1. punská válka II

Autor : Radim Kapavík / kapa 🕔14.06.2006 📕12.256

Boje na Sicílii (264 - 261 př.n.l.)

Po vyhlášení války Římané provedli tradičně odvod a vyslali konsulskou armádu (čtyři římské legie doprovázené stejným počtem spojeneckých sborů, celkem tedy zhruba 40 000 vojáků) pod velením obou konsulů (kromě zmiňovaného Appia Claudia jím byl ještě Marcus či Quintus Fulvius Flaccus) na jih Itálie, prorazili kartáginskou blokádu a vylodili se na Sicílii.

Před Messanou pak tato římská armáda porazila nejdříve Syrakusany, kteří město blokovali z jihu a jež donutila ustoupit do svého tábora. Když se Appius Claudius následujícího dne dozvěděl, že Syrakusané pod rouškou noci ustoupili až do svého města, napadl hned následujícího dne Kartagince blokující Messanu ze západu, rozprášil je a donutil k útěku do okolních měst, čímž obklíčené město osvobodil (šlo o první bitvu Římanů proti Kartágu). Pak táhl syrakuským územím až k městu, a zatímco Syrakusané byli ve svém městě pravděpodobně koncem roku krátce oblehnuti Římany, Kartaginci ustoupili dále na západ. Římané se poté vydali opět proti nim a donutili je ustoupit až k Akregantu. Když se následujícího léta Claudius vzdával svého konsulského úřadu, byl Hieron uzavřený v Syrakusách a Kartaginci vytlačeni k Akregantu. Konsul však neslavil triumf, k žádnému většímu střetu tedy toho roku zřejmě nedošlo (vítězství v obou bitvách před Messanou si nárokovali jak Syrakusané, tak Kartaginci; o oprávněnosti jejich nároků svědčí to, že se po nich od Messany stáhli).

Oba konsulové pro rok 263 př.n.l. (Marcus Valerius Maximus a Marcus Otacilius Crassus) se s další stejně velkou konsulskou armádou přeplavili do Messany, kde konečně oficiálně uzavřeli smlouvu s Mamertiny, kteří byli do té doby rozpolceni na prořímskou a prokartáginskou stranu. Poté se rozhodli vyřadit nejprve Syrakusy, které byly slabším soupeřem než mocné Kartágo. Zkušený politik Hieron vyhodnotil situaci: nyní se bojovalo o nadvládu nad Sicílií mezi Římem a Kartágem; Hieron vsadil na Řím, který dokázal pod svou mocí nedávno sjednotit celý Apeninský poloostrov, porazit divoké Kelty i mocného řeckého krále Pyrrha. Řím měl lepší předpoklady pro vedení dlouhodobé války - shodou okolností se právě v tomto roce konal v Římě census, který napočítal 282 234 občanů (z nichž odhadem až dvě třetiny mohly být povolány do zbraně). Hieron tedy nabídl Římanům Messanu (na kterou si dosud Syrakusy dělaly nárok) i část syrakuského území a sto talentů ročně po dobu patnácti let, pokud uznají jeho královskou svrchovanost v Syrakusách. Tato smlouva byla senátem přijata a lidem ratifikována - bylo obtížné zásobovat početné římské vojsko na Sicílii - obzvláště když Kartaginci vládli moři - a Hieron mohl Římanům zásobování citelně ulehčit.

Syrakusy se tímto vymaňují ze spojenectví se svým odvěkým rivalem Kartágem, v jehož vytlačení ze Sicílie nyní věří. Kromě toho Římané dosáhli několika vojenských úspěchů ve východní Sicílii (např. dobytí města Catany) a mnoho hellénských měst se k nim přidalo dobrovolně. Za této příznivé situace Marcus Valerius zanechal na Sicílii jen dvě legie (nejspíš jich tam v té době bylo 8, ačkoliv není jisté, jestli na Sicílii zůstala celá armáda z loňského roku), po návratu do Říma oslavil triumf a za své diplomatické úspěchy získal cognomen Messalla.

Následujícího roku Římané vyslali na ostrov opět oba nové konsuly (Lucius Postumius Megallus a Quintus Mamilius Vitulus) s další konsulskou armádou. Strategickým záměrem Kartága nyní bylo pevně držet obranné pozice na ostrově, zatímco jejich loďstvo ovládá moře. Římané se pak měli postupně vyčerpat a ve vhodné chvíli být poraženi. Konsulové se s římskou armádou vydali podél jižního pobřeží ostrova až ke kartáginskému spojenci Akregantu. Město se mělo stát základnou kartáginské armády, tvořené iberskými, ligurskými a keltskými žoldnéři, shromažďované v Africe, ale nyní bylo obsazeno pouze nepříliš silnou posádkou, jíž velel Hannibal Gisco. Římská armáda pod velením obou konsulů čítající zhruba 40 000 mužů se utábořila pod městem. Když se Římané vydali spížovat, Kartaginci z Akreganta provedli podle Polybia nebezpečný výpad, při kterém zahnali spížující vojáky a napadli přímo i římský tábor. Římanům se je však po delším boji podařilo zahnat zpět do města. Je ovšem dost možné, že Polybius tuto epizodu do svého vyprávění vložil jen proto, aby nás poučil o římské disciplíně, která prý způsobila, že Římané nepodlehli přesile (není totiž jasné, kde by Kartaginci vzali ve městě tolik vojska, aby se dalo hovořit o přesile, obzvláště když na jiném místě sám Polybius tvrdí, že ve městě bylo při obléhání celkově 50 000 osob).

Římané poté rozdělili armádu na dvě části, jedna se utábořila na výšině na jedné a druhá na druhé straně města. Prostor mezi tábory byl propojen po obou stranách palisádou a město tak uzavřeno a odříznuto. Obléhání trvalo několik měsíců, Římané byli zásobováni svými spojenci, kteří shromažďovali vše potřebné v Herbesu, městu nepříliš vzdáleném od Akreganta. Kartágo v Africe mezitím shromáždilo svoji žoldnéřskou armádu (podle různých pramenů 30 000 až 60 000 mužů) a vyslalo ji osvobodit obležené město. Armáda se pod velením Hannóna staršího (pochopitelně nejde o dříve popraveného generála - Kartaginci znali velmi málo osobních jmen, a tak se příběhy punských válek hemží Hannibaly, Hannóny a Hamilkary) vylodila v Herakleu.

Popisy událostí, ke kterým u Akreganta došlo, se výrazně liší. Podle Polybia Hannó vyslal svoji numidskou jízdu napřed, aby vylákala římskou, a pak ustoupila až k hlavním kartáginským silám, které byly pozadu. Ty pak udeřily na pronásledující římskou jízdu, způsobily jí ztráty a zahnaly ji zpět do římského ležení. Hannó se pak utábořil na vrchu poblíž jednoho z římských táborů a po dva měsíce se obě strany jen ostřelovaly. Nicméně Hannó tímto krokem odřízl Římany od zásobování (pravděpodobně i obsadil Herbesu) - obléhatelé tak nakonec strádali stejně jako obléhající. Římané v této situaci město obehnali dvojitou palisádou s příkopy, vnitřní zadržující obléhané uvnitř a vnější bránící kartáginské armádě spojit se s nimi (nelze říci, zda vnější linie byla vybudována až jako reakce na Hannónovo vylodění či hned na počátku obléhání). Narozdíl od posádky ve městě však Římany aspoň v minimální míře stále různými způsoby zásoboval jejich staronový spojenec Hierón, král syrakuský.

Na obou stranách však postupně narůstaly důvody pustit se do rozhodující bitvy. V obléhaném městě se šířily nemoci a docházely zásoby, Římané taktéž trpěli nedostatkem zásob a Hannó byl nucen dennodenně sledovat kouřové signály z města, kterými ho Hannibal zpravoval o horšící se situaci. Nakonec tedy obě strany vytáhly do boje (někdy na přelomu let 262 a 261 př.n.l.). Zatímco proti Hannónovi staršímu snad část římské armády vytáhla do pole (pravděpodobně pod velením L. Postumia Megalla), byl druhou částí armády odražen výpad posádky obléhaného města. Některé prameny se zmiňují o tom, že Římané na počátku bitvy zahnali Hannónovy slony, kteří pak způsobili zmatek ve vlastních řadách. To by mohlo vysvětlovat i skutečnost, že ačkoliv Římané v bitvě zvítězili, kartáginské ztráty byly s největší pravděpodobností relativně nízké. Útok také zřejmě nebyl dostatečně koordinován, neboť Hannó starší mohl s obléhaným Hannibalem (který byl jeho otcem) komunikovat pouze prostřednictvím kouřových signálů. Každopádně Římané zvítězili a Kartagince ještě tím spíše přešla chuť utkávat se s nimi v pravidelných bitvách - Hannónovy síly se stáhly do západosicilských pevností.

Jedné noci (pravděpodobně bezprostředně po bitvě, zatímco Římané slavili svůj úspěch) se z města probila kartáginská posádka v čele s Hannibalem (Polybius dokonce tvrdí, že Římanům unikla, aniž by si toho všimli, když zasypala příkop pytly slámy a prošla kolem bitvou znavených Římanů). Následujícího dne Římané město dobyli a - přestože Akreganto bylo hellénské a nikoliv kartáginské město - vyplenili ho a obyvatele prodali do otroctví. Bylo to nešťastné rozhodnutí v rozporu s dosavadní praxí, kdy Římané rozlišovali mezi hellénským obyvatelstvem a cizí vojenskou posádkou. Ukázalo se být značně kontraproduktivním, neboť zvedlo vlnu nenávisti k Římanům v ostatních hellénských městech pod kartáginskou nadvládou, které by se bývaly jinak mohly k Římanům chovat přátelsky. Takto musela římská armáda od nynějška bojovat o každou píď sicilské půdy. Konsulové pro tento rok opět neslavili triumf.

Římané začali dobývat jedno po druhém hellénská města na západě Sicílie, která byla spojenci Kartága. V každém dobytém městě postupovali stejně jako v Akregantu, čímž hráli do karet Kartagincům. Rok 261 př.n.l. (konsulové Lucius Valerius Flaccus a Titus Otacilius Crassus) nebyl pro římské zbraně na Sicílii příliš úspěšný - Kartaginci obsadili města Camarina a Henna, které se už dříve přidaly k Římanům. Kromě protiřímských nálad hellénských měst bylo největším problémem pro Římany kartáginské loďstvo, které účinně ohrožovalo římské dlouhé zásobovací trasy (většinou jdoucí podél pobřeží), beztrestně podnikalo nájezdy na sicilské, ale i jihoitalské pobřeží. Výrazem tohoto nebezpečí bylo zmiňované dobytí Camariny, která byla obsazena z moře. Kartágo bylo největší námořní mocností západního Středomoří a pyšně prohlašovalo, že bez jeho svolení si nikdo nemůže v moři ani umýt ruce, zatímco Římané nevlastnili jedinou loď! (Jejich přepravu a zásobování na Sicílii zajišťovaly flotily řeckých měst). Římané se tedy odhodlali k mimořádnému projektu - z ničeho vybudovali vlastní flotilu.

Prameny:
Polybios (online verze např. http://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Roman/Texts/Polybius/home.html)
www.kleio.cz
www.roman-empire.net
www.barca.fsnet.co.uk
Autor : Radim Kapavík / kapa 🕔14.06.2006 📕12.256

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře