F-16 versus Su-25 - Sestřelení budoucího viceprezidenta

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔29.04.2006 📕62.378

Když na druhý svátek vánoční roku 1979 vtrhla sovětská vojska do Afghánistánu, představovalo si Brežněvovo stranické vedení, že bude následovat rychlé nastolení „pořádku“, tj. odstranění prezidenta Hafizulláha Amína, dosazení Babraka Karmala do této funkce a znovupřičlenění země do tábora socialistických zemí. Jenže všechno dopadlo jinak. Odpor proti agresi sílil, boje se vlekly a afghánská válka pohlcovala stále více jednotek a techniky, včetně té nejmodernější, letecké.


Dvojice pákistánských Fighting Falconů (83-703 a 84-704) na cvičném letu

Poprvé sestřelen

Prvními leteckými silami v Afghánistánu byly vrtulníkové jednotky, vyzbrojené Mi-8 a Mi-24. Ale brzy došlo i na klasické letouny. V Afghánistánu se tak ocitly MiGy-21, MiGy-23, Su-17 a od června 1980 také nejnovější bitevní Su-25, jejichž vývoj tento konflikt značně popohnal. Ačkoli byl letoun při útocích na pozemní cíle poměrně úspěšný a efektivní, VVS musely do konce konfliktu, 15. února 1989, odepsat z různých příčin ze stavu 23 strojů tohoto typu. Většina padla za oběť protiletadlové palbě nebo byly zničeny na zemi.
Pouze jediný Su-25 byl zničen ve vzdušném boji nad Pákistánem, kam sovětští piloti často zalétali, když napadali dušmanské základny v těsné blízkosti pákistánské hranice.
Jeho pilotem byl p-k (polkovnik) Alexandr Vladimirovič Ruckoj, pozdější viceprezident Ruské federace. Tento muž působil v Afghanistánu nejprve v letech 1985-86 jako velitel samostatného bitevního pluku 378. OŠAP (Otdělnyj Šturmovyj Aviapolk). Rozhodně nepatřil mezi „štábní krysy“ celkem vykonal 428 bojových letů a byl dvakrát sestřelen.
Poprvé v dubnu 1986, když byl jeho Su-25 zasažen řízenou střelou PL systému FIM-92A Stinger, během útoku na základnu mudžahedínů v oblasti Džavar. Podařilo se mu úspěšně katapultovat, ale při úderu o zem utrpěl zranění ruky.
Do Afghánistánu se vrátil v roce 1988, tentokrát jako zástupce velitele leteckých sil 40.armády. Tehdy byl sestřelen podruhé.

Lákavý cíl

K události došlo 4. srpna 1988. Ten den ráno vzlétl tehdejší p-k. A. V. Ruckoj se svým číslem k rannímu letu. Přitom využil privilegia své funkce a z letounů, které byly na základně Bagram k dispozici si na průzkum bojem vybral MiG-23MLD. Primárním cílem mise bylo vypátrání a napadení zásobovacích kolon v prostoru Urgun, ale letci žádný takový cíl neobjevili, takže se po spotřebování paliva vrátili zpět na základnu.
Na odpoledne byl naplánován další průzkumný let, tentokrát v okolí velmi významné základny povstalců, Džavar. Na tuto oblast, měl Ruckoj obzvlášť spadeno, protože nad ní byl poprvé sestřelen.
Základna se nacházela pouhých 20 km od hranic s Pákistánem, odkud proudila vojenská pomoc, poskytovaná především USA, odpůrcům sovětské okupace. Piloti základnu velkým obloukem oblétli a zvolili nálet ze strany pákistánské hranice, aby zmátli protivzdušnou obranu. Jako vodítko jim posloužila silnice od pákistánské základny Miram-Shah, po které se většina zásob přepravovala.
Před Džavarem převedli piloti své „striže“ do střemhlavého letu, provedli rozhon téměř na rychlost zvuku (1 200 km/h) a v malé výšce se přehnali nad základnou dřív, než se stačila protivzdušná obrana vzpamatovat. Na základně panovala čilá aktivita a po prašné silnici se sunul dlouhý konvoj nákladních vozidel plných muničních beden a jiného nákladu. Ruckoj zavelel svému číslu:
„Атаку не выполняем! Без набора высоты, этим курсом до Хоста!“ (Neútočíme! Stejná výška a kurz do /otočného bodu/ Chost!). Po přelétnutí Chostu na forsáži nabrali výšku, aby získali spojení se základnou a točili směrem na Bagram. Ruckoj okamžitě volal rádiem na základnu a přikázal, ať pozemní personál připraví čtyři „striže“ a osm „gračů“ k nočnímu náletu.


MiGy-23MLD na základně v Bagramu, září 1988. V popředí se nachází pumy OFAB-250

Předehra

Pro úder byly vyčleněny dva čtyřčlenné roje letounů Su-25 z 378. OŠAP. Krytí měl zajistit čtyřčlenný roj stíhacích MiGů-23MLD.
MiGy-23MLD nesly pod křídly rakety dvě R-24R s poloaktivními radiolokačními hlavicemi, pod trupem dvě R-60M s pasivními infrahlavicemi a přídavnou nádrž .
Su-25 nesly dvě přídavné nádrže na 800 l paliva, čtyři raketnice UB-32-57 s neřízenými raketami S-5M a S-5MO ráže 57 mm a osvětlovací bomby SAB-250-200. Raketnice nebyly piloty příliš oblíbeny. Jedna salva sice dokázala pokrýt plochu přibližně 200-400 m2 (podle počtu raket v salvě), ale zatímco po odhození bomb se letounu znatelně ulehčilo, raketnice pod křídlem zůstávaly a při vybírání náletu s tím bylo třeba počítat. Zvýšený aerodynamický odpor znemožňoval dosáhnout maximální rychlosti a projevoval se i na zhoršené řiditelnosti letounu, především kolem svislé osy (zatáčení). I když podle manuálu bylo možné podvěsit až 8 UB-32-57, v praxi se tato kombinace prakticky nepoužívala.
Cíl se nacházel poblíž kišlaku Šabocheil, jižně od Chostu, na úpatí pohoří Mazdak. K hranici s Pákistánem zbývalo zhruba 6-7 km.
Jako první vzlétl roj stíhacích MiGů, aby se vypořádal s pákistánskými hotovostními letouny, jejichž přítomnost se dala očekávat. MiGy byly jediným prostředkem, který mohl objevit protivníka a zabránit mu napadnout údernou skupinu. Protože se cíl nacházel mimo dosah vlastních pozemních radiolokačních stanic v Kábulu a Bagramu, museli se stíhači při plnění tohoto úkolu spolehnout sami na sebe.
Za nimi po dvojicích vzlétaly bitevní Su-25. Údernou sestavu vedl osobně p-k. Ruckoj, který pilotoval „svojiSu-25 s trupovým číslem červená 03. Na pozici čísla mu kryl záda st. l-t. A. Kudrjavcev.

Zásadní omyl

V prostoru cíle měly ostatní letouny po dvojicích vyčkat v přidělených a výškově rozčleněných zónách, až vedoucí „para“ označí cíl a provede první nálet.
Ruckoj spolehlivě nalétl výchozí bod útoku a rádiem ověřil u velitele krycího roje situaci ve vzduchu. Ve sluchátkách uslyšel: „Все нормально, кроме нас в воздухе никого нет.“ (V pořádku, kromě nás ve vzduchu nikdo není). Po této odpovědi přešel se svým číslem do zteče. Cíl nasvítili osvětlovacími bombami a zahájili palbu neřízenými raketami. Celkem dvojice provedla tři zteče s rozchodem na různé strany, aby bylo ztíženo zaměřování protiletadlové palby. Při poslední zteči útočili na čelo automobilové kolony a cíl znovu nasvítili pro další letouny úderné skupiny. Po spotřebování munice st. l-t Kudrjavcev otočil zpět k mateřské základně, zatímco p-k. Ruckoj nastoupal do výšky 7 000 m, aby koordinoval úder dalších letounů. Zbylých šest letounů Su-25 se na jeho povel po dvojicích vrhlo na cíl. Vtom se mu ve sluchátkách ozvalo pískání „Berjozy“, znamenající jediné: letoun je v zaměřovači nepřátelského stíhače.

Dobře hlídaná hranice

Pákistánské stíhací letectvo bylo v té době vyzbrojeno převážně letouny F-6, což byly v Číně vyráběné a průběžně upravované MiGy-19. Část jednotek byla vyzbrojena modernějšími Mirage III/5, ale zásadní obrat v poměru sil nastal, když Squadron No.11 ze základny Sargodha obdržela v lednu 1983 prvních šest letounů F-16 Block 15 (2x F-16A a 4x F-16B).
Do poloviny roku 1986 byly stejnými letouny vyzbrojeny ještě Squadron No.9 na základně Sargodha a Squadron No.14 na základně Kamra. Squadron No.11 sloužila jako OCU (Operational Conversion Unit), tedy výcviková jednotka pro přeškolení a operační výcvik na daném typu. Celkový počet letounů F-16 obou verzí v PAF dosáhl 40.
Kromě toho měli Pákistánci vybudovaný poměrně dobře fungující systém včasné výstrahy, založený na pozemních radiolokátorech. Základ systému tvořily dvě radiolokační stanice s přehledovými radiolokátory umístěné v Landi Kotal (#4084) na Afghánské hranici a v Aravali (#4102) na Indické hranici. Tyto páteřní stanice doplňovaly radiolokátory Squadron No. 483 rozmístěné v prostoru mezi Swat a Miram Shah v pásu, který se táhl podél hranice s Afghánistánem. Slepá místa, která vznikala v rozeklaných horských údolích na afghánsko-pákistánské hranici kryly mobilní radiolokátory pro vyhledávání nízkoletících cílů a systém vidových hlásek.
Takže pokud se z afghánské strany blížily letouny, na posílení stíhačů, kteří běžně prováděli hlídkování ve vzduchu CAP, většinou okamžitě vzlétala hotovostní dvojice, aby společně dokázali včas reagovat na jakékoli narušení vzdušného prostoru. Pákistánští piloti se pohybovali ve vlastním vzdušném prostoru a podle platných pravidel ROE vzdušného boje (Rules of Engagement) měli povolené napadat protivníka pouze v případě, kdy bylo zaručené, že vrak i pilot nepřátelského letounu dopadnou na území Pákistánu.


F-16A (85-726) a F-16B (84-608) z výzbroje Squadron No.9, která během afghánského konfliktu operovala ze základny Sargodha

Hot scramble

Ten den vyčkával na hotovostní stojánce vedle spojovací dráhy na základně Kamra element (dvojice), který tvořili leader S/L (Squadron Leader – hodnost u letectva odpovídající hodnosti major u armády) Athar Bokhari a jeho wingman S/L Taufeeq Raja. Oba příslušníci stíhací Squadrony No. 14 nedávno přezbrojené na americké letouny F-16A / F-16B. Bokhariho letoun nesl číslo 85-725.
Hotovostní letouny nesly typickou výzbroj pro vzdušný boj. Dvě střely AIM-9L na koncích křídel, dvě střely AIM-9P na vnějších závěsnících pod křídly, všechny s pasivními infrahlavicemi a pod trupem přídavnou palivovou nádrž na 300 galonů (1 135 litrů) leteckého petroleje, pro zvýšení vytrvalosti.
Pozemní radiolokátory zachytily čtyři „bogeys“ ve výšce 10 000 m. Jednalo se o stíhací MiGy-23MLD, které letěly před údernou skupinou.
Pár otáček antény radiolokátoru a bylo jasné, že letouny směřují k pákistánské hranici. Na základně Kamra zavyly sirény nařizující „hot scramble“. Původně měli vzlétnout oba piloti, ale S/L Raja absolvoval teprve nedávno přeškolení na nový letoun a neměl dostatečný počet hodin nalétaných v noci na typu F-16A, proto se Bokhari rozhodl, že poletí sám. Věděl, že ve vzduchu jsou běžně další 2-3 dvojice, které provádějí standardní hlídkování CAP.
Rychle se upoutal v sedačce, provedl úkony před vzletem a roloval na start. Poslední kontrola, páku ovládání motoru přes zarážku, počkat až se zapálí prstence forsážní komory, odbrzdit...přibližně v 19.00 se kola letounu odlepila od runwaye a F-16A s dlouhým plamenem za výstupní tryskou začala strmě stoupat k šeřící obloze. Než se Bokhari dostal do prostoru Hangu, otočily se cíle zpět, na afghánskou stranu hranice.
Protože cíle nezmizely z obrazovek přehledových radiolokátorů GCI úplně, ale čas od času se ztrácely, přešel pákistánský pilot na úsporný režim a zahájil vizuální hlídkování ve vzduchu na protáhlé elipse s vektorem 120/300 s podporou GCI. Mezitím se úplně setmělo.
V 19.50 ohlásil operátor GCI další čtyři „bogeys“. Původně se domníval, že se jedná o vracející se skupinu MiGů, kterou předtím ztratil. Tentokrát se však jednalo o naložené Su-25, vyčkávající na povel k útoku. Cíle se nacházely ve vzdálenosti 42 km, ještě stále 9 km od pákistánských hranic, ale pohybovaly se přibližně východním kurzem, takže překročení hranic bylo otázkou nejbližších sekund.

Je to nepřítel!

V tom okamžiku Ruckoj se svým číslem vybírali poslední zteč, zatímco ostatní piloti se vrhali na cíl, aby ho udrželi pod trvalým tlakem a nedali obráncům šanci na organizovaný odpor.
GCI nasměroval Bokhariho na kurz 300, aby přetnul příletovou trasu protivníka. Podle pokynů GCI měl cíl očekávat na 10 hodinách. Bokhari přepnul radiolokátor Westinghouse AN/APG-66 z náhradní zátěže na „look up“ mód a začal scanovat prostor před letounem.
Na vzdálenost 33 km získal radarový kontakt s letounem, který k němu směřoval s mírným převýšením. Další dva cíle měly boční odstup zhruba 13 km.
F-16A pokračovala směrem k neznámým letounům. Vzdálenost se rychle zkracovala. Bokhari měl na svém letounu v minulosti problém s aktivací Sidewinderu na levém konci křídla, který se v automatickém režimu odpaluje jako první. Proto na panelu výzbroje aktivoval ručně pravý. Mírnou levou zatáčkou upravil kurz na 260-250. Ve vzdálenosti zhruba 12 km od cíle se mu začalo ve sluchátkách ozývat bzučení. Infrahlavice Sidewinderu zachytila cíl na vstřícném kurzu a začala ho sledovat. Pozemní kontrola prověřila totožnost letounu. IFF zůstalo bez odezvy a jiné pákistánské letouny v oblasti nebyly. Další dvojice hlídkovaly západněji. Cíl byl pozitivně „bandit“.
Od GCI přišel rozkaz: „Go ahead and shoot the target!“ (Pokračuj a sestřel cíl!).


"Grač" ze sestavy 348. OŠAP zachycený při pojíždění na letecké základně v afghánském Bagramu, leden 1989

Chladnokrevně

Přerušované pískání ve sluchátkách varovalo p-k. Ruckého, že se nachází v kuželu radiolokátoru nepřátelského stíhacího letounu, pracujícího zatím ve vyhledávacím režimu, ale protivníka nikde neviděl.
„Уход! Уход!“ (Odlet! Odlet!) zavelel svým „gračům“ a sám začal klesat a provádět „zmejku“. Intervaly pískání se stále zkracovaly, až přešly v trvalý tón. „Berjoza“ svítila jak vánoční stromeček. „Grač“ byl zaměřen a protivník mohl kdykoli zahájit palbu.
Ruckoj se ještě pokusil situaci zachránit. Točil do směru odkud byl letoun ozářen (standardní defenzivní manévr). Ostrá levá zatáčka s přetížením 6,5 G. To je maximum povolené strukturální pevností draku Su-25. Navíc byla šance, že ho protivník ztratí na pozadí horského masívu z obrazovky radiolokátoru.
Z pohledu Bokhariho; ve vzdálenosti 11 km Su-25 ostře zatočila proti F-16, vzdálenost se během zhruba 12 sekund zmenšila na 6 km a rychle se zkracovala. Dost blízko pro palbu na vstřícném kurzu. Navíc cíl nebyl v ose, zatáčel a prudce rostla vzájemná úhlová rychlost. Bokhari se rozhodl pro jistý zásah. Levačkou posunul páku ovládání motorů přes zarážku, položil F-16 na ucho“, zápěstím „přitáhl sidestick“ a utáhl ostrou levou zatáčku.
F-16 točila mnohem lépe (+ 9G) než Su-25, navíc ověšená raketnicemi. Více než 180° obrat ho dostal téměř přesně na šest hodin sovětské Su-25. Su-25 letěla v 26 000 stop (7 620 m) rychlostí 540 km/h. Bokhari byl v 21 000 stop, rychlost 940 km/h (podle údajů z debriefingu pákistánského pilota). Vzdálenost se rychle zkrátila na 4 500 m. Sidewinder bzučel do sluchátek jako zběsilý. Bokhari nechal čtvereček (počítačem generovanou značku cíle) v HUD (Head Up Display) párkrát bliknout, aby měl jistotu, že hlavice spolehlivě uzamkla cíl...a stiskl spoušť. Sidewinder opustil vedení na konci křídla a zamířil k motoru Su-25. Bokhari reflexivně přimhouřil oči, aby nebyl oslněn. V HUD se místo čtverečku objevila ohnivá koule. Hlavice střely explodovala.
Ve stejný okamžik Ruckoj ucítil náraz exploze a letoun se zcela vymkl řízení. Bleskově vytáhl nohy zpod palubní desky, zatlačil hlavu do opěrky a trhl za červené rukověti mezi svýma nohama. Odlétl překryt kabiny a raketový motor sedadla K-36L ho bezpečně dostal z kokpitu. Právě včas. Su-25 se ve vzduchu rozlomil na dvě části a které vzápětí dopadly na zem. Celý souboj netrval ani 2 minuty.

Jeden do bezpečí, druhý do zajetí

Bokhari pro všechny případy odpálil salvu flér a dipólových odražečů, provedl odval na kurz 120, sklesal na 5 000 stop (1600 m) a zkontroloval situaci vzadu. Ve svých pamětech Bokhari vzpomíná: „Na 8 hodinách jsem ve vzdálenosti asi 6 km zahlédl záblesky, které jsem v první chvíli považoval za odpálené řízené střely. Na vteřinu se mi zastavilo srdce, ale GCI mě uklidnil, že v mé blízkosti žádné letouny, od kterých by hrozilo nebezpečí, nejsou. Bezpečně jsem se vrátil na základnu.“
To, co považoval pákistánský pilot za odpálené řízené střely byly pravděpodobně „lovušky“ vystřelované z výmetnic ASO-2V sovětských Su-25, které patrně přeslechly Ruckého varování a pokračovaly v útocích na pozemní cíle. Po špatných zkušenostech s PLŘS FIM-43 Red Eye byl totiž počet ASO-2V na Su-25 rozšířen ze 4 na 8 (čtyři byly přidané na zadní část motorových gondol viz výkres) s celkem 256 „lovuškami“. Ty byly automaticky odpalovány od okamžiku zahájení zteče, v celém jejím průběhu a ještě 30 sekund po jejím ukončení. Takže šest letadel udělalo docela slušný ohňostroj.
Ruckoj dopadl na zem. Na mapě, kterou měl v kapse na stehně pravé nohy, se přesvědčil, že je asi 15-20 km na pákistánské straně hranice a snažil se co nejrychleji zmizet z blízkosti doutnajícího vraku, protože mu bylo jasné, co bude následovat.
Pákistánská armáda zorganizovala pátrací akci. Našla vrak letounu, ale kabina byla prázdná. Ruckoj se skrýval v horách a pokoušel se přejít do Afghánistánu. Podle ruských zdrojů pět dní, podle pákistánských dva. Nakonec byl chycen. Podle ruských zdrojů po přestřelce s příslušníky mudžahedínů Gulbedina Hegmatiara, podle pákistánských se vzdal místním lidem a byl předán do zajetí na základnu Miram Shah.
Po výslechu byl Ruckoj předán, 16. srpna, sovětským diplomatickým představitelům v Islamabadu, výměnou za pákistánského zajatce a vrátil se zpět do SSSR.
V září se stal posluchačem Vojenské akademie generálního štábu ozbrojených sil K. E. Vorošilova a 8. prosince byl nařízením Prezídia nejvyššího sovětu vyznamenán Zlatou hvězdou řádu Hrdina Sovětského svazu. V srpnu 1991 byl rozkazem prezidenta SSSR povýšen do hodnosti generálmajora letectva.
S/L Athar Bokhari se stal instruktorem v PAF Combat Commanders School na základně Sargodha a byl postupně povýšen až do hodnosti Group Captaina (ekvivalent plukovníka). Technici odřízli z vraku Su-25 vnější část pravého křídla, s rudými hvězdami (výsostné znaky SSSR), kterou odvezli na mateřskou základnu 14. squadrony Kamra. Zde byla umístěna na betonový podstavec a dodnes vítá návštěvníky jako symbol vítězství pákistánského letectva.


Prává polovina křídla sestřeleného Su-25 na základně Kamra

Resume

Na Ruckého sestřelení se podepsala především absence informací z přehledového radiolokátoru (pozemního nebo vzdušného) na ruské straně nebo alespoň varování ze stanovišť provádějících monitorování nepřátelské radiokorespondence. Přitom v oblasti byly k dispozici letouny An-26RTR (Radio Techničeskoj Razvědki) samostatného leteckého pluku zvláštního určení 226. OSAP (Otdělnoj SpecAvia Polk), které byly schopné odposlech provádět.
Kromě toho Ruckoj doplatil na to že „tovarišči“ ze stíhacího roje nesplnili svůj úkol. Hlídkovali příliš vysoko a nechali pákistánského stíhače proklouznout na pozadí země k úderné skupině. Na jejich obranu lze říct, že sovětští stíhači byli cvičeni především pro činnost ve spolupráci s GCI a samostatnost byla tehdejším velením spíš tlumena než podporována, což se v případě konfliktu, který se často vyvíjí jinak, než píše v předpisech, samozřejmě vymstilo. Kromě toho schopnosti radiolokátoru Saphir 23 při zjišťování cílů proti zemi nebyly nijak oslňující a vyzařovací kužel i v přehledovém režimu úzký.
Nejasné je proč se Ruckoj octl tak daleko od hlavní skupiny, navíc na pákistánské straně hranice. Je možné, že se rozhodl získat nějaký čas a umožnit ostatním uniknout. To by bylo dost odvážné řešení. Zbraňový systém Su-25 se zaměřovačem ASP-17BC-8 sice umožňoval řešit úlohy spojené s kanonovou palbou na vzdušné cíle, ale s výbavou stíhacího F-16A pro stejný úkol to nebylo možné srovnávat ani přibližně.
Naopak Pákistánci předvedli téměř předpisovou ukázku spolupráce stíhače s GCI. Jejich situace byla usnadněna i tím, že Rusové se ani nepokusili rušit přehledové radiolokátory nebo komunikační frekvence. Bokhari hlídkoval v prostoru kontrolovaném pozemními přehledovými radiolokátory s palubním AN/APG-66 přepnutým na náhradní zátěž, aby zbytečně neprozrazoval polohu. Po ohlášení cíle využil mezery v obraně a podlétl stíhací clonu MiGů-23MLD.
Místo ukvapené palby na vstřícném kurzu (i když by také byla možná), zvolil útok z téměř ideální pozice. Držel se pod a za svým protivníkem, takže v nouzi by ho byl schopen v terminální fázi útoku identifikovat i vizuálně, proti světlé obloze a dorazit palbou z kanonu. Naproti tomu pilot Su-25 ho neviděl a „Berjoza“ určovala jeho polohu jen velmi přibližně (jestli vůbec). Navíc F-16A byl strojem konstruovaným pro manévrový vzdušný boj, takže šance obou protivníků byly dost nevyrovnané.
V celém příběhu je jako obvykle řada nesrovnalostí. Kromě časových údajů týkajících se Ruckého útěku, je evidentně špatně udaná výška letu Su-25 těsně před sestřelením, protože byla cca o 1 000 m výš než byl skutečný maximální dostup v čisté konfiguraci (max 7 000 m). S raketnicemi byl ještě menší. Chyba pravděpodobně vznikla jiným nastavením výškoměru na F-16 (na QFE základny Kamra). Takže za hodnověrný můžeme považovat pouze údaj o tom, že S/L Bokhari útočil ze spodní polosféry. Při výslechu a v zajetí, se Ruckoj, podle pákistánských zdrojů, choval arogantně a trval, k údivu svých protivníků, na tom, že musel být sestřelen střelou s radiolokační hlavicí (AIM-7 Sparrow nebo AIM-120 AMRAAM) z přední polosféry. Jenže pákistánské F-16A neměly možnost nést Sparrowy a AMRAAM ještě zdaleka nedosáhl operační způsobilosti. Vůbec nebyl ochoten připustit, že by mohl být sestřelen zezadu Sidewinderem a že byl celou dobu zaměřen radiolokátorem útočícího stíhače. Přitom jeho verze souboje uveřejněná později v sovětské literatuře (použito v článku) tvrdila pravý opak.
Takže se nabízí několik vysvětlení. Buď byla „Berjoza“ zahlcena signálem z blízkého zdroje tak, že Ruckoj nebyl schopen přesně určit, odkud signál přichází nebo svým přemožitelům záměrně lhal.
Ale stejně dobře mohl dodatečně upravit svoji výpověď pro sovětský tisk, aby nevyšlo najevo, že „Berjoza“ ani nepípla, protože by to vrhalo špatné světlo na dokonalou sovětskou techniku. A to v tehdejší době nebylo žádoucí a už vůbec ne pro člověka s politickými ambicemi.

 

Vyšlo v časopise ATM 2005/06 a 2005/07

 

 


Su-25, červená 3 ze sestavy 378. OŠAP, na kterém byl 4. srpna 1988 sestřelen A. Ruckoj


F-16A Block 15 (85-725), ve kterém se Athar Bokhari utkal se Su-25 plukovníka Ruckého

Poznámka k jednotkám

V době, kdy se souboj odehrával, byla squadron PAF jednotka v síle letky (podle našich měřítek tj. 12 letounů) i když oficiální překlad tohoto termínu je peruť. Sílu jednotky je třeba vždy zvažovat v intencích doby a znát přesnou organizační strukturu. Pro porovnání např. koncem druhé světové války měla britská squadron tabulkově většinou dva flighty (letky) po 12 letounech.

Popis souboje

1. Zmejka Ruckého Su-25 s cílem kontrolovat prostor za letounem
2. Bokhari zapíná radiolokátor APG-66 v „look up“ módu a získává obraz cíle
3. Radiolokátor přechází do režimu sledování cíle, hlavice AIM-9L posílá zvukový signál o zachycení cíle do Bokhariho sluchátek
4. Ruckoj zahajuje zatáčku s přetížením +6,5 G směrem k protivníkovi
5. Bokhari točí ostrou zatáčku +9 G, aby se dostal za a pod Su-25
6. Při sbližovací rychlosti 400 km/h rychle zkracuje odstup a ve vzdálenosti 4 500 m odpaluje AIM-9L
7. Sidewinder zasahuje cíl, Su-25 se láme na dvě části, Ruckoj se katapultuje
8. Bokhari odpaluje salvu klamných cílů, provádí odval na kurz 120 a klesá

Prameny: PAF history; F-16; Su-25; AiV; Markovskij, Žarkoje něbo Afghanistana
Fotografie archiv, PAF, Avijacija i Vremja
Kresby a plány: Ing. Radek Panchartek

Vysvětlivky

Berjoza – varovný přijímač, který informuje pilota směru, odkud je letoun ozářen nepřátelským radiolokátorem, dokáže rozlišit i základní typy RL
Grač – sovětské označení pro Su-25
Lovuška – ruský termín pro IR klamný cíl
Para – dvojice, nejmenší letecká jednotka, kterou tvoří vedoucí (věduščij) a číslo (vědomij), anglický ekvivalent je element (leader a wingman)
Striž – sovětské označení pro MiG-23
Tovarišč – soudruh, běžné oslovení v tehdejším SSSR
Zmejka – manévr praktikovaný sovětskými letci v Afghanistánu. Jedná se o sérii zatáček, které mají pilotovi umožnit kontrolovat zadní polosféru (mimo zorný úhel periskopu) a ztížit zaměření letounu (pro kanonovou palbu)

Bandit – letoun spolehlivě identifikovaný jako nepřátelský
Bogey – neznámý letoun, bez možnosti určení zda vlastní nebo cizí
Hot scramble – „scramble“ okamžitý vzlet hotovostních letounů na zásah proti vzdušnému cíli. „Hot“ je upozornění, že se nejedná o cvičení.
Položit letoun na ucho – uvést do náklonu přes 45°
Sidestick – řídící páka na pravém bočním pultu, nedá se klasicky přitáhnout, protože umožňuje pouze několikamilimetrový pohyb. V původním provedení se nepohybovala vůbec pouze tenzometry snímaly a vyhodnocovaly tlak/tah pilotova zápěstí

CAP – Combat Air Patrol - hlídkování ve vzduchu s cílem včas zachytit nepřátelské letouny
CCS – Combat Commanders School - Škola bojových velitelů, ekvivalent amerického Top Gun, vznikla v roce 1976 z Fighter Leaders School
Dipólový odražeč – pokovený pásek nebo vlákno, který se používá pro rušení radiolokátorů, anglický termín je chaff
Fléra – IČ klamný cíl (z anglického flare)
PAF – Pakistan Air Force - Vzdušné síly Pákistánu

 

Srovnání technicko-taktických dat Su-25 a F-16A

  Su-25 F-16A
První vzlet 20.1. 1975 20. 1. 1974
Délka letounu 15,53 m 15,03 m
Rozpětí křídel 14,36 m 9,45 m
Výška letounu 4,8 m 5,09 m
Plocha křídel 30,1 m2 27,87 m2
Vzletová hmotnost - maximální 17 350 kg 16 057 kg
Vzletová hmotnost - normální 15 500 kg 10 800 kg
Hmotnost prázdného letounu 9 185 kg 7 390 kg
Počet a typ motorů 2x R-95Š 1x F-100-PW-200
Tah jednoho motoru / s forsáží 41 kN / - 65,28 kN / 106 kN
Maximální rychlost 975 km/h 2 125 km/h
Maximální dostup 7 000 m 15 240 m
Maximální dolet (delivery) 1 950 km 3 890 km
Radiolokátor - AN/APG-66
Hlavňová výzbroj 1x 30 mm AO-17 / 250 nábojů M61A1 Vulcan / 500 nábojů
Rakety krátkého dosahu 2x R-60(M) 4x AIM-9L, P
 
Prameny:
Bašný Jiří, Brázda Jiří, Ovčáčík Karel, Suas Karek: Su-25 všechny varianty ISBN 80-900708-5-X
Butowski Piotr: Su-25 Su-34 ISSN 0867-7867
Drendel Lou: F-16 In action ISBN 0-89747-133-4
Drendel Lou: Viper F-16 ISBN 0-89747-281-0
F-16 pilot operational procedures – flying operatins USAF HQ edition
Markovskij Viktor: Žarkoje něbo Afganistana ISBN 93848-001-9
Periodika: Aviacia i vremja, Mir aviacii, Air international, Flight, Air enthusiast
Web:
www.acig.org
http://www.paf.gov.pk
http://www.f-16.net
http://www.sci.fi
Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔29.04.2006 📕62.378

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře