Setkání československých veteránů, vojáků a letců RAF u pomníku padlých v Dejvicích a na MNO

Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔29.06.2006 📕9.540

 Setkání československých veteránů, vojáků a letců RAF u pomníku padlých v Dejvicích a na MNO

Dejvice, Ministerstvo obrany ČR, 8. 6. 2006

Při jménu, které nosím, vám zde prohlašuji, že tento boj vyhrajeme a pravda zvítězí!“...

Jan Masaryk při zahájení českého vysílání v BBC, 8. 9. 1939

Vůbec mě nenapadá, jak začít. Musel bych si totiž hned na samém počátku strašlivě postěžovat na celý svět, boží hněv, erupce na Slunci, smůlu a tak vůbec. Jak jinak si vysvětlit, že se mi od února letošního roku „podařilo“ prošvihnout úplně všechny akce, setkání, letecké dny a podobně, co se jen konaly. Ale jo, byl jsem zase na oplátku u Jardy Nováka, ale i tak. Setkání v Dejvicích, dlouhodobě nejzajímavější a nejdůležitější událost v našem RAFáckém kalendáři, jsem ale musel navštívit, i kdybych se měl hodit marod...

Nebyl bych to ale asi já, aby se to neobešlo bez nějakých potíží. S pohodou v těle i v duši vyrazil jsem kolem osmé z Milewitzu s tím, že mám času na rozdávání. I v práci jsem se stavil, bych si vyzvedl večer kamarádem donesený diktafon. Jaké však bylo moje zděšení, když mi pět minut před devátou zavolala Iveta Irvingová, kde že jako jsem. No? Jaké bylo to zděšení? Strašné, povídám! Začátek u pomníku nebyl v deset, kterak jsem se posledních pár dnů a týdnů domníval, avšak již o hodinu dříve!!!...

Nasadil jsem v rámci možností tempo pekelné, přesto však po příchodu k pomníku před budovou Generálního štábu AČR, stačil jsem pouze zahlédnout autobusy, odvážející účastníky na Ministerstvo obrany na Valy. Ó, nebesa! Za co?!? Nezbývalo než pokračovat nezměněným tempem stejným směrem... Naštěstí mi Iveta poradila zkratku mezi domy k Hradčanské, což se následně ukázalo jako nedocenitelná pomoc. Nemluvě pak o „Vlčáku Antovi“, knížce, kterou jsem při té příležitosti dostal i s autorčiným věnováním. Na Valy jsem se přiřítil odhadem tak dvě tři minutky po autobusech. Hosté a účastníci totiž teprve procházeli hlavním vchodem. Výkon hodný sprintera sice, moje dýchací soustrojí však zůstalo povalovat se někde kolem prodejních stánků pod Hradčanskou. Už první pohled kolem sebe a následně pak do sálu všechny moje nastřádané chmury velmi rychle odehnal...

Jako každý rok při této příležitosti, přiletěli do Čech českoslovenští veteráni RAF, žijící na území Velké Británie. Našli jsme mezi nimi mnoho známých tváří a s radostí jsme se zase po roce setkali například s plk. Mellionem, plk. Nečasem-Pembertonem, gen. Grofčíkem, plk. Černým, plk. Válkem, plk. Svobodou, plk. Píškou, přijela také paní mjr. Tonderová a mnoho dalších. Některé z nich jsem dokonce měl tu čest vidět poprvé v životě, ač jsem se s nimi znal z dopisů. Myslím například plk. Kratochvíla-Bittona a jiné. „Domácí“ zastupovali mimo jiné pánové Hlučka, Štandera, Benda, Hofrichter, Djačuk, Paleček, Zelený, Kvaček, Dubec a další. Jistě mi ti nejmenovaní prominou, vzpomínám ale i na ně. Osobně mě však nejvíce potěšila přítomnost pana gen. Fajtla a jeho paní, kteří se dostavili i přes páně generálovo viditelně nepříliš dobré zdraví. Jak mi před několika týdny sami napsali, křídla jsou ještě docela v pořádku, ale ten podvozek... Ale nechci nikomu stranit. Potěšilo nás vidět každého z nich. Každého z našich dávných ochránců a zachránců, hrdinů a bojovníků...

Nemohu však zároveň na tomto místě nevzpomenout i na ty, kteří již mezi nás nikdy nepřijdou. Černá dáma Smrt za posledních pár měsíců úřadovala velmi tvrdě a nenahraditelně. Mnoho skvělých lidí navěky se odebralo do leteckého nebe a zůstanou již jen v našich myslích a srdcích. Pan generál Jiří Hartman, naše sluníčko paní plk. Joyce Kadečková, pan plukovník Stanislav Mikula, ale hlavně paní Anička a její Generál Nebe, pan František Peřina... Rád bych na tomto místě vzpomněl i na plk. Honzu Budínského. Nebyl to sice RAFák a svoji brázdu do nebe vyryl až po válce na „rourách“. I on však tahal za knypl, tedy byl naším přítelem. Ti všichni jsou již tam nahoře, v nebi, a sedlají Manituovy koně. Ty modré se zlatými kopyty, co je nikdo nedohoní. Nikdo je neosedlá. Jen nebeští jezdci... 

Po slavnostním nástupu čestné stráže se státní vlajkou a hymně vyslechli jsme několikero projevů ze strany zástupců státu, armády, letectva, Svazu letců, Sdružení československých zahraničních letců a dalších. Potom teprve začala neformální část setkání. Poseděli jsme se svými kamarády dědoušky, popovídali si a nakrmili paměť novými zážitky a dojmy. Získali jsme další nové informace a slyšeli další příběhy. Setkali jsme se s první českou vojenskou pilotkou, milou blondýnkou, kterou si jen stěží dovedeme představit za řízením lehké bitevní Alky L-159, které však přesto držíme pěsti a přejeme úspěch. Společně jsme pozvedli sklínku a připili si na setkání nejstarší a nejmladší generace českého letectva. Hezky „Wings-up“, po letecku... A ani nám to nepřišlo, jak to rychle uteklo. Ach jo...

Nemůžu se ubránit hříšným myšlenkám. Koho z přítomných uvidíme i za rok? Osobně doufám,... modlím se,... že všechny a ještě někoho navíc. Jenže o tom nerozhoduju já. A čas vrátit neumím. Každopádně ale navrhuji, jak se říká, do roka a do dne,... Tenkrát říkali „v pět po válce U Kalicha“. OK! Budu s tím počítat a přijdu raději už ve čtyři...

Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔29.06.2006 📕9.540

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře