Česká krev

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔01.08.2003 📕11.047

Bitva u Kresčaku - legenda

Abych povzbudil statečnost v srdcích lidí a nastavil jim před oči ctihodné příklady, chci já, Jean Froissart, začít toto vyprávění o činech vznešeného anglického krále Eduarda, který byl velmi mocný a účastnil se mnoha bitev a nebezpečných dobrodružství, počínaje milostivým rokem 1326, kdy byl korunován za krále. Třebaže stateční byli všichni, kdo v těch bitvách bojovali, ať přímo pod jeho velením nebo bez něho, přece někteří náleželi k nejstatečnějším a nejskvělejším, jako například princ waleský, králův syn... a mnozí jiní, o kterých budu v této historii mluvit pro jejich skvělost a srdnatost. Také ve Francii bylo množství dobrých rytířů, kteří měli silnou paži a statečné srdce, jako například král Filip z Valois a jeho syn král Jan, dále Jan, král český, a Karel, pan hrabě Alençon, jeho syn... a další, jež tu teď nemohu jmenovat,“ těmito slovy začíná výbor z rozsáhlého kronikářského díla, které je neocenitelným svědectvím těch slavných událostí a z něhož proto budeme ještě několikrát citovat. Tento výbor z díla francouzského kronikáře Jeana Froissarta nese název Kronika stoleté války.

Objasňovat příčiny stoleté války by bylo složité a zdlouhavé. Stačí konstatování, že smrtí francouzského krále Karla IV. Krásného, třetího syna Filipa IV. Sličného (jeho starší bratři, králové Ludvík X. a Filip V, zemřeli také bezdětní), v roce 1328 vymřela kapetovská královská linie a koruna přešla na Filipa z Valois, bratrance Karla IV. Krásného, tedy potomka nejbližší vedlejší větve Kapetovců. Při své korunovaci francouzským králem přijal jméno Filip VI. Anglický král Eduard III. však vzápětí vyhlásil svůj nárok na francouzský trůn za oprávněnější, protože jeho matka Isabela byla dcerou francouzského krále Filipa IV. Sličného a pocházela tak z přímé královské linie. Eduard III. byl tedy vlastně vnukem Filipa IV. Tento dynastický spor vyvrcholil v roce 1337, když Angličané obsadili ostrov Cadsand u pobřeží Flander a začali tak válku, která měla trvat příštích 116 let.

Zdálo by se, že Anglie neměla v této válce mnoho šancí. Francie byla největším a nejvíce prosperujícím státem Evropy, s přibližně 20 miliony obyvatel a mocnou feudální šlechtou připravenou k boji. Ve srovnání s ní měla Anglie necelé 4 miliony obyvatel, malou skupinu vojenské šlechty a v Evropě žádnou vojenskou pověst. Jenže Anglie byla ve skutečnosti mnohem centralizovanější a její vojáci měli mnoho zkušeností z válek se Skoty.

Francouzské vojsko mělo nevýhodu ve své feudální podstatě. Skládalo se totiž z pyšných šlechticů a opovrhovaného zbytku, především pěšáků a lůzy placené pouze kořistí a rabováním. Naproti tomu Angličané sloužili na základě smlouvy s králem a pravidelně placení svobodní žoldnéři měli mnohem vyšší morálku a byli mnohem ukázněnější než většina francouzského vojska, složeného z mnoha vzdálených koutů království, kde se jednotky navzájem neznaly, nedůvěřovaly si, neohlížely se jedna na druhou ani nikterak nespolupracovaly, takže francouzské vojsko bylo navzdory své početní převaze značně nesourodým celkem. Jako zásadní pro další vývoj počáteční fáze války se však ukázalo anglické pojetí taktického použití lukostřelců.

K plnému pochopení tohoto faktu je třeba alespoň stručně objasnit způsob tehdejšího vedení války. Nejmohutnější středověkou údernou silou byla těžká rytířská jízda; razanci jejího nájezdu nemohla odolat žádná tehdejší obranná jednotka. Jedinou možností bylo postavit proti útočící těžké jízdě zase těžkou jízdu. Rytíři se tak stali jádrem středověkého vojska, pěchota měla pouze pomocnou úlohu. Pěšáci sice zahajovali bitvu, jmenovitě tedy lučištníci a střelci z kuší, s cílem rozvrátit sestavu nepřítele, ale pak už vyrazili netrpěliví rytíři, vědomi si svého výsadního postavení. Obvykle pak převálcovali vlastní lučištníky, kterými z duše opovrhovali, neboť nebojovali rytířskými zbraněmi, a hnali se vpřed.

Jak se proti sobě řítily řady jezdců, zahajovali rytíři útok kopím. Při tom mířili přes hlavu koně doleva, útočili tzv. v levém gardu, což jim umožňovalo zároveň se krýt štítem na levé ruce. Rytíř tak fakticky ze svého soupeře viděl pouze štít a nad ním přilbu, což byly jediné dva cíle, na něž mohl zamířit svým kopím (mířit na koně nebylo rytířské, stejně jako používat delší zbraň než protivník). Přilba byla sice menším cílem a kopí se mohlo smeknout po jejich hladkých stěnách, ale pravděpodobnost, že soupeř bude vyhozen ze sedla, byla mnohem větší než při zásahu do štítu.

Potom rytíř, pokud srazil soupeře a sám vydržel jeho zásah a zůstal v sedle, odhodil kopí, které se většinou zlomilo (a i kdyby ne, stejně nebylo místo na další rozjezd), a chopil se meče, případně jiné zbraně, která sice obvykle byla hůře ovladatelná než meč, ale zase měla větší účinnost. U sekery se např. dopadová energie koncentrovala na mnohem menší plochu než u čepele meče a proto zde byla větší pravděpodobnost proražení soupeřovy zbroje. Úderné zbraně, jako palcáty, bojová kladiva a řemdihy či bijáky, zase způsobovaly těžká zranění i bez proražení zbrojí. Těmito značně těžkými zbraněmi se však rytíř musel ohánět poměrně dlouhou dobu, proto stále zůstával lehký a dobře ovladatelný meč hlavní rytířovou zbraní. Bylo však třeba rány nejen rozdávat, ale i odrážet štítem, v bitevním zmatku a oblacích zvířeného prachu se orientovat, úzkým průzorem přilbice rychle rozpoznat podle erbu na štítě nebo heraldických barev varkoče (bojová suknice) či čabraky (látkový přehoz přes hřbet koně) spolubojovníka od nepřítele, a to na úzkém prostoru, kde se tísnily stovky a tisíce bojujících jezdců.

Bitva se tak v podstatě rozpadala na bezpočet jednotlivých soubojů „železných pánů“. Tuto hromadnou řež mohl zkomplikovat nanejvýš zásah čerstvých záloh nebo ústup některého křídla. S částmi vojska se takticky nijak nepohybovalo, stále a vždy se opakoval stejný postup - řady jízdy útočily proti sobě, kdo z koho.

Na rozdíl od zažitých zvyklostí, Angličané začlenili lučištníky do vojska poněkud odlišným způsobem. Francouzští rytíři to měli brzy pocítit na vlastní kůži.

Anglické vojsko se vylodilo na francouzském pobřeží u Cherbourgu a postupovalo do vnitrozemí. Město Caen bylo po krátkém obléhání dobyto a Angličané táhli na Rouen. V Paříži propuklo zděšení, Filip VI. volal naléhavě o pomoc, povolával korunní leníky a sbíral vojsko.

Jan Lucemburský a Karel dorazili do Filipova hlavního stanu kolem 13. srpna. V té době Angličané plenili území severně od Paříže - požáry prý bylo vidět i z věží chrámu Notre Dame - avšak Eduard III. si už v té době uvědomoval, že dostatečně nevyužil moment překvapení a úměrně s tím, jak roste francouzské vojsko, mu začíná hrozit stále větší nebezpečí. Rozhodl se tedy, že ustoupí - útok na Paříž by nyní byl nesmyslem - a třebaže ho Filip VI., tak jak se slušelo na rytířské mravy, vyzval k bitvě, která by se mohla konat od 17. do 22. srpna (anglický panovník si může vybrat den, který by mu vyhovoval), Eduard využil situace a urychleně odtáhl od Paříže směrem k flanderským spojencům. Filipovi VI. přitom vzkázal, že si k bitvě nenechá předepisovat ani místo, ani čas.

Situace se nyní obrátila. Útočníci spěšně ustupovali a Francouzi, zprvu zachvácení děsem, je pronásledovali, aby je donutili k bitvě. Tak 26. srpna 1346 dospěla obě vojska ke Kresčaku, malému městečku v pikardském kraji, severně od Abbeville - latinsky se kdysi nazývalo Crisciacus, francouzsky Crécy-en-Ponthieu - jehož jméno se mělo zakrátko stát symbolem statečnosti a rytířské cti.

Eduard III., uznávaný stratég, věděl, že jeho vojsko je mnohem slabší, proto využil svého náskoku, nechal své vojáky odpočinout a zatím si obhlédl terén a začal organizovat obranu. Za stávající situace nemohl podstoupit řádnou polní bitvu, která se obvykle odehrávala na rovném pevném poli a rozmístění vojsk se volilo tak, aby ani jedna strana nebyla oslněna sluncem. K obrannému postavení si proto Eduard vybral malý pahorek s větrným mlýnem na vrcholu. Na jeho svahu pak rozestavil své vojsko, jehož pravé křídlo bylo chráněno lesíkem. Velení nad tímto křídlem svěřil Eduard III. svému šestnáctiletému synovi Eduardovi, princi Waleskému, přezdívanému podle černé zbroje Černý Princ. Počínaje touto bitvou si měl začít budovat pověst jednoho z nejudatnějších a nejskvělejších rytířů středověku. Nyní měl pod sebou 1000 těžkooděných jezdců, 1000 velšských lehkých pěšáků (podle některých pramenů ozbrojených vrhacími oštěpy) a 3000 lučištníků.

Na levém křídle veleli hrabě z Northamptonu a hrabě Arundel, biskup z Durhamu, tisícovce těžkooděných jezdců a třem tisícům lučištníků.

Záloha byla umístěna uprostřed výše po svahu a tvořilo ji 700 těžkých jezdců a 2000 lučištníků. Tomuto celku velel osobně Eduard III.

Lučištníci tedy tvořili dvě třetiny anglického vojska a jejich postavení zde bylo vskutku výsadní. Obyčejně úděl lučištníků nebyl nijak záviděníhodný. Obvykle měli čas jen na jednu salvu šípů, pak se přes ně převalila vlastní netrpělivá rytířská jízda. Nebo, při úspěšném nepřátelském protiútoku, je nechali vlastní jezdci na pospas útočníkům, před nimiž je nemohly zachránit ani nejrychlejší nohy. Proto Eduard III. nyní vydal rozkaz, aby angličtí rytíři sesedli z koní a s tasenými meči se rozestavili mezi lučištníky a posílili tak jejich řady. Tím nabyli angličtí lučištníci jistotu, že je vlastní jízda nerozdrtí, a že nebudou rytíři opuštěni, neboť opěšalí páni se tak ocitli s nimi v téže situaci. Lučištníci tak nyní mohli střílet do posledního okamžiku, zatímco dříve se raději dávali po první salvě na útěk.

Tvrdí se, že dole na úpatí kopce nechal Eduard vztyčit šikmé zašpičatělé kůly, o něž se měl rozbít útok nepřátelské jízdy, a postavit vozovou hradbu. Je třeba si uvědomit, že zprávu o bitvě zanechalo jen několik kronikářů a jejich informace se v mnohém liší. Neznáme tak ani přesné počty, ani pohyby vojsk. Co se týče oné vozové hradby, zcela jistě nebyla takového druhu, jak ji známe od husitů - jistě se nejednalo o souvislou a hlavně bráněnou linii. Je však možné, že Eduard postavil povozy, na nichž vezl kořist a zásoby, jako překážku nepřátelské jízdě. Některé prameny zase hovoří o tom, že Eduard nechal postavit vozy do čtverce za anglickou obrannou linií a dovnitř soustředil koně opěšalých rytířů. Zmíněné zašpičatělé kůly jsou ale vidět téměř na všech dobových vyobrazeních bitvy, takže zřejmě skutečně existovaly.

Francouzi se zatím hnali za vetřelci s touhou je bít a dokázat jim, že loupit se nevyplácí. Neukázněná rytířská jízda se však rozlévala krajinou, jako velká voda, bez řádu a rozmyslu. Neznáme přesné stavy, ale francouzská armáda údajně čítala na 60 000 mužů. Z tohoto počtu bylo asi 12 000 těžkooděných jezdců, zbytek byli pěšáci, kteří však z hlediska francouzské taktiky byli jen malým přínosem. Byli sice neocenitelní při obléhání nebo bránění hradeb, ale v poli se od nich pouze očekávalo, že budou brát zajatce a dorážet oddíly již rozprášené rytířstvem. Z francouzské pěchoty tak mělo největší cenu 6000 (podle Froissarta 15 000) janovských žoldnéřů - střelců z těžkých kuší.

Bylo pozdní odpoledne, když se neuspořádané francouzské vojsko dostalo Angličanům na dohled. Filip údajně chtěl nechat své vojsko utábořit mimo dosah nepřítele, aby svým mužům zajistil odpočinek. Šiky nedisciplinovaných francouzských rytířů však králi nepopřály sluchu.

A ježto je král ani marešalové nebyli sto zadržet, postupovaly v nepořádku pořád dál, až se dostaly na dohled nepříteli. Sotva přední řady spatřily Angličany, rázem se ve velikém zmatku vrhly zpět, což zase poplašilo zadní voje, protože se domnívaly, že se vpředu už bojuje. Všechny cesty mezi Abbeville a Kresčakem byly zaplaveny prostými vojáky, kteří, ač vzdáleni tři míle od nepřítele, tasili své meče a křičeli ,Bijte je, bijte je!’... Kdo u toho nebyl, nemůže si představit či pravdivě vypsat zmatek toho dne...“ tvrdí Froissart.

Mezitím se nad Kresčakem přehnala letní bouřka, která však horké hlavy příliš nezchladila. Filip VI. nařídil před bitvou poradu. Malá skupinka rytířů provedla průzkum terénu. Po návratu doporučili francouzskému králi, aby s bojem nezačínal. Je po dešti, do svahu nelze dobře útočit - útok se zpomalí a koně budou klouzat. Angličané mají slunce v zádech – Francouzům bude svítit do očí a oslňovat je, zatímco angličtí lučištníci je budou mít jako na dlani. Postavení Angličanů je prostě příliš výhodné, je třeba nechat je z tohoto místa vyjít a napadnout je až pak.


Angličané u Kresčaku čekají na příchod Francouzů
Zdroj obrázku: http://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Kres%C4%8Daku 
 

Zkušení čeští rytíři jim dávají za pravdu. Odon Doria a Carlo Grimaldi, velitelé janovských žoldnéřů, zase upozorňují, že Janované jsou unaveni osmnáctihodinovým pochodem a že déšť zmáčel tětivy jejich kuší.

Francouzští rytíři s tím nesouhlasí, chtějí boj. Cizinci - Češi a Janované - jim prý nepřejí slávu vítězství, a jen proto žádají, aby se bitva odložila...

Kolem Filipa VI. zní výkřiky, vášnivá hádka a spor, nikdo už se nedozví, co kdo přesně říkal a tvrdil, co soudil Filip, co jeho bratr, hrabě z Alençonu, co Jan Lucemburský a jeho syn Karel, co další páni. Filip VI. zoufalý z toho, že nemůže přimět své šlechtice ke stažení do tábora, nakonec přijímá zásadní rozhodnutí - bitva bude.

Útok zřejmě zahájily tři francouzské pěší pluky, pravděpodobně s cílem zjistit sílu anglické obrany. Francouzi však byli se ztrátami odraženi.

Nato vyrazili vpřed janovští střelci z kuší. Za nimi postupovala první linie francouzských těžkooděných jezdců. První salva z kuší byla, v důsledku zvlhlých tětiv, příliš krátká. Ihned byla opětována mnohem silnější palbou anglických luků a kamennými koulemi z anglických děl (bitva u Kresčaku bývá označována za první evropskou bitvu, v níž byly užity palné zbraně. Někteří historikové však vyjádřili pochybnosti, zda Angličané opravdu děla a ručnice použili. Archeologické nálezy kamenných koulí na bojišti však dokázaly, že děla zde opravdu použita byla. Jejich bojový účinek byl minimální - přesnost byla ubohá a rychlost střelby velmi nízká. Přesto však měly tyto zbraně na průběh bitvy zřejmě značný vliv, protože jejich výstřely notně plašily koně francouzských rytířů).

Účinek anglických luků byl však rozhodující. Angličané měli totiž čas (na rozdíl od svých pochodujících protivníků) ukrýt tětivy svých luků před deštěm a uchovali je tak suché. Janované se snažili palbu opětovat, ale utrpěli velmi těžké ztráty.

Když se Janované trochu seřadili, postoupili proti Angličanům a spustili hlasitý pokřik, aby je zastrašili. Angličané však zůstali klidní a jako by to ani nevnímali. Tu spustili druhý pokřik a zase o něco postoupili vpřed. Pak zakřičeli potřetí, napjali kuše a vystřelili. Tehdy angličtí lučištníci nakročili a začali vypouštět své šípy s takovou silou a rychlostí, že to vypadalo, jako když padá sníh,“ uvádí Jean Froissart.

Za normálních okolností dokázala silně napjatá tětiva kuše při uvolnění vyvinout daleko větší energii než tětiva luku, což se odráželo v jejím velkém dostřelu a průbojnosti střely (střela z těžké kuše údajně dokázala prorazit plátovou zbroj na vzdálenost 200 metrů). Jelikož pažba kuše (zvaná socha) udává střele směr, bylo možno touto zbraní zamířit na cíl mnohem přesněji než lukem. Pro její velké účinky dokonce Latheránský církevní koncil v roce 1139 na popud rytířstva používání kuše na čas zakázal, neboť prý se jednalo o zbraň velmi nehumánní.

Jenže napnout kuši, ať už lehkou nebo těžkou, nešlo jen tak rukama. U lehké kuše bylo možno použít hák, jehož jeden konec se zaklesl za opasek a druhý za tětivu. Potom se vsunula noha do otvoru u lučiště, příznačně zvaného třmen, a sešlápnutím se napnula tětiva. Častěji se však u obou druhů kuší používal napínák, kde se tětiva napínala otáčením kliky. Z toho je zřejmá zásadní nevýhoda kuše proti luku - z těžké kuše bylo možno vystřelit maximálně třikrát do minuty, oproti anglickému luku, jehož rychlost střelby byla čtyřnásobná.

Anglický dlouhý luk vznikl úpravou z velšského luku. Byl dlouhý 1, 5 - 2 metry, vyroben většinou z tisu, ale někdy i z jilmu nebo jasanu. Byl tak silný, že na rozdíl od běžného způsobu, kdy se tětiva napíná dozadu k uchu lukostřelce, byl tento luk napínán energickým plynulým pohybem lučiště směrem od těla, takže z těchto luků mohli střílet jen silní muži. Šípy byly loket dlouhé (kolem 1 metru) a měly dostřel až 270 m. Byly opatřeny úzkými hroty, které dokázaly snadno proniknout kroužkovou zbrojí ještě na 100 metrů a na kratší vzdálenosti bez problémů probíjely i zbroj plátovou. Rychlost střelby mohla dosáhnout 12 a dokonce prý až 15 šípů za minutu, což vysvětluje ničivý účinek způsobený deštěm šípů, který zasáhl Janovany v prvních minutách bitvy u Kresčaku.

Janované se sice chvíli pokoušeli čelit této palbě, utrpěli však takové ztráty, že byli zakrátko bezmála zničeni. Když déšť anglických šípů neustával, Janované zpanikařili a snažili se dostat z dostřelu. Nemohli se však prodrat masou francouzských jezdců, kteří jim odmítli uvolnit cestu.

Podle Froissarta došlo k neuvěřitelnému incidentu, kdy francouzský král Filip, rozzuřen, že je zdržován takovými žoldáky, nařídil francouzským rytířům, aby na ně zaútočili: „Janované, pocítivše ostří šípů, jež jim pronikaly pod kovové pláty, přetínali šňůry svých kuší, jiní je odhazovali na zem - a všichni se ve zmatku obraceli na ústup. Francouzi měli pohotově silný šik těžkooděnců na koních, který měl Janovany podpořit, a král vida, jak couvají, zvolal: ,Bijte ty lumpy nebo nám ještě zatarasí cestu!’

Angličané stříleli dál, a protože jejich šípy zasahovaly i jezdce, ti se vrhli na Janovany a z toho vznikl mezi nimi takový zmatek, že už se nikterak nemohli sebrat a znovu zaútočit.

K vojsku Angličanů náleželi i waleští pěšáci z Cornwalu, ozbrojení dlouhými noži. Ti teď proběhli řadami těžkooděnců a lučištníků, jež se před nimi rozestoupily, pustili se do Francouzů zápolících ve zmatku mezi sebou... a mnoho jich zabili...“

Pak vyrazila do útoku první vlna francouzských rytířů. Jen málokdo z nich se však dostal až k nepříteli, protože většina z nich byla předtím smetena šípy.

Během bitvy francouzští velitelé neprokázali žádný smysl pro taktiku, na rozdíl od Angličanů, kteří zaujali své bojové postavení s vojenským vtipem. Francouzi zas a znovu sázeli na čelní útok těžké jízdy. Tyto útoky se však rozpadaly v palbě anglických luků. Jeden z těchto útoků hned v úvodu bitvy vedl i římský král Karel. Byl však lehce zraněn šípem a jeho otec, král Jan, okamžitě nařídil, aby jej jeho rytíři odvedli z bojiště a zaručili jeho bezpečnost. Tím většině z nich zachránil život. Zůstal tak na bojišti jen s padesáti nejvěrnějšími rytíři, kteří jej odmítli opustit.

Jedno se však francouzským rytířům nedalo upřít, a to byla obrovská odvaha. Podnikli celkem na patnáct ztečí - všechny však čelně, bez pomyšlení na nějaké manévrování. Utrpěli přitom obrovské ztráty.

Pro Angličany přitom jediné vážnější nebezpečí nastalo až tehdy, když skupina těžkooděnců pod alençonskou korouhví zaútočila na anglické pravé křídlo, čímž se vyhnula palbě většiny lučištníků, a podařilo se jí probít až k Černému Princi, kde byli pobiti až po tuhém boji.

Hrabě Alençon postupoval do boje proti Angličanům zcela spořádaně, právě tak jako z jiné strany hrabě flanderský. Oba páni se svými lidmi jako by obepluli lučištníky, a dospěvše k voji prince waleského, bili se tam statečně a dlouho,“ vypráví o tom Froissart.

V jednom okamžiku byl mladý princ stržen z koně a zachráněn svým praporečníkem Richardem Fitzsimmonsem. Godfrey Harcourt, jeden z podřízených důstojníků Černého Prince, poděšený nebezpečím, ve kterém se princ nacházel, poslal k Eduardovi III. rytíře s naléhavou žádostí o pomoc a Froissart zaznamenal následující rozhovor: „Král se ho zeptal: ,Je můj syn mrtev, shozen z koně nebo tak těžce raněn, že se o sebe nemůže postarat?’ ,To ne, chraň Bůh,’ děl rytíř, ,je však v takovém ohni a v takové vřavě, že je mu třeba vaší pomoci.’ Král řekl: ,Vrať se, rytíři, k těm, kdo tě poslali, a pověz, co jim vzkazuji: ať ke mně dnes již nikdo nechodí a ať také nečekají, že já přijdu k nim. Pokud je můj syn naživu, nepřijdu ani za nic. A dále jim pověz, že přikazuji, ať chlapce nechají řádně si dobýt ostruhy, neboť jsem přesvědčen, že všechna sláva dnešního dne bohdá připadne jemu a těm, kterým jsem ho svěřil na starost.’ Rytíř se vrátil ke svým a vyřídil, co jim vzkázal král. Velmi je to posílilo na mysli a litovali, že podobný vzkaz vůbec posílali.“


Eduard III. odmítá vyslat pomoc Černému princi
Zdroj obrázku:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Kres%C4%8Daku 

Biskup z Durhamu přesto se svými rytíři vyrazil k posílení princova boku.

Zběsilá řež zatím pokračovala a Godfrey Harcourt se probil doprostřed francouzské formace, aby zachránil svého bratra: „Když se pan Godfrey Harcourt, jenž bojoval ve voji pana prince, dověděl, že někteří Angličané zahlédli korouhev jeho bratra v nepřátelských šicích, pomýšlel přirozeně na to, jak by ho mohl zachránit. Přišel však pozdě; ležel na zemi mrtev, právě tak jako jeho bratranec pan Aumerle. Zato hrabě Alençon a hrabě flanderský doposud se svými lidmi s vervou bojovali pod vlastními korouhvemi - ani oni však nakonec neodolali síle Angličanů, byli pobiti, a s nimi mnozí další rytíři a panoši, kteří jim sloužili nebo je provázeli. Hrabě z Blois, bratranec francouzského krále, a jeho švagr vévoda lotrinský vzdorovali se svými šiky nepříteli vpravdě rytířsky. I je však Angličané a Walesané obklíčili a přes všechnu jejich srdnatost je pobili...

V pozdních večerních hodinách neměl u sebe francouzský král víc než všehovšudy šedesát mužů. Jedním z nich byl pan Jan z Henegavska, jenž králi pomohl na nového koně, když pod ním jeho kůň padl zasažen šípem. Vida situaci, v níž se nacházejí, pan Jan pravil: ,Sire, ustupte, dokud je čas, nedávejte se napospas nepříteli. Prohrál-li jste bitvu dnes, jindy zvítězíte.’ Řka to, vzal králova koně za uzdu a mocí ho odváděl pryč. A tak král ujížděl z bitevního pole.“ (Froissart).

Francouzi podnikli poslední ze svých patnácti útoků již za soumraku, pak ale začali po velkých ztrátách houfně opouštět bitevní pole. Situace francouzského vojska byla večer skutečně zoufalá: „Tato bitva, k níž došlo v sobotu mezi Labroye a Kresčakem, byla nesmírně krutá a krvavá; konaly se v ní rytířské činy do té doby neslýchané. Navečer mnozí francouzští rytíři a panoši pozbyli své velitele, bloudili semo tamo po planině a v drobných skupinkách napadali Angličany. Brzy však byli pobiti, protože Angličané nikoho nešetřili, nechtějíce toho dne slyšet o výkupném, ať to byl, kdo byl.“ (Froissart).

Na bojišti stále vyčkával hlouček českých jezdců. Slepého krále Jana neustále informovali o průběhu střetnutí. Už se šeřilo, když se jich Jan Lucemburský znovu zeptal, jak bitva dopadá. Když mu odpověděli, že bitva je prakticky ztracena a Filip VI., že opouští bitevní pole, vzbouřila se v něm zřejmě jeho rytířská krev a zvolal:

Toho bohdá nebude, aby král český z boje utíkal!“

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔01.08.2003 📕11.047

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře