2K11 Krug

Autor : Martin Smíšek 🕔01.08.2003 📕49.116

Podobné články

Další články autora

Za upřesňující informace v tomto článku jsem zavázán panu Aleši Hottmarovi.

Typ

Protiletadlový raketový komplex

Kódové označení NATO: SA-4 Ganef

Složení systému 

Raketa, odpalovací zařízení a radiolokátory
3M8 protiletadlová řízená raketa
2P24 odpalovací zařízení
1S12 přehledový radiolokátor (kódové označení NATO: Long Track)
1S32 naváděcí radiolokátor (kódové označení NATO: Pat Hand)
Vozidla pro přepravu a manipulaci s raketou
2T6 nabíjecí přepravník
9T25 návěsová souprava pro přepravu rakety
9T31 automobilní jeřáb
Provozní prostředky
2V9 kontrolní a zkušební stanice
9V215 kontrolní a zkušební stanice
9G22 přepravník stlačeného vzduchu
9G28 plnící stanice paliva
9V21 rektifikační stanice
9V719 kontrolní a zkušební stanice
Technologická souprava
MS-1520A
MS-1520B
MS-1530
MS-1525A

Vývoj

Koncem padesátých let začala sovětská armáda pociťovat absenci mobilních protiletadlových raketových systémů, které by ochránily její mohutné obrněné formace před útoky nepřátelských bitevních letadel.

Vývoj nového systému byl zahájen na základě usnesení ÚV KSSS a Rady ministrů SSSR z 15. února 1958. Konstrukční práce pod vedením L. V. Ljuljeva se rozběhly ještě téhož roku. Nový protiletadlový raketový komplex označený Krug (Kruh) měl být schopen zasáhnout cíl pohybující se rychlostí do 600 m/s ve výšce 3 000 – 25 000 m a ve vzdálenosti až 45 km. Pravděpodobnost zasažení cíle jednou raketou měla činit 0,8.

Zkoušky komplexu 2K11 začaly roku 1962 v kazašské stepi na „Druhém státním zkušebním polygonu“ o rozměrech 100 x 300 km. Ubytovací prostory a administrativní budovy polygonu ležely asi 10 km od nádražní stanice Emba.

Koncem šedesátých a počátkem sedmdesátých let byly systémy Krug průběžně modernizovány, vznikly tak verze 2K11M1 (v kódu NATO SA-4a) a 2K11M2 (SA-4b).


Odpalovací zařízení 2P24

Popis

Protiletadlový raketový komplex středního dosahu 2K11 Krug byl prvním mobilním PLRK zavedeným do výzbroje sovětské armády. Tím se tak stal jakýmsi vzorem pro své následníky.

Protiletadlová řízená raketa 3M8 je dvoustupňová. První stupeň je tvořen čtyřmi startovacími raketovými motory 3Z5, které jsou umístěny po stranách trupu. Ty při odpálení rakety hořely asi 8-10 sekund a poté byly odhozeny. Celý blok raketového motoru 3Z5 měl vnější průměr 248 mm a délku 3 625 mm, z toho 2 635 mm zaujímala sada 4L11 s palivem RSI-12K. Druhý stupeň zahrnuje hlavní pohonnou jednotku, náporový proudový motor 3Z4 na kapalné palivo, který pracoval 65 s (u verze 3M8M1) nebo 73 s (u verze 3M8M2). V přídi rakety, před nasávacím otvorem s průměrem 450 mm, se nachází radiolokační zapalovač 3Ja26 a tříštivo-trhavá hlavice 3N11 o hmotnosti 150 kg, jenž se odjišťuje ve vzdálenosti 400 m od cíle.

Zhruba v polovině délky rakety jsou umístěna křídla o rozpětí 2 206 mm, která u kořene mají délku 840 a na svém konci 500 mm. Křídla se mohou natáčen v rozmezí ± 28°. Úhel šípovitosti náběžné hrany činí 19°38´. Dvojice křídel v jedné rovině zaujímá plochu 0,904 m2. Na samém konci rakety se nachází stabilizátory o rozpětí 2 702 mm. Ty mají u kořene délku 860 a na konci 490 mm. Jejich náběžná hrana má šípovitost 20°. Dvojice stabilizátorů v jedné rovině zaujímá plochu 1,22m2.

Startovní hmotnost rakety činí 2453 kg. Po odpadnutí prvního stupně a zážehu hlavní pohonné jednotky to je už 1 400 kg, z toho 270 kg váží palivo, kerosin T-1 nebo TS-1, a 27 kg připadá na isopropylnitrát pohánějící palivové čerpadlo S5.15.

Verzi 3M8M1 lze od „M2“ vizuálně rozpoznat díky delší bojové přídi.

Odpalovací zařízení 2P24

Odpalovací zařízení 2P24 slouží k přepravě (rakety při tom měly sejmuty některé ovládací prvky pro zmenšení rozměrů prostředku), předstartovní kontrole a odpalu dvou raket 3M8 všech verzí. Jeho osádku tvoří řidič, velitel a operátor. Pancéřování vozidla zajišťuje ochranu před palbou lehkých pěchotních zbraní. Zároveň je vybaveno filtroventilačním zařízením, které osádku chrání před účinky zbraní hromadného ničení. 2P24 je postaven na základě prostředku Objekt 123. Podvozek se skládá ze sedmi párů zdvojených pojezdových kol, čtyř párů vodících kladek, jednoho páru hnacích kol v přídi a jednoho páru napínacích kol v zádi vozidla. Kapalinou chlazený dvanáctiválec do „V“ V 105-V je umístěn podélně v pravé přední části odpalovacího zařízení.

Nalevo se nachází stanoviště řidiče vybavené dvojicí pozorovacích přístrojů TVN-2. Za prostorem řidiče se nalézá bojový prostor pro operátora (sedícího vpravo po směru jízdy) a velitele (sedícího vlevo). Zatímco řidič a velitel do 2P24 nastupoval stropním poklopem v přední části, operátor se musel spokojit s malými dvířky umístěnými na pravém boku vozidla. V zadní části prostředku se nachází elektrocentrála 1E7 s plynovou turbínou GTD-5. Odpalovací rampa se skládá z pevné lafety a dvou náměrných lafet s úchyty pro rakety 3M8. Náměr dvou lafet činil 3 – 63°. Odpalovací zařízení 2P24 je spojeno s naváděcím radiolokátorem 1S32, jenž řídí zaměření a odpal raket.

Přehledový radiolokátor 1S12

Přehledový radiolokátor 1S12 slouží k odhalení nepřátelských vzdušných cílů a k předání jejich koordinátů radiolokátoru 1S32. Prostředek je postaven na podvozku U-426 (jedná se modifikovaný těžký dělostřelecký tahač AT-T). Vozidlo je vybaveno filtroventilačním zařízením chránícím osádku před účinky zbraní hromadného ničení. V kabině řidiče jsou umístěny ovládací panely dvou elektrocentrál, dvě radiostanice R 123 s tankohovorovým zařízením SPU 7 a přístroje navigačního zařízení. Za kabinou řidiče se nachází skříňová nástavba, která se skládá ze tří sekcí. První je bojový prostor, kde jsou umístěna čtyři pracoviště se třemi obrazovkami radaru. Dále se zde nalézá panel spínání, zařízení chránící před elektronickým rušením, systém pro ukládání dat, navigační systém AT III M a identifikační zařízení RL 225. Navigační zařízení během přesunu prostředku zapisovalo cestu, kterou zbývalo ujet, a tím tak při zaujetí bojové pozice umožnilo okamžitě udat polohu prostředku a zaměření antény radiolokátoru. Druhou sekcí je prostor vysílače. Ve třetí části nástavby se nachází dvě plynové turbíny a přípojky pro vnější napájení. Protože plynové turbíny měly značnou spotřebu (asi 80 l na hodinu), mohl být 1S12 napájen elektrocentrálou umístěnou na dvounápravovém přívěsu.

Celková kapacita tří palivových nádrží (2x 400 l, 1x 250 l) činila 1 050 litrů nafty. Rozvinutí prostředku trvalo kolem deseti minut. Zvednutí antény se provádělo prakticky ručně, v případě parabolické antény to pak zajišťoval elektromotor. Počet otáček antény se mohl nastavit na 12 nebo 16 za minutu. Radiolokátor 1S12 mohl zachytit nepřátelský letoun ve vzdálenosti 180 km ve výšce 12 000 m nebo ve vzdálenosti 70 km při výšce letu 500 m. Impulsní výkon činil 1,7 – 1,8 MW. Osádku radiolokátoru 1S12 tvořilo pět mužů: velitel oddílu, vedoucí radiolokátoru, řidič a tři operátoři. Řidič měl během své služby mj. na starosti napájení systémů proudem. Třetí operátor zpravidla obsluhoval radiostanici a telefonní ústřednu.

1S12 - "walk around"

1S12 - interiér


Kabina řidiče

Naváděcí radiolokátor 1S32

Naváděcí radiolokátor 1S32 zajišťuje zaměření a určení polohy vzdušného cíle, předání koordinátů nepřátelského letounu odpalovacímu zařízení, určení okamžiku odpalu a navedení PLŘS na cíl. Podvozek převzatý z vozidla Objekt 124 se skládá ze sedmi párů zdvojených pojezdových kol, čtyř párů vodících kladek, jednoho páru hnacích kol v přídi a jednoho páru napínacích kol v zádi. Kapalinou chlazený dvanáctiválec do „V“ V 105-V je umístěn podélně v pravé přední části prostředku, před ním je převodovka. Nalevo se naopak nachází stanoviště řidiče, za ním následuje vlastní bojový prostor umístěný ve vyvýšené nástavbě. Zde je pracoviště zbylých členů osádky: velitele a dvou operátorů. V zádi nástavby se nachází pancéřované dveře pro vstup osádky do vozidla. Zadní část prostředku 1S32 je snížena, v tomto místě je prostřednictvím otočného vidlicového ramene uchycena k vozidlu radiolokační nástavba. Dominantní je přehledová anténa VVS-I pro zaměření cíle, na její levé horní straně se nachází kamera optického zaměřovače 9Š33. K levému boku otočného ramene jsou dále připevněny: anténa vysílače nízkého paprsku AVS-I, anténa vysílače širokého paprsku AVS-II a anténa vysílače povelů. Pravá strana ramene je vyčleněna pro teleskopickou anténu RLK. Celá radiolokační nástavba má odměr pouze 340°. Při přesunu prostředku lze antény sklopit rovnoběžně s vyvýšeným prostorem osádky, nástavba je pak podpírána příčným rámem uchyceným na horní straně motorového prostoru. Po zaujetí bojového postavení je 1S32 následně napájen elektrickou energií buď prostřednictvím vlastní plynové turbíny anebo z elektrocentrály, kterou byla vybavena každá baterie. Poté dojde ke spuštění radiolokátoru. Po jeho funkčním přezkoušení se ještě prověří jeho spolupráce s dalšími prostředky protiletadlové baterie – nejprve s odpalovacím zařízením 2P24, jeho raketami a posléze s radiolokátorem 1S12. Osádku před účinky zbraní hromadného ničení chrání filtroventilační zařízení. Maximální dosah radiolokátoru 1S32 činí 120 km.


1S32 se sejmutou radiolokační nástavbou na podvalníku P-50

Nabíjecí přepravník 2T6

Nabíjecí přepravník 2T6 zajišťuje naložení, přepravu a složení smontované rakety na odpalovací zařízení 2P24. 2T6 je upravený střední nákladní automobil Ural 375E vybavený nástavbou pro uložení jedné rakety 3M8, pro manipulaci s ní slouží hydraulické rameno. Raketa byla při přepravě chráněna ocelovou konstrukcí, která se navíc pokrývala plachtou.

Přepravník 9T25

K přepravě jedné rakety zvlášť nebo ve speciálním kontejneru slouží přepravník 9T25. Jedná se o soupravu složenou ze sedlového tahače Zil-157KV a dvounápravového návěsu. Raketa mohla být ve speciálním kontejneru nejen přepravována, ale také ve střednědobém horizontu skladována. Na návěsu lze přepravovat spolu s kontejnerem na raketu i kontejner se startovacími motory. Celek je pak chráněn trubkovou konstrukcí, jenž je pokryta plachtou.

Kontrolní a zkušební stanice 2V9 

Základem jeřábu 9T31 se stal střední nákladní automobil Ural 375D. 9T31 slouží k naložení/vyložení rakety z přepravníku 9T25 nebo k vyložení rakety ze speciálního kontejneru.

Kontrolní a zkušební stanice 2V9 a 9V215 byly postaveny na podvozku středních nákladních automobilů Zil 131. 2V9 zajišťuje komplexní kontrolu rakety. 9V215 naopak provádí autonomní kontrolu jednotlivých bloků a stavebních skupin PLŘS 3M8.

Přepravník stlačeného vzduchu 9G22 

Úkolem prostředku 9G22 postaveného rovněž na podvozku nákladního automobilu Zil 131 je přeprava stlačeného vzduchu a jeho plnění do nádrží rakety 3M8, ale také i 3M9 (protiletadlová řízená střela komplexu 2K12 Kub). Nástavba je tvořena deseti nádržemi na stlačený vzduch, přičemž každá má objem 10 l. Hmotnost prostředku činí 9,75 t.

Plnící stanice paliva 9G28 na podvozku Zilu-131 se používá k přepravě a krátkodobému skladování kerosinu (T-1, TS-1) a izopropylnitrátu. 

Rektifikační stanice 9V21

Rektifikační stanice 9V21 provádí na prostředku 1S32 kontrolu a sesouhlasení elektronických os antén radiolokátoru, optických os zaměřovače 9Š33, systému měření vzdálenosti cíle a rakety. Základem pro rektifikační stanici je nákladní automobil Zil 131.

Kontrolní a zkušební staice 9V719

Kontrolní a zkušební stanice 9V719 prováděla kontrolu radiolokátoru 1S32 a zároveň sloužila jako trenažér pro osádku tohoto prostředku. 9V719 byla postavena na podvozku lehkého nákladního automobilu GAZ 66 vybaveného skříňovou nástavbou K-66.

Technologická souprava se skládala vozů MS-1520A, MS-1520B, MS-1530, MS-1525A, jež vycházely ze středního nákladního automobilu Zil 131 s valníkovou nástavbou. Úkolem soupravy bylo po technické stránce připravit raketu k odpalu.

Nasazení

Komplex 2K11 Krug byl začleňován do protiletadlových raketových brigád podřízených velení armády nebo frontu. Protiletadlová raketová brigáda se skládala ze tří protiletadlových oddílů. Jeden oddíl byl tvořen třemi protiletadlovými bateriemi. Jedna baterie v sobě zahrnovala tři odpalovací zařízení, jeden naváděcí radiolokátor 1S32 a čtyři nabíjecí přepravníky 2T6. Oddíl dále tvořila jedna technická baterie, která zajišťovala technologickou přípravu rakety 3M8 na odpálení. Bojová činnost celého oddílu byla řízena radiolokátorem 1S12. Ochranu před nízkolétajícími cíli zajišťovala jedna četa u každé baterie, velitelství oddílu a velitelství brigády vybavená protiletadlovými kanony. Jednalo se buď o ZU-23-2 nebo ZSU-23-4, Československá lidová armáda pak používala protiletadlové dvojkanony vz. 53.

Odpalovací zařízení 2P24 jedné baterie se nacházela ve vzdálenosti do 200 metrů od naváděcího radiolokátoru 1S32. Přehledový radiolokátor 1S12 byl pak umístěn do vzdálenosti 5 000 metrů od jemu podřízených palebných baterií. Rozvinutí systému 2K11 trvalo kolem 20 minut, jeho následné svinutí po odpálení raket zabralo 5 minut.

Raketu čeká dlouhá cesta než může být usazena na odpalovací zařízení a vyslána ke svému cíli. Nejprve přišlo na řadu její odkonzervování a montáž. Raketa a její startovací motory byly na pracoviště technické baterie přepraveny na prostředku 9T25 ve dvou speciálních kontejnerech. Ty byly složeny za pomoci jeřábu 9T31. Raketa a motory byly poté z kontejnerů po kolejnicích vytaženy. 3M8 byla zpět naložena na přepravník 9T25, zde k ní byly připevněny křídla, stabilizátory a startovací motory. Nářadí a prostředky potřebné pro manipulaci s raketou přepravovala vozidla MS-1520A a MS-1520B. Dalším krokem bylo natankování rakety stlačeným vzduchem, to mělo na starosti vozidlo 9G22. Pak následovalo přezkoušení a kontrola rakety. To zajišťovaly kontrolní a zkušební stanice 2V9 a 9V215. Poté, co se ověřilo, zda je raketa plně funkční, došlo k jejímu natankování kerosinem a isopropylnitrátem prostřednicvím vozidla 9G28. Raketu si posléze z přepravníku 9T25 převzal nabíjecí přepravník 2T6 a dopravil ji k odpalovacímu zařízení 2P24. Z nabíjecího přepravníku byla nejprve sklopena ochranná konstrukce, poté se 2T6 přesunul k boku odpalovacího zařízení a za pomoci hydraulického ramene, své osádky a osádky odpalovacího zařízení usadil raketu na lafetu.

Vzdušné cíle jsou nejprve zachyceny radiolokátorem 1S12. Jeho operátor rozliší, zda se jedná o vlastní či nepřátelský letoun. Poté vybere cíl samostatně nebo prostřednictvím komplexu pro řízení palby 9S44 Krab. Údaje o cíli jsou následně předány naváděcímu radiolokátoru 1S32. V určený okamžik dojde k odpálení protiletadlové řízené střely 3M8. Raketa je na cíl nejdříve naváděna povelově po paprsku naváděcího radiolokátoru 1S32, v další fázi pak následuje její poloaktivní samonavedení. Během letu může raketa dosáhnout rychlosti 2,5 – 3 M. Ve vzdálenosti menší než 50 m od cíle je následně iniciován výbuch hlavice. Jestliže svůj cíl nenajde, je po 73 s (u verze 3M8M1), resp. 83 s (u verze 3M8M2) uvedeno v činnost autodestrukční zařízení.

Přestože se na tradiční prvomájové přehlídce na Rudém náměstí objevily odpalovací zařízení 2P24 již v roce 1964, první jednotky začaly získávat nové komplexy 2K11 Krug od roku 1967. Systém však provázela řada komplikací technického rázu. Plného operačního statutu tak bylo dosaženo až v roce 1969.

Komplexy Krug se taktéž nacházely ve výzbroji sovětských vojsk dislokovaných na území států střední a východní Evropy. V rámci Střední skupiny vojsk dislokované na území tehdejšího Československa se konkrétně jednalo o 5. protiletadlovou brigádu z Mimoně-Kuřivod.

Systémy Krug disponovaly i protiletadlové raketové brigády rozmístěné v rámci Západní skupiny sovětských vojsk na území NDR. Každá brigáda disponovala zhruba 27 odpalovacími zařízeními 2P24. Od roku 1989 byly systémy 2K11 nahrazovány novými protiletadlovými raketovými komplexy 9K37 Buk (SA-11 Gadfly).

Do výzbroje ČSLA byly komplexy 2K11 zařazovány v první polovině sedmdesátých let. Jejich uživatelem se stal 6. radiotechnický pluk v Jihlavě, který vznikl v roce 1974. V roce 1976 byl rozšířen o jeden protiletadlový raketový oddíl na 82. protiletadlovou raketovou brigádu (taktéž dislokovanou v Jihlavě) tvořenou 183., 185. a 187. plro 82. plrb podléhala Západnímu vojenskému okruhu. Současně s rušením této jednotky v letech 1992 – 1993 došlo k vyřazování systémů Krug z výzbroje armády. Jejich likvidace následovala od roku 1994.

V roce 1974 se dalším uživatelem tohoto komplexu stala Německá demokratická republika. Krugy byly zařazeny do výzbroje protiletadlových raketových pluků vojenských okruhů III a V. Jednalo o jednotky FRR-3 v Hohenmölsenu a FRR-5, jenž byla dislokována v Basepohlu. Každá z těchto jednotek disponovala dvaceti odpalovacími zařízeními 2P24. Po sjednocení Německa na počátku devadesátých let byly 2K11 vyřazeny a všech 450 raket tohoto komplexu, jimiž disponovala východoněmecká armáda, bylo sešrotováno.

Přibližně ve stejné době jako ostatní členské země Varšavské smlouvy začalo Krugy získávat i Polsko. Polská armáda s nimi prováděla ostré střelby na polygonu Ustka na pobřeží Baltského moře dokonce ještě v období let 1996 - 1997.

Uživatelé

Bulharsko, Československo, Maďarsko, NDR, Polsko, SSSR (Arménie, Ázerbajdžán, Rusko)

Technicko-taktická data

3M8M1
Rozměry délka 8 436 mm
průměr trupu rakety 850 mm
rozpětí křídel 2 206 mm
rozpětí stabilizátorů 2 702 mm
průměr kritického průřezu trysky 780 mm
vnitřní průměr spalovací komory 847 mm
Bojová hmotnost   2 453 kg
Maximální dosah   50 km
Letová výška cíle minimální 150 m
maximální 24 500 m
3M8M2
Rozměry délka 7 843 mm
průměr trupu rakety 850 mm
rozpětí křídel 2 206 mm
rozpětí stabilizátorů 2 702 mm
průměr kritického průřezu trysky 780 mm
vnitřní průměr spalovací komory 847 mm
Bojová hmotnost 2 453 kg
Maximální dosah 50 km
Letová výška cíle minimální 250 m
maximální 23 500 m
Maximální rychlost cíle 840 m/s
2P24
Bojová hmotnost 28 500 kg
Rozměry (v přepravní poloze) délka 9 795 mm
šířka 4 852 mm
výška 4 622 mm
rozchod 2 720 mm
Přípustná rychlost s raketami na silnici 35 km/h
na polní cestě 20 km/h
v terénu 10 km/h
Dojezd (v terénu) 350 km
1S12
Bojová hmotnost 36 500 kg
Rozměry délka 9 700 mm
šířka 3 300 mm
výška v bojové poloze 4 150 mm
výška v přepravní poloze 3 336 mm
Průměrná rychlost v terénu 20 km/h
  na silnici 35 km/h
Maximální rychlost 40 km/h
Dojezd 200 km
1S32
Bojová hmotnost 28 000 kg
Rozměry délka 8 240 mm
šířka 3 250 mm
výška v bojové poloze 5 050 mm
výška v přepravní poloze 4 000 mm
výška podvozkové části 2 460 mm
Průměrná rychlost v terénu 25 km/h
na silnici 55 km/h
Dojezd (v terénu) 280 km
2T6
Hmotnost 13 452 kg
Rozměry délka 9 050 mm
šířka 3 080 mm
výška s ochrannou konstrukcí 3 800 mm
rozchod 2 000 mm
rozvor 4 200 mm
Maximální rychlost v terénu 20 km/h
na silnici 40 km/h
9T25
Hmotnost prázdný prostředek 10 100 kg
se samostatnou raketou 12 547 kg
s raketou v kontejneru 14 372 kg
Rozměry se samostatnou raketou délka 14 700 mm
šířka 2 400 mm
výška 3 050 mm
Rozměry s raketou v kontejneru délka 15 400 mm
šířka 2 575 mm
výška 3 095 mm
Maximální rychlost v terénu 20 km/h
na silnici 40 km/h

Podobné články

Další články autora

Autor : Martin Smíšek 🕔01.08.2003 📕49.116

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře