Česká krev

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔01.08.2003 📕13.064

Pak se Jan Lucemburský obrátil na rytíře po svém boku: „Klimberče mladý, diemť krátce, pomni, že’s jměl dobrého otce, jehož nikdo zlým nevinil, a mnoho dobrého činil. A sám’s také rytieř smělý, mladý, dobrý, druh dospělý. Vědě, že mne neodvedeš, než úfám-ť, že mne dovedeš, kdež pokuši svého meče...“

Vím, že bys mne neodvedl (proti mé vůli), naopak doufám, že mne dovedeš tam, kde užiji svého meče. Za daných okolností zcela jasná žádost o kolektivní sebevraždu. Jan byl zkušený vojevůdce, věděl že bitva je prohrána a také dobře věděl, že její výsledek už nemůže žádným způsobem zvrátit. Věděli to i ostatní.

A mladý Klimberk pravil králi: „Popros Boha za svú duši! Boď oř! V ten čas sobě tuši tam, kdež se již jako známí, jeliž v súdný den, shledáme.“

Popros Boha za svou duši! Bodni koně! Teď se odebeř tam, kde se shledáme už jako známí, až bude soudný den. Vcelku jasná odpověď. Kde jen se v nich ta odvaha brala? Viděli už zemřít tisíce francouzských bojovníků a věděli, že sami také pojedou na jistou smrt. A přece jeli.

Král nařídil, aby jeho koně připoutali řemením mezi dva jiné, z nichž jeden byl i kůň mladého Klimberka. Potom vydal rozkaz k útoku.

A právě ve chvíli, kdy jásající angličtí pěšáci pozorovali tisíce Francouzů prchajících v panice z bitevního pole, sklonili čeští rytíři svá kopí a vyrazili tryskem do útoku. Ohromeným Angličanům ztuhly úsměvy na tváři a nevěřícně zírali na padesát jezdců ženoucích se proti takové přesile. Rychle se však vzpamatovali a napjali tětivy. Už bylo ale šero a tak nemohli dobře mířit a museli střílet na menší vzdálenost. Vzduchem zasvištělo mračno šípů, které se snesly jako krupobití na hlouček českých rytířů. Ostré hroty začaly prorážet štíty a probíjet zbroje, zabodávat se do masa lidí i zvířat. Několik jezdců a koní padlo, ale to už se útočící klín českých jezdců tvrdě vřízl do šiku anglické pěchoty a čeští rytíři se tou masou pěšáků probíjeli stále hlouběji. Anglické řady se pod tím nárazem prudce rozvlnily, aby v příštích několika okamžicích Čechy obklíčily ze všech stran. Došlo ke krátkému zoufalému boji. Zdálky to mohlo vypadat, že se u Kresčaku vlní hladina nějakého jezera, jak pablesky zapadajícího slunce odskakovaly od čepelí a pancířů v myriádách třpytek. A uprostřed té hladiny jako by se zmítalo hejno dravých ryb. Netrvalo to však dlouho. Jakoby se to moře nepřátel přes ně přelilo a voda se nad nimi zavřela...

Čeští rytíři do poslední chvíle bojovali jako lvi, zosobňujíce znak, skvící se na korouhvi jejich země a na štítě jejich krále - přesto byli obrovskou přesilou během několika okamžiků zničeni. Tak zemřeli nejstatečnější synové Českého království - opravdoví rytíři, hodní toho titulu, a s nimi - sám český král.


Poslední útok krále Jana Lucemburského
Zdroj obrázku:
 http://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Kres%C4%8Daku

Poslední okamžiky Janova života jsou popisovány různě. Podle Froissarta mocnými údery srazil čtyři nepřátele a pak klesl zraněn k zemi, kde zahynul společně se svými věrnými: „...padl i chrabrý český král Jan Lucemburský, syn statečného císaře a krále Jindřicha Lucemburského... ...král pravil: ,Pánové, jste dnes všichni mými přáteli a bratry ve zbrani; proto vás žádám, jelikož sám jsem slepý, veďte mne tak daleko do bitevní vřavy, abych měl nepřátele na dosah meče.’ Rytíři souhlasili, a protože ho nechtěli ztratit v mačkanici lidí, svázali otěže koní dohromady. Krále pak dle jeho přání vysunuli o něco kupředu a tímto způsobem postupovali proti Angličanům... Král... vjel do řad protivníka a on i jeho druhové bojovali velmi statečně. Postoupili však příliš kupředu a byli všichni na místě pobiti. Ráno je nalezli na zemi mrtvé, s koňmi navzájem spojenými.“

Kronikář Beneš Krabice, jehož informoval sám Karel, uvedl, že král Jan byl zabit šípy, které ho zasáhly „když byl veden na místo boje.“ Italská kronika Historiae Romanae fragmenta zase tvrdila, že zraněný král spadl pod kopyta koní, kde zahynul. Ať tak či onak, Janův čin zasluhuje úctu.

Mnozí moderní historikové zřejmě shledali jeho chování příliš nepochopitelným a snažili se jej všelijak omlouvat. Z pohledu středověkého rytíře však o nic tak nepochopitelného nešlo. Opravdový rytíř věděl, že jeho osudem je smrt na bojišti a sportovně s touto možností počítal. Strach ze smrti mu pomáhala překonat silná víra v Boha a rytířská čest byla pro něj byla víc než život. Ten byl ostatně v té době krátký (průměrná délka života tehdy byla kolem 37 let), ale nečestnost se neodpouštěla ani po smrti; celý rod za to mohl trpět ještě dlouho. Útěkem z bojiště by se tak rytíř zpronevěřil rytířské cti sám před sebou a současně by se znemožnil v celé tehdejší feudální společnosti. Těžko říct co bylo horší. Z tohoto pohledu pak pro něj smrt na bitevním poli byla přijatelným řešením. Přesto někteří historikové prohlásili králův čin za pouhé gesto.

Avšak i ti, kdo v Janově činu spatřují jen gesto, musejí uznat, že šlo o gesto velmi působivé - zatímco Filip VI., jeden z nejmocnějších evropských panovníků, prchá se svojí mnohatisícovou armádou a výkvětem francouzského rytířstva z bojiště, slepý král a malý houfec jeho rytířů se řítí v nejprudší seč, aby v příštím okamžiku byli nepřátelským přívalem obklopeni ze všech stran a pobiti do posledního muže (podle některých pramenů dva z rytířů přežili svá zranění).

V kronikách lze nalézt názor, že Jan se uvážlivě rozhodl pro rytířskou smrt na bojišti jako čestný odchod ze života, který pro něho v jeho slepotě ztratil smysl. Čeští kronikáři pak spojují Janův čin s vědomím cti českého krále, s touhou nezpronevěřit se minulé slávě a neočernit svou pověst útěkem z bitvy. Ať tak či onak, celá středověká Evropa s dojetím hovořila o hrdinství českého krále a jeho rytířů.

Bitva zatím zvolna dohasínala. Teď už to tak pěkná podívaná nebyla. Blyštivé zbroje a vesele se třepotající barevné praporky nyní vystřídaly hloučky zoufalých, zpocených a zakrvácených mužů, v cárech suknic, zprohýbaných pancířích a s popraskanými štíty, mlátících kolem sebe unaveně zbraněmi, na jejichž ostří byly s krví často nalepené i lidské vlasy. Kam oko dohlédlo, se pod jejich nohama, jako při hemžení obludných červů, svíjely krvavé kusy toho, co ještě před chvílí byli lidé. Řev bojujících a vřískot zraněných se mísil s chroptěním umírajících a srdcervoucím řičením zmrzačených koní. Vzduch nad bojištěm byl těžký smrtí, pachem krve a potu a odporným smradem z rozpáraných břich lidí a koní. Vyčerpaní bojovníci unaveně klopýtali přes rozsekaná těla pokrývající zem, jež dychtivě chlemtala krev.

Francouzi houfně prchali z bitevního pole. Angličané likvidovali poslední hloučky odporu a dobíjeli raněné. Doznívalo řinčení mečů a třeskot zbroje: „Bitva skončila za soumraku. Tehdy anglický král objal svého syna a řekl: ,Milý synu, kéž Bůh dá, aby ses vždycky takhle držel. Jsi můj syn. Obstál jsi opravdu královsky a jsi hoden toho, aby ses stal vladařem.’ Princ se hluboce uklonil vzdávaje čest svému otci a králi. Všichni Angličané děkovali Bohu, že pro ně den tak šťastně skončil...“ (Froissart).

Ráno král Eduard III. se svým synem procházeli zakrváceným polem. Došli až tam, kde uprostřed svých padlých rytířů ležel i král Jan.

Anglický král s dojetím prohlásil, že Janovi by slušelo jiné, skvostnější lůžko. „Dnes padla koruna pravého rytířství. Nebylo podobného tomuto králi,“ pravil Eduard. Jeho syn se sklonil a sňal z Janovy přilbice tři supí pera, která mu pak jeho otec dal do znaku i s osobním heslem Jana Lucemburského „Sloužím!“, na počest padlého českého krále. Pak dal Eduard III. Janovo tělo očistit a poslal je s čestným průvodem Karlovi k pohřbení.


Černý princ stojí nad tělem padlého českého krále
Zdroj obrázku:
 http://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Kres%C4%8Daku

Bitva u Kresčaku – nová domněnka

V předchozí kapitole byla popsána bitva u Kresčaku a účast slepého českého krále tak, jak bývá zpravidla prezentována. Někteří moderní historikové však přišli s několika zajímavými postřehy a proto celou událost převyprávíme ještě jednou, ale úplně jinak.

Předtím ale ještě znovu musím upozornit na fakt, že jediným svědectvím tehdejších událostí jsou kroniky. Také jsem již hovořili o tom, že kronikáři nikdy nebyli příliš spolehlivým zdrojem informací a navíc se mnohdy diametrálně odlišují. Bohužel také např. dodržují zásady dvornosti, tedy předkládají hrdinské skutky v pořadí podle společenského postavení nikoliv chronologicky. Je třeba si tedy uvědomit, že cokoliv je napsáno o bitvě u Kresčaku je třeba brát jen jako jednu z mnoha možností.

Konkrétně Kresčaku se věnuje kronikářů celá řada, především francouzští (Froissart, Jean Le Bel), italští (Giovanni Villani), čeští (Neplach, František Pražský, Beneš Krabice z Weitmile), flanderští, němečtí atd. V minulé kapitole zhusta cituji Froissarta, ovšem v překladu Aloise Bejblíka, který je podle odborníků naprosto příšerný a především brutálně zkrácený, nehledě na to, že jednotlivá vyprávění jsou z chronologického pohledu zpřeházená. Sám však nemám přístup k originálu, ani nevládnu jazykem francouzským, proto jsem zcela odkázán na jimi přeložené pasáže. Veškeré citáty Froissarta v této kapitole budou čerpány odtud.

Nyní se ale vraťme zpět k okamžiku, kdy se Eduard III. rozhodl přenést boj na francouzskou půdu. Vyprávění zahrnující dobu od tohoto okamžiku až po samotnou bitvu u Kresčaku totiž Bejblík údajně shrnul do 18 řádek, zatímco Froissart mu věnoval několik kapitol. Nebude tedy na škodu si tuto část znovu převyprávět. Některé pasáže jsou skutečně zajímavé. Kupříkladu Froissart vypráví, jak vlastně došlo k samotné myšlence na vylodění. Králi to poradil pán z Harcourtu:

„Sire, země normandská je na světě jednou z nejtučnějších a já vám slibuji, jinak ať mi hlava spadne z krku, že po příchodu získáte půdy po libosti. A nepostaví se vám, kdo by mohl vzdorovat…“

A Eduard III. mu podle Froissarta rád popřál sluchu:

„Anglický král, který byl v květu mládí a nepřál si než setkání se zbraněmi a svými nepřáteli, se velice rád podřídil slovům pana Godefroye z Harcourtu, jejž zval svým bratrancem.“

Angličané se tedy skutečně úspěšně vylodili a táhli Francií. Francouzský král svolával vazaly i spojence a z kostela Saint-Denis nechal vynést Oriflamme, rudou posvátnou zástavu, která se vztyčovala pouze tehdy, když vojsko bránilo svoji zem. Zde také stanovil shromaždiště posil. Froissart o tom píše:

„Řečený král dal ihned a bezodkladně psát hojnou žeň listů a poslal je předně svým dobrým přátelům v říši, ježto byli nejdále: nejprve šlechetnému českému králi, kterého velmi miloval, a také panu Karlu Českému, jeho synovi, který se už zval králem německým a byl tam jako takový obecně znám dík pomoci a jednáním pana Jana, svého otce, i francouzského krále; on už také nosil říšské znaky.“

Dále Froisart pokračuje:

„Svrchu řečení velmožové se nehodlali omluvit, naopak shromáždili zbrojence, Němce, Čechy, Lucemburčany, s nimi dorazili do Francie ke králi.“

Villaniho italská kronika právě dodává onen často zpochybňovaný údaj o počtu 500 kopí, tedy těžkooděných jezdců. Většina historiků se totiž domnívá, že český král prostě sebou nemohl mít tolik vojska. Vycházejí však z teorie, že většinu jezdectva tvořili čeští páni. Ve světle nejnovějších poznatků se to ale nezdá příliš pravděpodobné. Tažení se zřejmě zúčastnili jen ti z českých rytířů, kteří bezprostředně v tom okamžiku dleli u krále v Trevíru. Nebylo jich asi mnoho. Neplach k tomu říká, že Jan táhl do Francie „s mnoha urozenými Českého království, totiž se synem pana Petra z Rožmberka a synem Jindřicha z Lichtenburka a s mnoha dalšími…“. Potom je v kronice vynecháno dva a půl řádku, snad proto, aby byla další jména dopsána později. K tomu už ovšem nedošlo, buď z toho důvodu, že kronikář se další jména nedozvěděl nebo prostě nebyla. Na druhou stranu bylo v kterési německé kronice uvedeno jméno Jindřicha z Klimberka.

Experti na vládu a život Jana Lucemburského zase upozorňují, že i kdyby na králově dvoře nebyl v daném okamžiku dostatečný počet rytířů, jeho sláva byla tehdy taková, že na první virbl bubnů by jich ihned dorazil nemalý počet, takže by se případně dala zformovat zcela nová družina. Podotýkají také, že už k zabezpečení všech předchozích cest k zajištění Karlovy kandidatury musel mít český král silný doprovod.

Předchozí pasáž je pozoruhodná ještě z jednoho důvodu. Vyplývá z ní, že Filip VI. si pravděpodobně Lucemburkovy pomoci velmi cenil. Příčinou však jistě nebylo samotné množství vojska, jež sebou český král přivedl. 500 těžkooděnců sice nebyla malá síla, ale vzhledem k celkové velikosti francouzského vojska to asi nebylo to hlavní. Stěžejní zřejmě byly válečnické zkušenosti a velitelské schopnosti českého krále.

Jak už víme, vzdor tomu, že Lucemburkové tehdy řešili důležitou krizi okolo římské koruny, ihned oba, jak jim velela rytířská čest, vyrazili Filipovi na pomoc. Do Saint-Denis dorazili právě v době, kdy Angličané plenili vsi v okolí Paříže, která odtud byla kousek. Hlavní město Francie v té době nemělo hradby, takže Filip VI. nechal zničit předměstské chudinské chatrče, které mohli Angličané snadno zapálit nebo díky jim snadněji vniknout do města.

„Tehdy se rozhořčil král Filip a nechal strhnout všechny pařížské přístřešky, aby se dalo koňmo snáze projeti. A odebral se z Paříže a odejel do Saint-Denis, tam, kde byl český král, pan Jan Hennegavský, vévoda Lotrinský, hrabě z Flander, hrabě z Blois a urozené baronstvo a rytířstvo,“ píše o tom Froissart.

Francouzský král tedy dorazil do Saint-Denis, které je na sever od Paříže, sebral zde vojsko a vyrazil zpět k Paříži. Zde se však nezastavil a projel Paříží na jih, směrem k anglickému vojsku.

Zde se otevírá prostor k další z hypotéz, neboť někteří historikové tu polemizují o možnosti, že Jan Lucemburský zůstal v Paříži a byla mu svěřena její obrana. Nemají pro své tvrzení žádný důkaz, ale logicky poukazují na středověkou kurtoazii. Takový úkol by byl svěřen nejschopnějšímu válečníkovi, jehož skvělá pověst by uklidnila hysterické obyvatelstvo. Současně se role velitele hlavního města, tedy v podstatě zástupce krále, svěřovala prvnímu nejurozenějšímu po králi. A to samozřejmě byl Jan Lucemburský, ne nadarmo jej Froissart v předchozím úryvku jmenuje jako prvního - to není náhoda, naopak to má ze středověkého pohledu na dvornost hluboký význam.

Vraťme se ale k našemu vyprávění. Zatímco se tedy Filip VI. hnal na jih, Eduard III. se jeho vojsku vyhnul, zanechal francouzské vojsko i Paříž po pravé ruce, a začal prchat směrem na sever k flanderskému pobřeží, kde se zřejmě hodlal nalodit na flotilu, jež ho měla odvézt zpět do Anglie.

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔01.08.2003 📕13.064

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře