1. punská válka VI

Autor : Radim Kapavík / kapa 🕔14.06.2006 📕10.048

Poslední fáze bojů (248 př.n.l. - 241 př.n.l.)

Rok 248 př.n.l. (konsulové Gaius Aurelius Cotta a Publius Servilius Geminus - stejná dvojice jako roku 252 př.n.l.) byl z vojenského hlediska hluchým obdobím (je zajímavé, že stejně chudý na vojenské události byl právě i rok 252 př.n.l.) - pokračovalo obléhání Lilybaea a Drepany. Významným aktem bylo však jistě prodloužení spojenecké smlouvy s Hierónem Syrakuským (která byla uzavřena na patnáct let a nyní tedy vypršela) na věčné časy. Nebylo však obnoveno placení žádného tributu, což bylo sice zcela spravedlivé a logické, neboť Syrakusy významně podporovaly římské válečné úsilí, nicméně v Římě pociťujícím hospodářské dopady vleklé války to vyvolalo určité zklamání. Řím nebyl schopen vyčleňovat další a další prostředky na válku na Sicílii - především se vzdal pokusů ovládnout moře, k čemuž kromě finanční tísně přispěla i obava, že italští spojenci by se vzbouřili, kdyby se Římané pokusili naverbovat další veslaře. Daně už byly tak vysoké, že nebylo možné je dále zvyšovat. Ve stejném útlumu se však nacházeli i Kartaginci, kde se k moci dostala nová třída vlastníků velkostatků a půdy. Z finančních důvodů se rozhodli, že Kartágo si nemůže dovolit mít velkou armádu a mocné námořnictvo najednou a obětovali námořnictvo ve prospěch pozemní armády, kterou zaangažovali v Africe v boji s Numidií a domorodými kmeny, aby rozšířili své území směrem na jihovýchod. Dobrovolně se tak vzdali své pýchy a kontroly moří, nepokusili se ani posílit své pozice na Sicílii. Ačkoliv rozšíření základny v Africe mohlo být z dlouhodobého hlediska výhodné, jde o rozhodnutí minimálně pochybné.

Roku 247 př.n.l. dorazil na Sicílii z Kartága Hamilkar Barak (řecky Barkas, příznačně znamenající "blesk"), který převzal velení tamějších pozemních sil. Rychle se chopil iniciativy, reorganizoval kartáginské vojsko a posílil obranu. Postupně přešel do ofenzívy - roku 246 př.n.l. obsadil horu Heirkté (lat. Ercte) - severozápadně od Panorma (pravděpodobně dnešní hora Pellegrino) mezi městem a Římany obsazeným Eryxem - odkud mohl ohrožovat římské pozice. Jeho loďstvo navíc pravidelně napadalo severosicilské a italské pobřeží. Na souši přešel na víceméně gerilovou válku, narušoval římskou snahu obléhat Drepanu a slavil úspěch.

Římané na hoře Eryx (kterou dobyli roku 249 př.n.l) vystavěli pevnost, druhou pak umístili na jihozápadní úpatí hory (ta byla součástí obléhacích staveb u Drepany). Po více než dvou letech neustálých potyček roku 244 př.n.l. Hamilkar překvapivě opustil Heirkté a energicky se přesunul k římským pozicím na hoře Eryx - vybudoval opevněný tábor mezi zmíněnými římskými pevnostmi, čímž rozdělil římskou armádu na dvě poloviny a účinně přerušil zásobovací linie pro pevnost na vrcholu. Tuto pozici pak udržel až do konce války, přestože se ji Římané pokoušeli několikrát dobýt.

Římané mezitím od roku 244 př.n.l. budovali další námořní flotilu. Senát přistoupil k neobvyklému řešení - stavba lodí byla financována pomocí speciální půjčky, kterou státu poskytli bohatí občané (v první řadě senátoři sami - vždy dva nebo tři financovali stavbu jedné quinquirémy) a která měla být vrácena v případě úspěšného završení války. Roku 242 př.n.l. byla flotila čítající 200 lodí připravena vyrazit do boje - jejím úkolem mělo být konečně odříznout spojení obléhaných pevností Lilybaea a Drepany, ale hlavně Hamilkara s Kartágem, po moři. Na druhou stranu Kartágo začínalo ztrácet vůli k dalšímu boji. Zásoby obleženým posádkám na Sicílii vysílalo nepravidelně a se zpožděním, čímž podkopávalo morálku dosud odhodlaných armád.

Roku 242 př.n.l., po nástupu konsulů pro tento rok (Gaius Lutatius Catullus a Aulus Postumius Albinus), římská flotila pod velením prvního z nich vyrazila. Na konci léta se objevila u sicilského pobřeží, kde donutila překvapenou kartáginskou flotilu k návratu do Afriky; podle jiných pramenů Kartaginci odpluli (aniž by věděli o nové římské flotile) jako doprovod zásobovacích lodí. To umožnilo Římanům zmocnit se přístavu v Drepaně (a instalovat i zde obléhací zařízení proti městu samotnému, jinými slovy uzavřít kruh pozemního obléhání) i kotviště v Lylibaeu. Přes zimu G. Lutatius Catullus nezahálel a dennodenně cvičil se svým loďstvem manévry, neboť měl na paměti, že válka se má rozhodnout na moři. Kartaginci dali dohromady nové loďstvo o asi 250 plavidlech (viz dříve zmíněné rozhodnutí vzdát se námořnictva) a na jaře vyslali svoji flotilu plnou obilí pro Hamilkarovu armádu. Admirál Hannó velel asi 170 lodím, se kterými hodlal proklouznout k Eryxu, vyložit tam zásoby pro Hamilkara, nalodit část jeho žoldnéřské armády a vyhledat Římany, aby je porazil. G. Lutatius Catullus se o jeho příjezdu však včas dozvěděl a se svými nejlepšími jednotkami na palubě mu vyplul vstříc k ostrovu Aegusa (řecky Aigúsa) v Aegatských ostrovech.

Hannó u západního pobřeží Sicílie u Aegatských ostrovů vyčkával na příznivý vítr (pravděpodobně věděl o římské flotile, která ho očekávala, a chtěl po větru proklouznout kolem, aby splnil svůj hlavní úkol - dopravit zásoby obleženým kartáginským městům). Za svítání 10. března 241 př.n.l. uviděl G. Lutatius Catullus kartáginskou flotilu plující po větru jeho směrem na neklidném moři. Přestože si nebyl jist, jestli se v tomto počasí má pustit do bitvy, rozhodl se nakonec neriskovat, že mu Hannó unikne, a rychle nechal své lodě spustit na vodu (ve starověku se lodě na noc běžně vytahovaly na břeh, kde armáda nocovala; už proto, že na lodích nebyla k dispozici další "směna" veslařů k vystřídání). Rozestavil své lodě do linie (o hloubce jedné lodi) čelem k nepříteli. Když to Hannó uviděl, rozkázal sejmout plachty a připravit se k boji. Zatímco Římané celý půlrok tvrdě pracovali na zlepšení svého námořnického umění, Kartaginci jim čelili s loděmi přetíženými zásobami a ovládanými nezkušenými veslaři. Římané dosáhli rozhodujícího vítězství této války - potopili 50 nepřátelských plavidel, 70 zajali. Do zajetí padlo také 10 000 Kartaginců. Zbytek se zachránil jen díky náhodě, která poskytla náhlou změnu počasí - námořníci vytáhli plachty a nechali se otočeným větrem odvát směrem zpátky, pryč z bojiště. Byla to možná největší námořní bitva celého starověku, v níž si Řím konečně zajistil nadvládu nad západním Středomořím. Admirál Hannó byl "pro neschopnost" v Kartágu - jak jinak - ukřižován.

Kartágo bylo definitivně vyčerpáno a demoralizováno. V Africe se muselo vyrovnávat s rebeliemi domorodého obyvatelstva, chyběly finance na platy žoldnéřům. Bez loďstva nemohlo své jednotky na Sicílii zásobovat ani v případě, že by k tomu našlo prostředky a vůli. Přestože Hamilkar nechal domů vzkázat, že je připraven bránit se co nejdéle, Kartaginci mu přikázali, aby sám začal vyjednávat o míru. Mírové podmínky s ním vyjednal konsul G. Lutatius Catullus (který za vítězství u Aegatských ostrovů získal právo slavit triumf, přestože mu zranění nedovolilo být bezprostředně přítomen bojům; vydal však rozkaz k útoku). Kartágo se muselo vzdát všech držav na Sicílii, vydat Římu všechny válečné zajatce, aniž by požadovalo výkupné, a splatit Římu ve dvaceti ročních splátkách 2 200 talentů jako náhradu válečných škod. Senát však tuto mírovou smlouvu neratifikoval - uložil Kartágu ještě povinnost zaplatit 1 000 talentů okamžitě a oněch 2 200 talentů během desíti let, vydat kromě Sicílie i všechny ostrovy mezi ní a Itálií (především tedy Liparské ostrovy) a přidal do smlouvy ještě klauzuli garantující spojencům obou stran, že nebudou druhou stranou napadeni (odráží specifický systém římské nadvlády nad Itálií), že jedna strana nebude druhé spojence přebírat a že jedna strana nesmí verbovat vojáky na území druhé z nich (během války Kartaginci nepřímo kooperovali s galskými kmeny v severní Itálii).

Prameny:
Polybios (online verze např. http://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Roman/Texts/Polybius/home.html)
www.kleio.cz
www.roman-empire.net
www.barca.fsnet.co.uk
Autor : Radim Kapavík / kapa 🕔14.06.2006 📕10.048

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře