Válka o Falklandy 1982

Autor : Filip Krakovka 🕔29.06.2006 📕21.419

Semestrální práce z předmětu Mezinárodní konflikty, Přírodovědecká fakulta, Ostravská univerzita.

1. Úvod

Válka o Falklandy by se dala nazvat válkou mezi naivní a příliš nacionalistickou vládou vojenské junty na straně jedné a zemí, která bránila své koloniální území v době, kdy už vlastnictví kolonie nebylo životně důležitým zájmem. Je celkem podivné, že vláda Velké Británie byla ochotna vstoupit do války kvůli ostrovům, které se nacházejí tisíce kilometrů od britských ostrovů, zvlášť když se na těchto ostrovech nenachází kromě ovcí nic, co by mělo nějaký zvlášť strategický význam. Tak proč vláda riskovala toto tažení, které mohlo přinést více škody než užitku? Je to vlastně jeden z mála konfliktů druhé poloviny 20.století, který byl veden dvěma zeměmi ze západního tábora a nebyl veden mezi Východem a Západem, jak bylo v období studené války běžným jevem.

2. Charakteristika území

Falklandské ostrovy jsou skupinou skalnatých ostrovů, které leží v jižním Atlantiku asi 700 kilometrů východně od jihoamerické pevniny. Souostroví tvoří dva hlavní a asi 200 malých ostrovů. Rozloha území je 12 173 km2 a v roce 2005 zde žilo 2 967 obyvatel, kteří jsou z 96 % britského původu. K ostrovům administrativně náleží i jižněji ležící skupiny ostrovů, a to Jižní Georgia a Jižní Sandwichovy ostrovy[1].

3. Historický vývoj území do počátku 80. let

Ostrovy byly údajně objeveny v roce 1592 španělskými námořníky, ale mnohem pravděpodobněji je poprvé zahlédl anglický námořník Davis. Zaneseny do mapy byly ostrovy o necelých sto let později v roce 1690 anglickou výpravou, vedenou Johnem Strongem. V roce 1713 byly ostrovy na základě Utrechtské dohody přiděleny Španělsku. Ale navzdory této úmluvě se vznikají v šedesátých letech 18.století na ostrovech malé francouzské a britské osady. Veškeré francouzské osady nakonec připadly Španělům, kteří se pokusili v sedmdesátých letech vytlačit i Brity a ostrovy kolonizovat vlastním obyvatelstvem. Dochází k vzájemným střetům mezi oběma stranami. V roce 1790 je uzavřena další smlouva[2] , podle které se Britové svých nároků na ostrovy vzdávají. Do dalšího vývoje tohoto území výrazně promluvilo na počátku 19.století ukončení španělské kolonizace Jižní Ameriky, kdy se na mapě objevuje množství nových států a mezi nimi i Argentina. Vláda Argentiny počítala s tím, že po Španělsku převezme správu nad Falklandskými ostrovy, a proto už v roce 1820 vysílá na ostrovy jednotky za účelem posílení vlastních pozic zde. Argentina prohlásila ostrovy za vlastní državu, ale neponechala zde stálou vojenskou posádku. V roce 1833 dochází k britské invazi na ostrovy a ty jsou poté prohlášeny britskou korunní kolonií a postupně na ostrovy přichází i britské obyvatelstvo. Většina obyvatel přišla ze Skotska a jejich obživou se stal chov ovcí. V 80. letech žádala Argentina navrácení ostrovů z důvodů jejich zeměpisné polohy. Britská vláda se jich nechtěla vzdát. Svou roli sehrály během obou světových válek díky své strategické poloze. Po druhé světové válce Argentina znova otevřela otázku suverenity ostrovů. Ve druhé polovině 20. století docházelo k mnoha vzájemným jednáním mezi oběma státy, ale tato jednání nenacházela žádné řešení, které by státy akceptovaly. Britové se ostrovů vzdát nechtěli. A ani obyvatelstvo ostrovů nechtělo měnit současný stav[3]. Situaci se začalo zabývat i OSN a v roce 1965 vydalo vlastní rezoluci, ve které se tvrdilo, že ostrovy jsou koloniální problém.

4. 80. léta a situace v Argentině

Argentina na počátku 80. let byla zemí, které tvrdou rukou vládla vojenská junta, která se moci chopila v roce 1976. Argentinský režim byl od počátku silně prozápadní[4]. Ale na druhou stranu domácí opozici se dařilo držet na uzdě jen díky omezení občanských svobod. Ekonomický vzestup v letech 1977–1980 nevydržel a na počátku 80. let se režim ocitá ve velkých ekonomických těžkostech. „V zemi panoval klid před bouří[5]“. K tomu všemu došlo i k rozporům uvnitř vojenského vedení a do prezidentského křesla se nakonec dostal v červenci generál Leopoldo Fortunato Galtieri, který ihned po svém nástupu začal hledat podporu jak na domácí scéně, tak v zahraničí. Jako svého největšího zahraničního partnera si vybral Spojené státy americké. Nabídl Američanům možnost vybudování vojenských základen v Patagonii, výměnou za americké investice do argentinské ekonomiky. Chybějící podporu veřejnosti chtěl obnovit zahájením zahraničních vojensko–politických dobrodružství. Nejprve se vyhrotil spor s Chile o území na jih od úžiny Beagle[6]. Tento spor už byl urovnán v roce 1980 prostřednictvím Vatikánu, ale Gaultieri v roce 1982 zahájil novou, i když ne příliš úspěšnou kampaň vůči Chilanům.

Po tomto neúspěšném pokusu se musela najít jiná možnost, jak obrátit pozornost veřejnosti na něco jiného než na problémy na domácí scéně. Tímto novým pokusem se měly stát Falklandské ostrovy.

4.1 Důvody

Prvním hlediskem, proč byly vybrány právě Falklandy, bylo hledisko geopolitické. Ovládnutí Jižního Atlantiku, ve kterém se Falklandy nachází, bylo v argentinské geopolitické škole považováno se velmi důležité. Měl být vybudován strategický trojúhelník, který by spojoval Falklandy, Ohňovou zemi a okraj antarktické pevniny. Druhým důvodem výběru bylo hledisko nacionalistické. Právě Falklandy mohly ve společnosti vzbudit tu pravou vlnu vlasteneckého nadšení, které by vládu vojenské junty udrželo u moci. Argentinské vedení si bylo jisto tím, že v případě invaze na ostrovy nebude Velká Británie podnikat žádná protiopatření a v případě, že by tomu tak nebylo, tak spoléhal Gaultieri na pomoc od USA, protože považoval americko–argentinské vztahy v tomto období za velmi dobré. I když, jak se nakonec ukázalo, tyto předpoklady se ukázaly být absolutně lichými. Jako velmi neschopným člověkem v argentinském vedení se ukázala být postava ministra zahraničí Nicanora Costy Menendéze, který pro argentinské kroky nebyl schopen vyjednat téměř žádnou mezinárodní podporu.

5. Situace ve Velké Británii před vypuknutím konfliktu

Jak už bylo napsáno, tak Velká Británie neměla od 60. let zájem na odstoupení ostrovů. Jako dost významný činitel se ukázalo účinné lobování obyvatel ostrova (např. už výše zmiňované referendum). Co se týká postojů britské společnosti o ostrovy, tak se až před konfliktem o tyto ostrovy nikdo v britské veřejnosti o ostrovy nezajímal a málokterý Brit věděl, kde ostrovy leží, kolik zde žije obyvatel, jaké je hlavní město atd. Takže pro Brity vlastně neměly ostrovy skoro žádnou cenu, což ostře kontrastuje s postoji, jaké k ostrovům vyjadřovala argentinská veřejnost. Co se týká domácí situace Velké Británie, tak i ona byla zemí s mnoha problémy. Ať už to byly ekonomické problémy nebo množství sociálních nepokojů. Na počátku 80. let ohlásila britská vláda politiku odklonu od impéria, kterou si vynutila ekonomická i vojenská slabost země. V roce 1981 byl ohlášen konec přítomnosti britských vojenských sil v Jižním Atlantiku.

6. Konflikt

V této kapitole se budu stručně věnovat samotnému konfliktu. Nebudu se podrobněji věnovat vojenským operacím, jen nastíním, jak celý konflikt začal, jaké bylo vojenské vybavení obou zemí, jaké byly klíčové události a taky jak se k celému konfliktu postavilo mezinárodní společenství.

6.1 Předehra konfliktu

Samotnému vylodění argentinské armády na Falklandech přecházela ještě jedna menší akce v Jižní Georgii. Ostrovu, který ležel ještě jižněji od Falkland. Tento ostrov byl neobydlen a nacházelo se zde několik továren na zpracování šrotu. Čtyřletou smlouvu na jeho zpracování získala v roce 1979 argentinská společnost Georgias del Sur S. A, v jejímž čele stál Constantino Sergio Davidoff. Jeho společnost se však dostala do finančních problémů, proto se snažil najít nějakou levnou dopravu pro dopravu vlastních dělníků. Nejprve neuspěl se svou žádostí u Britů[7] , a proto se obrátil o pomoc na argentinské ministerstvo zahraničí. Argentinské námořnictvo chtělo tuto žádost využít ve svůj prospěch a Davidoffovu aktivitu chtělo využít pro vlastní akci na ostrovech, a to vybudování tajné vojenské základny. S tímto plánem přišlo argentinské námořnictvo už v září 1981 a plán dostal krycí název Alpha[8]. Během plavby lodí na ostrovy udržovaly argentinské lodě rádiové ticho a po doplutí na ostrovy na nich vztyčily argentinskou vlajku. Guvernér Falklandských ostrovů, pod něž Jižní Georgia spadala, viděl v této akci ohrožení britské suverenity na tomto území, a proto se britská vláda rozhodla vyslat k ostrovům loď HMS Endurance s jednotkou námořní pěchoty na palubě. Operace Alpha byla zastavena, ale na ostrovech stále zůstalo několik argentinských dělníků. Argentinské velení se už nesnažilo najít s Brity nějaký kompromis a snažilo se vzájemný konflikt vyhrotit. Bylo rozhodnuto o vyslání vojenské lodě proti HMS. Endurance. Najít kompromis v této situaci by byl možný, kdyby britská vláda netrvala bezpodmínečně na tom, aby argentinští dělníci opustili ostrovy. Ale nestalo se tak a navíc argentinské vedení se už rozhodlo provézt invazi na Falklandy.

6.2 Průběh války

O důvodech naplánování invaze jsem už psal v kapitole 4.1., takže se jimi nebudu opětovně zabývat. Jen bych v této kapitole rád nastínil, s jakým plánem argentinská armáda počítala a jak samotná invaze probíhala.

Argentinský plán invaze počítal s rychlou, pokud možno nekrvavou akcí. Velká Británie měla na ostrově pouze malou skupinu vojáků.

Argentinská vojska se vylodila ve 4:30 ráno na v oblasti Mullet Creek, k prvním přestřelkám dochází v 6:00 a jsou v nich zabiti tři Argentinci. Už v 9:15 ráno se britský guvernér vzdává argentinskému veliteli. V britském parlamentu informuje lord Carrington, že „Port Stanley je nyní okupováno argentinskými vojenskými silami.“ Ještě téhož rána jsou guvernér a britští vojáci evakuováni z ostrova do Montevidea. V Argentině mezitím propukla mezi veřejností vlna nacionalistického nadšení a v Buenos Aires se shromáždily statisíce lidí, aby vyjádřily podporu invazi. Ani britskou veřejnost nenechala válka klidnou a v zemi se rozpoutala vlna protestů vůči argentinské anexi a následné kroky vlády byly přijaty rovněž s nadšením.

První britskou reakcí bylo, že zmrazila argentinská aktiva uložená v britských bankách[9] a vykázala argentinské diplomaty ze země. Britská vláda už 3. dubna rozhodla, že na argentinskou invazi odpoví protiútokem a za tímto účelem se začaly shromažďovat vojenské jednotky, které nakonec vypluly 5. dubna 1982.

Z důvodu zabránění přísunu argentinských posil na ostrovy je kolem nich zřízeni 200mílové pásmo, do kterého nesmí vplout žádné cizí lodě (15.4.1982). Po celou dobu, kdy britská úderná flotila plula na Falklandy, probíhaly snahy o mírové řešení konfliktu, a to ať už prostřednictvím OSN nebo USA[10], ale veškeré pokusy byly neúspěšné. K prvním střetům dochází 1. května, kdy britské letectvo několikrát bombarduje postavení argentinských jednotek v okolí Port Stanley. O den později dochází k jedné události, která šokovala širokou veřejnost. Je potopen argentinský křižník General Belgrano, který se nacházel mimo bezpečnostní pásmo, které bylo vyhlášeno kolem ostrovů.[11] Britové tento krok obhajovali tím, že na palubě lodi se nacházely rakety, kterými Argentinci mohli zaútočit na britské lodě.

Britská pěchota se začala vyloďovat na ostrovech 21. května 1982[12]. Hned po vylodění začali Britové rychle postupovat. Největší problémy způsoboval Britům argentinské letecké útoky na britské lodě. Největší odpor začala klást argentinská pěchota v oblasti Goose Garden, kde došlo také 29. května k nejtěžším bojům celé války. Po dalším britském postupu dochází 11. června k závěrečné fázi bojů v okolí hlavního města Port Stanley. Po dalších těžkých bojích se 14. června 1982 argentinská posádka v Port Stanley vzdala. Večer se vzdal i argentinský guvernér ostrova generál Mario Menendéz a asi 10 000 argentinských vojáků složilo zbraně[13]. 25. června se do funkce guvernéra ostrovů vrátil Rex Hunt.

Ztráty na životech se vyšplhaly na tato čísla: Britové ztratili 255 vojáků, Argentinci asi 750 a o život přišli také tři Falklanďané během britského bombardování Port Stanley.

Proč se Britům podařilo dosáhnout vítězství poměrně snadnou a rychlou cestou? Britští vojáci, kteří se na ostrovech vylodili, patřili mezi elitní jednotky britské armády. Na druhou stranu argentinští obránci byli vesměs špatně vyzbrojenými a nedostatečně vycvičenými vojáky. Ani argentinská strategie nebyla nejlepší a argentinské velení neprokázalo během celého střetu žádnou větší aktivitu pozemních jednotek a celá strategie byla postavena na obraně hlavního města. Britům se celkem bez obtíží podařilo rychle na ostrovech vylodit a vybudovat předmostí pro další operace na ostrovech. Jedinou složkou argentinské armády, které se dařilo určitým způsobem narušovat britské operace a také způsobilo Britům největší ztráty, bylo argentinské letectvo, ale to ve svém snažení zůstávalo většinou osamoceno. Jako nejdůležitější složky britské armády, které zajistily konečný úspěch, patřily zejména dvě letadlové lodě, jejichž letadla bránila argentinským náletům na britské lodě a také čtyři britské jaderné ponorky, které bránily argentinskému loďstvu provádět operace z přístavu na argentinském území. Další významnou složkou, která podpořila boje na zemi, bylo nasazení britských vrtulníků. Takže celková vojenská převaha Britů nakonec slavila úspěch proti narychlo složené a nedostatečně vycvičené a vybavené argentinské armádě.

7. Postoje mezinárodního společenství během konfliktu

Na úvod je třeba říct, že žádná další země se konfliktu přímo neúčastnila. Už těsně po obsazení ostrovů se snažily různé strany řešit konflikt mírovou cestou a pokusit se přinutit obě strany zasednout k jednání. Hlavně Argentina odmítala celou řadu mírových návrhů. V této kapitole se budu věnovat hlavním stranám, které vyjádřily nějakou formu podpory jedné či druhé straně a hrály v konfliktu alespoň nějakou roli.

7.1. OSN

Jako prvního aktéra bych vybral OSN. Rada bezpečnosti vcelku rychle zareagovala na vzniklou krizi a už jeden den po invazi (3.4) vydává rezoluci číslo 502 ve které vyjadřuje svou plnou podporu všem krokům britské vlády.[14] Po celou dobu se OSN snažila přimět obě strany k jednání, ale neúspěšně. Jako zprostředkovatel v rámci OSN se snažil vystupovat s mírovými návrhy peruánský prezident Belaunde Terry, ale ani jeho návrhy argentinské vedení nepřijalo. V průběhu války vydala OSN ještě jednu rezoluci č. 505, která opětovně vyzývala k zastavení bojů a k mírovému jednání.

7.2. USA

Dalším významným aktérem se ukázaly být Spojené státy, s jejichž pomocí počítala i Argentina. Gaultieri počítal s tím, že má R. Reagan pro Argentinu slabost, bude argentinské kroky tolerovat a případnou vojenskou reakci Britům vymluví.

Ale tyto naděje se ukázaly být absolutně liché a americký prezident 30. dubna ve svém projevu prohlásil, že Velká Británie má plnou podporu Spojených států, nabídl jí vojenskou pomoc a také vyhlásil hospodářské sankce vůči Argentině.

I Spojené státy se snažily konflikt řešit mírovou cestou. Velmi aktivní se ukázal být v roli vyjednavatele americký generál Haig, který během dvou týdnů necestoval asi 30 000 mil, během kterých navštívil Londýn, dvakrát Buenos Aires a Washington.[15]

Jeho požadavky spočívaly ve stažení obou armád a poté měly obě strany zasednout k jednání. Ale ani tyto návrhy nepřinesly vůbec žádný úspěch.

7.3. Evropské hospodářské společenství

Evropské hospodářské společenství také schválilo hospodářské sankce vůči Argentině. Jednalo se o úplný zákaz dovozu a prodeje zbraní Argentině. Jediné dvě země, které tento návrh vetovaly, byly Irsko a Itálie.

7.4 Organizace amerických států

Vyjádřily podporu argentinskému úsilí o zisk ostrovů, ale vážněji se do konfliktu nezapojily. Existovaly určité návrhy pomoci, ale k žádné nedošlo.[16] Jedinou zemí, která stála proti Argentině, bylo Chile. Což mělo svou logiku, protože obě země měly své vlastní územní spory. Nabídlo dokonce vojenské základny Velké Británii a Argentina měla obavy z chilského útoku na pevnině, a proto některé elitní jednotky armády ponechala v Argentině[17]. Takže v tomto konfliktu hrálo poměrně významnou roli.

7.5. Ostatní země

Mezi další země, které vyjádřily nějakou formu podpory, patřilo Španělsko, které se postavilo za práva Argentiny, a to zejména z důvodu vlastních sporů ohledně Gibraltaru.

A ještě bych zmínil postoj druhé velmoci studené války, a to SSSR. Postavil se za Argentinu, což byl velký paradox vzhledem k tomu, že vojenská junta byla silně antikomunistická. Podpora ze strany SSSR měla tedy hlavně příchuť propagandistického využití konfliktu a případná podpora Argentině byla na druhé straně vyvážena pro Argentinu nepřijatelnými požadavky. ¨

8. Důsledky konfliktu a poválečný vývoj

Argentinská porážka znamenala téměř okamžité odstoupení Galtieriho z funkce prezidenta[18] a také konec režimu vojenské junty, která byla nakonec nahrazena v roce 1983 demokraticky zvolenou vládou.

Na druhou stranu v Británii vyneslo Margareth Thatcherovou znovu na politické výsluní, uspěla ve volbách a v křesle ministerské předsedkyně vydržela až do roku 1990.

Vzájemné vztahy mezi oběma zeměmi se postupně dostávaly do normálu a byly obnoveny jak hospodářské, tak diplomatické styky. [19]

Mezi oběma zeměmi došlo také k podpisu mnoha vzájemných dohod, týkající se situace kolem ostrovů, které měly řešit řadu problémů.[20] Jedinou otázkou, která se do současnosti nijak neřešila, byla britská suverenita nad ostrovy. A proto je toto téma dodnes, zejména ze strany Argentiny, považováno za téma velice citlivé a jeho vyřešení ve prospěch Argentiny je stálým heslem argentinských prezidentů dodnes. Naposledy v dubnu roku 2006 se nechal argentinský prezident Nestor Kirchner slyšet, že se ostrovů nikdy nevzdá a bude bojovat o jejich navrácení Argentině.[21]

9. Závěr

Budoucí otázka Falkland bude asi ještě nějakou dobu zaměstnávat politiky obou zemí. Pozice ostrovů se asi podle všeho hned tak měnit nebude a britská svrchovanost asi ještě nějakou dobu potrvá. Hlavním důvodem je zejména velká loajalita mezi ostrovany, kteří jsou plně oddáni britské koruně a pod britskou správou ekonomika ostrovů významně vzkvetla, tak proč by chtěli situaci měnit. Ale na druhou stranu se ostrované neobejdou bez dobrých vztahů s Argentinou, protože je to nejbližší pevninský soused a je důležitá například kvůli zásobování ostrovů.

Předání ostrovů Argentině je v dnešní situaci asi silně nepravděpodobným scénářem, maximálně je možná pouze určitá forma společné správy ostrovů. Nová argentinská invaze je také nepředstavitelná už vzhledem ke zkušenostem z roku 1982. I když na druhou stranu – kdo čekal válku v roce 1982?

Zdroje:
CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Lidové noviny, 1999. 575 s.
HRBEK, Jaroslav. Válka o Falklandy 1982. Praha: Lidové noviny, 1999. 230 s.
ČÁP, J.: Válka o Falklandy 20 let poté. Česká redakce BBC, Dostupný na WWW: http://www.bbc.co.uk/czech/lupasvet/418.shtml#top
http://www.ability.org.uk/falklands-war.html
http://www.worldstatesmen.org/Falklands.html
The Falkland Island conflict 1982 dostupné na WWW: http://www.falklandswar.org.uk/
http://freespace.virgin.net/gordon.smith4/NAVAL1982FALKLANDS.htm
Fight for the Falklands dostupné na WWW: http://news.bbc.co.uk/hi/english/static/in_depth/uk/2002/falklands/guide.stm
The Falkland War:Causes and Lessons, Strategic Insights: Volume III, Issue 11 (November 2004) in http://www.ccc.nps.navy.mil/si/2004/nov/mcclureNOV04.asp
SVOBODOVÁ, Zuzana .: Informační studie: Válka o Falklandy z pohledu mezinárodního práva, dostupný na WWW: http://st.vse.cz/~XSVOZ05/¨¨
Falkland. Info.: dostupné na WWW: http://www.falklands.info/history/hindex.html
Falkland War.: dostupný na WWW: http://en.wikipedia.org/wiki/Falklands_War
Ve sporu o Falklandy opět přihořívá, dostupný na WWW: http://aktualne.centrum.cz/zahranici/amerika/clanek.phtml?id=118865

Poznámky

[1] Oficiální název území zní: Falkland Islands and Dependence, v čele ostrovů stojí guvernér jmenovaný britskou vládou.

[2] Nootka Sound Convention

[3] V roce 1964 bylo na ostrovech uspořádáno referendum – obyvatelé chtěli zůstat pod britskou korunou

[4] Snaha přilákat do země zahraniční investory a zlepšit ekonomickou situaci země

[5] Viz. Dějiny Argentiny, Uruguaye a Chile str.253

[6] V Ohňové zemi

[7] Chtěl využívat britskou loď H.M.S. Endurance, ale ta měla být podle záměru britské vlády z oblasti stažena

[8] Údajně o této akci argentinské ministerstvo zahraničí nevědělo

[9] Celkem se jednalo asi o částku 1,4 mld. Amerických dolarů

[10] Diplomacii se bude podrobněji věnovat kapitola 7

[11] Zahynulo 365 argentinských námořníků

[12] K vylodění došlo v oblasti San Carlos a krycí název operace byl Sutton

[13] Byli téměř okamžitě převezeni zpátky do Argentiny

[14] Proti rezoluci hlasovala jedině Panama. Hlasování se zdržely SSSR, Španělsko, Čína a Polsko

[15] Tzv. „kyvadlová diplomacie

[16] Venezuela nabídla ropu a Peru letadla

[17] Proto byly na ostrovy posláni i vojáci z tropických oblastí Argentiny, a ne ti kteří sloužili na dlouhé hranici s Chile v Patagonii

[18] Odvolán byl už 17.6.1982 a v roce 1985 byl odsouzen za odbornou nezpůsobilost v malvínském válečném konfliktu

[19] Diplomatické styky obnoveny v roce 1990

[20] rybolov, nerostné zdroje, doprava, společná likvidace následků války (miny)

[21] I když už jen diplomatickou cestou. Vojenský útok z roku 1982 prezident odsoudil

Autor : Filip Krakovka 🕔29.06.2006 📕21.419

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře