Budeme se bránit - díl III. (Sebeobrana a zákon)

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔01.03.2006 📕21.263

Seriál

  1. Budeme se bránit - díl I. (Začátek cesty)
  2. Budeme se bránit - díl II. (Paralyzéry a obranné spreje)
  3. Budeme se bránit - díl IIa. (Plynovky, svítilny, osobní alarmy)
  4. Budeme se bránit - díl III. (Sebeobrana a zákon)

Podobné články

Další články autora

Předmluva

Tento článek byl napsán v březnu 2006. Mezitím se změnilo mnohé. Roku 2010 vstoupil  v platnost nový Trestní zákoník. Proto jsem nyní (říjen 2016) přepracoval článek ve vztahu k tomuto novému trestnímu zákonu (Zákon č. 40/2009 Sb.). V oné době (roky 2005-2006), kdy jsem na tomto článku původně pracoval, mi byl radou velmi nápomocen kolega z redakce valka.cz JUDr. Jiří Váně, jenž zde na serveru vystupoval pod nickem Fantan. Bohužel v roce 2013 Jirka zemřel. Jeho myšlenky však v tomto článku přesto zůstaly a stejně tak zůstávají moje díky za pomoc...

Úvod

V minulém díle jsme hovořili o obraně nesmrtícími prostředky. Od tohoto dílu se budeme zabývat obranou v případě, že jsme plně odhodláni přenést veškerá rizika na útočníka a naprosto nás nedojímá představa útočníka, kterému po našem obranném zákroku teče krev.

Avšak dříve než přejdeme k technickým aspektům sebeobrany, řekneme si něco o zákonných mezích obrany.

Ještě bych rád znovu předeslal, že tato série článků se nezabývá hospodskými rvačkami. Argumentace typu „mě se nic nestane, nejsem konfliktní typ“, nebo naopak „je lepší si to jít vyřídit ven“ nemá s problémem co dělat. Rvačka je trestný čin podle § 158 trestního zákona, kde účastníkům hrozí trest odnětí svobody 6 měsíců až 8 let.

Já mám ale na mysli situaci, kterou obránce žádným způsobem nezaviní, nýbrž je během ní náhle vystaven útoku na své zdraví, život či majetek. K takovému střetnutí může dojít, ačkoli obránce je „nekonfliktní typ“. Takovému druhu násilí je ovšem každý občan oprávněn čelit, samozřejmě v mezích zákona. A právě těmito zákonnými omezeními se nyní budeme zabývat.

Než se ovšem společně do problému zakousneme, chtěl bych na tomto místě poděkovat člověku, který mi při tvorbě tohoto článku nesmírně pomohl svými připomínkami a postřehy, upozornil mě na sporná místa a pomohl mi přeformulovat některé pasáže. Je jím JUDr. Jiří Váně. Ještě jednou dík!

Část I. - Nutná obrana (§ 29)

Trestní zákoník Zákon č. 40/2009 Sb. charakterizuje nutnou obranu takto:

Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Nyní si postupně vysvětlíme všechny pojmy obsažené v této definici, přičemž ji rozdělíme na dvě části:

Část I-I :

Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem.

Trestný čin je dle § 13 trestního zákoníku „protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně.“

Aby se ho tedy obránce nedopustil, musí odvracet 1) útok na 2) zájem chráněný trestním zákonem, jenž 3) trvá nebo přímo hrozí. Nyní si tyto podmínky probereme postupně.

Ad.1) Útok

Bývá naší právní teorií vymezován různě, těmito rozdílnými charakteristikami se však nebudeme hlouběji zabývat. Jemné nuance jsou možná důležité pro teorii práva, nikoliv však pro obránce. Například JUDr. Vladimír Vočka Ph.D. ve svém komentáři k tretnímu zákoníku útok vymezuje  jako úmyslné protiprávní jednání (konání ale i opomenutí) člověka (včetně osoby nepříčetné, dítěte nebo osoby jednající ve skutkovém omylu), které je pro společnost škodlivé (nebezpečné) a má znaky trestného činu, přestupku či jiného deliktu.

Nyní si postupně vysvětlíme všechny čtyři uvedené pojmové znaky – jde tedy o a) jednání člověka, je b) úmyslné, je c) nebezpečné pro společnost a je d) protiprávní.

Ad. a) Jednání člověka – útok ve smyslu nutné obrany dle § 29 tr.z. musí vždy vést člověk. Útokem proto není nebezpečné chování zvířete (taková situace by byla posuzována podle § 28 tr.z. krajní nouze). Výjimkou je situace, kdy jde o zvíře poštvané člověkem; tento případ by bylo nutno posuzovat jako útok člověka, kde zvíře je jen živým nástrojem v jeho rukou.

Ad.b) jednání úmyslné - Podle naší právní teorie se musí v případě útoku ve smyslu § 29 tr.z. vždy jednat o konání úmyslné (§ 15 - Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn).

Technicky vzato tedy za útok v plném smyslu nelze proto považovat útoky vedené dětmi (§ 25)  a duševně chorými osobami (§ 26 a § 27), neboť u nich nejde o úmyslné jednání trestně odpovědné osoby (srovnej výše uvedený citát JuDr. Vočky, pozn. aut.). Na druhou stranu, napadne-li vás 13leté dítě nožem, existenci útoku na zájem chráněný trestním zákonem (tj. útok na vaše zdraví a život) nelze popřít. Proto je možné se proti takovému útoku bránit, nicméně právní teorie se značně rozchází v posuzování útoků vedených těmito osobami.

Jedna její část vyžaduje, aby obránce z principu humanismu přistoupil k nutné obraně jen tehdy, nebylo-li možno se útoku vyhnout jinak. Na druhou stranu znění § 29 požadavek subsidiarity (dobrovolnému ustoupení před obranou) nevyžaduje. Nejde tedy o jednání nezaviněné, z nedbalosti či ve skutkovém omylu.

Dříve dokonce právní teorie posuzovala obranu před útoky těchto osob jako jednání v krajní nouzi (kde je požadavek subsidiarity obsažen, viz dále). Dnes už však je konání obránce posuzováno jako nutná obrana. 

V současnosti kriminalita mládeže značně stoupla, včetně násilné trestné činnosti. Jak ukazuje praxe, jejich útoky také mohou být velmi nebezpečné. Obránce má zpravidla při řešení obranné situace velmi málo času na její posouzení a nemůže při obranném zákroku studovat, jestli je útočníkovi 14 nebo 15 let či zda je příčetný.

Podle další části právní teorie je požadavek striktně vyžadující jednání trestně odpovědné osoby poněkud přehnaný. Posuzovat konkrétní situaci je totiž nutno očima obránce a rozsahem znalostí, které v okamžiku rozhodování má (tedy i o věku útočníků, nebo o jejich duševní nemoci). Toto může být obsahem rozhodování soudu, nikoli ale obránce.

V případě, že obránce informace o věku či duševní způsobilosti útočníka nemá, mohlo by v takovém případě jít o tzv. putativní obranu. Pokud by obránce potřebnými informacemi disponoval, měl by v závislosti na situaci buď ustoupit či volit takový způsob obrany, který bude co nejšetrnější. Jak už však bylo výše řečeno, toto vyplývá z principu humanity nikoliv ze znění § 29, kde se nic podobného nežádá a požadavek subsidiarity zde není obsažen.

Ad.c) – Jednání nebezpečné pro společnost - kritéria nebezpečnosti útoku byla dříve (§ 3 odst. 4 zákona 140/1961 Sb.) posuzována obdobně jako nebezpečnost trestného činu pro společnost podle (Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou).

Nicméně v zákoně 40/2009 Sb. taková nebezpečnost nijak výslovně stanovena není.

Přesto je ovšem zřejmé, že útokem nejsou jednání mající povahu bagatelních případů (pouhé nepřístojnosti, nevhodné chování, nezbednosti, dotěrnosti apod.). Neexistuje žádná hranice, která by přesně rozlišovala, co je ještě možno považovat za bagatelní záležitost a co je již útok. Záleží na situaci, době, citlivosti společnosti apod.

Ad.d) jednání protiprávní - pojmový znak protiprávnosti je zcela nepochybný. Jakékoliv jednání, které není protiprávní, je jednáním dovoleným. Oprávněné jednání nemůže ohrožovat zájmy chráněné tr. zákonem a nutná obrana proti němu tedy není přípustná. Je možno uvést příklad zakročujícího policisty, který, zakročuje-li v mezích zákona (i kdyby byl jeho zákrok tvrdý), nevede útok. Právě tak v případě vystěhování neplatiče na základě soudem nařízené exekuce nejde o útok. Útok tedy vždy musí být protiprávní, neboť jen takové jednání ospravedlňuje obranu proti útočníkovi.

To ovšem také znamená, že "pachatel násilného trestného činu, který svým protiprávním útokem vyvolal nutnou obranu poškozeného, nemůže sám při ochraně své tělesné integrity proti razantní obraně odvolávat na vlastní nutnou obranu." (JUDr. Vladimír Vočka Ph.D.).

 

Ad. 2) Zájem chráněný trestním zákonem

Trestní zákon je v tomto směru poněkud neurčitý, nicméně tyto hodnoty lze odvodit z Listiny základních práv a svobod, která je dle Ústavy ČR součástí ústavního pořádku České republiky. Zde se v oddíle prvním (Základní lidská práva a svobody) mimo jiné říká:

Každý má právo na život. Nikdo nesmí být zbaven života. Porušením práv podle tohoto článku není, jestliže byl někdo zbaven života v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné. (Článek 6)

Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem.(Článek 7)

Osobní svoboda je zaručena. (Článek 8)

Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. (Článek 10)

Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. (Článek 11)

Obydlí je nedotknutelné. Není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. (Článek 12)

Toto jsou tedy nejdůležitější lidská práva. Jejich zajištění patří k základním funkcím demokratického státu, jenž si za tím účelem zřizuje příslušný statní mechanismus (mimo jiné policie, soudy apod.). Lidská práva jsou tedy práva jednotlivců (fyzických osob), která jsou pod ochranou zákonů, m.j. i trestního. Tato práva a jejich naplňování jsou právě těmito “zájmy, chráněnými tímto zákonem“. Jejich porušení může dle okolností zakládat trestní či jinou právní odpovědnost. Povinnost tomuto zamezit má stát a jeho příslušné orgány. Stát však tuto povinnost z různých důvodů důsledně neplní.

Každý občan proto má právo z důvodů eticky a společensky závažných tyto významné hodnoty bránit a postavit se na odpor každému, kdo by na zájmy chráněné trestním zákonem útočil či je ohrožoval.

Zde je ovšem ještě nutné rozeznat onu zmíněnou společenskou nebezpečnost útoku. Stane-li se kupříkladu obránce terčem verbálního útoku, který se dotýká jeho cti a důstojnosti, jde sice o porušení Listiny základních práv a svobod a o útok na zájem chráněný zákonem, avšak nejde tu pochopitelně užít násilných forem obrany. Na druhou stranu určení chráněných zájmů je třeba chápat kvalitativně (druhově), nikoli kvantitativně (dle intenzity), která podmiňuje odpovědnost podle trestního zákona. Nějaké konkrétní hodnoty, k jejichž ochraně je nutná obrana přípustná, trestní zákon v rámci § 29 blíže nespecifikuje.

Ad.3) Přímo hrozící či trvající útok

Identifikovat okamžik začátku a konce sebeobranné situace je pro obránce zásadní věcí. A to jak z hlediska takticko-technického aspektu sebeobrany, tak z pohledu právního. Před začátkem sebeobranné situace a po jejím konci není obránce oprávněn použít krajních forem násilí, během sebeobranné situace ano, přičemž útok musí přímo (bezprostředně) hrozit nebo trvat.

Bezprostřední hrozba útoku je stav, kdy podle okolností případu je zcela zjevné, jasné, a očividné, že útok bude v nejbližší době nevyhnutelně následovat za hrozbou. Proti útoku nacházejícímu se teprve se stadiu přípravy (který ještě bezprostředně nehrozí ) tedy není přípustná nutná obrana. Jedná se např. o stav, kdy po hádce jeden z odcházejících soků prohlásí: „Jdu si pro brokovnici a pak tě zabiju.“ V tomto okamžiku ještě nesmí obránce užít krajních forem násilí, takovou situaci může však řešit jinak (ústupem, přivoláním policie apod.). Jednání mající charakter přípravy k útoku (tvořícímu skutkovou podstatu trestného činu) nelze tedy většinou považovat za přímo hrozící útok, existuje zde však nejen možnost jednat bez způsobení škody, ale také se k obraně připravit. Z toho plyne, že útok nemusí být neočekávaný, avšak iniciativa, která vede ke vzájemnému střetnutí, musí vždy vycházet pouze od útočníka. Právě touto iniciativou je zpravidla určováno, kdo je útočníkem a kdo obráncem; další průběh střetnutí (byly-li zachovány meze nutné obrany) na tom již nic obvykle nemění.

Jestliže je bezprostřední hrozba útoku reálná, není naopak vyžadováno, aby útok již začal, jinými slovy obránce nemusí vyčkávat, až útočník zasadí první úder či vypálí první ránu.

Pokud již útok začal, lze nutnou obranu uplatňovat jen po dobu jeho trvání. Jestliže je útok ukončen a již přímo nehrozí, není nutná obrana možná. Stav nutné obrany však nadále trvá, je-li očividné, že útočník útok pouze přerušil se záměrem vzápětí v něm pokračovat (ozbrojuje se, nabírá síly apod.). Upustí-li však útočník dobrovolně a trvale od dalšího jednání a další útok již od něj nehrozí, stav nutné obrany zaniká.

Taktéž nebývá nutná obrana dále přípustná, jestliže útočník svůj záměr již realizoval. V některých případech však někdy útok trvá i poté, kdy již byl trestný čin formálně dokonán uskutečněním útoku. Jde zejména o obranu majetkových zájmů. Jestliže se tedy pachatel loupeže násilím zmocnil věci a s kořistí odchází, je odnášení kořisti ještě chápáno jako faktický útok na majetkové zájmy a proto jednání, jímž bude chtít majitel věci útočníkovi tuto věc odebrat může splňovat podmínky nutné obrany.

Okamžik faktického ukončení trvajícího, popř. bezprostředně hrozícího útoku, je koncovým momentem přípustné nutné obrany. Tímto okamžikem (s výjimkou případů uvedených výše) také pomíjí nebezpečí pro zájmy na než bylo útočeno (tyto zájmy nemusely být dotčeny vůbec nebo jsou naopak již porušeny, přičemž nehrozí nebezpečí dalších škod). Ukončení útoku musí mít definitivní podobu, útočník např. přestal útočit a odchází či utíká nebo je útočník již zneškodněn. Proti útoku již jakýmkoliv způsobem ukončenému, není již nutná obrana přípustná. Napadne-li tedy obránce útočníka odcházejícího nebo zneškodněného a bezmocně ležícího na zemi, popř. útočníka, který se vzdal a uposlechl pokynů směřujících k jeho zadržení, nejde o nutnou obranu ale o pomstu. Takové jednání, kdy se obránce dopouští násilí vůči útočníkovi po faktickém skončení útoku (přičemž toto jednání není odůvodněno nutností další obrany ve smyslu § 29), překračuje meze nutné obrany. Obránce pak za tyto činy ponese trestní zodpovědnost.

Se shora uvedeného tedy plyne, že s ukončením útoku na chráněný zájem, končí i zákonné možnosti nutné obrany, je však třeba dobře uvážit jaký zájem je v ohrožení. Například napadne-li obránce zezadu odcházejícího útočníka, jenž si po loupeži odnáší věci napadeného, a ublíží mu na zdraví, jedná stále v intencích nutné obrany, která je přípustná, protože útočník si ještě nad věcmi napadeného nezajistil moc. Kdyby se však útočníkovi v naprosto totožné situaci nepodařilo věcí napadeného zmocnit (napadený ji neměl) a obránce by útočníka při odchodu stejným způsobem napadl, bude tentokrát obránce trestně odpovědný za následek, který způsobil. Ačkoliv sice šlo o dokonaný trestný čin loupeže (§ 173 tr.z.), nutná obrana už nebyla možná, neboť útok na zájem chráněný zákonem v tomto případě již skončil.

Na závěr ještě malé upozornění. U věcí hromadně určených není možno identifikovat vlastnictví. Znamená to, že u některých věcí (peníze, fůra písku nebo cihel apod.) nelze aplikovat obranu vůči trvajícímu útoku na majetek, neboť není možno doložit, že tyto věci nepatří pachateli. Ač je to obsurdní, jde o fakt několikrát potvrzený u soudu, kde oloupený poté, co své peníze násilím vyrval lupiči z ruky, byl sám odsouzen pro loupež.

Část I-II :

Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Nejdříve si řekneme co je to vlastně obrana. Jde o konání směřující k odražení útoku, které však také může mít formu opomenutí, např. neodvolá-li či nezadrží-li bránící se osoba cvičeného psa, jenž jí přišel na pomoc. Nutná obrana patří k okolnostem vylučujícím protiprávnost, proto tedy při tomto obranném jednání nejde o jednání protiprávní, ovšem za předpokladu, budou-li splněny podmínky nutné obrany.

Obránce se nemusí při obraně omezovat jen na pasivní jednání, tedy ústup či krytí a odrážení úderů apod., naopak jeho obrana může být i aktivní (může postoupit k útočníkovi a sám mu zasadit ránu), tím se role obránce a útočníka nemění. Obránce stále zůstává obráncem a útočník útočníkem, bez ohledu na délku či průběh střetnutí. O tom kdo je útočník a obránce rozhoduje iniciativa na počátku střetnutí. Právo na aktivní obranu spolu s právem preventivní obrany však někdy ztěžuje odlišit nutnou obranu od vzájemného napadení.

Nutná obrana je přípustná jen proti útočníkovi a tudíž musí směřovat jen proti němu. V případě napadení více útočníky současně však může samozřejmě obránce svoje obranné zákroky vést vůči kterémukoliv z nich.

Obrana může proti útočníkovi směřovat jak přímo tak nepřímo, k odvrácení útoku např. může dojít zničením nástroje, jímž je útok veden (kupříkladu zneškodněním štvaného zvířete, které je v tomto okamžiku považováno za živý nástroj v rukou útočníka). Při nutné obraně bude útočník postižen zpravidla na jeho tělesné integritě, ale škoda mu může vzniknout i jinak (např. při usmrcení jím poštvaného zvířete mu bude způsobena majetková újma).

Při konání v nutné obraně mohou být poškozeny (také) zájmy třetích osob (střelou obránce může být kupříkladu zasaženo zaparkované vozidlo). Budou-li v takovém případě splněny podmínky oprávněné nutné obrany, nevzniká obránci odpovědnost za tento následek. Právě tak nevzniká ani při oprávněné krajní nouzi či oprávněném použití zbraně.

Zvláštním druhem obrany je tzv. putativní (domnělá) obrana. Jde o stav, kdy útok reálně neexistuje, ale obránce se domnívá, že ano. Kdo jedná v této putativní obraně, posuzuje se dle obecných zásad, jakoby se jednalo o skutečný útok. Kupříkladu mladík v noci v parku zahlédne svoji přítelkyni a pokusí se ji postrašit tím, že se na ni náhle vrhne z úkrytu. Ona se instinktivně ožene kabelkou a jejím okovaným rožkem mu způsobí tržnou ránu na hlavě. Za tento čin nebude trestně zodpovědná.

Jiná situace však nastává v případě, kdy obránce jedná z nedbalosti v omylu. Například žena jdoucí večer tmavou ulicí za sebou uslyší blížící se rychlé kroky a zrychlený dech. Místo, aby se otočila a zhodnotila situaci, vyčká až bude dotyčný těsně za ní a potom jej napadne elektrickým šokerem. Ve skutečnosti se však jednalo studenta ve sportovním oděvu, který si byl večer zaběhat. V tomto případě bude žena odpovědná za případný způsobený následek podle ustanovení tr. zákona o trestných činech z nedbalosti.

Nutnou obranu lze užít i v případě, kdy obránce útok sám zavinil (ať již z nedbalosti či úmyslně). Za škody způsobené útočníkovi v zákonných mezích nutné obrany nebude obránce zodpovědný, ačkoli soud bude zkoumat, zda vyprovokování útoku nezakládá nedbalost ve vztahu ke škodě útočníkovi v obraně způsobené. Soud také bude zvažovat zda obránce úmyslně nevyprovokoval útok proto, aby pak pod záminkou nutné obrany mohl útočníkovi ublížit. V takovém případě by o dovolenou nutnou obranu nešlo a obránce by se z takového činu musel trestně zodpovídat.

V případě nutné obrany není uplatňována podmínka tzv. subsidiarity. Znamená to tedy, obránce se může bránit i v případě, že útoku bylo možno se vyhnout jinak např. útěkem, dovoláním se pomoci jiných osob nebo veřejných orgánů apod. Občan má právo se bránit a je pouze na něm jak se rozhodne – zda pro obranu nebo pro jinou alternativu. Rozhodne-li se však užít svého práva na obranu, jeho jednání v nutné obraně musí splňovat zákonné podmínky.

Nepřiměřená obrana

Jedním z největších mýtů ohledně sebeobrany je její přiměřenost. Naprostá většina lidí se totiž domnívá, že může ke své obraně použít jen stejný prostředek, jakým jim hrozí útočník. Ve skutečnosti se však při posuzování přiměřenosti obrany neposuzuje (jen) použitý prostředek, nýbrž míra intenzity toho kterého jednání (obrany a útoku) a také možný následek, který hrozil buď jednáním útočníka či obránce (proporcionalita).

To znamená, že bude-li např. útočník ozbrojen nožem, možný následek jeho útoku může být usmrcení napadeného. Ten proto sám může použít stejně nebezpečnou zbraň, například střelnou.

Prostředek užitý útočníkem je však jedním z vodítek, podle nichž obránce při svém napadení může odhadnout intenzitu útoku. Ke své obraně samozřejmě nemusí užít jen prostředek stejný nebo podobný. Nelze předpokládat, že obránce u sebe bude mít sbírku zbraní, z nichž bude potom v případě napadení volit. Obránce použije takový prostředek, který má po ruce, musí jej však použít takovým způsobem, aby obrana nebyla zcela zjevně neúměrná způsobu útoku (např. voják střežící objekt byl napaden dvojicí útočníků. Po výstražném výstřelu útočníci svého konání zanechali. Obrana tak byla šetrnější než kdyby strážný použil jiný prostředek např. úder střelnou zbraní).

Zda obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku pak budou posuzovat orgány činné v trestním řízení. Při tom se budou zjišťovat okolnosti vztahující se k osobě útočníka, popř. jejich počtu, způsobu provedení útoku, časové souvislosti apod.

Pojem „zcela zjevně“ znamená to, co je nepochybné a očividné. Proto by v případě nepřiměřené obrany muselo jít o velmi hrubý nepoměr. Soud by navíc měl situaci posuzovat podle toho, jak se v daném okamžiku jevila napadenému.

Intenzita obrany musí být dostatečná k odvrácení útoku. Z toho plyne, že obrana musí být silnější a účinnější než útok, který odvrací, jinak bude neúspěšná. Tím přitom není míněna jen fyzická síla, nýbrž celý způsob obrany.

Obránce má zpravidla jen velmi málo času k posouzení situace, dost dobře ani nemá možnost odhadnout intenzitu útoku a jeho možný následek, a nelze tedy po něm žádat, aby zvažoval, zda má dát přednost slabšímu způsobu obrany, s jehož pomocí by však odvrácení útoku nebylo jisté, před silnějším a důraznějším. V určitých situacích by dokonce mohla slabší obrana útočníka vyprovokovat k vyšší agresivitě (např. při pokusu o znásilnění). Obrana ovšem naopak nesmí být přehnaně důrazná, takže její síla by byla zcela zjevně nepotřebná k odvrácení útoku. Zákonné meze obrany jsou ovšem nastaveny až pojmem „zcela zjevně“, obrana tedy může i silnější než bylo nezbytně nutné, nikoliv však zcela zjevně.

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že nutná obrana je svázána jistými zákonnými podmínkami. Ačkoli se útočník dopouští svým útokem protiprávního jednání, tento fakt obránci nedává právo útočníkovi způsobit jakoukoli škodu. I útočník je totiž člověkem, který má ze zákona svá práva a i když v naších očích nezasluhuje žádných zvláštních ohledů, tato práva je třeba respektovat.

Vybočí-li obránce z mezí nutné obrany, je za tento exces trestně odpovědný, soud však přihlédne při rozhodování o trestu k polehčujícím okolnostem podle § 41 písm. g) trestního zákona.

 

Část II. - Krajní nouze

Paragraf 28 Zákona č. 40/2009 Sb. (trestní zákon) charakterizuje krajní nouzi takto:

Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet.

Při charakteristice jednání v krajní nouzi můžeme konstatovat, že jde v podstatě o střet chráněných zájmů, kde jeden je nutno obětovat, aby nedošlo k porušení druhého. Vydá-li například pokladní v bance hotovost ozbrojenému lupiči, jedná v krajní nouzi, neboť způsobuje škodu třetí osobě (svému zaměstnavateli), aby ochránila jiný chráněný zájem (svůj život a zdraví). Pokud by ovšem tuto hotovost vydala jiné osobě bez hrozby, šlo by o trestný čin.

Jednání v krajní nouzi vylučuje jak trestní, tak občanskoprávní odpovědnost. Jednající v krajní nouzi tedy nebude odpovědný za škodu, způsobenou při odvracení nebezpečí, které sám nevyvolal, postupoval-li způsobem přiměřeným okolnostem.

Podobně jako v případě nutné obrany znění § 28 rozebereme postupně.

Část II-I:

Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému tímto zákonem, není trestným činem.

Nebezpečí hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem může mít různý původ. Může jít o živelnou pohromu (požár, záplava apod.), o útok nebezpečného zvířete (není-li ovšem živým nástrojem v rukou útočníka), může též vzniknout nebezpečným lidským jednáním.

Musí jít o nebezpečí přímo hrozící, vývoj situace tedy rychle spěje k porušení chráněných zájmů. Jestliže však již nebezpečí pominulo nebo naopak nehrozí bezprostředně, není jednání v krajní nouzi přípustné. Bude-li zachránce jednat v domnění, že nebezpečí přímo hrozilo, bude jeho jednání posuzováno podle zásad o omylu v trestním právu.

Část II-II:

Nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak…

Stav krajní nouze není navozen, jestliže bylo možno na danou situaci reagovat jinak, např. se zachránit útěkem. Jednající je povinen podle požadavku subsidiarity volit tu z možností řešení dané situace, které způsobuje co nejmenší škodu, přičemž pokud existuje řešení, které při odvracení nebezpečí nezpůsobí škodu žádnou, musí přednostně použít tuto možnost.

Orgány činné v trestním řízení by ovšem měly pohlížet na situaci jednajícího z jeho pohledu, uvážit zda jednal v časové tísni, krajním rozrušení apod., kde by takový rozhodovací proces na něj kladl přílišné požadavky. Vybočí-li jednající z mezí § 28, mohou tyto orgány také vzít v úvahu polehčující okolnosti podle § 41 písm.g) tr. zákona.

Část II-III:

…anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil...

Zde dochází ke srovnání zájmů, které jsou mají být na jedné straně chráněny a na straně druhé obětovány. V případech, kdy je zřejmé (jasně patrné), že hodnota obětovaného zájmu by byla rovnocenná či závažnější než zájmu chráněného, bude krajní nouze vyloučena. Znamená to tedy např., že k záchraně vlastního života nelze usmrtit jiného člověka. Právě tak není možné obětovat život jiné osoby k záchraně byť vysokých majetkových zájmů.

Stejně jako v případě nutné obrany i zde existuje tzv. putativní krajní nouze. Občan jednající v domnělé krajní nouzi nebude trestně zodpovědný za případně vzniklou škodu, pokud však nešlo o omyl z nedbalosti.

Jednat v krajní nouzi může samozřejmě i občan jehož zájmům nebezpečí nehrozí, jedná se o tzv. „pomoc v krajní nouzi“.

Část II-IV: ...anebo byl ten, komu nebezpečí hrozí, povinen je snášet.

V krajní nouzi nejedná ten, kdo je povinen nebezpečí snášet, např. se tím myslí hasič, plavčík apod. Plnění těchto povinností nemůže taková osoba odmítnout s odkazem na jednání v krajní nouzi.

"Povinnost nebezpečí snášet však ani v tomto případě není absolutní a bude ji třeba v každém konkrétním případě poměřovat podmínkou proporcionality". (JUDr. Vladimír Vočka Ph.D.)

 

Část III. - Oprávněné použití zbraně

Vymezuje § 32 zákona č. 40/2009 Sb. (trestní zákoník) takto:

Trestný čin nespáchá, kdo použije zbraně v mezích stanovených jiným právním předpisem.

Příslušnými zákonnými předpisy se rozumí zákony upravující použití zbraně pro příslušníky státních orgánů např. policie (§ 56 zákona č. 273/2008 Sb., o policii, ve znění pozdějších novel) nebo AČR (§ 42 zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách ČR).

Podle těchto zákonných předpisů se např. vojenskou zbraní rozumí zbraň nejen střelná, ale i bodná a sečná. Tyto předpisy dále stanovují její použití především s ohledem na splnění úkolu příslušníků těchto státních orgánů. V některých případech jsou stanoveny těmto příslušníkům zvláštní podmínky použití zbraně, které nejsou vázány na § 28 nebo § 29, ale jsou nadstavbou, určenou k umožnění splnění úkolů těchto orgánů. Podmínky nutné obrany či krajní nouze tak splněny být nemusí, zato se vychází ze znění stanovených zvláštních podmínek, přičemž hlavním kritériem zde je splnění služebního úkolu.

Tyto zákonné podmínky však zpravidla neobsahují poměrně široké meze beztrestného použití zbraně podobně jako v § 29, kde jsou hranice nastaveny až ke „zcela zjevné nepřiměřenosti“.

Na druhé straně často tyto zvláštní předpisy ukládají povinnost chránit určité zájmy i v případě, že by za normálních podmínek nebyly splněny podmínky nutné obrany. Jednání příslušníků ozbrojených složek se pak bude zásadně řídit předpisy o plnění stanovených povinností (např. o dovoleném užití zbraně apod.). Takto jednající osoby jsou pak povinny čelit nebezpečí (které může, ale také nemusí mít povahu útoku ve smyslu § 29) a k jeho odvrácení jsou oprávněny použít zbraň, ve smyslu výše zmíněných zvláštních předpisů (např. voják je oprávněn užít zbraně k odvrácení zvlášť nebezpečného útoku na svěřený objekt nebo strážní stanoviště a to po marné výzvě, aby od útoku bylo upuštěno). Toto nebezpečí jim nemusí hrozit přímo, jsou však povinny čelit mu potencionálně, vyplývá-li to ze znění právě těchto zvláštních předpisů, např. voják na strážním stanovišti nesmí toto opustit „i kdyby byl ohrožen jeho život“.

Tato povinnost však není absolutní. Například JUDr. Dagmar Císařová, DrSc, členka vědecké rady a profesorka katedry trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy zastává tento názor:

„Bude vždy záležet na tom, do jaké míry jednání takové osoby bylo způsobilé nebezpečí čelit. Nebude-li tu taková možnost, nebo bude-li málo pravděpodobné, že to nebude přiměřené hrozící škodě, nebude důvodu nevyloučit povinnost čelit nebezpečí. Např. voják nesmí opustit strážní stanoviště při útoku. Kdyby však došlo k útoku přesilou a jakýkoliv odpor by byl zřejmě bezvýsledný, nebude trestně stíhán, i když ustoupil bez rozkazu a nejednal tedy v nutné obraně ".

Závěr

Tento článek má ambici pomoci lidem, kteří se chtějí bránit. Orientace v právních přepisech není pro řadu lidí jednoduchá a já doufám, že jim tento článek alespoň trochu pomůže. Snažil jsem se jej napsat tak jednoduše, jak jsem jen dokázal. Zejména doufám, že jsem nikoho od jeho rozhodnutí bránit se neodradil, to rozhodně nebylo mým záměrem - právě naopak, chtěl jsem potencionálním obráncům usnadnit chápání obranné situace z hlediska práva. Je však třeba mít stále na paměti, že  v sebeobraně možná skutečně budete muset bojovat dvakrát - jednou na ulici a podruhé v soudní síni.

 

Zdroj: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Soudni_sin.jpg

 

 

Prameny:
Novotný F., Kreml A., Helebrant M. - Zbraně a sebeobrana, Praha 1997
Buchtík J. Mlčák M. – Právní aspekty sebeobrany,
URL: http://www.volny.cz/buchtik, 3.12. 2004
Mgr. Robert Kabát: Jak je to s nutnou obranou v českém právu - http://www.pravniprostor.cz/clanky/trestni-pravo/jak-je-to-s-nutnou-obranou-v-ceskem-pravu
Kolektiv autorů: Trestní zákoník (40/2009. Sb.): komentář, nakl. Wolters Kluwer, Praha 2015, ISBN 978-80-7478-790-4

 

Seriál

  1. Budeme se bránit - díl I. (Začátek cesty)
  2. Budeme se bránit - díl II. (Paralyzéry a obranné spreje)
  3. Budeme se bránit - díl IIa. (Plynovky, svítilny, osobní alarmy)
  4. Budeme se bránit - díl III. (Sebeobrana a zákon)

Podobné články

Další články autora

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔01.03.2006 📕21.263

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře