Story Divokého západu aneb zbraně, přestřelky a pistolníci 2. část

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔20.04.2006 📕31.399

V pravé poledne

Způsob boje - představa střelců stojících proti sobě v pravé poledne na vyprázdněné ulici je scestná. Popravdě je všeobecně znám pouze jediný souboj tohoto typu, souboj mezi mezi Hickokem a Tuttem z 21. 6. 1865. A i ten se od všeobecných představ dosti lišil, protože střelci kráčeli proti sobě a vypálili na sebe z poměrně velké dálky. Většina soubojů se však odehrála v barech a nálevnách či před nimi, účastníci zpravidla nebyli zcela střízliví a drsná slovní výměna obvykle vyprovokovala bezprostřední střelbu. Z toho důvodu se bojovalo obvykle na distanc několika kroků. Pistolníci potom pálili tak rychle, jak jen mohli. To znamená bez míření a od pasu. Pokoušeli se protivníka zasypat v co nejkratším čase, co největším množstvím olova. Základem bylo zabít protivníka nebo jej alespoň zmrzačit natolik, aby už nebyl schopen boje.

Rychlejší než smrt

Rychlost tasení - žádný pistolník by o sobě nikdy neřekl, že je rychlý. Slovo „rychlý“ či spíše „rychlá“ se tehdy používalo pro označení ženy volnějších mravů. V souvislosti s tasením zbraně se častěji užívalo slovo „hbitý“, ačkoliv při tzv. rychlém tasení šlo ve skutečnosti o odhad, načasování a reakci. Rychlost tasení navíc musela být v určitém kompromisu s přesností. Kdokoliv střílel některou z úloh praktické střelby jistě potvrdí, že hlavní je cíl vůbec trefit. Ve stresu není neobvyklé minout i relativně blízký cíl, stačí ve spěchu špatně uchopit rukojeť zbraně či strhnout spoušť. Divoký Bill Hickok, který je považován za pistolnického experta, k tomu kupříkladu v rozhovoru pro noviny v roce 1865 prohlásil:

Když se dostanete do rvačky, buďte jistí a nestřílejte moc rychle. Znal jsem spoustu chlapů, kteří udělali chybu tím, že stříleli ve spěchu.

Newyorkský list Herald-Tribune ze 3. 1. 1930 otiskl rozhovor s Johnem L. Amosem, který jako mladík bydlel v Dodge City a sdílel pokoj s Batem Mastersonem a Nosáčem Jonesem:

Jedinou výhradu, kterou jsem vůči svým spolubydlícím měl, bylo, že stále nacvičovali střelbu. Alespoň hodinu denně cvičili s nenabitými zbraněmi - tasení a cvak, tasení a cvak... Masterson a Nosáč cvičili střelbu v místnosti a obvykle jsem byl terčem já. Někdy jsem za sebou uslyšel cvaknutí, a když jsem se otočil, viděl jsem, že jeden z nich na mě naprázdno vystřelil z revolveru. Když jsem šel dovnitř, tak někdy oba prováděli nácvik tasení a střelby na mě, jak jsem vcházel dveřmi. Měl jsem je oba dost rád, ale nakonec jsem jim musel říct, že mi z toho povolují nervy a že budu muset podat oficiální demisi jakožto jejich terč. Ale ať už stříleli na mě či sloupek postele, věnovali denně mnoho času zdokonalování se v tasení. A nikdy nezapomněli každý den prohlédnout a vyčistit revolvery...

Tohle všechno tedy byli pistolníci ochotni podstoupit, aby se udrželi naživu. Tzv. "suchý" trénink, kdy se se zbraní spouští bez nábojů, je ostatně základem střeleckého cvičení dodnes. Byl to tvrdý cvik, který pistolníkům umožňoval v časové tísni bleskově vytáhnout zbraň a opětovat palbu. Rychlost tasení tehdy však ve skutečnosti souvisela spíše s nenadálým napadením a rychlou reakcí na vzniklé nebezpečí, než se souboji "tváří v tvář" na prázdném náměstí. Je nepochybné, že střelec, jenž "měl natrénováno" byl schopen tasit zbraň o nějaký ten zlomek sekundy rychleji. Přesto ale zkazky o superrychlých střelcích, kteří zamíří svůj revolver na soka dřív, než ten vůbec dostane zbraň z pouzdra, patří jen na stránky Rodokapsů.

I když na druhou stranu, jedna taková příhoda se údajně vážně stala. Historka se odehrála patrně někdy roku 1876, kdy v Dodge City šerifoval Wyatt Earp. Ten se dostal do sporu s jakýmsi Clayem Allisonem, známým výtržníkem. Oba muži prý během drsné rozmluvy stáli těsně u sebe, tváří v tvář, o přestřelce nikdo z přihlížejících nepochyboval, když tu náhle Earp tasil revolver a vrazil jej Allisonovi do žeber, ten ihned provedl cvik "ruce vzhůru" a poslušně opustil město. To, co bylo později vykládáno jako Earpova zázračná rychlost při tasení zbraně, mělo spíše jinou příčinu. Jestliže skutečně ti dva stáli k sobě tak blízko, pak Allison, hleděl-li Earpovi do očí, vůbec pohyb šerifovy ruky nemusel včas zaregistrovat. Když ho zjistil, už mohlo být na jakoukoliv protiakci pozdě. Druhá možnost je, že Allison prostě "ztratil srdce" a vůbec se souboje nehodlal zúčastnit.

Obouruční střelba

Na obálkách Rodokapsů je možno často vidět vyobrazení kovbojů, pálících obouruč dvěma revolvery současně. Například o "Docu" Hollidayovi napsal tehdejší novinář Cowen, že byl "neuvěřitelně hbitý a přesný s revolverem, a to oběma rukama. Pokud byli jeho cíli dva muži kdekoli v půlkruhu před ním, dokázal je oba zasáhnout prvními výstřely..."

O Divokém Billu Hickokovi se zase tvrdilo, že mezi jeho kousky patřil jeden obzvláště těžký, kdy se postavil mezi dva telegrafní sloupy, tasil a dvěma pistolemi současně do každého z nich vpálil po jedné kulce.

Podle jiné historky prý byl napaden dvěma protivníky současně, jedním zepředu a druhým zezadu. Zastřelil prý je oba současně, toho za zády přitom zlikvidoval výstřelem přes rameno.

Podobné zkazky však bohužel nejsou doloženy žádným hodnověrným svědkem (soudní zápisy, články v novinách apod.) a patří tak spíše do pohádek.

Thurlow Craig byl pamětník Divokého západu a k problému obouruční střelby dodává: "Sám jsem celá dlouhá léta nosil pistoli po boku, mezi dvaceti a čtyřiceti jsem byl dozajista vysoko nadprůměrným střelcem. Ale nejlepší výkon, kterého se mi podařilo docílit při střelbě oběma rukama současně na cíle rozestavené daleko od sebe, byl méně okázalý. Postavil jsem si dvanáct plechovek od rajských jablíček nebo od fazolí, vždycky stopu od sebe tak, že vznikla řada dlouhá jedenáct stop. Stoupl jsem si do vzdálenosti asi sedmi metrů a začal jsem oběma pistolemi odstřelovat plechovky ze středu ke krajům. Měl jsem stoprocentní výsledek, zasáhl jsem všechny. Když jsem však řadu roztáhl z jedenácti na patnáct stop (přibližně z 3,3 na 4,5 metru, pozn. aut.), měl jsem jen polovinu zásahů, pokud jsem neustoupil o další tři kroky dozadu a nestřílel ze vzdálenosti asi 10 metrů. Závěr je jasný. Při druhé vzdálenosti svíraly moje paže příliš velký úhel, než abych mohl mířit oběma pistolemi najednou na dva cíle vzdálené od sebe 15 stop."

K tomu jen dodám, že Craig také nikde netvrdí, že při tomto způsobu střelby lámal nějaké rekordy v rychlosti. Šlo spíše o disciplínu s pečlivým mířením. Provést něco podobného v reálném boji na cíle, které samy opětují palbu, to by bylo něco jiného.

Na druhou stranu je ovšem známo, že např. Hickok jednou skutečně obě pistole současně použil. Stalo se tak 5. 10. 1871, když se dostal do sporu s hazardním hráčem Philem Coem. Hickok Coea zasáhl oběma pistolemi do břicha na vzdálenost asi 8 stop (přibližně 2,5 metru). K souboji ale došlo v noci za špatného osvětlení, v kruhu nepřátelských kovbojů. Za této situace nebylo s podivem, že Hickok chtěl mít k dispozici co nejvíce ran, pro případ, že by se do souboje chtěl vložit někdo další.

Obouruční střelba tak byla na rozdíl od představ rodokapsových čtenářů spíše výjimkou než pravidlem. Když už k ní došlo, pak na krátkou vzdálenost, s cílem vypálit na protivníka bez míření co největší počet střel. Ale jinak je každému, kdo někdy v životě střílel, jasné, že při mířené střelbě je nezbytná jistá koncentrace, kterou by druhá zbraň zbytečně narušila. Jinými slovy - je lepší vypálit na cíl, tou samou zbraní rychle přenést záměrný bod a vystřelit na další cíl, než se pokoušet dvěma zbraněmi současně vystřelit na dva různé cíle.

Problém obouruční střelby zmiňuje také hvězda pistolnického nebe Wyatt Earp:

Nikdo nikdy v té době nestřílel ze dvou pistolí... A když někdo měl u pasu dva revolvery, pak ten druhý měl jen tak v zásobě, nikdy ne pro střelbu obouruč.

Střelba od boku

Jinou nezbytností ve westernech je střelba od boku. Ta skutečně existovala, nikoliv ovšem v onom „superpřesném“ filmovém podání. Ve skutečnosti se střílelo bez míření, nebo spíše mířilo se jen nahrubo podle hřbetu hlavně, současní střelci to znají jako "pudovou střelbu"; v onom kritickém okamžiku, kdy šlo o život, neměl pistolník čas zvedat pistolí do výše očí a mířit pomocí mušky a hledí. Musel vystřelit jako první - pokud chtěl zůstat naživu.

Existoval ještě jeden způsob střelby, který se nazývá „fanning“ (česky se tento termín většinou překládá jako „fofrování). I ten bývá občas ve filmech k vidění. Tuto kuriózní střeleckou metodu nám může popsat opět Wyatt Earp:

Ze starých perkusních coltů typu ,kapsle - koule’ (anglicky ,cap and ball’ - v anglicky hovořících zemích běžné označení perkusních zbraní, pozn. aut.) se pro zvýšení rychlosti střelby ,fofrovalo’. To znamená, držet colt v jedné ruce a mačkat spoušť (nebo ji mít dokonce odstraněnou!), a druhou rukou, plochou dlaní, natahovat kohoutek.

Tento způsob střelby se uplatňoval proti blízkému a početnému nepříteli. Byl však dost náročný na pohybovou koordinaci a kontrolu zbraně po výstřelu, takže rozhodně nebyl příliš rozšířený.

Přesnost střelby

Rodokapsy se nám stále pokoušejí vnutit představu střelců, kteří vystřelují svým soupeřům revolvery z rukou, prostřelují do vzduchu vyhozené mince apod. Je pravda, že pistolníci Divokého západu byli mimořádní střelci, ale většina jim připisovaných výkonů je jen legendou. Jak už jsem poznamenal, pistolnické souboje byly dost zoufalé - většinou se odehrávaly na nejkratší vzdálenosti. Proti sobě stáli dva muži, kteří se pokoušeli navzájem zabít. V takové situaci jistě nebyl čas na prostřelování rukou či podobné finesy. Ruka je malý cíl, navíc v pohybu a když minete, patrně sami zahynete. To je možné v kině, ale praxe byla jiná. Pálilo se „co to dalo“ do nejrozměrnější plochy cíle - do břicha.

Jeden z pamětníků Západu, Charels B. Roth, uvádí střelecké umění svých současníků na pravou míru: "Nejlepší výkon rekordního střelce z revolveru Franka Jamese představoval dvacet ran do kruhu o průměru dvaceti centimetrů, ze vzdálenosti dvaceti metrů."

To popravdě není nijak oslnivé, na druhou stranu Roth neříká, jakým způsobem a jakou rychlostí James střílel. Někdy se tvrdí, že samotné zbraně Divokého západu neměly potřebnou přesnost. To nejsem schopen objektivně zhodnotit, z žádného originálu z 19. století jsem nikdy nestřílel. Dnešní moderní služební revolvery mívají rozptyl při střelbě z ruky bez opory kolem 30-70 mm. Lze předpokládat, že u historických zbraní tento rozptyl byl větší, těžko však říci o kolik. Tehdejší potíže byly spíše s problematičtějším hořením černého prachu a obecně s přesností nábojů, či přesností navážky prachu do perkusních revolverů. To by způsobovalo spíše rozptyl ve vertikální rovině. Obecně lze samozřejmě prohlásit, že tehdejší opaskové revolvery by se rozhodně nemohly rovnat s moderními zbraněmi, pro svůj účel, totiž boj na krátkou vzdálenost, byla však jejich přesnost dostatečná.

O samotných výkonech některých pistolníků se zachovala řada svědectví, bohužel těžko říci, nakolik byla objektivní a pravdivá. Nejvíce bezpochyby o Divokém Billu Hickokovi. Například v únoru 1865 napsal plukovník G. W. Nichols článek do novin Harper's New Monthly Magazine o Hickokově ukázce střeleckého umění ve Springfieldu. Hickok střílel z Coltu Navy na písmeno "O" ve vývěsním štítu jakéhosi saloonu na vzdálenost asi 50 yardů: "Střílel bez přípravy a aniž by se na pistoli přitom díval. Potom jsem viděl, že všech šest střel zasáhlo kroužek."

Nebýt Nicholsova tvrzení, že Hickok střílel bez míření, dalo by se tomu uvěřit. Podobný příběh zasazuje událost do Kansas City, kde měl Hickok písmeno O zasáhnout 10krát dokonce na 100 yardů. Je možné, že jde jen o "vylepšenou" verzi původní historky, zmiňuje ji ale i Wyatt Earp, který navíc dodal, že střelec "šikovný jako Hickok" s revolverem "který dobře zná" by mohl zasáhnout cíl až na vzdálenost 1200 stop (370 metrů). Vypadá to možná přehnaně, avšak například Elmer Keith, budoucí konstruktér slavného náboje .44 Magnum, ve 30. letech 20. století předváděl na exhibicích úžasné výkony s Coltem SAA, tedy zbraní Divokého západu, přičemž běžně zasahoval terče 300-400 metrů vzdálené a při jedné příležitosti dokonce zasáhl terč 3krát z 5 ran na neuvěřitelných 650 metrů!

Další Hickokův výkon popsal v časopisu Outdoor Life lovec a sběratel zbraní R. Kane: "Zbraně pana Hickoka byly pár nádherně postříbřených jednočinných revolverů Colt ráže .44. (...) Jeden z nás se postavil asi 30 stop (asi 10 metrů, pozn aut.) od střelce a vyhodil plechovku do výšky asi 30 stop. Byla provrtána třikrát, než dopadla na zem, dvakrát pravou a jedenkrát levou rukou."

Divoký Bill Hickok rozhodně patřil k elitě tehdejších pistolníků. I jeho současníci nicméně soudili, že většina jemu připisovaných činů je pouhou fikcí. Jeden jeho známý, W. E. Webb, o něm řekl:

Nevěřím například, že byl schopen zasáhnout niklák přes ulici kulkou z pistole, stejně jako by to nedokázal indián šípem. Takové činy patří do pohádek. Bill však se svými pistolemi umí zacházet velmi zručně.

Sám Hickok tvrdil, že v přestřelce „je lepší mířit na tělo, než kamkoli jinam, z prostého důvodu, že když jeden střelí chlapa do břicha u pupku, možná ho to nezabije, ale bude v šoku, který mu ochromí mozek a paži natolik, že je po boji.

I Buffalo Bill krátce před svou smrtí (zemřel 10. 1. 1917) poskytl spisovateli Chaunceru Thomasovi interview, v němž se zmínil o střeleckém umění svých současníků:

...my jsme nemohli střílet tak dobře jako vy dnes. Neměli jsme tak přesné střelné zbraně, ani pušky, ani revolvery, ani náboje. A také jsme neměli prostředky, abychom si dovolili vyplýtvat tolik střeliva na trénink... Nicméně vykonali jsme svou práci. Byli jsme nuceni.

Souboj

Jako dokreslení předchozích informací vám nyní mohu nabídnout jeden souboj, sice ne příliš slavný, rozhodně však zajímavý a především - typický. Právě takto se totiž většinou odehrávaly "souboje" na Divokém západě. Souboj se odehrál mezi Levi Richardsonem a Frankem Lovingem v saloonu Long Branch v Dodge City 5. srpna 1879.


Záběr na Dodge City, jedno z nejdivočejších měst Divokého západu. K jeho zkrocení se zde sešla skutečná pistolnická elita. Dodge bylo „dobytčí město“, cílová stanice mnoha stád dobytka hnaného z Texasu. Zde byl dobytek prodán a železnicí odtransportován na Východ. Ve městě pak zůstali kovbojové, kteří dobytek přihnali a nyní dostali zaplaceno. Většina obyvatel města (výčepní, profesionální karbaníci, prostitutky) však byla odhodlána udělat vše, aby tyto peníze zůstaly ve městě – hlavní třídu Dodge City tvořila souvislá řada barů, nevěstinců, heren a tančíren. Opilí kovbojové byli velmi divocí a neustále se dostávali do sporů kvůli ženám nebo penězům. Tyto spory často končily ozbrojeným střetnutím. Jen v roce 1878 přihnalo do Dodge 1500 kovbojů celkem 250 000 kusů dobytka. Uprostřed snímku saloon Long Branch, v němž se odehrává náš příběh.

Byl podrobně popsán v listu Ford County Globe ze dne 8. srpna:

Málokdy je nějaké civilizované město či okres svědkem takové atmosféry, která panovala v Long Branch saloonu v tomto městě v sobotu večer a která vyústila v zabití Leviho Richardsona, známého městského dopravce, hazardním hráčem jménem Frank Loving.

Loving žil několik měsíců se ženou, kterou Richardson asi miloval, a již několikrát před tímto osudným setkáním se pohádali a došlo i na rány. Richardson byl muž, který žil v Pohraničí několik let, a i když byl v mnoha stránkách oblíbený, zvykl si být drzý a troufalý, čímž se člověk vždy snadno dostane do problémů. Jeho povahu by mnoho lidí označilo za odvážnou a skutečně věříme, že byl opakem zbabělce. Byl to tvrdě pracující a pilný člověk, ale byl mladý, silný a lehkomyslný.

O Lovingovi toho víme málo. Je profesionální hráč, ne moc rvavý, ale spíše chladného a odhodlaného typu, když jde o zabíjení. Je mu asi dvacet pět let. Každý z těchto mužů, jak věříme, se tomuto souboji mohl vyhnout, pokud by chtěl. Ale oba byli ochotni riskovat život, oba se sebedůvěrou bojovali, protože bojovat chtěli. Jak je uvedeno v následujících svědectvích, jeden řekl: ,Nevěřím, že bys bojoval!’ Druhý odpověděl: ,Vyzkoušej mě a uvidíš!’ Oba okamžitě vytáhli revolvery a šli na to v místnosti plné lidí, kde olověné pozdravy létaly všemi směry. Ani jeden z nich neukázal touhu druhému uniknout a nelze říci, jak dlouho by boj trval, kdyby Richardson nebyl prošpikován kulkami a Lovingův revolver se nevyprázdnil. Richardson byl střelen do prsou, skrze bok a skrze pravou ruku. Zdá se zvláštní, že Loving nebyl zasažen kromě lehkého škrábnutí na ruce, protože oba muži byli tak blízko sebe, že se jejich pistole skoro dotýkaly. Padlo jedenáct ran, šest vystřelil Loving a pět Richardson. Ten žil jen několik chvil po střelbě. Loving byl umístěn do žaláře, aby vyčkal výroku koronerovy poroty, který zněl ,sebeobrana’, a potom byl propuštěn. Richardson nemá v okolí žádné příbuzné. Pocházel z Wisconsinu a bylo mu asi dvacet osm let.

Společně s dobrými lidmi naší obce hluboce litujeme této hrozné události. Nevěříme, že je to ten správný způsob, jak urovnávat spory, a jsme si jisti, že to neodpovídá žádnému zákonu - lidskému ani božímu. Ale pokud muži musí nutně pokračovat ve vyřizování svých účtů se zbraněmi, přimlouvali bychom se za systém soubojů, jež by neohrožovaly životy kolemjdoucích, kteří si hledí svého.

Nevíme, jestli je důvod něco vytýkat policii, snad je třeba zdůraznit nutnost přísného prosazování vyhlášky, která zakazuje nosit ukryté zbraně. Ani jeden z těchto mužů neměl právo takovou zbraň nosit. Hazardní hráči, jako třída, jsou ke všemu odhodlaní muži. Považují za nutné, aby si v podnikání udržovali pistolnickou pověst a nikdy se nenechali podvést. V žádném případě by jim nemělo být dovoleno nosit smrtící zbraně.“

Při zjišťování podrobností souboje citoval Globe několik svědků. Jeden z nich, Adam Jackson, hostinský v Long Branchi, tvrdil, že Richardson právě odcházel ze saloonu, když Loving vešel:

Richardson se otočil a šel za ním zpět dovnitř. Loving se posadil u hracího stolku. Richardson přišel a sedl si na ten stolek blízko k němu. Loving hned vstal a něco k Richardsonovi prohodil, nerozuměl jsem co. Richardson v té chvíli seděl na stolku a Loving stál. Loving řekl Richardsonovi: ,Jestli chceš vo mně něco povídat, tak proč mi to nepřídeš říct do vočí jako slušnej člověk a ne za zády, ty zatracenej hajzle.’ Richardson si stoupl a řekl: ,Ty bys nebojoval s nikým, ty zatracenej...’, zbytek jsem neslyšel. Loving řekl: ,Vyzkoušej mě a uvidíš.’ Richardson tasil pistoli první a Loving taky vytáhl zbraň. Padly tři až čtyři rány, když Richardson upadl na kulečníkový stůl. Potom, co upadl, už Richardson nestřílel. Upadl na ruce a na kolena. Po jeho pádu se už nestřílelo. Nikdo kromě dvou zmíněných nestřílel. Lovingova pistole dvakrát cvakla a myslím, že Richardson vystřelil dvakrát, než spustila Lovingova pistole.

Městský marshall Charles E. Bassett svědčil, že když začala střelba, byl v saloonu Beatty & Kelly. Běžel do Long Branche a právě dorazil, když oba muži běhali kolem kulečníkového stolu, potom kolem kamen a stříleli na sebe:

Dostal jsem se až ke kamnům, když střelba končila. Chytil jsem Lovingovu pistoli. Myslím, že poté, co jsem vešel, padly dvě rány a zcela jistě alespoň jedna. Podle mého nejlepšího vědomí ji vystřelil Loving. Neviděl jsem, že by Richardson nějakou střelu vypálil, a neviděl jsem u něj pistoli. Prohlédl jsem pistoli, která mi byla ukázána jako Richardsonova. Obsahovala pět prázdných nábojnic. Richardson upadl, když jsem tam byl. Nejsem schopen říct, jestli byl střelen před mým příchodem nebo po něm. Myslím, že střely po mém příchodu vystřelil Loving na Richardsona. Richardson padl okamžitě po ráně, kterou jsem slyšel. Neviděl jsem, že by někdo jiný střílel na Richardsona. Neviděl jsem, jak Duffey bere Richardsonovi pistoli. Nevím, jestli Loving věděl, že byla Richardsonovi pistole odebrána. V místnosti bylo značně zakouřeno. Lovingova pistole byla Remington č. 44 a po střelbě byla prázdná.

William Duffey vypověděl, že Loving v jednom okamžiku upadl a on si myslel, že byl zasažen. Vyrval v té chvíli Richardsonovi pistoli a vzpomněl si, že „jeden či druhý možná přitom vystřelil“. Dodal, že si nebyl jist, jestli byl Richardson postřelen, či nikoli, ale „spíš byl, protože byl slabý a snadno jsem si s ním poradil“. Také prohlásil, že se domnívá, že Loving nevěděl, že Richardsona odzbrojil.

Bassettova zmínka o Remingtonu „č. 44“ je zvláštní. Domnívám se, že marshal měl na mysli spíše její ráži - Remington .44. Firma Remington nikdy nevyráběla revolver s označením 44. Muselo se jednat buďo Model 1863 upravený na kovové náboje nebo o novější Model 1875, oba v ráži .44 Remington.

Pozoruhodný je nejen průběh souboje, ale také to, že střelami, jež minuly oba soupeře, nebyl nikdo další zraněn. Oba střelci zcela rozptýlili představu chladného a klidného pistolníka z legend. Nechali se naopak ovládnout emocemi místo rozumem. Většina tehdejších soubojů měla, třebaže Rodokapsy o této skutečnosti taktně mlčí, ještě soudní dohru. Avšak obvykle tasili oba pistolníci zbraně současně, a tak byl přeživší duelant většinou osvobozen a jeho konání prohlášeno za sebeobranu. I tentokrát byl závěr koronerovy poroty jednomyslný:

Jmenovaný Levi Richardson zemřel v důsledku střelné rány z pistole vypálené Frankem Lovingem v sebeobraně.


Slavní střelci, kteří pomáhali prosazovat zákon v Dodge City
Druhý zprava stojící Bat Masterson, první zleva sedící Charlie Bassett, o němž je zmínka v souvislosti se střelbou v saloonu Long Branch, vedle něj sedí Wyatt Earp, jenž sice v Dodge City získal jistou proslulost, nikdy však nezastával vyšší postavení než zástupce městského marshala a rozhodně nebyl vládcem města, jak se někdy tvrdí.

Prameny:
Jiří Brdečka: Kolty bez pozlátka, nakl.Československý spisovatel, Praha 1987, ISBN 22-024-87
Jaroslav Šikl:Legendy o Divokém západě, nakl. Práce, Praha, 1981
J. G. Rosa: Pistolníci, nakl. Svojtka a Vašut, Praha 1996, ISBN 80-7180-039-2
V. P. Borovička: Pistolníci Divokého západu, nakl. Baronet, Praha 2001, ISBN 80-7214-160-0
Robert Adam: Nejvýkonnější ruční zbraně celého světa, nakl. Svojtka a Vašut, Praha 1997, ISBN 80-7180-242-5
Adrian Gilbert: Odstřelovač, nakl. Ivo Železný, Praha 2000, ISBN 80-240-1563-3
William Weir: Bitvy, které změnily svět, nakl. Alpress, Frýdek-Místek 2004, ISBN 80-7218-973-5
Roger Ford: Nejslavnější krátké palné zbraně, nakl. Svojtka&Co., Praha 1998, ISBN 80-7237-089-8
Maj. F. Myatt, M.C.: Pistole a revolvery, nakl.Svojtka&Co., Praha 2004, ISBN 80-7237-212-2
Joe Hamman: Po stopách Divokého západu, vyd. Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1965
R. L. Wilson: Colt, americká legenda, vyd. Ottovo nakladatelství, Praha 1997, ISBN 80-7181-201-3
Internet:
http://jsworld.hyperlink.cz/JSWORLD/STR/Winchesterovky.htm
http://en.wikipedia.org/wiki/Long_rifle
http://en.wikipedia.org/wiki/Sharps_rifle
http://en.wikipedia.org/wiki/Spencer_repeating_rifle
http://en.wikipedia.org/wiki/Volcanic_Repeating_Arms
http://en.wikipedia.org/wiki/Winchester_rifle
http://www.vincelewis.net/remington.html
http://en.wikipedia.org/wiki/Smith_%26_Wesson
Archiv autora
Autor : Radek Enžl / Rad 🕔20.04.2006 📕31.399

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře