americkou a britskou leteckou technikou. Při hledání vhodného objektu pak Stalinův zrak padl právě na 45. gomělskou těžkou bombardovací leteckou divizi.

(Konec první části)

Autor : Jiří Fidler 🕔04.09.2006 📕12.892

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře